Tomáš Pecina ohlásil ukončení blogu Slepecká hůl. Důvodem byl spor o klasicismus.
Posledním universálním uměleckým slohem bylo rokoko (1715–1784), sloh Ludvíka XV. Jsou lidé, kteří mu upírají samostatnost a označují ho, např. v hudbě (1725), za pouhé pozdní baroko. Přitom neexistuje větší kontrast mezi puritánským a hrubým barokem a libertinským a jemným rokokem. Např. druhá polovina roku 1731 je období, kdy se toho stalo nejméně v historii.
Ale pojďme ke klasicismu. Podnětem k jeho vzniku bylo vykopání Pompejí v roce 1748. To bylo mohutnou inspirací pro další návrat k antice. Když v roce 1764 vydal Johann Joachim Winckelmann Dějiny antického umění, byl z toho bestseller. Na jejich základě se Anton Raphael Mengs pokoušel o nový směr malby. Ale revolucí byla až Přísaha Horatiů (1784) Jacquese-Louise Davida.
Klasicismus to neměl jednoduché. Od samého počátku proti němu byla v oposici opačná tendence, preromantismus, který se vyznačoval sentimentalismem a láskou k přírodě. To je výrazem plurality doby, která už nemá jednotící myšlenku.
Strohost klasicismu byla podpořena puritánstvím Velké francouzské revoluce, což bylo završeno empírem. Situace se mění po roce 1815, kdy je svět bezradný. Vrátit se před rok 1789 dost dobře nejde, pokračovat v revoluci také ne. Východiskem je definitivní vítězství romantismu na jedné straně: Prám Medusy (1818) Théodore Géricaulta; biedermaier (1815–1848) na straně druhé. Umění se poprvé rozpadlo vysoké a nízké. Romantiků byla jen hrstka, biedermaier bylo konsumní umění. Rozpor pokračoval v kontrastu mezi historismem a realismem. Zatímco pro sakrální stavby byl po roce 1830 patřičný neogothický sloh, pro světské po roce 1850 novorenesanční.
Celý příběh klasicismu v jeho závěrečné fasi jako akademismu ukončilo moderní umění, které po roce 1890 vytlačilo předchozí formy. Symbolem je rozpad Společnosti francouzských umělců odštěpením (secesí) Národní společnosti výtvarného umění v roce 1890 a vydání Rudého odznaku odvahy Stephena Cranea v roce 1895.
Zobrazují se příspěvky se štítkemUmění. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemUmění. Zobrazit všechny příspěvky
6. srpna 2016
19. září 2015
Dostojevskij o Pravdě a lásce
Geniální Dostojevskij perfektně vystihl podstatu Pravdy a lásky již před 150 lety v románu Běsi (1872).
Originál bolševickým pravopisem: "С год тому назад я читал в журнале статью его, написанную с страшною претензией на самую наивную поэзию, и при этом на психологию. Он описывал гибель одного парохода где-то у английского берега, чему сам был свидетелем, и видел, как спасали погибавших и вытаскивали утопленников. Вся статья эта, довольно длинная и многоречивая, написана была единственно с целию выставить себя самого. Так и читалось между строками: «Интересуйтесь мною, смотрите, каков я был в эти минуты. Зачем вам это море, буря, скалы, разбитые щепки корабля? Я ведь достаточно описал вам всё это моим могучим пером. Чего вы смотрите на эту утопленницу с мертвым ребенком в мертвых руках? Смотрите лучше на меня, как я не вынес этого зрелища и от него отвернулся. Вот я стал спиной; вот я в ужасе и не в силах оглянуться назад; я жмурю глаза — не правда ли, как это интересно?». Когда я передал мое мнение о статье Кармазинова Степану Трофимовичу, он со мной согласился."
Anglický překlad: "A year before, I had read an article of his in a review, written with an immense affectation of naïve poetry, and psychology too. He described the wreck of some steamer on the English coast, of which he had been the witness, and how he had seen the drowning people saved, and the dead bodies brought ashore. All this rather long and verbose article was written solely with the object of self-display. One seemed to read between the lines: "Concentrate yourselves on me. Behold what I was like at those moments. What are the sea, the storm, the rocks, the splinters of wrecked ships to you? I have described all that sufficiently to you with my mighty pen. Why look at that drowned woman with the dead child in her dead arms? Look rather at me, see how I was unable to bear that sight and turned away from it. Here I stood with my back to it; here I was horrified and could not bring myself to look; I blinked my eyes—isn't that interesting?" When I told Stepan Trofimovitch my opinion of Karmazinov's article he quite agreed with me."
Pokud se k tomu dostanu, tak se tady objeví i překlad do češtiny.
