Salafismus

V poslední době je hlavním druhem extrémismu stále více islamofobie. Příkladem je IVČRN a jeho představitel Martin Konvička. Tihle islamofobové nesmírně podceňují neobyčejnou různorodost islámu a chovají se tak, jako kdyby muslimové třeba dávali celou evropskou civilisaci do jednoho pytle, například by nedělali žádný rozdíl mezi křesťany a komunisty.

Nelze však zapomínat, že část muslimů skutečně nebezpečná je, a to nejen ve svých zemích, ale rovněž celosvětově. Tak se podívejme na to, jak tuto skupinu vymezit:

Předně se islám dělí na sunna a ší'a. Ačkoliv sunnité jsou příznivci establishmentu, zatímco ší'ité byli původně plebs, nebezpeční jsou právě sunnité, respektive jejich část: salafisté. Odhaduje se, že z 2 mld. muslimů je salafistů 10 až 20 milionů.

Salafismus je islámské puritánství. Označení je odvozeno od slova salaf (předchůdci), jimž jsou kolektivně označeny první 3 generace muslimů, tj. zhruba 7. století. Cílem salafistů je návrat k fundamentu islámu, tedy do těchto ideálních dob.

Ani salafismus není nějaký jednotný směr. Nyní mizejícím druhem je madchalismus, který je nyní zastoupen primárně v Evropě. Jeho cílem je maximální religionalisace světského života. Lze ho přirovnat ke křesťanskému kalvinismu.

Druhý, nejpočetnější směr salafismu, lze označit jako politický. Lze ho přirovnat ke křesťanskému lutheránství. Patří sem i vládnoucí ideologie KSA, která je pejorativně označována za wahhábismus. Nebýt státního převratu v Egyptě, salafismus by prostřednictvím Muslimského bratrstva vládl i v Egyptě.

A konečně poslední, jediný nebezpečný, je džihádismus, který čítá asi 100 000 bojovníků (PDF).  Lze ho přirovnat k evropskému extrémismu. Patří sem afghánský Tálibán, al-Káida, i hrůza všech hrůz, Islámský stát (IS).

Co s tím? Domnívám, že salafismus nám už tak přerostl přes hlavu, že ho nelze potlačit. Měli bychom ho však zatlačovat: všemožně podporovat odchod od něj a salafisty otevřeně diskriminovat. V tomto rámci je IS nutno zlikvidovat všemi prostředky, včetně jeho nositelů. No a džihádismus je nutno vymýtit: primárně prostřednictvím bezpečnostních sborů.

Updated.

Nový design Britských listů

K 25. výročí 17. listopadu 1989 dostaly Britské listy po 13 letech nový design. Je sice standardnější, ale hlavní stránka mi přijde mnohem méně přehledná než ve starém layoutu. Zajímavostí je, že ani tentokrát Jan Čulík nesplnil svůj slib, že obnoví diskusse k článkům.

Gaychat VI

Počet popravených desertérů za první světové války

Zajímavá statistika:

• Francie: 600
• UK: 306, z toho 25 Kanaďanů, 22 Irů a 5 Novozélanďanů
• Německo: 18

Austrálie, USA: 0.

Vznik ISIL

Podle Jana Zahradila za vznik ISIL může Asad: „ISIS vyrobil Asad. Ještě v roce 2011 seděli všichni tihle lidi v Sýrii v kriminále, kde se pěkně sčuchli. A pak je Asad, nikdo neví proč, pustil všechny ven.“ Vzhledem k tomu, že ISIL vznikl již v roce 1999, upřesněme jeho thesi na: Asad zavinil současný vzestup ISIL – vznik IS – tím, že v roce 2011 amnestoval vůdce ISIL. Tu můžeme snadno otestovat tím, že se podíváme na osudy vůdců IS (alternativní přehled):

Chalífa Ibráhím. Ten je na svobodě nejpozději od roku 2009 (spíše však od roku 2005), kdy byl propuštěn z US internace v Iráku. Abu Abdul Rahman al-Bilawi, člen vlády. Stejně jako Ibráhím byl v US internaci v Iráku. Nyní mrtev. Abu Ayman al-Iraqi. Stejně jako Ibráhím byl v US internaci v Iráku. Abu Ahmad al-Alwani. Haji Bakr. Stejně jako Ibráhím byl v US internaci v Iráku. Mrtev od ledna 2014. Abu Fatima al-Jaheishi.

Lze tedy říci, že většina vedení IS jsou Iráčané. Obviňování Asada je jen propaganda FSA, jejímž cílem je zakrýt pakt o neútočení mezi IS a ostatními syrskými povstalci. Na druhou stranu, pokládám za jisté, že Asad chce nejprve vyřídit FSA, takže na IS příliš neútočí. Problém ale je, že Asadových ší'itů je v Sýrii pouze 3 000 000, zatímco povstaleckých sunnitů 17 000 000.

