Zemřel polský estébák, Marceli „Albín“ Reich

motto: „Wir verlieren in ihm einen unvergleichlichen Freund der Literatur, aber ebenso der Freiheit und der Demokratie.“
—Angela Merkel

Kommunista (předválečný stalinista – člen Komunistische Jugend a pak KPD, od 17. 8. 1945 člen potomní PZPR), od října 1944 příslušník polské StB (= UB) a kommunistický špión s krycím jménem Albín, přítelem svobody a demokracie?

Dlouho jsem považoval Kapitánovu a Gogovu kritiku dnešních papalášů za upřílišněnou. Odmítal jsem srovnání s normalisační propagandou, měl jsem za to, že spin doctoring není lhaní. Nyní se ukazuje, že lidé jako Merkelová nejen, že zamlčují nepohodlná fakta, ale dokonce rovnou lžou. Tak se podívejme na to, co přední světová media odbyla jednou větou (NYT: „Grateful to the Soviet Army for liberating Poland, Mr. Reich-Ranicki joined the Polish Communist Party and, posted as a diplomat in London, worked for Polish intelligence, a mission for which he assumed the pseudonym Ranicki.“) nebo zcela zamlčela (Guardian: „After the end of the war, he joined the Polish army and was briefly stationed at the consulate general in London.“), podrobněji.

Urząd Bezpieczeństwa byla instituce, proti níž byla StB spolek hochů z nedělní školy. Na druhou stranu je nutno uznat, že UB působil v zemi, kde se bratři Mašínové počítali na stovky, kde zuřila občanská válka. Ale přesto. Agent UB by měl za své zločiny stanout před nezávislým soudem a ne být presentován jako morální arbitr.

Podobná kariéra byla běžná: Zatímco jen 1 % Poláků byli Židé, v UB tvořili celých 37 % (167 z 450). Co vlastně Ranicki v UB dělal? To není přesně známo a on sám to tajil. Trochu jasno vnáší Gerhard Gnauck ve své knize Wolke und Weide. Marcel Reich-Ranickis polnische Jahre (2009), ISBN: 978-3608941777. Ukázku z ní přetiskl Die Welt. Jisté je, že byl kvalitním kádrem: V roce 1946 byl jmenován nadporučíkem UB a v témže roce dostal stříbrný kříž za zásluhy. V roce 1947 se stal vedoucím II. oddělení VII. odboru ministerstva veřejné bezpečnosti (MBP). V jeho gesci bylo vyzvědačství v Západním Německu, UK a USA.

V roce 1948 byl vyslán jako agent Albín do UK. Jako uvědomělý soudruh měl na starosti dozor nad emigranty a kulturní politiku: „Ranicki zajął najbardziej skrajne stanowisko wśród wszystkich członków Koła, radził usunąć Słonimskiego zestanowiska dyrektora, gdyż bez tego nie było gwarancji, że Instytut będzie realizował politykę partii.“ Dne 31. 10. 1949 byl z UK odvolán, čímž začal Reichův přerod na Freund der Freiheit und der Demokratie. Podle Reichova názoru byl za tím antisemitism, což však nepotvrzují žádné archivní prameny. Ke dni 31. 1. 1950 byl z MBP propuštěn, dostal 14 dní vězení za visum, které vydal svém příbuznému, a 3. 3. 1950 byl vyloučen ze strany. I když ještě v roce 1951, znovu v roce 1953 a opět v roce 1955 žádal o znovupřijetí do strany a ačkoliv jeho snaha v roce 1957 byla korunována úspěchem – opětovným přijetím do strany, zrod přítele svobody a demokracie již byl dokonán a potvrzen emigrací do SRN v 1958 za nejasných okolností.

Zemřela Margaret Thatcher

V pondělí 8. dubna 2013 zemřela Margaret Thatcher, podle mého názoru největší politik 20. století. Její život a dílo jsou tak zmapované, že těžko k dosavadním textům něco smysluplného dodat. Proto se soustředím na její percepci, a to prostřednictvím dvou nenávistných textů: Vodníkova a Čulíkova. Jsou důkazem toho, jak byl kommunism úspěšný: Okupuje mentalitu značné části Čechů nad 50 let dodnes. Proč?

Kommunism má 2 hlavní části:

1. positivní – podoba nové společnosti a
2. negativní – kritika kapitalismu.

Positivní podoba kommunismu je obludný nesmysl. Ve svém negativním programu má kommunism pravdu; ostatně jako prakticky každá kritika. Jde jen o to, jakou váhu té kritice dáme. Naproti tomu Vodník s Čulíkem uvěřili positivnímu programu kommunismu, zatímco negativní považovali za pouhou propagandu. Jejich cílem byl kommunism bez kommunistů. Proto emigrovali na Západ, kde však s překvapením zjistili, že kommunistická kritika Západu byla pravdivá. Dopadlo to na ně o to hůře, že nebyli osmašedesátníci, neboť na konci 60. let ještě na Západě dozníval socialism, ale že emigrovali až na přelomu 70. a 80. let, kdy se dostali k moci nejvíce pravicoví politici od roku 1929: Thatcher & Reagan.

