Svatodušní svátky

Počítají se od velikonoční neděle a v německy mluvících zemích (D, Ö, CH, Li a Lu) jsou veřejnými svátky:

1. Nanebevstoupení Páně (čtvrtek 40 dnů od velikonoční neděle): Ježíš Kristus vystoupil z Hory Olivetské na nebesa 40 dní po svém vzkříšení; od 30. dubna do 3. června
2. Svatodušní pondělí (pondělí po letnicích – neděli; 50 dnů od velikonoční neděle, 10 dnů od Nanebevstoupení Páně): na apoštoly byl po Ježíšově nanebevstoupení seslán Duch svatý;  od 11. května do 14. června
3. Boží tělo (čtvrtek 60 dnů od velikonoční neděle): oslava transubstanciace; od 21. května (např. 1818) do 24. června (např. 2038). Už nebývá veřejným svátkem, neboť je čistě katholický, až na Bádensko, Bavorsko, Hessensko, Porýní, Sársko, Rakousko, Liechtensteinsko a švýcarské katholické kantony.

Klasicismus aneb zánik Slepecké hole

Tomáš Pecina ohlásil ukončení blogu Slepecká hůl. Důvodem byl spor o klasicismus.

Posledním universálním uměleckým slohem bylo rokoko (1715–1784), sloh Ludvíka XV. Jsou lidé, kteří mu upírají samostatnost a označují ho, např. v hudbě (1725), za pouhé pozdní baroko. Přitom neexistuje větší kontrast mezi puritánským a hrubým barokem a libertinským a jemným rokokem. Např. druhá polovina roku 1731 je období, kdy se toho stalo nejméně v historii.

Ale pojďme ke klasicismu. Podnětem k jeho vzniku bylo vykopání Pompejí v roce 1748. To bylo mohutnou inspirací pro další návrat k antice. Když v roce 1764 vydal Johann Joachim Winckelmann Dějiny antického umění, byl z toho bestseller. Na jejich základě se Anton Raphael Mengs pokoušel o nový směr malby. Ale revolucí byla až Přísaha Horatiů (1784) Jacquese-Louise Davida.

Klasicismus to neměl jednoduché. Od samého počátku proti němu byla v oposici opačná tendence, preromantismus, který se vyznačoval sentimentalismem a láskou k přírodě. To je výrazem plurality doby, která už nemá jednotící myšlenku.

Strohost klasicismu byla podpořena puritánstvím Velké francouzské revoluce, což bylo završeno empírem. Situace se mění po roce 1815, kdy je svět bezradný. Vrátit se před rok 1789 dost dobře nejde, pokračovat v revoluci také ne. Východiskem je definitivní vítězství romantismu na jedné straně: Prám Medusy (1818) Théodore Géricaulta; biedermaier (1815–1848) na straně druhé. Umění se poprvé rozpadlo vysoké a nízké. Romantiků byla jen hrstka, biedermaier bylo konsumní umění. Rozpor pokračoval v kontrastu mezi historismem a realismem. Zatímco pro sakrální stavby byl po roce 1830 patřičný neogothický sloh, pro světské po roce 1850 novorenesanční.

Celý příběh klasicismu v jeho závěrečné fasi jako akademismu ukončilo moderní umění, které po roce 1890 vytlačilo předchozí formy. Symbolem je rozpad Společnosti francouzských umělců odštěpením (secesí) Národní společnosti výtvarného umění v roce 1890 a vydání Rudého odznaku odvahy Stephena Cranea v roce 1895.

Norské válečné děti

„Válečné dítě“ je terminus technicus pro dítě, které se narodí matce – občance okupovaného státu – a otci – okupačnímu vojákovi. Eva Simonsen napsala výtečnou komparativní studii o válečných dětech v Norsku a mulatech v Německu (PDF).

