16. prosince 2014

Salafismus

V poslední době je hlavním druhem extrémismu stále více islamofobie. Příkladem je IVČRN a jeho představitel Martin Konvička. Tihle islamofobové nesmírně podceňují neobyčejnou různorodost islámu a chovají se tak, jako kdyby muslimové třeba dávali celou evropskou civilisaci do jednoho pytle, například by nedělali žádný rozdíl mezi křesťany a komunisty.

Nelze však zapomínat, že část muslimů skutečně nebezpečná je, a to nejen ve svých zemích, ale rovněž celosvětově. Tak se podívejme na to, jak tuto skupinu vymezit:

Předně se islám dělí na sunna a ší'a. Ačkoliv sunnité jsou příznivci establishmentu, zatímco ší'ité byli původně plebs, nebezpeční jsou právě sunnité, respektive jejich část: salafisté. Odhaduje se, že z 2 mld. muslimů je salafistů 10 až 20 milionů.

Salafismus je islámské puritánství. Označení je odvozeno od slova salaf (předchůdci), jimž jsou kolektivně označeny první 3 generace muslimů, tj. zhruba 7. století. Cílem salafistů je návrat k fundamentu islámu, tedy do těchto ideálních dob.

Ani salafismus není nějaký jednotný směr. Nyní mizejícím druhem je madchalismus, který je nyní zastoupen primárně v Evropě. Jeho cílem je maximální religionalisace světského života. Lze ho přirovnat ke křesťanskému kalvinismu.

Druhý, nejpočetnější směr salafismu, lze označit jako politický. Lze ho přirovnat ke křesťanskému lutheránství. Patří sem i vládnoucí ideologie KSA, která je pejorativně označována za wahhábismus. Nebýt státního převratu v Egyptě, salafismus by prostřednictvím Muslimského bratrstva vládl i v Egyptě.

A konečně poslední, jediný nebezpečný, je džihádismus, který čítá asi 100 000 bojovníků (PDF).  Lze ho přirovnat k evropskému extrémismu. Patří sem afghánský Tálibánal-Káida, i hrůza všech hrůz, Islámský stát (IS).

Co s tím? Domnívám, že salafismus nám už tak přerostl přes hlavu, že ho nelze potlačit. Měli bychom ho však zatlačovat: všemožně podporovat odchod od něj a salafisty otevřeně diskriminovat. V tomto rámci je IS nutno zlikvidovat všemi prostředky, včetně jeho nositelů. No a džihádismus je nutno vymýtit: primárně prostřednictvím bezpečnostních sborů.

Updated.

1. prosince 2014

Nový design Britských listů

K 25. výročí 17. listopadu 1989 dostaly Britské listy po 13 letech nový design. Je sice standardnější, ale hlavní stránka mi přijde mnohem méně přehledná než ve starém layoutu. Zajímavostí je, že ani tentokrát Jan Čulík nesplnil svůj slib, že obnoví diskusse k článkům.

20. listopadu 2014

15. listopadu 2014

Počet popravených desertérů za první světové války

Zajímavá statistika:
  • Francie: 600
  • UK: 306, z toho 25 Kanaďanů, 22 Irů a 5 Novozélanďanů
  • Německo: 18
Austrálie, USA: 0.

25. září 2014

Vznik ISIL

Podle Jana Zahradila za vznik ISIL může Asad: „ISIS vyrobil Asad. Ještě v roce 2011 seděli všichni tihle lidi v Sýrii v kriminále, kde se pěkně sčuchli. A pak je Asad, nikdo neví proč, pustil všechny ven.“ Vzhledem k tomu, že ISIL vznikl již v roce 1999, upřesněme jeho thesi na: Asad zavinil současný vzestup ISIL – vznik IS – tím, že v roce 2011 amnestoval vůdce ISIL. Tu můžeme snadno otestovat tím, že se podíváme na osudy vůdců IS (alternativní přehled):

Chalífa Ibráhím. Ten je na svobodě nejpozději od roku 2009 (spíše však od roku 2005), kdy byl propuštěn z US internace v Iráku. Abu Abdul Rahman al-Bilawi, člen vlády. Stejně jako Ibráhím byl v US internaci v Iráku. Nyní mrtev. Abu Ayman al-Iraqi. Stejně jako Ibráhím byl v US internaci v Iráku. Abu Ahmad al-AlwaniHaji Bakr. Stejně jako Ibráhím byl v US internaci v Iráku. Mrtev od ledna 2014. Abu Fatima al-Jaheishi.

Lze tedy říci, že většina vedení IS jsou Iráčané. Obviňování Asada je jen propaganda FSA, jejímž cílem je zakrýt pakt o neútočení mezi IS a ostatními syrskými povstalci. Na druhou stranu, pokládám za jisté, že Asad chce nejprve vyřídit FSA, takže na IS příliš neútočí. Problém ale je, že Asadových ší'itů je v Sýrii pouze 3 000 000, zatímco povstaleckých sunnitů 17 000 000.

