Gruzie: ticho po pěšině

Pokrytecký způsob, jakým veřejnoprávní ČT referovala o výsledcích šetření Evropské kommise ve věci rusko-gruzínského konfliktu, je vedle celé řady jiných lží a přetvářek námětem článku Libora Dokoupila. Zajímavé je svědectví reportéra MFDnes T. Poláčka.

Jak to bylo s Gruzií

Tak se téměř po roce ukazuje, že to, co bylo jasné už téměř před rokem, nyní konečně potvrzuje i Západní Evropa. Nicméně zapřísáhlé neokonservativce nepřesvědčí asi nikdy nic.

Zhoubné důsledky geopolitiky

Rád bych se vyjádřil k zajímavé polemice Tomáš Pecina v. Alex Juchelka.

Ve střetu rooseveltovského realismu a wilsonovského idealismu jsem srdcem na straně idealismu. Západ je definován hodnotami, nikoliv tím, že se někdo prohlásí za jeho člena. Na druhou stranu, pokud budeme jen idealisty a nebudeme chtít radar, tak nás Rusko dříve nebo později spolkne. Pecinovu myšlenku, že Gruzie a spol. jsou nový cordon sanitaire kolem Ruska, proto považuji za nosnou. Nicméně bychom to měli takto otevřeně hlásat a nikoliv tvrdit, že Gruzie i Israel prosazují západní hodnoty. Nikoliv, Gruzie i Israel dělají Západu ostudu. Byl bych zřejmě ochoten to překousnout, kdyby to byl establishment ochoten přiznat.

Politics makes strange bedfellows

parafrasoval americký essayista Charles Dudley Warner (1829–1900) Shakespearea ve své nejslavnější knize My Summer in a Garden (1870), Týden patnáctý: "I may mention here, since we are on politics, that the Doolittle raspberries had sprawled all over the strawberry-bed's: so true is it that politics makes strange bedfellows."

Tak i Filip Sklenář se ocitl ve stejné posteli s Cynikem ve své podivné obraně israelské aggresse v Gaze. Zaráží mne na tom jedno. Chápu, že Israel je stejně jako Gruzie pevnou součástí Západu. Máme jim však jen kvůli tomu omlouvat všechna jejich svinstva? Západ charakterisuje to, že je to společenství práva a lidskosti. Přestanou-li platit tyto charakteristiky, bude to jen společenství gangsterů.

Je to test mezinárodního postavení Ruska

Zatímco amerického klienta Kosovo uznává 46 států (¼ zeměkoule a 21 z 27 států EU), zatím se nezdá, že by někdo následoval krok Ruska a rovněž uznal ruské klienty Jižní Osetii a Abcházii. Pokud se k Rusku nikdo nepřipojí, dostane se do mezinárodní isolace, a to bez ohledu na to, že rusofobní pohled na události je více než svérázný: "Tbilisi zareagovalo na ruské a jihoosetské provokace a ve snaze znovu dostat pod kontrolu vzbouřenecké území poslalo 8. srpna vojáky do jihoosetského správního střediska Cchinvali. Rusko odpovědělo masivním útokem po zemi, ve vzduchu i na moři, během kterého gruzínské síly zatlačilo hluboko do vnitrozemí Gruzie. Po několika dnech bojů, které zanechaly nejméně stovky mrtvých a tisíce raněných a desetitisíce lidí vyhnaly z domovů, se aktivita přesunula na diplomatickou půdu."

Krátký gruzínský propagandistický film

Námětem je nezměrné gruzínsko-osetinské přátelství v rámci jednotné a nedělitelné Gruzie, které se pokuší narušit ruští provocateuři.

Další je zajímavý tím, jak tam (zhruba uprostřed klipu) pravoslavný kněz žehná gruzínské středověké armádě.

Vyznání neokonservativce

Michael Romancov ve své kritice presidenta republiky píše: "Nechápu, proč jsou prezidentovy názory tak proruské. V kontextu zahraniční politiky 21. století jsou zcestné. Rusko není demokratický ani právní stát a nesplňuje nic z toho, co ve svých komentářích pan prezident říká."

Jako kdyby v zahraniční politice měl nějaký význam vnitrostátní politický systém. Navíc, je snad Gruzie demokratický a právní stát?

Gruzie z první ruky

Na Jiném právu vyšel příspěvek člověka, který loni týden v Gruzii pobýval, který se (jaké překvapení!) shoduje s mým názorem učiněným od stolu. Inu, někomu postačí k schopnosti činit správné závěry kritické myšlení, hlupákovi nepomůže ani pravidelné čtení Economistu.

Cui bono?

Pro mnohé je válka o Jižní Osetii nepřehledná; zejména proto, že uvažují ideologicky: Ten je proruský, a proto je kladný / darebák. Ale to je uvažování z mateřské školy geopolitiky. Státy nelze hodnotit podle toho, s kým se zrovna kamarádí, ale podle toho, jak se chovají.

Dalším naivním přístupem je spiklenecká theorie, že lokální politik je jen bezduchou loutkou velmoci a velmoc je bezduchou loutkou nadnárodních zájmů (kapitalistů, židovského spiknutí apod.). Ve skutečnosti je vztah patron – klient dvoustranný; kdyby patron neměl co nabídnout, klient by ho dávno opustil.