V případě Norska je zvláště zarážející odlišnost od Dánska. Připomeňme si, že mezi Dány a Nory není prakticky žádný ethnický rozdíl, že odlišnost mezi dánštinou a norštinou je podobná odlišnosti mezi češtinou a slovenštinou. Přesto byly po válce v Norsku matky cca 10 000 válečných dětí umístěny pod falešnou záminkou do koncentračních táborů, což se v Dánsku nestalo: „Immediately after the war, thousands of these women were interned in large camps, officially in order to prevent the dissemination of venereal diseases.“ V Dánsku místo toho bylo oficiální veřejné i soukromé mlčení; o otcích těchto dětí se nemluvilo. Norky, které se provdaly za Němce, norský stát zbavil norského občanství a vyhnal je do okupovaného Německa, kde strádaly v extrémním nedostatku.

Simonsen dodává, v jakém ovzduší tento systém vznikal: „Had there been suitable institutions for the mentally retarded in Norway before the war, the number of Nazi party members would have been much lower.“ Reakce? „The idea of deporting the children was seen as one alternative, both from a national point of view and one argued for as an action in the best interest of the child.“ (zdůrazněno mnou) Je proto zákonité, že je to právě Norsko, kde vyrostl zrůdný systém Barnevernetu, který v příbuzném Dánsku ani Švédsku nepozorujeme.

Počet popravených desertérů za první světové války

Zajímavá statistika:

• Francie: 600
• UK: 306, z toho 25 Kanaďanů, 22 Irů a 5 Novozélanďanů
• Německo: 18

Austrálie, USA: 0.

50 let od posledního lynche v USA

Dne 21. června 1964 byli zavražděni Andrew Goodman, Michael Schwerner a James Earl Chaney, což byly poslední 3 vraždy v nechvalné stoleté historii lynchů v USA, přičemž symbolicky byli obětí dva židé a jeden černoch. Tento poslední lynch se více než klassickému lynchi podobal femové vraždě. Chyběl mu totiž jeden ze 2 základních znaků lynche: lynchující dav.

Naproti tomu nechyběl druhý základní znak lynche: odmítnutí státních veřejných úřadů stíhat vrahy. Zde se však toho ujaly federální úřady a 7 vrahů bylo odsouzeno za spiknutí ke zbavení občanských práv na 3 až 10 let. Zároveň si můžeme ukázat rozdíl mezi civilisovaným světem a ČR: obviněný sheriff je předváděn k soudu bez pout, v ČR má obviněný samozřejmě pouta a možná dokonce i medvěda. Lidskost je pro české OČTŘ sprosté slovo.

Jiná používaná definice lynche zní: "There must be legal evidence that a person was killed. That person must have met death illegally. A group of three or more persons must have participated in the killing. The group must have acted under the pretext of service to Justice, Race, or Tradition."

Na statistice téměř 5 000 obětí lynche lze tuto neblahou historii rozdělit do těchto období:

1. počáteční (1882 až 1890): obětí bylo něco přes sto ročně, zpočátku převážně běloši.
2. krvavé (1891 až 1901): počet obětí se blížil až ke 200 ročně, podíl zavražděných bělochů rychle klesal.
3. vysoké (1902 až 1923): počet obětí se stabilisoval na cca 50 ročně.
4. nižší (1924 až 1935): počet obětí poklesl na cca 20 ročně; běloši prakticky přestali být vražděni.
5. útlumové (1936 až 1951): počet vražd se pohyboval kolem 5 ročně.
6. doznívající (1952 až 1964), kdy byly roky, kdy se nekonal žádný lynch; jindy jen jeden lynch ročně.

Postavení KKK
Dějiny Ku-klux-klanu je nutno rozdělit na 3 fase:

1. 1865 až 1874, kdy KKK byl guerrillovou organisací proti okupaci Severem. KKK zavraždil několik tisíc lidí.
2. 1915 až 1925, kdy měl KKK až 6 000 000 členů. Druhý KKK vznikl na základě velkofilmu Zrození národa a jeho úpadek započal, když Velký drak Stephenson umučil učitelku Oberholtzerovou, svou bývalou přítelkyni, kterou unesl a která před svou smrtí stačila popsat útrapy, které prožila.
3. po 1925, kdy členství kleslo na 5 000 členů.

