29. října 2006

K čemu je a k čemu není referendum

Luděk Frýbort (Hannover) upozorňuje ve svém článku na referendum , které proběhlo ve Švýcarsku.

Hlasovalo se o otázkách:
1. Přijímáte navrhovanou změnu spolkového zákona o postavení cizinců?
2. Souhlasíte se změnou azylového zákona?

Téměř 70 % voličů hlasovalo pro zostření imigračních a azylových zákonů.

28. října 2006

Stalinova německá elita

Před 60-ti lety, v říjnu 1946, bylo přes 3 000 německých konstruktérů a techniků i s rodinami deportováno do SSSR. Nedávno jsem o tom v televizi (MDR.de) viděl dokumentární film.

Dokument »Stalins deutsche Elite« (Martin Hübner, Deutschland 2005) osvětluje praxi a následky sovětské politiky. V počáteční fázi šlo především o obnovu tradiční zbrojní výroby v Thüringen. Na Stalinův rozkaz ale pak došlo k radikální změně a produkce byla kompletně přestěhována do Sovětského svazu. Včetně německého techn. personálu, odborníků přes letadla a rakety.

Jedním z nich byl Helmut Banas, konstruktér pohonných jednotek u Junkers-Flugzeugwerken, kde od r. 1936 do konce války pracoval na novém druhu „Wunderwaffen” (zázračných zbraní). Rusové ho překvapili 22.10.1946 v Dessau. Na osudný den si i po letech zcela přesně vzpomíná: „V šest ráno zběsilé zvonění u domovních dveří, když jsem otevřel, stálo přede mnou ozbrojené komando a dům byl zjevně obklíčen. Tlumočník přeložil krátkou řeč sovětského důstojníka: ‘Na rozkaz sovětské vojenské administrativy musíte 5 let pracovat v Sovětském svazu. Svoji manželku a děti si můžete vzít sebou, stejně tak i věcí kolik chcete ...’.”

Nočním „únosem” se v říjnu 1946 rozběhl největší „know-how-transfer” 20. století. Stejně jako Banas z továrny na letadla Junkers dopadli totiž ve stejnou dobu i tisíce jeho kolegů v celé sovětské zóně Německa. Vlaky plně nacpané „zázraky něm. techniky” a k ní i náležejího personálu supěly směr Moskva. Jedním z nejdůležitějších lidí mezi nimi byl i raketový specialista Helmut Gröttrup, zástupce Werhner von Braun, který se již před koncem války přihlásil do služeb americké armády. Gröttrup se nechal od Sovětů zverbovat do jejich východní zóny, kde pro vědychtivé vítěze rekonstruoval technologii V 2 – až do osudného říjnového dne 1946. Ještě ve vlaku sepsal Gröttrup protestní dopis Stalinovi, na který ale nikdy nedostal odpoveď ...

Po 2 týdnech cesty vlakem se deportovaní Němci nastěhovali do nových „domovů” v cizině, do sídliště »Upra« (u Kujbišev na Volze), aniž věděli, zda vůbec ještě někdy uvidí svoji vlast. Přesto se ale tito z Německa „ukořistění” technici a inženýři, kteří krátce předtím více či méně fanaticky na pracovním poli bojovali pro »Führer, Volk und Vaterland«, ujímají nových úkolů a s příslovečnou německou důkladností konstruují pro Stalinovo impérium letadla a rakety. Nic jiného jim asi nezbývalo. V představě, že by museli sdílet osud milionů válečných zajatců, nepřipadalo asi Hitlerovým „dobyvatelům nebe” nijak těžké, dát se do služeb Stalinovi. Také bylo zřejmé, že ve zničeném poválečném Německu by pro ně v dohledné době nebyla práce.

Osudy těchto techniků-specialistů v začínající »studené válce« jsou ztvárněny osobními příběhy samotných deportovaných Němců: Helmut Banas (Dessau), Helmut Gröttrup (Bleicherode), Werner Holzmüller (Leipzig), Werner Albring (Dresden), Horst Schneider (Staßfurt). Ke slovu se ale dostali i sovětští pamětníci, kteří události popisovali ze svojí perspektivy vitězů.

