Zobrazují se příspěvky se štítkemKommunism. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemKommunism. Zobrazit všechny příspěvky

19. září 2013

Zemřel polský estébák, Marceli „Albín“ Reich

motto: „Wir verlieren in ihm einen unvergleichlichen Freund der Literatur, aber ebenso der Freiheit und der Demokratie.“
Angela Merkel

Kommunista (předválečný stalinista – člen Komunistische Jugend a pak KPD, od 17. 8. 1945 člen potomní PZPR), od října 1944 příslušník polské StB (= UB) a kommunistický špión s krycím jménem Albín, přítelem svobody a demokracie?

Dlouho jsem považoval Kapitánovu a Gogovu kritiku dnešních papalášů za upřílišněnou. Odmítal jsem srovnání s normalisační propagandou, měl jsem za to, že spin doctoring není lhaní. Nyní se ukazuje, že lidé jako Merkelová nejen, že zamlčují nepohodlná fakta, ale dokonce rovnou lžou. Tak se podívejme na to, co přední světová media odbyla jednou větou (NYT: „Grateful to the Soviet Army for liberating Poland, Mr. Reich-Ranicki joined the Polish Communist Party and, posted as a diplomat in London, worked for Polish intelligence, a mission for which he assumed the pseudonym Ranicki.“) nebo zcela zamlčela (Guardian: „After the end of the war, he joined the Polish army and was briefly stationed at the consulate general in London.“), podrobněji.

Urząd Bezpieczeństwa byla instituce, proti níž byla StB spolek hochů z nedělní školy. Na druhou stranu je nutno uznat, že UB působil v zemi, kde se bratři Mašínové počítali na stovky, kde zuřila občanská válka. Ale přesto. Agent UB by měl za své zločiny stanout před nezávislým soudem a ne být presentován jako morální arbitr.

Podobná kariéra byla běžná: Zatímco jen 1 % Poláků byli Židé, v UB tvořili celých 37 % (167 z 450). Co vlastně Ranicki v UB dělal? To není přesně známo a on sám to tajil. Trochu jasno vnáší Gerhard Gnauck ve své knize Wolke und WeideMarcel Reich-Ranickis polnische Jahre (2009), ISBN: 978-3608941777. Ukázku z ní přetiskl Die Welt. Jisté je, že byl kvalitním kádrem: V roce 1946 byl jmenován nadporučíkem UB a v témže roce dostal stříbrný kříž za zásluhy. V roce 1947 se stal vedoucím II. oddělení VII. odboru ministerstva veřejné bezpečnosti (MBP). V jeho gesci bylo vyzvědačství v Západním Německu, UK a USA.

V roce 1948 byl vyslán jako agent Albín do UK. Jako uvědomělý soudruh měl na starosti dozor nad emigranty a kulturní politiku: „Ranicki zajął najbardziej skrajne stanowisko wśród wszystkich członków Koła, radził usunąć Słonimskiego zestanowiska dyrektora, gdyż bez tego nie było gwarancji, że Instytut będzie realizował politykę partii.“ Dne 31. 10. 1949 byl z UK odvolán, čímž začal Reichův přerod na Freund der Freiheit und der Demokratie. Podle Reichova názoru byl za tím antisemitism, což však nepotvrzují žádné archivní prameny. Ke dni 31. 1. 1950 byl z MBP propuštěn, dostal 14 dní vězení za visum, které vydal svém příbuznému, a 3. 3. 1950 byl vyloučen ze strany. I když ještě v roce 1951, znovu v roce 1953 a opět v roce 1955 žádal o znovupřijetí do strany a ačkoliv jeho snaha v roce 1957 byla korunována úspěchem – opětovným přijetím do strany, zrod přítele svobody a demokracie již byl dokonán a potvrzen emigrací do SRN v 1958 za nejasných okolností.

16. února 2013

Censura jako definiční znak kommunismu

Karel Dolejší vydal nesmyslný článek O sporu, který se stal symbolem neschopnosti racionálně diskutovat, v němž tvrdí: „Lze si představit "totalitní komunistickou moc" bez cenzury? Že ne? To je ovšem veliká smůla, protože Jan Palach přece žádal zrušení cenzury, takto (z dlouhodobého hlediska) nezbytné podmínky stability totalitního komunistického systému.“

Jsem rád, že i marxista Dolejší opustil nesmyslný pojem „(reálný) socialism“, kterým marxisté označují kommunism. Ale druhý pojem, censuru, nijak neproblematisuje, jako kdyby bylo vše jasné a jako kdyby samotný Palach censuru nevyžadoval: „2. zákaz rozšiřování Zpráv.“

Ve skutečnosti má censura jako státní regulace obsahu tři základní významy:
  1. předběžná: Autor zašle své dílo censorovi. Ten si ho přečte, odstraní závadná místa a pak vydá výměr: „Nihil obstat. Imprimatur.“ V českých zemích byla zrušena v roce 1848 a už nikdy nebyla obnovena.
  2. tiskový dozor. K vydavateli dochází orgán tiskového dozoru, která závadná místa odstraňuje v obtazích na místě. Tiskový dozor byl v Československu zrušen v roce 1968 a už nikdy nebyl obnoven, ani za normalisace. Na rozdíl od tvrzení, že ÚTI, ČÚTI a FÚTI byl tiskovým dozorem, ve skutečnosti byl zpravodajskou službou sui generis, „myšlenkovou policií“.
  3. trestání verbálních deliktů. Existovalo vždy a existuje dodnes, např. reprobace Stworova popírání holocaustu, kterou zastavila až blahodárná Klausova amnestie.
Takže lze uzavřít, že svoboda projevu byla za kommunismu omezená jen kvantitativně, jinak se systém kvalitativně nelišil od Západu, např. od SRN. Pražské jaro a perestrojka jsou stejným kommunismem jako 50. léta či normalisace; byť za Pražského jara a perestrojky se svoboda projevu téměř vyrovnala západním standardům. Palach tedy není bojovníkem proti kommunismu, protože jednak žádal censuru ponechat a jednak není neexistence censury definičním znakem kommunismu. Tím je vedoucí úloha kommunistické strany, přičemž nemusí být explicitní jako v článku 4 kommunistické ústavy z roku 1960, neboť je inherentní.