Tři maďarské postavy

Každý národ má takový charakter, jakých svých představitelů si váží. Proto jsem se nedávno zeptal vzdělaných Maďarů na 3 význačné maďarské osobnosti a dnešní postoj Maďarů k nim:

Lajos Kossuth (1802–1894), představitel maďarské revoluce, který se nikdy nesmířil s její porážkou a nikdy se do Maďarska nevrátil. Jeho českou obdobou je Josef Václav Frič (1829–1890), který byl však o generaci mladší, symptomaticky se v roce 1880 do Prahy vrátil a je v ČR zcela zapomenut. Přes svou nekompromisnost má Kossuth v Maďarsku postavení otce národa, jeho ulice je v každém městě, takže se nakonec podobá spíše Karlu Havlíčkovi (1821–1856), ačkoliv jeho politický charakter i osud byl úplně jiný. Připomeňme si, že pojem Bachových husarů je v Maďarsku stále živý, ačkoliv se už vesměs netuší, že to byli převážně Češi.

Mihály Károlyi (1875–1955) je tím, čím by byl Bohumír Šmeral (1880–1941), kdyby byl v postavení Vlastimila Tusara (1880–1924). Současní Maďaři ho odmítají a levice na něj, stejně jako u nás na Šmerala, raději zapomněla. V podobném postavení na pravici je Miklós Horthy de Nagybánya (1868–1957), kterého by šlo přirovnat ke Karlu Kramářovi (1860–1937) nebo Rudolfu Beranovi (1887–1954). Toho také většina Maďarů nemusí.

Imre Nagy (1896–1958) se nedá přirovnat k nikomu; nejvíce se mu podobá o generaci mladší Josef Smrkovský (1911–1974), který je však na rozdíl od Nagye zapomenut. Jeho percepce byla pro mne nejvíce překvapivá. Antikomunisté jsou v menšině, Nagyově činnosti od roku 1953 se nedá vytknout vůbec nic. Proto je hodnocen kladně.

 

Srbský pomník vrahovi

Nepřekvapuje. Dnes se vrahům staví pomníky běžně.

Přežitky kommunismu

Jednou z největších výhod Miloše Zemana je, že na rozdíl od Karla Schwarzenberga není konformista. V protikladu s ním umí totiž jít nejen proti vkusu obyčejných lidí (vyhnání Sudetských Němců), ale i proti vkusu elit (vánoční poselství místo novoročního projevu).

Díky Zemanovi tak slavíme výročí osvobození od nacismu (ne od fascismu, jak to označují zastydlí marxisté a rusofilové) 8. května jako na Západě a ne 9. května jako v Rusku. Rovněž senátní a krajské volby byly za Zemana v roce 2000 v jeden den a ne ve dva, jak zní postkommunistická tradice.

Přiznám se, že nebýt Zemana, tak jsem netušil, že Masaryk i Beneš měli vánoční poselství. Tak se podívejme na další kommunistické přežitky, které nám otravují život:

1. Soudní trojky
Zatímco vyšší soudy mají rozhodovat v plénu nebo alespoň v početných panelech, v ČR vrcholné soudy (NSČR, NSS a ÚS) pravidelně rozhodují v trojčlenných senátech. Ustanovení § 23 zákona č. 66/1952 Sb., o organisaci soudů, totiž soudní soustavu plně sovětisovalo: „Trestní a občanskoprávní kolegium rozhoduje jako soud druhé stolice v senátech složených ze tří soudců příslušného kolegia a dvou soudců z lidu, vojenské kolegium v senátech složených ze tří vojenských soudců vojenského kolegia a dvou soudců z lidu; jinak rozhoduje trestní a občanskoprávní kolegium v senátech složených ze tří soudců příslušného kolegia, vojenské kolegium v senátech složených ze tří vojenských soudců.“ Od té doby jsou sovětská tříčlenná soudní oddělení v českých zemích dodnes.

