4. května 2007

Normálnost

Měl jsem kdysi na Sprše zuřivý flame war s Postavou do jazzu a Gogem o normálnosti. Zatímco já hlásal názor, že normální = většinové, jejich postoj jsem pochopil tak, že zastávají thesi, že normální je to, co je funkční. Postava nyní podal dementi: "tento pojem se dá vykládat různě".

Jak jsem však později zjistil z hovorů s mnoha lidmi, pojetí, že normální = funkční zastává tím méně lidí, oč horlivěji nebo vulgárněji je toto pojetí zastáváno. Jako symbolickou tečku za tímto sporem si proto dovolím o ocitovat Jana Zrzavého: "(Pozor – slovo „normální“ nemá jiný seriózní význam než ten, který užívá statistika, tedy vlastně „obvyklý“ či „běžný“. Inženýrský titul je jev stejně nenormální jako homosexualita či nezkažený chrup.)"

Updated.

23. dubna 2007

Jaký je život, když je vám méně než 20

Ale pozor, bez příkras (via Malý čtenář).

5. dubna 2007

Další kritika wikipedie

Malý čtenář nás upozornil na další kritiku wikipedie.

4. dubna 2007

Sudetská krize

28.3.1938 si Adolf Hitler do Berlína pozval předsedu Sudetoněmecké strany SdP Konráda Henleina a přikázal mu, aby ohledně národnostní otázky kladl čsl. vládě nesplnitelné požadavky. Henlein pak v Karlových Varech 24.4.38 předložil osmibodový »Karlovarský program« požadavků, týkající se mj. rovnoprávnosti, autonomie a napravení křivd z r. 1918 (viz také »Od 1919 k Mnich. dohodě «).

Splnění v programu požadovaných dalekosáhlých autonomních práv pro německou menšinu – jako např. samostatný správní aparát – by fakticky znamenalo konec československého státu. Tak byla vyprovokována tzv. »Sudetská krize«, která vyústila ve dnech 29. - 30.9.1938 v »Mnichovskou dohodu«. Do povědomí českého národa se zapsala jako »Mnichovská zrada«.

Na základě předpokládaného (a mylného) pohybu Wehrmacht(u) do Sudet, byla 21.5.38 v ČSR provedena částečná mobilizace. Pouze energický zákrok Anglie a Francie odvrátil hrozící válku. S ohledem na tyto okolnosti vydal Hitler o 9 dní později detailní pokyny k vojenské likvidaci Československa a nechal uvést Wehrmacht v pohotovost do 1.10.1938. Ze strany Německa současně nadále probíhala masivní propaganda. Poukazování na právo sebeurčení národa mělo dát německým plánům vzezření jakési legality; k tomu bylo nestále zdůrazňováno, že Sudety jsou posledním územním požadavkem.

Pro další průběh krise byl rozhodující postoj Velké Britanie, která doufala v zachování míru v Evropě za cenu ústupků. K tomuto účelu byla připravena jednat s Německem o změnách hranic ve středových. Evropě, zvláště když nesouhlasila s restriktivní menšinovou politikou Československa. Jakmile Hitler zač. září otevřeně pohrozil německým vpádem do ČSR, dorazil 15.9.38 britský ministerský předseda Arthur Neville Chamberlain v roli zprostředkovatele k osobnímu rozhovoru na Obersalzberg u Berchtesgaden.

21.9.38 odsouhlasila(!) čsl. vláda návrh Francie a Anglie, předat Německu území s nadpoloviční většinou německy mluvícího obyvatelstva – Sudety. Hitler ale v Sudetské krizi (sám k ní dal podnět) viděl dobrou záminku k napadení Československa, tedy i příležitost k rozpoutání války a návrh zprvu odmítl. Zdálo se, že válka je nevyhnutelná a ČSR tedy 23.9.38 vyhlásilo všeobecnou mobilizaci. Britská vláda nato požádala italského diktátora Benito Mussolini(ho) o zprostředkování jednání. Hitler, Mussolini, Chamberlain a franc. ministerský předseda Edouard Daladier se 29. září 1938 setkali v Mnichově – zástupce Československa ani jeho spojence Sovětského svazu nebyl pozván.