Originál bolševickým pravopisem: "С год тому назад я читал в журнале статью его, написанную с страшною претензией на самую наивную поэзию, и при этом на психологию. Он описывал гибель одного парохода где-то у английского берега, чему сам был свидетелем, и видел, как спасали погибавших и вытаскивали утопленников. Вся статья эта, довольно длинная и многоречивая, написана была единственно с целию выставить себя самого. Так и читалось между строками: «Интересуйтесь мною, смотрите, каков я был в эти минуты. Зачем вам это море, буря, скалы, разбитые щепки корабля? Я ведь достаточно описал вам всё это моим могучим пером. Чего вы смотрите на эту утопленницу с мертвым ребенком в мертвых руках? Смотрите лучше на меня, как я не вынес этого зрелища и от него отвернулся. Вот я стал спиной; вот я в ужасе и не в силах оглянуться назад; я жмурю глаза — не правда ли, как это интересно?». Когда я передал мое мнение о статье Кармазинова Степану Трофимовичу, он со мной согласился."
Anglický překlad: "A year before, I had read an article of his in a review, written with an immense affectation of naïve poetry, and psychology too. He described the wreck of some steamer on the English coast, of which he had been the witness, and how he had seen the drowning people saved, and the dead bodies brought ashore. All this rather long and verbose article was written solely with the object of self-display. One seemed to read between the lines: "Concentrate yourselves on me. Behold what I was like at those moments. What are the sea, the storm, the rocks, the splinters of wrecked ships to you? I have described all that sufficiently to you with my mighty pen. Why look at that drowned woman with the dead child in her dead arms? Look rather at me, see how I was unable to bear that sight and turned away from it. Here I stood with my back to it; here I was horrified and could not bring myself to look; I blinked my eyes—isn't that interesting?" When I told Stepan Trofimovitch my opinion of Karmazinov's article he quite agreed with me."
Pokud se k tomu dostanu, tak se tady objeví i překlad do češtiny.
6. března 2015
Monotype a jeho plagiáty
Písmolijna Monotype je nechvalně známá, že ukradla některá slavná písma:
- originál: Futura (Paul Renner, 1927) a ITC Avant Garde Gothic Book (Herb Lubalin, 1970). Ukradeno jako Century Gothic (1991) – proporce jsou z ITC Avant Garde Gothic a tvary z Futury.
- originál: Palatino (Hermann Zapf, 1948). Ukradeno jako Book Antiqua.
- originál: Helvetica (Max Miedinger, 1957). Ukradeno jako Arial (Patricia Saunders, 1982) – proporce jsou z Helvetiky a tvary z Monotype Grotesque (Frank Hinman Pierpont, 1926).
- originál: ITC Bookman (Alexander Phemister, 1858; Ed Benguiat, 1975). Ukradeno jako Bookman Old Style (Ong Chong Wah).
- originál: ITC Zapf Dingbats (Hermann Zapf, 1978). Ukradeno jako Monotype Sorts.
- originál: ITC Zapf Chancery (Hermann Zapf, 1979). Ukradeno jako Monotype Corsiva (Patricia Saunders).
1. října 2011
Хотят ли русские войны (1961)
Vodník žije ve svém vykonstruovaném světě, který s realitou nemá nic společného. Jedním z charakteristických znaků jeho světa je popírání existence Rusů v krátkém 20. století. Podle Vodníka ruský národ v roce 1917 zanikl, protože svrhl cara, a obnovil ho až President Obnovitel Jelcin v roce 1991.
Tento Vodníkův konstrukt samozřejmě popírá tisíce faktů. Připomeňme si tedy ruskou propagandistickou báseň tatarského básníka z dob nejhlubšího kommunismu, Jevgenije Jevtušenka, která byla pevnou součástí kommunistických učebnic:
Хотят ли русские войны?
Спросите вы у тишины
Над ширью пашен и полей,
И у берёз, и тополей.
Спросите вы у тех солдат,
Что под березами лежат,
И вам ответят их сыны,
Хотят ли русские войны.
Не только за свою страну
Солдаты гибли в ту войну,
А чтобы люди всей земли
Спокойно ночью спать могли.
Спросите тех, кто воевал,
Кто нас на Эльбе обнимал
(Мы этой памяти верны),
Хотят ли русские войны.
Да, мы умеем воевать,
Но не хотим, чтобы опять
Солдаты падали в бою
На землю горькую свою.
Спросите вы у матерей,
Спросите у жены моей,
И вы тогда понять должны,
Хотят ли русские войны.
Поймёт и докер, и рыбак,
Поймёт рабочий и батрак,
Поймёт народ любой страны,
Хотят ли русские войны.