10. února 2013

Spor o Palacha

Tak tady máme další megaudálost: Grebeníčkův výrok o Palachovi. Jako o každé megaudálosti o tom bylo napsáno tisíce textů. Tak čím začít, aby to nebylo jen nošení sov do Athén?

Tak asi iniciativní osnovou Jany Černochové, Jaroslavy Wenigerové, Igora Svojáka, Zdeňka Bezecného, Miroslava Kalouska, Daniela Korteho, Jany Suché a Viktora Paggia (sněmovní tisk č. 873), vinou nového webu poslanecké sněmovny jen v DOC či PDF. Podle ní se má 16. leden stát Dnem památky Jana Palacha. V současné době máme podle § 4 zákona č. 245/2000 Sb. 9 významných dnů. Význam to nemá, ale vyjadřuje to státní politiku:
  1. 27. leden – Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti
  2. 8. březen – Mezinárodní den žen
  3. 12. březen – Den přístupu České republiky k Severoatlantické smlouvě (NATO)
  4. 7. duben – Den vzdělanosti
  5. 5. květen – Květnové povstání českého lidu
  6. 15. květen – Den rodin
  7. 10. červen – Vyhlazení obce Lidice
  8. 27. červen – Den památky obětí komunistického režimu
  9. 11. listopad – Den válečných veteránů
Důvodová zpráva říká: „Zařazení Dne památky Jana Palacha mezi významné dny ČR je projevem úcty k heroickému činu mladého studenta v boji proti totalitnímu režimu a za národní suverenitu cizí mocností okupovaného státu.“ a „V západním světě se Jan Palach stal symbolem boje proti totalitní komunistické moci.“

Na to reagoval Miroslav Grebeníček takto: „Například tvrzení, že se Jan Palach stal symbolem boje proti totalitní komunistické moci, je naprosto zavádějící. Ne, Jan Palach se nezapálil na protest proti komunistické straně Československa, [Poslanci ODS bouchají do lavic a odcházejí se sálu, s nimi celá koalice a část poslanců Věcí veřejných.] jeho sympatie patřily především reformním komunistům, kteří měli podporu i všech strukturách svazu vysokoškolského studentstva.“ Tedy nic, co by nebyla pravda a proti čemu by vládní poslanci museli jakkoliv protestovat.

Nejprve k vlastnímu Palachově činu. Tomáš PecinaKapitán i Josef Mašín se domnívají, že to byl výraz psychické poruchy. Podle mne nikoliv, ale smysluplný nebyl. Už jen jeho dopis: „Naše požadavky jsou: 1. okamžité zrušení censury, 2. zákaz rozšiřování Zpráv.“ Zatímco první je liberální požadavek, který bych podepsal, druhý je požadavkem censury, tedy pravý opak prvního bodu. A to nic nemění na tom, že Zprávy či DDR Vltava byly nechutné. I okupanti mají svobodu projevu. Kapitán správně poukázal i na to, že Palach lhal. Žádná skupina pochodní neexistovala, Palach si nic nevylosoval.

Percepce Palachova činu v roce 1969. Nejlépe promluví autentické dokumenty. Sebevraždu („Počítal s možností, že zemře“) spáchal „na protest obsazení vojsky Varšavské smlouvy naší republiky“. Tedy ani slovo o kommunismu či totalitě. To potvrzují i pamětníci.

Percepce Palachova činu během Palachova týdne v roce 1989. Byl symbolem boje proti okupaci a kollaboraci; obecně nesvobody. Dnešní régime jako opak kommunismu a totality je definován jako tržní hospodářství a demokracie. O tržním hospodářství nemluvil v roce 1989 nikdo, o demokracii málokdo: „Doufají, že proklamovaná přestavba v Československu povede k zavedení demokracie, v níž bude prostor pro pluralitu názorů.“ + „O existenci Lidových milicí a o tom, zda jsou Lidové milice pro demokratickou společnost potřebné.“ Byla však myšlena ve Vodníkovském smyslu jako politika ve shodě s veřejným míněním, nikoliv v tradičním slova smyslu jako pojmenování politického systému na Západě.

Proto je nutno Vodníkovu thesi odmítnout. Nespokojenci z 80. let nechtěli kommunism odstranit, nýbrž jej reformovat. A i reformovaný kommunism zůstává totalitou. Za Pražského jara z lidských práv fungovala jen svobodu projevu. K-231, KAN i ČSSD zůstaly ve fasi přípravných výborů, zaregistrovány nebyly. Místo svobodných voleb stále existovala Národní fronta. Svoboda podnikání neexistovala, o vrácení uloupeného majetku nikdo neuvažoval etc. Jak říká Uhde: Šlo o „hodné dozorce v táboře mírného režimu“.

Na absurdity typu JXD: „Grebeníček [...] [n]eřekne, že s těmi reformními“ (Grebeníček: „jeho sympatie patřily především reformním komunistům“) snad ani nemá cenu reagovat. Tak se podívejme na vylhanou Agnieszku Holland a její Hořící keř. Ten má sice naprosto věrnou výpravu (až na auta zářící novotou), ale tím pochvaly končí. Historickou realitu neuvěřitelným způsobem zkreslila. Místo Luboše Holečka má jakéhosi nesmyslného Ondřeje Trávníčka. Místo několika ošetřujících lékařů má jednu jedinou lékařku. Natáčení Palachova projevu na magnetofon zmizelo zcela. Stejně tak ostatní upálení. První byl Josef Hlavatý, absentér a alkoholik, který těžce nesl nedávný rozvod. Není divu, že z celkem 29 pokusů o sebevraždu, v části dokonaných, měly pouze 3 „nepochybně altruistický charakter, v daném případě byly motivovány politicky“.

Hollandové smysl pro historickou věrnost svědčí i to, že evangelíka Palacha klidně označí za husitu. Pro někoho možná drobnost, pro mne důkaz, že se nesnaží rekonstruovat umělecky minulost, ale místo toho vytvořit propagandu.

Můžeme tedy uzavřít slovy jednoho kollegy: Palach se stal symbolem boje proti kommunismu a totalitě až v posledních 20 letech na základě mythologie dnešního establishmentu.

8. dubna 2012

Dvacátý devátý (1974)

Dvacátý devátý (1974) – 20 %, ČSFD, FDb a IMDb: 1.9.