Dalším zdrojem toho tvrzení je nekonkrétní prohlášení britských tajných služeb, založené na chronicky nespolehlivých emigrantech – obdoba kachny se ZHN v Iráku: „Rebels and defectors say the regime also deliberately released militant prisoners to strengthen jihadist ranks at the expense of moderate rebel forces. The aim was to persuade the West that the uprising was sponsored by Islamist militants including al-Qaeda as a way of stopping Western support for it.“ + „It happened as part of an amnesty, said one Syrian activist who was released from Sednaya prison near Damascus at the same time.“ Toto tvrzení pak bez dalšího replikují media, která však za tím krokem vidí Asadův pokus utišit oposici na počátku občanské války, která začala 15. 3. 2011.

Lze tedy říci, že je sice možné, že Asad amnestoval některé budoucí bojovníky IS, nicméně zjevně to nebyl záměr, na rozdíl třeba od NDF. To už by na IS měli větší vinu Američané, kteří propustili většinu budoucích vůdců IS z „terroristické přípravky“, rovněž nezáměrně.

12. září 2014

Tři konservatismy

Ačkoliv dělení konservatismu na realistický (paleo-) a idealistický (neo-) je užitečné, po rozhovoru s Romanem Jochem mám pocit, že za úvahu stojí též tripartice. A protože laboratoří politiky je Francie, lze vycházet z francouzských politických směrů:
  1. bourbonský (uprostřed): tradicionalismus. Lze ho ztotožnit s paleokonservatismem. Ve Francii ho nejvíce zastupuje populistická Národní fronta. Positivní vztah k náboženství.
  2. orléanistický (vlevo): modernismus. Lze ho ztotožnit s neokonservatismem. Ve Francii ho zastupuje liberální Demokratické hnutí. Positivní vztah k podnikání.
  3. bonapartistický (vpravo): autoritářství. Ve Francii ho zastupuje gaullistická Unie za lidové hnutí. Positivní vztah k nacionalismu a silnému vůdci.
Cílem tohoto článku je ukázat, že ačkoliv neokonservatism enormně posílil v 60. letech 20. století, jeho kořeny jsou mnohem starší. Lze je trasovat až k Burkemu. Autoritářský konservativism je stejně modernisující jako demokratický burkeovský. Kořeny autoritářství jsou u Napoléona Bonaparte, ale vlastní podobu mu vtělila až neoabsolutistická reakce po roce 1848 v podobě Ludvíka Bonaparta a Alexandra Bacha. Symptomatické je, že legitimism pro něj nemá žádnou hodnotu.

Zatímco tradicionalism lze považovat za kontinentální a modernism za britský, je možné tvrdit, že po roce 1945 se z tradicionalismu i autoritářství (německá konservativní revoluce) staly nedemokratické okrajové směry. Modernism všude zvítězil (křesťanská demokracie je modernistická) a vinou fusionismu je dokonce zaměňován s liberalismem.

10. září 2014

Volba pod5% strany

Jednou z nejvíce diskutabilních politických metarad, kterou jsem kdy dostal, byla rada Ladislava Jakla: Volte jakoukoliv kandidující stranu, bez ohledu na to, zda má chanci se tam dostat. Politická scéna potřebuje signál, koho lidé opravdu podporují, nikoliv koho považují za nejmenší zlo.

Řídil jsem se jí v posledních sněmovních volbách a přinesla mi docela zklamání. Celý život jsem totiž volil pouze sněmovní strany a nijak zvlášť mi to nevadilo. Nicméně, v roce 2013 jsem byl znechucen úplně všemi: od posttopolánkovské ODS až po sobotkovskou ČSSD. Takže sáhnout mimo Sněmovnu bylo najednou docela přirozené.

Jenže, mentalita pod5% strany je docela jiná než strany sněmovní. Sněmovní strana je mnohem otevřenější; mimoparlamentní je do sebe zahleděný ideologický klub. Proto je tak cenný úspěch SSO v evropských volbách. Abwehrpsychose mizí, nekonečné ideologické půtky vystřídal tah na branku: úsilí o úspěch ve volbách, protože úspěch v politice chutná sladce. Strana je i mnohem otevřenější veřejnosti.

Proto nevím, zda budu i někdy příště volit stranu, u níž je zřejmé, že nemá chanci uspět. Nicméně jednoznačné hodnocení Jaklovy rady, zda je dobrá, anebo špatná, nemám.

Jakýsi Embeso k tomu dodává: „Petersuv text lze bez ztraty desitky opustit hned po prve vete "V posledních sněmovních volbách jsem se řídil radou Ladislava Jakla...", beznadejne diskreditujici vse dale napsane 8-)“. Myslím, že by se k politice neměli vyjadřovat lidé, kteří vidí rudě, jakmile zaslechnou nějaké jméno. Předně, Jaklova rada nebyla materiální (obsahová), ale procedurální. Může se jí řidit třeba i ultralevicový volič. Za druhé, nemusím s liberálem Jaklem ve všem souhlasit; je ale nutno uznat, že má mnoho zajímavých myšlenek. A jen ignorant si ho plete s paleokonservativcem Hájkem.

