Zobrazují se příspěvky se štítkemHistorie. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemHistorie. Zobrazit všechny příspěvky

17. května 2011

Exekutoři za první republiky

Rozprava v Senátu v pátek 18. prosince 1931:

„Přátelé, takovou máme dnes demokracii a takové jsou poměry. Na vesnicích řádí neslýchaně exekutoři. Berní úřad v Žamberku vyslal do obce Orlice exekutora, který měl nařízeno, aby se dříve z obce nevrátil, pokud nezajistí 25.000 Kč. Dotyčný se náležitě činil. Obec, čítající 120 čísel, až na 14 čísel byla celá zfendována.

Ve Stěžerách u Hradce Králové byly v 60 rodinách zabaveny různé věci exekutorem. Ve Vodňanech obchodník se střižním zbožím dostal od berního úřadu vyrozumění, že jistého dne přijde o 9. hodině dražební komise dražit zboží, ale obchodník Bakule se o půl 9. hodině v krámě oběsil. (Sen. Mikulíček: Byl opravdu osvobozen!) A takových samovražd je spousta. Je také i takový případ, že zoufalec před dražbou udá na krátké závěti, proč se oběsil, a na konec napíše, že provaz odkazuje bernímu úřadu.

Mám ještě jeden příklad: Exekutoři jdou tak daleko, že zabavují i zlaté zuby v ústech.“

7. května 2011

Likvidace řeckokatholické církve v carskému Rusku

Když bylo v roce 1793 annektováno Bělorusko Ruskem, bylo jasné, že nastává období persekuce řeckokatholické církve. Vzhledem k orientálnímu charakteru ruského státu bylo ovšem také zřejmé, že k utahování šroubů dojde postupně a pomalu.

Brzy po svém nástupu na trůn car Mikuláš I. zakázal výstavbu nových katholických kostelů a kaplí. V roce 1827 připravil rusofilský řeckokatholický kněz, Józef Siemaszko, komplexní plán likvidace řeckokatholické církve: 4 diocése nahradit 2, které by šly snadněji ovládat, odlišit úbor řeckokatholického a pravoslavného kněžstva, aby je farníci snadno rozpoznali, zvýšit roli laiků po vzoru ruskopravoslavné církve, postátnit vzdělávání kněží a konečně zredukovat financování řeckokatholických klášterů. Vláda tento plán schválila.

V roce 1832 byla zlikvidována vilenská universita. Bylo zrušeno 60 řeckokatholických klášterů. 4 řeckokatholické diocése byly sloučeny ve 2. Do čela běloruské byl jmenován Jozafat Ignacy Bułhak (1756–1838), hrdinný odpůrce pravoslaví, který však byl internován v Petrohradě, do čela litevské se dostal Иосиф Семашко. Ruští velkostatkáři otevřeně nutili své poddané ke konversi na pravoslaví, což silně podporoval fanatik Smaragd Kryžanovskij, biskup nové ruskopravoslavné diecése – polocké (1833–1837).

K posílení ruskopravoslavných posic byli jmenováni noví světící biskupové, kteří se na svůj úkol několik let připravovali v Petrohradu: do běloruské diecése Benedykt Luziński, do litevské Antoni G. Zubko («необыкновенный стоятель за Православие и русскую народность в Западной России») a Иосафат Жарский, který ale byl odpůrce pravoslaví.

Další krokem byla rusifikace ritu, k čemuž sloužily v Moskvě natištěné missály. Do roka musel být ve všech kostelech zaveden ikonostasis. V průběhu vynucování těchto opatření se ukázalo, že řeckokatholické duchovenstvo vzdoruje jen málo. Proto bylo rozhodnuto, že sjednocení může započít. V roce 1835 byl ustanoven tajný výbor (Секретный комитет). V roce 1837 bylo oddělení řeckokatholické církve transformováno z odboru cizích věr pod nejvyššího prokurátora (обер-прокурор).

