31. ledna 2012

Návrat k Picture Window

Přes kafrání pitomců, že když je něco zadarmo, tak máme držet hubu a krok, Google opravil zmršené kommentáře. Proto je čas k vrátit se k šabloně Picture Window, která je mnohem krásnější než Harbor, na níž se přeci jen podepsal zub času.

30. ledna 2012

Bakumacu v Praze

Situace v pražské ODS připomíná počátek reforem Meidži.

Kulíškův hnůj

Vždycky, když si myslím, že jsem chytřejší než Tomáš Pecina, tak na to ošklivě doplatím. Myslel jsem si, že Jan Kulíšek vulgo Leho je neškodná americká guma. Ale ukázalo se, že není. Je to pořád stejný nedouk a čmuchal, jaký byl vždycky, když vyhlásil válku Vladimíru Stworovi jen proto, že má názory, které mu nevoní.

Kulíšek je takový gigant ducha, že ani nepostřehl, že jsem se ke sporu Uhl v. Pecina meritorně vůbec nevyjadřoval. (Poté, co Google zprasil diskusse, což nedouk Leho obhajuje, je nutno kliknout 2x.) Rovněž ten ignorant netuší, že nelze zveřejňovat zveřejněné, protože už to veřejné je.

Zkrátka a dobře, Jan Kulíšek má od nynějška na Lucerně wikipedie utrum, stejně jako ho má u všech slušných lidí. Pokud by se snad pokusil sem postovat nějaký svůj slint, bude dříve nebo později bez milosti smazán, takže prosím na něj nereagujte.

Vysvětlení duchů

Přesvědčivý text: „Na cestě, jíž jezdím domů, jsou v tomto místě v pravidelných odstupech poklopy kanálů. A tento den byly podmínky takové, že z kanálů stoupajícího teplého vzduchu kondenzovala pára, takže nad každým poklopem byl větší či menší sloupec mlhy. Ve svém starém Suzuki Swift jsem seděl hodně nízko nad zemí, takže jsem ke všemu vzhlížel. A kombinace mé pozice, křížení světlometů a pouličního osvětlení ve sloupci mlhy vytvořily na zlomek sekundy dostatečně přesvědčivou iluzi lidské postavy právě u jednoho poklopu.“

28. ledna 2012

Hospodářský blahobyt v 60. letech

Vždycky mne zaujme, když nějaký zastydlý reformní kommunista začně bájit o 60. letech: „J. J., zejména hospodářsky jsem byli někde jinde. Ve spoustě oborů na technologické špičce. Katastrofa byl rok 68, kdy byli odstraněni odborníci podle ideologického klíče.“ Kdo to dobu zažil, tak si snadno vzpomene na všeobecný nedostatek a slogany typu: „Maso bude vbrzku“, kdy se naplno projevil výsledek rozdílu mezi hospospodářským rozkvětem Západu a hospodářským úpadkem Východu v 50. letech, takže byl viditelný prostým okem.

Kdo by to chtěl zkratkou: Zatímco III. pětiletka (1961–5) zkrachovala, IV. pětiletka (1966–70) žila z podstaty.

Updated.

27. ledna 2012

Zlý Google

Zdá se, že je to neodvratný zákon: Každá velká korporace zhloupne a značne své klienty spíše otravovat než těšit. Viděli jsme to na Microsoftu a v posledních 2 letech to můžeme pozorovat i na Google. Začalo to vyhledáváním. Místo krásně přehledných výsledků je tam nyní nesmyslný trojsloupcový layout. Přitom levý sloupec šlo umístit nahoru, vždyť tam stejně nic smysluplného není. A na zobrazování cache je pravý sloupec málo. Zkoušel jsem jako náhradu Bing, ale ten nemá odvahu se od Google jakkoliv odlišit. Holt průmyslový standard.

Pokračovalo to nesmyslnou unifikací designu, kdy i Bloggeru se vnucuje unifikovaný hnus. Naštěstí to jde všude přepnout, kromě profilu bloggera. A pokračovalo to zásahy do Gmailu, kdy jednu dobu Gmail dokonce nezvládal správně zobrazit e-mail v ISO-8859-2. Inu, převaha marketingu nad techniky.

A konečně Blogspot. Pro tento blog nikdy nebyly diskusse prioritou. Nicméně, když je tento týden Google definitivně zmršil k nečitelnosti, musel jsem s tím něco udělat. Jedno z možných řešení bylo nahradit bloggerovské diskusse nějakým jiným řešením, např. Facebooku. Do toho se mi nechtělo. Tak jsem se obloukem vrátil k svému prvnímu layoutu, který byl v té době (před 6 lety) nejhezčí. Je trojsloupcový, tak snad si na něj zvyknete. Je to asi provisorní řešení, ale na lepší nemám momentálně čas ani náladu.