4. září 2014

Profily odvahy SSO

V posledních sněmovních volbách jsem se řídil radou Ladislava Jakla volit stranu bez ohledu na 5% hranici. Volil jsem Stranu svobodných občanů (SSO) a hodně jsem si to pak vyčítal, protože jejich sebeuspokojení z tak mizerného výsledku (2,46 %) mi lezlo krkem.

V evropských volbách jsem nevěděl koho volit. Ale obrátil se na mne Martin Pánek, ať to s nimi zkusím ještě jednou. Tak jsem kroužkoval jeho a Víta Jedličku. Fenomenální úspěch SSO mi vlil elán do žil a shodou okolností si od té doby nemohu na tuto stranu stěžovat.

Jejich poslední prohlášení k Ukrajině bylo dokonce tak fantastické, že bych ho nečekal ani v nejsmělejších snech. Taky jim ho elitáři a rusofobové všech barev otloutli o hlavu na Twitteru i jinde.

Ačkoliv osobně jsem na straně humanismu a tedy Ruska (stejně jako u Jižní Osetie), neutrální postoj, který zaujala SSO, je rovněž legitimní. Původně jsem očekával, že to bude postoj českých médií. Bohužel ta byla a jsou ještě zoufalejší než je jejich obvyklý standard. Ačkoliv ten je už tak velice mizerný, že prakticky není co zhoršovat.

Od SSO tedy byla velká statečnost jít proti mainstreamu. V praxi tak naplnila to, co požadoval JFK. Otázkou je, zda jejich krok byl taktický a strategický. Taktický nebyl, protože od SSO odvál mnoho rusofobů, kteří dříve SSO podporovali kvůli liberalismu. Ale strategický byl, protože SSO zaujala nové místo na politickém trhu, kam T9 ani ODS nemají odvahu jít. A zároveň se SSO stala útočištěm pro ty, pro které nenávist (zde k Rusům) není legitimní politický program. A na tom se dá stavět.

29. srpna 2014

Poučení pro Vodníka: Pravda a láska

Vodník napsal analytický článek o Pravdě a lásce, který je stejně málo zdařilý jako jeho předchozí. Proč? Ačkoliv je Vodník fanatický essencialista, ve skutečnosti neuznává svébytnou existenci Pravdy a lásky. Považuje ji za pouhou nálepku pro všechny politické názory, které se mu nelíbí a které nelze označit ani za komunistické, ani za fašistické.

Nejvíce je to vidět na názoru: „volí TOP 09“. Na to mohu s klidem odpovědět, že drtivá většina pravdoláskařů nikoliv, protože nezkousne Kalouska. Ano, pravdoláskaři volili Schwarzenberga za presidenta, ale to oblibu TOP 09 nijak nezvýšilo. Volili totiž čistě jeho osobu, nikoliv stranu. Koho tedy pravdoláskaři volí? Hard core volí LES, levicoví pravdoláskaři Stranu zelených, ještě více levicoví Piráty a pravicoví KDU-ČSL.

A tak je to se vším. Vodník napíše nějakou thesi, ale pak hned doplní, že v mnoha případech neplatí. Co se to za analysu nějakého fenomenu? Pokud chceme Pravdu a lásku skutečně analysovat, tak si předně musíme ujasnit, zda chceme mluvit o idealistech (neokonservaticích, progressivistech a nové levici), nebo jen o progressivistech. V zahraniční politice, o které Vodník mluví nejvíc, je totiž mezi neokonservativci a progressivisty na jedné straně, a novou levicí na druhé straně, zásadní rozdíl. Nová levice není rusofobní a je propalestinská.