Po smrti Bułhaka a Žarského násilnému sjednocení už nic nebránilo. Na každého řeckokatholického kněze bylo tlačeno individuálně. Z 1057 kněží litevské diecése jich s likvidací řeckokatholické církve souhlasilo 760, z 680 běloruské jen 186. Celkem 111 kněží veřejně oznámilo, že raději změní ritus na latinský, než aby se stalo schismatiky. Celkem 8 kněží, kteří odolali všemu nátlaku, bylo deportováno do centrálního Ruska.

Likvidace byla formalisována na neděli pravoslaví, 12. února 1839 na polockém shromáždění (Полоцкий собор 1839 года) na společné bohoslužbě Semaška, Lužinského a Zubka. Žádost k caru podepsalo 1 305 kněží a car ji schválil 25. března 1839. Sjednocení řeckokatholické církve s ruskopravoslavnou bylo vyhlášeno 14. května 1839 na společné bohoslužbě.

Lze uzavřít, že Vodníkův výrok: „Nejen proto, že jsem sám pravoslavný, ale že v Rusku měly menšiny, najmě náboženské, větší svobodu než v předosvíceneckých monarchiích západních,“ je výplodem chorého mozku.

Bohaté carské zkušenosti zúročili kommunisté v roce 1950. Jediný rozdíl byl v rychlosti celého processu.

6. května 2011

Jak Vodník lže

Na DS Vodník umístil další příspěvek do nekonečné serie ruskopravoslavné propagandy. Vodníkův výrok: „Nejen proto, že jsem sám pravoslavný, ale že v Rusku měly menšiny, najmě náboženské, větší svobodu než v předosvíceneckých monarchiích západních,“ je však nestydatá lež:

„12 февраля 1839, в Неделю православия, в Полоцке во время его совместного служения с 2-мя другими сочувствовавшими его делу униатскими архиереями — Полоцого Василия (Лужинского) и викарного епископа Брестского Антония (Зубко) — был принят акт присоединении униатской церкви к православной и составлено всеподданнейшее прошение о том государю с приложением 1305 подписей духовных лиц; последнее было Высочайше одобрено 25 марта того же года. В связи с этим событием была отчеканена специальная медаль с надписью «Отторгнутые насилием (1596) воссоединены любовию (1839)». Всего в православие перешло свыше 1600 приходов с более чем 1 млн 600 тыс. верующих. Одновременно к императору обратились 111 священников западных епархий с просьбой сохранить унию и разрешить использование униатских служебников. Но их запретили в священнослужении и перевели на должности пономарей, а наиболее упорствующих выслали в Сибирь административным порядком.“

Jak to probíhalo v praxi: „Со стороны гражданского начальства истязанием заведовал окружной Новицкий. Этот полицейский апостол сек людей до тех пор, пока человек не соглашался принять причастие от православного попа. Один четырнадцатилетний мальчик после двухсот розг отказался от такого общения с Христом. Его снова начали сечь, и только тогда, уступая страшной боли, он согласился. Православная церковь восторжествовала!“

Kommunisti se v roce 1950 jen inspirovali samoděržavím. Jako ostatně ve většině věcí.

30. dubna 2011

Kolik andělů se vejde na špičku jehly

Ve veřejném mínění má scholastika velice nízké postavení, protože se údajně zabývala otázkami typu, kolik andělů se vejde na špičku jehly. Ve skutečnosti se scholastika touto otázkou nezabývala. Jak tento mýthus vznikl? Ačkoliv jsou doklady již ze 17. století, pramenem tohoto mému je kniha Isaaca D'Israeliho (1766–1848), otce premiéra Benjamina Disraeliho, Curiosities of Literature (Zajímavosti literatury, 1791). S typicky osvícenským výsměchem psal o tom, že se Akvinský zabýval otázkami, zda byl Kristus hermafrodit a zda jsou v ráji hovna. Ostatní scholastici prý řešili problémy, zda po Vzkříšení porostou vlasy a nehty a zda ke vzkříšení dojde v noci. D'Israeli doslova píše:
The reader desirous of being merry with Aquinas's angels may find them in Martinus Scriblerus, in Ch. VII who inquires if angels pass from one extreme to another without going through the middle? And if angels know things more clearly in a morning? How many angels can dance on the point of a very fine needle, without jostling one another?
Jenže ten údajný Martinus Scriblerus byl kollektivní pseudonym 5 anglických satiriků z roku 1741, kteří o počtu andělů na špičce jehly nepsali.

