14. listopadu 2009
Ruské nebezpečí
Ano, to je pravda. Ale k tomu, abychom na těch kýžených 5 dní zastavili ruský nápor, nepotřebujeme vševojskovou armádu, nýbrž armádu specialisovanou na tento úkol.
Opět k hrdosti
3. listopadu 2009
O češství střízlivě
Doležal odpovídá rovněž na perenniální mýthus o zradě Čechů. Aby Čechům někdo pomohl, musí být splněny 2 podmínky zároveň:
- musí nějak dát najevo, že o to stojí, a
- že za to stojí.
30. října 2009
Z tohoto národa bleju... :-(((
Karel Gott a Eva Pilarová dostali medaili. Jestliže Bohuš Doležalů, tento neochvějný obránce práv vyhnaných sudetských Němců a přistěhovalých Židů z bývalého SSSR na "jejich" zem, říká, že měl Gott padnout na barikádách, aby si vyznamenání zasloužil, pak se ten dobrý muž mýlí! Stanovy říkají jasně:
"Medaili Za zásluhy uděluje prezident republiky osobám, které se zasloužily o stát nebo územní samosprávný celek v oblasti hospodářské, vědy, techniky, kultury, umění, sportu, výchovy a školství, obrany, bezpečnosti státu a občanů."
Nebyl to jen Doležal. Proti vyznamenání Karla Gotta protestovala celá řada lidí (Liška, Rejžek). Gott jim tentokrát odpověděl IMHO zcela adekvátně. A jeho následné kommentování tohoto gesta mé sympathie k němu ještě prohloubilo.
Nemyslím, že zejména Gott se o stát v oblasti kultury a umění zasloužil méně než jiní nositelé metálu (Kodet, Tříska, Svěrák, Smoljak, Suchý, Šlitr). Gott možná podepsal Antichartu, ale taky podporoval finančně Dubčeka nebo Kubišovou, což ani nenapadlo většinu těch, co Antichartu nepodepsali. Pokud jde o ohlas v zahraničí, nemůže se Gottovi v jeho zásluhách vyrovnat zřejmě nikdo, ať už si o jeho hudbě myslíme cokoli. Ve sportu pak mu může konkurovat snad jen Zátopek. Čím se zasloužili o stát v kterékoli oblasti Paumer a Mašínové? Byť připustíme for the sake of discussion, že to jsou STATEČNÍ vrazi.
Podobná štvanice na představitele majora Zemana Vladimíra Brabce je další odpornou ukázkou závistivosti české luzy, která sice za totáče sledovala Zemana s jazykem na vestě, nicméně po listopadu si na hlavním představiteli titulní role seriálu (v němž ostatně účinkovala téměř kompletní sestava tehdejšího českého filmového hvězdného nebe) vylila svou žlučovitou závist a frustraci. Musím připomínat ještě Reginu Rázlovou nebo Adinu Mandlovou?
Gottovi bych vzkázal: Karle, nikdy jsi mě moc nezajímal ty ani tvoje hudba, i když jsi světový zpěvák. Ale teď ti držím palce a jsem rád, že nejsem sám!
27. října 2009
Národní pamatník
3. října 2009
Ruská mentalita
Na rozdíl od Bohumila Doležala je ale nutno v této souvislosti poctivě přiznat, že Západ má máslo na hlavě, protože ve většině západních zemí, typickým příkladem je Německo, Rakousko a Švýcarsko, svoboda slova rovněž neexistuje, neboť popírání holocaustu je trestný čin.
Případ je zajímavý i tím, že ukazuje, že v Rusku nejsou jen zkorumpovaní pohrobci Jelcina a putinovští antidemokraté. Ve svém pozoruhodném 10 let starém článku Aleksandr Podrabinek kritisuje nejen jelcinovskou oligarchii, ale též Aleksandra Solženicyna, ideologa Putinova antizápadního régimu.
Rovněž nenávist k těm, kteří měli tu drzost a napsali pravdu, není typicky ruská. Jak dokazuje antisternovské běsnění dokonce i na stránkách LW, rozdíl mezi námi a Rusy je pouze v methodách. Zatím.
29. září 2009
Analysa ruské společnosti
22. září 2009
Skvostná analysa ruské zahraniční politiky
19. září 2009
Konec radaru
Co dál? Nejlépe to vystihl Václav Havel: "Zda má Amerika budovat protiradarový systém, kde má tento systém být, zda nebude moc drahý, zda má být součástí sil NATO, to jsou otázky, jimiž se američtí odborníci trápí leta letoucí. Mně tolik netrápí jejich trápení. Jistě vědí, co dělají. Co mě na tom od začátku zajímalo, bylo něco jiného. Podle mne to byl problém česko-český. Byla to otázka, co zvítězí, zda zahraniční politika založená na solidaritě, na spojenectví, na vůli vzájemně si pomáhat, anebo česká vyčůranost. Pokud jde o Rusko, domnívám se, že mu je vpodstatě jedno, jestli ta koule v Brdech bude, či nebude. Rusko nás zkouší. Zkouší, jak moc se ho bojíme. Je škoda, že tuto zkoušku nemůžeme absolvovat až do konce."
