Zobrazují se příspěvky se štítkemPolitika. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemPolitika. Zobrazit všechny příspěvky

3. září 2017

Volební prognosa

Byl jsem na Facebooku požádán o volební prognosu. Protože v tom nejsem příliš úspěšný, tak se mi do toho moc nechtělo. Nicméně to zkusím. Tentokrát v procentech, ať je jednodušeji srovnatelné s jinými odhady:

Předchozí pokusy:
Volby budou 20. 10. a 21. 10. 2017. Můj odhad výsledku:
  1. ANO: 29 %
  2. ČSSD: 13 %
  3. KSČM: 12,5 %
  4. ODS: 10 %
  5. SPD: 8,2 %
  6. KDU-ČSL: 5,9 %
  7. Realisté: 5,2 %
  8. ČPS: 5,1 %
  9. TOP 09: 4,9 %
  10. SZ: 3,9 %
  11. SSO: 1,5 %
  12. SPO: 0,3 %
  13. ostatní: 0,5 %
Je to dopočítávání do jedné, tak se nedivte.

4. února 2016

Manifest svobodné kultury

Prohlášení

Název skupiny Svobodná kultura je inspirován vládním šmírovacím a propagandistickým projektem Nenávist k svobodné kultuře (angl. Hate Free Culture). Od anenských patentů (26. července 1913), tedy více než sto let, vládnou zoufale nekompetentní vlády. Po I. kole presidentské volby (12. ledna 2013) se kvalita establishmentu v podobě vládnoucí elity ještě zhoršila. V II. kole realistický kandidát, zástupce staré levice Miloš Zeman, porazil idealistického kandidáta, neokonservativce Karla Schwarzenberga. Spor mezi pravicí a levicí však nehrál žádnou roli; rozhodující byl střet realismu (plebejců) a idealismu (vládnoucí elity). Je zajímavé, že je široce kritisován Sputnik ruské vlády, naproti tomu americká vláda a její Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky, nikoliv. Protože media vyžadují jednoduché označení stoupenců nějakého hnutí, je tím slovem svobodomyslní.

Spojenci

Lze k nim řadit všechny realisty: od palekonservativců (Petr Hájek), přes liberály (Tomáš Pajonk) až po staré levičáky (Stanislav Křeček). Co se týká medií, neexistuje dobré zpravodajství, nicméně více než velká trojka (AP, Reuters a AFP) má k objektivitě blíže alternativa: Press TVAl Jazeera English nebo RT.

Soupeři

Jsou to všichni idealisté: od neokonservativců (Pavel Šafr), přes pravdoláskaře / progresivisty (Jindřich Šídlo) až po nové levičáky (Alexandr Mitrofanov). Idealistickou propagandou jsou poznamenány zprávy velké trojky i ČTK.

Idealistům a politickému idealismu má čelit nový server Svobodná kultura, kde bylo v průběhu roku 2015 předpřipraveno 12 článků. Pěkné počtení!

12. července 2015

Nolanův diagram

Nolanův diagram je známější ve formě Politického kompasu. Jeho podstatou je doplnění pravolevé škály o osu y. Zatímco na ose x zůstává dělení levice / pravice, na ose y je doplněno o liberalismus / komunitarismus či v jiném názvosloví liberatariánství / autoritářství. Osa x je v Politickém kompasu definována jako přibývání ekonomické svobody, zatímco osa y jako ubývání osobní svobody. To je však matoucí. Vhodnější je osu x vymezit jako růst úcty nebo ocenění ranku/statusu, tedy hierarchie, a osu y jako posun od individualismu ke kolektivismu. Existují též jiná pojetí.

Je nutno se ztotožnit s názorem, že Politický kompas je špatně kalibrovaný. Jeho empirické výsledky odpovídají Gaussově křivce s vrcholem s x v kladných hodnotách a y v záporných hodnotách, přičemž jedno rameno začíná na x v záporných hodnotách a na y v záporných hodnotách a druhé rameno na x v kladných hodnotách a na y v kladných hodnotách. Záporné hodnoty x a kladné hodnoty y prakticky nikomu nevyjdou. Je tedy zjevný libertariánský bias otázek.

Proto je lepší vycházet z multidimensionálního pojetí politiky.

19. ledna 2015

Idealisté a realisté

Rozdíl mezi idealisty a realisty v kostce:

Realisté: „Ti lidé proti tomu řešení nemají žádné námitky, a proto žádný problém neexistuje. Anglosasové říkají: ,If it ainʼt broke, donʼt fix it.‘“

Idealisté: „No jo, ale to řešení se jim nemá líbit, protože je hrozné.“

12. září 2014

Tři konservatismy

Ačkoliv dělení konservatismu na realistický (paleo-) a idealistický (neo-) je užitečné, po rozhovoru s Romanem Jochem mám pocit, že za úvahu stojí též tripartice. A protože laboratoří politiky je Francie, lze vycházet z francouzských politických směrů:
  1. bourbonský (uprostřed): tradicionalismus. Lze ho ztotožnit s paleokonservatismem. Ve Francii ho nejvíce zastupuje populistická Národní fronta. Positivní vztah k náboženství.
  2. orléanistický (vlevo): modernismus. Lze ho ztotožnit s neokonservatismem. Ve Francii ho zastupuje liberální Demokratické hnutí. Positivní vztah k podnikání.
  3. bonapartistický (vpravo): autoritářství. Ve Francii ho zastupuje gaullistická Unie za lidové hnutí. Positivní vztah k nacionalismu a silnému vůdci.
Cílem tohoto článku je ukázat, že ačkoliv neokonservatism enormně posílil v 60. letech 20. století, jeho kořeny jsou mnohem starší. Lze je trasovat až k Burkemu. Autoritářský konservativism je stejně modernisující jako demokratický burkeovský. Kořeny autoritářství jsou u Napoléona Bonaparte, ale vlastní podobu mu vtělila až neoabsolutistická reakce po roce 1848 v podobě Ludvíka Bonaparta a Alexandra Bacha. Symptomatické je, že legitimism pro něj nemá žádnou hodnotu.

