Lucerna wikipedie

Zlý Google

2012-01-27T18:30:00.000+01:00

Zdá se, že je to neodvratný zákon: Každá velká korporace zhloupne a značne své klienty spíše otravovat než těšit. Viděli jsme to na Microsoftu a v posledních 2 letech to můžeme pozorovat i na Google. Začalo to vyhledáváním. Místo krásně přehledných výsledků je tam nyní nesmyslný trojsloupcový layout. Přitom levý sloupec šlo umístit nahoru, vždyť tam stejně nic smysluplného není. A na zobrazování cache je pravý sloupec málo. Zkoušel jsem jako náhradu Bing, ale ten nemá odvahu se od Google jakkoliv odlišit. Holt průmyslový standard.

Pokračovalo to nesmyslnou unifikací designu, kdy i Bloggeru se vnucuje unifikovaný hnus. Naštěstí to jde všude přepnout, kromě profilu bloggera. A pokračovalo to zásahy do Gmailu, kdy jednu dobu Gmail dokonce nezvládal správně zobrazit e-mail v ISO-8859-2. Inu, převaha marketingu nad techniky.

A konečně Blogspot. Pro tento blog nikdy nebyly diskusse prioritou. Nicméně, když je tento týden Google definitivně zmršil k nečitelnosti, musel jsem s tím něco udělat. Jedno z možných řešení bylo nahradit bloggerovské diskusse nějakým jiným řešením, např. Facebooku. Do toho se mi nechtělo. Tak jsem se obloukem vrátil k svému prvnímu layoutu, který byl v té době (před 6 lety) nejhezčí. Je trojsloupcový, tak snad si na něj zvyknete. Je to asi provisorní řešení, ale na lepší nemám momentálně čas ani náladu.

Z Deníku Referendum vane duch 40. let

2012-01-18T21:13:00.002+01:00

Je to duch nesmiřitelného boje s Němci, Maďary, zrádci a kollaboranty, jak zní dobový výčet. V čele tohoho úsilí stojí František Kostlán, představitel nepřátel svobody a vůdce extrémistů mezi progressivisty. Jeho poslední obětí je Petr Kočí, který měl tu drzost, že stejně jako kdysi Kamill Resler si troufnul dodržovat advokátní ethiku a opravdu hájit svého klienta. Něco podobného tito inkvisitoři neodpouští. Resler hájil K. H. Franka, takže byl obhájce nacistických zločinců a vyloučen z Advokátní komory. Kočí hájí Lucii Šlégrovou, takže je podle Tomáše Němečka advokát nácků a podle předsedy ústavního soudu (sic!) má být doživotně vyškrtnut ze seznamu advokátů. Nihil novi sub sole.

Kde se vlastně bere nenávist ke všemu odlišnému, ať jsou to neonacisté (u progressivistů obecně), jejich obhájci (u Jeronýma Janíčka) nebo dokonce obhájci obhájců (u Tomáše Němečka)? Je to především vinou totální intolerance k jinakosti. A na Františku Kostlánovi si můžeme demonstrovat další aspekty, především ignoranci.

Petr Jedlička napsal text o Maďarsku, který je plný nepřesností. Platnost nebo účinnost, Maďar nebo Maďaři, dodatek nebo organický zákon, vše je jedno. Je to jen essay, tak nač se namáhat s náležitými pojmy. Jenže plést si hodiny a holínky se nevyplácí. Tak i František Kostlán naprosto netuší, co je to námitka podjatosti, přestože v obou svých textech (Naši civilizaci ohrožuje ztráta kritického rozumu a stádnost a Soudní znalec Mazel skončil. Atmosféra ve společnosti se kvapem blíží extremismu) o ní píše.

Tak buďme světlem v temnotách a osvětleme Kostlánovi to, co by měl znát už ze střední školy. Podjatost není urážka; být nepodjatý neznamená vyznamenání. Podjatost je pouhý processní institut, který vyjadřuje, že dotyčný oprávněný rozhodovat má v konkrétní věci poměr k osobě či k věci, takže není nezávislý nebo nestranný. Co z toho vyplývá? To, že podjatost se uplatní toliko v právu. Kostlánovy bláboly o historicích, politolozích či sociolozích jsou tudíž zcela mimo mísu. Podjatý může být pouze ten, kdo rozhoduje, tedy soudce či soudní znalec. Kostlánovy nesmysly o podjatých advokátech svědčí jen o tom, že není schopen pochopit rozdíl mezi podjatostí a konfliktem zájmů. Podjatost není obecná, nýbrž v posuzované věci. A konečně vyloučení podjatého soudce či znalce, není rozhodnutí, ale pouhé opatření. Jeho smyslem je fairness processu, tedy opět věc, která je nepřátelům svobody zcela cizí, protože vyloučení znalce Mazla, sekáče, který pomohl usvědčit vítkovské vrahy, berou úkorně. Co na tom, že znalec má být zcela neutrální a nikoliv spolupracovník obžaloby?

Na druhou stranu má Kostlán pravdu, že podjatí jsou všichni. Nicméně, vyloučen pro podjatost je toliko ten, u něhož zájem na nepodjatosti převáží jiné zájmy. Takže vzhledem k tomu, že ve vztahu k nacismu jsou podjatí všichni Češi, nelze je u českého soudu vyloučit. Stejně tak u znásilnění nelze zohledňovat pohlavní solidaritu, protože neexistuje nestranné třetí pohlaví. Ve sporných případech se hodnotí míra podjatosti. Je-li nízká, např. věková solidarita, dá se přednost zákonnému soudci před zohledněním podjatosti.

Jak se uplatňuje námitka podjatosti? Vznese se podezření, že dotyčný orgán je podjatý a jaké indicie (tedy nikoliv důkazy, které jsou nutné pro rozhodnutí) tomu nasvědčují. Vzhledem k tomu, že nic nebrání jednoho znalce nahradit kterýmkoliv jiným, mělo by se námitce podjatosti spíše vyhovět než nevyhovět. Zatímco být znalcem v konkrétním processu není lidské právo, právo na spravedlivý process, tj. nebýt posuzován podjatým orgánem, jím je. Proto je lepší, když je vyloučen nepodjatý, než když rozhoduje podjatý.

Zjišťovat, zda je někdo Židem, nejde, jak si Kostlán plete, protože národnost není objektivní, ale subjektivní. Proto soudce nemá zjišťovat, zda u námitky podjatosti z ethnických důvodů v případě řízení o ethnické záležitosti je znalec příslušníkem ethnika, ale zda se jím cítí být nebo zda jsou zde okolnosti, které tomu nasvědčují. Pokud ethnicitu zjistí, je podjatost v případě antisemitismu automatická s ohledem na studie na dodnes trvající traumatisaci Židů holocaustem (např. V. D. Volkan, G. Ast, W. F. Greer: Third Reich in the Unconscious. Brunner-Routledge, New York 2002 nebo H. Epstein: Children of the Holocaust. G. P. Putnam's Sons, New York 1979).

Stokrát opakovaná lež se nestává pravdou. Mazel nebyl nezávislý, protože měl zvláštní poměr k policii. Nebyl nestranný, protože jeho posudek vykazoval závažné vady: Spetl si vyvolenost jako označení establismentu s vyvoleností jako označení židů. Kdyby nebyl podjatý, tak by si ho najímali i lidé obvinění z verbálních trestných činů. To se, pokud vím, nikdy nestalo.

Zjišťování ethnicity neodporuje Listině. Proč by mělo? Halacha, včetně jejího konceptu dědění židovství po matce, není protiústavní. Patentní hloupostí je proto Kostlánovo tvrzení: "Vylučovat z něčeho či odněkud lidi na základě jejich národnosti, rasy či náboženského vyznání je pochopitelně protiústavní." Kostlán si přečetl Listinu a nepochopil ji. Nekatholík nemá možnost stát se katholickým knězem a nikomu a ničemu to nevadí. To jen Kostlán zbožšťuje ethnicitu a religiositu. Ale není tady člověk pro sobotu, nýbrž sobota pro člověka. Navíc ano, Listina zaručuje lidská práva bez ohledu na politické smýšlení, zda je dotyčný neonacista či progressivista. Ale nezaručuje tak všechna oprávnění. Diskriminovat v soukromých vztazích je plně legální, jinak by si Kostlán musel povinně vzít za manželku třeba neonacistku nebo přestat nenávidět Hrad.

Na závěr můžeme souhlasit s Františkem Kostlánem: V celé nahotě se ukázalo, že lidská práva pro mnoho lidí neznamenají nic. A nejsmutnější na tom je, že lidská práva upírá neonacistům i předseda ústavního soudu, který, kdyby svou funkci vykonával řádně, měl být jejich prvořadým ochráncem.

Update: Kostlánův recyklovaný článek

Výslech Ivo Svobody

2012-01-15T12:36:00.004+01:00

Tomáš Pecina přinesl na svém blogu odkaz na audiozáznam výslechu Ivo Svobody (MP3). Na rozdíl od čtenářů si však nemyslím, že je to komedie, nýbrž tragédie, absurdita à la Švejk. Absurdita těchto politických processů spočívá v tom, že neonacistu definuje používání neonacistických symbolů. Co jsou neonacistické symboly, definuje to, že je používají neonacisté.

Stejně jako Kapitán (a na rozdíl od něj jsem si to vyslechl celé) se podivuji nad tím, že takto vůbec může vypadat trestní řízení. Officiálně máme adversární (kontradiktorní), v praxi vždy vypluje nahoru inkvisiční. Tak i zde. Po lampasácky blábolivé úvodní znalcově čtvrthodině, která připomíná soudruha poručíka Troníka, státní zástupce pro forma položí několik otázek, které mají dokázat jen to, že posudek vůbec četl či alespoň prolistoval. Vlastní výslech však vede soudce jako kdyby to byl vyšetřující soudce a nikoliv člověk, který má jen dohlížet na legalitu processního souboje mezi státním zástupcem a obhájcem, takže po většinu času má mlčet.

Obhajoba se soustředila na processní aspekty. Těžko jí to vyčítat, nicméně soudce se jako starý praktik oprávněně zhrozil, kdyby měl za podjatého považovat každého znalce, který pracuje výlučně či prakticky výlučně pro policii, např. Kriminalistický ústav Praha. To jsou ta úskalí pseudoadversárního processu. Ve skutečném je znalec (angl. expert witness) obžaloby a znalec obhajoby, zde má být znalec neutrální a pro všechny. Systémově je to neudržitelné.

Obhájce zcela správně vytknul naprosto nedostatečnou znalcovu úroveň znalostí, demonstrovanou již v úvodu tvrzením, že Jobbik je ve vládě. Ivo Svoboda musel přiznat, že nepoužívá nic jiného než Bibli protokolů norimberských processů a Marešovy knihy, který je však na rozdíl od něj skutečný akademik. Jenže Bible protokolů norimberských processů mu o Otto Strasserovi nic neřekne a Mareš ne mnoho.

Fatálním nesmyslem je i celý Svobodův koncept odboje, jehož definičním znakem má být demokratism. Claus Schenk von Stauffenberg byl snad demokrat? „Stauffenberg wanted to retain all the totalitarian, militaristic and socialistic elements of National Socialism.“ Kommunisté? Stejně tak jeho theorie frakcí, která by měla význam, pokud by strasseristé byli v NSDAP tolerováni, nikoliv vyhnáni a vražděni. Za vrchol ignorance lze považovat připisování norimberských zákonů (1935) Strasserovi, ačkoliv byl vždy odpůrcem antisemitismu a nenáviděl jen židovský velkokapitál. Je to podobné jako připisovat Trockému moskevské processy nebo Rychetskému persekuci Charty 77, protože obojí dělali kommunisté.

Materiálně se tedy s posudkem vypořádal až obžalovaný, od kterého se jinak v processu moc nečeká. Je to zjevně adolescentní nadšenec, který se zamiloval do strasserismu. Myslím, že soudce přesvědčil o tom, že adorace člověka, který v roce 1925 a 1926 zápasil v NSDAP o moc s Hitlerem, než ho Goebbels zradil a v roce 1930 byl z NSDAP vyloučen, není pro naši mladou demokracii nebezpečná. Je to tedy snad na dobré cestě. Závěrečný trialog mezi obžalovaným, soudcem a znalcem („máte větší faktografické znalosti než já“) by mohl být přátelským popovídáním u piva, kdyby tomu chudákovi za jeho názory nehrozil žalář. Ten, kdo vydrží si výslech poslechnout až do konce, nejlépe pochopí zrůdnost bojující demokracie.

Mickey & Sylvia – Love Is Strange (1956)

2012-01-09T23:00:00.000+01:00

Vrchol nevkusu

2012-01-03T23:08:00.002+01:00

Mám s Pavlem Molkem dlouhodobý odborný spor. Koho by zajímaly podrobnosti, nechť si přečte publikaci MV Sborník vystoupení účastníků diskusního fóra k právu shromažďovacímu. Praha, 11. 9. 2008, pp. 29–34. Přesto jeho nejnovější článek na Jiném právu považuji za nechutný nikoliv proto, že jím opět utahuje šrouby a omezuje svobodu projevu v ČR, ale proto, že je skandalisační, neodborný a přes míru emotivní.

Ke sporu Michal Mazel v. Tomáš Pecina jsem se dosud nevyjádřil a neučiním tak meritorně ani nyní. Přesto nemohu nepoznamenat, že jednostranně někoho skandalisovat a upřít čtenáři možnost seznámit se s argumenty narčeného z autopsie, se skutečně nijak neliší od campagne proti Chartě 77. Člověk si říká, jak někdo, komu je fairness tak cizí, může vůbec pracovat v justici. Vždyť je typickým aktivistou.

Stejně tak druhý případ: Udání na Mašínovou, že schvaluje těžký zločin vraždy. Je mi líto, ale pokud máme v NTZ idiotský a kommunistický přečin schvalování trestného činu (§ 365 odst. 1 NTZ: „Kdo veřejně schvaluje spáchaný zločin nebo kdo veřejně vychvaluje pro zločin jeho pachatele, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.“) musí právo platit padni, komu padni. Pokud Molek dává Mašínové immunitu za její zásluhy, zavádí tady kategorii vyvolených, kteří smějí beztrestně páchat to, co je jiným zapovězeno. Ostatně, u propagátora bojující demokracie nic překvapivého.

Na závěr bych říci, že se plně ztotožňuji s P. H., že povinnost stíhat ideozločiny brání policii dělat smysluplnější práci a že martyrisace extrémistů je jejich nejlepší propagací. Na Jiné právo tento příspěvek nedávám, protože mi hoši, co spolu mluví, několikrát nepropustili kommentář a lze se tedy důvodně domnívat, že nyní by tak učinili rovněž, pravděpodobně pod záminkou čulíkovského boje s „anonymy“, jako kdyby většina redaktorů Jiného práva mou identitu neznala.

Spravedlnost

2011-12-30T11:21:00.006+01:00

Na Slepecké holi jakýsi Harry Callahan zmínil rozdíl mezi fair a just, což se do češtiny obojí překládá jako spravedlivý.

Podívejme se na relevantní významy do Merriam-Webster. Pojem fair v kontextu spravedlnosti znamená: "a : marked by impartiality and honesty : free from self-interest, prejudice, or favoritism b (1) : conforming with the established rules : allowed (2) : consonant with merit or importance : due c : open to legitimate pursuit, attack, or ridicule", zatímco just v kontextu spravedlnosti znamená: "a (1) : acting or being in conformity with what is morally upright or good : righteous (2) : being what is merited : deserved b : legally correct : lawful."

Pojem fair tedy vyjadřuje nestrannost, čestnost, bezpředsudečnost a dovolenost, zatímco pojem just oprávněnost, morální i právní správnost, zaslouženost. Chceme-li mezi oběma pojmy rozlišit, tak by fair šlo přeložit jako čestný (= honest), zatímco just jako spravedlivý v užším slova smyslu. Ale zdá se, že fair do češtiny v přesném významu přeložit nejde, neboť češtině tento koncept zcela chybí.

Abstraktně lze shrnout, že fairness je processní soulad s ideálem, dodržení pravidel, zatímco justice je materiální soulad s ideálem, tedy náležitý výsledek.

Na protest proti excessivnímu státnímu smutku 2

2011-12-26T23:05:00.002+01:00

Zatímco v první části článku jsem se zabýval činností Václava Havla před rokem 1989, v této se budu věnovat jeho působení v obnovené demokracii. Připomínám, že tuto druhou část Havlova života hodnotím positivněji než první, ale abych splnil svůj slib, soustředím se především na negativa.

Zatímco v nekrologu jeden z hlavních novinářů Pravdy a lásky, Jindřich Šídlo, jakoby naznačoval hagiografický týden, který nás čekal, protože na zesnulém nenašel stín kritiky, po těch orgiích jakoby uznal, že toho bylo moc, protože výslovně pochválil Václava Klause. Jenže Pravda a láska překročila Rubikon. Zešílevší hagiografové vytvořili takový intellektuální terror, že jen připomenout, že Václav Havel byl pouhý člověk a jako takový měl mnoho chyb, znamenalo být osočován, že málo truchlí. Je proto nutné udělat vše proto, aby Pravda a láska už nás nemohla takto tyrannisovat.

První velkou Havlovou chybou bylo úsilí o získání úřadu čs. presidenta. Dal dokonce Alexandru Dubčekovi slib, že ho v roce 1990 po volbách nahradí. Správný postup měl být právě opačný: To, že by Dubček nahradil Husáka, by byl velký symbolický políček normalisaci. Havel jako premiér by se mnohem více než v roli hlavy státu mohl soustředit na praktickou politiku a Občanské fórum by mu nesebral Václav Klaus. Slovenský president republiky by mnohem lépe dokázal zastřešovat jednání o novém nastavení federace.

Případ Bartončík. Předseda ČSL byl s největší pravděpodobností agent StB. Presidentu republiky s největší pravděpodobností slíbil, že z kandidátky odstoupí. To nesplnil. Co však nutilo Rumla a Havla toto zveřejňovat před volbami? Navíc v době zákazu jakékoliv předvolební agitace? S naprosto stejným výsledkem mohli tato fakta zveřejnit až po volbách. Je více než obtížné uvěřit, že zákon neporušili s úmyslem ČSL ve volbách poškodit.

