Sv. Trojice

Anotace části monografie Syntéza dogmatické teologie I: Bůh v Trojici (Praha 2003), jejiž autorem je Jean-Hervé Nicolas (1910–2001).

Překlady názvů lepší originálů

České země patří k německému kulturnímu okruhu. Důsledkem je kromě bídné kvality pop music staletá tradice „překladů“ názvů zcela odlišnými slovy. Příčinou je německá tradice, že název má odrážet obsah, a opomenutí, že název je první řadě identifikátor a autorská volba. Bez identifikátorů se nedomluvíme a volbou konkrétního názvu chce autor něco sdělit.

Stoletost německé tradice lze dokumentovat na názvech verneovek: Michel Strogoff, česky Carův kurýr; Hector Servadac, česky Na kometě; Les cinq cents millions de la Bégum, doslova 500 milionů Begumy, česky Ocelové město; Les tribulations d’un Chinois en Chine, doslova Trampoty Číňanovy v Číně, česky O život; La maison à vapeur, doslova Dům na páru, česky Zemí šelem; La Jangada, doslova Prám, česky Tajemství pralesa; L’école des robinsons, doslova Škola robinsonů, česky Dva Robinsoni; Kéraban le têtu, doslova Paličatý Keraban, česky Tvrdohlavý Turek; Mathias Sandorff, česky Nový hrabě Monte Christo; César Cascabel, česky Oceánem na kře ledové; Mistress Branican, česky V pustinách australských; Le château des Carpathes, doslova Karpatský hrad, česky Tajemný hrad v Karpatech; Mirifiques aventures de maître Antifer, doslova Neobyčejná dobrodružství mistra Antifera, česky Dobrodružná závěť; Face au drapeau, doslova Tváří k praporu, česky Vynález zkázy; Clovis Dardentor, česky Milionář na cestách; Le superbe Orénoque, doslova Nádherné Orinoko, česky Na vlnách Orinoka; Le testament d’un excentrique, doslova Výstředníkova závěť, česky Hra o dědictví; L’invasion de la mer, doslova Vpád moře, česky Zatopená Sahara; L’agence Thompson and Co., doslova Cestovní kancelář Thompson a spol., česky Trampoty páně Thompsonovy.

Vidíme odpor hlavně k názvům podle jména hlavního hrdiny nebo příliš fantasijnímu názvu. Přesto jsou dva případy, kdy překlad názvu je zřejmě vhodnější než původní název.

První je jeden z nejslavnějších sci-fi filmů Alien, doslova Cizinec. (Ve Francii název není překládán; v Québecu je to L’Étranger.) Ano, je to Vetřelec, anglicky doslova Intruder. Anglický název vystihuje kalvinistické trauma z kolonialismu; český název odráží paradigma znečištění. Proto nám přijde divné, že v originále se film jmenuje úplně jinak.

Druhý je seriál Sex and the City, doslova Sex a Město. To město v názvu je samozřejmě New York, který má jako intelektuální centrum východního pobřeží USA komplex z toho, že audiovisuálním centrem USA jsou Los Angeles. Proto se filmy Woodyho Allena odehrávají v New Yorku, stejně jako většina nezávislých filmů a sitcom Jak jsem potkal vaši matku a mnoho dalších.

Do češtiny je název seriálu přeložen jako Sex ve městě, anglicky doslova Sex in the City. To vyjadřuje cíl seriálu, popsat sexuální život velkoměsta, ale pomíjí poctu tvůrců New Yorku. Podobně sporný je překlad přezdívky hlavního hrdiny – Mr. Big, doslova pan Velký – jako pan Božský. V originále je to sexuální narážka; český překlad je toliko sentimentální.

Updated.

Slušnost v politice

Jedním z důvodů, proč nemám rád diskusse na Internetu, je to, že pokud člověk vše nevysvětlí jako v mateřské škole, tak mu to vždy někdo omlátí o hlavu. Důvod? Neochota opravdu diskutovat a místo toho snaha získat lacino nad soupeřem převahu a body.