Zatímco tradicionalism lze považovat za kontinentální a modernism za britský, je možné tvrdit, že po roce 1945 se z tradicionalismu i autoritářství (německá konservativní revoluce) staly nedemokratické okrajové směry. Modernism všude zvítězil (křesťanská demokracie je modernistická) a vinou fusionismu je dokonce zaměňován s liberalismem.

10. září 2014

Volba pod5% strany

Jednou z nejvíce diskutabilních politických metarad, kterou jsem kdy dostal, byla rada Ladislava Jakla: Volte jakoukoliv kandidující stranu, bez ohledu na to, zda má chanci se tam dostat. Politická scéna potřebuje signál, koho lidé opravdu podporují, nikoliv koho považují za nejmenší zlo.

Řídil jsem se jí v posledních sněmovních volbách a přinesla mi docela zklamání. Celý život jsem totiž volil pouze sněmovní strany a nijak zvlášť mi to nevadilo. Nicméně, v roce 2013 jsem byl znechucen úplně všemi: od posttopolánkovské ODS až po sobotkovskou ČSSD. Takže sáhnout mimo Sněmovnu bylo najednou docela přirozené.

Jenže, mentalita pod5% strany je docela jiná než strany sněmovní. Sněmovní strana je mnohem otevřenější; mimoparlamentní je do sebe zahleděný ideologický klub. Proto je tak cenný úspěch SSO v evropských volbách. Abwehrpsychose mizí, nekonečné ideologické půtky vystřídal tah na branku: úsilí o úspěch ve volbách, protože úspěch v politice chutná sladce. Strana je i mnohem otevřenější veřejnosti.

Proto nevím, zda budu i někdy příště volit stranu, u níž je zřejmé, že nemá chanci uspět. Nicméně jednoznačné hodnocení Jaklovy rady, zda je dobrá, anebo špatná, nemám.

Jakýsi Embeso k tomu dodává: „Petersuv text lze bez ztraty desitky opustit hned po prve vete "V posledních sněmovních volbách jsem se řídil radou Ladislava Jakla...", beznadejne diskreditujici vse dale napsane 8-)“. Myslím, že by se k politice neměli vyjadřovat lidé, kteří vidí rudě, jakmile zaslechnou nějaké jméno. Předně, Jaklova rada nebyla materiální (obsahová), ale procedurální. Může se jí řidit třeba i ultralevicový volič. Za druhé, nemusím s liberálem Jaklem ve všem souhlasit; je ale nutno uznat, že má mnoho zajímavých myšlenek. A jen ignorant si ho plete s paleokonservativcem Hájkem.

2. března 2014

Idealisté a realisté

Protože podporuji program rigorosní terminologie, trápilo mě, že u klassifikace politických směrů jsem si musel vypomoci neologismy: binární a pluralitní politika. Uvědomil jsem si však, že tyto neologismy vůbec nejsou nutné, že plně postačí starý dobrý idealism a realism. Jejich vymezení však zůstávává stejné jako dosud: idealism je černobílý a intolerantní ke Zlu, realism je pluralistický, tolerantní a s pojmem Zlo v politice vůbec nepracuje.

politický směrheslorealistickýidealistický
praviceřádpaleokonservativismneokonservativism
středsvobodaliberalismprogressivism
levicerovnoststará levicenová levice

Pojem Pravda a láska pak v širším nepřesném pojetí označuje idealistickou politiku, nebo v užším a vhodnějším pojetí idealistický střed.

Je zvláštní, že zatímco v umění je idealism dávno passé a prim hraje realism v podobě autenticity, v politice je naopak ve flóru idealism. Osobně se však hrdě hlásím k realistickému středu, tedy liberalismu.

Updated.

2. ledna 2014

Přežitky kommunismu

Jednou z největších výhod Miloše Zemana je, že na rozdíl od Karla Schwarzenberga není konformista. V protikladu s ním umí totiž jít nejen proti vkusu obyčejných lidí (vyhnání Sudetských Němců), ale i proti vkusu elit (vánoční poselství místo novoročního projevu).

Díky Zemanovi tak slavíme výročí osvobození od nacismu (ne od fascismu, jak to označují zastydlí marxisté a rusofilové) 8. května jako na Západě a ne 9. května jako v Rusku. Rovněž senátní a krajské volby byly za Zemana v roce 2000 v jeden den a ne ve dva, jak zní postkommunistická tradice.

Přiznám se, že nebýt Zemana, tak jsem netušil, že Masaryk i Beneš měli vánoční poselství. Tak se podívejme na další kommunistické přežitky, které nám otravují život:

1. Soudní trojky
Zatímco vyšší soudy mají rozhodovat v plénu nebo alespoň v početných panelech, v ČR vrcholné soudy (NSČR, NSS a ÚS) pravidelně rozhodují v trojčlenných senátech. Ustanovení § 23 zákona č. 66/1952 Sb., o organisaci soudů, totiž soudní soustavu plně sovětisovalo: „Trestní a občanskoprávní kolegium rozhoduje jako soud druhé stolice v senátech složených ze tří soudců příslušného kolegia a dvou soudců z lidu, vojenské kolegium v senátech složených ze tří vojenských soudců vojenského kolegia a dvou soudců z lidu; jinak rozhoduje trestní a občanskoprávní kolegium v senátech složených ze tří soudců příslušného kolegia, vojenské kolegium v senátech složených ze tří vojenských soudců.“ Od té doby jsou sovětská tříčlenná soudní oddělení v českých zemích dodnes.