Co se týká Topolánkova fantasírování o kompensacích: Dohoda mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými o zřízení radarové stanice protiraketové obrany Spojených států v České republice (anglicky, PDF) byla podepsána s výhradou ratifikace: "This Agreement is concluded for an indefinite period and shall enter into force thirty days following the date of the later of the written notifications by which the Parties inform each other that all their internal procedures necessary for the entry into force of this Agreement have been fulfilled." (český překlad od nějakého tatara: "Tato Dohoda se sjednává na dobu neurčitou a vstoupí v platnost třicet dnů od data pozdějšího z písemných oznámení, kterými se strany vzájemně informují o splnění všech svých vnitrostátních postupů potřebných pro vstup této Dohody v platnost.")
To znamená, že ačkoliv je tato smlouva platná, není účinná a nelze podle ní postupovat. Jakékoliv kompensace proto nepřipadají v úvahu, protože ČR smlouvu ratifikovat nehodlala. Rusům jsme se nabídli sami, bez vážného pokusu o opak.
Jak napsal Bohumil Doležal: "Proboha, kdo tady koho zradil? Když někdo opravdu a upřímně chce, aby mu bylo pomoženo ze strany toho, kdo na účinnou pomoc má, musí si o to umět dostatečně silně a přesvědčivě říci. Je to důležité už jen proto, že žádost o pomoc toho, od něhož ji chceme, vždycky trochu obtěžuje, a je krajně nešikovné mu dávat alibi k nemravnému chování. Spojené státy na rozdíl od jiných zemí dosud nikdy neodmítly pomoc tomu, kdo si o ni dokázal silně a přesvědčivě říci. Je třeba s lítostí konstatovat, že v tomto případě se o ni silně říci ani náhodou nepovedlo.
A taky žádný ruský veletriumf se nekoná. Co se vlastně stalo? Veřejnost jedné malé, nepříliš významné země dala dostatečnou většinou najevo, že na sebe raději nebude příliš upozorňovat, aby nepřitáhla hněv mocných (ať už ze středního a dálného Východu nebo z blízkého zahraničí). Blízké zahraničí svůj vliv v této malé a nepříliš významné zemi (a ne v Evropě, na Západě, na zeměkouli nebo v universu, o Poláky například netřeba se bát) nepochybně posílí. Většině to přinejmenším nevadí. Menšina (ke které se hlásím) to musí vzít na vědomí. To neznamená, že by neměla dělat všechno pro to, aby podobná rozhodnutí do budoucna zvrátila. Smutnou skutečností je, že to nejspíš bude dělat za dosti ztížených okolností. Buďme realisty a nepropadejme brečtivé hysterii, ta nám nepomůže."
6. září 2009
Putinův článek
Úvod jeho článku je decentní a až západně nenápadný. Rozbalí to až po chvíli.
"Vytvoření protihitlerovské koalice bylo bez přehánění zlomovou událostí v dějinách 20. století. Je to jedna z nejvýznamnějších, určujících událostí minulého století. Svět uviděl, že se státy a národy, při veškeré jejich odlišnosti, různorodosti národních snah, taktických rozporech, dokážou sjednotit ve jménu budoucnosti za účelem odporování globálnímu zlu. Dnes, kdy nás spojují společné hodnoty, jsme prostě povinni využívat tuto zkušenost spolupráce, abychom efektivně čelili společným výzvám a hrozbám, rozšiřovali globální prostor pro spolupráci, stírali takové anachronismy, jako jsou dělící linie v jakékoliv podobě."Rusko bylo vždy konservativní. Chtělo uchovat protinapoleonskou koalici v době, kdy už byla dávno passé. Nyní chce uchovat protihitlerovskou koalici v době, kdy už je dávno passé. Putin velkoryse pomíjí, že se Západ spolčil se Zlem (Stalinem), aby potlačil jiné Zlo (Hitlera). V této nemravné koalici obětoval Střední a Východní Evropu, aby zachránil sám sebe. Těžko mu to vyčítat (košile je bližší než kabát), ale protože jsme 40 let byli ruskou obětí, musíme se pojistit proti tomu, abychom se jí znovu nestali. Německou obětí znovu nebudeme, to je jisté.
Revise II. světové války je proto českým národním zájmem. Nebojujme dávno vyhrané války, soustřeďme se na budoucnost, nebo nás Rusko spolkne.