27. dubna 2011

8. března 2011

Jak učit dějepis

K názorům Tomáše Houšky Zbytečný dějepis jsem více než skeptický. On vychází z marxisticko-strukturalistického pojetí (pars pro toto: „V roce 1500 vydal panovník tzv. Zemské zřízení království českého. Podpořil tím - nebo naopak zakonzervoval ekonomickou situaci u nás? Byl dokument vítězstvím měšťanů a obchodníků, nebo šlechty? A jaké to mělo důsledky pro naše postavení v Evropě?“), které bylo in v 50. a 60. letech, ale nyní už je překonané. Pokud někdo chce učit historii moderně, tak by neměl zapomenout na postmoderní obnovu narrace (a to i v politických dějinách) a také na dějiny každodennosti a mentalit. Positivistické seznamy dat a událostí jsou skutečně passé, v tom má pravdu.

Na druhou stranu bych silně varoval před záměnou historie a ideologie. Příkladem je Mnichovská dohoda: „Na Mnichovské smlouvě není klíčové, kdo jmenovitě ji podpisoval ani kterého data to bylo. Je na ní kruciální poznání, že s agresory v principu není možná dohoda a ustupování agresorům nikdy nevede k míru, ba právě naopak.“ Tato interpretace je čistá ideologie. Na německo-francouzských vztazích za Bismarcka či na studené válce vidíme, že jednoduše neplatí. Místo toho může Mnichovská dohoda sloužit jako poučení o velmocenských zájmech, zradě, mythologii („Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon. Čí ruce ho rozhoupaly? Francie sladká hrdý Albion. A my jsme je milovali.“), významu veřejného mínění („mír pro naši dobu“) apod.

Sporný je i Houškův rozvrh výuky do 4 ročníků:
  1. od pravěku do roku 1444
  2. od roku 1444 do 1740
  3. od 1740 do 1900
  4. od 1900 do současnosti
Osobně bych rozvrh navrhoval jiný:
  1. Pravěk redukovat na jednu hodinu a začít starověkem. Skončit v roce 1073
  2. od roku 1073 (počátek papežství sv. Řehoře VII. a tedy Západu jako mentální entity) do 1789
  3. od 1789 do 1918
  4. od 1918 do současnosti

Vladislavské zřízení zemské

V současné době se hodně diskutuje o státní maturitě z dějepisu. Jedním z příspěvků je i článek Tomáše Houšky Zbytečný dějepis. Nejvíce mne tam zaujala otázka č. 11 ze vzorového testu:
Léta božieho tisícieho pětistého: za najjasnejšieho kniežete a pána, pana Wladislawa Uherského a Českého krále ec. a markrabi Moravského ec. kterýž jest rozmnožitel pokoje, řádu a práw, saudow a sprawedliwostí mezi wšemi swými poddanými, a skutečně to chtě a dokonce řiedě, aby bohatý i chudý pod Jeho Milostí pokoje a saudow a sprawedlností mohl užiti, a k tomu aby se mohl kaţdý wystřieci a wywarovati, kteréž pokuty jsú, kdoţby pokoje a práw a saudow a sprawedlnosti rušitel byl: ráčil jest JM´powolenie dáti pánom a rytieřstwu w koruně České, aby svá práwa po wšech dskách wyhledali, a to w jedny knihy wšecky sepsali.
Jako každý absolvent české právnické fakulty poznám Vladislavské zřízení zemské (1500) i poslepu – produkt bojů 19. století o české státní právo, které podivuhodným způsobem zůstaly zakonservovány ve výuce dodnes. Nicméně úryvek má absurdní pravopis. Tak jsem po něm zapátral.