2. Zrušení porot
Poroty byly zrušeny dne 22. prosince 1948 zákonem č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví. Důvodová zpráva to tehdy přešla pouze tímto konstatováním: „Porotní soudy se zrušují, účast lidu při rozhodování ve věcech trestních je zajištěna složením senátů.“ Nahradili ji soudci z lidu, což je orgán, který se neosvědčil.

3. Zastaralé processní předpisy
Zatímco hmotné právo je od 1. 1. 2014 plně rekodifikováno novými kodexy, byť NZP i NTZ jsou mentálně závislé na svých kommunistických vzorech (ZP 1965 a TZ 1961), processní právo je zatím koncepčně plně kommunistické: OSŘ 1963 i TŘ 1961.

4. Výtržnictví
Ačkoliv příživnictví bylo článkem I částí B bodem 70 novely č. 175/1990 Sb. s účinností od 1. července 1990 zrušeno; výtržnictví, které bylo zavedeno stejnou novelou č. 63/1956 Sb., hyzdí český právní řád dodnes.

5. Čestné prohlášení
Bylo zavedeno zákonem č. 173/1948 Sb., o čestném prohlášení ve správním řízení. Důvodová zpráva to odůvodnila takto: „Zjednodušuje styk mezi občanem a orgány veřejné správy a přispívá k prohloubení vzájemné důvěry v duchu lidové demokracie, která jednak klade zvýšené požadavky na mravní kvalitu a smysl pro odpovědnost každého jednotlivce, jednak požaduje, aby orgány veřejné správy využily mravních hodnot našeho lidu k rychlejšímu a jednoduššímu úřadování.“

6. Excessivní užití presidentských fanfár
Ačkoliv fanfáry z Libuše používal už Masaryk, jejich abusus při každé možné příležitosti, je kommunistická innovace. Např. ještě ani Gottwalda nenapadlo, že by je mohl používat při příchodu do zákonodárného sboru: „Schůze přerušena v 11 hod. 27 minut. V 11 hod. 40 min. vchází do zasedací síně nově zvolený president republiky Klement Gottwald, uváděn náměstkem gen. tajemníka NS dr Ramajzlem a provázen úřadujícím náměstkem předsedy vlády Zápotockým, šéfem protokolu velvyslancem dr Skalickým, kancléřem Smutným a vedoucím úředníkem předsednictva vlády inž. Reimanem. - Členové Národního shromáždění, diplomatický sbor a obecenstvo povstávají a vítají presidenta bouřlivým potleskem a voláním: "Ať žije president Gottwald!" President republiky zaujal své místo na presidiální tribuně. - Schůze opět zahájena v 11 hod. 42 min.“ S tím začal až Zápotocký: „Schůze přerušena ve 12 hod. 18 min. - Ve 12 hod. 31 min. za zvuků fanfár z Libuše, vchází do zasedací síně nově zvolený president republiky Antonín Zápotocký, uváděn gen. tajemníkem NS Kováčikem a šéfem protokolu Šedivým a provázen náměstkem předsedy vlády dr. Mouralem a přednostou kanceláře presidenta republiky Červíčkem. - Členové Národního shromáždění, diplomatický sbor a přítomní hosté povstávají a vítají presidenta bouřlivým potleskem a voláním: "Ať žije president Zápotocký!" President republiky zaujal své místo na presidiální tribuně. - Schůze zahájena ve 12hod. 33 min.“

A určitě existují i další kommunistické přežitky.

Rusko v 18. století

Kout historických kuriosit na Facebooku: „Výraznou součástí modernizace Ruska za Petra I. měl být vznik státního školství, které ale zápasilo s nedostatkem studentů i profesorů. Na petrohradské univerzitě přednášelo ve 20. letech 18. století 17 cizinců 8 mladším cizincům, v roce 1731 již byla bez studentů. Byla to jediná univerzita v evropských dějinách, kde bylo vždy více vyučujících než studentů. V roce 1733 byl do jejího čela jmenován slavný Lomonosov a stát tam převelel všech 12 gymnaziálních studentů z Moskvy, z nichž 6 odjelo před začátkem výuky na expedici na Kamčatku. Kateřina II. ji sloučila s petrohradským gymnáziem v "Akademickou školu", v roce 1775 měla 28 žáků, v roce 1795 jen 8, na výuce často nebyl jediný student. V roce 1805 byla zrušena.“