Vodníka s Čulíkem by bylo zachránilo, kdyby si nespletli státy. Místo USA, UK a Nizozemí, měli emigrovat do Francie, kde Mitterand znárodňoval banky, nebo do Švédska, kde dlouhodobě vládnou socialisté. Nicméně, vybrali si špatně, a proto ze svého osobního neúspěchu obviňují zemřelou.

Ronald Dworkin zemřel

Dnes zemřel Ronald Dworkin, což byl momentálně celosvětě největší právník. Je to velká ztráta a česká media o tom nepochopitelně mlčí, s výjimkou Jiného práva. Kdo je největším žijícím právníkem po něm? Posner? Alexy?

Na protest proti excessivnímu státnímu smutku 2

Zatímco v první části článku jsem se zabýval činností Václava Havla před rokem 1989, v této se budu věnovat jeho působení v obnovené demokracii. Připomínám, že tuto druhou část Havlova života hodnotím positivněji než první, ale abych splnil svůj slib, soustředím se především na negativa.

Zatímco v nekrologu jeden z hlavních novinářů Pravdy a lásky, Jindřich Šídlo, jakoby naznačoval hagiografický týden, který nás čekal, protože na zesnulém nenašel stín kritiky, po těch orgiích jakoby uznal, že toho bylo moc, protože výslovně pochválil Václava Klause. Jenže Pravda a láska překročila Rubikon. Zešílevší hagiografové vytvořili takový intellektuální terror, že jen připomenout, že Václav Havel byl pouhý člověk a jako takový měl mnoho chyb, znamenalo být osočován, že málo truchlí. Je proto nutné udělat vše proto, aby Pravda a láska už nás nemohla takto tyrannisovat.

První velkou Havlovou chybou bylo úsilí o získání úřadu čs. presidenta. Dal dokonce Alexandru Dubčekovi slib, že ho v roce 1990 po volbách nahradí. Správný postup měl být právě opačný: To, že by Dubček nahradil Husáka, by byl velký symbolický políček normalisaci. Havel jako premiér by se mnohem více než v roli hlavy státu mohl soustředit na praktickou politiku a Občanské fórum by mu nesebral Václav Klaus. Slovenský president republiky by mnohem lépe dokázal zastřešovat jednání o novém nastavení federace.

Případ Bartončík. Předseda ČSL byl s největší pravděpodobností agent StB. Presidentu republiky s největší pravděpodobností slíbil, že z kandidátky odstoupí. To nesplnil. Co však nutilo Rumla a Havla toto zveřejňovat před volbami? Navíc v době zákazu jakékoliv předvolební agitace? S naprosto stejným výsledkem mohli tato fakta zveřejnit až po volbách. Je více než obtížné uvěřit, že zákon neporušili s úmyslem ČSL ve volbách poškodit.

Bylo více než sporné, aby se president republiky míchal do hospodářské transformace. Přesto to 21. srpna 1990 udělal:

Dvacet let, které jsme ztratili, má tragické následky. Je to doba růstu celé jedné generace. Dík totalitnímu systému vymizela z našich zemí lidská tvořivost, kterou předchozí režim po léta systematicky potlačoval, podnikavost, vynalézavost a um. Místo stovek a tisíců krámků a dílniček nacházíme v našich ulicích stále jen stažené rolety skrývající prostory, s nimiž čile obchodují mafie mamutích podniků bytového hospodářství. Naši zemědělci, dělníci i řemeslníci jsou stále ještě pokládáni za natolik nesvéprávné, že musí mít nad sebou rozsáhlé administrativní aparáty, které je údajně řídí, ale které jim ve skutečnosti jen komplikují život a práci a které se navíc nechávají jimi živit. Naše restaurace nejsou přívětivými místy pohostinství, pohody a přátelských setkání, ale nebezpečnými džunglemi, kde se naši i cizí hosté setkávají s neochotou a šlendriánem a jsou často i okrádáni. Není tomu tak proto, že by v pohostinství pracovali sami nepoctiví lidé. Restaurace jsou takové proto, že jsou spravovány byrokraty v nesmyslných kolosech Restaurací a jídelen, jejichž hlavním posláním není spokojenost hostů, ale jen vlastní přetrvání. Nad našimi továrnami, zemědělskými kombináty a nejrůznějšími podniky se vznášejí celá mračna zbytečných ředitelství a neschopných byrokratů. Podniky zahraničního obchodu parazitují na výrobě, prodávajíce zboží, které by si podniky dokázaly lépe a rychleji prodávat samy. Za tím vším se skrývají chapadla neviditelných mafií, které se snaží kšeftovat s majetkem, který jim nepatří, ustavují podezřelé akciové společnosti a hledají cesty, jak bezpečně ulít nelegálně získaný kapitál. Krajně temné slušovické žilky nenápadně prorůstají celým naším potravinářstvím.