18. ledna 2012

Z Deníku Referendum vane duch 40. let

Je to duch nesmiřitelného boje s Němci, Maďary, zrádci a kollaboranty, jak zní dobový výčet. V čele tohoho úsilí stojí František Kostlán, představitel nepřátel svobody a vůdce extrémistů mezi progressivisty. Jeho poslední obětí je Petr Kočí, který měl tu drzost, že stejně jako kdysi Kamill Resler si troufnul dodržovat advokátní ethiku a opravdu hájit svého klienta. Něco podobného tito inkvisitoři neodpouští. Resler hájil K. H. Franka, takže byl obhájce nacistických zločinců a vyloučen z Advokátní komory. Kočí hájí Lucii Šlégrovou, takže je podle Tomáše Němečka advokát nácků a podle předsedy ústavního soudu (sic!) má být doživotně vyškrtnut ze seznamu advokátů. Nihil novi sub sole.

Kde se vlastně bere nenávist ke všemu odlišnému, ať jsou to neonacisté (u progressivistů obecně), jejich obhájci (u Jeronýma Janíčka) nebo dokonce obhájci obhájců (u Tomáše Němečka)? Je to především vinou totální intolerance k jinakosti. A na Františku Kostlánovi si můžeme demonstrovat další aspekty, především ignoranci.

Petr Jedlička napsal text o Maďarsku, který je plný nepřesností. Platnost nebo účinnost, Maďar nebo Maďaři, dodatek nebo organický zákon, vše je jedno. Je to jen essay, tak nač se namáhat s náležitými pojmy. Jenže plést si hodiny a holínky se nevyplácí. Tak i František Kostlán naprosto netuší, co je to námitka podjatosti, přestože v obou svých textech (Naši civilizaci ohrožuje ztráta kritického rozumu a stádnost a Soudní znalec Mazel skončil. Atmosféra ve společnosti se kvapem blíží extremismu) o ní píše.

Tak buďme světlem v temnotách a osvětleme Kostlánovi to, co by měl znát už ze střední školy. Podjatost není urážka; být nepodjatý neznamená vyznamenání. Podjatost je pouhý processní institut, který vyjadřuje, že dotyčný oprávněný rozhodovat má v konkrétní věci poměr k osobě či k věci, takže není nezávislý nebo nestranný. Co z toho vyplývá? To, že podjatost se uplatní toliko v právu. Kostlánovy bláboly o historicích, politolozích či sociolozích jsou tudíž zcela mimo mísu. Podjatý může být pouze ten, kdo rozhoduje, tedy soudce či soudní znalec. Kostlánovy nesmysly o podjatých advokátech svědčí jen o tom, že není schopen pochopit rozdíl mezi podjatostí a konfliktem zájmů. Podjatost není obecná, nýbrž v posuzované věci. A konečně vyloučení podjatého soudce či znalce, není rozhodnutí, ale pouhé opatření. Jeho smyslem je fairness processu, tedy opět věc, která je nepřátelům svobody zcela cizí, protože vyloučení znalce Mazla, sekáče, který pomohl usvědčit vítkovské vrahy, berou úkorně. Co na tom, že znalec má být zcela neutrální a nikoliv spolupracovník obžaloby?

Na druhou stranu má Kostlán pravdu, že podjatí jsou všichni. Nicméně, vyloučen pro podjatost je toliko ten, u něhož zájem na nepodjatosti převáží jiné zájmy. Takže vzhledem k tomu, že ve vztahu k nacismu jsou podjatí všichni Češi, nelze je u českého soudu vyloučit. Stejně tak u znásilnění nelze zohledňovat pohlavní solidaritu, protože neexistuje nestranné třetí pohlaví. Ve sporných případech se hodnotí míra podjatosti. Je-li nízká, např. věková solidarita, dá se přednost zákonnému soudci před zohledněním podjatosti.

Jak se uplatňuje námitka podjatosti? Vznese se podezření, že dotyčný orgán je podjatý a jaké indicie (tedy nikoliv důkazy, které jsou nutné pro rozhodnutí) tomu nasvědčují. Vzhledem k tomu, že nic nebrání jednoho znalce nahradit kterýmkoliv jiným, mělo by se námitce podjatosti spíše vyhovět než nevyhovět. Zatímco být znalcem v konkrétním processu není lidské právo, právo na spravedlivý process, tj. nebýt posuzován podjatým orgánem, jím je. Proto je lepší, když je vyloučen nepodjatý, než když rozhoduje podjatý.