Bartoš a Krupkovi

Ačkoliv již v roce 2007 pobouřil české chauvinisty snímek Operace Silver A, teprve díky článku Tomáše Krystlíka jsem se seznámil s romantickým osudem velitele všech britských parašutistů v protektorátu, npor. Alfrédem Bartošem, a odbojáři, manželi Hanou a Václavem Krupkovými, kteří vedle Čurdy jako jediní přežili protektorát. Zachránilo je, že se Hana Krupková několikrát vyspala s radou pražského gestapa Wilhelmem Schultzem.

Kromě knihy Jiřího Kotyka k thematu vyšly dva články. Miroslava Šišky na základě informací Jaroslava Čvančary, který z neznámého důvodu odmítá věci nazývat pravými jmény, a Josefa Konáše, který si nebere servítky. Šiškův článek je doprovázen unikátními fotografiemi.

Švédská nezaměstnanost

Zajímavý obrázek:

Spor o Palacha

Tak tady máme další megaudálost: Grebeníčkův výrok o Palachovi. Jako o každé megaudálosti o tom bylo napsáno tisíce textů. Tak čím začít, aby to nebylo jen nošení sov do Athén?

Tak asi iniciativní osnovou Jany Černochové, Jaroslavy Wenigerové, Igora Svojáka, Zdeňka Bezecného, Miroslava Kalouska, Daniela Korteho, Jany Suché a Viktora Paggia (sněmovní tisk č. 873), vinou nového webu poslanecké sněmovny jen v DOC či PDF. Podle ní se má 16. leden stát Dnem památky Jana Palacha. V současné době máme podle § 4 zákona č. 245/2000 Sb. 9 významných dnů. Význam to nemá, ale vyjadřuje to státní politiku:

1. 27. leden – Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti
2. 8. březen – Mezinárodní den žen
3. 12. březen – Den přístupu České republiky k Severoatlantické smlouvě (NATO)
4. 7. duben – Den vzdělanosti
5. 5. květen – Květnové povstání českého lidu
6. 15. květen – Den rodin
7. 10. červen – Vyhlazení obce Lidice
8. 27. červen – Den památky obětí komunistického režimu
9. 11. listopad – Den válečných veteránů

Důvodová zpráva říká: „Zařazení Dne památky Jana Palacha mezi významné dny ČR je projevem úcty k heroickému činu mladého studenta v boji proti totalitnímu režimu a za národní suverenitu cizí mocností okupovaného státu.“ a „V západním světě se Jan Palach stal symbolem boje proti totalitní komunistické moci.“

Na to reagoval Miroslav Grebeníček takto: „Například tvrzení, že se Jan Palach stal symbolem boje proti totalitní komunistické moci, je naprosto zavádějící. Ne, Jan Palach se nezapálil na protest proti komunistické straně Československa, [Poslanci ODS bouchají do lavic a odcházejí se sálu, s nimi celá koalice a část poslanců Věcí veřejných.] jeho sympatie patřily především reformním komunistům, kteří měli podporu i všech strukturách svazu vysokoškolského studentstva.“ Tedy nic, co by nebyla pravda a proti čemu by vládní poslanci museli jakkoliv protestovat.

Nejprve k vlastnímu Palachově činu. Tomáš Pecina, Kapitán i Josef Mašín se domnívají, že to byl výraz psychické poruchy. Podle mne nikoliv, ale smysluplný nebyl. Už jen jeho dopis: „Naše požadavky jsou: 1. okamžité zrušení censury, 2. zákaz rozšiřování Zpráv.“ Zatímco první je liberální požadavek, který bych podepsal, druhý je požadavkem censury, tedy pravý opak prvního bodu. A to nic nemění na tom, že Zprávy či DDR Vltava byly nechutné. I okupanti mají svobodu projevu. Kapitán správně poukázal i na to, že Palach lhal. Žádná skupina pochodní neexistovala, Palach si nic nevylosoval.