Už uplynulo skoro čtvrt století od konce normalisace, takže je možné se na její kulturu podívat bez předsudků. Patří k ní i film Antonína Kachlíka. Z uměleckého hlediska je to jasné selhání, scénář (naivní milostné scény) i herecké výkony jsou neuvěřitelně toporné. Nicméně zhruba od poloviny filmu se na to dá zvyknout. Herci spíše jen deklamují, jediná povedená scéna je rozhovor mezi Zápotockým a Olbrachtem (vynikající Miroslav Částek) v Moskvě od 29. minuty filmu. Asi nejstrašnější herecký výkon předvedl Karel Šebesta v postavě Bohumíra Šmerala. Miroslav Zounar v hlavní roli nebyl vyloženě špatný, neboť jeho úkolem bylo hrát mýthisovanou zkamenělinu. Proto ho převálcoval Adolf Filip v roli kolísavého, a proto zajímavého, Zápotockého.

Co se týká historické věrnosti, je chabá. Nejde tam pouze o spin, ale rovnou o lež. Například simultánní tlumočení se, pokud vím, před rokem 1945 nepoužívalo. Z filmu byl prakticky vygumován přední „karlínský kluk“, Eugen Fried, který zahynul za války v odboji, a proto byl zapomenut. Jenže stejně jako Klema byl členem Jílkova politbyra a dokonce se s ním počítalo na generálního tajemníka. Protože to ale byl maďarský Žid, tak ho místo toho Kominterna pověřila ve 30. letech dozorovat stalinisaci Kommunistické strany Francie.

Rovněž tak závěrečná scéna filmu: Gottwaldova panenská řeč. Dnes nám přijde hrozivá, ale tehdy se jí všichni smáli: „Po hodině zábavy, kterou nám připravil pan předřečník, chtěl bych pozornost vaši obrátiti zase k vážným věcem. (Výborně!) Chápu, že řeč, kterou jsme právě slyšeli, není možno bráti vážně, že není možno nic jiného, než smáti se“, protože nějaká 50. léta nikdo nečekal. Ve filmu ale místo toho vyjadřují nespokojenost. Film vychází z officiální kommunistické verse, která však na mnoha místech neodpovídá realitě. Byly v ní zcensurovány věty, které se pak kommunistům nehodily do krámu: „Nová vláda zahájila svoji činnost tím, že prostřednictvím svého správního soudu zakázala německým občanům této republiky používati ve styku se zahraničními úřady mateřského německého jazyka.“

Takže lze uzavřít, že hlavní důvod, proč kommunism v Československu zkrachoval, byla jeho neschopnost, a to i v propagandě.

22. prosince 2011

Na protest proti excessivnímu státnímu smutku 1

Ačkoliv vše podstatné řekl ve svém geniálním textu Jan Schneider, chtěl bych dále přispět svou troškou do mlýna. Zatímco v civilisovaných zemích trvá státní smutek pouze den, u nás konservativní vláda vyhlásila hned tři. Na protest proti tomu, abych připomněl, že Václav Havel byl jen člověk a nikoliv světec, jsem se rozhodl, že k státnímu smutku nejlépe přispěju tím, že připomenu, co se Havlovi nepovedlo. Jsem ve věčném sporu s Alešem Zemanem, kdy p. Zeman tvrdí, že člověk má za všech okolností psát pouze vyvážené texty. Osobně se však domnívám, že negativistické texty jsou vhodnou protiváhou k úděsné snaze o sekulární svatořečení. Výsledek tedy je vědomou protivou k τὸν τεθνηκóτα μὴ κακολογεῖν.



Protože rok 1989 je přirozeným zlomem i v Havlově životě, rozdělil jsem text na 2 části. V první se budu zabývat Havlem jako vůdcem opposice. Podkladem bude výtečný text Tomáše Peciny, s kterým sice vesměs nesouhlasím, nicméně je nesmírně inspirativní.

O významu dissentu se polemisuje již dlouho. Myslím, že progressivistická (pravdoláskovní) Charta 77 s nepolitickou politikou byla intelektuální ghetto bez většího dopadu. Je obrovská škoda, že se neprosadilo Bendovo a Uhlovo političtější pojetí, když už ne liberální Mandlerovo a Doležalovo zcela politické. Mandlerova analysa Charty 77 je naprosto přesná:
Výslech byl dlouhý, protože prof. Patočka, jak zaníceně vykládal, zjistil velké neznalosti vyšetřovatelů a pociťoval potřebu jim objasnit, co je obec (od starověku do nynějška), politika a jak má být politika tohoto státu demokratická. Líbilo se mu, že ho nepřerušovali a poslušně poslouchali. On sám si z výslechu odnesl dojem, že je třeba tyto lidi přesvědčovat a přesvědčit. Tehdy se stále ještě nic zvláštního nedělo. Nicméně já jsem byl zdrcen. Uvažoval-li představitel opozice takto dětinsky, nevěštilo to nic dobrého. Prof. Patočka ani netušil, jaké povahy jsou temné síly, které řídí normalizační realitu, a o vedoucí úloze strany neměl ani potuchy. Přitom právě vedoucí úloha strany byla základem Husákova režimu.
* * *
Proti chartistům sáhl režim k nebývale rozsáhlým represím. Až na to, že policejní orgány kromě výjimek obviněné fyzicky nenapadaly a netýraly, vypadalo to v Československu po Prohlášení Charty 77 spíš jako po atentátu na Heydricha než na to, že se jistá skupina občanů pokusila podat státním orgánům petici. Na nějakou dobu ovládl celou společnost strach; vypadalo to, jako že petice obsahuje bůhvíjaké protistátní reje a nikdo se nesmí dozvědět jaké.
* * *
Zato sama Charta 77 se dostala do patové situace. A jak už to v Česku chodí, nevyvodila z krajně nepříznivé situace oprávněný závěr, že její postup byl poznamenán podstatnými nedostatky, ale sáhla k úhybnému řešení. Svůj opovědní list režimu, Prohlášení Charty 77, označila za akt nikoli politický, nýbrž mravní. Už 21. ledna 1977 napsal Jan Patočka, že "…u Charty 77 nemůže jít o žádný politický akt v užším smyslu, o nižádnou konkurenci a zásah do sféry politické moci, ať už je chápána jakkoli. Charta 77 není ani spolek, ani organizace, její báze je čistě osobně-mravní a závazky, které z ní vyvěrají, mají týž charakter." Brzy poté, vysílen policejními výslechy Jan Patočka zemřel. Zanechal po sobě politicko-morální polo-organizaci, které jak policejní perzekuce, tak její vlastní programové zaměření znemožňovaly politickou činnost.
Zajímavé je Pecinovo pojetí, že Havel nebyl demokrat, ale aristokrat. Nicméně v postdemokracii v Moci bezmocných (1978) vidím spíše dozvuky doznívajícího Havlova socialismu než pozdější elitářství, odpor k volbám, politickým stranám a klassické politice.