Výsledek bylo, že krajně temné slušovické žilky byly rozprášeny a místo nich máme Babiše.

V roce 1991 se Václav Havel naposledy pokusil o silnější a otevřenou politickou iniciativu – prosadit novou federální ústavu. Když to nešlo standardním processem, chtěl k tomu využít tlak ulice Výzvou občanům:

Milí spoluobčané, kdysi jsem řekl na jedné z velkých manifestací, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Dnes bych k tomu rád přidal, že rozum, pokora a odpovědnost musí zvítězit nad krátkozrakostí, pýchou a svévolí. V jistém smyslu jde dnes o víc, než před dvěma lety [1989]. Tehdy šlo jen o to, zda budeme ještě nějaký čas snášet rozkládající se totalitní systém, anebo zda mu řekneme své jasné "ne". Dnes jde o to, zda se staneme civilizovanou evropskou demokracií, anebo opovrhovaným prostorem neustálých konfliktů a zmatků. Denně se přesvědčuji o tom, že jste pro první z těchto dvou alternativ. Žádám vás proto, abyste tuto svou vůli dali jasně najevo.

František Kostlán to tehdy hodnotil takto: „Václav Havel, jeden z těch, kteří při kabinetní politice a dohadování o státoprávním uspořádání zcela pominul Federální shromáždění a tím i on svým dílem napomohl rozpadávání Československa, by dnes nejraději Federální shromáždění (za pomoci opět nemyslícího davu) rozpustil a vládl pomocí dekretů sám.“ Nicméně jelcinisace československé politiky tehdy neprošla; Pravda a láska už nepatřila k mainstreamu.

V roce 1996 začaly Havlovy zdravotní problémy, takže se stáhnul z každodenní politiky. 4. ledna 1997 se znovu oženil. Jeho popularita šla ke dnu. V pátek 28. listopadu 1997 Ruml a Pilip vyzvali Klause k odstoupení z čela ODS. KDU-ČSL a ODA odešly z vlády. Václav Havel měl na sarajevském atentátu lví podíl. Kritisoval jej za to dokonce i Erik Tabery. Vrcholem byl rudolfinský projev 9. prosince 1997.

Na závěr bych se chtěl vyjádřit k humanitárnímu bombardování z 29. dubna 1999:

Dans l'intervention de l'OTAN au Kosovo, je pense qu'il y a un élément que nul ne peut contester: les raids, les bombes, ne sont pas provoqués par un intérêt matériel. Leur caractère est exclusivement humanitaire: ce qui est en jeu ici, ce sont les principes, les droits de l'homme auxquels est accordée une priorité qui passe même avant la souveraineté des Etats. Voilà ce qui rend légitime d'attaquer la Fédération yougoslave, même sans le mandat des Nations unies.

S tím lze naprosto souhlasit. Nebýt bombardování, nebyli by Miloševićem zdivočelí Srbové zastaveni.

Na protest proti excessivnímu státnímu smutku 1

Ačkoliv vše podstatné řekl ve svém geniálním textu Jan Schneider, chtěl bych dále přispět svou troškou do mlýna. Zatímco v civilisovaných zemích trvá státní smutek pouze den, u nás konservativní vláda vyhlásila hned tři. Na protest proti tomu, abych připomněl, že Václav Havel byl jen člověk a nikoliv světec, jsem se rozhodl, že k státnímu smutku nejlépe přispěju tím, že připomenu, co se Havlovi nepovedlo. Jsem ve věčném sporu s Alešem Zemanem, kdy p. Zeman tvrdí, že člověk má za všech okolností psát pouze vyvážené texty. Osobně se však domnívám, že negativistické texty jsou vhodnou protiváhou k úděsné snaze o sekulární svatořečení. Výsledek tedy je vědomou protivou k τὸν τεθνηκóτα μὴ κακολογεῖν.



Protože rok 1989 je přirozeným zlomem i v Havlově životě, rozdělil jsem text na 2 části. V první se budu zabývat Havlem jako vůdcem opposice. Podkladem bude výtečný text Tomáše Peciny, s kterým sice vesměs nesouhlasím, nicméně je nesmírně inspirativní.

O významu dissentu se polemisuje již dlouho. Myslím, že progressivistická (pravdoláskovní) Charta 77 s nepolitickou politikou byla intelektuální ghetto bez většího dopadu. Je obrovská škoda, že se neprosadilo Bendovo a Uhlovo političtější pojetí, když už ne liberální Mandlerovo a Doležalovo zcela politické. Mandlerova analysa Charty 77 je naprosto přesná:

Výslech byl dlouhý, protože prof. Patočka, jak zaníceně vykládal, zjistil velké neznalosti vyšetřovatelů a pociťoval potřebu jim objasnit, co je obec (od starověku do nynějška), politika a jak má být politika tohoto státu demokratická. Líbilo se mu, že ho nepřerušovali a poslušně poslouchali. On sám si z výslechu odnesl dojem, že je třeba tyto lidi přesvědčovat a přesvědčit. Tehdy se stále ještě nic zvláštního nedělo. Nicméně já jsem byl zdrcen. Uvažoval-li představitel opozice takto dětinsky, nevěštilo to nic dobrého. Prof. Patočka ani netušil, jaké povahy jsou temné síly, které řídí normalizační realitu, a o vedoucí úloze strany neměl ani potuchy. Přitom právě vedoucí úloha strany byla základem Husákova režimu.