"Partnerství Ruska a Německa se stalo příkladem vzájemného sblížení, směřování do budoucnosti - při šetrném vztahu k historické paměti. Dnes hraje rusko-německá spolupráce velmi důležitou pozitivní roli v mezinárodní a evropské politice."Ve skutečnosti je silně negativní, protože je to trojský kůň do jednoty Západu (= EU). Není to nic jiného než nové Rapallo. Je prvořadým úkolem české zahraniční politiky proti tomuto novému Rapallu všemi silami bojovat.
A poznámka na závěr. Přes Doležalovo nadšení nad zmínkou o Katyni, Putin neudělal nic jiného než to, co udělal již Stalin. Ten taky považoval Katyň za zločin a rovněž nepřiznal, že ruský. Nicméně souhlasím s tím, že smrt 17 500 ruských zajatců v polských táborech je neodpustitelná.
Update: Podrobné Doležalovo vyjádření.
28. srpna 2009
Nálepky
7. srpna 2009
Případ Karel Gott
Pozoruhodné je, jak se v obou affairách objevil deus ex machina. V Kunderově případě to byl Zdeněk Pešat, v Gottově Oldřich Bukovský. V obou případech je jasné, že jejich výpověď je lehce absurdní, zároveň však ne zcela nepravděpodobná. Takže dobrá věc se podařila: Oba umělci byli před národem očištěni.
Nám, realistům, nezbývá než se podívat na střízlivou analysu z pera Bohumila Doležala (hluboký odkaz bohužel neexistuje):
"Husákův režim přecenil své síly: chtěl Gotta dostat do lajny podobným způsobem jako ostatní hvězdy tehdejší české pop music a nějak nezvážil jeho obrovskou popularitu v SRN. Gott naznačil, že pokud budou hodně blbnout, mohl by taky případně v SRN zůstat. Režimu by to bylo jednak nepříjemné a jednak by ztratil možnost tuhle nadějnou ovečku čas od času pořádně ostříhat a nasbírat si “devizy“. Gott nepochybně věděl, že jeho pozice není docela slabá. Na druhé straně byl i Gott zranitelným, jeho hodnota spočívala v tom pro západního (německého) diváka zvláštním kouzlu, že se pohyboval zároveň na terénu ruského impéria a svobodného světa. Kdyby tahle ambivalence zmizela a ze zpěváka se stal obyčejný emigrant, asi by ztratil něco na přitažlivosti. Navíc domácí obliba mu zajišťovala jistotu (přízeň publika přece jen cizího je vrtkavá a nejistá); navíc je nepochybně pravda, co dnes zpěvák tvrdí, že StB, jak bylo jejím zvykem, ho nestydatě vydírala prostřednictvím nátlaku na jeho rodiče. Tak se zrodil kompromis, jehož výrazem je mj. i dopis, o němž se teď mluví. Gott neemigruje a zachová jakousi pasivní loajalitu k režimu, stejnou jako ostatní české pop stars s několika velmi málo čestnými výjimkami (tj. ozve se jen v krajních případech, jako bylo odsouzení Charty77), a režim mu umožní prezentovat se bez problémů na německém „trhu“."
23. července 2009
Demokracie a politika
25. května 2009
Hrozby naší budoucnosti
17. května 2009
Bitva v Teutoburském lese
15. května 2009
Kam směřujeme
2. května 2009
Odsudek bojující demokracie
Problém autority
Vidím to úplně stejně. Problém je v tom, že v ČR je příliš rozšířeno ikonodulství. Buď jsi pro Masaryka, Havla, Klause apod. i s chlupama, nebo jsi proti nim.
4. dubna 2009
Vzpomínky na 60. léta
"Podle expapaláše v oblasti normalizačního podnikání a nyní předsedy ČSSD Paroubka prý zákoník práce vadil zaměstnavatelům už za komunistického režimu. To nedovedu posoudit, zato mohu říci zcela zodpovědně, že mně coby zaměstnanci vadil extrémně. Zaváděl v podstatě nevolnictví: pracovní poměr bylo možné rozvázat tak, abyste měli šanci na pouze tříměsíční (a ne devítiměsíční) výpovědní lhůtu, a tedy na to, aby na vás druhý zaměstnavatel s volným místem počkal, víceméně jen na přímluvu pomazaných. Když jste měl např. „kádrový škraloup“ jako já, byl jste odsouzen makat pořád na jednom a tomtéž místě a ještě tomu být rád. Jedinými dvěma vymoženostmi této obludné normy bylo, že jste nemusel žádat na kádrovém oddělení o povolení k sňatku a že vašemu podnikovému řediteli nenáleželo jus primae noctis." Poznámka: Tohle platilo až do konce roku 1988.
24. února 2009
Role Francie
Plně podepisuji. Český prvorepublikový establishment byl na stejně nízké úrovni jako je nynější. Francouzská politika měla v sobě vždycky něco zcela nepřijatelného. Paradoxně se mi zdá, že nejlepší byla za IV. republiky. Gaullism je něco klausism, ale mnohem silnější.