2. Zrušení porot
Poroty byly zrušeny dne 22. prosince 1948 zákonem č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví. Důvodová zpráva to tehdy přešla pouze tímto konstatováním: „Porotní soudy se zrušují, účast lidu při rozhodování ve věcech trestních je zajištěna složením senátů.“ Nahradili ji soudci z lidu, což je orgán, který se neosvědčil.

3. Zastaralé processní předpisy
Zatímco hmotné právo je od 1. 1. 2014 plně rekodifikováno novými kodexy, byť NZP i NTZ jsou mentálně závislé na svých kommunistických vzorech (ZP 1965 a TZ 1961), processní právo je zatím koncepčně plně kommunistické: OSŘ 1963 i TŘ 1961.

4. Výtržnictví
Ačkoliv příživnictví bylo článkem I částí B bodem 70 novely č. 175/1990 Sb. s účinností od 1. července 1990 zrušeno; výtržnictví, které bylo zavedeno stejnou novelou č. 63/1956 Sb., hyzdí český právní řád dodnes.

5. Čestné prohlášení
Bylo zavedeno zákonem č. 173/1948 Sb., o čestném prohlášení ve správním řízení. Důvodová zpráva to odůvodnila takto: „Zjednodušuje styk mezi občanem a orgány veřejné správy a přispívá k prohloubení vzájemné důvěry v duchu lidové demokracie, která jednak klade zvýšené požadavky na mravní kvalitu a smysl pro odpovědnost každého jednotlivce, jednak požaduje, aby orgány veřejné správy využily mravních hodnot našeho lidu k rychlejšímu a jednoduššímu úřadování.“

6. Excessivní užití presidentských fanfár
Ačkoliv fanfáry z Libuše používal už Masaryk, jejich abusus při každé možné příležitosti, je kommunistická innovace. Např. ještě ani Gottwalda nenapadlo, že by je mohl používat při příchodu do zákonodárného sboru: „Schůze přerušena v 11 hod. 27 minut. V 11 hod. 40 min. vchází do zasedací síně nově zvolený president republiky Klement Gottwald, uváděn náměstkem gen. tajemníka NS dr Ramajzlem a provázen úřadujícím náměstkem předsedy vlády Zápotockým, šéfem protokolu velvyslancem dr Skalickým, kancléřem Smutným a vedoucím úředníkem předsednictva vlády inž. Reimanem. - Členové Národního shromáždění, diplomatický sbor a obecenstvo povstávají a vítají presidenta bouřlivým potleskem a voláním: "Ať žije president Gottwald!" President republiky zaujal své místo na presidiální tribuně. - Schůze opět zahájena v 11 hod. 42 min.“ S tím začal až Zápotocký: „Schůze přerušena ve 12 hod. 18 min. - Ve 12 hod. 31 min. za zvuků fanfár z Libuše, vchází do zasedací síně nově zvolený president republiky Antonín Zápotocký, uváděn gen. tajemníkem NS Kováčikem a šéfem protokolu Šedivým a provázen náměstkem předsedy vlády dr. Mouralem a přednostou kanceláře presidenta republiky Červíčkem. - Členové Národního shromáždění, diplomatický sbor a přítomní hosté povstávají a vítají presidenta bouřlivým potleskem a voláním: "Ať žije president Zápotocký!" President republiky zaujal své místo na presidiální tribuně. - Schůze zahájena ve 12hod. 33 min.“

A určitě existují i další kommunistické přežitky.

27. října 2013

Vyhodnocení volebni prognosy

Je po volbách, takže přišel čas vyhodnotit volební prognosu. Plus znamená, že jsem straně dal více mandátů, než dostala, minus, že jsem jí dal méně mandátů, než dostala.
  1. ČSSD: 50, skutečnost: 50. Rozdíl: ±0. Tohle není žádná náhoda, dynamický propad ČSSD jsem předpovídal.
  2. TOP 09: 31, skutečnost: 26. Rozdíl: +5. Chybu odhadu považuji za v mezích normy.
  3. KSČM: 29, skutečnost: 33. Rozdíl: −4. Chybu odhadu považuji za v mezích normy.
  4. ANO: 24, skutečnost: 47. Rozdíl: −23. Zde je chyba vůbec největší, ale ANO šlo velice obtížně předpovídat. Buď šlo očekávat debakl, nebo obrovský úspěch. Babiš campagne načasoval stejně skvěle jako kníže před prvním kolem presidentských voleb, takže to druhé.
  5. ODS: 19, skutečnost: 16. Rozdíl: +3. Chybu odhadu považuji za v mezích normy.
  6. SBB: 14, skutečnost: 0. Rozdíl: +14. Toto je má největší chyba. Dynamika poklesu Bobošíkové byla jasná. Myslel jsem, že spolupráce s Klausem jí prospěje, ve skutečnosti jí ublížila. Pro bývalé voliče ODS je nedůvěryhodná, její bývalí voliči místo ní raději volili KSČM nebo ANO.
  7. UPD: 12, skutečnost: 14. Rozdíl: −2. Chybu odhadu považuji za v mezích normy.
  8. KDU-ČSL: 11, skutečnost: 14. Rozdíl: −3. Chybu odhadu považuji za v mezích normy.
  9. SPOZ: 10, skutečnost: 0. Rozdíl: +10. Této chybě se nedalo zabránit. Ačkoliv někteří mluví o tom, že roztržka mezi Zemanem a Šloufem byla viditelná po celý rok 2013, nemyslím si. Nikdo podle mne nemohl čekat, že Šlouf své vlastní dítě zardousí.
Celkem jsem neuhodl 64 mandátů. Co se týká malých stran, myslel jsem, že SSO získá více než 3 %, takže její campagne hodnotím jako neúspěšnou.