Takže když jsem napsal: „Hledat slušnost v politice je jako hledat slušnost v obchodu a hodnotit něčí podnikání podle toho, jak je morální,“ tak se mi na hlavu sneslo neuvěřitelné množství kritiky, že popírám slušnost v politice. Při tom něco takového jsem vůbec netvrdil. Kdyby mí opponenti uměli číst (Václav Žák: „ukázalo se, že čeští vysokoškoláci neumějí – číst. Tím se samozřejmě nemyslí, že by neznali písmenka. Ale uniká jim smysl textu.“), tak by věděli, že jsem hovořil o podstatě (lat. substantia, řec. ὑπόστᾰσις) politiky, resp. podnikání. A tím není slušnost, to je pouhý akcident neboli bonus. Slušný politik nebo podnikatel je plus, ale politika nebo podnikání nemůže být hodnoceno podle slušnosti, nýbrž podle svého účelu. Pokud politiku nebo podnikání hodnotím podle slušnosti, sklouzávám do morálního kitsche a vyprazdňuji ji na morální přehlídku krásy. Jinými slovy, zkorumpovaný odborník je prospěšnější než nezkorumpovaný fanatik. Korrupce se dá do značné míry ohlídat (např. teamovostí), fanatism nikoliv.

A Starému pánovi vzkazuji, že realism v politice i v životě ≠ sociální darwinism, což je redukce sociologie na biologii. A já jsem holista. Nikdy jsem neřekl, že slušnost do politiky nepatří, jak tam z neznámého důvodu čte on, nýbrž že slušnost není κριτήριον politiky. O sociologii politiky jsem nemluvil, nýbrž o politologii, tedy o abstraktnější vědě.

Chalkedonský koncil (451)

Když se člověk hádá s různými heretiky, tak neškodí jim připomenout závěry svatých koncilů. Pro jednopodstatnost Boží je klíčový chalkedonský koncil (451), který schválil chalkedonské vyznání: „Ἑπόμενοι τοίνυν τοῖς ἁγίοις πατράσιν ἕνα καὶ τὸν αὐτὸν ὁμολογεῖν υἱὸν τὸν κύριον ἡμῶν Ἰησοῦν Χριστὸν συμφώνως ἅπαντες ἐκδιδάσκομεν, τέλειον τὸν αὐτὸν ἐν θεότητι καὶ τέλειον τὸν αὐτὸν ἐν ἀνθρωπότητι, θεὸν ἀληθῶς καὶ ἄνθρωπον ἀληθῶς τὸν αὐτὸν, ἐκ ψυχῆς λογικῆς καὶ σώματος, ὁμοούσιον τῷ πατρὶ κατὰ τὴν θεότητα, καὶ ὁμοούσιον τὸν αὐτὸν ἡμῖν κατὰ τὴν ἀνθρωπότητα, κατὰ πάντα ὅμοιον ἡμῖν χωρὶς ἁμαρτίας· πρὸ αἰώνων μὲν ἐκ τοῦ πατρὸς γεννηθέντα κατὰ τὴν θεότητα, ἐπ᾽ ἐσχάτων δὲ τῶν ἡμερῶν τὸν αὐτὸν δἰ ἡμᾶς καὶ διὰ τὴν ἡμετέραν σωτηρίαν ἐκ Μαρίας τῆς παρθένου τῆς θεοτόκου κατὰ τὴν ἀνθρωπότητα, ἕνα καὶ τὸν αὐτὸν Χριστόν, υἱόν, κύριον, μονογενῆ, ἐκ δύο φύσεων [ἐν δύο φύσεσιν], ἀδιαιρέτως, ἀχωρίστως γνωριζόμενον· οὐδαμοῦ τῆς τῶν φύσεων διαφορᾶς ἀνῃρημένης διὰ τὴν ἕνωσιν, σωζομένης δὲ μᾶλλον τῆς ἰδιότητος ἑκατέρας φύσεως καὶ εἰς ἓν πρόσωπον καὶ μίαν ὑπὸστασιν συντρεχούσης, οὐκ εἰς δύο πρόσωπα μεριζόμενον ἢ διαιρούμενον, ἀλλ᾽ ἕνα καὶ τὸν αὐτὸν υἱὸν καὶ μονογενῆ, θεὸν λόγον, κύριον Ἰησοῦ.“ (zdůrazněno mnou)