Širší Pecinovy úvahy o české historii jsou neméně zajímavé. Bylo by zajímavé zjistit, kdy Češi akceptovali kommunism jako legitimní. Zatímco v roce 1954, posledním roce terroru, to ještě zřejmě nebylo, rok 1956 byl rokem velkých změn, nicméně etablovaného régimu. Proto by klíč měl asi být v roce 1955, kdy se prakticky nic nestalo.

Větu: „Až ruská okupace ukázala Čechům a Slovákům, kde je jejich místo v Evropě, a jaké jsou limity jejich přípustných ambicí,“ považuji za formulačně nešťastnou. Nicméně, vraťme se k našemu hrdinovi, očima Josefa Škvoreckého: "Hejl!" vzdychl Očenáš. "Má dojem, že hraje důležitou politickou roli v důležitým historickým období. Z klinickýho hlediska je to psychopat s mučednickým komplexem."

Souhlasím, že katalogy Quelle, Neckermann a Otto a časopis Bravo měly větší význam než celá Charta 77. Magnet tomu nemohl konkurovat. Moralistní jazyk Charty 77 byl zcela bez významu. Nekommunistů bylo více, ale lidé se vyjadřovali marxisticky až do roku 1990, kdy veřejný diskurs přepóloval Václav Klaus a jeho kollegové. Havel na to neměl sebemenší vliv. Nicméně to přepólování se zcela nezdařilo, vizte představy většiny lidí nad 50 o ekonomii. Rozhodující roli tam stále hraje přisvojování si nadhodnoty.

22. srpna 2011

Poučení pro Vodníka: Kommunism

Jan Čulík: „Výraz „komunismus“ se běžně používá v západním mediálním i akademickém diskursu pro režimy, které byly před rokem 1989 součástí sovětského bloku. Je to zkratka a myslím, že se nemusíme bouřit, že podle oficiálního marxleninského učení měl komunismus teprve nastat někdy v utopické budoucnosti. To, že západní diskurs tuto zkratku běžně používá (a česká média ho převzala) mj. také naznačuje, že západní diskurs automaticky nepřebírá marxistickou interpretaci historie.“

Ano, s tím lze bez výhrad souhlasit. Dokud bude starší česká generace pojem kommunism chápat marxisticky, dotud bude ČR postkommunistická a nebude na Západ plně integrována.

Updated.

18. července 2011

Rudá Dvořáková

Svérázné názory Vladimíry Dvořákové jsem dříve přičítal pouze její spolupráci s Miloslavem Ransdorfem. Nyní se ukázalo, že byla členkou KSČ. Kommunista zůstane kommunistou, i kdyby trakaře padaly.

16. února 2011

Definice kommunismu

Bohumil Doležal: Kommunism je ruský nacionalism bez křesťanského korrektivu.

13. února 2011

Seznam bývalých lidí

Věra Tydlitátová pirátsky přetiskla článek Pavla Kohouta, který reaguje na text Adama B. Bartoše. Kohout seznam pravdoláskařů přirovnal k seznamu Židů Julia Streichera a k seznamu nepřátel normalisace.

Kohout, který na počátku 50. let opěvoval Stalina, aby se pak dal na reformní kommunism, „zapomněl“ na jiný seznam – evidenci bývalých lidí, jak byl nazván symptomatickým rusismem. Kohout na něj možná „zapomněl“ proto, protože pak by už nemohl napsat: „Jsou to vesměs ženy a muži, kteří se rozhodli neponechat osud svůj i své společnosti v rukou různých vrchností, jež se neukázaly být k tomu odborně povolány či morálně oprávněny“: „vyšší funkcionáři a aktivní členové bývalých nacistických stran, organizací a spolků jako NSDAP, Henleinova strana (SDP), Deutsche Partei (DP) atp. a všichni příslušníci SS a SA a Hitlerjugend“.

Inu, jak jsem psal, bývalí kommunisté se vyznačují především krátkou pamětí. A není nic směšnějšího, když nám bývalý kommunista káže o morálce.

7. listopadu 2010

Sedmý listopad v Moskvě

Samuil Maršak, velký židovský básník:

День седьмого ноября –
Красный день календаря.
Посмотри в свое окно:
Все на улице красно.

Вьются флаги у ворот,
Пламенем пылая.
Видишь, музыка идет,
Там, где шли трамваи.

Весь народ – и млад, и стар –
Празднует свободу.
И летит мой красный шар
Прямо к небосводу!

(úryvek z Круглый год. Впервые в газете Комсомольская правда 1945, э 1, 1 января.)

přebásnil Jiří Václav Svoboda:

Rudou barvou dneska září
sedmička v mém kalendáři.
Podívej se oknem: všude
v ulicích je všechno rudé.

Každé okno, každá střecha
jako by dnes hořela.
Tam, kde jindy tramvaj spěchá,
kapela jde zvesela.

Celá země — i my děti
velký svátek máme dnes.
Rudý balonek můj letí,
přímo k obloze se vznes'!

7. září 2010

Poučení pro Vodníka: Falšování slov

Na úvod bych chtěl říci, že považuji za pozoruhodné, jak Vodník mnohem lépe vystihl, oč mi šlo, než Tomáš Pecina. Inu, intuici a empathii racionalismem nahradit nelze.

Ale k věci. Vodníkovým základním problémem je bohužel ignorance. Věci, které ho zajímají, má nastudované do úctyhodných hloubek, o věcech, které ho irritují, neví prakticky nic, takže ho strčí do kapsy leckterý gymnasista.

Takže podle Vodníka jsem údajně positivista. Jak mohu být positivista, když odmítám redukcionism? Jak mohu být positivista, když jsem stoupenec postmoderny a její skepse k velkým vyprávěním? Nastudovat pojem positivism by to chtělo.