Bylo více než sporné, aby se president republiky míchal do hospodářské transformace. Přesto to 21. srpna 1990 udělal:

Dvacet let, které jsme ztratili, má tragické následky. Je to doba růstu celé jedné generace. Dík totalitnímu systému vymizela z našich zemí lidská tvořivost, kterou předchozí režim po léta systematicky potlačoval, podnikavost, vynalézavost a um. Místo stovek a tisíců krámků a dílniček nacházíme v našich ulicích stále jen stažené rolety skrývající prostory, s nimiž čile obchodují mafie mamutích podniků bytového hospodářství. Naši zemědělci, dělníci i řemeslníci jsou stále ještě pokládáni za natolik nesvéprávné, že musí mít nad sebou rozsáhlé administrativní aparáty, které je údajně řídí, ale které jim ve skutečnosti jen komplikují život a práci a které se navíc nechávají jimi živit. Naše restaurace nejsou přívětivými místy pohostinství, pohody a přátelských setkání, ale nebezpečnými džunglemi, kde se naši i cizí hosté setkávají s neochotou a šlendriánem a jsou často i okrádáni. Není tomu tak proto, že by v pohostinství pracovali sami nepoctiví lidé. Restaurace jsou takové proto, že jsou spravovány byrokraty v nesmyslných kolosech Restaurací a jídelen, jejichž hlavním posláním není spokojenost hostů, ale jen vlastní přetrvání. Nad našimi továrnami, zemědělskými kombináty a nejrůznějšími podniky se vznášejí celá mračna zbytečných ředitelství a neschopných byrokratů. Podniky zahraničního obchodu parazitují na výrobě, prodávajíce zboží, které by si podniky dokázaly lépe a rychleji prodávat samy. Za tím vším se skrývají chapadla neviditelných mafií, které se snaží kšeftovat s majetkem, který jim nepatří, ustavují podezřelé akciové společnosti a hledají cesty, jak bezpečně ulít nelegálně získaný kapitál. Krajně temné slušovické žilky nenápadně prorůstají celým naším potravinářstvím.

Výsledek bylo, že krajně temné slušovické žilky byly rozprášeny a místo nich máme Babiše.

V roce 1991 se Václav Havel naposledy pokusil o silnější a otevřenou politickou iniciativu – prosadit novou federální ústavu. Když to nešlo standardním processem, chtěl k tomu využít tlak ulice Výzvou občanům:

Milí spoluobčané, kdysi jsem řekl na jedné z velkých manifestací, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Dnes bych k tomu rád přidal, že rozum, pokora a odpovědnost musí zvítězit nad krátkozrakostí, pýchou a svévolí. V jistém smyslu jde dnes o víc, než před dvěma lety [1989]. Tehdy šlo jen o to, zda budeme ještě nějaký čas snášet rozkládající se totalitní systém, anebo zda mu řekneme své jasné "ne". Dnes jde o to, zda se staneme civilizovanou evropskou demokracií, anebo opovrhovaným prostorem neustálých konfliktů a zmatků. Denně se přesvědčuji o tom, že jste pro první z těchto dvou alternativ. Žádám vás proto, abyste tuto svou vůli dali jasně najevo.

František Kostlán to tehdy hodnotil takto: „Václav Havel, jeden z těch, kteří při kabinetní politice a dohadování o státoprávním uspořádání zcela pominul Federální shromáždění a tím i on svým dílem napomohl rozpadávání Československa, by dnes nejraději Federální shromáždění (za pomoci opět nemyslícího davu) rozpustil a vládl pomocí dekretů sám.“ Nicméně jelcinisace československé politiky tehdy neprošla; Pravda a láska už nepatřila k mainstreamu.

V roce 1996 začaly Havlovy zdravotní problémy, takže se stáhnul z každodenní politiky. 4. ledna 1997 se znovu oženil. Jeho popularita šla ke dnu. V pátek 28. listopadu 1997 Ruml a Pilip vyzvali Klause k odstoupení z čela ODS. KDU-ČSL a ODA odešly z vlády. Václav Havel měl na sarajevském atentátu lví podíl. Kritisoval jej za to dokonce i Erik Tabery. Vrcholem byl rudolfinský projev 9. prosince 1997.

Na závěr bych se chtěl vyjádřit k humanitárnímu bombardování z 29. dubna 1999:

Dans l'intervention de l'OTAN au Kosovo, je pense qu'il y a un élément que nul ne peut contester: les raids, les bombes, ne sont pas provoqués par un intérêt matériel. Leur caractère est exclusivement humanitaire: ce qui est en jeu ici, ce sont les principes, les droits de l'homme auxquels est accordée une priorité qui passe même avant la souveraineté des Etats. Voilà ce qui rend légitime d'attaquer la Fédération yougoslave, même sans le mandat des Nations unies.

S tím lze naprosto souhlasit. Nebýt bombardování, nebyli by Miloševićem zdivočelí Srbové zastaveni.

Základní povinnost Václava Klause

2011-12-26T00:00:00.000+01:00

Dlouho jsem nechápal, proč Pravda a láska Václava Klause vlastně tak nenávidí. Nyní už je to jasné. Porušuje základní povinnost každého demokratického státníka: Nedostačně se omlouvá.

Silvie Lauder: "Nicméně na znepokojení a lítost, že jeho názory byly inspirující pro masového vraha, stále čekáme."

Jan Konfršt: "Možná by od Vás stačilo slov daleko méně. Snad jen – Václave, odpusť."

Na protest proti excessivnímu státnímu smutku 1

2011-12-22T16:45:00.004+01:00

Ačkoliv vše podstatné řekl ve svém geniálním textu Jan Schneider, chtěl bych dále přispět svou troškou do mlýna. Zatímco v civilisovaných zemích trvá státní smutek pouze den, u nás konservativní vláda vyhlásila hned tři. Na protest proti tomu, abych připomněl, že Václav Havel byl jen člověk a nikoliv světec, jsem se rozhodl, že k státnímu smutku nejlépe přispěju tím, že připomenu, co se Havlovi nepovedlo. Jsem ve věčném sporu s Alešem Zemanem, kdy p. Zeman tvrdí, že člověk má za všech okolností psát pouze vyvážené texty. Osobně se však domnívám, že negativistické texty jsou vhodnou protiváhou k úděsné snaze o sekulární svatořečení. Výsledek tedy je vědomou protivou k τὸν τεθνηκóτα μὴ κακολογεῖν.

Protože rok 1989 je přirozeným zlomem i v Havlově životě, rozdělil jsem text na 2 části. V první se budu zabývat Havlem jako vůdcem opposice. Podkladem bude výtečný text Tomáše Peciny, s kterým sice vesměs nesouhlasím, nicméně je nesmírně inspirativní.

O významu dissentu se polemisuje již dlouho. Myslím, že progressivistická (pravdoláskovní) Charta 77 s nepolitickou politikou byla intelektuální ghetto bez většího dopadu. Je obrovská škoda, že se neprosadilo Bendovo a Uhlovo političtější pojetí, když už ne liberální Mandlerovo a Doležalovo zcela politické. Mandlerova analysa Charty 77 je naprosto přesná:

Výslech byl dlouhý, protože prof. Patočka, jak zaníceně vykládal, zjistil velké neznalosti vyšetřovatelů a pociťoval potřebu jim objasnit, co je obec (od starověku do nynějška), politika a jak má být politika tohoto státu demokratická. Líbilo se mu, že ho nepřerušovali a poslušně poslouchali. On sám si z výslechu odnesl dojem, že je třeba tyto lidi přesvědčovat a přesvědčit. Tehdy se stále ještě nic zvláštního nedělo. Nicméně já jsem byl zdrcen. Uvažoval-li představitel opozice takto dětinsky, nevěštilo to nic dobrého. Prof. Patočka ani netušil, jaké povahy jsou temné síly, které řídí normalizační realitu, a o vedoucí úloze strany neměl ani potuchy. Přitom právě vedoucí úloha strany byla základem Husákova režimu.
* * *
Proti chartistům sáhl režim k nebývale rozsáhlým represím. Až na to, že policejní orgány kromě výjimek obviněné fyzicky nenapadaly a netýraly, vypadalo to v Československu po Prohlášení Charty 77 spíš jako po atentátu na Heydricha než na to, že se jistá skupina občanů pokusila podat státním orgánům petici. Na nějakou dobu ovládl celou společnost strach; vypadalo to, jako že petice obsahuje bůhvíjaké protistátní reje a nikdo se nesmí dozvědět jaké.
* * *
Zato sama Charta 77 se dostala do patové situace. A jak už to v Česku chodí, nevyvodila z krajně nepříznivé situace oprávněný závěr, že její postup byl poznamenán podstatnými nedostatky, ale sáhla k úhybnému řešení. Svůj opovědní list režimu, Prohlášení Charty 77, označila za akt nikoli politický, nýbrž mravní. Už 21. ledna 1977 napsal Jan Patočka, že "…u Charty 77 nemůže jít o žádný politický akt v užším smyslu, o nižádnou konkurenci a zásah do sféry politické moci, ať už je chápána jakkoli. Charta 77 není ani spolek, ani organizace, její báze je čistě osobně-mravní a závazky, které z ní vyvěrají, mají týž charakter." Brzy poté, vysílen policejními výslechy Jan Patočka zemřel. Zanechal po sobě politicko-morální polo-organizaci, které jak policejní perzekuce, tak její vlastní programové zaměření znemožňovaly politickou činnost.

Zajímavé je Pecinovo pojetí, že Havel nebyl demokrat, ale aristokrat. Nicméně v postdemokracii v Moci bezmocných (1978) vidím spíše dozvuky doznívajícího Havlova socialismu než pozdější elitářství, odpor k volbám, politickým stranám a klassické politice.

Širší Pecinovy úvahy o české historii jsou neméně zajímavé. Bylo by zajímavé zjistit, kdy Češi akceptovali kommunism jako legitimní. Zatímco v roce 1954, posledním roce terroru, to ještě zřejmě nebylo, rok 1956 byl rokem velkých změn, nicméně etablovaného régimu. Proto by klíč měl asi být v roce 1955, kdy se prakticky nic nestalo.

Větu: „Až ruská okupace ukázala Čechům a Slovákům, kde je jejich místo v Evropě, a jaké jsou limity jejich přípustných ambicí,“ považuji za formulačně nešťastnou. Nicméně, vraťme se k našemu hrdinovi, očima Josefa Škvoreckého: "Hejl!" vzdychl Očenáš. "Má dojem, že hraje důležitou politickou roli v důležitým historickým období. Z klinickýho hlediska je to psychopat s mučednickým komplexem."

Souhlasím, že katalogy Quelle, Neckermann a Otto a časopis Bravo měly větší význam než celá Charta 77. Magnet tomu nemohl konkurovat. Moralistní jazyk Charty 77 byl zcela bez významu. Nekommunistů bylo více, ale lidé se vyjadřovali marxisticky až do roku 1990, kdy veřejný diskurs přepóloval Václav Klaus a jeho kollegové. Havel na to neměl sebemenší vliv. Nicméně to přepólování se zcela nezdařilo, vizte představy většiny lidí nad 50 o ekonomii. Rozhodující roli tam stále hraje přisvojování si nadhodnoty.

Google Books

2011-12-22T13:49:00.000+01:00

Google Books se vyznačují tím, že do hlubokého odkazu nacpou spoustu parametrů. Zbytečnosti #v=onepage&q&f=false se nelze zbavit vůbec. Ve skutečnosti stačí jeden: ID konkrétní knihy, např. GkAvAAAAMAAJ, tedy /books?id=GkAvAAAAMAAJ.

Užitečným parametrem je číslo stránky, např: &pg=PA1.

Příklad celého hlubokého odkazu:
http://books.google.cz/books?id=GkAvAAAAMAAJ&pg=PA1.

Zamyšlení nad celou tou adorací

2011-12-20T23:36:00.001+01:00

Myslím, že přišel čas se zamyslet nad příčinami orgií byzantinismu, které v poslední době sledujeme. Vezmu si k tomu texty dvou předních protagonistů Pravdy a lásky z Facebooku. Nebudu je citovat, protože by s tím třeba nesouhlasili a jejich názory mají obecnější platnost.

První názor je, že lidé těmi svíčkami a frontami vyjadřují úctu. Zuřivé odmítání jakékoliv kritiky či jen náznaku výsměchu Havlovi je považováno narušení klidu a pokoje při rozloučení s touto osobností. Nerespektovat to, je protilidové.

Na to odpovídám, že celý svůj život jsem byl proti modlám. Václav Havel byl člověk z masa a kostí. Měl své klady, měl své zápory. Redukce Havla na světce, jako už se to stalo Masarykovi, je výrazem neúcty k jeho životu a neschopností respektovat lidskost každého z nás.

Druhý názor: Nelze srovnávat smrt Havla a nějakého diktátora.

Má reakce – faktem je, že toto je v nás nějak zakódováno. Když umře jeden z nás, máme negativní pocity; když zemře nepřítel, máme pocit, že konečně na něj došlo. Ale tyhle instinktivní reakce bychom měli tlumit. Lidé si jsou ve smrti rovni a na nikoho se nelze dívat černobíle.

Třetí názor: Havel byl mentálním vůdcem revolucionářů 89. roku (Respekt Generation) a jeho skon vnímají jako smrt otce.

Můj kommentář: Ano, to je psychologicky pochopitelné, ale i tyto atavismy bychom měli být schopni překonat. Jinak navždy zůstaneme jen dětmi.

Daně a sociální pojištění

2011-12-19T20:56:00.000+01:00

Stanislav Komárek přišel s pozoruhodnou úvahou, zda lidí, žijících ze státních peněz, není již více než daňových poplatníků. Bohužel ji však kontaminoval směšováním daní a sociálního pojištění. Nezaměstnaný či starobní důchodce nežije ze státních peněz, neboť jeho příjmy tvoří pojistné plnění.

Naproti tomu je naprosto pravda, že do počtu lidí žijících ze státních peněz je nutno počítat neziskovky, jejichž příjmy tvoří hlavně státní dotace či granty, a rovněž tak podnikatele soutěžící o veřejné zakázky.

Václav Havel

2011-12-19T18:33:00.002+01:00

Ačkoliv jsem si nemyslel, že elektronická media odbydou smrt Václava Havla, jejíž brzký příchod byl v posledních měsících Havlova života zjevný, 30vteřinovým shotem, co je moc, to je moc. V orgiích byzantinismu se překonávala zejména Česká televise a překvapivě též TV Prima. Český národ tyto patolízaly po zásluze odměnil. Ale obávám se, že poučení si z toho nevezme nikdo.

Aby nebylo mýlky. Václava Havla považuji za postavu spíše positivní a za to, co se nyní právě děje, nijak nemůže. Přesto je více než varovné, že se officiální smutek liší od officiálního smutku za Kim Čong-ila jen v míře a způsobu. Český národ je více orientální, než by se na první pohled zdálo.

Havel byl člověk, který polarisoval společnost. Je pravdou, že negativních zamyšlení nad jeho životem je málo a jen menšina z nich je přínosná. Asi nejvíce to bylo přetištění textu ze sborníku Ve jménu socialismu a šťastného života proti rozvratníkům a samozvancům z doby campagne proti Chartě 77. Český Komsomol si naivně myslel, že v ČR panuje svoboda slova. Na rozdíl od neonacistů z Národního odporu své stránky měl na .cz. Už nemá, nějaký bdělý strážce Havlova odkazu je vypnul.

Naštěstí ten faktografický text normalisační propagandy přetiskli jinde. Zajímavý je především tím, že si všímá toho, jak se Havel stal vůdcem čs. opposice. Bylo to díky mezinárodnímu věhlasu, který získal díky absurdní hře Zahradní slavnost (1963), která se potom s úspěchem hrála v Západním Německu.

Následovalo engagement v Tváři, jediném nemarxististickém společenském časopisu kommunistického Československa. Havel se stal natolik známým, že aspiroval do vedení Svazu československých spisovatelů. Za Pražského jara byl již tak slavný, že se společně s Václavem Černým a Ivanem Svitákem dostali jako jediní nekommunističtí intellektuálové do Poučení z krisového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ.

Roli Havla jako vůdce opposice pěkně mapuje Patočka. Byl významný mýthotvůrce, zejména v Dopisu Husákovi (1975) a Moci bezmocných (1978), přičemž v jeho textech je mnoho objevných postřehů: „Za tento levný „domov“ platí ovšem člověk draho: abdikací na vlastní rozum, svědomí a odpovědnost: vždyť integrální součástí převzaté ideologie je delegování rozumu a svědomí do rukou nadřízených, totiž princip identifikace centra moci s centrem pravdy (v našem případě jde o bezprostřední navázání na byzantský césaropapismus, v němž nejvyšší instance světská je i nejvyšší instancí duchovní). Je pravda, že navzdory tomu všemu tato ideologie – aspoň na ploše našeho bloku – příliš velký vliv na člověka už nemá (snad mimo Rusko, kde stále ještě asi převládá nevolnické vědomí s jeho slepě osudovou úctou k vrchnosti a automatickou identifikací se vším, co vrchnost tvrdí, kombinované s velmocenským patriotismem, pro nějž jsou zájmy říše tradičně vyšší než zájmy člověka).“

Tohle pořád ještě málo probádné období osvětlují i osobní vzpomínky, například Johna Boka, který činnost Václava Havla dělí na dobu, kdy s ním kamarádil („I když zůstal tím stejným Václavem, lidi jako jsem já opustil už dříve. Tím, že se začal kamarádit s Čalfama a Bakalama, se dostal do jiné dimenze.“), a kdy kamarádil s jinými („Nemyslím na paní Veškrnovou, nějaké ptáky, Čalfy, Bakaly, ale myslím na Olgu.“). To o českém dissentu říká mnohé.

Role Václava Havla po roce 1989 je všeobecně známá. Je proto zajímavé, co o ní soudí přední ideologové Pravdy a lásky. Erik Tabery přiznává: „Na začátku devadesátých let se chvíli zdálo, že si chce ukrojit více moci, než mu náleží. Když mu ale poslanci dali oprávněně najevo, že s tím nesouhlasí, tak ustoupil a svou roli přijal. Někdy se angažoval příliš málo (to když Klausova vláda přestala dělat reformy) a někdy příliš mnoho (po pádu Klause v roce 1997). Ke konci své funkce se příliš uzavřel a málo komunikoval s veřejností.“

Překvapivě kritický je i Jiří Pehe (bilance k Havlovým 75. narozeninám + nekrolog), který byl druhdy vnímaný jako hlavní Havlův ideolog. Ukazuje se, že Pehe sleduje své vlastní zájmy ve vybudování quasireligiosního hnutí: „Představitelé nejrůznějších nových hnutí „rozhořčených“ jako by si četli v Havlově brilantním eseji „Politika a svědomí“. Stejně jako tehdejší Havel věří, že může existovat něco jako „antipolitická politika“. To neznamená, že jsou v opozici vůči politice, naopak chtějí zprivatizovanou politiku osvobodit od odosobněných aparátů závislých na moci peněz. Chtějí politiku zdola, „politiku rostoucí ze srdce, nikoli z teze“.“ Jaká škoda, že si Pehe opět plete levicové liberály a progressivisty: „Pro český politický a intelektuální diskurz bylo v první polovině 90. let doslova smrtící, že k dominantní neoliberální propagandě neexistovala sebevědomá levicově liberální alternativa. Havel je přitom svým založením levicový liberál, a mohl zde sehrát velmi pozitivní roli.“ Na druhé straně Pehe aktivně buduje Havlův kult a moralistní kitsch, nepochopení rozdílu mezi náboženstvím a politikou: „Lidé, kteří Pravdu a Lásku ironizovali, se vlastně svými odsudky na adresu „planého moralizování“ vysmívali slušnosti. Nepochopili, že to, že jste svým způsobem právě Vy dokázal (spolu)položit na lopatky nelidský režim, bylo dílem slušnosti. A že i v demokratických poměrech jste se tudíž logicky stavěl na stranu slušnosti, tedy, řečeno poněkud pateticky, Pravdy a Lásky.“ Je pro mne otázkou, proč si všichni tito dobří lidé pletou epochu (= časový bod) a éru (= doba).