Latinský překlad: „Sequentes igitur sanctos patres, unum eundemque confiteri Filium et Dominum nostrum Jesum Christum consonanter omnes docemus, eundem perfectum in deitate et eundem perfectum in humanitate; Deum verum et hominem verum eundem ex anima rationali et corpore; consubstantialem Patri secundum deitatem, consubstantialem nobis eundem secundum humanitatem; 'per omnia nobis similem, absque peccato' (Heb. iv.): ante secula quidem de Patre genitum secundum deitatem; in novissimis autem diebus eundem propter nos et propter nostram salutem ex Maria virgine, Dei genitrice secundum humanitatem; unum eundemque Christum, filium, Dominum, unigenitum, in duabus naturis inconfuse, immutabiliter, indivise, inseperabiliter agnoscendum: nusquam sublata differentia naturarum propter unitionem, magisque salva proprietate utriusque naturæ, et in unam personam atque subsistentiam concurrente: non in duos personas partitum aut divisum, sed unum eundemque Filium et unigenitum, Deum verbum, Dominum Jesum Christum; sicut ante prophetæ de eo et ipse nos Jesus Christus erudivit et patrum nobis symbolum tradidit.“ (zdůrazněno mnou)

Katholický překlad: „My pak, následujíce svatých Otců všichni jednomyslně učíme lidi, aby vyznávali jednoho a téhož Syna, našeho Pána Ježíše Krista, jak dokonalého v božství, tak dokonalého v lidství, skutečně Boha a skutečně člověka, (který má) rozumovou duši a tělo, soupodstatného s Otcem co do božství a soupodstatného s námi co do lidství, jenž byl ve všem jako my, kromě hříchu, jenž byl počat přede všemi věky z Otce podle božství a v těchto posledních dnech za nás a za naši spásu narozeného z Panny Marie, Matky Boží, co do lidství, jednoho a téhož Krista, Syna, Pána, jednorozeného, aby (lidé) uznávali, že má dvě přirozenosti, nesmíšeně, neměnně, nerozdílně a neoddělitelně, a že toto rozlišení přirozeností není nijak zrušeno jejich spojením, avšak že vlastnost každé z přirozeností zůstala uchována, a je přítomna v jedné osobě a subsistenci, neodloučena ani nerozdělena do dvou osob, avšak v jednom a témž Synu, jednorozeném, Bohu-Slovu, Pánu Ježíši Kristu, jak o něm od počátku (stanovili) proroci a jak nás sám Pán Ježíš Kristus naučil a jak nám to předalo Vyznání svatých Otců.“ (zdůrazněno mnou)

Pravoslavný překlad: „Následujíce božské otce učíme se všichni jednomyslně vyznávati jednoho a téhož Syna, Pána našeho Ježíše Krista, dokonalého podle božství a dokonalého podle člověčenství, pravého Boha a pravého člověka, téhož duše i těla; jedné bytosti s Otcem podle božství a jedné bytosti také s námi podle člověčenství; ve všem nám podobného kromě hříchu; narozeného před věky od Otce podle božství, v poslední však dny téhož narozeného pro nás a pro naše spasení z Marie Panny Bohorodice podle člověčenství; jednoho a téhož Krista Syna, Pána, jednorozeného, kterého poznáváme ve dvou přirozenostech nesplývajících, neměnných, nerozlučných, neboť spojením nikterak nebyl rozdíl obou přirozeností odstraněn, ale naopak se uchovává vlastnost každé přirozenosti, spojující se do jedné osoby a jedné hypostase, který se neštěpí ani nerozděluje na dvě osobnosti, nýbrž je jeden a týž Syn a jednorozený Bůh Slovo, Pán Ježíš Kristus, jak dávno proroci o něm a jak sám Pán Ježíš Kristus nás učil, jakož nám též předal symbol otců našich.“ (zdůrazněno mnou)