Zjistil jsem, že pochází z Palackého Archivu českého, protože původní pravopis je úplně jiný. Autor testu se zjevně inspiroval wikipedií, protože v ní se odkaz na AČ nachází, zatímco odkaz na faksimile se tam nikdo dát nenamáhal. Autor testu by si však měl uvědomit, že od roku 1862 se pravidla pro vydávání raně novověkých pramenů poněkud změnila. Jsou v zásadě dvě možnosti: Buď je vydat dnešním, tj. poreformním (1850), pravopisem, nebo bratrským, tj. transliterovat je. Druhý způsob pro odborné texty převládá.

4. března 2011

Process polenský

Nenápadný wikipedista Sapfan přidal na wiki odkaz na stenozáznam hlavního líčení kutnohorského processu s Hilsnerem. Je to strhující čtení; autopsie („já jsem, poněvadž se o té věci velmi mnoho hovořilo, chtěl z autopsie poměry ty poznati“) tentokrát poskytuje nečekaný zážitek. Pozoruhodné je, že státní zástupce (návladní) byl líný již tehdy; všechnu práci odřel předseda senátu.

Čeští novináři jsou o hilsneriádě velice vzděláni, takže ignoranci jim zde vyčítat nemohu; vyčítám jim nedostatek novinářské práce, tj. přílišné spoléhání na sekundární literaturu.

Update: životopis Zdenka Auředníčka, Rudolf Vrba: Vražda v Polné a židovská otázka v rakouském parlamentě (1899) – censurovaný šestákový pamflet, Tomáš Garrigue Masaryk: Význam procesu polenského pro pověru ritualní (1900) a německá verse Die Bedeutung des Polnaer Verbrechens für den Ritualaberglauben (1900)

26. února 2011

Šest ran do klobouku

Zkrácená verse kommunistické TV soutěže: 1 a 2.

18. února 2011

Evolova kritika Spenglera

Protože Zánik Západu je některými zbožtěn, mohla by je zaujmout jeho zásadní kritika.

16. února 2011

13. února 2011

Seznam bývalých lidí

Věra Tydlitátová pirátsky přetiskla článek Pavla Kohouta, který reaguje na text Adama B. Bartoše. Kohout seznam pravdoláskařů přirovnal k seznamu Židů Julia Streichera a k seznamu nepřátel normalisace.

Kohout, který na počátku 50. let opěvoval Stalina, aby se pak dal na reformní kommunism, „zapomněl“ na jiný seznam – evidenci bývalých lidí, jak byl nazván symptomatickým rusismem. Kohout na něj možná „zapomněl“ proto, protože pak by už nemohl napsat: „Jsou to vesměs ženy a muži, kteří se rozhodli neponechat osud svůj i své společnosti v rukou různých vrchností, jež se neukázaly být k tomu odborně povolány či morálně oprávněny“: „vyšší funkcionáři a aktivní členové bývalých nacistických stran, organizací a spolků jako NSDAP, Henleinova strana (SDP), Deutsche Partei (DP) atp. a všichni příslušníci SS a SA a Hitlerjugend“.

Inu, jak jsem psal, bývalí kommunisté se vyznačují především krátkou pamětí. A není nic směšnějšího, když nám bývalý kommunista káže o morálce.

21. ledna 2011

Kommunistka Křikavová je zapomenutý Michálek

Jistě si vzpomenete na zápas Křikavová v. Němec o vydání katarského prince do Kataru. Proto mne nepřekvapilo, když se ukázalo, že Monika Křikavová je bývalá kommunistka:
Monika Křikavová se stala kandidátkou strany v 19 letech a do KSČ vstoupila o dva roky později. Někdy v roce 1987 či 1988. „Když se dostal k moci Gorbačov, mělo to na mě obrovský vliv. Zpětně si říkám, jak tomu mohl člověk propadnout, já ale opravdu chtěla něco změnit. Nebyla jsem u komunistů, ale věřící komunistka,“ vzpomíná po letech. Dnes je z ní místopředsedkyně Obvodního soudu pro Prahu 2 a říká, že její rozhodování krátká stranická zkušenost nikdy neovlivnila.