Rozeberme si Vodníkovo dvanáctero bod po bodu:
  1. kult Václava Havla je definiční znak progressivistů. Pro neokonservativce neplatí a pro novou levici ještě méně.
  2. podpora válečných tažení Západu je vlastní především neokonservativcům. Progressivisté vykazují jistou distanci; nová levice ještě více.
  3. rusofobie a antikommunism spolu vůbec nesouvisí. Ne, že by rusofobie v ČR neexistovala, naopak je prevalentní, ale vykazují ji především primitivové. Idealisté kritisují toliko Putina, nikoliv ruský národ. Antikomunismus nesdílí nová levice a progressivisté také mají strukturovanější náhled, cf. debaty o normalisaci jako o totalitě.
  4. islamofobie není vlastní žádnému idealistovi. Naopak, byli to progressivističtí a novolevicoví trollové, kteří stáli za zrušením facebookové stránky Islám v ČR nechceme. Důvod je nasnadě, hlavním heslem progressivistů a ještě více nové levice je diversita či multikulturalita, o níž Vodník z nepochopitelného důvodu mlčí. Nicméně islamofobie je nový fenomén, který stále více sílí, a proto by si zasloužil vlastní podrobnou analysu.
  5. v sionismu Vodník zcela opomněl zásadní rozdíl mezi bělokošiláčskými neokonservativci a propalestinskou novou levicí. Progressivisté jsou proisraelští, ale nikoliv nekriticky, zejména bytostně nesnášejí revisionistický sionismus, tedy Likud. Nicméně, sionismus by si zasloužil zvláštní analysu, je to výrazný fenomén.
  6. rasism. Tady si Vodník novinářským způsobem plete rasism a supremacism. Rasistou není žádný idealista a supremacism je nové levici naprosto cizí. Opět by stálo za to analysovat universalism Západu, jenže ten je vlastní i realistům.
  7. amerikanism. Nechápu, proč je to zvláštní bod, když je to zjevná součást supremacismu. USA jsou typickým příkladem Západu, ale nejsou přijímány nekriticky. Neokonservativci zásadně kritisují Obamu, progressivisté a ještě více nová levice kritisovala Bushe.
  8. undergroud a avantgarda. Tohle si Vodník vycucal z prstu. Ano, mnozí estéti a snobové preferují undergroud a avantgardu, ale to není nijak vázáno na politické přesvědčení.
  9. představitelé. Ano, Schwarzenberg je nominální vůdce Pravdy a lásky, ale všichni vědí, že je za zenitem. Proto probíhá intensivní hledání nového vůdce, přičemž hlavním kandidátem je momentálně Tomáš Halík.
  10. politická strana. Zde, jak jsem demonstroval výše, je Vodník nejvíc mimo.
  11. U paleokonservativců Vodník opět smíchal jablka s hruškami. TV rebelie byl odpor proti kartelu ODS–ČSSD, který je dnes zcela passé. Co se týká osoby Václava Klause, ano, ten je nenáviděn všemi idealisty, ale důvodem je, že jako symbol odporu k Václavu Havlovi je nyní hlavním představitelem realismu v české politice, když Zeman svou apotheosou buranství tento úkol nedokáže naplnit.
  12. noviny. Zde Vodník zaspal dobu. Babišovy Lidové noviny rozhodně nejsou nějakým hlavním stanem Pravdy a lásky. Tím je neokonservativní Reflex, progressivistický Respekt a novolevicový Deník Referendum. A rozhodně nelze vynechat radikální Romeu. Týden sem nepatří a Neviditelného psa nikdo nečte, to je jen Vodníkova obsesse.
Gogo proto Vodníkův text poměrně zdařile kritisoval.

10. července 2014

50 let od posledního lynche v USA

Dne 21. června 1964 byli zavražděni Andrew Goodman, Michael Schwerner a James Earl Chaney, což byly poslední 3 vraždy v nechvalné stoleté historii lynchů v USA, přičemž symbolicky byli obětí dva židé a jeden černoch. Tento poslední lynch se více než klassickému lynchi podobal femové vraždě. Chyběl mu totiž jeden ze 2 základních znaků lynche: lynchující dav.

Naproti tomu nechyběl druhý základní znak lynche: odmítnutí státních veřejných úřadů stíhat vrahy. Zde se však toho ujaly federální úřady a 7 vrahů bylo odsouzeno za spiknutí ke zbavení občanských práv na 3 až 10 let. Zároveň si můžeme ukázat rozdíl mezi civilisovaným světem a ČR: obviněný sheriff je předváděn k soudu bez pout, v ČR má obviněný samozřejmě pouta a možná dokonce i medvěda. Lidskost je pro české OČTŘ sprosté slovo.

Jiná používaná definice lynche zní: "There must be legal evidence that a person was killed. That person must have met death illegally. A group of three or more persons must have participated in the killing. The group must have acted under the pretext of service to Justice, Race, or Tradition."

Na statistice téměř 5 000 obětí lynche lze tuto neblahou historii rozdělit do těchto období:
  1. počáteční (1882 až 1890): obětí bylo něco přes sto ročně, zpočátku převážně běloši.
  2. krvavé (1891 až 1901): počet obětí se blížil až ke 200 ročně, podíl zavražděných bělochů rychle klesal.
  3. vysoké (1902 až 1923): počet obětí se stabilisoval na cca 50 ročně.
  4. nižší (1924 až 1935): počet obětí poklesl na cca 20 ročně; běloši prakticky přestali být vražděni.
  5. útlumové (1936 až 1951): počet vražd se pohyboval kolem 5 ročně.
  6. doznívající (1952 až 1964), kdy byly roky, kdy se nekonal žádný lynch; jindy jen jeden lynch ročně.
Postavení KKK
Dějiny Ku-klux-klanu je nutno rozdělit na 3 fase:
  1. 1865 až 1874, kdy KKK byl guerrillovou organisací proti okupaci Severem. KKK zavraždil několik tisíc lidí.
  2. 19151925, kdy měl KKK až 6 000 000 členů. Druhý KKK vznikl na základě velkofilmu Zrození národa a jeho úpadek započal, když Velký drak Stephenson umučil učitelku Oberholtzerovou, svou bývalou přítelkyni, kterou unesl a která před svou smrtí stačila popsat útrapy, které prožila.
  3. po 1925, kdy členství kleslo na 5 000 členů.