Poznámka: Subsistentia znamená česky trvání. Cf. Hanson, zejména p. 186, popis vyznání, včetně heretických, a Boëthius.

Poučení pro Vodníka: Fanatism nikam nevede

Vodník je nejistý ve své víře, a proto je zvyklý poslouchat autority na slovo i tam, kde žádnými autoritami nejsou. Je zajímavé, že tento svůj postoj přisuzuje i ostatním, takže tvrdí, že přísahám na slova Bohumila Doležala, protože ho v mnoha směrech uznávám. Ve skutečnosti ale je to tak, že se Bohumil Doležal často mýlí. Jenže takový kritický postoj je pro Vodníka nepochopitelný. Má černobílé vidění: Člověk má buď ve všem pravdu, nebo se ve všem mýlí. Proto má takový problém s lidmi jako byl Tertullianus nebo Origenes.

Tak Řehoř Bohoslovec není žádnou autoritou na latinskou filologii, i když tvrdí: „We use in an orthodox sense the terms one Essence and three Hypostases, the one to denote the nature of the Godhead, the other the properties of the Three; the Italians mean the same, but, owing to the scantiness of their vocabulary, and its poverty of terms, they are unable to distinguish between Essence and Hypostases, and therefore introduce the term Persons, to avoid being understood to assert three Essences. The result, were it not piteous, would be laughable.“

Ve skutečnosti to bylo právě naopak. Byla to chudoba řečtiny, která ὑπόστᾰσις používala tu jako synonymum οὐσία, tu jako synonymum πρόσωπον (před tím tvář, jméno či přítomnost). Naopak latina vždy uměla odlišit mezi essentia, substantia a persona.

Závěr. Vodník by neměl řešit svou nejistotu ve víře dogmatisováním nepravdivých tvrzení, jako je Řehoře Bohoslovce o latině. Místo toho by měl sám samostatně uvažovat, neboť je člověk a myšlení je podstatou (substantia, ὑπόστᾰσις) lidství. Jinak je z něj obyčejný fanatik, zde schismatické sekty.

Význam pojmu ὑπόστᾰσις

Vodník se svým nesmyslným pojetím závaznosti nejstaršího nepřetržitého usu významu pojmu dostává až k těžké nesrozumitelnosti. Ukažme si to na pojmu ὑπόστᾰσις.

Je to neologism, který si vymyslel Ἀριστοτέλης. Označoval jím objektivní bytí, na rozdíl od zdánlivého. Jenže pak přišlo křesťanství. V Židům 1, 3 se píše: „On je jasem jeho slávy a vyjádřením jeho podstaty; svým mocným slovem nese vše, co je. On se postaral o očištění hříchů a poté usedl po pravici Velebnosti na výsostech.“ (v originále: „ὃς ὢν ἀπαύγασμα τῆς δόξης καὶ χαρακτὴρ τῆς ὑποστάσεως αὐτοῦ, φέρων τε τὰ πάντα τῶ ῥήματι τῆς δυνάμεως αὐτοῦ, καθαρισμὸν τῶν ἁμαρτιῶν ποιησάμενος ἐκάθισεν ἐν δεξιᾷ τῆς μεγαλωσύνης ἐν ὑψηλοῖς“) přičemž tučně označené slovo je v originále ὑπόστᾰσις ve správném pádě.