Tento Vodníkův konstrukt samozřejmě popírá tisíce faktů. Připomeňme si tedy ruskou propagandistickou báseň tatarského básníka z dob nejhlubšího kommunismu, Jevgenije Jevtušenka, která byla pevnou součástí kommunistických učebnic:
Хотят ли русские войны?
Спросите вы у тишины
Над ширью пашен и полей,
И у берёз, и тополей.
Спросите вы у тех солдат,
Что под березами лежат,
И вам ответят их сыны,
Хотят ли русские войны.
Не только за свою страну
Солдаты гибли в ту войну,
А чтобы люди всей земли
Спокойно ночью спать могли.
Спросите тех, кто воевал,
Кто нас на Эльбе обнимал
(Мы этой памяти верны),
Хотят ли русские войны.
Да, мы умеем воевать,
Но не хотим, чтобы опять
Солдаты падали в бою
На землю горькую свою.
Спросите вы у матерей,
Спросите у жены моей,
И вы тогда понять должны,
Хотят ли русские войны.
Поймёт и докер, и рыбак,
Поймёт рабочий и батрак,
Поймёт народ любой страны,
Хотят ли русские войны.
10. září 2011
10. února 2011
Binbir Gece
Českým Internetem hýbe turecký TV seriál Binbir Gece (doslova Arabské noci, tedy v tradičním překladu Tisíc a jedna noc). TV nemaje, uchýlil jsem se k YouTube, kam nějaký dobrák seriál umístil ve slovenském překladu. Po zhlédnutí ukázky, na niž odkazuji, jsem dospěl k názoru, že se tento seriál nijak neliší od obdobných veleděl; napadá mne Esmeralda (příběh slepé mexické krásky). Prousta tam tedy nehledejte, je to romantická dávka emocí.
Proč tedy vyvolává tolik pobouření? Nevěřím tomu, že je to tím, že ho TV Nova nasadila každý den v hlavním vysílacím čase. Příčinu vidím ve sporu o to, co Tomáš Pecina kdysi pregnantně pojmenoval, zda jsme součástí Německa nebo nejsevernější výspou Balkánu. Protože Binbir Gece byly vysílány toliko v Azerbajdžánu, Bulharsku, Chorvatsku, Rumunsku, Makedonii, Srbsku, Řecku, Černé Hoře, Bosně a Hercegovině, Slovinsku a Slovensku, je to jasný důkaz toho, že tou nejsevernější výspou Balkánu skutečně jsme. To mnoha lidem vadí, protože se cítí být výše než ti muslimští špinavci z Turecka. Co na tom, že ve skutečnosti je Turecko mnohem vyspělejší než ČR, materiálně i duchovně.
Updated.
Proč tedy vyvolává tolik pobouření? Nevěřím tomu, že je to tím, že ho TV Nova nasadila každý den v hlavním vysílacím čase. Příčinu vidím ve sporu o to, co Tomáš Pecina kdysi pregnantně pojmenoval, zda jsme součástí Německa nebo nejsevernější výspou Balkánu. Protože Binbir Gece byly vysílány toliko v Azerbajdžánu, Bulharsku, Chorvatsku, Rumunsku, Makedonii, Srbsku, Řecku, Černé Hoře, Bosně a Hercegovině, Slovinsku a Slovensku, je to jasný důkaz toho, že tou nejsevernější výspou Balkánu skutečně jsme. To mnoha lidem vadí, protože se cítí být výše než ti muslimští špinavci z Turecka. Co na tom, že ve skutečnosti je Turecko mnohem vyspělejší než ČR, materiálně i duchovně.
Updated.
11. září 2010
Fila o Rejžkovi
Otevřený pohled na malý český rybníček: "Právě ono kamarádíčkování s lidmi z malého českého rybníčku, pocit insiderství, touha „být jedním z nich" a ochota svádět žabomyší boje o to, jestli se nějakému průměrnému českému filmaři povedlo natočit si aspoň jednu „hezkou scénu", je základem marasmu zdejšího deníkového psaní. Právě proto jsou Melounkovým odchodem nejvíce zaskočeny Mirka Spáčilová z DNES a Věra Míšková z Práva, protože patřil do jejich mentálního světa."
* * *
"Koncepční, disciplinovaná a dotažená díla vznikají na všech kulturních úrovních - v popkultuře, v undergroundu i jinde. […] Zdá se, že i Jan Rejžek je tedy víc produktem minulého režimu, než je schopen si připustit. Tehdy se na školách učilo jen papouškovat ideologickou doktrínu a jedinou protireakcí byla ignorace, brblání nebo agresivní opozice. Bavit se o věcech s jistou základní vstřícností a touhou je pochopit je Rejžkovi cizí. Proto i přese všechnu pravdivost jsou jeho texty vlastně banální."