27. srpna 2013

Volební prognosa

Ačkoliv ve svých volebních prognosách nejsem úspěšný (vyhodnocení Tomáše Peciny + ), přesto si dovolím v této bouřlivé době sepsat svou vlastní. Jde o odhady počtu mandátů:
  1. ČSSD: 50
  2. TOP 09: 31
  3. KSČM: 29
  4. ANO: 24
  5. ODS: 19
  6. SBB: 14
  7. UPD: 12
  8. KDU-ČSL: 11
  9. SPOZ: 10

13. srpna 2013

Binární a pluralitní politika

Protože dělení na pravici a levici se neustále používá jako nálepka (naposledy Hájek), je vhodné si připomenout, co tato dichotomie (později tripartice pravice – střed – levice) vlastně znamená. Dělení na pravici a levici vzniklo za Velké francouzské revoluce, kdy pravicí byli konservativci, kteří usilovali o zachování co největší moci krále, a levicí byli liberálové, kteří usilovali o zvýšení moci lidu. Když se legitimním politickým směrem stali socialisté, zabrali místo na levici a liberály vytlačili do středu. Ve 20. století přibyli extrémní konservativci, tedy ultrapravice: fascisté a nacisté, kteří usilují o absolutní moc státu. Extrémními socialisty jsou anarchisté a kommunisté, tedy ultralevice, která usiluje o absolutní rovnost. Na této tripartici nemá cenu nic měnit a jsou pošetilé scholastické spory o to, kdo je levicovější a kdo je pravicovější.

Mnohem zajímavějším je zabývat se dělítkem, které je, přes všechny snahy staré levice o zdůraznění sociálního konfliktu, v ČR určující: spor mezi pluralitním (politika je střet zájmů) a binárním konceptem politiky (politika je souboj Dobra a Zla).

Politický směr Pluralitní Binární
pravice paleokonservativism neokonservativism
střed liberalism progressivism
levice stará levice nová levice

Zástupci – paleokonservativism: Klaus, Hájek; neokonservativism: TOP 09: Schwarzenberg, Kalousek, část ODS: Benda, Pospíšil; Joch; liberalism: SSO: Mach, ČPS: Bartoš; část ODS: Zahradil; Jakl, Macek; progressivism: SZ: Liška; Šídlo, Tabery; stará levice: většina ČSSD: Škromach, Křeček, LEV 21: Paroubek; nová levice: menšina ČSSD: Dienstbier, Špidla; Patočka.

Nicméně je třeba si uvědomit, že to jsou jen ideální typy. Takový Joch tenduje k paleokonservativismu, ČPS k nové levici. Bohuslav Sobotka je zástupce nové levice, ale kvůli své funkci dělá velké kompromisy se starou levicí. Konservativci v ODS jako fusionistické straně tendují k liberalismu.

Updated.

10. dubna 2013

Zemřela Margaret Thatcher

V pondělí 8. dubna 2013 zemřela Margaret Thatcher, podle mého názoru největší politik 20. století. Její život a dílo jsou tak zmapované, že těžko k dosavadním textům něco smysluplného dodat. Proto se soustředím na její percepci, a to prostřednictvím dvou nenávistných textů: Vodníkova a Čulíkova. Jsou důkazem toho, jak byl kommunism úspěšný: Okupuje mentalitu značné části Čechů nad 50 let dodnes. Proč?

Kommunism má 2 hlavní části:
  1. positivní – podoba nové společnosti a
  2. negativní – kritika kapitalismu.
Positivní podoba kommunismu je obludný nesmysl. Ve svém negativním programu má kommunism pravdu; ostatně jako prakticky každá kritika. Jde jen o to, jakou váhu té kritice dáme. Naproti tomu Vodník s Čulíkem uvěřili positivnímu programu kommunismu, zatímco negativní považovali za pouhou propagandu. Jejich cílem byl kommunism bez kommunistů. Proto emigrovali na Západ, kde však s překvapením zjistili, že kommunistická kritika Západu byla pravdivá. Dopadlo to na ně o to hůře, že nebyli osmašedesátníci, neboť na konci 60. let ještě na Západě dozníval socialism, ale že emigrovali až na přelomu 70. a 80. let, kdy se dostali k moci nejvíce pravicoví politici od roku 1929: Thatcher & Reagan.

Vodníka s Čulíkem by bylo zachránilo, kdyby si nespletli státy. Místo USA, UK a Nizozemí, měli emigrovat do Francie, kde Mitterand znárodňoval banky, nebo do Švédska, kde dlouhodobě vládnou socialisté. Nicméně, vybrali si špatně, a proto ze svého osobního neúspěchu obviňují zemřelou.

6. dubna 2013

Překreslení veřejného prostoru

Zdá se, že rok 2013 bude v ČR rokem překreslení veřejného prostoru. Staré konflikty, definované zhruba po konci opposiční smlouvy v roce 2002, přestávají lidi zajímat a objevují se nové. Viditelným znakem je změna Hradu z bašty paleokonservatismu na baštu staré levice.

Pravice se cítí v ohrožení pod náporem levice, čehož výsledkem jsou hned 3 nové pravicové magaziny: číslované kommentáře Institutu Václava Klause, mainstreamový Pravý břeh a alternativní paleokonservativní Protiproud. Upřímně, neoslovilo mne nic z toho: IVK je kromě VK moc upachtěný (asi jako D-FENS bez D-FENSe), PB moc mainstreamový a PP moc spiklenecký. Nejlepší by byla synthesa toho všeho.

Jako nový hlavní konflikt se rýsuje Old Left v. New Left. Nezastírám, že v tomto sporu jsem plně na straně staré levice. Personálně je to Miloš Zeman, Zdeněk Škromach a Stanislav Křeček v. Jiří Dienstbier a Jakub Patočka. Stará levice hájí zájmy nižší třídy, obecně zaměstnanců, nová levice všechny možné menšiny, od žen po homosexuály.