Fanatickému antinominalistovi nelze vysvětlit, že pojmy tady nemáme od toho, abychom tím uspokojovali nějakého Boha pojmů. Pojmy tady máme od toho, abychom dokázali pojmenovat jednotlivé jevy, reálně existující. Např. holocaust. Ano, může nás mrzet, že význam zápalná oběť je nyní druhořadý. Ale koho zajímá nějaká zápalná oběť? A pokud ano, tak ať použije slovo ὁλόκαυστον; potenciální čtenář textu o celopalu si to nepochybně bez problému přečte. Naproti tomu holocaust je ústřední religiosní thema dneška; v podstatě nepoužívané slovo k tomu dobře poslouží.

Původně mi byl Vodníkův boj s falšováním slov sympathický. Kdo z nás by neznal nesmysly typu "trvalé bydliště", propagandu typu "lidová demokracie" nebo ideologii typu "socializmus" jako označení pro kommunism. Jenže ve skutečnosti jsem Vodníka nepochopil. Jemu nejde obnovu přirozeného usu, kterou jsme (dosti nedostatečně) zažili na počátku 90. let s obnovou starostů, obchodních společností či závazků (přičemž nám bohužel zůstaly brigády, dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr či orgány státní správy a vznikly nové nesmysly typu občanské sdružení nebo subjekt údajů), jemu jde o to, mít postavení Boha: Já, Vodník, stanovím, co který pojem znamená. Kdo to nerespektuje, je falšovatel slov, bez ohledu na usus i takových pojmů jako je demokracie, kommunism, katholictví, konservativism.

To, zda je někdo levičák nebo pravičák je mi srdečně jedno, pokud se náhodou se svými typicky levicovými názory nevydává za konservativce. Pak si řeknu, aha, tady není něco v pořádku. Mít levicové názory vylučuje být konservativcem, ledaže jde o falšování slov, které je bohužel u Vodníka na denním pořádku. Ale buďme přesní: Ono to není falšování slov. Ona je to svévole. Odpor k usu. Snaha ze své moci normovat za každou cenu, bez ohledu na to, že mi nikdo nebude rozumět.

Někde má Vodníkova svévole prameny v historii (označování pravoslavných za katholíky), jinde je to marxistická ideologie (označování Marxovy fantasmagorie za kommunism) a ještě jinde je nenávistná zavilost (redukce katholíků na římské katholíky, přičemž schválně opomíjím nepřátele – řecké katholíky – tím, že jim dokonce upřu jejich vlastní jméno).

Základem Vodníkovy práce je dogmatičnost. Stejně jako jiní utopičtí socialisté (Marx & Engels) tvrdí, že jeho projekt ideální společnosti je reálný a že všichni konkurrenti se mýlí. Jiné důkazy než úpornost tvrzení nemá. Ignoruje poznatky psychologie i historiografie, protože by jinak musel odpovědět na otázku, proč příchod pazourkové industrie znamená konec Zlatého věku.

Směšné je umělé rozlišování mezi českými a nizozemskými něcaři. Obě skupiny věří v to samé, jen Nizozemci to pojmenovají jako "Bůh", zatímco Češi tuto nálepku odmítají. To jsou hotové orgie antinominalismu. Obsah je sice naprosto stejný, ale protože se to jmenuje jinak, nejde údajně o totéž. K tomu už opravdu nemám slov.

Víra je přeci vyznavačská. Pokud kritisuji bigotnost nebo židovský formalism (613 micvot se musí plnit, bez ohledu na jejich nesmyslnost, protože tím udržuje řád světa), tak mé myšlení zkrátka není náboženské a Církev je pro mne pouhý koníček, jakkoliv jsem pro něj zapálený. Není to způsob života. Vodník se neřídí heslem: "Co je císařovo císaři, co je Božího Bohu," protože císaře neustále kritisuje a nedává mu to, co chce, a boží věci sice vnímá, ale jako vedlejší – nežije pro ně celým svým srdcem. I proto kritisuje kalvinisty, protože vidí, že oni to na rozdíl od něj splňují. Modlitba jako druh denního snění nestačí.

23. srpna 2010

Méně antinominalismu, více studia

motto: "Pokračovaly zuřivé útoky levicových, antidiskriminačních a LGBT aktivistů na osobu premiérova nastávajícího poradce Romana Jocha, jakož i vystoupení konzervativních autorů na jeho obhajobu."
Cynik

Ačkoliv jsem levicový liberál, stoupenec antidiskriminace a LGBT práv, přesto jsem mnohokrát vystoupil na Jochovu obranu. Označkován jako konservativec, jsem tedy práv přistoupit k rozboru Vodníkova antinominalistického opusu. Stejně jako Tomáš Pecina v něm vidím především touhu разоблачить уклоны. Vodník je tak mentální dvojče Věry Tydlitátové, avšak na rozdíl od něj, který mýtí kacířství, ona mýtí rovnou kacíře.

Vodník by měl potlačit své nutkání jednou pro vždy definovat "správný" význam slova konservativism a více si nastudovat původ a význam toho pojmu. Conservare znamená latinsky uchovat. A co uchovat? To vymezil otec tohoto politického směru Edmund Burke. A jeho nezajímal Zlatý věk, antika, Byzanc či západní středověk, neboť stál pevně na zemi: "Burke’s conservatism was not an abstract doctrine; it represented the particular conservatism of the unwritten British constitution. In the politics of his time Burke was a Whig, and he bequeathed to later conservative thinkers the Whig belief in limited government. This belief was partly why Burke defended the American Revolution (1775–83), which he believed was a justified defense of the traditional liberties of Englishmen." Předmětem jeho kritiky byli jakobínští doktrináři a jejich angličtí stoupenci.

Ano, normalisace byla nekonservativní konservativism: "České televizní seriály se soustřeďovaly na rodinný život. Nákupčí ze sovětské televize se někdy v sedmdesátých letech pokusili koupit některé z nich, ale vrátili se do Ruska s prázdnou – stěžovali si, že československé televizní pořady se vůbec nezabývají životem československé společnosti – „je to všechno jenom o rodině“." Proto KSČM zabírá voliče, kteří by jinde volili konservativní stranu, a v ČR žádná konservativní strana (např. KDS) neuspěla.