* * *

Proti chartistům sáhl režim k nebývale rozsáhlým represím. Až na to, že policejní orgány kromě výjimek obviněné fyzicky nenapadaly a netýraly, vypadalo to v Československu po Prohlášení Charty 77 spíš jako po atentátu na Heydricha než na to, že se jistá skupina občanů pokusila podat státním orgánům petici. Na nějakou dobu ovládl celou společnost strach; vypadalo to, jako že petice obsahuje bůhvíjaké protistátní reje a nikdo se nesmí dozvědět jaké.

* * *

Zato sama Charta 77 se dostala do patové situace. A jak už to v Česku chodí, nevyvodila z krajně nepříznivé situace oprávněný závěr, že její postup byl poznamenán podstatnými nedostatky, ale sáhla k úhybnému řešení. Svůj opovědní list režimu, Prohlášení Charty 77, označila za akt nikoli politický, nýbrž mravní. Už 21. ledna 1977 napsal Jan Patočka, že "…u Charty 77 nemůže jít o žádný politický akt v užším smyslu, o nižádnou konkurenci a zásah do sféry politické moci, ať už je chápána jakkoli. Charta 77 není ani spolek, ani organizace, její báze je čistě osobně-mravní a závazky, které z ní vyvěrají, mají týž charakter." Brzy poté, vysílen policejními výslechy Jan Patočka zemřel. Zanechal po sobě politicko-morální polo-organizaci, které jak policejní perzekuce, tak její vlastní programové zaměření znemožňovaly politickou činnost.

Zajímavé je Pecinovo pojetí, že Havel nebyl demokrat, ale aristokrat. Nicméně v postdemokracii v Moci bezmocných (1978) vidím spíše dozvuky doznívajícího Havlova socialismu než pozdější elitářství, odpor k volbám, politickým stranám a klassické politice.

Širší Pecinovy úvahy o české historii jsou neméně zajímavé. Bylo by zajímavé zjistit, kdy Češi akceptovali kommunism jako legitimní. Zatímco v roce 1954, posledním roce terroru, to ještě zřejmě nebylo, rok 1956 byl rokem velkých změn, nicméně etablovaného régimu. Proto by klíč měl asi být v roce 1955, kdy se prakticky nic nestalo.

Větu: „Až ruská okupace ukázala Čechům a Slovákům, kde je jejich místo v Evropě, a jaké jsou limity jejich přípustných ambicí,“ považuji za formulačně nešťastnou. Nicméně, vraťme se k našemu hrdinovi, očima Josefa Škvoreckého: "Hejl!" vzdychl Očenáš. "Má dojem, že hraje důležitou politickou roli v důležitým historickým období. Z klinickýho hlediska je to psychopat s mučednickým komplexem."

Souhlasím, že katalogy Quelle, Neckermann a Otto a časopis Bravo měly větší význam než celá Charta 77. Magnet tomu nemohl konkurovat. Moralistní jazyk Charty 77 byl zcela bez významu. Nekommunistů bylo více, ale lidé se vyjadřovali marxisticky až do roku 1990, kdy veřejný diskurs přepóloval Václav Klaus a jeho kollegové. Havel na to neměl sebemenší vliv. Nicméně to přepólování se zcela nezdařilo, vizte představy většiny lidí nad 50 o ekonomii. Rozhodující roli tam stále hraje přisvojování si nadhodnoty.

Václav Havel

Ačkoliv jsem si nemyslel, že elektronická media odbydou smrt Václava Havla, jejíž brzký příchod byl v posledních měsících Havlova života zjevný, 30vteřinovým shotem, co je moc, to je moc. V orgiích byzantinismu se překonávala zejména Česká televise a překvapivě též TV Prima. Český národ tyto patolízaly po zásluze odměnil. Ale obávám se, že poučení si z toho nevezme nikdo.

Aby nebylo mýlky. Václava Havla považuji za postavu spíše positivní a za to, co se nyní právě děje, nijak nemůže. Přesto je více než varovné, že se officiální smutek liší od officiálního smutku za Kim Čong-ila jen v míře a způsobu. Český národ je více orientální, než by se na první pohled zdálo.