21. června 2014

Tři maďarské postavy

Každý národ má takový charakter, jakých svých představitelů si váží. Proto jsem se nedávno zeptal vzdělaných Maďarů na 3 význačné maďarské osobnosti a dnešní postoj Maďarů k nim:

Lajos Kossuth (1802–1894), představitel maďarské revoluce, který se nikdy nesmířil s její porážkou a nikdy se do Maďarska nevrátil. Jeho českou obdobou je Josef Václav Frič (1829–1890), který byl však o generaci mladší, symptomaticky se v roce 1880 do Prahy vrátil a je v ČR zcela zapomenut. Přes svou nekompromisnost má Kossuth v Maďarsku postavení otce národa, jeho ulice je v každém městě, takže se nakonec podobá spíše Karlu Havlíčkovi (1821–1856), ačkoliv jeho politický charakter i osud byl úplně jiný. Připomeňme si, že pojem Bachových husarů je v Maďarsku stále živý, ačkoliv se už vesměs netuší, že to byli převážně Češi.

Mihály Károlyi (1875–1955) je tím, čím by byl Bohumír Šmeral (1880–1941), kdyby byl v postavení Vlastimila Tusara (1880–1924). Současní Maďaři ho odmítají a levice na něj, stejně jako u nás na Šmerala, raději zapomněla. V podobném postavení na pravici je Miklós Horthy de Nagybánya (1868–1957), kterého by šlo přirovnat ke Karlu Kramářovi (1860–1937) nebo Rudolfu Beranovi (1887–1954). Toho také většina Maďarů nemusí.

Imre Nagy (1896–1958) se nedá přirovnat k nikomu; nejvíce se mu podobá o generaci mladší Josef Smrkovský (1911–1974), který je však na rozdíl od Nagye zapomenut. Jeho percepce byla pro mne nejvíce překvapivá. Antikomunisté jsou v menšině, Nagyově činnosti od roku 1953 se nedá vytknout vůbec nic. Proto je hodnocen kladně.

 

15. března 2014

Homosexuální hnutí

Článek o homosexualismu sice vzbudil živý ohlas, nicméně mnozí nepochopili jeho podstatu. Za všechny třeba Kapitán: „Nevím, kde berete ten Váš odhad, že 90% národa propadla buzerantismu.“ Jedná se o fatální nepochopení rozdílu mezi homofilií a homosexualismem. Ve skutečnosti vůbec nic nebrání tomu, aby homosexualista byl homofobem. Naopak, homofilů je mezi homosexualisty výrazná menšina; jedná se prakticky jen o ty, kteří se chovají homosexuálně.

Tak tedy znovu: Homosexualism je přesvědčení, že existuje něco jako sexuální „orientace“, která je vrozená a nedá se s ní vůbec nic dělat. Je to tedy ideologie na úrovni rasismu, tedy tvrzení, že barva kůže předurčuje naše chování. Názor, že homosexuální „orientace“ je positivní, s homosexualismem nijak nesouvisí. To je homofilie.

Důvod, proč je homosexualism tak rozšířenou ideologií jako bylo křesťanství ve středověku nebo kommunistická ideologie za kommunismu (cca od roku 1955 byla veřejnost v ČSR přesvědčena, že jakákoliv alternativa ke kommunismu je nereálná, byť by třeba byla žádoucí) je jednak všeobecná popularita všech biologisujících ideologií, od sociálního darwinismu po rasism, a jednak úspěchy homosexuálního hnutí, obvykle nazývané osvobození homosexuálů. Na to se podívejme podrobněji. Jeho konečným cílem je rozložení heteronormativity, která je stále ještě prevalentní.

Podstatou homosexuálního hnutí je vytvoření homosexuální sdílené identity, jejíž nositelé tvoří kolektiv – menšinu, která má společné cíle, k jejichž prosazení volí nejrůznější prostředky, a to včetně násilných. Přijetí identity se říká „konverse“. Homosexuální hnutí vyžaduje zveřejnění konverse = coming out.

Ačkoliv je těžké odlišit úsilí o pouhou aprobaci homosexuálního chování od homosexuálního hnutí, zdá se, že počátky homosexuálního hnutí lze datovat do 11. 11. 1950, kdy Harry Hay založil Mattachine Society („group to protect and improve the rights of homosexuals“) jako základní organisaci Kommunistické strany USA a individuální politické úsilí tak přerostlo v kolektivní. Vlastní homosexuální hnutí začíná 19. 9. 1964, kdy se v New Yorku konala první homosexuální demonstrace.

Prvním cílem homosexuálního hnutí bylo odstranění homosexuality ze seznamu duševních nemocí, nejprve z DSM, kdy v roce 1970 začal ostrý nátlak na APA. To bylo korunováno úspěchem, když 15. 12. 1973 představenstvo APA odstranilo homosexualitu ze seznamu duševních nemocí. Celosvětově se to homosexuálnímu hnutí podařilo až 17. 5. 1990, kdy byla homosexualita odstraněna z ICD-10.