Překvapivé bylo, že bytovky pro německé rodiny měly evropský standart (splachovací WC), na sovětské poměry tedy úplný luxus. Na dveřích bytů byly jmenovky – bylo již předem určeno, kdo se kam nastěhuje. Němci byli i daleko lépe zásobováni, než-li normální obyvatelstvo, sídliště bylo oploceno a stráženo. Pamětníci zmiňovali i projevy nenávisti z ruské strany – zážitky z války byly ještě čerstvé. Někteří Němci (tehdy děti) si pochvalovali tamní krásnou přírodu. Rusové zase vzpomínali na – pro ně značně nezvyklou – pracovní kázeň německých kolegů, jejich úplně nepochopitelnou důkladnost a pilnost. Hned ale dodávali, že kdyby nějaký Němec odmítl pracovat, asi by skončil někde na Sibiři.

Jednalo se o zcela jedinečnou kapitolu německých poválečných dějin. Ačkoliv ti lidé tam u řeky Volhy žili privilegovaným životem a mohli pracovat, mnoho jich to „dobrovolně-vynucené přemístění” vnímá dost traumaticky, zvlášť když poslední z nich se domů vrátili až v r. 1952.

Německé prototypy a projekty ve srovnání s některými sovětskými a americkými letadly jsou k vidění např. zde.

12. října 2006

Ukázka stylu - Vrba je skutečně dobrá Čecha

Jako shrnutí šikanózní editace použil tuto perlu

Vytrvalé nevhodné a urážlivé chováním uživatelem Malýčtenář

11. října 2006

Šinágl v. Grebeníček

Pokud má někdo zájem, včera byl doručen v této věci rozsudek.

K ponížení ceny z důvodu zdemontovaného kola

Pěkný příklad novočeštiny je zde.

Výrazy, jako že výtah bude zdemontován nebo cena ponížena, toť lahůdka pro každého sběratele. Díky, Porši!

9. října 2006

Nájemníci na ústupu

Martin Zvěřina ve svém článku z 3.10. na serveru lidovky.cz krom jiného píše —

Velkou ranou pro organizované nájemníky je fakt, že Nejvyšší soud rozhodl, že výše nájemného nemusí odpovídat sociálním poměrům nájemníka. Z tohoto rozhodnutí však vyplývají obrovské komplikace pro stát. Ten by se měl postarat o sociálně slabé nájemníky a pomoci jim v bytové nouzi. To je největší problém do budoucna.

Nad mnohými diskusními komentáři se pak jeden nestačí divit.

Nechápu, jak může stát vůbec nařídit majiteli bytu (pronajímateli) výši nájemného a nutit ho, aby vlastně dotoval nějaké (sociálně slabé?) nájemníky, kterých se nemůže prakticky ani nijak zbavit. Dotyčný tedy nesmí nákladat se svojím majetkem jak by chtěl. A to prý je v CZ demokracie.

Ostatně mnohdy na tom ti nájemníci ani tak špatně nejsou a mají třeba i jinou možnost bydlení. Byt s regul. nájemným, který jim nepatří, pak klidně (drze!) s profitem pronajímají další osobě a nikdo s tím prý nehne.

To je úplný Kocourkov a v civilizované zemi něco nemyslitelného. Např. v Rakousku si podnájemník s malým příjmem může zažádat a pak dostává určitý příspěvek na bydlení od státu. Musí ovšem podepsat prohlášení, že nemá jinou možnost bydlení, včetně nějaké letní chalupy nebo chaty. Při nepravdivých údajích (zneužití), lze počítat s navrácením neoprávněné podpory, někdy i s tr. postihem.

Proč to jinde funguje?

Četl jsem si dnes článek o dnu bez aut, ve kterém mě zaujala úroveň nakupování v tzv. prodejních řetězcích. Na web. stránce D-FENS je podobných kritik víc, např. o nákupu rohlíků, o „zušlechťování” potravin v provozovně Meinl i o tristní situaci v jiných »marketech« na území ČR.

V Rakousku i Německu jsou tyto obchody ale také a neřekl bych, že prodávají něco špatného. V takovém rak. Lidl a Hofer (něm. Aldi) lze třeba kromě potravin koupit i různé elektrospotřebiče/elektroniku (pračka, PC, TV atp.) velmi dobré kvality a za přijatelnou cenu. Ve specializovaném obchodě to je mnohem dražší.