Percepce Palachova činu v roce 1969. Nejlépe promluví autentické dokumenty. Sebevraždu („Počítal s možností, že zemře“) spáchal „na protest obsazení vojsky Varšavské smlouvy naší republiky“. Tedy ani slovo o kommunismu či totalitě. To potvrzují i pamětníci.

Percepce Palachova činu během Palachova týdne v roce 1989. Byl symbolem boje proti okupaci a kollaboraci; obecně nesvobody. Dnešní régime jako opak kommunismu a totality je definován jako tržní hospodářství a demokracie. O tržním hospodářství nemluvil v roce 1989 nikdo, o demokracii málokdo: „Doufají, že proklamovaná přestavba v Československu povede k zavedení demokracie, v níž bude prostor pro pluralitu názorů.“ + „O existenci Lidových milicí a o tom, zda jsou Lidové milice pro demokratickou společnost potřebné.“ Byla však myšlena ve Vodníkovském smyslu jako politika ve shodě s veřejným míněním, nikoliv v tradičním slova smyslu jako pojmenování politického systému na Západě.

Proto je nutno Vodníkovu thesi odmítnout. Nespokojenci z 80. let nechtěli kommunism odstranit, nýbrž jej reformovat. A i reformovaný kommunism zůstává totalitou. Za Pražského jara z lidských práv fungovala jen svobodu projevu. K-231, KAN i ČSSD zůstaly ve fasi přípravných výborů, zaregistrovány nebyly. Místo svobodných voleb stále existovala Národní fronta. Svoboda podnikání neexistovala, o vrácení uloupeného majetku nikdo neuvažoval etc. Jak říká Uhde: Šlo o „hodné dozorce v táboře mírného režimu“.

Na absurdity typu JXD: „Grebeníček [...] [n]eřekne, že s těmi reformními“ (Grebeníček: „jeho sympatie patřily především reformním komunistům“) snad ani nemá cenu reagovat. Tak se podívejme na vylhanou Agnieszku Holland a její Hořící keř. Ten má sice naprosto věrnou výpravu (až na auta zářící novotou), ale tím pochvaly končí. Historickou realitu neuvěřitelným způsobem zkreslila. Místo Luboše Holečka má jakéhosi nesmyslného Ondřeje Trávníčka. Místo několika ošetřujících lékařů má jednu jedinou lékařku. Natáčení Palachova projevu na magnetofon zmizelo zcela. Stejně tak ostatní upálení. První byl Josef Hlavatý, absentér a alkoholik, který těžce nesl nedávný rozvod. Není divu, že z celkem 29 pokusů o sebevraždu, v části dokonaných, měly pouze 3 „nepochybně altruistický charakter, v daném případě byly motivovány politicky“.

Hollandové smysl pro historickou věrnost svědčí i to, že evangelíka Palacha klidně označí za husitu. Pro někoho možná drobnost, pro mne důkaz, že se nesnaží rekonstruovat umělecky minulost, ale místo toho vytvořit propagandu.

Můžeme tedy uzavřít slovy jednoho kollegy: Palach se stal symbolem boje proti kommunismu a totalitě až v posledních 20 letech na základě mythologie dnešního establishmentu.

Počátek vrcholného středověku

Lze ho datovat různě, obvyklé je odvodit ho z počátku gothiky, což je pozdní datace, které koinciduje s definitivním schismatem mezi Východem a Západem (1054) nebo dobytí Anglie Normany (1066).

Chtěl bych však obrátit pozornost na ranou dataci vrcholného středověku, kdy místo počátku gothiky lze vrcholný středověk odvodit od v zásadě dnešního uspořádání států a ethnik. Proto by klíčovým datem mohl být usazení Maďarů v Evropě a zánik Velké Moravy (906) nebo etablování a faktický vznik Německa (10. listopadu 911 ve Forchheimu) volbou Konráda I. za německého krále přesně před 1100 lety.