Havel byl člověk, který polarisoval společnost. Je pravdou, že negativních zamyšlení nad jeho životem je málo a jen menšina z nich je přínosná. Asi nejvíce to bylo přetištění textu ze sborníku Ve jménu socialismu a šťastného života proti rozvratníkům a samozvancům z doby campagne proti Chartě 77. Český Komsomol si naivně myslel, že v ČR panuje svoboda slova. Na rozdíl od neonacistů z Národního odporu své stránky měl na .cz. Už nemá, nějaký bdělý strážce Havlova odkazu je vypnul.

Naštěstí ten faktografický text normalisační propagandy přetiskli jinde. Zajímavý je především tím, že si všímá toho, jak se Havel stal vůdcem čs. opposice. Bylo to díky mezinárodnímu věhlasu, který získal díky absurdní hře Zahradní slavnost (1963), která se potom s úspěchem hrála v Západním Německu.

Následovalo engagement v Tváři, jediném nemarxististickém společenském časopisu kommunistického Československa. Havel se stal natolik známým, že aspiroval do vedení Svazu československých spisovatelů. Za Pražského jara byl již tak slavný, že se společně s Václavem Černým a Ivanem Svitákem dostali jako jediní nekommunističtí intellektuálové do Poučení z krisového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ.

Roli Havla jako vůdce opposice pěkně mapuje Patočka. Byl významný mýthotvůrce, zejména v Dopisu Husákovi (1975) a Moci bezmocných (1978), přičemž v jeho textech je mnoho objevných postřehů: „Za tento levný „domov“ platí ovšem člověk draho: abdikací na vlastní rozum, svědomí a odpovědnost: vždyť integrální součástí převzaté ideologie je delegování rozumu a svědomí do rukou nadřízených, totiž princip identifikace centra moci s centrem pravdy (v našem případě jde o bezprostřední navázání na byzantský césaropapismus, v němž nejvyšší instance světská je i nejvyšší in­stancí duchovní). Je pravda, že navzdory tomu vše­mu tato ideologie – aspoň na ploše našeho bloku – příliš velký vliv na člověka už nemá (snad mimo Rusko, kde stále ještě asi převládá nevolnické vědomí s jeho slepě osudovou úctou k vrchnosti a auto­matickou identifikací se vším, co vrchnost tvrdí, kombinované s velmocenským patriotismem, pro nějž jsou zájmy říše tradičně vyšší než zájmy člověka).“

Tohle pořád ještě málo probádné období osvětlují i osobní vzpomínky, například Johna Boka, který činnost Václava Havla dělí na dobu, kdy s ním kamarádil („I když zůstal tím stejným Václavem, lidi jako jsem já opustil už dříve. Tím, že se začal kamarádit s Čalfama a Bakalama, se dostal do jiné dimenze.“), a kdy kamarádil s jinými („Nemyslím na paní Veškrnovou, nějaké ptáky, Čalfy, Bakaly, ale myslím na Olgu.“). To o českém dissentu říká mnohé.

Role Václava Havla po roce 1989 je všeobecně známá. Je proto zajímavé, co o ní soudí přední ideologové Pravdy a lásky. Erik Tabery přiznává: „Na začátku devadesátých let se chvíli zdálo, že si chce ukrojit více moci, než mu náleží. Když mu ale poslanci dali oprávněně najevo, že s tím nesouhlasí, tak ustoupil a svou roli přijal. Někdy se angažoval příliš málo (to když Klausova vláda přestala dělat reformy) a někdy příliš mnoho (po pádu Klause v roce 1997). Ke konci své funkce se příliš uzavřel a málo komunikoval s veřejností.“

Překvapivě kritický je i Jiří Pehe (bilance k Havlovým 75. narozeninám + nekrolog), který byl druhdy vnímaný jako hlavní Havlův ideolog. Ukazuje se, že Pehe sleduje své vlastní zájmy ve vybudování quasireligiosního hnutí: „Představitelé nejrůznějších nových hnutí „rozhořčených“ jako by si četli v Havlově brilantním eseji „Politika a svědomí“. Stejně jako tehdejší Havel věří, že může existovat něco jako „antipolitická politika“. To neznamená, že jsou v opozici vůči politice, naopak chtějí zprivatizovanou politiku osvobodit od odosobněných aparátů závislých na moci peněz. Chtějí politiku zdola, „politiku rostoucí ze srdce, nikoli z teze“.“ Jaká škoda, že si Pehe opět plete levicové liberály a progressivisty: „Pro český politický a intelektuální diskurz bylo v první polovině 90. let doslova smrtící, že k dominantní neoliberální propagandě neexistovala sebevědomá levicově liberální alternativa. Havel je přitom svým založením levicový liberál, a mohl zde sehrát velmi pozitivní roli.“ Na druhé straně Pehe aktivně buduje Havlův kult a moralistní kitsch, nepochopení rozdílu mezi náboženstvím a politikou: „Lidé, kteří Pravdu a Lásku ironizovali, se vlastně svými odsudky na adresu „planého moralizování“ vysmívali slušnosti. Nepochopili, že to, že jste svým způsobem právě Vy dokázal (spolu)položit na lopatky nelidský režim, bylo dílem slušnosti. A že i v demokratických poměrech jste se tudíž logicky stavěl na stranu slušnosti, tedy, řečeno poněkud pateticky, Pravdy a Lásky.“ Je pro mne otázkou, proč si všichni tito dobří lidé pletou epochu (= časový bod) a éru (= doba).