Pochyby začala mít mladá studentka práv v lednu 1989: „Zavolali mě, abych promluvila do televize a odsoudila, jak se studenti chovali na Václaváku při demonstracích. Měla jsem pocit, že se mnou manipulují, a odmítla to.“ Rozchod se stranou přišel na konci roku: „Po tom, co se dělo v listopadu, už pro mne členství bylo naprosto nepřijatelné.“ V roce 1992 se Křikavová stala soudkyní a v polovině 90. let dostala na starost rehabilitace lidí, které poškodila komunistická justice. „Pokud bych připustila, že ve mně ještě nějaké zbytky ideologie mohly zůstat, tak tehdy padly. Dostaly se mi do rukou tisíce spisů a z některých bylo očividné, že soudce byl dřív jen slouhou výkonné moci. Jsem pevně a vnitřně přesvědčena, že mě má minulost v rozhodování nikdy neovlivnila,“ tvrdí Křikavová a dodává, že se díky těmto zkušenostem stala alergickou na zásahy výkonné moci do justice. V praxi to dokázala v roce 2005, kdy dlouho, a nakonec neúspěšně bránila ministerstvu spravedlnosti, aby vydalo „katarského prince“ Hámida bin Abdal Sáního do vlasti a zachránilo jej tak před trestem.
Vidím to právě opačně: Bývalá kommunistka naprosto nepochopila roli justice. Státní zájem jí nic neříká a její svérázné chápání práva se vymyká tomu, jaké by právo mělo být.

Updated.

18. ledna 2011

Alcuin a filioque

Situace okolo postoje Alcuina k filioque je nejasná.

Filioque bylo v credálním kontextu poprvé použito při vyznání víry vizigótským králem Reccaredem na III. koncilu toledském (589); tuto formulaci potvrdily další toledské koncily (633 a 675). Jejich postoj byl podmíněn bojem proti ariánství a modalismu. Král Reccared nařídil, aby se Credo recitovalo s filioque během Eucharistie. Z říše Visigótů se pak rozšířilo do Galie.

Roku 680 se koncil v Hatfieldu pod vedením byzantského mnicha sv. Theodora (vyslaného ovšem papežem sv. Agathonem) přihlásil k prvním 5 ekumenickým koncilům, ale zároveň potvrdil své vyjádření víry s filioque.

Karel Veliký
, o němž je známo, že se neuměl ani pořádně podepsat, protestoval u papeže Hadriána I. ohledně chodu věcí v Konstantinopoli. Papež jeho protesty po právu odmítl. Následně Karel Veliký nařídil sebrat všechny argumenty pro podporu svého postoje. Tak vznikly (povětšinou z bídných překladů) v letech 791-795 tzv. Libri Carolini. Zatímco VII. ekumenický koncil v r. 787 potvrdil, že Duch pochází pouze z Otce (byť prostřednictvím Syna), lokální koncil svolaný r. 794 do Frankfurtu Karlem Velikým (který na něm nařídil zpívat Credo s filioque) proti vzmáhající se heresi adoptionismu ve Španělsku, to popřel; jeho authorita ovšem není s authoritou ekumenického sněmu srovnatelná. Alcuinův zájem v této době byl nepochybně namířen proti adoptionistickým španělským biskupům a nepochybně odtud jeho angažovanost v této věci (tedy nikoli propagace filioque). Za hlavního authora Libri Carolini je považován Theodulf z Orleansu.

Na koncilu ve Friuli (797) Paulinus z Aquileie, Alcuinův souputník na dvoře Karla Velikého, obhajoval užívání filioque jako prostředku proti adoptionistům, ale uznával, že je to dodatek k cařihradsko-níkájskému Vyznání. Jaké stanovisko zaujímal sám Alcuin, se můžeme pouze dohadovat. Řada pravoslavných odborníků se ovšem domnívá, že Alcuin užití filioque v Credu aktivně prosazoval.