Od 90. let se tak homosexuální hnutí musí vyrovnat s tím, že je pevnou součástí establishmentu. Proto se distancovalo od jiných hnutí sexuálního osvobození, pedofilního, zoofilního či polygamního (krvesmilné, kvůli extrémně malému počtu vyznavačů, neexistuje). Diferenčním znakem je, zda tyto parafilie jsou uznány za sexuální „orientaci“ či nikoliv.

7. března 2014

Zdvořilostní obraty ve francouzštině

Na rozdíl od Čechů si Francouzi dávají na psaní dopisů záležet. Dbají na formu, v rámci níž může být každý originální až až. Závěr dopisu tak není odfláknut příliš stručným rozloučením jako je české trapné „S pozdravem“ nebo lépe „V úctě“, nýbrž zdvořilostním obratem (fr. formule de politesse) je celá věta.

S jejím začátkem není nutné experimentovat. Nejvhodnější je Je vous prie („Prosím Vás“), když Veuillez („Račte“) je již zastaralé. Následuje sloveso. Když použijete dʼagréer („přijměte“), nic nezkazíte. Pokračujete oslovením (fr. entête), které se musí shodovat s úvodním oslovením. Obvykle jde o Cher Monsieur (vážený pane) nebo Chère Madame (vážená paní). Dále je vhodné pokračovat vycpávkovým slovem lʼexpression de  („výraz“). Následuje mes („mých“). A pak už může dát prostor své kreativitě, najít vhodné podstatné jméno, doprovázené přídavným, případně stupňovaným.
  1. sentiments (rod mužský) – city: distingués, dévoués, cordiaux, les plus respectueux, les meilleurs
  2. salutations (rod ženský) – pozdravy: distinguées, sincères, respectueuses, honorables, honnêtes, cordiales, les meilleures
  3. considérations (rod ženský) – ohledy
Příklad: Je vous prie dʼagréer, Madame ou Monsieur, lʼexpression de mes sentiments cordiaux. Tedy: „Prosím Vás přijměte, vážená paní nebo pane, výraz mých srdečných citů.“

Update: Ačkoliv se tvrdí, že Francouzi zde dokáží japonským způsobem vyjádřit hierarchii úcty, žádný systém jsem v tom nezpozoroval. Jediný příklad:
  1. vyjádření pisatelovy podřízenosti adresátu: le respect
  2. vyjádření pisatelovy rovnosti s adresátem: la cordialité
  3. vyjádření pisatelovy nadřízenosti nad adresátem: la considération

2. března 2014

Idealisté a realisté

Protože podporuji program rigorosní terminologie, trápilo mě, že u klassifikace politických směrů jsem si musel vypomoci neologismy: binární a pluralitní politika. Uvědomil jsem si však, že tyto neologismy vůbec nejsou nutné, že plně postačí starý dobrý idealism a realism. Jejich vymezení však zůstávává stejné jako dosud: idealism je černobílý a intolerantní ke Zlu, realism je pluralistický, tolerantní a s pojmem Zlo v politice vůbec nepracuje.

politický směrheslorealistickýidealistický
praviceřádpaleokonservativismneokonservativism
středsvobodaliberalismprogressivism
levicerovnoststará levicenová levice

Pojem Pravda a láska pak v širším nepřesném pojetí označuje idealistickou politiku, nebo v užším a vhodnějším pojetí idealistický střed.

Je zvláštní, že zatímco v umění je idealism dávno passé a prim hraje realism v podobě autenticity, v politice je naopak ve flóru idealism. Osobně se však hrdě hlásím k realistickému středu, tedy liberalismu.

Updated.

27. února 2014

Homosexualism

Homosexualism (anglicky častěji gay ideology) je nejvíce rozšířenou ideologií dneška. Zastává ho odhadem až 90 % české populace. Ostatních 10 % procent, které tuto ideologii nesdílejí, jsou předmětem morálního odsudku, od nálepkování („homofobové“) až po výhružky násilím. Nebýt homosexualistou je tedy považováno za zcela nepřijatelné a svoboda projevu antihomosexualistická vyjádření nekryje.

Podstatou homosexualismu je tvrzení, že každý člověk má nějakou sexuální „orientaci“ a je povinen se podle ní chovat, tj. být „homosexuál“ nebo „heterosexuál“. Dogmatisován je názor, že sexuální „orientace“ není záležitostí volby a že je určena již před porodem. Ve své radikální podobě homosexualism tvrdí, že existují pouze 2 sexuální „orientace“: heterosexuální a homosexuální. Na první pohled překvapivě homosexualism nedefinuje pojmy „homosexuál“ a „homosexualita“. „Homosexualita“ je úmyslně vágní pojem. Může jí být vše: od biologicky (geneticky či imprintingem) daných homosexuálních vloh (kladné hodnocení) / sklonů (záporné hodnocení) – nejlépe tedy neutrálně: homosexuálního pudu – a homosexuální inklinace (méně vhodně: preference), přes ojediněné či pravidelné homosexuální chování, tj. homosexuální styk, až po homosexuální identifikaci, homosexuální životní styl a aktivní hlásání homosexuální ideologie. Zdá se, že v nejčastější percepci je „homosexuál“ ten, kdo má homosexuální pud; homosexuální chování, tedy experimentování s homosexuálním stykem, ať už situačně vynucené (internáty či vězení), anebo ze zvědavosti, ve většinovém homosexualistickém pojetí z člověka „homosexuála“ nedělá.