28. srpna 2010
Ještě jednou k Dietlovi
Tomáš Pecina napsal odsudek největšího českého scénáristy, Jaroslava Dietla. Ačkoliv Koloc určitě netrpí ostalgií, ba právě naopak, nelze nevidět, že jeho výtečná úvaha je zatížena těžkou nepřesností. Vzhledem k vševládnoucímu manicheismu vidí Koloc i v normalisaci souboj Dobra a Zla. Dobro mu představují osmašedesátníci, které vidí v kdekom, včetně Dietla, zlo mu ztělesňuje normalisační establishment. Jenže takové pojetí je příliš schematické.
Na druhou stranu Dietl byl člen KSČ a nelze předpokládat, že by kommunismu nevěřil. Rehabilitoval ho Vladimír Diviš, I. náměstek ústředního ředitele ČST, který mu v roce 1974 nabídl napsal seriál o kolektivisaci vesnice – Nejmladší z rodu Hamrů (PDF). Není tedy důvodu dávat jej do jedné řady se Štěpánkem, Werichem či Gottem, u nichž lze důvodně předpokládat, že kommunismu nevěřili. Navíc spor o rok 1968 je nerozhodnutelný; nesdílím laciné antikommunistické odsudky.
Rovněž je velkou otázkou, zda líčení prostředí, které neodpovídá realitě, je lhaním. Copak idealisace není přípustný umělecký prostředek? Ano, Dietl líčí kommunistické obchody plné zboží, obětavé a nezištné zdravotníky a moudré, vzdělané a čestné aparátčíky. Všichni věděli, že to tak není. Není toto druhem kritiky? Na druhou stranu vygumoval KSČ z nemocnice. Není i to druhem kritiky? Nechtějme po uměleckém díle, aby bylo dokumentem.
Děj Okresu na severu se odehrává městě, které je něco mezi Mostem a Litvínovem. Pecina má pravdu, že seriál je výrazem kommunistické eschatologie: "Nahlíženo moderní optikou je seriál analyticky přesným pojednáním, proč centrálně řízená ekonomika musí selhávat, resp. proč by tehdejší komunistický režim dokázal prosperovat jedině v případě, že by v něm lidé byli nahrazeni anděly. Ze všech seriálů je tu ovšem nejmenší distorse reality: obchody jsou poloprázdné, zboží nekvalitní, komunisty řízené podniky nefungují, všude vládne neskutečný šlendrián, mladí lidé jsou demoralisovaní a snaží se najít únik před realitou. Vykoupením je – jak jinak – pouze stranický aparátník, který svou téměř absolutní moc nad okresem užívá moudře, uvážlivě a ku prospěchu všech." Zklamáním jsou 2 mužské vedlejší postavy: Pláteníkův zeť a Prokop Jr. Nejsou napsány příliš věrohodně.
Přesto přese všechno si myslím, že věrohodné zachycení KSČ jako opričniny i obou opričniků Vejříka (Petr Oliva) a Krečmara (Ilja Prachař) dává Okresu na severu hodnotu dodnes.
Na druhou stranu Dietl byl člen KSČ a nelze předpokládat, že by kommunismu nevěřil. Rehabilitoval ho Vladimír Diviš, I. náměstek ústředního ředitele ČST, který mu v roce 1974 nabídl napsal seriál o kolektivisaci vesnice – Nejmladší z rodu Hamrů (PDF). Není tedy důvodu dávat jej do jedné řady se Štěpánkem, Werichem či Gottem, u nichž lze důvodně předpokládat, že kommunismu nevěřili. Navíc spor o rok 1968 je nerozhodnutelný; nesdílím laciné antikommunistické odsudky.
Rovněž je velkou otázkou, zda líčení prostředí, které neodpovídá realitě, je lhaním. Copak idealisace není přípustný umělecký prostředek? Ano, Dietl líčí kommunistické obchody plné zboží, obětavé a nezištné zdravotníky a moudré, vzdělané a čestné aparátčíky. Všichni věděli, že to tak není. Není toto druhem kritiky? Na druhou stranu vygumoval KSČ z nemocnice. Není i to druhem kritiky? Nechtějme po uměleckém díle, aby bylo dokumentem.