V processu Havlova svatořečení pokračuje Jindřich Šídlo: „Václav Havel se stal zárukou, že si tahle část světa zaslouží být brána vážně a že si také zaslouží pomoci.“ Nepřekvapivě se k tomuto trendu přidal přední neokonservativec, Roman Joch: „Nezřídka to byl pouze on, kdo z hlediska mezinárodního a z hlediska loajality vůči spojencům zachraňoval čest naší země.“

Vyvážený je text Tomáše Peciny, přesto je překvapivě slabý. Pecina podlehl své touze mythologisovat českou historii, jak často vidíme na stránkách Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Potřeba hrdiny mohla snad fungovat v roce 1990, ale ne v roce 2011. Od intrik během Sarajeva (1997), kdy Havel nakonec díky opposiční smlouvě (1998) prohrál, přestali progressivisté a Havel jako jejich representant s nimi, hrát v české politice klíčovou roli. Stejně tak dissidentskému mýthu o normalisaci zasadila historická věda v poslední době těžké rány.

Tento text tak nelze uzavřít lépe než slovy Václava Havla: „obrací se k lepší, ale už uzavřené minulosti, kdy byli všichni jednotni; na jejím ocenění nelze totiž už celkem nic zkazit, je to bez rizika, všem se tím lze zavděčit a lze si dokonce takovým odkazem k minulé národní slávě docela dobře nalhat, že je vlastně všechno v pořádku, protože Češi jsou staří kabrňáci.“

Update: Další příspěvek k mythologisaci. Švehla se mýlí snad ve všem.

Jsem pro rodinu a pro národ

2011-12-11T18:47:00.000+01:00

motto: „Nezastávám ultraliberální názor „ať si každý říká, co chce“.“
—Martin C. Putna

Zásadní rozhovor Respektu s Martinem C. Putnou, kde je však přístupný pouze po zaplacení 15 Kč, přetiskla (doufejme, že legálně) Věra Tydlitátová.

Před závorku je nutno vytknout, že Putna je přední progressivista, a to, na rozdíl od Halíka, včetně homosexualismu: „Avšak v této věci se zkrátka [Duka] zachoval tak, jak mu velí současná oficiální homofobní rétorika římskokatolické církevní instituce. Jednou se za to jistě bude nějaký papež kát, jako se Karol Wojtyła kál za příkoří způsobená jinými historickými projevy katolické intolerance – za křižácké války, za inkvizici a podobně –, ale holt to bude ještě nějakou dobu trvat.“

Možné je všechno, ale odhaduji, že překrucovat jasná slova Písma ve prospěch módní ideologie homosexualismu neprojde nikdy. Faktem je, že Katholická církev nyní akceptuje evoluční theorii, ale doslovné čtení Genesis by bylo znakem fundamentalistů. Církev učí víru a mravy, nikoliv přírodovědu. Nicméně postoj k homosexualitě je součástí ethiky.

Putna je vzdělaný a umí uvažovat, nicméně někde své znalosti zahodí ve prospěch ideologie. Tvrdí, že zatímco za první a druhé republiky neměli konservativci vůdce, dnes ho mají (Klaus). Kramář a Gajda snad nebyli nic? Dávat na jednu hromadu Fica, Kaczyńské a Orbána jednoduše nemůže myslet vážně.

Rozhovor je zvláště dobrý v tom, že ukazuje definiční znaky progessivistů: chybná argumentace pomocí šikmé plochy („Dnes je to úplně jinak, protože současná Evropa se poměrně hodně podobá Evropě pozdních dvacátých a raných třicátých let, kdy se všude vynořovaly nacionalistické proudy.“), nenávist k jinak smýšlejícím („Chtěl jsem to trošičku shodit, abych je zase nedémonizoval. Platí však, že co se tu děje, je odporné a nová vláda, kterou složí Václav Klaus, bude ještě daleko odpornější.“) a projektování sama sebe do svého nepřítele („Jako „ti zlí“ slouží dnes jiné skupiny – Romové, homosexuálové, ekologové a tak dále, ale tendence je stejná.“ Ve skutečnosti: „Jako „ti zlí“ slouží dnes jiné skupiny – paleokonservativci, tradiční katholíci, neonacisti, kommunisté, socialisté, ultraliberálové a tak dále, ale tendence je stejná.“ Dále: „zakazovat a likvidovat tihle lidé sice umějí, ale vyřešit reálné problémy neumějí, zkrátka až bude opravdu zle, tehdy se většinová veřejnost probudí“. Ano, persekuce neonacistů a omezování politických svobod progressivisty jsme už dnes svědky a lidé dali na Šluknovsku najevo, že mají progressivismu plné zuby.)

Fascinující je, jak se Putna nepokrytě hlásí k politické korrektnosti: „Slova jako „rodina“ a „národ“ se stala otrávenými, skoro sprostými slovy. Jakmile je totiž začali používat ultras jako svoje hesla, slušnému člověku se s nimi obtížně pracuje.“ Slova jako nálepky. Kdy už to konečně skončí? Kdy konečně i progressivisté začnou své opponenty vnímat jaké své bližní, nikoliv jako nepřátele, které je nutné převychovat?

Putna za vzory hodné následování označil Pekaře, Arne Nováka, Černého a Vaculíka. To je tedy směsice. Od Nováka jsem nic nečetl, tak se k němu vyjadřovat nebudu. Ale největšího českého historika všech dob, Pekaře, znám více než dobře. Jestli je něco definiční charakteristikou gaye Pekaře, tak je to nacionalism. Co si o tehdejší Pravdě a lásce myslel, jasně ukazují jeho věčné spory s progressivistou Masarykem. A označit socialistu Černého a kommunistu Vaculíka za konservativce, to už chce hodně odvahy nebo intelektuální nepoctivosti.

Dalším definičním znakem progressivistů je odtrženost od reality: „I v tomto smyslu se tedy bátorovci z D.O.S.T. pokusili tyto homofobní nálady přenést k nám.“ Putna asi nikdy neslyšel, co si myslí plebs o „teplouších“.

Na závěr se ukazuje, že progressivism není sekulární kalvinism jen tak pro nic za nic: „životní partnerství je věc veřejná“. To snad ne. Kde je nějaký veřejný zájem na tom, s kým Putna žije nebo nežije?

Rozhovor s Blankou Čechovou z roku 2009

2011-12-11T16:08:00.000+01:00

Stejně jako Zdeněk Kühn byl nejlepší student mého ročníku na PF UK, tak Blanka Čechová byla nejlepší studentkou toho svého. Před 2,5 lety měla rozhovor v Českém rozhlase. Za povšimnutí stojí tragický výkon obou moderátorů.

Norský vrah napsal svůj nenávistný manifest ve Wordu

2011-12-11T14:46:00.002+01:00

Škodlivost Microsoftu v praxi.

Jánošík Cnemo

2011-12-11T13:01:00.001+01:00

„Daniela“ i Cnemo vycházejí z klassického konceptu plebsu, že krást bohatým nevadí, protože pro ně je to jen kapka v moři. Cnemo svůj postoj specifikoval takto: „Ukradete-li 1000 Kč Babišovi, je to jen nemorální, ale ukradete-li 1000 Kč invalidovi, kterému zbývá 2000 Kč na jídlo, je pachatel hyena.“

Problém tohoto srovnání je, že je vycucané z prstu. Jednak by stát takovému invalidovi pomohl (i když tomu ultralevičáci nevěří, máme v ČR sociální stát) a kdyby ne a ten invalida by vinou jednání zloděje došel k zdravotní újmě nebo dokonce zemřel, nejednalo by se o prostou krádež, nýbrž mnohem závažnější přečin, patrně (těžké – § 147 NTZ) ublížení na zdraví z nedbalosti (§ 148 NTZ).

Proto si Kapitánův vykonstruovaný příklad modifikujme, že těch 1 000 Kč ukradne mně, pro kterého tato částka znamená poměrně málo (je to cca cena dvou nákupů v potravinách), ale přesto násobně více než pro Babiše.

Chce někdo vážně tvrdit, že okradení mé osoby je mnohem amorálnější než okradení Babiše?

Počátek vrcholného středověku

2011-12-03T13:35:00.000+01:00

Lze ho datovat různě, obvyklé je odvodit ho z počátku gothiky, což je pozdní datace, které koinciduje s definitivním schismatem mezi Východem a Západem (1054) nebo dobytí Anglie Normany (1066).

Chtěl bych však obrátit pozornost na ranou dataci vrcholného středověku, kdy místo počátku gothiky lze vrcholný středověk odvodit od v zásadě dnešního uspořádání států a ethnik. Proto by klíčovým datem mohl být usazení Maďarů v Evropě a zánik Velké Moravy (906) nebo etablování a faktický vznik Německa (10. listopadu 911 ve Forchheimu) volbou Konráda I. za německého krále přesně před 1100 lety.

Rozhovor s Václavem Bělohradským

2011-11-26T13:31:00.000+01:00

V obhajobě politiky se shoduje s Václavem Klausem. BTW, technická kvalita serveru České televise je velice mizerná. Při přehrávání se mi to nejméně 3x seklo.

Realita v. modely

2011-11-17T23:16:00.000+01:00

Ačkoliv různí technicky orientovaní lidé poukazují na to, že české školství se příliš věnuje duchovním vědám, není to pravda. Výuka například filosofie je na středních školách velice nekvalitní. Vzpomínám si na karikaturu názorů předsokratiků, kdy jejich úvahy byly až parodovány jako hledání pralátky. Tím měla být tu voda, tu oheň, tu apeiron. Ve skutečnosti však je pojem látky až od Aristotela a tyto živly používali předsokratici pouze pro přiblížení toho, co mají na mysli.

Není divu, že s takovým přístupem je obecná znalost ontologie a gnoseologie velice rudimentární. I vzdělaní lidé neumějí rozlišit mezi realitou a modelem. Kupř. Machi odmítá připustit, že přesvědčení o existenci něčeho je binární, buď v Boha věřím, nebo si myslím, že neexistuje, protože v realitě buď něco je, nebo není. Otázka jiná je, jak se k té skutečnosti (jevu) mohu dostat. Někdo může být vyložený skeptik, zda lze zjistit, že něco (ne)existuje (tj. agnostik), jiný naopak může být přesvědčen o 100% poznatelnosti. Jenže gnoseologie nemá na ontologii vliv.

Stejně tak Kapitán nechápe základní vztahy mezi hypothesou, theorií, postulátem a zákonem. Moje chyba byla, že jsem se v této debatě nechal zavléci do konkrétních příkladů, které byly nepřesné. Tak Newtonova mechanika je za všech okolností pouze přibližná a flogiston není zase takový nesmysl, pokud za něj považujeme elektron. Místo toho jsem měl hovořit o nebeských sférách, což je příklad vždy nepravdivé theorie.

Hassan v. Polanecký

2011-11-17T21:30:00.002+01:00

Když si člověk čte české blogy, žasne nad tím, jak mizerná úroveň veřejné diskusse tady je. Přední blogger iDNES, Rudolf Polanecký, napsal post, kde semlel všechno možné, ale hlavním thematem byla známá affaira z Varnsdorfu:

„Při sobotní demonstraci ve Varnsdorfu bylo policií předvedeno 12 osob. Mezi nimi byla i dívka, které kvůli tričku hrozí trest podle směrnice EU až tři roky vězení.

"Oživte Hitlera", zněl nápis, který měla dívka na svém tričku. Podle policie je podezřelá z trestného činu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidy. Tak by mne zajímalo, co hrozí těm, kteří mají na tričku Che Guevaru nebo Lenina. Doufám, že alespoň doživotí.

* * *

Ona dívka z demonstrace si dovolila hodně. Měla tričko s přiblblým nápisem a proto si zasluhuje přísný trest, alespoň takový jako mačetáři. Zavřete ji až zčerná, rasistku jednu a těm hodným hochům, kteří nevěřícně koukali, jak "bílé hlavy" útočí holými čely na jejich mačety, těm se omluvte.“

Polanecký píše mladočesky, takže když je v českém právním řádu nějaká blbost, hned za to může EU. Jenže ne, potlačení svobody projevu trestným činem založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle § 403 odst. 1 trestního zákoníku je ryze český výmysl, který s EU nemá nic společného.

Když je v českém právním řádu nějaký nesmysl, tak ať plnou vahou dopadne na všechny, tedy i kommunisty, nejen neonacisty. Logika toho mi uniká. Normální je přeci dopady nesmyslů minimalisovat.

Na to vysoce „kvalifikovaně“ reagoval Vít Hassan, který ve svém článku rovněž semlel páté přes deváté, ale kritisoval i Polaneckého:

„Za tzv. pravdoláskařské a multikulturalistické už jsou dnes označovány pouhé nesouhlasné myšlenky s články šířícími po internetu nenávist. Když jsem si onehdá přečetl článek jistého blogera, ve kterém nápis na tričku jednoznačně naplňující skutkovou podstatu trestného činu podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle § 403 odst. 1 tr. zákoníku, označuje pouze jako "tričko s přiblblým nápisem", chtělo se mi skoro zvracet. Zvracet nad hloupostí toho, který označuje nápis:"Oživte Hitlera!","Romové do plynu!" za tričko s pouhým "přiblblým nápisem." Stejně tak, jako "pouhé tričko počmárané fixem" ho totiž označuje i pan předseda Dělnické strany sociální spravedlnosti Vandas.“

Ve svém rozhořčení se nenamáhal zjistit, že když Polanecký psal svůj článek, tak media referovala jen o první části nápisu, tedy „Oživte Hitlera!“ a nikoliv už o druhé, tedy „Romové do plynu!“ Nicméně i tak, ano, je to pouhé tričko s přiblbým nápisem, které je v civilisovaných zemích beztrestné. V ČR však nemáme nic lepšího na práci, než chtít po PČR, aby si hrála na myšlenkovou policii v nejlepších orwellovských tradicích.

Petrnoušek v. Shameti

2011-11-13T16:54:00.000+01:00

Vzhledem k tomu, že pravdoláskovní media jdou po Dobešovi jako slepice po flusu, dostal se spor Petrnoušek v. Shameti na přední stránky novin. Oč jde? Učitelka francouzštiny, Arjana Shameti, vystoupila v České televisi a v rámci pořadu Jílkové Máte slovo dne 27. 10. 2011 kritisovala svého nadřízeného, Pavla Petrnouška, za sexuální výchovu.

Petrnoušek je autorem kontroversní kapitoly v příručce sexuální výchovy, která je známá především hrou Kompot (v ostatních kapitolách jde o stokrát převařenou vodu). Petrnoušek po vystoupení Shameti v televisi jí navrhl rozvázání pracovního poměru dohodou. Dále se zprávy liší, zda na ní podá žalobu na ochranu osobnosti nebo udání pro pomluvu. Dobeš se učitelky zastal a na školu poslal školní inspekci.

Co se týká sexuální výchovy, jedná se o dávný marxistický projekt. Jak v pořadu přiznal stínový ministr školství za ČSSD, Marcel Chládek, cílem této strany jsou jednotné rámcové vzdělávací projekty. Sexuální výchova se má soustředit na objektivní technikálie jako prevenci před mravnostní zločinností, předčasným sexuálním životem a jeho nechtěnými následky. S tím korresponduje názor: „Jsem toho názoru, že většina žáků je spokojená, že se sexuální výchova řeší ve škole a ne doma.“ Opponenti zdůrazňovali, že si nedospělci přejí vztahovou sexuální výchovu; technikálie se dají nalézt v kdejaké publikaci, časopise či na Internetu. Vychovatel by měl být externista. Konservativní odpůrci nechtějí sexuální výchovu ve školách vůbec, neboť mají za to, že sexuálně vzdělávat má rodina. Jako kompromis jsou ochotni tolerovat, že bude více modelů, přičemž každá rodina si bude moci vybrat, jaký model školní výchovy pro své děti bude chtít.

Pozoruhodné je, že ačkoliv koncept trestného činu pohlavního zneužívání vychází z toho, že nedospělec nedokáže říci svobodně ne, u pohlavní výchovy se naopak předpokládá, že říci svobodně ne dokáže.

Petrnoušek v sexuální výchově podniká a podle svých slov si tím vydělá 20 000 Kč ročně. To otevírá otázku svobody projevu veřejnoprávních zaměstnanců. Smí podřízený veřejně kritisovat svého šéfa za střet zájmů? Podle mého názoru ano. Veřejný sektor je něco zcela jiného než soukromý, kde by veřejná kritika ohrozila podnikání zaměstnavatele. Ve veřejném je hlavní veřejný zájem, tj. oprávnění veřejnosti vědět, co se za jejich peníze děje.

O celém sporu bych asi nereferoval nebýt informativního článku Martiny Procházkové, která v typicky českém mediálním kompediu cituje názory různých aktérů. A to je zajímavé, protože to o nás hodně vypovídá. Je zjevné, že Pravda a láska usiluje o ostrakisaci konservativní učitelky: „Je tu jediná učitelka, která se mnou normálně komunikuje, zbytek přešel do vykání“. Je otázkou, nakolik je ostrakisace učitelským sborem výrazem typicky české konformity ke svému nadřízenému. Na straně progressivistů je i David Vodrážka, bývalý místopředseda mladočeské ODS.