Dalším zdrojem toho tvrzení je nekonkrétní prohlášení britských tajných služeb, založené na chronicky nespolehlivých emigrantech – obdoba kachny se ZHN v Iráku: „Rebels and defectors say the regime also deliberately released militant prisoners to strengthen jihadist ranks at the expense of moderate rebel forces. The aim was to persuade the West that the uprising was sponsored by Islamist militants including al-Qaeda as a way of stopping Western support for it.“ + „It happened as part of an amnesty, said one Syrian activist who was released from Sednaya prison near Damascus at the same time.“ Toto tvrzení pak bez dalšího replikují media, která však za tím krokem vidí Asadův pokus utišit oposici na počátku občanské války, která začala 15. 3. 2011.

Lze tedy říci, že je sice možné, že Asad amnestoval některé budoucí bojovníky IS, nicméně zjevně to nebyl záměr, na rozdíl třeba od NDF. To už by na IS měli větší vinu Američané, kteří propustili většinu budoucích vůdců IS z „terroristické přípravky“, rovněž nezáměrně.

Tři konservatismy

Ačkoliv dělení konservatismu na realistický (paleo-) a idealistický (neo-) je užitečné, po rozhovoru s Romanem Jochem mám pocit, že za úvahu stojí též tripartice. A protože laboratoří politiky je Francie, lze vycházet z francouzských politických směrů:

1. bourbonský (uprostřed): tradicionalismus. Lze ho ztotožnit s paleokonservatismem. Ve Francii ho nejvíce zastupuje populistická Národní fronta. Positivní vztah k náboženství.
2. orléanistický (vlevo): modernismus. Lze ho ztotožnit s neokonservatismem. Ve Francii ho zastupuje liberální Demokratické hnutí. Positivní vztah k podnikání.
3. bonapartistický (vpravo): autoritářství. Ve Francii ho zastupuje gaullistická Unie za lidové hnutí. Positivní vztah k nacionalismu a silnému vůdci.

Cílem tohoto článku je ukázat, že ačkoliv neokonservatism enormně posílil v 60. letech 20. století, jeho kořeny jsou mnohem starší. Lze je trasovat až k Burkemu. Autoritářský konservativism je stejně modernisující jako demokratický burkeovský. Kořeny autoritářství jsou u Napoléona Bonaparte, ale vlastní podobu mu vtělila až neoabsolutistická reakce po roce 1848 v podobě Ludvíka Bonaparta a Alexandra Bacha. Symptomatické je, že legitimism pro něj nemá žádnou hodnotu.

Zatímco tradicionalism lze považovat za kontinentální a modernism za britský, je možné tvrdit, že po roce 1945 se z tradicionalismu i autoritářství (německá konservativní revoluce) staly nedemokratické okrajové směry. Modernism všude zvítězil (křesťanská demokracie je modernistická) a vinou fusionismu je dokonce zaměňován s liberalismem.

Volba pod5% strany

Jednou z nejvíce diskutabilních politických metarad, kterou jsem kdy dostal, byla rada Ladislava Jakla: Volte jakoukoliv kandidující stranu, bez ohledu na to, zda má chanci se tam dostat. Politická scéna potřebuje signál, koho lidé opravdu podporují, nikoliv koho považují za nejmenší zlo.

Řídil jsem se jí v posledních sněmovních volbách a přinesla mi docela zklamání. Celý život jsem totiž volil pouze sněmovní strany a nijak zvlášť mi to nevadilo. Nicméně, v roce 2013 jsem byl znechucen úplně všemi: od posttopolánkovské ODS až po sobotkovskou ČSSD. Takže sáhnout mimo Sněmovnu bylo najednou docela přirozené.

Jenže, mentalita pod5% strany je docela jiná než strany sněmovní. Sněmovní strana je mnohem otevřenější; mimoparlamentní je do sebe zahleděný ideologický klub. Proto je tak cenný úspěch SSO v evropských volbách. Abwehrpsychose mizí, nekonečné ideologické půtky vystřídal tah na branku: úsilí o úspěch ve volbách, protože úspěch v politice chutná sladce. Strana je i mnohem otevřenější veřejnosti.

Proto nevím, zda budu i někdy příště volit stranu, u níž je zřejmé, že nemá chanci uspět. Nicméně jednoznačné hodnocení Jaklovy rady, zda je dobrá, anebo špatná, nemám.

Jakýsi Embeso k tomu dodává: „Petersuv text lze bez ztraty desitky opustit hned po prve vete "V posledních sněmovních volbách jsem se řídil radou Ladislava Jakla...", beznadejne diskreditujici vse dale napsane 8-)“. Myslím, že by se k politice neměli vyjadřovat lidé, kteří vidí rudě, jakmile zaslechnou nějaké jméno. Předně, Jaklova rada nebyla materiální (obsahová), ale procedurální. Může se jí řidit třeba i ultralevicový volič. Za druhé, nemusím s liberálem Jaklem ve všem souhlasit; je ale nutno uznat, že má mnoho zajímavých myšlenek. A jen ignorant si ho plete s paleokonservativcem Hájkem.