Ještě za nikájského koncilu (325) křesťané nerozlišovali mezi ὑπόστᾰσις a οὐσία. Tím se zdálo, že jsou polytheisty, neboť to vypadalo, že sv. Trojice má 3 odlišná bytí (οὐσία). Proto museli kappadočtí otcové objasnit, že nikoliv. Význam pojmu ὑπόστᾰσις radikálně změnili na pouhou osobu (πρόσωπον). Jenže zároveň museli vyjádřit, že povaha (podstata) Boha je stejná, ať je v kterékoliv osobě. A pro to použili stejný pojem: ὑπόστᾰσις, ačkoliv na Západě už mezi osobou (persona) a podstatou (substantia) uměli rozlišit. Bůh má totiž jedno bytí, stejnou podstatu a tři osoby. To, že se jedná o 3 osoby téže podstaty, neznamená modalism (sabellianism), protože nejde o jednu osobu, ale o tři, neboť Kristus má 2 přirozenosti (φύσις).

Poučení pro Peterse X: ούσία a ύπόστασις

Dva výběry z knih V. Losského; zdůraznění jsou moje:

Když Otcové chtěli vyjádřit realitu, která je Třem Osobám společná, „rozdělujíce na Tři nerozdělitelné Božství“, jak praví Řehoř Bohoslovec, zvolili slovo ούσία. Byl to filosofický termín a znamenal „jsoucnost” (bytnost), ale byl to už také termín zvulgarisovaný, protože jej začali používat ve smyslu např. „majetek” nebo „držba”(vláda). ... Slova όμοούσιος a ούσία však podtrhovala totožnost, což ovšem spíše souznělo s pozdním helenistickým myšlením, které .... soustřeďovalo pozornost k extatickému odhalení Jediného. Identita bytnosti, která jím byla vyjadřována, spojovala přece dvě nezvratně odlišné Osoby, aniž je v této jednotě pohlcovala. Bylo tedy nutno zabezpečit toto tajemství „druhého” a v tom případě běželo o něco, co bylo naprosto cizí antickému myšlení, jež ontologicky zdůrazňuje „totéž”, avšak v „jiném” zjišťuje až téměř rozpad bytí. Významným pro takový světový názor byla nepřítomnost jakéhokoli´v označení osoby v antickém slovníku, neboť latinské „persona“ a řecké „πρόσωπον“ mělo význam omezující, matoucí, a posléze dokonce illusorní aspekt individua. Nikoliv osoba, odhalující osobnostní bytí, nýbrž osoba – maska bytosti neosobní. Slovo πρόσωπον skutečně znamená masku či hereckou roli. „Druhý" je zde naprosto povrchní a jako takový postrádá jakékoliv hloubky. Proto nás nepřekvapí, že Otcové dali před tímto slabým a snad k omylu svádějícím slovem přednost jinému, důsledně jednoznačnému slovu, jehož smysl však oni dokonale přetavili; tím slovem je ύπόστασις.

Jestliže ούσία byl pojem zřejmě filosofický, který byl postupně vulgarisován, pak ύπόστασις bylo slovo všední, které začínalo teprve získávat filosofický význam. V běžném jazyce toto slovo znamenalo „existování“, ale někteří stoikové mu dali význam zvláštní substance, význam individuality. Ostatně termíny ούσία a ύπόστασις byly téměř synonyma, oba měly vztah k bytí, přičemž první znamenal spíše jsoucnost, zatímco druhý zvláštnost, ačkoli přece jen nelze přehnaně mezi nimi vytyčovat rozdíl. ... Tato relativní ekvivalence přála utváření křesťanské terminologie. Vždyť neexistoval jiný, ranější kontext, který by byl schopen porušit rovnováhu mezi dvěma termíny, jejichž prostřednictvím si svatí Otcové přáli zdůraznit rovnocenné hodnoty... Prakticky ούσία i ύπόστασις byla nejprve synonyma. Oba termíny měly vztah k sféře bytí. Otcové tím, že jim vtiskli specifický význam, mohli poté bez zábran zapojit osobnost v bytí a personalisovat ontologii.