Jasně vysvítá symptomaticky česká intolerance, zde ke konservativcům. Cílem je mít na všechno jeden názor – ten jediný správný: „Nelíbí se nám, co paní učitelka o řediteli v médiích řekla. Je to lež a ve skutečnosti je to všechno jinak, než jak to nyní vypadá.“ Kritika je nepřípustná: „Pan ředitel byl zbytečně haněn a napaden.“ „Paní učitelka použila pár slov vytržených z kontextu, které nyní ovlivňují celý národ.“

Zvláště radikální progressivisté vyžadují sebekritiku: „Paní Shameti je naprosto osamocena. Nejhorší ale na tom je, že si žádnou chybu nepřipouští a chová se, jako by se naprosto nic nestalo. Nechápe nás.“ Příznačné pro tyto lidi je neschopnost porozumět sdělované informaci či možná nevnímání sdělovaného. Když Dobeš nazval Shameti ombudsmankou menšinových žáků, konkrétně tří dívek, Franicová to překroutila na ombudsmanství všech žáků. Až kommunistické je diktování emocí: „Neznám dítě, které by mělo paní učitelku rádo, naopak neznám dítě, které by nemělo rádo pana ředitele.“

Výkony českých soudců

2011-11-12T15:12:00.006+01:00

Tomáš Pecina přinesl seznam 10 nejlepších a 10 nejhorších českých soudců. Nejsem s justicí v tak pravidelném styku, abych mohl soudce komplexně hodnotit. Jak správně upozorňuje Pavel Hasenkopf, český soudce je daleko spíše úředník (tj. expert, člověk vybírající správné řešení) než politik (tj. člověk vybírající nejlepší řešení, zde spravedlivé), jak by měl mít. Media soudci nezajímají a tak nám do posice mudrců, která by jinak soudcům přirozeně patřila, vnucují herce typu Jana Wericha. Místo hodnocení soudců proto přináším několik nejlepších a nejhorších výkonů české justice od 1. 1. 1993 (srovnáno chronologicky):

Nejlepší

Pavel Holländer: nález ÚS president republiky v. poslanecká sněmovna z 17. 12. 1997 o počítání času, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb., N 163/9 SbNU 399, NALUS: 30868, ASPI: JUD31529CZ. Jednota právního řádu.
Pavel Šámal: usnesení NS ČR lid v. Zítko z 24. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 337/2002, NS ČR: E21551308C44A12FC12575EF00397992. Ochrana svobody podnikání a svobody projevu.
Eliška Wagnerová: nález ÚS lid v. R. R. z 25. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 161/04, N 74/33 SbNU 229, NALUS: 46097. Ochrana před excessivními vazbami.
Eliška Wagnerová: nález ÚS lid v. Šimsa z 29. 2. 2008, sp. zn. II. ÚS 2268/07, N 45/48 SbNU 527, NALUS: 57941. Reprobace kommunistické zvůle.
Eliška Wagnerová: R. P. v. finanční úřad v Jablonci nad Nisou z 18. 11. 2008 o protiústavnosti kontrolních plánů, sp. zn. I. ÚS 1835/07, NALUS: 60800. Překonáno v sp. zn. Pl. ÚS-st. 33/11 (Dagmar Lastovecká).
Karel Šimka: rozsudek NSS Komunistický svaz mládeže v. ministerstvo vnitra z 28. 8. 2009, čj. 7 As 29/2008-104, SJS 1969 (PDF). Svoboda spolčovací.
Dagmar Lastovecká: nález ÚS Sochor v. česká správa sociálního zabezpečení z 23. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 8/07, č. 135/2010 Sb., N 61/56 SbNU 653, NALUS: 65742. Reprobace příjmové diskriminace.
Karel Šimka: rozsudek NSS Lisse v. ministerstvo vnitra z 24. 6. 2010 o Komisi pro kapitálový trh, čj. 7 As 40/2010-85 (PDF). Ochrana veřejného pořádku.
Vojen Güttler: nález Pecina v. vrchní soud v Olomouci z 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10, NALUS: 68308. Oprávnění na informace o minulosti veřejných činitelů.

Nejhorší

Vladimír Čermák: nález ÚS Dreithaler v. krajský soud v Ústí nad Labem z 8. 3. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 14/94, č. 55/1995 Sb., N 14/3 SbNU 73, NALUS: 27112. Legalisace bezpráví III. republiky.
Vojen Güttler: usnesení ÚS D. H-ová a ostatní v. zvláštní škola v Ostravě-Přívoze z 20. 10. 1999, sp. zn. I. ÚS 297/99, NALUS: 32969. Odmítnutí reprobovat diskriminaci Romů.
Eva Zarembová: usnesení ÚS Linkov v. ministerstvo vnitra z 6. 11. 2002 o odmítnutí registrace Liberální strany, sp. zn. IV. ÚS 349/02, NALUS: 43148. Odmítutí chránit svobodu spolčovací.
Monika Křikavová: rozsudek ObS P-2 lid v. Hámid bin Abdal Sání z 30. 5. 2005, sp. zn. 7 T 30/2005. Přepjatý soudcovský aktivism.
N/A: usnesení ObS P-9 sociální odbor městské části Praha 9 v. Kočová z 29. 4. 2009, čj. 25 Nc 2016/2009-2. Zestátnění dítěte.
Miroslav Čapek: rozsudek OS v Teplicích lid v. Dufek a Nikoluk z 26. 5. 2009. Pošlapání svobody projevu.
Pavel Holländer: nález ÚS Melčák v. Parlament z 10. 9. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 27/09, č. 318/2009 Sb., N 199/54 SbNU 445, NALUS: 63462. Přepjatý soudcovský aktivism.
anonymní: rozsudek NSS vláda v. Dělnická strana II z 17. 2. 2010, čj. Pst 1/2009-348 (PDF). Pošlapání svobody spolčovací.
Miloslav Studnička: rozsudek KS-Os lid v. Lukeš, Vaculík, Müller a Cojocaru z 20. 10. 2010. Politická objednávka.

Updated.

Divini Redemptoris (1937)

2011-11-05T16:05:00.000+01:00

Encyklika odsuzující kommunism.

10 evergreenů 70. let

2011-10-30T09:35:00.003+01:00

AHL71 mne nepřímo vyzval, aby vytvořil svůj vlastní žebříček 1970s. Protože o nich na rozdíl od let 60. mnoho nevím, resignoval jsem na pyšný přívlastek největší. Jinak platí stejná pravidla, která platila pro předchozí seznam, tj. žádný rock, čímž se můžu vyhnout sv. trojici Led Zeppelin; Deep Purple a Uriah Heep. I když Hotel California (únor 1977) od Eagles je sporné zařadit, nakonec jsem ho nezařadil. Na druhou stranu jsem zrušil implicitní předpoklad anglického textu.

U ABBA bylo těžké vybrat mezi Waterloo, S. O. S. (švédská verse, text) a Mamma Mia. Nakonec jsem zvolil S. O. S.

Middle of the Road – Chirpy Chirpy Cheep (1971)
Tony Christie – Is This the Way to Amarillo (listopad 1971)
The Chelsea Football squad – Blue Is the Colour (26. 2. 1972)
ABBA – S. O. S. (červen 1975)
I Santo California – Tornerò (1975)
Karel Gott – Die Biene Maja (9. 9. 1976)
Boney M – Nightflight to Venus (červenec 1978)
Gloria Gaynor – I Will Survive (27. 10. 1978)
Umberto Tozzi – Tu (1978)
Village People – Y. M. C. A. (prosinec 1978)

Updated.

Velká pětka faktorů

2011-10-29T18:52:00.000+02:00

Soudobá psychologie používá pro popis osobnosti velkou pětku faktorů (OCEAN nebo CANOE):

otevřenost (openness)
svědomitost (conscientiousness)
přístupnost (extraversion)
přívětivost (agreeableness) a
stabilita (opak neuroticismu)

Jejich pionýry byli Ernest Tupes a Raymond Christal (1961), ale prosadil je až J. M. Digman (1990). O sobě mohu říci, že mám vysokou úroveň prvních dvou faktorů, zatímco nízkou posledních tří.

Srbští četníci zpívají Evo zore, evo dana

2011-10-29T08:59:00.002+02:00

Nějaký vtipálek si udělal legraci ze Srbů i Chorvatů. Vzal hymnu ustašovců a doprovodil ji obrazem zpívajících srbských četníků. Výsledek je neuvěřitelně absurdní.

Na druhou stranu je třeba říci, že oslava ustašovců je v Chorvatsku víceméně nelegální, tak byl původní text:

Evo zore, evo dana, evo Jure i Bobana
Jure zove, Boban viče, evo mene poglavniče
Na vrh gore Trebevića, u logoru Francetića
U logoru Jure sjedi, svojoj vojsci on besjedi
Oj ustaše braćo mila, duboka je voda Drina
Drinu ćemo pregaziti, a Srbiju zapaliti
Kad je Drinu pregazio, u nogu je ranjen bio
On ne viče ajme meni, već on kliče za dom spremni
Za dom spremni i za tića, poglavnika Pavelića

censurován:

Evo zore, evo dana, evo Jure i Bobana
Na vrh gore Trebevića, u logoru Francetića
U logoru Jure sjedi, svojoj vojsci on besjedi
Oj Hrvati braćo mila, duboka je voda Drina
Drinu treba pregaziti, a Srbiju zapaliti
Kad je Drinu pregazio, u nogu je ranjen bio
On ne viče ajme meni, već on kliče za dom spremni

10 největších evergreenů 60. let II

2011-10-28T09:40:00.003+02:00

O mém seznamu se rozpoutala překvapivě bohatá diskusse. Vodník essencialisticky upozornil na to, že název 10 největších hitů 60. let je nejednoznačný. Jsou to největší hity z tehdejšího nebo dnešního pohledu?

Měl jsem na mysli dnešní pohled, protože náš vkus od tehdejší někdy dost liší. The Ballad Of The Green Berets, kterou nazpíval SSgt. Barry Sadler a která byla No. 1 celý březen 1966, by dnes nikdo za hit nepovažoval. Navíc tehdejší hity se dají stanovit objektivně.

Proto jsem žebříček přepracoval. Vyhodil jsem rock, aby byl více stejnorodý. Zařadil jsem Beatles, protože bez nich to nejde. Abych získal prostor, zrušil jsem hymny hippies jako příliš úzký genre.

The Beatles: From Me To You (11. 3. 1963) – text
The Ronettes: Be My Baby (srpen 1963) – text
The Animals: House of the Rising Sun (19. 6. 1964) – text
Petula Clark: Downtown (listopad 1964) – text
Simon & Garfunkel: The Sound of Silence (září 1965) – text
The Mamas & The Papas: California Dreamin' (listopad 1965) – text
Nancy Sinatra: These Boots Are Made for Walkin' (únor 1966) – text
The Seekers: Georgy Girl (prosinec 1966) – text
The Hollies: Carrie Anne (26. 5. 1967) – text
Barry Ryan: Eloise (prosinec 1968) – text

Co se týká písní, které jsem nezařadil: Myslím, že The Sound of Silence (1964) je větší hit než Mrs. Robinson (1968). Telstar (1962) od The Tornados byl sice velký hit, ale jen instrumentální. Manfred Mann: Doo Wah Diddy (10. 7. 1964) je podle mne rock. Stačí si ho srovnat se Sheilou. Percy Sledge: When a Man Loves a Woman (16. 4. 1966) ani Procol Harum: A Whiter Shade Of Pale (12. 5. 1967) jsem nezařadil, protože příliš připomínají zvuk 1970s. Naopak Chubby Checker: Let's Twist Again (19. 6. 1961) svým charakterem patří spíš ještě do 50. let. Herman's Hermits: No Milk Today (říjen 1966) je hrozná odhovačka; ČSSR mi příliš vnutilo do paměti úděsnou cover versi Pepy Melena.

Za vítěze považuji The Mamas & The Papas: California Dreamin'.

Updated.

Umí Čulík vůbec anglicky?

2011-10-28T08:19:00.000+02:00

Když si člověk čte Čulíkovy překlady z Guardianu, tak mu to občas nedává vůbec smysl. Příkladem je věta: „To, že tyto záběry podstatnou měrou narušily běžné zásady editorského vkusu a praxe, dokazuje skutečnost, že proti nim intenzivně protestují četní čtenáři deníku Guardian i uživatelé internetových stránek BBC, píše v deníku Guardian Mark Lawson.“ [zdůrazněno mnou, poznámka G. P.]

Tak jsem se podíval na to, co Mark Lawson opravdu píše: „The sense that these images significantly extended journalistic incursions across the historical borders of editorial taste is underlined by the intense objections on media sites, including the Guardian and the BBC.“ [zdůrazněno mnou, poznámka G. P.]

Překládat sloveso to underline jako dokázat je absurdní. Ve skutečnosti neexistuje jednodušší sloveso k překladu. To underline znamená podtrhnout, v přeneseném významu stejně jako v angličtině zdůraznit. Jak Čulík přišel na dokázat, nedokážu rozhodnout. Žije ve Skotsku desítky let, takže anglicky by měl umět dokonale. Tak proč tento nesmysl? Zřejmě je to nějaký důsledek jeho osobnosti.

ABBA – Waterloo (1974)

2011-10-22T11:36:00.000+02:00

10 největších hitů 60. let

2011-10-22T10:34:00.003+02:00

Zcela jsem vynechal Beatles, protože ti by zaplnili mnoho posic a nedostalo by se na další. Seřazeno chronologicky:

Peter, Paul and Mary: Puff, the Magic Dragon (leden 1963) – text
The Animals: House of the Rising Sun (19. 6. 1964) – text
The Rolling Stones: (I Can't Get No) Satisfaction (6. 6. 1965) – text
Simon & Garfunkel: The Sound of Silence (září 1965) – text
The Mamas & The Papas: California Dreamin' (listopad 1965) – text
The Monkees: I'm a Believer (21. 11. 1966) – text
The Doors: Light My Fire (duben 1967) – text
Scott McKenzie: San Francisco. Be Sure to Wear Flowers in Your Hair (13. 5. 1967) – text
Hollies: Carrie Anne (26. 5. 1967) – text
Bee Gees: Massachusetts (září 1967) – text

Liberalism – jeho druhy

2011-10-15T10:11:00.000+02:00

V jednom článku jsem přiblížil základní politické směry. Podívejme se nyní na druhy liberalismu:

klassický – 19. století.
moderní – 20. století. Zrodil se na konci 19. století a říká se mu též sociální. Jeho zlatým obdobím byla 1960s, kdy se k němu hlásil mainstream. V 1980s neokonservativci Reagan a Bush začali používat pojem liberalism jako pejorativní nálepku, takže progressivisté v Demokratické straně se nyní k liberalismu již nehlásí.
neoliberalism – soustředí se na redukci managerského státu pomocí washingtonského konsensu. Hlavní roli dává vlastnictví a ekonomii.
paleoliberalism – vágně definovaný termín. Obvykle se tím myslí liberalism v osobních hodnotách a konservativism v kulturních. Otcem zakladatelem je Friedrich August von Hayek. Původní světový názor Václava Klause v 90. letech, který však pod vlivem Petra Hájka v prvních letech 21. století konvertoval k paleokonservativismu.

Za žhářství podmínku

2011-10-15T09:33:00.001+02:00

KS-HK udělil za účastenství na poškozování cizí věci rok a půl vězení s tříletou zkušební dobou. Když si to srovnáme s Vítkovem, kde byli pachatelé odsouzeni za pokus vraždy, nebo Bedřiškou, kde jim obecné ohrožení zůstalo, je zjevné, že tady něco nehraje. České soudy odsuzují podle výsledku, místo aby hodnotily úmysl, jak tomu má být u ohrožovacích deliktů.

Malý princ latinsky

2011-10-13T20:05:00.000+02:00

Mluvená ukázka.

Βίκυ Λέανδρος – Blau wie das Meer

2011-10-11T23:22:00.000+02:00

Veřejná doprava v Rusku

2011-10-09T11:06:00.000+02:00

Příčina, proč jsou pravoslavné státy tak disfunkční, spočívá v neschopnosti organisace – vychytat maličkosti, které otravují život. Typickým příkladem je veřejná doprava v Rusku: „[J]elikož u tramvají а busů není možné instalovat turnikety na zastávku, prozíravě jsou umístěny uvnitř vozidel. Což znamená, že všichni musejí nastupovat předními dveřmi. Automaty na jízdenky prakticky neexistují (pár stanic metra má automaty, ale z těch lezou pouze jízdenky na metro), v trafikách se jízdenky neprodávají a kiosky s jízdenkami jsou vzácné. Náhodní cestující bez předplatních jízdenek jsou tak nuceni kupovat jízdenky u řidiče, a v kombinaci s povinným nástupem všech cestujících předními dveřmi to předvídatelným způsobem zpomaluje odbavení. (Mimo Moskvu jsou v tramvajích a autobusech průvodčí a tato komplikace tak odpadá.) Podobně efektivní systém funguje u dálkových vlaků: v každém vagónu jsou otevřeny pouze jedny dveře, u kterých číhá průvodčí a kontroluje jízdenky při nástupu. Člověk tak může nastoupit pouze do svého vagónu (dálkové vlaky jsou povinně místenkové). V expresu Moskva-Dubna, tvořeném jednotkou ED-4, se zpravidla otvírají troje dveře z dvanácti. Stalo se mi, že jsem měl jízdenku do pátého vozu, a protože dveře pátého vozu byly zavřené a před šestým byla fronta, zkusil jsem nastoupit přes čtvrtý vůz. Průvodčí mě ovšem odkázala do příslušných mezí: ačkoli je vlak vevnitř plně průchozí, s jízdenkou do pátého vozu lze nastupovat výhradně přes šestý vůz.“

Jak upravit favicon na Bloggeru?

2011-10-08T14:40:00.001+02:00

Jednoduchý návod.

Experiment s barvou očí

2011-10-08T12:59:00.000+02:00

Slavný experiment s percepcí rasismu.

Vrácení názvu protokolu do adresního řádku ve Firefoxu

2011-10-07T15:31:00.001+02:00

Mozilla Firefox ve versi 7.0 zavedl nesmírně protivnou věc: V adresním řádku se nezobrazuje název protokolu, tedy http://, https:// nebo ftp:// apod. V nastavení to nejde jednoduše změnit, je nutné jít do konfigurace:

Do adresního řádku napíšete about:config. V seznamu pak najdete přepínač browser.urlbar.trimURLs a kliknutím na něj tuto odpornou volbu vypnete. Kdo by potřeboval více podrobností, tak je k disposici anglický návod.

Updated.

Хотят ли русские войны (1961)

2011-10-01T09:37:00.001+02:00

Vodník žije ve svém vykonstruovaném světě, který s realitou nemá nic společného. Jedním z charakteristických znaků jeho světa je popírání existence Rusů v krátkém 20. století. Podle Vodníka ruský národ v roce 1917 zanikl, protože svrhl cara, a obnovil ho až President Obnovitel Jelcin v roce 1991.

Tento Vodníkův konstrukt samozřejmě popírá tisíce faktů. Připomeňme si tedy ruskou propagandistickou báseň tatarského básníka z dob nejhlubšího kommunismu, Jevgenije Jevtušenka, která byla pevnou součástí kommunistických učebnic:

Хотят ли русские войны?
Спросите вы у тишины
Над ширью пашен и полей,
И у берёз, и тополей.
Спросите вы у тех солдат,
Что под березами лежат,
И вам ответят их сыны,
Хотят ли русские войны.

Не только за свою страну
Солдаты гибли в ту войну,
А чтобы люди всей земли
Спокойно ночью спать могли.
Спросите тех, кто воевал,
Кто нас на Эльбе обнимал
(Мы этой памяти верны),
Хотят ли русские войны.

Да, мы умеем воевать,
Но не хотим, чтобы опять
Солдаты падали в бою
На землю горькую свою.
Спросите вы у матерей,
Спросите у жены моей,
И вы тогда понять должны,
Хотят ли русские войны.

Поймёт и докер, и рыбак,
Поймёт рабочий и батрак,
Поймёт народ любой страны,
Хотят ли русские войны.

Jelínek v. Hašek

2011-09-30T20:15:00.001+02:00

Michal Hašek napsal, že sice naprosto nesouhlasí s Kalouskovou politikou, ale že si váží toho, když dostal zahraniční cenu. To si dal. Lukáš Jelínek ho zkritisoval, že třídního nepřítele nelze chválil, jen si o něj pucovat boty: „Sociální demokraté jsou ostrými kritiky Kalouskových škrtů, hloupých reforem a souvisejícího štěpení společnosti. Přesto Michal Hašek cítil potřebu pogratulovat nejlepšímu ministru financí postkomunistické Evropy,“ a z neznámého důvodu k tomu přihodil Krejčíře a Koženého, jako Piláta do Kréda. A dále pokračuje: Nechce snad Hašek pokračovat v protilidové buržoasní politice koalice ODS, TOP 09 a VV? To by tekutý hněv dostihl i ČSSD.