Sudetská krize byla před válkou tou největší. Zatímco Chamberlain věřil, že byl zajištěn trvalý mír, Hitler se k dohodě stavěl různě. Na jednu stranu litoval, že k jím chtěné válce nedošlo, na stranu druhou věděl, že něm. národ válku odmítá. Německý tisk ovšem připisoval zachování míru právě Hitlerovi, který tím v Říši získával na popularitě. Tak byly zároveň zmařeny plány pučistů z něm. vojenského velení kolem Ludwig Beck a Hans Oster , kteří po Mnichovské dohodě již nemohli doufat v podporu národa.

Ještě před tažením do Polska pronásledoval Hitlera stín »Mnichova« a údajně pronesl ke svojím generálům: »Mojí největší starostí je, aby v posl. minutě nepřišel zase nějaký „Schweinehund“ se zprostředkovacími plány«. Tím „Schweinehund“ byli očividně míněni Göring a Mussolini, kteří ho k jednání v Mnichově přemluvili. Nicméně „opětné získání“ Sudet bylo jedním z největších úspěchů Hitlerovy zahraniční politiky.

27. března 2007

Laskavý humor

Skvělou recensi napsal Petr Fischer v HN. Naproti tomu Tomáš Baldýnský v Reflexu tentokrát zklamal.

25. března 2007

V cizích službách – němečtí legionáři v Indočíně




Dokumentární film »In fremden Diensten« (V cizích službách) od Marc Eberle a Thomas Tielsch byl natočen k 50. výročí bitvy o Dien Bien Phu a vypráví o osudech německých cizineckých legionářů ve Vietnamu. Nedávno jej odvysílala stanice ARTE.

Vedle Vietnamců (osvobozenecké hnutí Viet Minh), Francouzů a Afričanů se války v Indočíně zúčastnilo i 35.000 německých legionářů. Po prohrané světové válce vstupovali do »Légion étrangère«, pověstné francouzské Cizinecké legie, která jim slibovala nový domov, novou identitu, novou vlast či pouhé dobrodružství.

Francouzští branci nesměli být (dle ústavy) nasazováni v zámoří a tak zůstala válka věcí koloniálních jednotek a především – legie. Krom toho bylo doma na válku v Indočíně nahlíženo jako na „špinavou“, takže bylo lepší, nechat pro zájmy Francie umírat cizince. Však o ně nebyla nouze. Zverbováni byli v zajateckých táborech, nouzových ubytovnách a od bezpočetných kanceláří, které Cizinecká legie ve francouzské okupační zóně zřídila. Mladí muži od Waffen SS či výsadkáři a horští myslivci z Wehrmacht ve svém životě stejně nezažili nic jiného než-li válku a nebylo jim tedy ani zatěžko svoje válečné „řemeslo“ uplatnit pro legii. Bylo to mnohdy jediné, co vlastně uměli.

Ve válkou zničeném Německu byla bída a ve filmu např. vojáci vzpomínali, jak se pak v legii konečně po dlouhé době zase do sytosti najedli. Do Francie byli rekruti odváženi pokoutně a tajně, jako franc. okupační vojáci, nakonec skončili ve Vietnamu, kde se po všech útrapách zpočátku cítili jako v nějakém ráji. Podíl Němců a Rakušanů dosahoval v legii, která se rozrostla na 36.000 mužů, někdy až 80 % legionářů.

Indočína (1947-1954)

Po ukončení 2. svět. války bylo pro vojáky Légion étrangère okamžité uplatnění v Indočíně – dnešní Vietnam, Laos a Kambodža – kde Francouzi od r. 1883 vlastnili kolonie. Přítomnost legie byla jen krátkodobě přerušena po čas války, kdy území r. 1940 obsadilo Japonsko. Někdejší, pod franc. koloniální nadvládou, slabý odpor Vietnamců přibral během války na intenzitě. Po odchodu Japonců (1945) využil polit. vůdce Ho Chi Minh mocenského vakua v zemi a vyhlásil demokratickou republiku Vietnam. Mohl se přitom opírat o národně-revoluční hnutí Viet-Minh, založené r. 1941 a cvičené jeho blízkým přítelem gen. Vo Nguyen Giap k boji proti jap. okupantům (na spol. fotografii je Vo Nguyen Giap stojící).