Děj Okresu na severu se odehrává městě, které je něco mezi Mostem a Litvínovem. Pecina má pravdu, že seriál je výrazem kommunistické eschatologie: "Nahlíženo moderní optikou je seriál analyticky přesným pojednáním, proč centrálně řízená ekonomika musí selhávat, resp. proč by tehdejší komunistický režim dokázal prosperovat jedině v případě, že by v něm lidé byli nahrazeni anděly. Ze všech seriálů je tu ovšem nejmenší distorse reality: obchody jsou poloprázdné, zboží nekvalitní, komunisty řízené podniky nefungují, všude vládne neskutečný šlendrián, mladí lidé jsou demoralisovaní a snaží se najít únik před realitou. Vykoupením je – jak jinak – pouze stranický aparátník, který svou téměř absolutní moc nad okresem užívá moudře, uvážlivě a ku prospěchu všech." Zklamáním jsou 2 mužské vedlejší postavy: Pláteníkův zeť a Prokop Jr. Nejsou napsány příliš věrohodně.
Přesto přese všechno si myslím, že věrohodné zachycení KSČ jako opričniny i obou opričniků Vejříka (Petr Oliva) a Krečmara (Ilja Prachař) dává Okresu na severu hodnotu dodnes.
Spor o Pláteníka
Dietl je kommunistická kurva, napsal Tomáš Pecina. Lord Haw-Haw byl popraven, Alfred Rosenberg rovněž, stejně jako Antonín Jarmil Kožíšek, Alois Kříž, Rudolf Novák, Vladimír Krychtálek a Karel Werner. Kde se ta nenávist k propagandistům bere? V Německu dokonce mají speciální trestný čin: štvaní lidu (Volksverhetzung). Přitom to nejhorší, co Dietl kdy udělal, bylo, že obhajoval kommunistickou devastaci Berouna. Nikomu neublížil. Poslouchat každý den propagandu je jistě protivné, ale nikdy to nebylo povinné.
Je málokteré umělecké dílo je dokonalé. Namátkou: Nebezpečné známosti, Švejk, Den triffidů nebo Norské dřevo. Kundera nebo Čapek jsou čtiví, ale jejich texty mají více či méně nedostatků. Kundera má dokonalou češtinu a sloh, na druhou stranu jsou jeho postavy a záplety umělé, neživé. Čapek zase příliš ideologisuje svým humanismem.
Tak ani Dietl a jeho Okres na severu není dokonalý. Nejlepší, co by pro svůj seriál Dietl udělal, by bylo, kdyby škrtnul postavu Pláteníka. Pokud to někomu přijde absurdní, nechť si uvědomí, kolik různých episodních příhod tam bez něj je. Seriál by se hned stal realističtější. Okresní tajemník by tam mohl plnit stejně dekorativní funkci jako tajemník krajský. Jenže to by bylo přirozeně v rozporu s Dietlovými záměry workoholického outsidera jako hlavní postavy a rovněž se záměry KSČ ukázat své představitele jako moudré otce hospodáře, jako lidi z masa a kostí.
JzP polemisuje: "Ani já si nemyslím, že by Moučka byl mizerný herec." Jaké polohy Moučka předvádí? Jediné, co umí, je moudrý rozšafa. Pláteníkův konflikt se Soldánem zahrál neuvěřitelně špatně.
Nás teď přirozeně nejvíce zajímá vylíčení osmašedesátníků a určitě to silně zajímalo i schvalovací kommisse tehdy. Myslím, že to Dietl vystihl dobře, včetně přirozeného konfliktu mezi Prokopem Sr. a Prokopem Jr. To, že Dietlův pohled je normalisační, mu přeci neubírá na umělecké pravdivosti.
Je nutno uznat, že Hanychův příběh je uměle natahovaný. Jenže Dietl byl povídkář, nikoliv romanopisec. A pro své dílo potřeboval nějakou katharsi, když konflikt mezi Prokopem Sr. a Prokopem Jr. byl příliš o hubu a jeho positivní zakončení nevěrohodné (úlitba bohům).
Jinak musím souhlasit s JzP, že Pláteník nebyl žádný osmašedesátník, to jen Koloc podlehl negativní mýthologisaci (umělé démonisaci) normalisace. Pokud by ho zajímal realističtější obraz, může si přečíst třeba Hegenbartovy vzpomínky: "Předložil jste návrh na zrušení komise VTIR, nechal schválit, aniž jste to projednal se mnou a s kolektivem. Do roka a do dne jsem pochopil, co je ta šance, která se vyskytne jednou za 25 let, jak jste zdůrazňoval při mém „náboru“ do vládní funkce. Byl jsem bez práce a máte rozhodující podíl, spolu s M. Jakešem, že jste mě vrhli na oddělení Státní administrativy ÚV KSČ, kde prý určitě „skončím“. Připomínám i chvíle kdy jste, v dubnu a v květnu 1988, mně přehrával a předčítal Vámi koncipovaný program strany. Žádal jste, abych vše vyřídil M. Jakešovi a pomáhal Vám v propagaci Vašich názorů. Současně jste požadoval, abych Vám dal typy mých spolupracovníků, které by jste využil. Po druhé to bylo již na federální vládě, kdy jste mně ve Vaší kanceláři řekl, že mě „uděláte“ ideologickým tajemníkem ÚV KSČ a znovu jste žádal o typy lidí, které využijete. Připomínám i dopis, který jsem Vám zaslal jménem svým i 40ti odborníků životního prostředí, s nimiž jsem spolupracoval. Neodpověděl jste a naše názory ignoroval."