Na druhé straně r. 804 píše Alcuin bratřím do Lyonu, aby nezaváděli filioque do Creda. Konkrétně aby nepřestupovali limity položené Otci, aby nezaváděli nic nového do vyznání katholické víry a nenacházeli potěšení v tradicích, které nebyly známy v dávných dobách (Guettée, str. 149). Není pravděpodobné, že by považoval filioque za "dávnou tradici" (byť na Západě bylo podpořeno disproporčně obrovskou authoritou Bl. Augustina z Hippo), jinak by to jeho druh Paulinus z Aquileie těžko mohl uznat za pozdější dodatek. Téhož roku Alcuin umírá.

R. 808 se otázka filioque dostává opět před papeže Lva III. Na příkaz Karla Velikého prohlásil koncil v Cáchách filioque za nezbytné pro spásu duše a Theodulf z Orleansu sbírá patristické argumenty pro filioque. Papež následně připustil filioque pro katechisaci, ale nikoli jeho přidání k Vyznání víry. Sv. Photios odsoudil filioque bez výhrad. Navzdory tomu se Credo s filioque užívalo na Západě dál, r. 1014 ho papež Benedikt VIII. (při korunovaci císaře Jindřicha II.) zavádí trvale do římské liturgie.

Tučným písmem jsou v textu zdůrazněny neblahé zásahy světské moci do církevní věrouky. Zásahy, kterých se "caesaropapism", jenž je trnem v oku všem pokrokově smýšlejícím okcidentálcům, nikdy nedopustil a pokud, tak pouze s dočasným úspěchem (ikonoklasm).

Zdroje: 1, 2 a 3.

8. ledna 2011

Římskokatholické padělky

Ve své cestě za uchopením moci nad celou Církví si Řím vypomáhal mj. i padělky. Není vyloučeno, že někteří papežové, kteří jimi argumentovali, věřili v jejich pravost. Jak je to potom ovšem s jejich neomylností, to by nám musel vysvětlit nějaký vatikánský právník.

První z těchto falsifikátů je tzv. Konstantinova donace. Vznikla snad jako podpůrný argument pro papeže Štěpána II. (752-757) vůči Pipinu III. Krátkému (752-768), který mu přislíbil území (budoucí Papežský stát), zabrané Langobardy Byzantincům. Obsahem padělku je fiktivní věnování celé řady území (v Judei, Řecku atd. + město Řím) císařem Konstantinem I. Velikým (306-337) papeži Silvestru I. (314-335) jako dar za poučení o křesťanství, pokřtění a zázračné vyléčení z malomocenství. Císař se pak odstěhoval do Konstantinopole, aby papežově vládě na Západě nepřekážel. Autor padělku je neznámý, nejpravděpodobněji to byl nějaký Frank.

První možné využití Donace jako argumentu byla výzva papeže Hadriána I. (772-795), když napomínal Karla Velikého(768-814, od r. 800 císař), aby následoval příkladu Konstantinova a obohatil římskou církev. První, kdo ji prokazatelně použil při nárokování nadvlády nad celou církví, byl papež Lev IX.(1049-1054) v dopise konstantinopolskému patriarchovi Michaelu Cærulariovi(1043-1059). Tedy mimo jiné na základě tohoto falešného dokumentu (který Cærularius po právu odmítl) došlo k odtržení Říma a latinských biskupů od jediné svaté katholické a apoštolské církve. Za falešnou ji považoval už v 15, stol. Mikuláš Kusánský(1401-1464) a kněz Lorenzo Valla(1406-1457), ale universálně byla nepravost Donace akceptována až v 17. stol.