Nicméně, proč chodit ke kováříčkovi, když můžeme jít rovnou ke kováři, Jiřímu Paroubkovi: „Zajímalo by mě vysvětlení, proč M. Hašek jako druhý nejvyšší představitel ČSSD chválí M. Kalouska, který již několik let systematicky fackuje deset milionů občanů této země a především pak voličů ČSSD.“ Inu proto, že slušný člověk pochválí to, co si pochvalu zaslouží, a odsoudí to, co se odsoudit má. To jen hlasatelé třídního boje vidí všechno stranicky.

Další pěkný rozhovor s Michalem Pullmannem

2011-09-30T18:53:00.000+02:00

V Salonu Práva.

Vztah Židů a kommunismu

2011-09-25T11:23:00.001+02:00

Byl od počátku srdečný. Ačkoliv sionism byl stejně jako ostatní socialistické strany v kommunistickém Rusku zakázán, mezinárodně se sionisté a kommunisté podporovali. První zlom do té doby zcela bezproblémového vztahu začal na Jom kipur 1948, tj. 13. října 1948, kdy israelská velvyslankyně v Rusku, Golda Meir, byla nadšeně přivítána ruskými Židy. Kommunistická elita si uvědomila, že ruští Židé jsou v převážné většině sionisty, ačkoliv si do té doby myslela opak. Druhý zlom nastal 22. ledna 1954, kdy Rusko poprvé hlasovalo v Radě bezpečnosti proarabsky a od té doby už pořád.

Výsledkem bylo, že se světová media, která jsou ovládána progressivisty, od kommunismu odvrátila. McCarthyism lze tedy považovat za pozdní důsledek předchozího období; o několik let později už by nebyl možný.

Přiznání ke kolonialismu

2011-09-24T11:25:00.000+02:00

Bělokošiláč Karel Orlík: „Podstatnou část izraelského obyvatelstva tvoří přece evropští Židé“.

Geekové na Facebooku

2011-09-17T16:14:00.001+02:00

V současné době existují 3 velké sociální sítě: Twitter, Facebook (FCB) a Google Plus (G+). Podle methodiky Jana Vaňka nyní užívá FCB 2 787 300 Čechů. Ostatní 2 sítě jsou mnohem menší: Na Twitteru se odhaduje na 40 000, na G+ 265 000 nebo 230 162. (Nemyslím, že by se od konce července 2011 čísla pro G+ výrazně změnila; boom G+ je pryč.)

FCB je posedlý innovacemi; za těch 2,5 roku, co tam jsem, změnil docela podstatně řadu věcí i několikrát. V poslední době má strach hlavně z G+. Proto zavedl standardní rys Twitteru a G+: asymmetrický kontakt. Co to znamená? FCB se vždy vyznačoval symmetrickými kontakty, kterým říká „přátelé“ (angl. friends). Získat „přátele“ je dosti ponižující procedura, protože o přátelství musíte požádat, přičemž FCB vyhrožuje, že pokud toho člověka neznáte reálně, že to bude považovat za spam, a být schváleni. Toho jste na Twitter a G+ ušetřeni; tam sledujete (angl. follow), koho chcete, a nikdo vám do toho nemluví.

FCB má jakousi nedokumentovanou náhradu sledování: Pokud jste požádali o přátelství a dotyčný vás neschválil, ale ani nezamítl, tak jste máte jeho statusy na své zdi. Bylo to však vachrlaté, protože zamítnutím přátelství sledování skončilo.

Nyní je to jinak. FCB zavedl odběry (angl. subscriptions). Z neznámého důvodu ale nesměle. Zatímco jindy svým uživatelů vše vnucuje (např. novou podobu chatu), nyní použil opt-in: K odběrům je nutno se přihlásit. A to stejně komplikovaně jako je založení stránky; slouží k tomu speciální stránka, na kterou nikde neupozornil. Z toho důvodu o tom skoro nikdo neví a skoro nikdo to nepoužívá. Jen geekové – odhaduji, že si to zapnulo tak 1000 Čechů z FCB s nadprůměrnou počítačovou grammotností. Tedy je to k ničemu a potenciálně zajímavou možnost FCB předem pohřbil. Navíc oproti předchozím oznámením se odběry nevztahují na friends – místo standardního tlačítka je nutno ukázat na jméno autora statusu. Vyjede roletka, ale praktický význam to nemá. Top news zůstávají stejně nepoužitelné, jako byly před tím.

Nedávno jsem s tím trochu experimentoval. Mám nyní 399 friends. Po usilovném shánění, zejména u Daniela Dočekala a Radka Hulána, jsem si objednal 30 odběrů. Avšak nijak zvlášť přínosné to není. Mne sledují 3 lidé, takže jsem kvůli nim opět de facto otevřel profil: Nové posty jsou standarně public, ale neměly by být indexovány vyhledávači. (Jenže na to vyhledávače kašlou, takže jsou).

Update: Dnes, tj. 19. září 2011, byly subscriptions zavedeny též u friends.

Názvy karetních barev

2011-09-17T12:04:00.003+02:00

♣: trefy (mor. kříže) – žaludy, angl. clubs, fr. tréfles, něm. Eicheln
♦: kára – kule, angl. diamonds, fr. carreaux, něm. Schellen
♥: srdce – červený, mor. srdce, herce, angl. hearts, fr. cœurs, něm. Herzen
♠: piky – zelený, mor. listy, angl. spades, fr. piques, něm. Laube

Updated.

Essencialism a konstruktivism

2011-09-11T17:59:00.000+02:00

Jak jste si možná povšimli, změnil jsem štítek Antinominalism na Essencialism. Je to proto, že jsem díky blogu Massive Error zaregistroval, že starý středověký spor mezi nominalismem a realismem (antinominalismem) trvá i nadále. Jen nominalism je nyní označen jako konstruktivism a realism jako essencialism.

Úpadek blogů

2011-09-11T17:47:00.000+02:00

Kromě blogů, které nemá cenu číst jako celek, existují blogy, které nezvádly kommunikaci se svými čtenáři v diskussích (kommentářích). Je to Jiné právo Michala Bobka a Jana Komárka a oba blogy Tomáše Peciny, Slepecká hůl a Παραγραφος. Není náhodou, že všechny 3 jsou na Bloggeru, který má redakci kommentářů jen krajně omezenou (v podstatě lze jen smazat nežádoucí kommentář a zpřísnit přístup ke kommentování na předem dané skupiny: autorů blogu, přihlášené do Google, přihlášené do poskytovatele identifikace a neomezený přístup).

Nicméně nemalou část viny má i redakční politika: Na Jiném právu je naprosto zmatená. Příspěvky jsou moderovány a musí se vyplňovat CAPTCHA, na druhou stranu moderací projde prakticky cokoliv. Výsledkem je, že diskusse neprobíhá plynule a že mnoho lidí si rozmyslí, zda svůj text svěří moderaci s neznámým výsledkem. Kommentáře tam pak okupují právní dilettanti Mirek „Fortuna“ Vorlický a Saxána. Původní kmenové autory to přestalo bavit a dlouhé týdny (od 16. 8. 2011) tam nenapíší ani článek, natož kommentář. Zásadní rozdíl oproti situaci v roce 2006 nebo 2007.

Problém Tomáše Peciny je jiný: Na jeho blog může prakticky kdokoliv napsat cokoliv (s výjimkou zjevného trollingu). (Nedá mi než poznamenat, že jeho politika na LW byla opačná: Mazal i zcela nezávadné příspěvky těch, kteří byli natolik poctiví, že nezměnili svůj nick poté, co byli z LW vyhoštěni.) Výsledkem je, že značnou část kommentářů okupují anonymové bez informační hodnoty – syndrom Novinek – stylem à la Astr. Přitom, jak ukazuje příklad Iuridicta, zrušení možnosti anonymních (tj. nepřihlášených) přispěvatelů tento server plně ochrání před standardními vandaly (trolly v to pochopitelně nepočítaje).

Závěr: Všechny tři blogy jsou i nadále přínosné. Jejich diskusse ale nikoliv, a proto je vyhazuji z RSS čtečky, neboť hledat zlato v takovém množství hlušiny je ztráta času.

Válka majority s Romy

2011-09-11T14:26:00.006+02:00

K výtečnému článku Tomáše Peciny bych chtěl přičinit poznámku, protože problematika je nadmíru složitá. Začíná to již volbou názvu textu. Každý je příznakový. Pecinův název Válka Čechů s Romy je parafrasí Rádlovy Války Čechů s Němci. To je vysoce problematické akcentem ethničnosti, ačkoliv v poslední době se stále více upouští od ethnického vymezení češství ve prospěch vymezení státního. To má přirozeně i vedlejší effekty, neboť tím se ze Škvoreckého stává kanadský spisovatel píšící česky. Nicméně u Kundery nám jeho vymezení jako francouzského spisovatele nevadí.

Uvažoval jsem o názvu Válka Čechů s nepřizpůsobivými nebo Válka ethnických Čechů s cigány. První je problematický tím, že přebírá rasistický discours. Na druhý ještě není vhodná doba; odmítání ethničnosti Romů zatím nepatří k mainstreamu a mohlo by tedy být bráno jako přitakání rasismu. Ze všech zel jsem nakonec zvolil to nejmenší a název vybral tak, aby konvenoval představám establishmentu.

Na Pecinově článku je cenné především to, že odmítá manichejskou volbu, jíž je Σκύλλα intolerantní politické korrektnosti a Χάρυβδις rasismu. To je velice těžké, protože III. směr je mikroskopicky minoritní. Tento text by chtěl k němu rovněž přispět.

Jaké jsou příčiny šluknovských nepokojů? Hlavní je stěhování sociálně vyloučených z bohatých měst jako je Praha nebo Teplice do chudých měst jako je Nový Bydžov, Rumburk nebo Vansdorf. Tím se poničila dlouhodobá rovnováha, která tam panovala. S tím se musí něco udělat a nebál bych se ani zcela účelového ad hoc opatření proti tomuto druhu „podnikání“, když socialistické nápady, že by obce měly podnikat v bydlení, je nutno rázně odmítnout. Essencialistický fetiš systémovosti je nutno překonat rovněž, neboť vede do pekel.

Bezprostřední příčinou je ublížení na zdraví ve dvou nesouvisejících skutcích. Česká media o nich massivně referovala, protože už dávno resignovala na úlohu hlídacího psa demokracie a místo toho dolují emoce doslova za každou cenu, jak jsme viděli v případu 3 mrtvých hockeyistů. Infotainment v plné nahotě.

Velkou roli hraje rasism. To je docela problematický pojem, protože intoleranti politické korrektnosti z něj udělali mentální zločin I. kategorie, hned za antisemitismem. Proto je lepší jej stejně jako pojem deviace nepoužívat vůbec a jev označit méně přesným pojmem xenofobie, který je však zároveň též méně hodnotící. Romská otázka je totiž specifická tím, že zatímco Němce či Poláka na první pohled nepoznáte, dokud nepromluví, Rom je identifikován svým vzhledem. Proto by bylo přesnější mluvit o rasismu a proto mnoho Romů za Romy považováno není, neboť nemají romský vzhled.

Typické pro xenofoby je, že hází všechny příslušníky skupiny do jednoho pytle. Když si odmyslíme zanedbatelné Sinty (= německé Romy) jsou v ČR dvě základní skupiny Romů: Servika Roma (80 %; Olaši jim říkají Rumungre) a Vlachika Roma (= Olaši, 20 %). Servika Roma jsou do značné míry assimilovaní, romsky obvykle aktivně nemluví, jejich tradice jsou rozpadlé a považují se primárně za Čechy. Naproti tomu Olaši nejsou assimilovaní prakticky vůbec, mluví mezi sebou romsky a olašské tradice stále hrají určujícící roli.

Proto Kapitán, který ví všechno nejlíp, a svou osobní zkušenost z Ostravska považuje za jedinou možnou, říká: „Naprosto správně Vodníku, porušování jejich vnitřní hierarchie berou jako hrubou urážku.“ Ve skutečnosti, jak říká člověk, který to má z první ruky: „[R]omský vajda je sen majoritní společnosti, který už asi tak 80 let neexistuje...“ Házet Servika Roma a Olachy do jednoho pytle totiž nejde.

Kromě aktuálního problému s bydlením bychom měli řešit i dlouhodobý problém segregovaného školství. I když xenofobové poukazují na genetickou méněcennost Romů, ve skutečnosti je problém vnější, primárně kulturní. Tak i slavný případ nezdařené adopce Terezy Boučkové je způsoben zločinnými kojeneckými ústavy a nezvládnutým budováním identity (PDF).

Závěrem je třeba zdůraznit, že je absolutně nezbytné opustit plytké antinominalistické filosofování: „Nespokojenost, kterou si někteří nepřijatelně vybíjejí pogromy na Romech, ve skutečnosti patří těm, kdo ji svými opatřeními nebo lhostejností zapříčiňují: tedy vládě, krajům a obcím“ a začít s konkrétními drobnými kroky. Jako první by mělo být rasantně zkráceno přípravné řízení machetového ublížení na zdraví. Primární totiž není tajné přípravné řízení, jak v ČR stále převažuje, nýbrž veřejné hlavní líčení před soudem. A to by veřejnost uklidnilo.

Jako druhé by mělo následovat zcela zásadní mnohonásobné personální a finanční posílení Agentury pro sociální začleňování. Když můžeme vyhazovat 50 mld. Kč ročně na zbrojení, které nepotřebujeme, mohli bychom aspoň 10 mld. Kč vyčlenit na problém, který nás urgentně trápí. Dokud se sociálně vyloučenými nezačne pracovat skutečně individuálně, své špatné návyky nepřekonají. Sami to totiž nezvládnou.

Kontakt na extrémisty

2011-09-10T15:06:00.000+02:00

Anonym: "Vicekancléř ministra školství Josefa Dobeše (VV) Ladislav Bátora měl ve svém e-mailu kontakt na předsedkyni zaniklé ultranacionalistické Národní strany Petru Edelmannovou, která proslula výroky, že Romové by měli emigrovat do Indie. Nebo na pravicového extremistu Jan Kopala."

Ještě, že nemám ve svém e-mailovém adresáři ani Kopala, ani Edelmannovou. Už bych byl pro myšlenkovou policii podezřelý.

Fotomontage

2011-09-10T13:15:00.000+02:00

Podle mého názoru tato fotomontage vypadá znepokojivě.

Smysluplnost blogů

2011-09-04T17:17:00.000+02:00

Není žádným tajemstvím, že Lucerna wikipedie je mentálně závislá na dědictví diskussních fór Britských listů – Sprchy – Vrby. Zlatá éra Sprchy byla v letech 2003–5, takže je nejvyšší čas se od ní osvobodit. Co se ze Sprchy zůstalo? Blog Kapitána Nema Nautilus a blog dvojky Vodník – JzP Discussion Speed. Oba jsem zatím měl v RSS čtečce, ačkoliv jejich přínos je čím dál víc záporný. Čím se oba blogy vyznačují? Konspiračními theoriemi a stokrát vyvrácenými nesmysly. Jsou to takový Zvědavec, CFP nebo OM light.

Kapitán a Vodník jsou zhruba stejně staří a přes nepodstatné rozdíly v názorech (Kapitán je militantní atheista, zatímco Vodník je ruskopravoslavný) sdílejí oba stejné myšlenkové schema: Všemu rozumí nejlépe. Nechtějí doopravdy diskutovat, nýbrž kázat. Mají o všem jednou pro vždy jasno, nějakými fakty se nenechají mýlit. Západní zvyklosti, např. respekt, nehodlají dodržovat. Neustále koketují s marxismem–leninismem. Zkrátka, postkommunism ve vší nahotě. Ukažme si to na příkladech:

Kapitán na počátku září 2011 publikoval hned 3 články. První je republikace blábolu ještě ze Sprchy, kde klade rovnítko mezi žoldáka/žoldnéře a professionálního vojáka. Co na tom, že jsem na LW publikoval serii hned 6 článků, kde jsem jeho pojetí uvedl na pravou míru. Kapitána nepoučí nikdy nic. A proč je Kapitánovo rovnítko nesmyslné? Ne pro nějaký přepjatý originalism, jak by k němu sáhnul Vodník, ale proto, abychom se domluvili. Pokud by žoldák/žoldnéř a professionální voják byla synonyma, tak bychom jeden z nich nepotřebovali. Jenže my potřebujeme popsat skutečného žoldnéře, protože žoldnéř nepožívá mezinárodní ochrany. A to už zcela pomíjím fakt, že rovněž důstojníci ČSLA byli zřejmě v Kapitánově pojetí žoldáci, což je absurdní.

Druhý je Kapitánovo jásání nad ethnickým konfliktem na Šluknovsku: „obyčejným občanům už skutečně došla trpělivost … ukazuje se, že lidé se umí elitě postavit, když je impuls opravdu silný“. Vzhledem k tomu, že pocházím z města, kde žije Romů opravdu velké množství, mohu tentokrát upokojit Kapitánův fetiš autopsie. Je zjevné, že stejně jako v prvním případě je Kapitánovo pojetí i závěry skrz na skrz falešné.

A konečně třetí je kritika konceptu oprávnění k nehmotným statkům. Ne, že by dnešní podoba autorského práva a práv průmyslových, která pochází z 19. století, byla vytesána do kamene. Ale věci nelze vidět tak černě, jako to činí Kapitán. Oprávnění k nehmotným statkům chrání důležitější věci než jsou filmy. Zásluhou průmyslových práv máme třeba neuvěřitelně dokonalé léky, protože kdyby z nových preparátů nebyly tak vysoké zisky, farmaceutické společnosti by neměly tolik peněz na vývoj a měli bychom zdravotnictví na úrovni ruské zemljanky.

JzP s Vodníkem tak pilní nebyli. JzP napsal dosti nešťastný článek, kde srovnává Chňoupka se Schwarzenbergem, jako kdyby nevěděl, že Chňoupek byl ministr zahraničí jen podle jména. Jako ruská kolonie ČSSR žádnou zahraniční politiku nemělo. Bohuslav Chňoupek tak za celých 17 let svého ministrování (v letech 1971–1988) zařídil jen 2 významnější věci spíše konsulárního charakteru: navázání diplomatických styků se Spolkovou republikou Německo (1973) a vrácení měnového zlata výměnou za odškodnění konfiskace majetku západních podnikatelů (1982). Na jiné aktivity omezená autonomie ČSSR nestačila.

Vodníkův pokus vnutit braní konspiračních theorií vážně je pod vší kritiku. Symptomatické na něm je, že když se sejde několik ultralevičáků, tak to Vodník označí za veřejnou debatu, jako kdyby v ČR ultralevičáci debatovat nemohli nebo to něco znamenalo.

Zkrátka a dobře, pohár trpělivosti přetekl. Vím, že by bylo lepší, kdybych to veřejně neoznamoval, protože se může stát, že změním názor, i když je to velice málo pravděpodobné. Všechna prohlášení tohoto typu totiž přirozeně platí cum clausula rebus sic stantibus, takže se může stát zázrak a Vodník začne opět psát zajímavě. Ale myslím, že nezačne, na to se příliš vžil do role Vladimíra Stwory II.