Nevládla nám jednotná skupina démonů, nýbrž reální politici, kteří se rvali o moc. A protože volby byly jen formální, nástrojem politické obměny byl klientelism, stejně jako ve starém Římě.
Je málokteré umělecké dílo je dokonalé. Namátkou: Nebezpečné známosti, Švejk, Den triffidů nebo Norské dřevo. Kundera nebo Čapek jsou čtiví, ale jejich texty mají více či méně nedostatků. Kundera má dokonalou češtinu a sloh, na druhou stranu jsou jeho postavy a záplety umělé, neživé. Čapek zase příliš ideologisuje svým humanismem.
Tak ani Dietl a jeho Okres na severu není dokonalý. Nejlepší, co by pro svůj seriál Dietl udělal, by bylo, kdyby škrtnul postavu Pláteníka. Pokud to někomu přijde absurdní, nechť si uvědomí, kolik různých episodních příhod tam bez něj je. Seriál by se hned stal realističtější. Okresní tajemník by tam mohl plnit stejně dekorativní funkci jako tajemník krajský. Jenže to by bylo přirozeně v rozporu s Dietlovými záměry workoholického outsidera jako hlavní postavy a rovněž se záměry KSČ ukázat své představitele jako moudré otce hospodáře, jako lidi z masa a kostí.
JzP polemisuje: "Ani já si nemyslím, že by Moučka byl mizerný herec." Jaké polohy Moučka předvádí? Jediné, co umí, je moudrý rozšafa. Pláteníkův konflikt se Soldánem zahrál neuvěřitelně špatně.
Nás teď přirozeně nejvíce zajímá vylíčení osmašedesátníků a určitě to silně zajímalo i schvalovací kommisse tehdy. Myslím, že to Dietl vystihl dobře, včetně přirozeného konfliktu mezi Prokopem Sr. a Prokopem Jr. To, že Dietlův pohled je normalisační, mu přeci neubírá na umělecké pravdivosti.
Je nutno uznat, že Hanychův příběh je uměle natahovaný. Jenže Dietl byl povídkář, nikoliv romanopisec. A pro své dílo potřeboval nějakou katharsi, když konflikt mezi Prokopem Sr. a Prokopem Jr. byl příliš o hubu a jeho positivní zakončení nevěrohodné (úlitba bohům).
Jinak musím souhlasit s JzP, že Pláteník nebyl žádný osmašedesátník, to jen Koloc podlehl negativní mýthologisaci (umělé démonisaci) normalisace. Pokud by ho zajímal realističtější obraz, může si přečíst třeba Hegenbartovy vzpomínky: "Předložil jste návrh na zrušení komise VTIR, nechal schválit, aniž jste to projednal se mnou a s kolektivem. Do roka a do dne jsem pochopil, co je ta šance, která se vyskytne jednou za 25 let, jak jste zdůrazňoval při mém „náboru“ do vládní funkce. Byl jsem bez práce a máte rozhodující podíl, spolu s M. Jakešem, že jste mě vrhli na oddělení Státní administrativy ÚV KSČ, kde prý určitě „skončím“. Připomínám i chvíle kdy jste, v dubnu a v květnu 1988, mně přehrával a předčítal Vámi koncipovaný program strany. Žádal jste, abych vše vyřídil M. Jakešovi a pomáhal Vám v propagaci Vašich názorů. Současně jste požadoval, abych Vám dal typy mých spolupracovníků, které by jste využil. Po druhé to bylo již na federální vládě, kdy jste mně ve Vaší kanceláři řekl, že mě „uděláte“ ideologickým tajemníkem ÚV KSČ a znovu jste žádal o typy lidí, které využijete. Připomínám i dopis, který jsem Vám zaslal jménem svým i 40ti odborníků životního prostředí, s nimiž jsem spolupracoval. Neodpověděl jste a naše názory ignoroval."