(Vladimir Lossky: Dogmatická teologie, Praha 1994, str. 23-24)

---

The two terms would thus appear to be more or less synonymous; ούσία meaning an individual substance, while being capable at the same time of denoting the essence common to manu individuals; ύπόστασις, on the other hand, meaning existence in general, but capable also of application to individual substances. According to the testimony of Theodoret of Cyrus: „for profane wisdom there is no difference between ούσία and ύπόστασις. For ούσία means that which is, and ύπόστασις that which subsists. But according to the teaching of the fathers, there is between ούσία and ύπόστασις the same difference as between common and particular.“ The genius of the Fathers made use of the two synonyms to distinguish in God that which is common - ούσία, substance or essence – from that which is particular – ύπόστασις or person.

This latter expression, persona, πρόσωπον, which was widely adopted in the West, at first occasioned lively disputes in Eastern Christendom. In reality, this word far from having its modern sense of person (human personality, for example), denoted rather the outward aspect of the individual – the appearance, visage, mask; or the character assumed by an actor. St. Basil saw in this term, as applied to trinitarian doctrine, a tendency which had already shown itself in Sabellianism... In the West, on the other hand, the term ύπόστασις (which was translated by substantia), was regarded as an expression of tritheism and even of Arianism. These misunderstandings were nevertheless dispelled..

(Vladimir Lossky: The Mystical Theology of the Eastern Church, Crestwood, New York, 1976, p.51-52; další studium zde)

Základy ontologie

Ačkoliv jsme debatovali o něčem jiném, Vodník narazil na problém základních ontologických pojmů. Myslím, že stojí za to si je vyjasnit:

1. οὐσία, lat. essentia, česky bytnost
2. ὑπόστᾰσις, lat. substantia, česky podstata
3. ύπαρξη, lat. existentia, česky výskyt

Je ale pravda, že Heidegger toto tradiční dělení zpochybňuje a tvrdí, že οὐσία je bytí, zatímco ὑπόστᾰσις je výskyt.

Nečekaná podpora nominalismu

Vyjádřete v latině pravdy katolické víry a Řek vám poví, že jste heretik.
P. Efrem Jindráček, OP: „Zde je třeba rozlišit řadu věcí: Napětí mezi řeckými a latinskými věroučnými formulacemi zde bylo od svého počátku, a lze to velmi dobře pochopit. Řada latinských termínů měla v doslovném řeckém překladu nepravověrný význam (např. lat. persona/čes. osoba/řec. prosopon–divadelní maska). Proto se už první koncily a kréda vytvářela v obou jazycích, řecky i latinsky, často s drobným výkladem („výraz XY, který Řekové nazývají AB“ apod.). Rozhodnout mezi řečtinou a latinou co do literární úrovně, úctyhodnosti a přesnosti je nesmírně těžké až nemožné. Pokud je onen „Řek“ nekatolík, pak je velmi pravděpodobné že bude moje „latinské“ formulace považovat za heretické, podobně jako německý luterán ci švýcarský kalvinista, protože nesdílí jejich obsah. Katolický (vzdělaný) „Řek“ ovšem paralelní kréda i terminologii zná a dnes rozhodně žádný problém nepředstavují. Je pravdou katolické víry, že nevěříme ve slova, ale v jejich obsah.“

Na rozdíl od antinominalistů, kteří mají nejprve slovo, který jim determinuje obsah, např. monopol (μονος znamená jeden, πωλειν znamená prodávat), nominalisté mají jev, které více či méně vhodně pojmenují. Pojem je tak v pojetí nominalistů pouhý ukazatel (angl. pointer).