Co místo toho? Prázdné diskusse, které se v mnoha případech neliší od hospodského žvanění, nahradit sledováním informačních blogů jako je Tvrdého Massive Error, Bílova Kvantová koroptev či Horákovy Some Selfish Memes.

Claude François – Comme d’habitude (1968)

2011-09-03T11:00:00.000+02:00

Jaroslav Barták a pravoslaví

2011-08-25T13:24:00.002+02:00

Zatímco nám Vodník s kalvinistickou přísností předhazuje, že Jaroslav Barták nebyl umlčen a dává hovory do novin, Pravoslavná církev s ním dokonce vesele podniká ve společnosti IKONOSTAS s. r. o., IČ 257 42 680. Očekávám, že se pravoslavní budou od Bartáka okamžitě distancovat, jinak bude nutné ruskopravoslavné prohlásit za unikátní světové kulturní a civilisační párie.

Updated.

Právní vědomí v českých zemích

2011-08-24T18:46:00.000+02:00

Na Facebooku jsme debatovali o jednom přitroublém článku, který je však bohužel standardem české novinařiny.

Pavel Hasenkopf v souvislosti s tím napsal poznámku, která přesně vystihuje stav českého právního vědomí: V Čechách, na Moravě a zbytečku Slezska je základem práva trestní právo, občanské je jen takový přívažeček. Až to budou lidi vnímat obráceně, bude to dobrá zpráva pro tuhle zemi.

Láska

2011-08-23T18:51:00.002+02:00

via Věra Tydlitátová:

Zamiloval se chlapec do dívky, vyznal jí své city a dívka mu hned položila dvě otázky:
„Máš dva Mercedesy?“
„Nemám,“ odpověděl chlapec
„Máš dvoupatrový dům?“
„No, ani ten nemám,“ smutně odpověděl.
„Tak se tedy nemáme dál o čem bavit,” reagovala chladně.
Zlomený chlapec šel pro radu k otci. „Nevím, co ti mám říct, synu. Když ji tolik miluješ, můžeš nakonec prodat Bentley i Lamborghini a koupit místo nich dva Mercedesy, ale abychom bourali dvě patra domu kvůli nějaké cuchtě, se mi zdá hloupé.“

Příčiny problémů řeckopravoslavných

2011-08-23T13:49:00.000+02:00

Tomáš Feřtek: „Běžný plat (ne tedy průměrný, ale obvyklý) je tady, v chudé části Řecka, tak patnáct šestnáct set euro. Ale mnohé platy z ne úplně zřetelných důvodů (tipoval bych na „strýčkování“ tedy nepotismus) uskočí i o několik tisíc eur vzhůru. Řidič autobusu za v přepočtu tak sedmdesát pět tisíc? Pánové na tom nevidí nic divného. Jen si stěžují, že vláda teď šetří a ořezala různé příplatky a přídavky.“

Poučení pro Vodníka: Kommunism

2011-08-22T23:41:00.002+02:00

Jan Čulík: „Výraz „komunismus“ se běžně používá v západním mediálním i akademickém diskursu pro režimy, které byly před rokem 1989 součástí sovětského bloku. Je to zkratka a myslím, že se nemusíme bouřit, že podle oficiálního marxleninského učení měl komunismus teprve nastat někdy v utopické budoucnosti. To, že západní diskurs tuto zkratku běžně používá (a česká média ho převzala) mj. také naznačuje, že západní diskurs automaticky nepřebírá marxistickou interpretaci historie.“

Ano, s tím lze bez výhrad souhlasit. Dokud bude starší česká generace pojem kommunism chápat marxisticky, dotud bude ČR postkommunistická a nebude na Západ plně integrována.

Updated.

Fér o Blistech

2011-08-22T13:17:00.000+02:00

Cituji: „Takový člověk okolo sebe obvykle shromáždí skupinu následovníků, kteří mají dojem, že právě jejich (jinde „zrádně, spiklenecky a fašistoidně“ opomíjený) názor je to, co by mohlo spasit svět. To už je taková chronická choroba jistého druhu intelektuálů.“

Kapitánovo pojetí demokracie

2011-08-13T15:50:00.003+02:00

Na Kapitánově blogu se rozpoutala zajímavá flame war o demokracii. Ponechme teď stranou Kapitánovo falšování pojmu demokracie (demokracie je procedurální a hodnotově neutrální) a označme jím popisovaný systém tradičním termínem ochlokracie.

Předně okliďme spor mezi Vodníkem a Tomášem Pecinou, zda byl Hitler ochlokrat čili nic: „To jako že většina Němců si přála rozpoutat válku s půlkou Evropy, dobýt SSSR a vyvraždit Židy v plynových komorách???“ Kdykoliv někdo narazí na Vodníkovy hluboko zažité předsudky, tak Vodník nadskočí metr dvacet. To pomiňme a odpovězme na otázku: Přála si většina Němců válku? Ne, ale slibované výsledky, včetně dobytí Ruska, by uvítala. Jenže nejde usmažit omeletu bez rozbití vajíček, což většině antinominalistů uniká. Co se týká holocaustu, otázkou se nelze s ohledem na české zákonodárství seriosně zabývat.

U vlastního Kapitánova pojetí demokracie ponechme stranou mýthus o vyvraždění Indiánů, který z neznámého důvodu papouškuje, a pseudoanalysu kommunismu a soutřeďme se na podstatu. Tam Kapitán trefil hřebík na hlavičku: „Váš přístup umožňuje naplnit tyto pozitivně chápané termíny libovolným obsahem. Všimněte si minimálně, jak se mění obsah pojmu demokrace v průběhu historie, to by vás mělo varovat. Athény byly demokracií s otroky, USA s apartheidem do 60. let, Izrael s občany prvé a druhé kategorie“. Jen je zcela nejasné, proč demokracii zaměňuje s demoskopií: „ČR s 70% odporem k základním politickým rozhodnutím“. Zaujala mne taky pravdivá myšlenka, že intellektuál je ten, kdo má dostatek času. Proč to Kapitán neapplikuje sám na sobě? Nebo si snad myslí, že znakem intellektualismu je hlásání myšlenek establishmentu?

Záměna demokracie s ochlokracií je pro všechny Vodníky a Kapitány typická: „Je soulad mocenských rozhodnutí s vůlí lidu, což při jisté míře abstrakce tváří, jako vláda lidu.“ Zajímalo by mne, jak by se tato mýthická jednota vůle establishmentu a lidu zjišťovala jinak než ve volbách nebo referendu.

Závěr patří k sociálnímu konstruktivismu à la 60. léta: „Definice základních termínů popisujících společnost musí být jasná, jednorozměrná, apriori neutrální a invariantní vůči času a okamžité mocenské situaci. Jinak je toho ideologie.“ Jako neblahé dědictví té doby nám dodnes zůstaly orgány, návrhy, dohoda o provedení práce a další výdobytky rozvitého kommunismu. Dnes už víme, jaký to byl omyl, jen Kapitán v 60. letech usnul a dosud se neprobudil.

Homosexualism a jiné уклоны aneb deviantní klausism

2011-08-06T20:09:00.003+02:00

Okurková saisona je v plném proudu, takže českým journalistům přišlo vhod, že opět mohou začít mlátit Hrad klackem po hlavě. Oč jde?

Vše začalo tím, že Petr Hájek napsal: „Nátlaková akce homosexuálů, která proběhne v Praze pod pěkným českým názvem Gay parade, totiž není nevinnou legráckou. Je vážnou politickou demonstrací určitého hodnotového vidění světa. Světa, v němž klasická rodina již nehraje žádnou roli. V němž hluboké národní tradice a kulturní kořeny ožírá obluda multikulturalismu. Světa, v němž sexuální či jakákoli jiná deviace je povýšena na ctnost, abnormalita na normu, destrukce společnosti na posvátný Pokrok. Kde občanské svobody nahradila lež takzvaných lidských práv a první mezi nimi, svobodu projevu, cenzura politické korektnosti, jak se dnes politicky korektně říká obyčejnému pokrytectví.“

Když se proti němu postavila nejen progressivistická Pravda a láska, ale též socialistická ČSSD: „Tento výrok ale považuji za extrémně nebezpečný – může se najít deviant podobný norskému, který se jím inspiruje,“ tak se ho zastal president republiky: „Jestli někoho popuzuje slovo deviace, já ho mám za hodnotově neutrální slovo. V každém případě je homosexualita něco výrazně menšinového a jako taková si zasluhuje naši ochranu, nikoli nutně apoteózu.“ ODS se většinově proti pražskému primátorovi rovněž postavila.

Když už se zapojuji do této mediální rvačky, tak je nutno vyjasnit své posice, jinak to kvůli povrchnosti, s níž se tady texty čtou, schytám ze všech stran. Můj postoj ke Klausovi byl a zůstává ambivalentní. Přiznávám mu zásluhy, ale zcela odmítám jeho eurofobii a rusofilství. Na druhou stranu mám stále větší sympathie pro tohoto otloukánka mediokracie. Co se týká Hájka, považuji ho za významného myslitele na úrovni Pata Buchanana. Je ostudné, že Pravda a láska, která zcela ovládá mediální establishment, brání nejen paleokonservativci Hájkovi, ale dokonce též neokonservativci Jochovi svobodně vyjadřovat své názory. Svoboda projevu tím neskutečně trpí.

Co se týká gayů a leseb (LGBT), myslím, že jsem svůj postoj dostatečně osvědčil tím, že jsem pomáhal organisovat Queer Pride v Táboře 2009. Zásah neonacistů proti Queer Parade v Brně 2008 považuji za neomluvitelné selhání policie. Kvůli tomu, aby se to neopakovalo, aby veřejná správa tak osudně neselhávala nebo dokonce těmto shromážděním aktivně nebránila, poslalo svůj dopis 13 velvyslanců. Teď je však zneužíván proti Hájkovi. Povolit adopci dětí registrovanými partnery považuji za potřebné.

Petr Bušta celou mediální reakci přehledně shrnul a správně připomněl, že problém je hlavně ve slovu deviace. Proč? Vinou neblahé české antinominalistické tradice se v ČR pojmy používají jako nálepky, jako prostředek hodnocení. Sionista je z podstaty věci kladný, a proto Breivik sionistou být nemůže. Deviant je z podstaty věci záporný, a proto homosexuálové devianty být nemohou. Celé to připomíná pereniální spor o pojem normalita. Je normální funkční nebo běžný?

Positivisté homosexualitu považovali za disfukční, protože ideální homosexuál nemůže mít děti (v praxi to přirozeně jde nejrůznějšími způsoby obejít): „In 1886 noted sexologist Richard von Krafft-Ebing listed homosexuality along with 200 other case studies of deviant sexual practices in his definitive work, Psychopathia Sexualis.“ Změna nastala až v 1970s vítězstvím progressivismu: V roce 1973 škrtla homosexualitu ze seznamu mentálních poruch American Psychiatric Association, v roce 1975 ze seznamu deviací American Psychological Association. Zatímco ICD-9 z roku 1977 homosexualitu ještě uváděla jako duševní nemoc, ICD-10 z roku 1990 již nikoliv. Je zjevné, že debata o tom, zda homosexualita je nemoc čili nic, je názorová, tedy neexaktní.

Za zajímavější považuji debatu o homosexualismu, která poněkud zapadla. LW se jí podrobně věnovala již v minulosti, tím, že referovala o výtečných ŠJůových příspěvcích na toto thema: „V naší moderní kultuře jsme navyklí uvažovat takto: rozpoznat svou homosexuální orientaci znamená naprosto a bezvýhradně se ztotožnit s jednou konkrétní gay ideologií, věřit na dogmata o 4 % a o nutnosti uzákonění registrovaného partnerství, najít si člověka stejného pohlaví a mít s ním jakýsi vztah nahrazující či napodobující manželství. Většina historických kultur, které homosexualitu jako vlastnost integrovaly, ji ale chápaly v úplně jiném kontextu, v úplně jiných typech vztahů, a také o těchto vztazích uvažovali v úplně jiných pojmech.“

Updated.

Boj o zrno

2011-08-06T13:17:00.000+02:00

Kapitánův blog degradoval na Britské listy light, takže je k nerozlišení od množství podobných blogů, ať už je to Tribun, Discussion Speed, Outsider Media nebo Zvědavec. Tyhle blogy nemá cenu sledovat, protože místo informací přinášejí desinformace, místo analys propagandu.

Kapitánův blog má ale výhodu, že tam ještě chodí lidé, kteří si z něj dokážou udělat srandu, aniž by to byl trolling. Dva takové příspěvky přináším in extenso:

[8] Paželv - 05.08.2011, 13:27:50 Co teprve odboj proti nacismu! Tehdy západní státy vydržovaly celé loutkové vlády, aby navodily představu, že v Protektorátu si vůbec nevládnou Češi. Kromě toho vysazovali agenty s falšovanými doklady přímo do naší země! Kdepak ten západ. Lepší, když si vládneme sami. Ať už tady máme nacisty, anebo komunisty.
[9] Anonymous - 06.08.2011, 00:06:42 Jj, zatimco chlapi z plechovy kavalerie bojovali o zrno, tzv. disidenti v Praze hyrili za penize zapadnich diverznich central

Trojčlenka

2011-08-01T16:35:00.000+02:00

Trojčlenka je zázrak kupeckých počtů a jejich vrchol. Já jsem se ji neučil, protože jsem byl postižen reformou výuky na základní škole (zřejmě v rámci transformace ZDŠ na ZŠ), kdy byly příliš prosté počty nahrazeny vznešenou mathematikou. Jiným fenoménem té doby byly množiny.

Výsledkem je, že mi kupecké počty dělají neskutečné problémy a to, co normální člověk počítá trojčlenkou (přímá/nepřímá úměrnost), složitě vyčísluji přes jednotku. Proto bych uvítal, kdyby mi někdo poradil jednoduchou mnemotechnickou pomůcku, díky níž bych si zapamatoval, co se má čím násobit a dělit.

Rudá Dvořáková

2011-07-18T15:10:00.000+02:00

Svérázné názory Vladimíry Dvořákové jsem dříve přičítal pouze její spolupráci s Miloslavem Ransdorfem. Nyní se ukázalo, že byla členkou KSČ. Kommunista zůstane kommunistou, i kdyby trakaře padaly.

Pravda a láska – definice

2011-07-17T12:54:00.000+02:00

Poté, co Adam B. Bartoš sepsal svou analysu Pravdy a lásky, která byla velkým zklamáním, jsem naznačil, že uvažuji o vlastní. Ale protože dům nelze stavět od střechy, musí mu předcházet spousta studií. Skvěle mi teď nahrál přední kommentátor Pravdy a lásky, Jindřich Šídlo, který její existenci přiznal: „Jen pro vyjasnění pojmů: „pravdoláskaři“ jsou lidé, kteří stále cítí sympatie k Václavu Havlovi, mají vcelku liberální pohled na svět, občas nezvládají svůj patos, coby voliči se posunují po trati ODA - Unie svobody - zelení - kníže, často čtou týdeník Respekt“. S touto definicí lze vcelku souhlasit, až na ten liberalism, k němuž lze Pravdu a lásku řadit jen v rámci velice širokého proudu, asi jako kommunism do socialismu.

Pro dobrou definici je nutno identifikovat historické kořeny. Historickým první hlasatelem Pravdy a lásky byl Girolamo Savonarola (1452–1498). Pokud najdete někoho staršího, budu vám v diskussi vděčen, nicméně upozorňuji, že Jana Husa za hlasatele Pravdy a lásky nepovažuji, stejně jako pozdějšího Martina Luthera. Tím je až Jean Calvin (1509–1564) a Pravda a láska není nic jiného než kalvinism zbavený náboženského obsahu.

Ve světě se Pravdě a lásce říká progressivism nebo reformism (to je pravicová část sociální demokracie), přičemž nejvýznamnějším zástupcem je pokrokové hnutí v USA na přelomu 19. a 20. století, včetně investigativních muckrakers. V Čechách se v dnešním slova smyslu Pravda a láska konstituuje rovněž na konci 19. století, když byl v létě 1893 Tomáš Garrigue Masaryk vykopnut z liberální, byť nacionalistické, mladočeské strany. Masarykovi realisté (lidovci) pak tvořili úzkou sektu, která ve veřejném mínění příliš neresonovala. Za první republiky se však zmocnili moci a přepsali učebnice. Na základě kultu první republiky je to tak officiální názor dodnes.

Čím se tedy liberalism v užším slova smyslu a progressivism liší? Pro liberalism je hlavním cílem Svoboda, pro progressivism je to Dobro. Nejlépe je rozdíl mezi liberály a progressivisty vidět na přístupu k politickým svobodám. Liberálové prosazují svobodu projevu i pro kommunisty a neonacisty. Pro progressivisty neexistuje nic horšího než politická práva pro extrémisty.

V poslanecké směmovně nejsou liberálové ani progressivisté zastoupeni. ODS je catch-all party po vzoru CDU, kde vedle sebe volně působí liberál Zahradil a konservativec Benda. Věci veřejné jsou populistické, TOP 09 je zatím nevyhraněná, ale tenduje k neokonservativismu à la Newt Gingrich. Po zániku LiRA tak hlavní liberální stranou zůstává eurorealistická (nacionalistická) Strana svobodných občanů. Pravda a láska i nadále kolonisuje Stranu zelených.

Der Computer Nr. 3 (1968)

2011-07-17T11:33:00.000+02:00

V roce 1968 France Gall nazpívala německý hit Der Computer Nr. 3. Pokud je mi známo, francouzská verse neexistuje, ačkoliv mi rodilá mluvčí sdělila, že Gallové výslovnost němčiny není právě nejlepší.

Protože kromě Tomáše Peciny nikdo neumí německy, tak nás triviální text nerozptyluje a můžeme se soustředit na hudbu. Ačkoliv Starý pán bude zuřivě nesouhlasit, myslím, že tyhle jednoduché rythmické melodie jsou vlastní podstatou hudby. Der Computer Nr. 3 úspěšně ztělesňuje 60. léta v hudbě.

Německé sklony ke kitschi lze pozorovat na cover versi skupiny B. I. O. S. Další cover verse je elektropop Kontrastu. Naproti tomu zajímavá je verse od nizozemské revivalové skupiny De Biet (bohužel v bídné obrazové i zvukové kvalitě).

Google Plus hype

2011-07-09T17:11:00.001+02:00

Google se celkem podařil rozproudit hype kolem jeho kopie Facebooku. Do Google Plus se nemůže přihlásit každý, je to jen na pozvánky. Pokud by však někdo přesto chtěl vědět, jak to vypadá v praxi, stačí si najít vhodný otevřený profil. Asi nejlepší má Daniel Dočekal, který jej aktualisuje poměrně často, takže dává dobrou představu.

Řecko-israelské líbánky

2011-07-08T23:43:00.000+02:00

Zatímco Vodník pýthicky pravil: "Pravoslavni Rekove nejsou tak docela pany ve sve zemi, zda se," ve skutečnosti řecko-israelské námluvy trvaly přes rok. Výsledek je příznačný: "Desperate for new friends in the region, Israel reached out to Greece, offering generous military assistance to the debt-ridden state." Svůj k svému.