Jako první připlul 2. února 1946 do Saigonu 2. REI (2. pluk cizinecké pěchoty), o něco později i 5. REI. Po smlouvě 6. března 1946 mezi Ho a franc. vládou, která nakonec uznala samostatnou republiku na severu země, se ve Vietnamu vylodily ještě 13. DBLE (tzv. „polobrigáda“) a 3. REI. Nicméně celá Indočína byla pod kontrolou Francie, která si ve smlouvě vymínila nadále kontrolovat i sever země. Zpočátku byl klid, ale v listopadu bylo oddíly Viet-Minh(ů) zabito 29 franc. vojáků. O měsíc později zabili tito partyzáni 600 francouzských civilistů. Pro Francii to byla již ta příslovečná „poslední kapka“.

V lednu 1947 přistál ve Vietnamu 1. REC (pluk kavalerie). Francouzi měli pod kontrolou města – Viet-Minh volnou krajinu. Kdo se měl obzvlášť osvědčit, byli parašutisté. Poprvé za své existence byli seskupeni ze 2, později 3 batalionů (praporů) – 1., 2. a 3. BEP. Mezi legionáři představovali elitu, zpravidla sloužili již u německých výsadkářů za 2. svět. války a byli mezi nimi dokonce i veteráni z bitvy o Krétu. Výsadkové jednotky začaly zřízovat v týlu nepřítele dobře zabezpečená a těžkými zbraněmi vybavená opevnění (tzv. Forts), která měla vylákat partyzány z úkrytu, aby mohli být zničeni.

Válka v Indočíně začala být ale pro legii dost problematická. Její výstroj i výzbroj byla nedostatečná, používalo se prakticky všechno možné. Vedle franc. samopalu MAT-49 vesměs americké karabiny M1, M1 Garand, britský M1918 BAR a německý kulomet MG-42. Americké houfnice, bombardéry, z vozidel od amerických jeep(ů) po britské tanky.

Bitva o Dien Bien Phu

Z taktických důvodů zřídili Francouzi v listopadu 1953 rozsáhlé opevnění v údolí na hranicích Laosu, které pojmenovali podle nedaleké vesnice Dien Bien Phu. Byla to rozlehlá planina ohraničená ze stran vyvýšenými body, které Francouzi obsadili a pojmenovali: Anne-Marie, Gabrielle, Dominique, Huguette, Francoise, Beatrice, Eliane, Claudine a Isabelle. Operace »Castor« začala 20. listopadu seskokem 5.000 výsadkářů, kteří zajistili prostor a postavili přístávací dráhu. Celkově se na různých opěrných bodech Dien Bien Phu ke konci nacházelo asi 17.000 mužů.

Viet-Minh(ům) se zdařilo velké seskupení jejich vojska kolem opevnění a přistávajícím transportním letadlům způsobovali potíže protileteckou palbou. Na jejich iniciativě ale zvolna ubývalo. Mezitím s pomoci místních obyvatel budovali v džungli skryté cesty, po kterých pak dopravili do maskovaných palebných postavení v okolních horách děla, munici a jiný materiál. Za pomoci jízdních kol, bůvolů, nebo i jen lidské síly. V údolí také nepozorovaně vybudovali zákopy, poskytující ochranu před dělostřelbou a letectvem. Vojsko gen. Vo Nguyen Giap(a) čítalo 33.000 vojáků, později trojnásobek.

K překvapení Francouzů, kteří schopnosti nepřítele značně podcenili, začal 13. března 1954 útok dělostřeleckou přípravou z okolních hor. Hned první den byla zničena přistávací dráha a velká část franc. zásob. I přes spěšný přílet posil ztráceli Francouzi stále více svých opěrných bodů a obráncům začalo docházet i střelivo. Během prvních 2 dnů musely být vyklizeny op. body Beatrice a Gabrielle, zásobování probíhalo jen shazováním na padáku a valná část materiálu padla do rukou nepříteli. Letectvo sice neustále útočilo na zás. cesty nepřítele, ale bez zjevného účinku. Útoky z opevnění na nepřátelské pozice v horách neměly úspěch, protože protivník měl sudy s napalmem, který hořící stékal na útočící legionáře. 6. května padla Eliane a v pozicích bojovali už jen skoro samí ranění. 7. května 1954 v 17:30 hod. nechal velitel Dien Bien Phu (plk. Christian Marie de Castries) vyvěsit bílou vlajku. Pouze v Isabelle bojovali zoufalí legionáři 3.REI do půlnoci, pak zaútočili ztečí na pozice Viet-Minh(ů) a skoro všichni padli.