Nevládla nám jednotná skupina démonů, nýbrž reální politici, kteří se rvali o moc. A protože volby byly jen formální, nástrojem politické obměny byl klientelism, stejně jako ve starém Římě.
27. srpna 2010
Rehabilitace Jaroslava Dietla
V myšlenkovém úhoru Britských listů se zaskvěl brilantní a poučený rozbor díla Jaroslava Dietla z pera Tomáše Koloce: "pod pláštěm režimního autora dokázal do úst postav svých děl často propašovat takové motivy a výroky, nad nimiž znalci poměrů zůstává rozum stát, čímž se pro kulturní život v normalizaci stal svého druhu podobným „zastřešujícím“ fenoménem, jakým byl Jan Werich v letech 1948–1960, kdy byl ředitelem Hudebního divadla v Karlíně a divadla Satiry (později ABC)" + "v konkurenci dalších kvalitních autorů, kteří byli Dietlovými souputníky ve druhé, normalizační epoše jeho tvorby (Jiří Hubač, Oldřich Daněk) se hloubkou svého psaní neumístil na čele pelotonu", který lze vnímat též jako nepřímou polemiku s Tomášem Pecinou.
8. srpna 2010
Zlatí v. modří
8. května 2010
13. března 2010
6. března 2010
Stát Israel a umění
V millionté versi textu O tempora, o mores, semlel František Kostlán první poslední. Za pozornost stojí pouze normování přípustné kritiky Státu Israel:
Updated.
To, co se již po několik tisíciletí odehrává ve Svaté zemi, však není jednobarevné. Kritiku si zaslouží obě strany konfliktu, avšak založenou na kritickém rozumu. Nikoli na levičácké konstrukci, že vše palestinské konání je skvělé a vše židovské opačné, která vede až k bezostyšné podpoře islamistického terorismu. A nikoli na pravičácké konstrukci, že Izrael má v rámci své (legitimní) obrany právo na cokoli, včetně zakládání nových osad mimo hranice či násilí na civilistech.Věru Tydlitátovou pobouřila Kostlánova kritika moderního umění: "Vadí mi ale paušální hodnocení současného / moderního umění, které se příliš neliší od hodnocení ze strany nácků a jim zpřízněných integrálních katolíků." Ten, komu se moderní umění nelíbí, je nácek nebo jim zpřízněný. A máte to. Mitgefangen, mitgehangen.
Updated.
26. února 2010
Je třeba zabít Sekala
Leon zahájil zajímavou debatu o filmu Je třeba zabít Sekala. Proč ten film považuji za špatný, k tomu jsem se již zevrubně vyjadřoval. Bohužel nemohu najít kdy a kde. Kdyby to někdo dokázal za mne, byl bych mu vděčný. :-)
Proto jen parafrasuji svůj tehdejší názor, na kterém nemám co měnit: Hlavním důvodem, proč je ten film špatný, jsou reálie. Film je svou podstatou kovbojka, ale zasazená do protektorátu, kam se nehodí, protože lidé se tak tehdy nechovali. Dalším důvodem je dušínovská postava faráře. Tak neživý člověk do realistického filmu nepatří. Na druhou stranu, Bogusław Linda hrál výtečně.
Proto jen parafrasuji svůj tehdejší názor, na kterém nemám co měnit: Hlavním důvodem, proč je ten film špatný, jsou reálie. Film je svou podstatou kovbojka, ale zasazená do protektorátu, kam se nehodí, protože lidé se tak tehdy nechovali. Dalším důvodem je dušínovská postava faráře. Tak neživý člověk do realistického filmu nepatří. Na druhou stranu, Bogusław Linda hrál výtečně.
11. února 2010
7. února 2010
Nerozumím...
Nerozumím, jak osoba, která píše takovéhle verše, může stát tam, kde stojí, myslet si, co si myslí, říkat, co říká. Po Bondym další případ, kdy neomylná básnická intuice dříme v inkarnaci, jež je její téměř dokonalou antihesí.
Diskusse o umění
Text Branislava Michalky Zvrhlé umění vyvolal poměrně bouřlivou diskussi (i na zdi Facebooku Věry Tydlitátové), kterou jsme zaznamenali i na LW. Osobně nemám k svým 7 let starým příspěvkům co dodat, neboť se nechci rozmělňovat (od příspěvku č. 309 a od příspěvku č. 27).
6. února 2010
"Zvrhlé umění" stále živé
Michal Semín na svém blogu uveřejnil článek proti modernímu umění, k jehož názvu provokativně použil kodifikovaný satanský termín "zvrhlé umění". Tak se totiž o moderním umění vyjadřovali nacisté a proto je užití tohoto termínu nebezpečným indikátorem affinity s nacismem a potenciální přípravou nového Holokaustu. Všichni máme jistě v živé paměti nedávnou affairu kardinála Meisnera.