Na druhou stranu má neokonservativism sice trockistické kořeny, ale mnoho z nich nezbylo, jen vývoz revoluce změněný na vývoz demokracie. Se stejnou by kommunism bylo možné nazývat blanquism a bylo by to dokonce přesnější. Jenže pak by byl pominut ruský vklad do kommunismu, který z něj udělal nejhroznější ideologii lidských dějin.

Updated.

31. července 2010

Levicoví nacisté a konservativní kommunisté

Jedním z nejhorších dědictví kommunismu je používání pojmů jako nálepek. Když je někdo pravicový demokrat, tak mu vadí, že nacisté jsou rovněž pravicoví. Proto je s klidem označí za levici, jako kdyby název "národní socialism" něco znamenal. Ivan Štampach se zase považuje za levicového, a proto mu vadí, že kommunisté jsou levicoví rovněž:
"S českými komunisty je to problematické. Byli v době své slávy vlevo nahoře, tedy levicově autoritativní? Mám s jejich zařazením doleva potíž. Být politicky vlevo znamená v ekonomické oblasti především více samosprávy, demokratičtější uspořádání pracovních vztahů, ale to za nich nebylo. A jejich dnešní nepřímí pokračovatelé mi připadají ekonomicky víc vlevo, ale zdaleka ne na okraji levé části spektra. Ale kulturně mi připadají konzervativní (s tendencí k nacionalismu, podezíraví k emancipačním snahám různých sociálních skupin, málo liberální)."
Při tom je to nesmysl. Znárodnění snad není levicový koncept? Anglické odbory odmítající průmyslovou demokracii snad nejsou levicové? Na druhou stranu je ale pravda, že kommunism měl vedle internacionálního (přesněji řečeno panruského) rovněž velice silné nacionalistické křídlo. Jenže, proč by měl být nacionalism pravicový? Jakobíni byli nalevo.

Zajímavý je původní Bártův článek. Bývalého senátora jsem si vždy velice vážil, a proto mne zklamalo, že se dal do služeb bojující demokracie. K akci DOST mám nesmírně daleko, ale voltairovsky nevidím jediný důvod, proč by nacionalističtí konservativci (jedná se o "Bahníka Petra (D.O.S.T.), Bartoše Adama B., Bátoru Ladislava (předsedu Akce D.O.S.T.), Bátoru Alexandra, Baxanta Jana (litoměřického biskupa), Bobošíkovou Janu (přesdedkyni Solidarity), Čejku Martina, Černého Víta, Červenku Františka (tajemníka Akce D.O.S.T.), Davida Václava, Duchana Pavla, Dědečkovou Janu (šéfredaktorka serveru Virtualy), Dundáčkovou Evu, Freiovou Michaelu (šéfredaktorku katolického periodika Res Claritatis), Hájka Petra (vicekancléře Pražského hradu), Haslingerovou Ivanu (šéfredaktorku kulturně-hospodářské revue Fragmenty), Hužvárovou Dominiku (miss vystupující proti feminismu), Jakla Ladislava (ředitele politického odboru KPR a osobního tajemníka prezidenta republiky), Janáčkovou Lianu (senátorku), Jocha Romana (ředitele Občanského institutu), Kalužu Radovana, Karase Jiřího, Kříže Jakuba, Klause Václava (presidenta republiky), Klausovou Livii (manželku pana presidenta), Kretschmera Michala, Kurase Benjamina, Landu Daniela, Laholu Henryka, Macha Petra (předsedu Svobodných), Malého Ladislava, Malého Radomíra, Myslína Josefa, Němcovou Miroslavu (výkonnou předsedkyni Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR), Nepraše Tomáše, Pešekovou Máriu, Petříka Lukáše (šéfredaktora serveru Europotrál), Pospíšila Ignáce, Protivínského Vlastislava, Rybovou Zdeňku (předsedkyni Hnutí pro život), Řápkovou Ivanu, Semína Michala (předsedu iniciativy D.O.S.T.), Skřipského Marka, Stodolu Jiřího, Strejčka Ivu (europoslance), Šlechtu Ondřeje (šéfredaktora serveru Eurabia), Šojdrovou Michaelu, Tětivovou Lenku Kateřinu, Tobiáše Milana, Tomského Alexandra, Ucháčovou Kateřinu, Valentu Jakuba, Zimovou Dušicu, Zrna Matyáše (místopředsedu Občanského institutu)") nesměli veřejně hlásat své názory. Vtipně se s tím vypořádal Ladislav Jakl, který ukázal, do jakých absurdit bojující demokracie vede.

Pro jistotu dodávám, že Seznam klerofašistů, kleronacistů, lefebristů a příznivců diskriminace v ČR je provokace neznámé provenience, neboť identita "Radomíry Clément" není známa. Zcela určitě s tím nemá nic společného ani Věra Tydlitátová, ani Ludmila Hamplová, neboť to není jejich styl.

18. července 2010

Manifest kryptokommunismu

Texty Štěpána Kotrby nemá cenu číst kvůli tomu, co sděluje, ale metakriticky – kvůli tomu, co je za nimi. Nyní vydal text Pravici nebo levici? Není to jedno?, který je úžasný tím, že je to dokonalý manifest kryptokommunismu. Kotrba sice není takový demagog jako vůdce českých kryptokommunistů a nejobratnější manipulátor dneška, Jan Keller, ale tím lépe, protože je pak kryptokommunism více vidět na první pohled, bez nějaké složité dekonstrukce. Zároveň je ale třeba upozornit na to, že Kotrba je jako trockista etatistou, což ale není definiční znak kryptokommunismu. Naopak se potvrdilo, že definičním znakem každého (krypto)kommunisty je rusofilie.

17. dubna 2010

Konservativism, liberalism a socialism

Cynik píše: "Omlouvám se všem politologům a politikům, které jsem výše uvedeným prohlášením zvedl ze židle a kteří nyní o překot brebentí, že Kaczyński nebyl konzervativec, ale socialista – v ekonomické a hospodářské části politiky samozřejmě ano, ale ekonomická část politiky pro mne není a nikdy nebyla zas až tak důležitá, pokud je vedena konzistentně a lidsky."