Ať už tyto dva nebo i jiné, všechny mají bohatý sortiment, kvalitní a čerstvé potraviny … . Ovoce i zelenina jsou personálem soustavně přebírany, pečivo z předešlého dne je extra a za sníženou cenu, stejně tak i tzv. »Restposten« – zbytek tovaru, kterého už není dostatečný výběr. Mnohde – jako Billa, Merkur … – mají i svého řezníka, někde nabízejí také (dražší) bioprodukty. Opravdu si nelze stěžovat.

Nasraný personál nebo postávající flákači s drátkem v uchu (ochranka), … nic takového zde není vidět. Pomalu v každé vesnici je koloniál, řezník, pekař … atp., funguje tady rozvoz všeho možného (pekař, uzenář, ovoce …) do vzdálenějších míst. Proč to tedy jinde funguje a pouze v býv. ČSSR ne? Jak je to jen možné?

8. října 2006

Je toto vůbec možné?

Po přečtení článku »Audi story« o ukradeném a nalezeném autě i o problémech s tím spojených, mám pocit, že autor si buď celý příběh vymyslel, nebo že opravdu „něco shnilého je ve státě českém”.

Napsal-li dotyčný všechno podle pravdy, jak se to skutečně stalo, pak tedy obdivuji jeho nervy. Být na jeho místě, asi bych se zbláznil.

4. října 2006

Hranice USA s Mexikem z českého pohledu

Autor Jan Daněk to má nějak popletené, alespoň co se týče názvu jeho článku Železná opona se vrací. Má chránit USA. Viz Centrum.cz .

Přirovnává totiž (úplně zcestně) situaci i opatření na hranici USA s Mexikem k někdejší ostraze a hraničním zátarasům socialistických států – tzv. »Železné oponě«. Zjevně tedy buď nezná význam slov imigrace a emigrace, nebo se snaží i on – a to bude ten pravý důvod – alespoň takto pošpinit ty „zlé“ Američany.

Člověk se nestačí divit a při čtení některých diskusních příspěvků pak i pochybuje o zdravém rozumu pisatelů.

2. října 2006

Brzda nebo plyn?

Článek »Kwaito ganxta quiz« se zabývá situací, kdy nic netušící řidič zastaví aby jinému pomohl v nouzi a je okraden nebo i přepaden. Zajímavé jsou i některé komentáře s vlastními zážitky.

O stejném problému se mj. zmiňuje i Jozef Vaškovič ve svém článku »Rady dané emigrantům nestačí« kde píše: „Znám to z vlastní zkušenosti. Byl jsem i s mou paní totálně okraden v těsné blízkosti Vysokých Tater. Byli jsme šťastní, že jsme se živí vrátili zpět do Vídně. Proto je lépe na Slovensko a do Čech nejezdit! Mnozí si to berou k srdci. Na silnicích je vidět stále méně a méně zahraničních turistů.”

Asi před 4 lety se mi nedaleko Č. Krumlova porouchaly stěrače. Sjel jsem z hlavní silnice a začal zjišťovat příčinu. Náhle zastavilo ošuntělé auto a 2 celkem solidně vypadající cikáni mi nabízeli lámanou němčinou pomoc. Hned jsem byl ve střehu a odmítl — česky. Jejich čeština byla bez sebemenšího přízvuku, nevnucovali se a i chápali moji nedůvěru, která je zjevně mrzela. Mladší z nich se podíval a že to zkusí spravit. Doma má dílnu.

Ve vesnici bydleli ve starém Okalu (mont. dům), vedle něj měli stodolu — autodílnu. Rameno stěrače bylo nutno ale vyměnit a tak jsme pro ten díl jeli do Krumlova, kde to hoši pak vymontovali z vraku. Nejprve ale bylo nutno získat souhlas majitele, kterého jsme zakrátko našli při práci na výkopech. Cikáni v Českém Krumlově jsou totiž výjimka, protože pracují (mají např. na starosti úklid města) a jsou na to i patřičně hrdí. Viz např. zde a zde.

Vrak byl ale starší model a díl nepasoval. I když nechtěli peníze (nespravili to přece), vyrovnal jsem se s nimi a odjel do Budějovic. Nabídli mi montáž nového kusu, ale už jsem je neviděl, protože díl v českobudějovickém servisu nebyl na skladě.

Tolik můj os. zážitek s (krumlovskými) cikány, kteří byli sice jiní než-li my „gádžové”, ale opravdu slušní. Byl jsem překvapen, jak jsem si s nimi i v mnohém rozuměl. Co se ale týče článků uvedených výše, musím se přiznat, že bych také nezastavil.