Primitivní Vodníkův troll bait

2011-07-07T18:38:00.004+02:00

Na DS Vodník umístil odkaz na neumělý (neumí si ani zjistit, jak se recensovaný autor jmenuje, a místo toho ho přepisuje rusky, jako kdyby čeština byla latinkou psaná ruština) Zajochův překlad recense knihy specialisty na jižní Asii, Manuela Sarkisyanze, Adolf Hitlers englische Vorbilder (1997), od ukrajinského Rusa Vladislava Guleviče; též v anglickém překladu.

Není to poprvé, co nám Vodník vnucuje Putinovu propagandu. Není náhodou, že je opět stejné provenience. Knihou levicového emeritního heidelberského professora nemá cenu se zabývat. Nepřináší nic nového. To, že nacisty inspiroval nejúspěšnější stát na světě a ne primitivní pravoslavné despocie, není nic divného. Těžko nacistům vyčítat, že jejich cílem nebyla výstavba zemjanek a převzetí ideálu "šťastného" mužika. Ani to, že někteří Britové vzhlíželi k nacistickému Německu, není nic překvapivého; vždyť se podívejme, kolik je u nás zase rusofilů.

Horší jsou nestydaté lži a manipulace, kterých se dopustil patentní ruský lhář, Vladislav Gulevič. Jeho tvrzení: "В Англии эта книга под запретом", je z prstu vycucaná lež. Rusákovo upozornění: "В Англии книга М. Саркисянца никогда не публиковалась," nemá logiku. Když ta kniha vyšla anglicky v Irsku, proč by ji měl ještě někdo vydávat anglicky v Anglii? Irské knihy jsou ve Spojeném království běžně prodávány a zase taková bomba to nebyla, aby ji někdo musel vydávat znova, když ani po 8 letech není vyprodána.

Zkrátka a dobře, zase jsem se nechal nachytat. Věnoval jsem svůj čas na reakci na Vodníkův trolling, ačkoliv to nestálo za to. Anglický vliv na nacism nepopírám (bylo by vrcholně divné, kdyby nebyl), na rozdíl od Vodníka, který reaguje jako uštknutý zmijí pokaždé, když připomenu vliv samoděržaví a ostatních ruských tradic na kommunism.

Zajímavé tedy zůstává jediné: "советскую Россию". Ani Putinův propagandista tedy nepopírá existenci Ruska za kommunismu, na rozdíl od Vodníka. Vodník tedy i mezi svými zůstal sám jako kůl v plotě.

Čoko Voko - Monogamie

2011-07-04T20:01:00.001+02:00

Zemřel český král

2011-07-04T17:10:00.001+02:00

Jak informoval Tomáš Pecina, dne 4. 7. 2011 zemřel český král Otto I. (1922–2011). Jeho nástupcem se stal Karel IV. Starší rozhovor s novým českým králem (německy). Stejně jako Tomáš Pecina se domnívám, že na rozdíl od mnohých československých presidentů, byl život Jeho Výsosti bez poskvrnky.

Updated.

Pravoslavné Řecko se opět vyznamenalo

2011-07-03T22:34:00.000+02:00

Zablokovalo Flotillu svobody II – Zůstaňte lidmi, aniž by k tomu mělo jakékoliv oprávnění; čistý akt svévole, pro Řecko tak typický: "Dimitris Plionis, a spokesman for the flotilla, called the ban "preposterous". "Any ship can leave a Greek port legally without declaring their final destination," he said."

Konspirační theorie

2011-07-02T22:19:00.002+02:00

Skandální odhalení Jindřicha Šídla.

Co s ústavním soudem?

2011-07-02T18:16:00.001+02:00

Pavel Hasenkopf na svém blogu zahájil diskussi, co s ústavním soudem. Na to jsou možné dvě odpovědi: maximalistická a minimalistická.

Podle maximalistické by ústavní soud měl být zrušen. Rakouský model koncentrovaného ústavního soudnictví se neosvědčil; v civilisovaných státech mají diffusní ústavní soudnictví, tj. že každý soud je oprávněn přezkoumat soulad zákona s ústavou.

V minimalistické by stačilo:

Zrušit abstraktní kontrolu norem – zrušování právních předpisů. Pokud nějaký úřad smí zrušit právní předpis, tak to není soud, ale zákonodárce. Soud smí toliko vyslovit neplatnost právního předpisu.
S tím souvisí odebrání aktivní legitimace presidentu republiky, poslancům a senátorům. K soudu má mít přístup pouze ten, jehož oprávnění bylo poškozeno.
Stejně tak je nezbytné zrušit francouzský model předběžné otázky (angl. preliminary ruling) podle čl. 95 odst. 2 ústavy a § 64 odst. 3 zákona o ústavním soudu. K soudu má mít přístup pouze ten, jehož oprávnění bylo poškozeno.
Zrušit přezkum jiných rozhodnutí než nejvyšších soudů: NS ČR a nejvyššího správního soudu. ÚS není nějaká odvolačka, natož okresní soud.
Negativistické odmítání podání nahradit positivním přijímáním podání.
Zrušit senáty bez náhrady a počet členů plena omezit z 15 na 9 soudců.

Updated.

Miroslav Brož a další blokádisti potrestáni

2011-07-02T10:31:00.000+02:00

Plný text příkazu je na V Ústí neonacisty nechceme, anonymisovaný u Tomáše Peciny. Z formálního hlediska je vše jasné: Příkaz je nezákonný (porušuje § 13 odst. 2 přestupkového zákona), a proto musí být zrušen. Když si člověk čte podobné správní akty, tak má pocit, že české justici křivdí, tam se obvykle formální nedostatky nevyskytují.

Podívejme se na toto rozhodnutí z materiálního hlediska. Podle § 47 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona: Přestupku se dopustí ten, kdo neuposlechne výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci. Za přestupek lze uložit pokutu do 5000 Kč.

Vina

Blokádisté (v odporu proti příkazu) argumentují, že se zúčastnili jiného shromáždění (náboženského), a proto se deliktu nedopustili. Jenže znakem jiného shromáždění je to, že se koná buď a) na jiném místě, anebo b) v jiném čase. Toto údajné náboženské shromáždění se konalo na stejném místě a ve stejném čase. Šlo tudíž o protishromáždění, které nesmí zcela vyloučit konání hlavního shromáždění. Formální rozpuštění kontrademonstrace není nutné. Blokádisté proto blábolí, když tvrdí, že čl. 16 Listiny jim zaručuje neomezená protishromáždění.

Trest

Podle Tomáše Peciny byli pachatelé v negativním právním omylu, takže měli dostat nižší tresty. Co říká § 19 NTZ? „Kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Omylu bylo možno se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží.“ Z analogického použití § 19 NTZ lze dovodit, že pachatelé nebyli v uznatelném negativním právním omylu, neboť protiprávnost činu mohli rozpoznat bez zřejmých obtíží. Porušili totiž zásadu neminem laedere (nikomu neškodit), která je inherentní všem právním řádům.

Má být excess z negativního právního omylu polehčující okolnost? Domnívám se, že nikoliv, protože by to vedlo k rozpadu hodnot, na nichž je naše společnost založena. Vezměme si třeba příklad člověka, který bude vraždit domnělé čarodějnice na základě Božího příkazu: „Čarodějnici nenech naživu.“ (Ex 22, 17) Odmítám, že by měl dostat nižší trest než vrah, který náboženským fanatikem není.

Naopak lze zcela souhlasit s odůvodněním výše trestu: „Při ukládání druhu a výše sankce přihlédla komise k tomu, že popsané jednání pachatelů se stává produktem společenských nepokojů, vážně narušuje vztahy mezi lidmi a zasluhuje uložení sankce, která se stane odpovídajícím zdrojem převýchovy pachatelů.“ Přihlédl bych totiž k tomu, že jejich jednání se blíží přečinu porušování svobody shromažďování podle § 179 odst. 1 NTZ a rovněž bych jim udělil maximální trest, tj. v případě příkazu 4 000 Kč, v případě standardního správního řízení 5 000 Kč.

Právní erudice blokádistů

Vůdce blokádistů, Miroslav Brož, tvrdí: „proti příkazu podali odpor. Možná jsme to ani dělat nemuseli, protože příkaz je s největší pravděpodobností neplatný.“ Tento právní gigant ani netuší, že veškeré správní akty mají presumpci správnosti. Neplatnost je tedy nutno formálně napadnout opravným prostředkem, zde odporem. Jinak správní akt nabyde právní moci a s ohledem na právní jistotu by to nešlo nijak zhojit.

Jiná výtečnice, Romana Vlčková, dodala: „[P]rotestovat proti pochodům nacistů je právem a snad dokonce i povinností každého člověka“. Protestovat ano, ale nikoliv zbavovat neonacisty lidských práv. Ač to blokádistům může přijít divné, i neonacisté jsou lidé, takže mají lidská práva, včetně svobody shromažďovací.

ČBCE tvrdí: „V obou případech pochod budil zřetelný dojem, že jeho cílem je m.j. přiřknout obyvatelům těchto lokalit kolektivní vinu za trestné činy“. Demonstranti nejsou veřejným úřadem, aby mohli komukoliv přiřknout vinu za cokoliv.

Role náboženských společností

Za pozoruhodný považuji výrok: „[C]írkve spolupracují s policií a dalšími iniciativami (na vysoké úrovni – biskupů a ředitelství policie) a díky této spolupráci v předchozích dvou letech zabránily pochodům neonacistů – a to nenásilnými, bohoslužebnými shromážděními.“ Pokud církve chtějí navázat na tradice Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti, nikdo jim v tom nemůže bránit, ale úctu pak budou požívat zákonitě takovou, jakou měla PS VB.

Falešná vlajka

2011-06-26T13:47:00.004+02:00

Je velice častou praxí:

výbuch v hotelu U krále Davida (1946): „In the plan, Irgun men, disguised as Arabs, except for Gideon, the leader, who would be dressed as one of the hotel's distinctive Sudanese waiters, would enter the building through a basement service entrance carrying the explosives concealed in milk cans.“
operace Zuzana (1954)
swastika na těle Marie-Leonie Leblanc (2004)
swastiky na dveřích Sarah Marshak (2007)
vražda Mahmúda Mabhúha (2010)

Pravá povaha Věry Tydlitátové

2011-06-26T11:59:00.003+02:00

To, že Věra Tydlitátová zaměnila Vodníka a mne, je absurdní už z toho důvodu, že naprosto nesdílím Vodníkův obdiv k její osobě. Věra Tydlitátová je neschopná se omluvit za pomluvy mé osoby, za neethické zveřejňování mého pravého jména, ačkoliv nejsem veřejná osoba, a navíc lže. Ve svém nejnovějším článku totiž píše: „Když někdo vymyslí a poté vloží bývalému prezidentovi do úst slova, která prokazatelně nikdy neřekl, ani nenapsal („humanitární bombardování,“ „lidstvo je rakovina, zredukujme ho“ apod.), nebo když ho obviňuje ze všemožných zločinů včetně vlastní neschopnosti a lenosti, měl by tím bavit buď doma na gauči partnerku, pokud ji to bude zajímat, nebo by to měl mumlat v nějakém drogovém doupěti, kam tyto nesmysly patří, ale ve slušné společnosti by je neměl psát do článků. Nebo ano, ale pak by měl čelit žalobě za nactiutrhání.“

Ačkoliv je dobré, že se Věra Tydlitátová naučila rozlišovat mezi žalobou za nactiutrhání a udáním za pomluvu, měla by se ještě doučit podstatu nactiutrhání. Tvrzený fakt musí být nepravdivý, jinak o nactiutrhání nejde. Václav Havel humanitární bombardování skutečně hlásal: „Domnívám se, že během zásahu NATO na Kosovu existuje jeden činitel, o kterém nikdo nemůže pochybovat: nálety, bomby, nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární: to, co je zde ve hře, jsou principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu. A to poskytuje útoku na Jugoslávskou federaci legitimitu i bez mandátu Spojených národů.“ A Adam B. Bartoš nikdy neřekl, že by Havel prohlásil, že lidstvo je rakovina, zredukujme ho, nýbrž, že se prokazatelně hlásí k lidem, kteří tento výrok pronesli: „Taková slova bývalý prezident sice nikdy neřekl, ale zřejmě si to myslí. Jak jinak si totiž vysvětlit, že se stal členem Římského klubu, elitního spolku, který přesně takové myšlenky razí a snaží se je popularizovat?“

Proto nevěřím Věře Tydlitátové, že by si Adam B. Bartoš kterýkoliv z jejích výroků vymyslel. Na Facebooku neexistuje anonymita (pouze pseudonymita), takže kterýkoliv text má vždy připsán autora. Problém je pouze falešný profil, což je podvod, ale nevěřím, že by si Adam B. Bartoš neověřil, zda náhodou necituje podvodný profil.

Zbytek jejího textu je neuvěřitelně žvanivý, takže si nezaslouží citovat. Snad jen: „Ale Klaus (nepíši pan Klaus, to budu psát, až si získá mou úctu, možná i k tomu někdy dojde, hůl nad ním nelámu) není v tomto státě sám.“ „Pane Klausi“ je oslovení. Používat toto spojení v 1. pádě jinde než v adrese je nesmysl a nepochopení češtiny.

Obrana před Věrou Tydlitátovou

2011-06-24T01:34:00.001+02:00

Tomáš Pecina upozornil na zmatený článek Věry Tydlitátové, na který nebudu odkazovat, protože na sprostoty zásadně neodkazuji.

Předně, když byl někdo na Facebooku tak dlouho, tak by měl vědět tak základní věc, že je rozdíl mezi osobním profilem a fanouškovskou stránkou. Zatímco falešný osobní profil je illegální, Věra Tydlitátová je jako plzeňská zastupitelka veřejná osoba (angl. public figure), takže její fanouškovská stránka je plně legitimní. Já na rozdíl od ní veřejnou osobou nejsem. Jako prevenci případných paranoidních úvah uvádím, že jsem o existenci fanouškovské stránky Věry Tydlitátové neměl tušení a dozvěděl jsem se o ní až dnes.

Jaký je můj zločin? Prolinkoval jsem vtipný článek Adama B. Bartoše. To se nesmí, odkazovat na přistižené antisemity je zakázáno. Kdybych k tomu připsal nějaký kommentář, tak bych se nedivil, že si mne Věra Tydlitátová bere do úst. Ale takhle? Vždyť jediný můj „výkon“ byl, že jsem k autorovi připsal okřídlenou charakteristiku od presidenta republiky.

Tydlitátové posedlost Bartošem jí natolik zatemňuje vidění, že odmítá přiznat, že nejsem žádný jeho fanoušek. Pravda, zastal jsem se ho, když ho osočoval bývalý skalní kommunista; jindy jsem však byl kritický. Nehltám každý Bartošův článek jako ona, takže ani nejnovější – Havel: Lidstvo je rakovina, zredukujme ho – jsem dosud nečetl. Z letmého prolétnutí je však patrné, že půjde o další z serie pojednání v duchu spikleneckých theorií, ke kterým jsem krajně skeptický.

Zdá se, že je chybou, že jsem Věře Tydlitátové věnoval tolik pozornosti. Celkem 66 článků je opravdu hodně. Ale proti nepřátelům svobody se nemá bojovat monitoringem, nýbrž činem. Proto vyhlašuji úsilí legalisovat popírání holocaustu po vzoru všech slušných zemí jako jsou USA, Spojené království, Španělsko či Itálie. Když tam mohou mít svobodu projevu na tak vysoké úrovni, proč by ji ČR měla mít na stejně nízké jako Německo či Israel? Možná se pak nepřátelé svobody konečně naučí rozlišovat mezi žalobou a udáním.

Update: Ukazuje se, že si mne Věra Tydlitátová nejspíše spletla s Vodníkem. Už si mne pletli s Tomášem Pecinou, čemuž se moc nedivím, protože máme téměř identické názory. Ale s Vodníkem? Copak jsem schizofrenik, že se hádám sám se sebou?

Adam B. Bartoš opět přistižen

2011-06-20T22:09:00.000+02:00

Tentokrát se dopustil opravdového hnusu – antisemitismu: „Nebožák Strauss-Kahn, který zmíněné země tlačil do lichvy a dalších podobných z ní odvozených finančních vynálezů, kterými Židé "obohatili" západní cilizaci, nyní sedí ve vězení s hlavou v dlaních, protože na něj někdo ušil podobně chytrou habaďůru.“

Naštěstí je tady bdělý Karel Matoušek, který zaskočí i s udáním, pokud se nikdo jiný k tomu mít nebude: „Od dob Protektorátu se takové věci v seriózních médiích neobjevily a objevovat nesměly. Zákony týkající se šíření rasové nenávisti snad také dosud nikdo nezrušil. […] Tak čekám. Jestlipak někdo podá na Bartoše, potažmo na Prvnizpravy.cz, trestní oznámení...? Liga proti antisemitismu? Pokud ne, rád to udělám sám.“

Příčiny srbské tragédie

2011-06-16T16:07:00.000+02:00

Skvělý článek Matyáše Zrna. Cituji: „Na jednání parlamentu kdysi v roce 1993 pustil magnetofon s nahrávkou současné íránské populární hudby. Poté pustil píseň Dragany Mirković, jedné z nejpopulárnějších zpěvaček turbofolku. Oba dva snímky byly prakticky totožné.

* * *
Bylo to zlaté období věštců a proroků, kteří dostávali místo v státním tisku a televizi a jejichž astrologické časopisy plnily přední pulty kiosků. „Američané přiznali, že jejich armáda využívá černé magie“, „Americká vláda se zaprodala mimozemšťanům za slib, že ji učiní supervelmocí“ nebo „Amerika bojuje proti Srbsku pekelnými vedry“ jsou jen některé z titulků, které plnily i stránky běžného (pro)režimního tisku. Dokonce i horoskopy politiků byly určovány jejich stranickou příslušnosti. Zatímco Miloševičovi vycházela vláda na věčné časy, opoziční politiky podle horoskopů v srbském tisku čekala smrt (což se někdy opravdu stalo…). A když v březnu 1992 vyšli Bělehraďané do ulic demonstrovat proti režimu, skoro všem znamením se doporučovalo nevycházet - a když, tak jedině do kina.

V ústředním srbském deníku Politika s čtenáři mohli ve dvaceti pokračování dočíst, že Leonid Brežněv zemřel na následky telepatické agrese, popřípadě o případu létající Moskvanky. V televizi Politika vystoupilo mezi lety 1992-1994 osmdesát proroků, astrologů a numerologů. Lidoví proroci věštili smrt Bila Clintona a brzké ekonomické ozdravení Srbska. Spisovatel a malíř Momo Kapor se zase se čtenáři dělil o zásadní zprávu, že kosmonauti z vesmíru viděli "naše svatá místa osvícená zvláštním světlem, pozitivní energií, která je věčná a nezničitelná..."“

I Got You Babe

2011-06-11T08:41:00.001+02:00

Srbsko po roce 2000

2011-06-09T23:08:00.000+02:00

Na LW často negativně mluvím o Srbsku. Je však nutno upřesnit, že tím myslím „karađorđevićovské“ Srbsko (1903–2000), které téměř sto let snilo svůj sen o Velkém Srbsku. Návrat k „obrenovićovským“ tradicím začíná 5. října 2000, kdy byl svržen protodiktátor a arcivrah Milošević. Vývoj poté však byl nejistý. Ještě v roce 2003 byl zavražděn Zoran Đinđić. Nicméně 27. června 2004 zvítězily proevropské síly. Od roku 2008 se zdá, že tento positivní vývoj je nezvratný.