Česká média jsou ovládána zdivočelými liberály, progressivisty, kteří jakýkoliv jiný myšlenkový směr, vyjma neokonservativismu, považují za nelegitimní. Nejvíce je na ráně socialism, ale těžké zásahy dostává i paleokonservativism.

K negativnímu dědictví Klausových 90. let patří zbožštění ekonomie. Politika se měla vyčerpávat debatou o státním rozpočtu. Jenže tahle redukce, které podlehl i Joch, je neúnosná. Podívejme se na to, jaké základní hodnoty mají 3 hlavní demokratické politické směry:
  1. konservativism řád. Je jasné, že bez regulace ekonomiky řád být nemůže.
  2. liberalism svoboda. Tedy lidská práva, zejména politická. Právo na vlastnictví je pouze jedno z lidských práv, nelze ho absolutisovat.
  3. socialism solidarita. Ani ta bez regulace ekonomiky být nemůže.
Tak si to shrňme. Jenom proto, že konservativism i socialism regulují ekonomiku, tak je progressivisté dávají na levici. Ve skutečnosti je konservativism napravo, liberalism uprostřed a socialism nalevo. Kaczyński byl jako konservativec napravo a progressivistická media mu to dávala sežrat.

Kromě tří základních směrů existují smíšené. Neokonservativism je kommunism (heretický: trockism) oplodněný konservatismem. Sociální liberalism je liberalism ovlivněný socialismem.

Uzavřel bych příspěvkem kommentátora Bomben auf Jerusalem: Právě díky prosazování židokřesťanského jedu to byl [Kaczyński] NEJHORŠÍ polský, a nejspíše také evropský, prezident. Mimochodem, "díky" takovým, jako je autor [Cynik] se z wikipedie stává nepoužitelná břečka.

Updated.

11. února 2010

Zhoubné dědictví antinominalismu II

motto: "Starý vtip o BDSM říká: Masochista nabízí sadistovi nůžky, aby ho mučil. Sadista si je vezme a … nic nedělá, protože tím masochistu mučí nejvíc. Tenhle vtip vymyslil nějaký realista. V praxi je totiž pár sadista – masochista to nejlepší, co může být, protože si navzájem uspokojují své potřeby: sadisty dominovat, masochisty být v područí. Odkud se tedy vzal ten vtip? Nepochopením funkce pojmů a dotažením logiky ad absurdum."
Zhoubné dědictví realismu I

Musím přiznat, že máloco mi jde tak nervy jako české antinominalistické myšlení. Setkávám se s tím doslova na každém kroku. Češi jsou schopni se hádat o pojmy doslova až do zblbnutí; ty nejhorší wikipedické války byly právě o ně.

Antinominalisté si něco usmyslí a kolem toho si vymyslí sofistikovanou theorii, jejíž podstatným znakem je, že není žádným způsobem verifikovatelná. 2 příklady:

Prvním je puncovaný heretik Jiří Stodola, který zastává výstřední formu thomismu. Podle něj má každá věc nehmotnou substanci (podstatu) a hmotný akcident (případek). Např. Boží tělo je svou substancí Bůh; chléb je to pouhým akcidentem. Stejně dobře lze říci, že Jiří Stodola je svou podstatou mimozemšťan; člověk je pouhým případkem.

Vodník se křečovitě snaží, doslova za každou cenu, dokázat, že SSSR není Rusko. Proč, to ví jen on sám, a nezviklá ho žádný argument. Osobně se domnívám, že odmítá připustit, že by pravoslavný národ mohl klesnout tak hluboko a stát se kommunistickým. Dokonce si kolem neruskosti SSSR vymyslel velice sofistikovanou theorii:

Každý národ, i Rusové a Židé, má své zdravé jádro, které je od přirozenosti kladné. Bohužel se může stát, že národ jako celek ovládnou cizí vetřelci s umnou zvrácenou ideologií, kommunismem nebo sionismem, čímž národ ztratí svou pravou podstatu (100% positivní ideologii pravoslaví nebo judaism) s kladným potenciálem a přestane být tímto národem (ruským nebo židovským).

Co na tom, že v realitě žádný národ neexistuje? Že je to fikce, kdy je za národ prohlášena skupina lidí, která žije uvnitř arbitrárně vymezených hranic, mluvící zpravidla jedním jazykem? Že příroda, včetně lidstva, obvykle není diskrétní, nýbrž spojitá, takže na hranicích žijí lidé, které je možné s klidem zařadit do obou národů na každé straně hranice? To naše chrabré realisty vůbec nezajímá, oni přemítají toliko o vyspekulovaných ideálních formách. Když je realita nerespektuje, tím hůř pro realitu: [Bolševické vedení] – "Rusové to byli hlavně později." Realita: "Ve 29členném 6. ÚV bylo 8 Židů, tj. 28 %. Ethnických Rusů bylo 14, tj. 49 %." Reakce? "To nic nemění na tom, že VŘSR nebyla revolucí Rusů." Zřejmě mimozemšťanů, jejichž akcidentem bylo, že jsou to Rusové.

Co na tom, že pravoslaví nebo judaism je stejná ideologie jako kommunism nebo sionism a že rovněž musela být nejprve recipována. Ne, pravoslaví je svou podstatou ruská ideologie, ačkoliv ho vymyslel Řek, a judaism židovská, zatímco kommunism svou podstatou ruská ideologie není, ačkoliv ho vymyslel Rus (a sionism Žid). Kommunism jako ruská ideologie toliko vypadá, ale to je falešné zdání.

Na podobné antinominalistické mýthy je nejlepší odpovědí obrazoborectví (revisionism). Na národy a tím spíš na zdravá jádra se vykašlat a zkoumat toliko fakta.

19. ledna 2010

Kommunism na wiki

via Jiří T. Král. Jakýsi vtipálek, který si říká "Zemanek.ml", napsal na wiki čistě kommunistický text o Enveru Hoxhovi. Wikipedisté se spokojili s vložením šablony {{Upravit}} a odplivnutím si: "text je naprosto děsivý". Je vidět, že systém šablon je disfunkční: Je jich tolik, že jim nikdo nevěnuje řádnou pozornost. Podobná kommunistická propaganda v článku o Fučíkovi prošla bez povšimnutí kohokoliv, stejně tak vychvalování textu kryptokommunistického think tanku.

Zemánkovým husarským kouskem je oprava slov psaných vulgárním "pravopisem", která dokonce unikla i pozornosti zuřivého propagátora barbarské "orthografie" Nolana, takže je v článku dodnes.