V processu Havlova svatořečení pokračuje Jindřich Šídlo: „Václav Havel se stal zárukou, že si tahle část světa zaslouží být brána vážně a že si také zaslouží pomoci.“ Nepřekvapivě se k tomuto trendu přidal přední neokonservativec, Roman Joch: „Nezřídka to byl pouze on, kdo z hlediska mezinárodního a z hlediska loajality vůči spojencům zachraňoval čest naší země.“

Vyvážený je text Tomáše Peciny, přesto je překvapivě slabý. Pecina podlehl své touze mythologisovat českou historii, jak často vidíme na stránkách Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Potřeba hrdiny mohla snad fungovat v roce 1990, ale ne v roce 2011. Od intrik během Sarajeva (1997), kdy Havel nakonec díky opposiční smlouvě (1998) prohrál, přestali progressivisté a Havel jako jejich representant s nimi, hrát v české politice klíčovou roli. Stejně tak dissidentskému mýthu o normalisaci zasadila historická věda v poslední době těžké rány.

Tento text tak nelze uzavřít lépe než slovy Václava Havla: „obrací se k lepší, ale už uzavřené minulosti, kdy byli všichni jednotni; na jejím ocenění nelze totiž už celkem nic zkazit, je to bez rizika, všem se tím lze zavděčit a lze si dokonce takovým odkazem k minulé národní slávě docela dobře nalhat, že je vlastně všechno v pořádku, protože Češi jsou staří kabrňáci.“

Update: Další příspěvek k mythologisaci. Švehla se mýlí snad ve všem.

Zemřel český král

Jak informoval Tomáš Pecina, dne 4. 7. 2011 zemřel český král Otto I. (1922–2011). Jeho nástupcem se stal Karel IV. Starší rozhovor s novým českým králem (německy). Stejně jako Tomáš Pecina se domnívám, že na rozdíl od mnohých československých presidentů, byl život Jeho Výsosti bez poskvrnky.

Updated.

Smutná zpráva

Zemřel Jan Wiener. Učil mne na filosofické fakultě. Na každého, kdo slyšel jeho lidský příběh, to muselo zapůsobit.

Zemřel Miroslav Plzák

Přes všechny kontroverse kolem jeho osoby si myslím, že bez něj tady bude hůře a smutněji. Nekrolog Lidových novin.

Velká ztráta

Předčasně zemřel Vladimír Nálevka, jeden z největších odborníků na soudobé dějiny a vedoucí mé diplomové práce (DOC; pro srovnání též právnická, rovněž v DOC).

Prof. Nálevka byl především hispanista; odborník na Španělsko a Kubu. Text o španělské občanské válce vycházel z jeho přednášek. Mrzí mne, že podzim jeho života byl znepříjemněn nechutnými tahanicemi na ústavu světových dějin FF UK.

Balkánský řezník Milošević

Vodník z neznámého důvodu odkazuje na hlavní orgán českých spikleneckých theorií, Czech free press, ačkoliv článek, který ho tak ohromil, vyšel na Net Socanovi. Je to hanebná kombinace obhajoby vraha a spikleneckých theorií, takže ve výsledku smrtící cocktail. Je to podobné, jako kdyby někdo napsal podobný článek o Hitlerovi nebo Stalinovi.

Jaká jsou fakta? Balkánský řezník, který se nesmířil s koncem Velkého Srbska, rozpoutal celkem 4 války: se Slovinskem, s Chorvatskem, s Bosnou a Hercegovinou a s Kosovou. (Tyto státy s nikým problém neměly, zato Srbsko za Miloševiće se všemi sousedy. Jasný důkaz, kdo je viník aggresse.) V Srbsku samotném udržoval odpornou diktaturu, nechal unést a zavraždit Ivana Stamboliće a pokusil se zavraždit Vuka Draškoviće. To vše stačí k tomu, aby takovou kreaturu žádný solidní člověk nehájil.

Co se týká údajné vraždy, je krevními testy dokázáno, že nebral léky, které měl brát. Stejně tak je dokázáno, že Milošević měl ve vězení značnou míru volnosti. Milošević se pokusil o vysokou hru: Chtěl si zhoršit zdravotní stav natolik, aby byl propuštěn do ošetřování v Rusku. To nezvádl a místo toho zemřel.