Oběti israelského státního terrorismu

2011-06-07T22:33:00.002+02:00

Přehled západních obětí z pera Michala Očadlíka.

Konec experimentu

2011-06-05T17:28:00.000+02:00

Rozhovor o zajímavé knize mého spolužáka.

Pilný hasbarista

2011-06-05T13:31:00.000+02:00

Náhodou jsem narazil na předního českého bělokošiláče, jímž je Mgr. Karel Orlík, předseda České společnosti přátel Izraele.

Propagandisty nemá cenu sledovat, natož s nimi polemisovat; přesto je zajímavé se podívat na methody jejich práce. Rozpor reality s fakty (= lež) najdeme v jejich textech minimálně. Jejich hlavním pracovním postupem je svérázná interpretace faktů, často amorální. Genocida, kterou činí Israel, je nejen oprávněná, ale dokonce spravedlivá, protože co Israel dělá, je vždy dobře, i kdyby to byla taková svinstva jako operace Zuzana nebo Šošana.

Příkladem může být text Neuvěřitelná drzost! V něm jsou všechny klassické hasbaristické obraty jako na dlani. Předně, jakákoliv kritika Israele je neuvěřitelná drzost, protože Israel je nekritisovatelný. Protože Israel je nekritisovatelný, motivací kritiky Israele je nenávist. Jakýkoliv fakt kritisující Israel je lež.

Podle bělokošiláče Israel zahájil jen jednu válku – šestidenní (1967). Ve skutečnosti zahájil všechny války, kromě jomkippurské (1973): občanskou válku (1945) nocí vlaků, suezskou krisi (1956), aggressi vůči Libanonu (1978), libanonskou válku (1982), válku s Libanonem (2006), válku s Gazou (2008).

Hasbaristé pracují s churbenem jako mýthotvorným prvkem. Mají pocit, že kdyby Israel nějakou válku prohrál, znamenalo by to nový hurban. Jenže ve skutečnosti Israel v prvních letech 21. století prohrál všechny války; jen málokdy je některá porážka na hlavu. Jakýkoliv kritik Israele je automaticky antisemita. Antisemitism tedy znamená kritiku Israele.

Pozoruhodný pokus popřít, že Israel porušuje ženevské úmluvy, konkrétně čl. 49 i. f. o ochraně civilních osob za války (1949): „Okupační mocnost nemůže deportovat nebo přesunout část svého vlastního obyvatelstva do území jí obsazeného,“ spočívá na argumentu, že kolonisté (osadníci) jsou tam z vlastního rozhodnutí. Jenže israelská vláda je všemožně podporuje. Jsou odsouzeny mezinárodním právem, včetně resoluce rady bezpečnosti OSN č. 446, která je pro Israel závazná.

Anglická polysémie

2011-06-05T11:57:00.000+02:00

Jeden Argetinec upozornil na některé polysémy v angličtině:

„As a native speaker of Spanish, I find certain subtle distinctions missing in English. Take, for instance, the verb to know; it may mean "to know a fact" or "to know someone." Spanish differentiates between both meanings, the words used being saber and conocer, respectively. Similarly, the verb to ask may mean "to ask a question" (Spanish: preguntar) or "to ask for something" (Spanish: pedir), and the verb to cry may mean "to cry out loud" (Spanish: gritar) or "to cry with tears" (Spanish: llorar). The native speaker of English may not even understand the need for separate words to cover the different meanings, but to someone who comes from another language the absence of these distinctions is startling.“

Některé platí i pro češtinu, která rovněž neumí rozlišit znát něco (fr. savoir) a znát někoho (fr. connaître). Naproti tomu čeština umí rozlišit zeptat se a požádat (angl. to ask), křičet a plakat (angl. to cry).

Veskrze podřadný dějepisec Palacký

2011-06-04T19:04:00.000+02:00

Tomáš Pecina a jeho kollegové představili obsáhlý přehled českých dějin z alternativního pohledu. Bohužel je značným zklamáním. Je totiž postaven na kommunistickém principu nenávisti. Nemám čas a prostor sepsat komplexní recensi, a proto se omezím na poznámku:

„Proto má veskrze podřadný dějepisec Palacký v Praze své náměstí a na něm gigantickou sochu: ve svých pracech záměrně a vědomě lhal, avšak činil tak ve prospěch svého národa.“

Tady jsou smíchány hned 2 nesmysly dohromady: Palacký nebyl podřadný historik, nýbrž zcela mimořádný, a náměstí a sochu nemá za dějepisectví, nýbrž za politiku.

Franz Palacky (14. června 1798 – 26. května 1876), jak ve svých odborných textech podepisoval, patřil k největším historikům své doby (cf. dobové recense: 1 a 2), plně srovnatelným s tak velkými historiky jako byl Francouz Jules Michelet (1798–1874), Němec Leopold von Ranke (1795–1886) či Skot Thomas Babington Macaulay (1800–1859). Byl to romantik, přesto slabší než Michelet, ačkoliv silnější než Ranke.

Na náměstí to pouhý historik nedosáhne. Michelet má jen ulici, např. v Brestu, Ranke ve Wiehe a Macaulay ani to. Palackého předchůdci či nástupci jsou částečně či úplně zapomenuti, ať je to František Pubička, Wácslav Wladivoj Tomek, Anton Gindely, Josef Kalousek či Jaroslav Goll. Jediný český historik, který unikl tomuto zapomění, byl Josef Pekař, ale za to vděčí kommunismu, který dobu před kommunismem v obecném povědomí konservoval a rovněž svým sporům s Masarykem.

Palacký byl v letech 1848–1876 nikým nezpochybňovaným vůdcem národa. Po jeho smrti se politicky nepochybně více talentovaný František Ladislav Rieger (1818–1903) musel smířit s tím, že už je vůdcem toliko většiny, zatímco mladočeské menšině šéfovali bří Grégrové. A Albín Bráf už byl toliko stínem.

Co se týká flame war mezi Starým pánem a Tomášem Pecinou, musím nerad dát spíše za pravdu Starému pánovi. Dynastii Lucemburků založil Udo de Mainvault (* 930). Rod tedy pocházel z dnešní Valonie. Byla to hrabata arlonská, od roku 1065 knížata limburská. V roce 1216 vznikla mladší větev – lucemburská. Z toho je jasně vidět, že rod byl frankofonní.

Co se týká papežského císaře Karla IV. a jeho syna Zikmunda, je nejlepší se podívat, co o něm soudí stará Encyclopædia Britannica (1911), která neměla důvodu stranit kterémukoliv z nich. Karel IV. mohl se schismatem máloco udělat, protože vzniklo 20. září 1378 a on zemřel již 29. listopadu 1378.

Ohánět se belletristou Aloisem Jiráskem je to samé jako ohánět se belletristou Josefem Svátkem. Stejně absurdní je psát o Němcích o jako o Germánech a o Češích jako o Slovanech. Např. již od roku 1512 se římská říše officiálně jmenovala Svatá říše římská národa německého. Již Dalimilova kronika (1314) na mnoha místech mluví o Češích, např.: „Čechové na Prahu vzběhnú a Poláci ote všeho sběhnú. Čechové prostřěd hradu stojiechu, málo jich bieše, pro to za Poláky neběžiechu. Čechové sě neozřěchu, druzí názi sě s stráně plaziechu.“ (facsimile)

Butcher the Arabs

2011-06-04T11:54:00.000+02:00

Israelští fascisté každoročně oslavují dobytí a annexi Východního Jerusaléma židovským státem: „Je to novodobý a nepříliš významný svátek v židovském kalendáři, ale je důvodem k radostným oslavám.“ Letos se bělokošiláči neomezili na průvod v Západním Jerusalémě, ale po vzoru orangistů jich 40 000 poprvé mašírovalo též ve Východním.

Odpůrci rasismu se shromáždili na antidemonstraci: „Inside the neighbourhood several hundred people gathered, with a group of them trading insults with a protest group of around 30 left-wingers holding banners reading: “Jewish-Arab solidarity against Fascism” and “Illegal settlements in east Jerusalem are an obstacle to peace.”“

Ochránci lidských práv v Gush Shalom Jerusalémský den kommentují takto: „Gush Shalom calls for abolition of "Jerusalem Day" and its removal from Israeli calendars, because it is a false holiday commemorating a false event. What is called "The Unification of Jerusalem" was in fact but the creation of a regime of occupation and oppression over the Palestinians of East Jerusalem.“

Transsubstanciace nezávadného symbolu v závadový

2011-06-04T10:38:00.000+02:00

Tomáš Pecina upozornil na šílené usnesení ÚS ČR v. Š. V., jehož autorem je Miloslav Výborný. Nejlepší kommentář k němu podal jakýsi Dvořák. Výborný rozhodl: „Stěžovatel nebyl odsouzen pro pouhé nošení závadného oděvu či znalost významu číslic 88, ale pro schvalování nacistických zločinů, jež se projevilo právě tím, že na shromáždění politické strany, jež svým programem směřuje k vyvolávání národnostní, rasové, etnické a sociální nesnášenlivosti vůči určitým skupinám obyvatel České republiky (srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 13/10 dostupné na http://nalus.usoud.cz), se prezentoval symboly s těmito názory sympatizujícími.“

To znamená, že tričko s číslicí 88 je samo o sobě nezávadné. Pokud si jej však někdo vezme na závadovou akci, např. shromáždění neonacistů, tak příchodem na ni se ipso facto transsubstancuje na závadové.

Za neméně odporné lze považovat Výborného předepisování, jak se má člověk k podnikatelům chovat: „Nelze akceptovat obhajobu stěžovatele, že byl nevinným nositelem oděvu a doplňků určité obchodní značky, protože není zvykem, aby běžný spotřebitel choval tak pozoruhodný obdiv a věrnost konkrétní obchodní značce, že by kromě jejího oblečení nosil i odznak s jejím logem.“

President vrací úder

2011-06-03T23:11:00.000+02:00

Na rozhovor se samolibým Grušou reagovala hlava státu. A to poněkud přízemně: „Ale v jistou chvíli jsem se pokusil z Gruši udělat i politika. Dali jsme ho na kandidátku ODS do Senátu, ale ve volbách prohrál, protože to – k mému velkému zklamání – vůbec neodpracoval. Myslel asi, že to půjde samo, ale tak to v životě není. Udělal jsem ho ještě členem své vlády, ministrem školství, ale i v této roli naprosto selhal, protože nebyl zvyklý systematicky pracovat. Někteří lidé vám nikdy neodpustí, že jste jim pomohli – a oni to nezvládli. V tom Jiří Gruša není jediný.“

Na druhou stranu, Klausově poznámce o politické korrektnosti je nutno zatleskat: „Podle Gruši politická korektnost, světácky sklouzne do angličtiny a říká „political correctness“, znamená, „že se občas korigujete. Nic dalšího“. A to už mi rozum opravdu zůstává stát. Je v podstatě smutné, kam až je možné dojít. Snad jsem to ale pochopil. Jiří Gruša si z politické korektnosti, česky řečeno z obyčejného pokrytectví, udělal životní program.“

ProAlt разоблачён

2011-05-28T20:29:00.000+02:00

Dovolil si napsat své pochybnosti o lidskosti politiky jediné demokracie na Blízkém východě. A to se neodpouští.

Jiří Gruša bezostyšně lže

2011-05-28T20:17:00.000+02:00

Jiří Gruša se stejně jako Karel Hvížďala vždy vyznačoval rychlými a krajně povrchními soudy, tj. plácal, co mu slina na jazyk přinesla. Nyní se rozhodl, že to dá sežrat Klausovi, protože ačkoliv jsou spolužáci, má větší ego a dotáhl to dál:

„V poslední době jsem občas překvapen, že někdo v Česku začne žvanit třeba o tom, že politická korektnost je pitomost. A říkám si. Myslí to ten člověk vážně? Nebo ví vůbec, co ta political correctness je? Neví!

Na koho narážíte?
No, neříkal to Klaus?

* * *

Prostě, když jste dlouho u moci jako on, tak vás už nenapadne, že byste měl dělat korektury. A tak napadnete politickou korektnost. A „political corectness“ znamená, že se občas korigujete. Nic dalšího.“

Jak je to ve skutečnosti? „Politická korektnost je ideologie, která klasifikuje určité skupiny lidí jako oběti, jež potřebují ochranu před kritikou, a jejíž přívrženci věří, že jiný přístup nelze tolerovat.“

Top Gun Monologue

2011-05-28T01:22:00.000+02:00

Nejslavnější scéna z filmu Sleep with Me (1994) – ukázka z filmu (illustrovaná).

Sheena Easton - 9 to 5

2011-05-27T23:05:00.000+02:00

Jeden z prvních hitů 80. let. Z clipu však ještě dýchá atmosféra let 70.

Na počest všech konspiračních theoretiků

2011-05-25T01:31:00.001+02:00

Netanjahuova adresa Kongressu

2011-05-24T23:44:00.000+02:00

Kompletní přepis celé řeči.

Exekutoři za první republiky

2011-05-17T20:16:00.000+02:00

Rozprava v Senátu v pátek 18. prosince 1931:

„Přátelé, takovou máme dnes demokracii a takové jsou poměry. Na vesnicích řádí neslýchaně exekutoři. Berní úřad v Žamberku vyslal do obce Orlice exekutora, který měl nařízeno, aby se dříve z obce nevrátil, pokud nezajistí 25.000 Kč. Dotyčný se náležitě činil. Obec, čítající 120 čísel, až na 14 čísel byla celá zfendována.

Ve Stěžerách u Hradce Králové byly v 60 rodinách zabaveny různé věci exekutorem. Ve Vodňanech obchodník se střižním zbožím dostal od berního úřadu vyrozumění, že jistého dne přijde o 9. hodině dražební komise dražit zboží, ale obchodník Bakule se o půl 9. hodině v krámě oběsil. (Sen. Mikulíček: Byl opravdu osvobozen!) A takových samovražd je spousta. Je také i takový případ, že zoufalec před dražbou udá na krátké závěti, proč se oběsil, a na konec napíše, že provaz odkazuje bernímu úřadu.

Mám ještě jeden příklad: Exekutoři jdou tak daleko, že zabavují i zlaté zuby v ústech.“

Slovo na dnešní den

2011-05-16T00:08:00.001+02:00

„Not all the victims of the Holocaust were Jews, but all the Jews were victims.“
—Elie Wiesel: And the Sea Is Never Full, p. 129

Ten, kdo tvrdí přehnaně vysoké číslo o počtu obětí šoa, rovněž ji popírá: „As of 2007, there have been seen more references, or a return to references that there were 11 million victims in the Holocaust. As far as CHGS understands this issue from documents and analysis, this number is fictitious and actually can serve to undermine the teaching of the Holocaust Shoah.“

Updated.

V-E Day

2011-05-08T11:23:00.003+02:00

V Israeli si stejně v Rusku připomínají německou kapitulaci, která nabyla účinnosti 8. 5. 1945 ve 23.01 SEČ („to cease active operations at 2301 hours Central European time on 8th May 1945“), až 9. května. Další důkaz affinity Israele a Ruska.

Protože v té době byl v Evropě letní čas, kapitulace nabyla účinnosti 9. 5. 1945 v 0.01 SELČ: „On 7 May General Eisenhower, with representatives from Britain, Russia and France, accepted the unconditional surrender of all German forces on all fronts, to be effective from 0001 hours on 9 May.“ (V UK měli tzv. dvojnásobný letní čas.)

Updated.

Kommunistické nebezpečí

2011-05-08T11:07:00.001+02:00

Martin Uhlíř z TOP 09, který se již stačil vyprofilovat jako přední nepřítel svobody, na blogu Věry Tydlitátové mobilisuje proti kommunistickému nebezpečí. Oč jde?

Kommunistický svaz mládeže, u něhož snaha ministerstva vnitra potlačit spolčovací svobodu narazila na liberálního soudce nejvyššího správního soudu, obnovil svou činnost a svolává na demonstraci v úterý 10. května 2011 v 18.00 na náměstí Jana Palacha v Praze. Jejím motivem je odsouzení válek, které v současné době Západ vede, tedy současnost (odsouzení toho, co se děje) a budoucnost (návrh toho, co se dít má).

Uhlíř však blouzní takto: „Chceme informovat lidi, kterým není lhostejné, že se v Praze ještě 21 let po konci totalitního režimu chystají lidé veřejně oslavovat masové vrahy (Stalina, Gotwalda [sic!] a spol.) a obhajovat zrůdnou ideologii, která stála život mnoho desítek milionů lidí.“ Vsadil bych se, že na demonstraci nepadne o Stalinovi a Gottwaldovi ani slovo. Uhlíř se pohoršuje i nad tím, že demonstrace se má konat na náměstí Jana Palacha, jako kdyby nevěděl, že Palach byl blouznivý kommunista, který stejně jako on chtěl censurovat: „Naše požadavky jsou: […] 2. zákaz rozšiřování Zpráv.“

Na závěr si dovolím ocitovat předsedu KSČ, Bohumila Jílka (cf. Václav Bolen), z roku 1926: „Správní aparát státní je reakčnější než za Bacha v Rakousku. Pro policii stává se bezpečnostní služba něčím vedlejším. Hlavním oborem působnosti československé policie, značně rozmnožené proti počtu za Rakouska, je služba politická, neznající ústavou zaručené osobní svobody. Neexistuje pro ni také neporušitelné právo domovní. Listovní tajemství je luxus trpěný jen některým občanům. Policie je v Československé republice všemohoucí. Má černé kabinety, čte i soukromé dopisy, špehuje, koho se jí namane, udává a připravuje procesy na každého, kdo je vládnoucímu režimu nepohodlný. (Souhlas komunistických poslanců.) Při tom jsou její pracovní metody velice často hrubé, ba až provokativní. Špionážních kanceláří je v Československé republice celá spousta, čímž jedině vysvětlí se vzájemná jejich konkurence a zprávy psané po vzoru romantického líčení detektivek Cliftonových. Ministerstvo zahraničí spolu s ministerstvem vnitra mají ve špehování nepohodlných primát a jejich zpravodajská oddělení jsou řízena výtečníky v oboru detektivním a la Hájek a Hajšman. (Výkřiky posl. Muny.) A kam dovedou takoví výtečníci zaběhnouti, ukázal nejlépe plán vypočtený na zničení naší komunistické strany s připravovanými procesy pro atentát na presidenta Masaryka a špionáž pro Sovětské Rusko. Menších "bot" takového druhu má zdejší republikánská policie plné sklady. Kriminální policie s jejím způsobem chytání t. zv. nebezpečných lidí a vynucování jejich přiznání, je kapitola sama pro sebe, jež se liší od středověkého práva útrpného jenom svou rafinovaností a surovostí. (Tak jest!)“