3. ledna 2010

Positivism

K jednomu málo reflektovanému důsledku kommunismu patří petrifikace positivismu jako vůdčí ideologie. Jsou tím zasaženi zejména přírodovědci a technici (u Kapitána v extrémní podobě jako sociální darwinism), kteří k marxismu jako antinominalistické ideologii měli přirozenou skepsi (byl příliš absurdní a příliš v rozporu s realitou), vinou absence humanitního vzdělání si proto ponechali jako svůj světový názor hlavní ideologii 19. století.

Jak se to projevuje? Adorací překonaných veličin, např. v historiografii Josefa Pekaře. Pošetilými spory – čeští přírodovědci jsou massově činní v Sisyfovi, což je Západě obskurní spolek. Tam převažují pokročilá studia (v ČR v rámci CTS). Excessivním důrazem na klassifikaci – ad absurdum dovedenou thomistickou scholastiku. Například ve výuce práva je jsou především přednášeny "telefonní seznamy": typy právních skutečností, druhy změn závazku, kategorie trestných činů etc. Převaha normativity nad deskripcí a discoursem. Na Západě postmoderna svou metakritikou správně odhalila positivism jakou pouhé další velké vyprávění.

Avšak nejvíce byla zasažena jazykověda, která celý kommunism nedokázala vstřebat základy semiotiky, takže setrvala na pošetilém názoru: "Fonetický pravopis (tj. zvuková podoba jazyka odpovídá psané) z praktického pohledu je naopak výhoda – člověk se nemusí kvůli psaní skoro učit další jazyk (tj. psanou podobu toho samého), obě varianty jazyka se vyvíjejí společně. Je to jednodušší, systematické." Ve skutečnosti již Saussure v roce 1916 ukázal, že mluvený jazyk a psaný text jsou dva odlišné znakové systémy. Proto je nevhodné je míchat a jeden nadřazovat druhému.

Nicméně Adamu Živnéři vulgo Eddiemu bych rád vzkázal, že svém fanatickém nadšení z wiki jsem se v roce 2004 dopouštěl hříchu proselytismu a skutečně jsem měnil lidem pravopis jejich článků na tradiční. Musel přijít až Pastorius, který mi otevřel oči, že takový fanatism nikam nevede. Pak na wiki panovala tolerance, pravopis nikdo nikomu neměnil (leda omylem), což se změnilo až tím, když se Cynik a jeho tehdejší kamarád Egg přihlásili o slovo a postmodernu na wiki nahradili positivistickým normativismem.

20. prosince 2009

Hodnocení

Kromě nahrazení standardní terminologie stalinskou patafysikou, je jedním z nejhorších zločinů kommunismu hypertrofie hodnocení. Existují adjektiva, která přirozeně hodnotí nějaký jev, ať již positivně: dobrý, krásný, zajímavý etc., nebo negativně: špatný, ošklivý, odporný, hnusný etc. Kommunistům to ale nestačilo, a proto k hodnocení začali ve velkém používat pojmy.

Například buržoasní. To původně znamenalo měšťanský (~ střední třída). Kommunisté tomu dali negativní hodnotící význam, abstrahující od původního smyslu, např. buržoasní theorie. Jiným příkladem je soudružský. To původně znamenalo kamarádský (~ od lidí, co znám). Kommunisté tomu dali positivní hodnotící význam, abstrahující od původního smyslu, např. soudružská kritika.

Výsledkem bylo, že veřejné projevy z 80. let neobsahovaly již prakticky žádné informace, pouze povinné, předepisované hodnocení. V této hypertrofii hodnocení jsme uvízli dodnes. Přívlastky pravicový/levicový, konservativní/pokrokový apod. nejsou používány deskriptivně, ale jako hodnocení podle názoru hodnotitele.

Rovněž je třeba lišit pojmy a názvy. Zatímco název se může dosti odchýlit od pojmu, např. portugalská Partido Social Democrata není sociálně demokratická ani náhodou, pojem je pouhé označení, a proto je nutno ho používat přesně, abychom si rozuměli. Tak kommunism není název, nýbrž pojem.

These původního významu je naprosto nesmyslná, což můžeme ukázat na pojmu censor/censura. Původní význam bylo sčítání lidu spojené s hodnocením občanské zachovalosti. Tento úřad však po roce 22 př. n. l. přešel na císaře. Slovo se uprázdnilo. V novověku byla censura schvalováním knih. Ta však byla v českých zemích zrušena v roce 1848. Místo ní byl zaveden tiskový dozor, kterému se neformálně říkalo "censura", protože klassická censura již neexistovala a tiskový dozor se jí podobal. Tiskový dozor byl zrušen po 120 letech v roce 1968. Místo něho byl zaveden zpravodajský monitoring FÚTI a ČÚTI. Opět dostal neformální označení "censura". Po zrušení FÚTI a ČÚTI se dnes někdy pejorativně říká "censura" výkonu vlastnických práv vlastníka media, který nepřipustí nebo smaže nežádoucí příspěvek. Zajímalo by mne, jak by se originalisté k této historické proměně pojmu censura postavili. Zakázali by ji? Překládali by historické prameny do nějaké novořeči?

Typickým příkladem falšování slov je Vodníkův přístup k náboženským termínům. Například katholický znamená obecný, což je podle Vodníka plus. Protože však Katholická církev je apriorně špatná, nemůže být z povahy věci katholická. Jiným příkladem je římský. Co je římské, to je podle Vodníka špatně. Proto katholík musí být římský, aby byl odlišen (oznámkován) od dobrých katholíků, jimiž jsou jen pravoslavní.

Tomuto známkování (nálepkování) říkám jasné ne. Naším cílem není nálepkovat; lidé jsou svéprávní, názor si učiní sami. Naším cílem je popisovat — informovat. Proto pokaždé, když Vodník bude psát cosi o "římských katholících" ve významu "špatní katholíci", nikoliv katholíci latinského ritu, tak mou odpovědí bude pojednání o Pravoslavně sektářské církvi. Snad se tím Vodník konečně těmto kommunistickým (= pocházejícím od kommunistů, nikoliv apriorně špatné) způsobům odnaučí a bude používat názvy a pojmy, nikoliv nálepky/hodnocení.