Závěr

V 57-denním boji o pevnost Dien Bien Phu padlo 4.000 franc. vojáků a přes 1.500 legionářů. Viet-Minh(ové) zajali přes 4.000 legionářů a 7 batalionů (praporů) Légion étrangère přestalo existovat. Generál Giap nasadil 200 děl a 50.000 vojáků, z nichž 22.000 padlo či bylo zraněno. Po této hořké porážce vyhlásila Francie svůj odchod z Vietnamu a země byla rozdělena na jižní a severovietnamský stát.

Během osmileté války v Indočíně padlo 10.483 legionářů (přes polovinu z nich byli něm. a rak. státní příslušníci), zostřily se také politicko-světové vztahy mezi Východem a Západem. Počáteční franc. koloniální válka s pochybnou legitimitou se v očích světové veřejnosti stala postupně oprávněným bojem proti komunismu v jižní Asii. Ke změnám nedošlo ale pouze ve světově-politické rovině. Němci již vstupem do vojska svého odvěkého nepřítele, Francie, změnili strany. Záhy se jejich ideologická a politická předsevzetí začala znovu měnit. Viet Minh(ové) pomocí gramofonů šířili noční džunglí německy mluvenou propagandu. Stalo se tak, že mnohý zajatý něm. legionář bojoval ke konci jako důstojník Ho Chi Minh(ových) partyzánů, aby se po svojem návratu do NDR stal nástrojem propagandy studené války. Hlavně východoněm. politik Erich Honecker se od r. 1951 snažil o návrat Němců z Indočíny, který pak probíhal přes Čínu, SSSR do NDR.

Cronologie

9. března 2007

Názor Bohumila Doležala na wikipedii

Bohumil Doležal: "Internetová encyklopedie Wikipedia zaměstnávala hochštaplera. Hochštapler byl odhalen a musel se poděkovat. To je krámů. Wikipedia je zadarmo a je užitečná. Aspoň mně byla užitečná už mockrát. A spoustě dalších penzistů, kteří nemají prachy na přístup k encyklopediím, za něž se platí."

23. února 2007

Buchenwald - nacistické vyšetřování

Nacistický vyšetřovatel a důstojník SS Georg Konrad Morgen vyšetřoval mnoho zločinů, které byly spáchány v německých koncentračních táborech. Nejznámější případ je Buchenwald, jehož velitel Karl Otto Koch byl popraven.

22. února 2007

František Fuka odhalen

Jiří X. Doležal: "Fuka však veřejnosti na svém serveru jasně demonstruje, proč se vlastně takovou činností, jako je psaní bizarních hanopisů na mou osobu zabývá. Jeho frustrace je pochopitelná, omluvitelná a soucit vzbuzující - nadáváním si totiž Fuka kompenzuje sexuální deprivaci."

Moskva - třetí Řím

V originále ten výrok zní: „Храни и внимай, благочестивый царь, тому, что все христианские царства сошлись в одно твое, что два Рима пали, а третий стоит, четвёртому же не бывать.“

15. února 2007

Kam kráčejí média?

Zajímavá úvaha Štěpána Kotrby.

7. února 2007

Vidět Liverpool


Při čtení smutného příběhu z USA o tragedii (3. díl) v říjnu 2005 a následné „pomoci“ konzulátu ČR jsem si vzpomněl na kluka, který byl nadšeným obdivovatelem Beatles a jehož jediným a velkým snem bylo navštívit Liverpool – město vzniku této legendární hudební skupiny. Československý konzulát se tenkrát (r.1981) v jeho případě také moc nevyznamenal.

Mirek Č. nekouřil ani nepil, po absolvování Zvláštní školy dřel jako pomocný dělník za pár šupů ve fabrice a bez odmlouvání dělal i ty nejhorší práce. To proto, aby mohl navštívit Anglii a město, odkud pochází Beatles a splnit si tak svůj velký sen, na jehož realizaci si od mládí střádal korunku ke korunce. Někomu byl pro smích, ve vesnici ho měli za neškodného blázna a mnoho lidí chtělo (z legrace), aby jim pak z Anglie poslal pohled. On totiž každému na potkání vyprávěl, že již co nevidět bude mít peníze na cestu pohromadě a poslat „čumkartu“ slíbil. K pozdějšímu překvapení všech to také dodržel.

