27. července 2013

Kalvinistické hodnoty plebejců

Ačkoliv pojem plebs má negativní konotace, u pojmu plebejec tomu podle mne tak není. Proto jsem rád, že jsem konečně našel pojem, který mohu používat pro analysu zajímavého fenoménu.

Kdo je plebejec? Nejčastěji je to technik z Moravy, jako je Gogo či Kapitán Nemo. Zajímavé je, že u Vodníka, ačkoliv má stylem života i názory k plebejcům blízko, vždy převáží intellektuálství.

V debatě o povinnosti hlásat neonacism, jsem-li neonacista, plebejské krédo formuloval Gogo: „Tohle je jedna z věcí, pro které považuji právníky za šmíru. Místo dobrání se skutečnosti a rekonstrukce to dopadá tak, že jedna strana kydá špínu a druhá maluje na růžovo. Kdyby se tak chovaly děti, dostanou na prdel, že lžou, podvádí a manipulují. Podobně kdyby se tak chovali dospělí, omezím s nimi kontakty na minimum.“ Zároveň popsal plebejského hrdinu: „Jsou ale lidé, kteří jsou schopni do toho jít - ti jsou považovaní za podivíny. Posledním případem je tykadlový Smetana. Ten se "nesral" ani u soudu a soudkyni natvrdo řekl, že se napravovat nepotřebuje a že paní Langerová pro něj není absolutně autorita, která by ho měla morální právo soudit.“

To mi konečně osvětlilo, proč je vandal takovým hrdinou. Je to proto, že stejně jako Havel žije v Pravdě. Jeden by netušil, že plebejci a progressivisté mají k sobě tak blízko.

Indemnita II

Vzhledem k tomu, že Tomáš Pecina opět zpochybnil rozhodnutí NSČR Ex parte Šnajdr a Ex parte Tluchoř, dovolím si připomenout nosné důvody obou rozhodnutí. Tím je, že za politickou činnost ve Sněmovně nejsou poslanci právně odpovědni. Koncept politická činnost ve Sněmovně je nutno vykládat úzce, např. v souběhu s jinou činností, ale mnohem šířeji, než byl standardní výklad postavený na československé ústavě z roku 1920, která chránila toliko výroky a který ignoroval důvodovou zprávu ústavy dnešní.

Souhlasím s tím, že rozhodnutí nejsou moc čitelná, ale jak správně připomíná Lukáš Trojan, to je tím, že je nepřehledné už obvinění. To obvinění se totiž odvíjí od toho, co kdy OČTŘ odposlechly, ale logickou provázanost nemá. S Tomášem Pecinou souhlasím v tom, že kdyby meritorně NSČR rozhodl opačně, avšak se silným obiter dictum, že by taková rozhodnutí byla přesvědčivější.

S Tomášem Pecinou je nutno souhlasit i v tom, že přijetí úplatku může mít 2 podoby: slib výhody, nebo akceptace předáváné výhody, zejména peněz. Na rozdíl od něj se však domnívám, že exempcí jedné části skutku je automaticky exempována i druhá část. Je-li tedy slíbena výhoda výměnou za vzdání se mandátu či hlasování, přičemž vzdání se mandátu či hlasování je politická činnost ve Sněmovně, tak ani slib výhody nebo její předávání není trestné. Jediné, co připadá v úvahu, je pokus na nezpůsobilém předmětu útoku, tedy že korrumpující se pokusil korrumpovat poslance, ačkoliv ten objektivně korrupovatelný pro politickou činnost ve Sněmovně nebyl.

Problém je v tom, že tady zůstává otázka, co je poskytnutí úplatku, když byl trestný čin již dokonán slibem. Podle mne je to právně nevýznamná skutečnost. Pokud například něco ukradnu, je trestněprávně nerozhodné, pokud tu věc později zničím. Takové jednání je krádeží konsumováno. Nicméně, kdyby se zavedla nová skutková podstata přijetí slíbeného úplatku, hodně problémů by to vyřešilo. Například by zřejmě šlo stíhat vyplacení slíbené platby za hlasování ve Sněmovně. Platba ex post bez slibu by i nadále zůstala pouhým sponsorským darem.

24. července 2013

Indemnita

Indemnita je nesmyslný český výraz pro neodpovědnost (fr. irresponsabilité), tedy materiální immunitu. Ve skutečnosti indemnita znamená náhradu, například poslanecké náhrady (diety) nebo válečné reparace. Druhým druhem immunity (nestíhatelnosti; exempce (vynětí)) je immunita processní, tedy nedotknutelnost (fr. inviolabilité).

Neodpovědnost je zakotvena v článku 27 odst. 1 až 3 ústavy, přičemž odstavec 2 zní: „Za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat. Poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem.“ Důvodová zpráva tuto právní normu vysvětluje: „Projevem se rozumí nejen výroky, ale i gesta, písemná podání, návrhy a jiné projevy vůle.“

V této souvislosti je vhodné upozornit na to, že § 23 ústavy z roku 1920 zněl: „Členové Národního shromáždění nemohou býti vůbec stíháni pro své hlasování ve sněmovně nebo ve sněmovních výborech. Pro výroky učiněné tam při výkonu mandátu podrobeni jsou jen disciplinární moci své sněmovny.“ (zdůraznil G. P.) Lze se však domnívat, že by dnes bylo nutno pojem „výrok“ vyložit extensivně jako „projev“.