Základní otázka je Cui bono? Tak i v na první pohled nepochopitelném zápasu Gruzie s ruským obrem si musíme tuto otázku položit. Skvěle na ní odpověděl anonym v diskussi k článku ČTK. "Co [Saakašvili] získal? Všechno! Úmyslně rozpoutal a prohrál válku, ale udělal z Ruska agresora. Ale tím vyhrál republikánům v USA volby! Když válčí Rus, američtí voliči zvolí republikánského tvrďáka McCaina a nikoliv demokratického měkkoně Obamu. A tenhle samovládce Saakašvili za to, že donutil Rusko k válce, bude mít od USA a NATO potom nekonečnou podporu a budou mu už jenom sypat, sypat a sypat. Těmhle ochráncům demokracie USA a NATO pak vůbec nebude vadit to, že tenhle samovládce Saakašvili vzešel z problematických voleb a že nedemokraticky diskriminuje opozici. Nikdy ho nenechají padnout a budou mu už jenom sypat, sypat a sypat. Přesně o tohle mu šlo a klidně právě kvůli tomu griloval vlastní národ v předem prohrané válce."

Uvidíme, zda se potvrdí jeho předpovědi. Osobně doufám spíše v naplnění reakce opponenta: "Saakasvilliho hodej pres palubu. Jeho pozice je neudrzitelna, nyni je paradoxne vetsi pritezi pro USA nez pro Rusko." Zatím to bohužel vypadá jako počátek reformace, o němž Erasmus Rotterdamský napsal: "Ta dlouhá válka slov a psaní skončí nakonec v zbraních." (The long war of words and writings will end in blows.) USA i Rusko se plnou parou ženou do nové studené války, což je naprostá tragédie. A to vše kvůli zdivočelému gruzínskému chauvinistovi a manipulátorovi, který chtěl konečně zužitkovat své naprosto nepřiměřené výdaje na zbrojení: "he has spent 70% of the Georgian budget on his military." (K tomu bych dodal jen, že Ševarnadze nemá s válkou v Jižní Osetii mnoho společného.)

Jižní Osetie

V této záležitosti jsem na straně Ruska, které chrání Osetince před gruzínskou agressí. Výpovědi obětí gruzínské agresse. Reportage očitého svědka. Rozumný názor Oskara Krejčího.

Updated.

Letecká přehlídka nad Moskvou, 9. května 2008

Zdroj: River Pilgrim - журнал Михаила Архипова

Podle názoru odborníků by dva Su-34 dokázaly proniknout nad naše území, odrazit naše letectvo a zničit všechna větší města. Zde vyvstává zásadní problém. Naši republiku vzhledem k její bezvýznamnosti teroristické útoky zatím neohrožují. Má se však stát základnou pro radiolokátory, případně rakety amerického antiraketového systému. Ten není samozřejmě určen na obranu proti Severní Koreji nebo Íránu. Tyto země ohrožují Evropu asi stejně reálně jako Kuba Ameriku. Jak přiznal nedávno odstoupivší americký ministr obrany, hlavní vojenské aktivity USA jsou zaměřeny proti Rusku. Patří mezi ně přijetí pobaltských zemí do NATO. Přijetí Gruzie do tohoto paktu, které z hlediska obrany Evropy a USA nedává žádný smysl, je však přímým ohrožením zájmů Ruska.

Zdroj: Máme se bát Ruska? 11.4.2007, Super.cz

Arogance a dvojí metr

Jinak si nelze vysvětlit dnešní výtku Severoatlantické aliance vůči Rusku, která, jak informuje Reuters, varovala Kreml ohledně navyšování početních stavů vojsk Ruské federace v Abcházii.

Jak dále informuje server Aktuálně, Javier Solana označil navyšování počtu ruských mírových sil v obou samozvaných republikách za nerozumný krok, který jen přispívá ke zvyšování napětí. Zopakoval také, že EU plně podporuje územní nedělitelnost Gruzie.

Že Spojené státy léta (po pádu železné opony) budují síť vlastních vojenských základen po celé Evropě, je v pořádku, stejně jako například Camp Bondsteel v Kosovu. Ruské síly v Abcházii jsou ovšem velký problém. Když nedávno vyhlásilo Kosovo protiprávně nezávislost na Srbsku, lidé jako Javier Solana v jeho prospěch argumentovali sebeurčením národů. To samé ovšem odmítají v případě Abcházie. Proč? Kde bere Washinghton dispenz k tomu, určovat kdy se děje po právu a kdy ne? Že by z přesvědčení o vlastní dějinné úloze dané Prozřetelností?

Zdá se, že Brzezinského strategie je uplatňována velmi důsledně a obkličování Ruska základnami a regentskými režimy probíhá podle plánu. Ve vlastním zájmu bychom měli jakékoli zatažení do této pochybné hry, jejímž cílem je znovuoživení ducha studené války a bipolárního světa, odmítnout. Rusko není nutné milovat, ale jeho existence a síla, stejně jako vzrůstající ekonomický význam je holý fakt, vyvolávání umělého konfliktu mezi "Západem" a Ruskem je hrou s otevřeným ohněm a možnými nedozírnými důsledky pro všechny strany.