A co na to česká media, tedy print? Je zoufale jednobarevný, progressivistický, s tolerancí neokonservativismu. Charakterisují jej jména jako Jiří Pehe (reformista), Karel Hvížďala (progressivista) a Tomáš Klvaňa (neokonservativec). Na Facebooku o tom byla zajímavá debata. Petr Kamberský, ač z progressivistických Hospodářských novin, to vidí stejně jako já. Lidové noviny jsou proti EU, ale protože o ní skoro nepíšou, tak to nemá význam. Jinak se od ostatního printu neliší. Jan Čulík přišel s metakritikou: Česká media jsou ideologická a intolerantní. V porovnání s UK jim zcela chybí smysl pro pluralitu, vždy prosazují jen jediná správná řešení. Čtenáře to ale přestalo bavit.

A konečně Jakub Patočka. Ten má natolik odlišný pohled než já, že ho musím citovat doslova: „Krajně pravicové: LN, Reflex, komentářová strana MF Dnes. Pravicový je veškerý zbytek včetně [N]ovinek. Právo sice není pravicové, ale je národně socialistické s takovým národně socialistickým maloměšťackým odérem, kvůli němuž vedle nich i HN občas vypadají vlastně progresivně.“ Nerozumím tam mnoha věcem: Jak se v tomto pojetí liší „pravice“ a „krajní pravice“? Ano, Právo je Old Left, ale proč hned národně socialistické? Copak nějak prosazuje nacionalism? Snad jen ve vztahu k Sudetským Němcům. A maloměšťáctví je pro novou levici zřejmě všechno, co se netýká menšin.

17. února 2013

Populism

V sérii článků o terminologii budu pokračovat pojmem, který je v ČR extrémně zneužíván jako nálepka pro líbivou politiku – populism. Znamená však něco úplně jiného.

Když se na tento termín podíváme etymogicky, vidíme, že není zvolen právě šťastně. Latina má dva výrazy pro lid:
  1. populus = národ (ne však ethnikum!, synonymum anglického nation)/lid 
  2. plebs = (s)prostý lid
A populism není nic jiného než zastupování zájmu plebsu, tedy politika proti establishmentu, proti elitě. Ve francouzštině se tento pojem jako nálepka nepoužívá, v angličtině převážně rovněž ne. Je velkou chybou Miloše Zemana, že tento pojem nerehabilitoval pro svou politikou. Kdyby přímo prohlásil: „Jsem populista,“ vzal by svým kritikům vítr z plachet.

12. ledna 2013

Výsledek prvního kola presidentských voleb

V noci ze středy na čtvrtek 9./10. ledna 2013 jsem učinil volební předpověď. Teď je na čase vyhodnotit úspěšnost:
  1. Miloš Zeman – předpověď: 23 %, výsledek: 24,2 %, rozdíl: 1,2 %
  2. Karel Schwarzenberg – předpověď: 18 %, výsledek: 23,4 %, rozdíl: 5,4 %
  3. Jan Fischer – předpověď: 21 %, výsledek: 16,4 %, rozdíl: 4,6 %
  4. Jiří Dienstbier – předpověď: 17 %, výsledek: 16,1 %, rozdíl: 0,9 %
  5. Vladimír Franz – předpověď: 3 %, výsledek: 6,8 %, rozdíl: 3,8 %
  6. Zuzana Roithová – předpověď: 3 %, výsledek: 5 %, rozdíl: 2 %
  7. Táňa Fischerová – předpověď: 4 %, výsledek: 3,2 %, rozdíl: 0,8 %
  8. Přemysl Sobotka – předpověď: 5 %, výsledek: 2,5 %, rozdíl: 2,5 %
  9. Jana Bobošíková – předpověď: 6 %, výsledek: 2,4 %, rozdíl: 3,6 %
Celkem jsem se spletl o 24,8 % a jsem spokojen s předpovědí jen tam, kde je chyba menší než 1,5 %. Proč jsem se mýlil tak hodně? Největší roli hrály změny ve voličských preferencích v posledních dnech. Schwarzenberg raketově rostl, Fischer padal. Dynamicky předpovídat nedokážu.

A co ostatní chyby? S předpovědí Zemana jsem spokojen, stejně tak Dienstbiera. Naproti tomu u malých kandidátů jsem se těžce nestrefil. Franze jsem pokládal za facebookový jev, ale on je i reálný. K lidovcům mám dlouhodobou osobní animositu, ale mají reálnou podporu. Fischerovou jsem uhodl víceméně správně. Sobotku jsem těžce přecenil, myslel jsem, že členové ODS jsou loyálnější než lidovci. Bobošíkovou taky, ukazuje se, že měl pravdu Bohumil Pečinka, že je dlouhodobě na sestupu.

Kdo vyhrál? Česká media a Pravda a láska. Ačkoliv celý rok 2012 se progressivisté chovali zmateně, nakonec se přeci dokázali sjednotit na Schwarzenbergovi. Druhé kolo podle mě Schwarzenberg nevyhraje, i když svůj původní divoký předpoklad 65 : 35 pro Zemana, jsem nyní nucen revidovat na 53 : 47 pro Zemana. Motejlek se plete.

6. ledna 2013

Klausova amnestie

Celý týden česká media neřešila nic jiného než 41. amnestii po roce 1918, první Klausovu (PDF). Od dob první Havlovy amnestie (PDF) je tento institut v ČR krajně nepopulární. Tak i nynější amnestii podporuje pouze 10 % lidí, zatímco 82 % je proti, což wiki považuje za konsensus. Jsem hrdý na to, že jsem proti tomuto konsensu plebsu, který nezná milosrdenství, a stejný názor mají vesměs i obhájci, např. Tomáš Sokol (1 a 2).