V Anglii ale chudák za 3 dny zůstal úplně bez prostředků, protože ho (prý) někdo okradl. Není vůbec důležité, zda to je pravda, nebo zda všechno někde ztratil. Jde především o přístup zaměstnanců tehdejšího čsl. konzulátu, na který se nakonec obrátil. Jednak něvěděl, jak se bez jízdenky a dokladů dostat domů a také už padal hlady.

Soudruzi na konzulátu (špioni a přísl. StB) ale měli přece mnohem důležitější úkoly, než-li se postarat o nějakého nuzáka, byť to byl i jejich občan. Fanouška Beatles jednoduše vyhodili z budovy jako nějakého obejdu. Až po opakovaném úsilí a prosbách dosáhl zoufalý Mirek toho, že nějaký soudruh začal konečně „úřadovat“ a zatelefonoval do Prahy.

Po sáhodlouhém mezistátním telefonování a telegrafování (samozřejmě vše vyúčtováno) se musel pan Č. (otec Mirka) dostavit do Prahy a složit (na tehdejší poměry) dosti značnou finanční hotovost, na kterou si někde vypůjčil. Teprve potom se StB-áci na konzulátu v Anglii jakžtakž postarali o jeho syna a umožnili mu cestu domů.

Na serveru »Lidé.cz« je zkrácená verze tohoto příběhu pod názvem »Čsl. občan v nouzi« (6.2.07). Reakce některých účastníků jsou opravdu podivné.

11. prosince 2006

Zemřel Augusto Pinochet

Nechť se Hospodin slituje nad jeho duší.

Zajímavé, ač ne příliš překvapivé, je vyjádření Margarety Thatcherové, která truchlí nad jeho odchodem. Ctitelé Margarety Thatcherové, čeští "pravičáci", z valné části (ne všichni!) hájili Pinocheta jako zachránce Chille před komunismem. Takových apologetů je zde na "levičáckém" Západě pořídku. Že při té záchraně "lítaly třísky" rukama takových chilských Aloisů Grebeníčků, to českým "pravičákům", zdá se, dodnes nedošlo. Nedošlo a nedojde jim asi i mnoho dalších věcí, ale to necháme jiným článkům. Tento nekrolog nad Pinochetem budiž zejména smutným pokrčením ramen nad ideologickou zaslepeností některých lidí - obětí totalitní černobílosti.

5. prosince 2006

Filmová censura

Hlavním předmětem filmové censury je sex (včetně nahoty a klení – vulgarit), užívání drog (návykových látek) a násilí. V USA Motion Picture Association of America stanovila přesná a podrobná pravidla a od roku 1990 zdůvodňuje zařazení každého filmu:
  1. G – film pro děti. Není přítomna žádná nahota, sexualita nebo drogy. Násilí je minimalisováno. Konversace nejde za každodenní standard.
  2. PG – v doprovodu rodičů. Nahota je zobrazena jen krátce. Horror a násilí nepřekračuje umírněnou úroveň. Nedospělci se na tento film mohou dívat, ale některé scény by jim měly být vysvětleny.
  3. PG-13 – i v doprovodu rodičů pod 13 let nedoporučeno. Hrubé nebo trvající násilí není přítomno, stejně jako obecně sexuálně orientovaná nahota. Mohou být zobrazeny scény požívání drog a sdělovány sexuální vulgarity. Nejžádanější rating pro obecné (tj. nikoliv dětské) filmy.
  4. R – mládež pod 17 let jen v doprovodu rodičů: zobrazení soulože v missionářské poloze. Rodiče mají svým dětem vysvětlit některé scény. Film s "hvězdičkou": omezená reklama i příjmy.
  5. NC-17 – mládeži pod 17 let nepřístupno: homosexuální sex, nahé mužské tělo (je vidět penis), ženský orgasmus, sexuální úchylky; otevřené sexuální scény, nahromadění sexuálně orientovaného jazyka a scény krajního násilí. Tento rating však nutně neznamená, že snímek je pornografický.
Patří k podivným přežitkům amerického puritánství, že sex je pro děti považován za stejně škodlivý jako násilí, ačkoliv obé je ve filmech stylisované. Násilí více než sex: aby bylo drastičtější. Důvodem je to, že sex údajně rozleptává společenské vazby. Přitom sex je, na rozdíl od násilí, přirozenou součástí života. Vzhledem k tomu, že většina velkých filmových studií (20th Century Fox, Columbia, Disney, DreamWorks, Lion's Gate, MGM, Miramax, Paramount, Touchstone, Universal a Warner Bros.) usiluje o PG-13, aby přitáhly maximum publika, jsou spotřební americké filmy podivně censurované: milenci jsou zásadně oblečení, nebo střih vynechá vše mezi počátkem předehry a odpočinkem po orgasmu.