Jenže stoupence spikleneckých theorií (a. k. a. "podstatná část lidí, kteří se o problematiku aspoň minimálně zajímají") nepřesvědčí nikdy nic. Ti jsou schopni tvrdit, že Rusko v letech 1917–91 neexistovalo. Puncované vrahy typu Apise, Mikuláše II., Lenina či Miloševiće jsou schopni prohlásit za nevinné a ještě navíc tvrdit, že Západ takto notorickým vrahům nebyl schopen dokázat vinu. Ne, kdyby se Milošević sám nezabil, tak by dopadl jako Saddám, stejný výtečník jako on.

Proto debatovat se stoupenci spikleneckých theorií má asi tak stejný smysl jako vysvětlovat pravoslavnému význam slova "primát".

Zemřel Filip Sklenář

Další nečekané úmrtí mladého člověka v těchto dnech.

Reforma právnického studia

Jako poctu prof. Vojtěchu Ceplovi, který nedávno po těžké nemoci zemřel, vybírám některé myšlenky ze dvou jeho textů:

Krize české justice a legislativy má své nejhlubší kořeny v odcizení práva od morálky. Tím, že v posledních padesáti letech totalitní režim zneužil právo k utiskování obyvatelstva, došlo k devastaci právního vědomí občanů. Komunisté prohlásili právo za nástroj k ovládání společnosti a také je tak praktikovali. Kromě toho součástí „vědeckého světového názoru“ byla víra v budoucí postupný zánik státu a práva. Vinou toho se české právnictví a právní teorie dostaly v druhé polovině minulého století do naprosté izolace od hlavního proudu právnického myšlení ve svobodné části světa.

Dobrá znalost a přijímání práva jsou v České republice většinou občanů podceňovány, ačkoli vyspělé právní a mravní vědomí je důležitější než psané právo a jeho vymáhání. Mimochodem: všimněte si, jak postupně probíhá vývoj převládajícího názoru na řešení problémů v této oblasti. Nejprve všichni zdůrazňovali, že chybí legislativa, po určité době se to změnilo ve volání po vymahatelnosti práva. Teprve nyní začínáme doceňovat význam psychologického rozměru práva, neboť nejpodstatnější složkou práva není ani legislativa, ani fungování justice, nýbrž to, aby lidé dobře znali pravidla chování a dobrovolně je dodržovali. Vysoká úroveň mravní a právní kultury, v níž jsou obě složky v souladu, je totiž nejdůležitějším zdrojem bohatství a prosperity spravedlivé společnosti.

Vysokoškolský zákon příliš posílil akademickou samosprávu, a tak dochází k „zabetonování“ stávajícího systému. Protože děkani jsou voleni akademickým senátem, zvoleni jsou zpravidla ti kandidáti, kteří zaručují jistotu a stabilitu nenarušovanou soutěžením a inovacemi. Akademické senáty prosazují hlavně vlastní zájmy a jistoty učitelů. Každá změna a reforma, například ve studijním plánu, totiž ohrožuje pracovní místa, například zrušením některých zastaralých a nadbytečných oborů. To logicky posiluje obranné reakce proti změnám. Síla setrvačnosti zavedených pořádků je nyní „zevnitř“, bez vnější podpory, nepřekonatelná.

Fakticky se tichou cestou ujalo vlády dálkové studium, které je eufemisticky označováno za distanční. Namísto metody interaktivního studia, jehož podmínkou je stálá přítomnost studentů, na pražské právnické fakultě se převážně zkouší. Pravidelné výuky se zúčastňují jen studenti, kteří mají zájem. Je pravda, že tito studenti mohou mnoho získat, ale minimální standard profesionální úrovně pro všechny těmito (ne)pořádky rozhodně není zaručen.

Základem zůstávají klasické přednášky ve velkých posluchárnách. Tento tradiční způsob výuky, který vznikl v době, kdy nebyly knihy a lektor četl svou učebnici, zatímco studenti si dělali poznámky, v současnosti zaniká. V posledních desetiletích se nejlepší zahraniční právnické fakulty reformovaly po vzoru lékařských fakult v tom smyslu, že výuka probíhá hlavně cestou simulací, nebo dokonce i skutečným prováděním profesionálních činností, které absolventi budou vykonávat po ukončení studia. Jinými slovy: sofistikované profese se nejefektivněji vyučují nácvikem základních profesních činností.

Jedním ze základních úkolů moderních vysokoškolských učitelů je chránit studenty před nadbytečnými informacemi a poskytovat jim podstatné a základní znalosti. U nás je požadována při zkouškách, které jsou většinou ústní, příliš detailní a rozsáhlá znalost obsahu a vývoje právních předpisů, namísto důkladného osvojování si základních metod práce a samostatného vyhledávání informací. Studenti většinu rychle nabiflovaných poznatků pochopitelně po zkouškách zapomínají, a tak se učí vlastní profesi teprve v praxi. Kromě toho ústní zkoušky nemohou být objektivní, a protože není nikterak honorována průběžná studijní práce, je studium neurotizující. Radost z poznání a studia v pohodě na našich právnických fakultách nyní neexistuje.