Zjišťovat, zda je někdo Židem, nejde, jak si Kostlán plete, protože národnost není objektivní, ale subjektivní. Proto soudce nemá zjišťovat, zda u námitky podjatosti z ethnických důvodů v případě řízení o ethnické záležitosti je znalec příslušníkem ethnika, ale zda se jím cítí být nebo zda jsou zde okolnosti, které tomu nasvědčují. Pokud ethnicitu zjistí, je podjatost v případě antisemitismu automatická s ohledem na studie na dodnes trvající traumatisaci Židů holocaustem (např. V. D. Volkan, G. Ast, W. F. Greer: Third Reich in the Unconscious. Brunner-Routledge, New York 2002 nebo H. Epstein: Children of the Holocaust. G. P. Putnam's Sons, New York 1979).

Stokrát opakovaná lež se nestává pravdou. Mazel nebyl nezávislý, protože měl zvláštní poměr k policii. Nebyl nestranný, protože jeho posudek vykazoval závažné vady: Spetl si vyvolenost jako označení establismentu s vyvoleností jako označení židů. Kdyby nebyl podjatý, tak by si ho najímali i lidé obvinění z verbálních trestných činů. To se, pokud vím, nikdy nestalo.

Zjišťování ethnicity neodporuje Listině. Proč by mělo? Halacha, včetně jejího konceptu dědění židovství po matce, není protiústavní. Patentní hloupostí je proto Kostlánovo tvrzení: "Vylučovat z něčeho či odněkud lidi na základě jejich národnosti, rasy či náboženského vyznání je pochopitelně protiústavní." Kostlán si přečetl Listinu a nepochopil ji. Nekatholík nemá možnost stát se katholickým knězem a nikomu a ničemu to nevadí. To jen Kostlán zbožšťuje ethnicitu a religiositu. Ale není tady člověk pro sobotu, nýbrž sobota pro člověka. Navíc ano, Listina zaručuje lidská práva bez ohledu na politické smýšlení, zda je dotyčný neonacista či progressivista. Ale nezaručuje tak všechna oprávnění. Diskriminovat v soukromých vztazích je plně legální, jinak by si Kostlán musel povinně vzít za manželku třeba neonacistku nebo přestat nenávidět Hrad.

Na závěr můžeme souhlasit s Františkem Kostlánem: V celé nahotě se ukázalo, že lidská práva pro mnoho lidí neznamenají nic. A nejsmutnější na tom je, že lidská práva upírá neonacistům i předseda ústavního soudu, který, kdyby svou funkci vykonával řádně, měl být jejich prvořadým ochráncem.

Update: Kostlánův recyklovaný článek

15. ledna 2012

Výslech Ivo Svobody

Tomáš Pecina přinesl na svém blogu odkaz na audiozáznam výslechu Ivo Svobody (MP3). Na rozdíl od čtenářů si však nemyslím, že je to komedie, nýbrž tragédie, absurdita à la Švejk. Absurdita těchto politických processů spočívá v tom, že neonacistu definuje používání neonacistických symbolů. Co jsou neonacistické symboly, definuje to, že je používají neonacisté.

Stejně jako Kapitán (a na rozdíl od něj jsem si to vyslechl celé) se podivuji nad tím, že takto vůbec může vypadat trestní řízení. Officiálně máme adversární (kontradiktorní), v praxi vždy vypluje nahoru inkvisiční. Tak i zde. Po lampasácky blábolivé úvodní znalcově čtvrthodině, která připomíná soudruha poručíka Troníka, státní zástupce pro forma položí několik otázek, které mají dokázat jen to, že posudek vůbec četl či alespoň prolistoval. Vlastní výslech však vede soudce jako kdyby to byl vyšetřující soudce a nikoliv člověk, který má jen dohlížet na legalitu processního souboje mezi státním zástupcem a obhájcem, takže po většinu času má mlčet.

Obhajoba se soustředila na processní aspekty. Těžko jí to vyčítat, nicméně soudce se jako starý praktik oprávněně zhrozil, kdyby měl za podjatého považovat každého znalce, který pracuje výlučně či prakticky výlučně pro policii, např. Kriminalistický ústav Praha. To jsou ta úskalí pseudoadversárního processu. Ve skutečném je znalec (angl. expert witness) obžaloby a znalec obhajoby, zde má být znalec neutrální a pro všechny. Systémově je to neudržitelné.