Obzvláště se vyznamenali čeští novináři. Ačkoliv údajně kritisovali abolici (článek II), elektronická media byla zaplavena důsledky aggratiace (články I, III a IV), kdy bylo propuštěno cca 5 800 vězňů. Jenže aggratiace má, až na některá pochybení, vcelku standardní podobu, takže novinářská kritika je ztělesněním pokrytectví.

Vraťme se tedy k abolici, která zní: „Nařizuji, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let.

Odborná literatura doslova říká: „Za obecně vžitý předpoklad, kdy se již řízení přehoupne do své nepřiměřené délky, je praxí obecně považována doba 6 let.“ A ačkoliv je pravdou, že průtahy se v individuální stížnosti musí posuzovat případ od případu, není důvodu, proč by amnestie nemohla průtahy zobecnit. Takže stanovisko Unie státních zástupců, že amnestie nemůže „předejít úspěchu těchto obviněných u ESLP, pokud by se na něj obrátili se stížností na délku svého trestního stíhání“, je mylné a manipulativní.

Doslova pod vší kritiku je „odborný“ názor Hany Marvanové („V civilním řízení už nároky uplatnit nemohou, protože jsou promlčené“) a Václava Lásky (rozhodnutí ESLP „nikdy nevede k odpuštění povinnosti uhradit vzniklou škodu. A to jsou právě následky, které Václav Klaus svoji amnestií způsobil“), že amnestie způsobí promlčení občanskoprávního nároku na náhradu škody. Stačí si prostudovat § 112 OZ, když už neznají judikát Rc 31/1974.

Podívejme se na konkrétní případ, které amnestie údajně zmařila: H-System. Jeho organisátor, Petr Smetka, byl pravomocně odsouzen na 12 let a v současné době je v žaláři. Amnestie na tom nemění nic. Co se týká odškodnění, za přihlížení a výmluv právní zástupkyně poškozených i státu nedostali nic, přičemž „[v]ětší část poškozených ale soud odkázal s uplatněním škody na občanskoprávní řízení.“ Co se týká Smetkových podřízených (Jaroslav Eliáš, Jaroslav Vítek, Ladislav Tůma), tam amnestie skutečně trestní stíhání zastavila. Ale v čem by postavení poškozených mělo nebýt jí lepší, propagandisté nevysvětlují.

Problém je jinde. Smetka a jeho podřízení byli obviněni v prosinci 1999 a poprvé odsouzeni teprve v roce 2004. VSPH rozsudek 6. 6. 2006 pod sp. zn. 6 To 16/2005 zrušil a vydal nový: „Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněných Ing. Petra Smetky, Ing. Jaroslava Eliáše, Jaroslava Vítka a JUDr. Ladislava Tůmy zaplatit společně a nerozdílně náhradu škody poškozeným specifikovaným pod body 1 až 354. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození označení pod body 1 až 89 odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. soud prvního stupně rozhodl, že poškození uvedení pod body 1 až 612 se odkazují s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.“ Eliáše, Vítka a Tůmu vrátil na MSPH. Rozsudek VSPH potvrdil NSČR 27. 9. 2007 pod sp. zn. 5 Tdo 247/2007.

U Eliáše, Vítka a Tůmy tak následoval nechvalně známý justiční ping-pong: MSPH je odsoudil až v prosinci 2010, VSPH v červnu 2011; v prosinci 2012 ale NSČR tento rozsudek zrušil (na Internetu rozhodnutí NSČR dosud není). Jejich trestní stíhání tedy trvalo celkem 13 let. Jestli by ESLP něco neaproboval, tak je to rozhodně trestní stíhání Eliáše, Vítka a Tůmy.

Rekapitulace soudních rozhodnutí:
  1. MSPH z 19. 2. 2004, čj. 3 T 14/2001-34.905
  2. VSPH z 6. 6. 2006, sp. zn. 6 To 16/2005
  3. MSPH z 13. 12. 2010, sp. zn. 3 T 14/2001
  4. VSPH z 29. 6. 2011, sp. zn. 6 To 6/2011
  5. NSČR z 30. 10. 2012, čj. 11 Tdo 408/2012-279; zveřejněno až na Sylvestra.
Mezi 6. 6. 2006 a prosincem 2010 jsou zjevné průtahy, navíc zbytečné, protože VSPH nic nebránilo rovnou rozhodnout. NSČR by tedy nemusel rozhodovat až v prosinci 2012, nýbrž již v roce 2007, tedy o celých 5 let dříve. Do Klausovy lhůty by se s odřenýma ušima vešel.

Co je tedy příčinou vlekoucích se trestních řízení? Není to lenost státních zástupců ani soudců, ale justiční ping-pong. Možnost, aby soud II. stupně směl zrušit rozsudek, je nutno v trestním řádu bez náhrady zrušit.

Updated.

4. ledna 2013

OpenCard revisited

Jak dlouholetí čtenáři tohoto blogu vědí, jsem „šťastným“ majitelem OpenCard. Obvykle si kupuji kupón na nový rok dostatečně v předstihu, ale teď jsem v prosinci nebyl moc v Praze, takže jsem to nechal na leden, netuše, že pro validaci (= nahrání dat na chytrou kartu) kupónu je celých 20 dnů.

Celou operaci jsem podnikl ve středu 2. ledna 2012. Namlsán soukromoprávním dopravcem BusLine, myslel jsem si, že jízdenku půjde koupit stejně snadno jako u něj, tedy on-line. Ale ouha.

Kupón jsem si koupil ve 3/4 na 1. Sice mne zarazilo, že jsem musel vše asi trojnásobně potvrzovat v porovnání s běžnými e-shopy. Nicméně jsem se spolehl na tvrzení systému, že zakoupený kupón lze validovat po několika desítkách minut. Nelze.