* * *

Hlavní zájem je, aby nedošlo ke změnám. Protože každá změna studijního plánu ohrožuje některé učitele. Chcete-li například některý obor redukovat, zavést nový obor, uvnitř toho učitelského sboru musí být pohyb. Musí tam lidé přicházet a odcházet, má-li to být elitní sbor. Dokonce tam musí být soustava lidí, kteří neustále odcházejí, protože v té soutěži se neuplatní. Toto je u nás naprosto zablokováno. Jednak pracovním zákonodárstvím, které takto záporně působí ve všech oblastech společnosti.

O obsahu té regulace, termín v odborné literatuře, který ve srovnávací pravovědě převládl, je "defenzivní formalizmus postkomunistických právníků". Nechtějí se dopouštět kritiky obsahu norem. Nejlepší právník je takový právník, který dobře zná právo. Já chci mít na všechno předpisy a pokud možno nerad se dopouštím vlastních volnějších interpretací. Protože za ně nesu odpovědnost. Já chci mít na všechno legislativu,co nejpodrobnější a zevrubné procedury. Tím se ovšem ten systém stává komplikovaným, nepřehledným dokonce neinteligibilním tj. nesrozumitelným i odborníkům.

A je to stejný nedostatek, jako když co do metody v našem vzdělávání … … převládá v něm výuka historických disciplín. To vzniklo už v 19. století kdy se čeští právníci vymezovali proti německým, v obrození. Vlastně bojovalo se za obrození. Nacionalizmus vlastně ve skladbě disciplín převládnul. První dva roky na právnických fakultách je spousta historických disciplín, které jinde nemají obdobu. Historie práva se jinde učí zpravidla jako výběrový předmět na konci studia. U nás právní historie převládá, protože také byl ten program postaven na převládající teorii, věřte mi to nebo ne, devatenáctého století, kde dominovala víra v to, že historické vzdělání je pro právníka nejdůležitější.

To jsou všechno zaostalosti metody. Další nevýhoda je, že je příliš rozptýlen ten studijní program na mnoho disciplín, okrajových. A ztrácí se ten hlavní podstatný proud, těch hlavních disciplín. Rozdělení na katedry vede k určité rovnosti těch disciplín, které jsou si ale nerovny, poněvadž některé jsou mnohem důležitější, podstatnější a frekventovanější v praxi. Některé jsou velmi okrajové. Učitelé jsou úzce specializováni takže potom nemají rozhled po celé té profesi.

Učitelé stráví desítky a stovky hodin jenom ústními zkouškami. To je fakulta na které se hodně zkouší a málo učí. Ten systém zkoušek je také zastaralý. Mělo by tam být mnohem více písemných zkoušek, příkladů, které se řeší. Nikoli abstraktních povídání, které vedou k biflování těch studentů, kteří se rychle naučí velké objemy informací, které v zápětí musejí zapomenout.

Stanislav Markelov

Je vždy zvláštní, když se člověk dočte, že zemřel někdo, kdo byl mladší než on sám. V případě Stanislava Markelova je to o to hroznější, že byl zavražděn. Zdá se být skoro jisté, že byl zavražděn z politických důvodů: Byl to advokát Anny Politkovské. Úděsné vysvědčení pro Putinův régime.

Pochybný článek

Nikdy jsem neměl Daniela Deyla rád. Je z rodu českých novinářů, kterým, ať napíšou cokoliv, tak jim čouhá jako sláma z bot ideologie. Nejsou to tedy novináři v pravém slova smyslu, nýbrž propagandisté.

Dne 20. 11. 2007 zemřel Ian Smith. Smrt této význačné postavy dějin 20. století pochopitelně vyvolala mnoho pozornosti. Výsledkem je i text Moudrý rasista. O Rhodesii ani Ianu Smithovi se tam mnoho nedozvíme. Za to o Danielu Deylovi hodně.

Obrovská ztráta

Zemřel jeden z největších českých historiků: Dušan Třeštík. Díra, která tím vznikla v bádání o českém raném středověku, je jen obtížně zacelitelná. Čest jeho památce!

Zemřel Augusto Pinochet

Nechť se Hospodin slituje nad jeho duší.

Zajímavé, ač ne příliš překvapivé, je vyjádření Margarety Thatcherové, která truchlí nad jeho odchodem. Ctitelé Margarety Thatcherové, čeští "pravičáci", z valné části (ne všichni!) hájili Pinocheta jako zachránce Chille před komunismem. Takových apologetů je zde na "levičáckém" Západě pořídku. Že při té záchraně "lítaly třísky" rukama takových chilských Aloisů Grebeníčků, to českým "pravičákům", zdá se, dodnes nedošlo. Nedošlo a nedojde jim asi i mnoho dalších věcí, ale to necháme jiným článkům. Tento nekrolog nad Pinochetem budiž zejména smutným pokrčením ramen nad ideologickou zaslepeností některých lidí - obětí totalitní černobílosti.