10 evergreenů 70. let

AHL71 mne nepřímo vyzval, aby vytvořil svůj vlastní žebříček 1970s. Protože o nich na rozdíl od let 60. mnoho nevím, resignoval jsem na pyšný přívlastek největší. Jinak platí stejná pravidla, která platila pro předchozí seznam, tj. žádný rock, čímž se můžu vyhnout sv. trojici Led Zeppelin; Deep Purple a Uriah Heep. I když Hotel California (únor 1977) od Eagles je sporné zařadit, nakonec jsem ho nezařadil. Na druhou stranu jsem zrušil implicitní předpoklad anglického textu.

U ABBA bylo těžké vybrat mezi Waterloo, S. O. S. (švédská verse, text) a Mamma Mia. Nakonec jsem zvolil S. O. S.

1. Middle of the Road – Chirpy Chirpy Cheep (1971)
2. Tony Christie – Is This the Way to Amarillo (listopad 1971)
3. The Chelsea Football squad – Blue Is the Colour (26. 2. 1972)
4. ABBA – S. O. S. (červen 1975)
5. I Santo California – Tornerò (1975)
6. Karel Gott – Die Biene Maja (9. 9. 1976)
7. Boney M – Nightflight to Venus (červenec 1978)
8. Gloria Gaynor – I Will Survive (27. 10. 1978)
9. Umberto Tozzi – Tu (1978)
10. Village People – Y. M. C. A. (prosinec 1978)

Updated.

Srbští četníci zpívají Evo zore, evo dana

Nějaký vtipálek si udělal legraci ze Srbů i Chorvatů. Vzal hymnu ustašovců a doprovodil ji obrazem zpívajících srbských četníků. Výsledek je neuvěřitelně absurdní.

Na druhou stranu je třeba říci, že oslava ustašovců je v Chorvatsku víceméně nelegální, tak byl původní text:

Evo zore, evo dana, evo Jure i Bobana
Jure zove, Boban viče, evo mene poglavniče
Na vrh gore Trebevića, u logoru Francetića
U logoru Jure sjedi, svojoj vojsci on besjedi
Oj ustaše braćo mila, duboka je voda Drina
Drinu ćemo pregaziti, a Srbiju zapaliti
Kad je Drinu pregazio, u nogu je ranjen bio
On ne viče ajme meni, već on kliče za dom spremni
Za dom spremni i za tića, poglavnika Pavelića

censurován:

Evo zore, evo dana, evo Jure i Bobana
Na vrh gore Trebevića, u logoru Francetića
U logoru Jure sjedi, svojoj vojsci on besjedi
Oj Hrvati braćo mila, duboka je voda Drina
Drinu treba pregaziti, a Srbiju zapaliti
Kad je Drinu pregazio, u nogu je ranjen bio
On ne viče ajme meni, već on kliče za dom spremni

Хотят ли русские войны (1961)

Vodník žije ve svém vykonstruovaném světě, který s realitou nemá nic společného. Jedním z charakteristických znaků jeho světa je popírání existence Rusů v krátkém 20. století. Podle Vodníka ruský národ v roce 1917 zanikl, protože svrhl cara, a obnovil ho až President Obnovitel Jelcin v roce 1991.

Tento Vodníkův konstrukt samozřejmě popírá tisíce faktů. Připomeňme si tedy ruskou propagandistickou báseň tatarského básníka z dob nejhlubšího kommunismu, Jevgenije Jevtušenka, která byla pevnou součástí kommunistických učebnic:

Хотят ли русские войны?
Спросите вы у тишины
Над ширью пашен и полей,
И у берёз, и тополей.
Спросите вы у тех солдат,
Что под березами лежат,
И вам ответят их сыны,
Хотят ли русские войны.

Не только за свою страну
Солдаты гибли в ту войну,
А чтобы люди всей земли
Спокойно ночью спать могли.
Спросите тех, кто воевал,
Кто нас на Эльбе обнимал
(Мы этой памяти верны),
Хотят ли русские войны.