Zatímco heterosexuální životní styl není normován, homosexuální životní styl je normován velice přísně. „Homosexuál“ je povinen přiznat si svou sexuální „orientaci“, tedy vyjít z falešného života, zveřejnit ji (tj. provést coming out), najít si jiného „homosexuála“, uzavřít s ním registrované partnerství a žít s ním věrně až do smrti. Tento ideál však nesplňuje odhadem až 99 % „homosexuálů“, což jen zvyšuje společenský tlak na ně kladený. Ačkoliv homosexualisty je drtivá většina populace, naproti tomu homofilní (tj. s kladným pohledem na homosexuální chování) je úzká menšina „heterosexuálů“; pouze ti „uvědomělí“. Proto řada lidí s homosexuálním pudem ze své vlastní volby raději žije heterosexuálním životním stylem. Ti, kteří mají homosexuální pud silnější, přistupují k občasnému či pravidelnému homosexuálnímu styku. I nadále však sami sebe vidí jako „heterosexuály“ nebo se sami pro sebe vymezují jako „bisexuálové“. Takové chování nesmírně irrituje radikální homosexualisty, kteří je „outují“, tj. veřejně označují za tajné „homosexuály“, obvykle s poukazem na případy jejich homosexuálních styků. Cílem „outingu“ jsou především ti, kteří veřejně odmítají homosexualism, jako je třeba bývalý president Václav Klaus. Jiný důvod je ideologický: „to "break the stereotype of homosexuals" of being "timid, weak and unheroic figures"“. Barney Frank: „I think there's a right to privacy. But the right to privacy should not be a right to hypocrisy. And people who want to demonize other people shouldn't then be able to go home and close the door and do it themselves.“ Je tedy zjevné, že homosexualism je vigilantistická ideologie: „Lesbians and gay men have a right, and a duty, to expose hypocrites and homophobes.“ V outingu slyšíme rovněž klassické pravdoláskovní tóny: „The point of outing, as I have defended it, is not to wreak vengeance, not to punish, and not to deflect attention from one's own debased state. Its point is to avoid degrading oneself.“

Ačkoliv součástí LGBT hnutí jsou formálně i bisexuálové, transsexuálové a intersexuálové, radikální homosexualisté takové sexuální „orientace“ popírají, stejně jako podle nich není sexuální „orientací“ pedofilie, zoofilie, nekrofilie či jiná parafilie, údajně pro absenci souhlasu sexuálního protějšku. Sexuální „orientací“ není ani promiskuita či polygamie.

Updated.

18. února 2014

Jak si nastavit Google Search

První úrovní hackingu je umět využít stávající možnosti beze zbytku. V HTTP protokollu se tak děje pomocí parametrů při volání procedury GET. Standardem je, že po názvu enginu (včetně jazyka, v němž je napsán) následuje otazník a jednotlivé parametry jsou odděleny ampersandem; na pořadí nezáleží. Hodnota se parametru obvykle přiděluje pomocí znaku pro rovnost. Příklad:

http://iuridictum.pecina.cz/index.php?title=Pr%C3%A1vo&action=history

Tady engine Index.PHP volají 2 parametry: Title a Action. Hodnotou pro Title je řetězec se znaky s diakritikou. Proto je nutné je zakódovat pomocí procenta na %C3 a %A1. Známou výjimkou je engine EUR-Lex, který místo oddělených parametrů předává pouze jeden, oddělený nestandardními dvojtečkami. Příklad.

A teď k parametrům Google Search. Výchozí přehled uvádí česky TechNet. Základem je nastavit si jazyk. Mnoho funkcí totiž v češtině nefunguje a naopak české příkazy nefungují v jiných jazykových versích. Příkladem jsou lety a jejich čísla, např. ČSA z Prahy do Berlína, nebo definice slov.

Jazyk se nastavuje pomocí parametru HL a hodnotou je označení jazyka v ISO-639-1. Příklady – česky: hl=cs, anglicky: hl=en a francouzsky: hl=fr. Seznam všech přípustných hodnot.

Pro přehled všech parametrů existuje nezávislý Google Guide. O operátorech pojednává nápověda: česky a anglicky. Velkou extensí prostého vyhledávání je 22 special features: česky a anglicky. Příklady: převod měnpřevod jednotekpočasíčas, východ nebo západ slunce, údaje o obyvatelstvu, včetně nezaměstnanostiprogram kinmapy nebo hříčka Baconovo číslo.

23. ledna 2014

Srbský pomník vrahovi

Nepřekvapuje. Dnes se vrahům staví pomníky běžně.

2. ledna 2014

Přežitky kommunismu

Jednou z největších výhod Miloše Zemana je, že na rozdíl od Karla Schwarzenberga není konformista. V protikladu s ním umí totiž jít nejen proti vkusu obyčejných lidí (vyhnání Sudetských Němců), ale i proti vkusu elit (vánoční poselství místo novoročního projevu).