Po neúspěšném pokusu o validaci jsem se doma dočetl, že mám čekat na e-mail s výzvou k validaci. Nepřišel. Tak jsem v 8 hodin večer zkusil validaci i bez něj. Systém ukázal přívětivou tvář a kupón na kartu nahrál. E-mail však přišel až v 5.36 druhý den, daňový doklad ve 1/4 na 7 třetí den. To je výsměch.

Poučení? OpenCard je naprosto nesmyslně navržena, sovětským způsobem. Proč je vůbec chytrá? Bohatě by stačilo, aby dopravní podnik měl databasi platných kupónů ve své vlastní databasi, bez identifikačních údajů majitelů. Tu by si každý revisor nahrál do své čtečky a inkrementálně by ji updateoval. V případě negativního výsledku ověření by měl mít ještě záložní on-line přístup k databasi. Zákazník by měl o zakoupení dostat elektronicky podepsanou stvrzenku, pro případné reklamace či ztráty. Jenže to by infrastrukturu musel navrhovat někdo, kdo nechce jen tunnelovat veřejné peníze.

10. listopadu 2012

Kojenecké ústavy

Ačkoliv zvítězil zdravý rozum a presidentovo veto bylo přehlasováno, je přeci jen vhodné se vypořádat s námitkami zastánců kojeneckých ústavů.

Předně, konkurrence ve veřejném sektoru je nesmysl. Státní správu si nelze plést s trhem. Nebo snad budeme mít dvě ministerstva zahraničí, aby se ukázalo, které je lepší? Ne, veřejný sektor vzniká vědomým rozhodnutím. Nelze plýtvat veřejnými prostředky na dva konkurrenční systémy. A o tom, že pěstouni jsou lepší řešení než kojenecké ústavy, neexistují sebemenší pochybnosti. Ty lze mít pouze o tempu a podobě transformace, což jak každý manager ví, je ten nejvíce obtížný úkol.

Kdo je vlastně v pozadí sporu? Rozhodně ne nějaká pěstounská lobby. To by musela prosazovat zájmy pěstounů. Ve skutečnosti jde o střet liberálů („pěstounská lobby“, tedy odborníci na vývojovou psychologii, MPSV, pravicové politické strany) s nenapravitelnými etatisty (ústavní lobby, Hrad, ČLK, levicové politické strany), protože liberálové hájí zájmy biologických rodičů, a to i na úkor pěstounů.

Jde o spor ryze odborný. Liberálové znají theorii attachmentu (citové vazby), jejímž autorem je John Bowlby. Kojenec potřebuje rodičovskou osobu (obvykle je jí matka), k níž si může vytvořit silnou citovou vazbu. V kojeneckém ústavu je něco takového vyloučeno, protože personál se v něm střídá. Výsledkem je, že ze všech dětí, které prošly kojeneckým ústavem, jsou deprivanti. Proto se nějaký pěstoun musí najít vždy, do ústavu nepatří dítě nikdy, je to jeho týrání. Není to nějaká víra, nýbrž základní povinnost státu, který dítě odebral jeho rodičům. A boj s týráním dětí není nějaká aggressivita, nýbrž základní povinností každého slušného člověka.

Význam novely. Kromě zrušení kojeneckých ústavů je základním cílem novely omezení zestátňování dětí. Evropský soud pro lidská práva to ČR opakovaně vytknul: Wallovi (PDF), Havelkovi (PDF). Bohužel, etatisté oba rozsudky stále ignorují. Proto je nezbytné změnit zákon a doufat, že se změní i praxe.

Přednost adopce před pěstounstvím. Nejsem si jist, do jaké míry má mít adopce přednost před pěstounstvím. Primární je zájem dítěte, nikoliv řešení neplodnosti manželského páru. A zájmem dítěte jsou co největší vazby s pokrevními rodiči. Krev není voda, ale adoptivní rodiče často dítěti ani neřeknou, že je adoptované. Jak obrovskou krisi identity to pak způsobí, si snadno dokážete představit.

Dětské domovy. Zatímco kojenecké ústavy jsou čistým týráním dětí, zařízení ústavní a ochranné výchovy jsou pouze nevhodným řešením. Nedospělci tam nezískají potřebné návyky, takže se z poloviny z nich stanou kriminálníci. Z toho je jasně vidět, že je to řešení, které se neosvědčilo a ve vyspělém světě je minimalisováno.

V reálném světě nic není ideální. Střídání pěstounů, ač je negativní,  se vyskytuje. Přesto je to menší zlo, protože pěstouni poskytují citovou vazbu, zatímco sirotčince žádnou, jen řád a disciplínu. Proto je stabilita mnohem menší priorita než citová vazba.

Postižené děti. Problematičnost kojeneckých ústavů spočívá v tom, že jsou v nich zcela zdravé děti. O mentálně postižené individuálně pečovat je samozřejmě krajně obtížné a nelze to spravedlivě požadovat. Ale to je problém zdravotní, nikoliv sociální jako jsou české kryptokommunistické kojenecké ústavy.

Školení pěstounů. Ačkoliv je každé vzdělávání užitečné, je třeba si uvědomit, že ani rodiče neskládají nějaké zkoušky, zda smějí mít dítě, ačkoliv by si to etatisté přáli a zabránilo by to některým týráním vlastními rodiči. Proto školení není nezbytné, na budování citové vazby školy nepotřebujete a na péči o dítě rovněž ne.

Závěr. Dvacet let se spalo. Kojenecké ústavy mezitím zrušili ve všech bývalých sovětských satelitech. Je tedy nejvyšší čas, že se k tomu konečně přistoupí i v ČR.

Updated + další argumenty.

4. června 2012

Causa Bradáčová

K megaudálosti, kterou je zadržení poslance Davida Ratha při páchání těžkého zločinu (přijetí úplatku ve 4. odstavci), jsem se dlouho úmyslně nevyjadřoval, protože jsem nechtěl zaplavovat veřejný prostor dalším informačním senem. Nicméně, ukazuje se, že má další významné konsekvence, a proto bych se chtěl zaměřit na dopady sporného postupu OČTŘ na právní stát a demokracii v ČR.