Konstantinova donace byla později zahrnuta do souboru dalších falsifikátů, tzv. Falešné neboli Pseudoisidorovy dekretálie. Je to rozsáhlý soubor falešných papežských dopisů, přidaných ke starší sbírce authentické (tzv. Hispana Gallica Augustodunensis), dále zákony franckých vládců, kánony a pojednání o prvotní církvi. Soubor sestavil fiktivní author Isidor Mercator - pozor, nezaměňovat se sv. Isidorem Sevilským(56O-636) - jedná se ale velmi pravděpodobně o kollektivní dílo, které vzniklo snad v oblasti Remeše, zřejmě mezi lety 847-852, možná přímo v okolí arcibiskupa Hinkmara(845-882). Typicky propagandistická směs lží a pravd měla za účel vytvořit základy politických a majetkových práv episkopátu. Zároveň je patrná animosita vůči arcibiskupům a metropolitům. Papežové později (v boji o investituru) využili Dekretálie ke zdůvodnění vlastních nároků. A byl to opět v 15. stol. Mikuláš Kusánský, který si všiml některých bizzarních anachronismů a vyjádřil pochyby o pravosti Dekretálií. Od 19. stol. není pochyb o tom, že se jedná o podvrh.

18. prosince 2010

Pugačev v kovové kleci

Obrázek. Další příklady ruské orientální krutosti. Stěnka Razin – “The brutality of the repressions by far exceeded the atrocities committed by the insurgents. The tsar’s troops mutilated the rebels’ bodies and displayed them in public to serve as a warning to potential dissenters.”

150 let špíny (1648–1800)

Vodník ve svém primitivním odsudku Západu je jako obvykle na štíru s fakty. Jenže jeho fakta absolutně nezajímají: Západ je špatný z povahy věci a tedy nutně i špinavý. Co na tom, že si tuto představu vycucal z prstu.

Předně, vznik středověku nebyl nějaká totální annihilace Římanů v nejlepších ruských tradicích. Ve skutečnosti se jen zhroutila římská moc; Římané v provinciích i Itálii zůstali a žili si po svém, pokud si to dokázali zajistit, a to včetně veřejných lázní.

První krisi hygieny přinesl vznik vrcholného středověku, gothiky. Ve všeobecném dostatku bylo lidí moc a vykáceli si všechny do té doby volně dostupné lesy. Dříví na topení začal být nedostatek, bylo drahé a nemohlo se používat na postradatelné věci. Další příčinou byla náhrada vlněných oděvů lněnými, které byly lacinější a bylo je mnohem snažší prát. Nicméně koupání bylo stále běžné, jak dokládají četné illustrace.

Konec lazeben a lazebnic přineslo nejhorších sto let lidských dějin: 1550–1650 (období upalování čarodějnic). Tehdejší Vodníci oprávněně kritisovali morální úroveň lázní: Lazebna a bordel byla často synonyma. Nicméně, podle mého názoru fatální ránu lázním přinesla theorie špatného vzduchu (řec. miasma, lat. nebula): Nemoci pocházejí ze zárodků přenášeným vzduchem. Koupel tělesné póry rozšiřuje, a proto zvyšuje náchylnost k nákaze. Typicky antinominalistické uvažování.

Po upalování čarodějnic tedy následovalo 150 let špíny (1648–1800). Lazebník (něm. Bader) se musel přeškolit na ranhojiče (angl. barber surgeon).

12. prosince 2010

Čs. úřady o V&W

Policejní zpráva: „Je však obecně známo, že Osvobozené divadlo sloužilo po celou řadu posledních let politickým cílům krajní levice a že Voskovec a Werich exponovali se značně v řadách tzv. levých intelektuálů zúčastňujíce se činně všech jejich akcí a propůjčujíce svou popularitu i své jeviště k hlásání tendencí ne-li komunistických, tedy jistě krajně levých. Umožňoval jim to zejména způsob jejich hry, v němž glosovali různé časové události nedržíce se schváleného textu, aniž by bylo vždy možno označiti tato extempore závadnými.“

Updated.

Nixon o Židech

US president řekl: “The Jews are just a very aggressive and abrasive and obnoxious personality.”

A anekdota o Kissingerovi. Prohlásil: “The emigration of Jews from the Soviet Union is not an objective of American foreign policy. And if they put Jews into gas chambers in the Soviet Union, it is not an American concern. Maybe a humanitarian concern.”

11. prosince 2010

Čs. levicová propaganda v roce 1938



Mezi květnem a zářím. Celý film.

Updated.