29. listopadu 2006

Ještě jednou k Vrbovi

Známý kontroversní správce Vrba si mne neustále bere na paškál. Naposledy tak učinil v diskussi o jeptišce, do níž jsem se tak dostal jako Pilát do kréda.

Vzhledem k tomu, že je správce už více než rok a stále se nenaučil základní principy, tak se ho dovolím o nich poučit:
  1. Základním pravidlem slušnosti je nepomlouvat ty, kteří se nemohou bránit. Anglická wiki výslovně normuje: "Wikipedia's hope for banned users is that they will leave Wikipedia with their pride and dignity intact, whether permanently or for the duration of their ban. As such, it is inappropriate to bait banned users or take advantage of their ban to mock them." Je symptomatické, že nic podobného v postkommunistické cs: nenajdete.
  2. Na ZMP jsem nikdy nikoho neurážel, pouze jsem otevřeně psal o věcech, které jsou nechvalně známému Vrbovi nepříjemné.
  3. Jak správně píše Hippopotamus, "Jistě jsou chvíle, kdy to jinak nejde a jedinec musí převzít odpovědnost, ale přebírá ji on a na své riziko a to je správné, ovšem v okamžiku, kdy se převzetí jiných pravomocí stává systémem, končí svoboda a je lhostejné zda je to ve státě, nebo ve společenství jakým je Wikipedie." Vrba již dávno systémově nejprve rozhodne a teprve pak se ptá ostatních, co oni na to. Tím se nijak neliší od Mussoliniho a jiných diktátorů, kteří si s oblibou nechávali svá rozhodnutí ratifikovat v referendech. Wiki však není despocie, nebo by aspoň neměla být.
Udělal jsem velkou chybu, že jsem tak nebezpečného člověka, jako je Vrba, povýšil na správce. Malý čtenář měl pravdu, takže se mu omlouvám za příkoří, které takto musel ode mne nepřímo vytrpět.

Navíc ho Cynik usvědčil jako lháře: "Pokud dokážeš úvést do souladu svou větu "Cinik byl nekolikrat zadan, aby zacal diskutovat neucinil to a pak udelal editaci, prostrednictvim sveho kamarada - Kotce" s existencí této editace, pak se milerád omluvím. Cinik 19:14, 27. 11. 2006 (UTC)" (pravopisné chyby z piety ponechány)

22. listopadu 2006

Odsun, transfer, vyhnání

Tomáš Krystlík

Poprvé se myšlenka odsunu německy mluvícího obyvatelstva z ČSR objevuje v plánu Edvarda Beneše v polovině září 1938, kdy vysílá tajně ministra J. Nečase do Paříže, aby zde zjistil podporu pro Benešův plán, podle něhož by Československo odstoupilo Německu území (instrukce Beneše Nečasovi hovoří o 4 až 6 tisících km2) s přibližně 800 až 900 tisíci českými Němci s podmínkou, že Německo přijme další milion českých Němců už bez území (podle oné instrukce to dohromady mělo být alespoň 1,5 až 2 miliony).

Článek vysvětluje okolnosti kolem vyhnání sudetských Němců a závěrem odsuzuje tehdejšího prezidenta Beneše.

Mohl se do věci vložit, rozsah násilí, zejména v době tzv. divokého odsunu, podstatně omezit. Neudělal to, ba dokonce svými veřejnými projevy čistku značně přiostřoval a svými podpisy (dekrety) legalizoval bezpráví. Podle dnešní judikatury by byl postaven před mezinárodní tribunál pro válečné zločiny jako je onen v Den Haagu, včetně ministrů obrany, vnitra a vůdčích politiků všech tehdejších českých politických stran bez rozdílu. Česko mu, celému světu navzdory, staví pomníky.