Obhájce zcela správně vytknul naprosto nedostatečnou znalcovu úroveň znalostí, demonstrovanou již v úvodu tvrzením, že Jobbik je ve vládě. Ivo Svoboda musel přiznat, že nepoužívá nic jiného než Bibli protokolů norimberských processů a Marešovy knihy, který je však na rozdíl od něj skutečný akademik. Jenže Bible protokolů norimberských processů mu o Otto Strasserovi nic neřekne a Mareš ne mnoho.

Fatálním nesmyslem je i celý Svobodův koncept odboje, jehož definičním znakem má být demokratism. Claus Schenk von Stauffenberg byl snad demokrat? „Stauffenberg wanted to retain all the totalitarian, militaristic and socialistic elements of National Socialism.“ Kommunisté? Stejně tak jeho theorie frakcí, která by měla význam, pokud by strasseristé byli v NSDAP tolerováni, nikoliv vyhnáni a vražděni. Za vrchol ignorance lze považovat připisování norimberských zákonů (1935) Strasserovi, ačkoliv byl vždy odpůrcem antisemitismu a nenáviděl jen židovský velkokapitál. Je to podobné jako připisovat Trockému moskevské processy nebo Rychetskému persekuci Charty 77, protože obojí dělali kommunisté.

Materiálně se tedy s posudkem vypořádal až obžalovaný, od kterého se jinak v processu moc nečeká. Je to zjevně adolescentní nadšenec, který se zamiloval do strasserismu. Myslím, že soudce přesvědčil o tom, že adorace člověka, který v roce 1925 a 1926 zápasil v NSDAP o moc s Hitlerem, než ho Goebbels zradil a v roce 1930 byl z NSDAP vyloučen, není pro naši mladou demokracii nebezpečná. Je to tedy snad na dobré cestě. Závěrečný trialog mezi obžalovaným, soudcem a znalcem („máte větší faktografické znalosti než já“) by mohl být přátelským popovídáním u piva, kdyby tomu chudákovi za jeho názory nehrozil žalář. Ten, kdo vydrží si výslech poslechnout až do konce, nejlépe pochopí zrůdnost bojující demokracie.

3. ledna 2012

Vrchol nevkusu

Mám s Pavlem Molkem dlouhodobý odborný spor. Koho by zajímaly podrobnosti, nechť si přečte publikaci MV Sborník vystoupení účastníků diskusního fóra k právu shromažďovacímu. Praha, 11. 9. 2008, pp. 29–34. Přesto jeho nejnovější článek na Jiném právu považuji za nechutný nikoliv proto, že jím opět utahuje šrouby a omezuje svobodu projevu v ČR, ale proto, že je skandalisační, neodborný a přes míru emotivní.

Ke sporu Michal Mazel v. Tomáš Pecina jsem se dosud nevyjádřil a neučiním tak meritorně ani nyní. Přesto nemohu nepoznamenat, že jednostranně někoho skandalisovat a upřít čtenáři možnost seznámit se s argumenty nařčeného z autopsie, se skutečně nijak neliší od campagne proti Chartě 77. Člověk si říká, jak někdo, komu je fairness tak cizí, může vůbec pracovat v justici. Vždyť je typickým aktivistou.

Stejně tak druhý případ: Udání na Mašínovou, že schvaluje těžký zločin vraždy. Je mi líto, ale pokud máme v NTZ idiotský a kommunistický přečin schvalování trestného činu (§ 365 odst. 1 NTZ: „Kdo veřejně schvaluje spáchaný zločin nebo kdo veřejně vychvaluje pro zločin jeho pachatele, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.“) musí právo platit padni, komu padni. Pokud Molek dává Mašínové immunitu za její zásluhy, zavádí tady kategorii vyvolených, kteří smějí beztrestně páchat to, co je jiným zapovězeno. Ostatně, u propagátora bojující demokracie nic překvapivého.

Na závěr bych říci, že se plně ztotožňuji s P. H., že povinnost stíhat ideozločiny brání policii dělat smysluplnější práci a že martyrisace extrémistů je jejich nejlepší propagací. Na Jiné právo tento příspěvek nedávám, protože mi hoši, co spolu mluví, několikrát nepropustili kommentář a lze se tedy důvodně domnívat, že nyní by tak učinili rovněž, pravděpodobně pod záminkou čulíkovského boje s „anonymy“, jako kdyby většina redaktorů Jiného práva mou identitu neznala.