Unitáři o sv. Trojici

Doporučuji si prostudovat zajímavou knihnu Andrewse Nortona.

Agnostik, co fušuje do atheismu

Vždycky mne fascinuje, kolik neatheistů se pokouší vymezovat, v co údajně věřím. To, že nevěřím na Bílou paní ani Ježíše, podle nich znamená, že jsem věřící. No, theisté jsou schopni všeho, včetně označování tří osob za jednoho Boha.

Tak i Jezovec vydává (níže se však od toho distancuje) hlas agnostika Michaela Ruse za nějaký pravý atheism. Ne, není. "If you mean someone who agrees that logically there could be a god, but who doesn't think that the logical possibility is terribly likely, or at least not something that should keep us awake at night, then I guess a lot of us are atheists." Pokud někdo neví, zda Bůh je či není, tak to určitě není atheista, nýbrž pouhý agnostik. A těch podle mého názoru není mnoho. Normální člověk ví, že Bílá paní ani Bůh neexistují, protože se v reálném světě nijak neprojevují. Boha si vymyslel člověk jako příčinu jevů, které si nedokázal jinak vysvětlit. Nyní mu slouží jako psychologická berlička.

Dnes, v době rozvinuté vědy, by už nic takového nebylo možné. Symptomatická je nenávist věřících k evoluční theorii, kterou pohrdavě označují za hypothesu, aniž by tušili, co znamená slovo "theorie" a co "hypothesa".

Sociální role náboženství je něco jiného. I já jsem mnohokrát napsal o positivní roli katholictví pro vznik Západu. Na druhou stranu nelze nevidět primitivnost éthosu mnohých agnostiků: "Of course there has been evil in the name of religion – the pope telling Africans not to use condoms in the face of Aids" či levičáčství: "The troubles in Northern Ireland were surely about socio-economic issues also, and the young men who flew into the World Trade Centre towers were infected by the alienation and despair of the young in Muslim countries in the face of poverty and inequalities."

Updated.

Bůh je jen jeden

Soňa Diartová: "Korán jsem četla několikrát a ráda ho otevřu kdykoliv, zrovna tak Bibli, vždyť tyto svaté knihy jsou totéž. Jen jsou trochu jinak napsány a s časovým odstupem. Bůh je jen jeden a je jedno jestli se přikloníme ke křesťanství, judaismu nebo islámu. Měli bychom v první řadě zůstat slušnými lidmi."

A ještě něco.

Bůh v abrahamovských náboženstvích

Jak známo, jsou tři hlavní abrahamovská náboženství: židovství, křesťanství a islám. Je možný i pohled, že je to vlastně náboženství jen jedno a tyto tři hlavní směry jsou pouhé sekty. Vskutku, zdá se, že například takoví mormoni mají více společného s muslimy než třeba s pravoslavnými.

Věřící těchto náboženství se snaží společné rysy zastírat a naopak přehnaně zdůrazňovat odlišnosti. Např. pesach – velikonoce – pascha je to samé, ale přesto pravoslavní nikdy nepřiznají, že slaví ten samý svátek jako židé.

To platí i pro koncept Boha, na což jsem nedávno narazil v nesouvisející diskussi. Při tom toto nepochopení se již kdysi dávno diskutovalo na Vrbě a diskusse se tam rozhořela ještě jednou. "Our Allah and your Allah is one." Korán 29, 46

Tak si ji shrňme:

1. židovské pojmy: אל (El) znamená Bůh, אלהים (Elóhím) znamená bohové, יהוה (Jahve) je boží jméno, ‘Elyōn (עליון) znamená Nejvyšší a אֲדֹנָי (Adonai) znamená Pánové.
2. křesťanské pojmy: Hospodin, Pán.
3. islámské pojmy: Allah (الله) znamená Bůh, ilāh (إله) znamená bůh. Zda má Bůh jméno i v islámu, se mi zjistit nepodařilo.