Třetí republika - národně socialistický stát 1945-1948

Tomáš Krystlík

Ideová východiska poválečného státu vycházela z nekomunistického odboje. Jsou shrnuta v programu Za svobodu, který byl vypracován v létech 1939-41, a jehož autoři byli i Milada Horáková, Ludmila Jankovcová a Vladimír Krajina. Podle něj měl být kapitalismus nahrazen řádem „sociálně spravedlivějším a hospodářsky účelnějším“ a společnost by měla být uspořádána na „základě netřídním“, neboť „teprve demokracie hospodářská a sociální trvale upevní demokracii politickou a umožní státům vnitřní rovnováhu a vnější bezpečnost“. Autorům programu Za svobodu se druhá světová válka jevila jako „boj mravního a politického názoru demokratického... s fašismem a nacismem“. Potíž byla v tom, že k „demokratickému názoru“ podle nich patřil nejen socialismus, nýbrž „svým ideovým cílem“ i komunismus.

Autor mi povolil kopírování svých článků. Protože jsou ale dost obsáhlé, využiji link na blog respekt.cz, kde již jsou zveřejněny.

Průměrné pravdivá česká Wikipedie

Ross Hedvíček

Není žádným tajemstvím, že současné vedení české Wikipedie, což je hlouček extrémně levicových vysokoškolských studentů vedených postarším upraveným emigrantem a konfidentem
StB, a já nemáme stejné názory na to, jak je česká Wikipedie tvořena. Jedním z hlavních principů, na kterém byla vytvořena původní americká Wikipedie (česká Wikipedie je vlastně jen jazykovou pobočkou) je princip NPoV - tedy Neutral Point of View. Důvodem vyžadování tohoto NPoV bylo zajistit, aby tato internetová encyklopedia byla nezaujatá, un-biased, bez extrémních náhledu na věc. Tedy velice rozumný názor a princip. Ovšem jinde rozumné věci jsou v Česku chápány značně nerozumně.

Celý článek

V orig. textu zde jsem doplnil odkazy.

15. listopadu 2006

Kultura v Čechách

Tuším, že v době začátku války v Iráku vznikl „úžasný” hit »Bagdád« . V ČR je dle všeho skupina »Divokej Bill« značně oblíbená a je o ní i zmínka na české Wikipedii.

S „protestním” textem další velmi úspěšné a vyhledávané „písně” – tentokráte hip hop od neméně oblíbené »MC Šaman« – se lze seznámit např. zde a celé „dílo” si pak možno i poslechnout ve formátu mp3.

Co si myslet o tvůrcích, interpretech a hlavně konzumentech takovýchto sraček? Kde se v nich bere ta nenávist ke všemu americkému? Kdo jim leje do hlav ty primitivní názory? Škola, rodiče, nebo obojí?, … či snad televize?

Copak jim dosud nikdo nikdy neprozradil, kdo vždy tahal Evropu z její vlastní bryndy (dvou svět. válek)? Že nebýt těch – podle nich – ‚amerických blbečků’, tak že by si dnes stěží mohli tyto své stupidity pobroukávat v češtině? Všichni ti dnešní hlupáci si neuvědomují, že bez zásahu USA by se v Evropě mluvilo asi jen německy nebo – a to nejspíš – rusky.

Stejně jako autor článku na respekt.cz si myslím, že v kultuře toho kterého státu se zákonitě odráží i převažující myšlenkové a názorové směry jeho obyvatel.

14. listopadu 2006

Také odkaz sametového převratu

Ivan Turnovec

»Státní svátek 17. listopad je svátkem poněkud rozpačitým.
V kontextu evropského vývoje byl konec komunistickém vlády v ČSR nevyhnutelný. Jeho způsob se z odstupu let jeví stále více podivným. Komunistická nomenklatura prorostla ihned s nastupujícími vládci a nemalou zásluhu na tom má právě Václav Havel a řada dalších disidentů provázaných s StB. Bývalí disidenti dnes požadují, aby citlivé informace o sledovaných osobách byly zpřístupněny pouze s jejich souhlasem. Některé materiály StB by tak nebylo možné zveřejnit. Vyvstává otázka proč?« (…)


Zajímavý starší článek je k přečtení na virtually.cz.