Ač s některými momenty v Semínově článku musím zcela souhlasit, celkově nemám rád velkorysé tažení proti nějakému umění jako takovému, pouze v extrémně nevkusných nebo urážlivých konnotacích, jako dříve zmíněné kundy. Nicméně užití nacistického a antisemitského termínu p. Semínem probudilo - zcela nepřekvapivě - skryté vášně ohnivé strážkyně čistoty veřejného prostoru, která explodovala erupcí hodnou menšího vulkánu: kromě Semína si to odskákala - opět zcela nepřekvapivě - i Lucka Šlégrová, která měla tolik neprozřetelnosti a napsala do listu Dělnické strany něco o moderním umění. Semína i Šlégrovou smetla s brissancí vodíkové pumy a svůj výstup zakončila ukázkou Hitlerova kýčovitého produktu jakožto pravděpodobně oblíbeného umění dotyčných kacířů.
Aby bylo jasno: i v článku paní Tydlitátové jsou momenty, se kterými beze zbytku souhlasím. S tím, že její charakteristiku pana Semína "Nyní víme, že je to ... člověk, jemuž by neměla být svěřena žádná politická moc." bych applikoval stejně tak na ni samotnou.
Ač s některými momenty v Semínově článku musím zcela souhlasit, celkově nemám rád velkorysé tažení proti nějakému umění jako takovému, pouze v extrémně nevkusných nebo urážlivých konnotacích, jako dříve zmíněné kundy. Nicméně užití nacistického a antisemitského termínu p. Semínem probudilo - zcela nepřekvapivě - skryté vášně ohnivé strážkyně čistoty veřejného prostoru, která explodovala erupcí hodnou menšího vulkánu: kromě Semína si to odskákala - opět zcela nepřekvapivě - i Lucka Šlégrová, která měla tolik neprozřetelnosti a napsala do listu Dělnické strany něco o moderním umění. Semína i Šlégrovou smetla s brissancí vodíkové pumy a svůj výstup zakončila ukázkou Hitlerova kýčovitého produktu jakožto pravděpodobně oblíbeného umění dotyčných kacířů.
Aby bylo jasno: i v článku paní Tydlitátové jsou momenty, se kterými beze zbytku souhlasím. S tím, že její charakteristiku pana Semína "Nyní víme, že je to ... člověk, jemuž by neměla být svěřena žádná politická moc." bych applikoval stejně tak na ni samotnou.
19. ledna 2010
Kundy na plátně do kláštera nepatří
Aniž bych chtěl omezovat něčí tvůrčí svobodu, myslím, že by měl umělec prokázat i trochu vkusu a citlivosti při výběru místa exposice.
Nevím, do jaké míry věděli lidé z Linhartovy nadace, jakému umění poskytují příležitost v prostoru, která patří Židovské obci, a čeho chtěl dosíci Petr Fuss výběrem galerie. Každopádně nesouhlasím se způsobem, jakým byla jeho výstava ukončena, byť samotný zákrok chápu.
Oproti tomu Roman Franta, který vystavil své akty v klášterní galerii, ignoroval klausuli ve smlouvě, podle které nesměly jím vystavené obrazy porušovat dobré mravy. Doležalův blábol na toto thema je opravdu odpudivý. Přesto, že je sám svého štěstí strůjcem, má R. Franta tu drzost požadovat zpět peníze za nevyužitou část pronajímací doby.
Napadá mě, zda své peníze za nevyužitou část pronajímací doby a zničené exponáty dostal zpět i Peter Fuss, který se, pokud je mi známo, smluvně nijak neprohřešil.
Nevím, do jaké míry věděli lidé z Linhartovy nadace, jakému umění poskytují příležitost v prostoru, která patří Židovské obci, a čeho chtěl dosíci Petr Fuss výběrem galerie. Každopádně nesouhlasím se způsobem, jakým byla jeho výstava ukončena, byť samotný zákrok chápu.
Oproti tomu Roman Franta, který vystavil své akty v klášterní galerii, ignoroval klausuli ve smlouvě, podle které nesměly jím vystavené obrazy porušovat dobré mravy. Doležalův blábol na toto thema je opravdu odpudivý. Přesto, že je sám svého štěstí strůjcem, má R. Franta tu drzost požadovat zpět peníze za nevyužitou část pronajímací doby.
Napadá mě, zda své peníze za nevyužitou část pronajímací doby a zničené exponáty dostal zpět i Peter Fuss, který se, pokud je mi známo, smluvně nijak neprohřešil.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)