Да, мы умеем воевать,
Но не хотим, чтобы опять
Солдаты падали в бою
На землю горькую свою.
Спросите вы у матерей,
Спросите у жены моей,
И вы тогда понять должны,
Хотят ли русские войны.

Поймёт и докер, и рыбак,
Поймёт рабочий и батрак,
Поймёт народ любой страны,
Хотят ли русские войны.

Další pěkný rozhovor s Michalem Pullmannem

V Salonu Práva.

Vztah Židů a kommunismu

Byl od počátku srdečný. Ačkoliv sionism byl stejně jako ostatní socialistické strany v kommunistickém Rusku zakázán, mezinárodně se sionisté a kommunisté podporovali. První zlom do té doby zcela bezproblémového vztahu začal na Jom kipur 1948, tj. 13. října 1948, kdy israelská velvyslankyně v Rusku, Golda Meir, byla nadšeně přivítána ruskými Židy. Kommunistická elita si uvědomila, že ruští Židé jsou v převážné většině sionisty, ačkoliv si do té doby myslela opak. Druhý zlom nastal 22. ledna 1954, kdy Rusko poprvé hlasovalo v Radě bezpečnosti proarabsky a od té doby už pořád.

Výsledkem bylo, že se světová media, která jsou ovládána progressivisty, od kommunismu odvrátila. McCarthyism lze tedy považovat za pozdní důsledek předchozího období; o několik let později už by nebyl možný.

Primitivní Vodníkův troll bait

Na DS Vodník umístil odkaz na neumělý (neumí si ani zjistit, jak se recensovaný autor jmenuje, a místo toho ho přepisuje rusky, jako kdyby čeština byla latinkou psaná ruština) Zajochův překlad recense knihy specialisty na jižní Asii, Manuela Sarkisyanze, Adolf Hitlers englische Vorbilder (1997), od ukrajinského Rusa Vladislava Guleviče; též v anglickém překladu.

Není to poprvé, co nám Vodník vnucuje Putinovu propagandu. Není náhodou, že je opět stejné provenience. Knihou levicového emeritního heidelberského professora nemá cenu se zabývat. Nepřináší nic nového. To, že nacisty inspiroval nejúspěšnější stát na světě a ne primitivní pravoslavné despocie, není nic divného. Těžko nacistům vyčítat, že jejich cílem nebyla výstavba zemjanek a převzetí ideálu "šťastného" mužika. Ani to, že někteří Britové vzhlíželi k nacistickému Německu, není nic překvapivého; vždyť se podívejme, kolik je u nás zase rusofilů.

Horší jsou nestydaté lži a manipulace, kterých se dopustil patentní ruský lhář, Vladislav Gulevič. Jeho tvrzení: "В Англии эта книга под запретом", je z prstu vycucaná lež. Rusákovo upozornění: "В Англии книга М. Саркисянца никогда не публиковалась," nemá logiku. Když ta kniha vyšla anglicky v Irsku, proč by ji měl ještě někdo vydávat anglicky v Anglii? Irské knihy jsou ve Spojeném království běžně prodávány a zase taková bomba to nebyla, aby ji někdo musel vydávat znova, když ani po 8 letech není vyprodána.

Zkrátka a dobře, zase jsem se nechal nachytat. Věnoval jsem svůj čas na reakci na Vodníkův trolling, ačkoliv to nestálo za to. Anglický vliv na nacism nepopírám (bylo by vrcholně divné, kdyby nebyl), na rozdíl od Vodníka, který reaguje jako uštknutý zmijí pokaždé, když připomenu vliv samoděržaví a ostatních ruských tradic na kommunism.

Zajímavé tedy zůstává jediné: "советскую Россию". Ani Putinův propagandista tedy nepopírá existenci Ruska za kommunismu, na rozdíl od Vodníka. Vodník tedy i mezi svými zůstal sám jako kůl v plotě.

Konec experimentu

Rozhovor o zajímavé knize mého spolužáka.