Sudetská krize

28.3.1938 si Adolf Hitler do Berlína pozval předsedu Sudetoněmecké strany SdP Konráda Henleina a přikázal mu, aby ohledně národnostní otázky kladl čsl. vládě nesplnitelné požadavky. Henlein pak v Karlových Varech 24.4.38 předložil osmibodový »Karlovarský program« požadavků, týkající se mj. rovnoprávnosti, autonomie a napravení křivd z r. 1918 (viz také »Od 1919 k Mnich. dohodě «).

Splnění v programu požadovaných dalekosáhlých autonomních práv pro německou menšinu – jako např. samostatný správní aparát – by fakticky znamenalo konec československého státu. Tak byla vyprovokována tzv. »Sudetská krize«, která vyústila ve dnech 29. - 30.9.1938 v »Mnichovskou dohodu«. Do povědomí českého národa se zapsala jako »Mnichovská zrada«.

Na základě předpokládaného (a mylného) pohybu Wehrmacht(u) do Sudet, byla 21.5.38 v ČSR provedena částečná mobilizace. Pouze energický zákrok Anglie a Francie odvrátil hrozící válku. S ohledem na tyto okolnosti vydal Hitler o 9 dní později detailní pokyny k vojenské likvidaci Československa a nechal uvést Wehrmacht v pohotovost do 1.10.1938. Ze strany Německa současně nadále probíhala masivní propaganda. Poukazování na právo sebeurčení národa mělo dát německým plánům vzezření jakési legality; k tomu bylo nestále zdůrazňováno, že Sudety jsou posledním územním požadavkem.

Pro další průběh krise byl rozhodující postoj Velké Britanie, která doufala v zachování míru v Evropě za cenu ústupků. K tomuto účelu byla připravena jednat s Německem o změnách hranic ve středových. Evropě, zvláště když nesouhlasila s restriktivní menšinovou politikou Československa. Jakmile Hitler zač. září otevřeně pohrozil německým vpádem do ČSR, dorazil 15.9.38 britský ministerský předseda Arthur Neville Chamberlain v roli zprostředkovatele k osobnímu rozhovoru na Obersalzberg u Berchtesgaden.

21.9.38 odsouhlasila(!) čsl. vláda návrh Francie a Anglie, předat Německu území s nadpoloviční většinou německy mluvícího obyvatelstva – Sudety. Hitler ale v Sudetské krizi (sám k ní dal podnět) viděl dobrou záminku k napadení Československa, tedy i příležitost k rozpoutání války a návrh zprvu odmítl. Zdálo se, že válka je nevyhnutelná a ČSR tedy 23.9.38 vyhlásilo všeobecnou mobilizaci. Britská vláda nato požádala italského diktátora Benito Mussolini(ho) o zprostředkování jednání. Hitler, Mussolini, Chamberlain a franc. ministerský předseda Edouard Daladier se 29. září 1938 setkali v Mnichově – zástupce Československa ani jeho spojence Sovětského svazu nebyl pozván.

Sudetská krize byla před válkou tou největší. Zatímco Chamberlain věřil, že byl zajištěn trvalý mír, Hitler se k dohodě stavěl různě. Na jednu stranu litoval, že k jím chtěné válce nedošlo, na stranu druhou věděl, že něm. národ válku odmítá. Německý tisk ovšem připisoval zachování míru právě Hitlerovi, který tím v Říši získával na popularitě. Tak byly zároveň zmařeny plány pučistů z něm. vojenského velení kolem Ludwig Beck a Hans Oster , kteří po Mnichovské dohodě již nemohli doufat v podporu národa.

Ještě před tažením do Polska pronásledoval Hitlera stín »Mnichova« a údajně pronesl ke svojím generálům: »Mojí největší starostí je, aby v posl. minutě nepřišel zase nějaký „Schweinehund“ se zprostředkovacími plány«. Tím „Schweinehund“ byli očividně míněni Göring a Mussolini, kteří ho k jednání v Mnichově přemluvili. Nicméně „opětné získání“ Sudet bylo jedním z největších úspěchů Hitlerovy zahraniční politiky.