Díky Zemanovi tak slavíme výročí osvobození od nacismu (ne od fascismu, jak to označují zastydlí marxisté a rusofilové) 8. května jako na Západě a ne 9. května jako v Rusku. Rovněž senátní a krajské volby byly za Zemana v roce 2000 v jeden den a ne ve dva, jak zní postkommunistická tradice.

Přiznám se, že nebýt Zemana, tak jsem netušil, že Masaryk i Beneš měli vánoční poselství. Tak se podívejme na další kommunistické přežitky, které nám otravují život:

1. Soudní trojky
Zatímco vyšší soudy mají rozhodovat v plénu nebo alespoň v početných panelech, v ČR vrcholné soudy (NSČR, NSS a ÚS) pravidelně rozhodují v trojčlenných senátech. Ustanovení § 23 zákona č. 66/1952 Sb., o organisaci soudů, totiž soudní soustavu plně sovětisovalo: „Trestní a občanskoprávní kolegium rozhoduje jako soud druhé stolice v senátech složených ze tří soudců příslušného kolegia a dvou soudců z lidu, vojenské kolegium v senátech složených ze tří vojenských soudců vojenského kolegia a dvou soudců z lidu; jinak rozhoduje trestní a občanskoprávní kolegium v senátech složených ze tří soudců příslušného kolegia, vojenské kolegium v senátech složených ze tří vojenských soudců.“ Od té doby jsou sovětská tříčlenná soudní oddělení v českých zemích dodnes.

2. Zrušení porot
Poroty byly zrušeny dne 22. prosince 1948 zákonem č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví. Důvodová zpráva to tehdy přešla pouze tímto konstatováním: „Porotní soudy se zrušují, účast lidu při rozhodování ve věcech trestních je zajištěna složením senátů.“ Nahradili ji soudci z lidu, což je orgán, který se neosvědčil.

3. Zastaralé processní předpisy
Zatímco hmotné právo je od 1. 1. 2014 plně rekodifikováno novými kodexy, byť NZP i NTZ jsou mentálně závislé na svých kommunistických vzorech (ZP 1965 a TZ 1961), processní právo je zatím koncepčně plně kommunistické: OSŘ 1963 i TŘ 1961.

4. Výtržnictví
Ačkoliv příživnictví bylo článkem I částí B bodem 70 novely č. 175/1990 Sb. s účinností od 1. července 1990 zrušeno; výtržnictví, které bylo zavedeno stejnou novelou č. 63/1956 Sb., hyzdí český právní řád dodnes.

5. Čestné prohlášení
Bylo zavedeno zákonem č. 173/1948 Sb., o čestném prohlášení ve správním řízení. Důvodová zpráva to odůvodnila takto: „Zjednodušuje styk mezi občanem a orgány veřejné správy a přispívá k prohloubení vzájemné důvěry v duchu lidové demokracie, která jednak klade zvýšené požadavky na mravní kvalitu a smysl pro odpovědnost každého jednotlivce, jednak požaduje, aby orgány veřejné správy využily mravních hodnot našeho lidu k rychlejšímu a jednoduššímu úřadování.“

6. Excessivní užití presidentských fanfár
Ačkoliv fanfáry z Libuše používal už Masaryk, jejich abusus při každé možné příležitosti, je kommunistická innovace. Např. ještě ani Gottwalda nenapadlo, že by je mohl používat při příchodu do zákonodárného sboru: „Schůze přerušena v 11 hod. 27 minut. V 11 hod. 40 min. vchází do zasedací síně nově zvolený president republiky Klement Gottwald, uváděn náměstkem gen. tajemníka NS dr Ramajzlem a provázen úřadujícím náměstkem předsedy vlády Zápotockým, šéfem protokolu velvyslancem dr Skalickým, kancléřem Smutným a vedoucím úředníkem předsednictva vlády inž. Reimanem. - Členové Národního shromáždění, diplomatický sbor a obecenstvo povstávají a vítají presidenta bouřlivým potleskem a voláním: "Ať žije president Gottwald!" President republiky zaujal své místo na presidiální tribuně. - Schůze opět zahájena v 11 hod. 42 min.“ S tím začal až Zápotocký: „Schůze přerušena ve 12 hod. 18 min. - Ve 12 hod. 31 min. za zvuků fanfár z Libuše, vchází do zasedací síně nově zvolený president republiky Antonín Zápotocký, uváděn gen. tajemníkem NS Kováčikem a šéfem protokolu Šedivým a provázen náměstkem předsedy vlády dr. Mouralem a přednostou kanceláře presidenta republiky Červíčkem. - Členové Národního shromáždění, diplomatický sbor a přítomní hosté povstávají a vítají presidenta bouřlivým potleskem a voláním: "Ať žije president Zápotocký!" President republiky zaujal své místo na presidiální tribuně. - Schůze zahájena ve 12hod. 33 min.“

A určitě existují i další kommunistické přežitky.