Je tedy otázkou, proč Zaorálek i Wagnerová redukují projev na článek 17 odst. 2 Listiny: „Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu,“ ačkoliv zde ústavodárce nemínil projev definovat, nýbrž toliko zdůraznit, že svoboda projevu zahrnuje též šíření názorů nebo informací. Tento nesmysl je pak často replikovánProjev je totiž každá kommunikace směrem k jinému, a to i nonverbální, například obraz či tanec. Svlékne-li se poslanec na půdě Sněmovny do naha, nesmí být stíhán pro výtržnictví (§ 358 NTZ).

Wagnerová na svém omylu setrvala i později: „V tomto případě však šlo o právní úkon, který vedl k novému faktu v podobě zániku mandátu. Tento právní úkon lze z pohledu „projevu“ hodnotit jako tvorbu faktu (informace), nikoliv však za jeho sdělení. Sdělovat fakt (informaci) lze totiž až tehdy, když existuje.“ Wagnerová totiž nepostřehla, že vzdání se mandátu je veřejný projev vůle, neboť vedle Sněmovny je rovněž adresován voličům. Jedná se tedy nade vší pochybnost zároveň o sdělení.

A tím přicházíme k Nagygate (sp. zn. 4 VZV 5/2013), konkrétně k trestnímu stíhání Marka Šnajdra (sp. zn. 3 Tcu 76/2013, obhájce Lukáš Trojan), Petra Tluchoře (sp. zn. 3 Tcu 77/2013, obhájce Marek Nespala) a Ivana Fuksy, jemuž svědčí beneficium cohæsionis. NSČR konstatoval: „Za projev učiněný v Poslanecké sněmovně je namístě pokládat i jednání poslance v souvislosti s jeho politickou činností, a tedy také jednání vedoucí k politickým dohodám, kompromisům či politickým rozhodnutím, ať už v rámci jedné či více politických stran či jejich koalic.“ Konkrétně: „Za takový projev je v daném případě namístě pokládat i (v daných souvislostech a s ohledem na dosud učiněná skutková zjištění) jednání obviněného, pokud tento v rámci výkonu svého poslaneckého mandátu odmítl vyjádřit svůj souhlas s přijetím označených (daňových) zákonů.“ NSČR tedy konstatoval, že vzdání se mandátu nebo hlasování ve Sněmovně nemůže být předmětem úplatku. Zajímavostí je, že NSČR jako obiter dictum prohlásil státní zástupce za součást výkonné moci.

K tomu je vhodné podotknout, že všichni 3 bývalí poslanci nebyli stíháni za pokus na nezpůsobilém předmětu útoku, ale za dokonaný čin. Bylo by absurdní a v rozporu s článkem 5 ústavy: „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů,“ kdyby stranická dohoda byla kriminalisována.

Je proto nutno odmítnout kritiku rozhodnutí NSČR. Český soud totiž konečně respektoval doktrínu politické otázky. A už zcela přehnané je obvinění, že NSČR ohrozil demokracii. Byly to naopak OČTŘ, které ji ohrozily kriminalisací standardní politiky, v rozporu se zvyklostmi civilisovaných států (Greiner and Moore v Independent Commission Against Corruption (1992) 28 NSWLR 125). NSČR totiž neimmunisoval jakékoliv politické jednání, ale pouze to, které má výraz v sněmovním projevu, tj. hlasování či vzdání se mandátu.

To, že je beztrestný úplatek, včetně přímé platby, za hlasování, je věc jiná a to si musí vyřešit ústavodárce. Ústava mluví jasně. V souladu s ní je nutno vykládat též trestněprávní úmluvu o korrupci, vyhlášenou pod č. 70/2002 Sb. m. s. (PDF) Tvářit se, že stíhám úplatek a hlasování ponechávám beztrestné, není možné. Je-li konkrétní způsob hlasování výsledkem korrupce, tak je postižení korrupce zároveň postižením hlasování. Obě části téhož skutku totiž od sebe nelze oddělit a stíhání za korrupci je zároveň stíháním za hlasování.

Je pikantní, že zákonodárce novelou trestního řádu č. 178/1990 Sb. vůbec nemyslel rozšířit diplomatickou immunitu na poslaneckou. Důvodová zpráva totiž zní: „Vynětí osob požívajících výsad a imunit podle zákonů a mezinárodního práva z pravomoci orgánů činných v trestním řízení se ve smyslu tzv. Vídeňské úmluvy z 18. 4. 1961 (č. 137/1964 Sb.) upravuje tak, aby se vztahovalo i na další osoby, které nelze označit za diplomatické zástupce. Jde např. o hlavy cizích států a členy jejich vlád včetně jejich doprovodu při oficiálních návštěvách ČSSR, o rodinné příslušníky diplomatické mise a těch jejich členů, kteří mají diplomatickou hodnost.“

Updated.

22. července 2013

Francouzské nosovky

Úvodní informace je ve wiki. Nahrávka výslovnosti (velice pečlivé a tradiční).
  1. an [ɑ̃]: podobá se o.
  2. en [ɑ̃]: stejný případ.
  3. in [ɛ̃]: vychází z e.
  4. on [ɔ̃]: čisté o.
  5. un [œ̃]: často se nerozlišuje od in.
An a en se vyslovuje stejně. Proto aint, sein, sain, ceins a ceint mají stejnou výslovnost, stejně jako sang, sans a cent.

10. července 2013

Národní právo

Čemu pořád někteří nechtějí rozumět: „[Ř]ada akademických právníků se dodnes tváří, že existuje české civilní právo, německé civilní právo, francouzské civilní právo a tak dále. Ale tak to přece není! Minimálně v rámci civilizačně homogenních okruhů přece právo řeší velmi podobné společenské konflikty a je důležité rozumět tomu, proč a jaká řešení jednotlivé země přijímají a jak a proč tam ta řešení fungují nebo nefungují.“
—Tomáš Richter, kandidát na děkana PF UK