Media totálně selhala: „už se tak děje, a bohužel opět ve státní televizi: čt si nechala udělat "průzkum", který jednoznačně potvrdil, že cca 90 % lidí má za to, že rath je vinen, že by měl složit mandát a že jeho stíhání je spravedlivé. já kolem sebe vnímám minimálně z poloviny záporné nebo vlažné reakce. kde jsou? ne, čt si potřebuje pojistit oprávněnost svého rozjezdu štvavé kampaně. a jak lépe to udělat, než přesunout odpovědnost na lidi. ostatně při úmrtí havla se čt "vyznamenala" stejně, ale v opačném gardu. je to už jen generátor lyrismu a kýče. p.š.

To, co nyní zažíváme, je Čunek II v podání Vesecké II – Bradáčové. Trestní právo processní bylo tak ohýbáno, že výsledek je neslučitelným s právním státem:
  1. vazba útěková, kollusní i předstižná. Jak může Rath opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokonat trestný čin, o který se pokusil, nebo vykonat trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil, když už není ani hejtman, ani radní, ani zastupitel a ani člen politické strany? Předstižná vazba je zcela nezákonná. Útěková vazba je v každém slušném státě nahrazena kaucí. A konečně kollusní vazba: Jak OČTŘ samy přiznávají, bez odposlechů nejsou schopny vyšetřit vůbec nic: „Můžete dostat oznámení, že se kdysi kdesi cosi stalo. V ten moment jste v roli archiváře, protože si vyžádáte dokumenty, které následně analyzujete. Naděje, že se dostanete k trestné činnosti, je v těchto případech dost malá. Naopak ovoce přináší, když se můžete k trestné činnosti dostat v reálném čase. Tím se rozumí, že se páchá anebo připravuje. A vy jste u toho a můžete ji zdokumentovat.“ Takže i kollusní vazba je zjevně účelová.
  2. pošlapávání místní příslušnosti. Jak to lapidárně shrnul Tomáš Pecina: „Tolik legrace bylo naposledy s Čunkem, jehož případ nejprve první parta předala jednomu místně nepříslušnému státnímu zastupitelství, aby mohl být odsouzen, a pak ho druhá parta poslala jinému, aby odsouzen být nemohl.“ Jenže zákonný soudce je ústavní oprávnění. A místní příslušnost státního zástupitelství je od zákonného soudce odvozena. Bradáčová to nakonec sama uznala a po 14 dnech případ konečně postoupila místně příslušnému státnímu zastupitelství. Své chování zdůvodnila neodkladnými úkony, což je jen velice obtížně napadnutelné. K tomu osobní poznámku. Bradáčová tvrdí, že nikdy nikdo neuvažoval, že by to mělo dozorovat městské státní zastupitelství v Praze. Ve skutečnosti jsem již 15. května 2012 ve 23.36 na Facebooku napsal: „No, to mi přijde krajně podivné. Pokud byl úplatek předán v Praze, mělo ho stíhat Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 5, nebo kde se to odehrálo. O tom, pokud vím, media mlčí.“ (Okres v. kraj je podle závažnosti skutku. Kraj stíhá ty zločiny, za něž hrozí nejméně 5 let.)
  3. dozorující státní zástupce. Bradáčová dlouhodobě uváděla media v omyl, že je dozorující státní zástupkyní. Opak zjistil až Týden. Dozorujícím státním zástupcem byl nejprve stážista Radek Bělor, pak Jiří Pražák.
Shrnuto, Bradáčová se neštítí mnoha špinavostí, pokud jí mohou prospět v její kariéře. Je však dostatečně obratná, aby se nedopouštěla kárných provinění. Nicméně zákon ohýbá až porušuje. Naštěstí si toho začínají všímat i kvalitnější media, zatímco ta ostatní pokračují v nesmyslné adoraci. (Zdá se, že Ivan Hamšík po Šafrově devastaci vrátil Reflex na vzestupnou trajektorii.)

18. března 2012

Jurodivý Slávek Popelka

V ČR proběhly velké antiestablishmentové demonstrace cca 8 000 lidí a blogy plebsu (Vodníkův Discussion Speed a Kapitánův Nautilus) k tomu mlčí. Podivné. Nicméně, kdo to zmeškal, může se podívat na velký rozhovor s protagonistou Slávkem Popelkou v ČT.

Předně bychom neměli podléhat černobílému vidění. Ačkoliv je Holešovská výzva chaotická a Národní rada nerepresentativní, plebs má v mnohém pravdu. Je ostudné, že dosud u nás na rozdíl od USA neexistuje referendum. Osnova Karolíny Peake, o kterou se media nezajímají, protože zřejmě netuší o existenci veřejného eKLEPu, je spíše zákonem, jak referendum nedělat. Vladnutí by mělo být odbornější a transparentnější. Na druhou stranu je vidět, že to hnutí je čistou negací a věrohodný positivní program nemá.

Přesto je příliš laciné plebs zešměšňovat, že nemá visi, jak změn dosáhnout. Slávek Popelka je jihomoravský patriarcha – prorok a není náhodou, že tyto protesty mají mnohem větší ohlas na Moravě než v Čechách. Na rozdíl od radikálně levicového ProAlt z pražské kavárny, který chce v leninských tradicích předvoje dělnické třídy pro lidi dělat bez lidí, Holešovská výzva buduje v anarchistických tradicích sověty a imperativní mandát (= odvolatelnost poslance). Oba instituty jsou krajně neblahé a mám obavy, že to skončí stejně jako v roce 1905 či hůře 1917 v Rusku, s tím, že ČR je přeci jen civilisovanější než carské Rusko.

Update: Glossa Bohumila Doležala, kterou podepisuji.