Jsem pro rodinu a pro národ

motto: „Nezastávám ultraliberální názor „ať si každý říká, co chce“.“
—Martin C. Putna

Zásadní rozhovor Respektu s Martinem C. Putnou, kde je však přístupný pouze po zaplacení 15 Kč, přetiskla (doufejme, že legálně) Věra Tydlitátová.

Před závorku je nutno vytknout, že Putna je přední progressivista, a to, na rozdíl od Halíka, včetně homosexualismu: „Avšak v této věci se zkrátka [Duka] zachoval tak, jak mu velí současná oficiální homofobní rétorika římskokatolické církevní instituce. Jednou se za to jistě bude nějaký papež kát, jako se Karol Wojtyła kál za příkoří způsobená jinými historickými projevy katolické intolerance – za křižácké války, za inkvizici a podobně –, ale holt to bude ještě nějakou dobu trvat.“

Možné je všechno, ale odhaduji, že překrucovat jasná slova Písma ve prospěch módní ideologie homosexualismu neprojde nikdy. Faktem je, že Katholická církev nyní akceptuje evoluční theorii, ale doslovné čtení Genesis by bylo znakem fundamentalistů. Církev učí víru a mravy, nikoliv přírodovědu. Nicméně postoj k homosexualitě je součástí ethiky.

Putna je vzdělaný a umí uvažovat, nicméně někde své znalosti zahodí ve prospěch ideologie. Tvrdí, že zatímco za první a druhé republiky neměli konservativci vůdce, dnes ho mají (Klaus). Kramář a Gajda snad nebyli nic? Dávat na jednu hromadu Fica, Kaczyńské a Orbána jednoduše nemůže myslet vážně.

Rozhovor je zvláště dobrý v tom, že ukazuje definiční znaky progessivistů: chybná argumentace pomocí šikmé plochy („Dnes je to úplně jinak, protože současná Evropa se poměrně hodně podobá Evropě pozdních dvacátých a raných třicátých let, kdy se všude vynořovaly nacionalistické proudy.“), nenávist k jinak smýšlejícím („Chtěl jsem to trošičku shodit, abych je zase nedémonizoval. Platí však, že co se tu děje, je odporné a nová vláda, kterou složí Václav Klaus, bude ještě daleko odpornější.“) a projektování sama sebe do svého nepřítele („Jako „ti zlí“ slouží dnes jiné skupiny – Romové, homosexuálové, ekologové a tak dále, ale tendence je stejná.“ Ve skutečnosti: „Jako „ti zlí“ slouží dnes jiné skupiny – paleokonservativci, tradiční katholíci, neonacisti, kommunisté, socialisté, ultraliberálové a tak dále, ale tendence je stejná.“  Dále: „zakazovat a likvidovat tihle lidé sice umějí, ale vyřešit reálné problémy neumějí, zkrátka až bude opravdu zle, tehdy se většinová veřejnost probudí“. Ano, persekuce neonacistů a omezování politických svobod progressivisty jsme už dnes svědky a lidé dali na Šluknovsku najevo, že mají progressivismu plné zuby.)

Fascinující je, jak se Putna nepokrytě hlásí k politické korrektnosti: „Slova jako „rodina“ a „národ“ se stala otrávenými, skoro sprostými slovy. Jakmile je totiž začali používat ultras jako svoje hesla, slušnému člověku se s nimi obtížně pracuje.“ Slova jako nálepky. Kdy už to konečně skončí? Kdy konečně i progressivisté začnou své opponenty vnímat jaké své bližní, nikoliv jako nepřátele, které je nutné převychovat?

Putna za vzory hodné následování označil Pekaře, Arne Nováka, Černého a Vaculíka. To je tedy směsice. Od Nováka jsem nic nečetl, tak se k němu vyjadřovat nebudu. Ale největšího českého historika všech dob, Pekaře, znám více než dobře. Jestli je něco definiční charakteristikou gaye Pekaře, tak je to nacionalism. Co si o tehdejší Pravdě a lásce myslel, jasně ukazují jeho věčné spory s progressivistou Masarykem. A označit socialistu Černého a kommunistu Vaculíka za konservativce, to už chce hodně odvahy nebo intelektuální nepoctivosti.

Dalším definičním znakem progressivistů je odtrženost od reality: „I v tomto smyslu se tedy bátorovci z D.O.S.T. pokusili tyto homofobní nálady přenést k nám.“ Putna asi nikdy neslyšel, co si myslí plebs o „teplouších“.

Na závěr se ukazuje, že progressivism není sekulární kalvinism jen tak pro nic za nic: „životní partnerství je věc veřejná“. To snad ne. Kde je nějaký veřejný zájem na tom, s kým Putna žije nebo nežije?

Divini Redemptoris (1937)

Encyklika odsuzující kommunism.

Papež jako strážce pravověří

V debatě o „čestném“ papežském primátu je nejlepší nechat zaznít fakta. Byzantský učenec Σωκράτης Σχολαστικός (380–440) napsal Η εκκλησιαστική ιστορία (církevní dějiny let 305–439). V nich doslova uvádí: „an ecclesiastical canon commands that the churches shall not make any ordinances against the opinion of the bishop of Rome.“ A s tím ani žádný pravoslavný sektář nehne.

Jak vlastně pravoslaví vzniklo? Založil ho 23. října 858 císař Michael III. Opilec, když sesadil posledního nezpochybnitelně katholického patriarchu Cařihradu, sv. Ignáce, a na patriarchu pak na vánoce během 3 dnů povýšil laika Photia. Není bez zajímavosti, že Opilec se pokusil o imperiální expansi, když na Velkou Moravu poslal Cyrila a Methoděje, aby tam vybudovali pevnější církevní struktury. (Morava již dávno před tím byla katholická.) Photius se pak po Opilcově zavraždění stal vůdcem caesaropapistické sekty, která po jistém intermezzu po roce 867 na Východě zvítězila. Příčiny byly strukturální: Cařihrad byl po 150 letech prakticky nepřetržité herese (s výjimkou let 787–814) věroučně oslaben. Po roce 1453 ztratila pravoslavná sekta raison d'être. Nový si našla ve zdůrazňování rozdílů od katholictví.

Update: Opraven chybný odkaz.

Biskup Hilarion o římském primátu

Biskup Hilarion doslova řekl: The bishop of Rome did not exercise any direct jurisdiction [Z toho jasně vyplývá, že nepřímou ano a katholíci nic jiného ani nikdy netvrdili. Poznámka G. P.] in the East in spite of the fact that in some cases Eastern hierarchs appealed to him as arbiter in theological disputes. [Vida. Toto ruskopravoslavní sektáři vždy popírali. Je vidět, že Moskva má více rozumu, nebo spíše znalostí, než oni. Poznámka G. P.] These appeals were not systematic [Nikdo netvrdil opak. Poznámka G. P.] and can in no way be interpreted in the sense that the bishop of Rome was seen in the East as the supreme authority in the whole Universal Church. [Zase ten typicky ruskopravoslavný nedostatek logiky. Východní biskupové se odvolávají k papeži, ale ten v pozemské církvi údajně nemá nejvyšší moc. Contradictio in adiecto. G. P.] It is hoped that at the next meetings of the Commission, the Catholic side will agree with this position which is confirmed by numerous historical evidence.”

Causa Wolf – 10 let od normalisace theologické fakulty

Před 10 lety (na konci roku 2001) Pravda a láska ukázala, jaké je schopna volit prostředky k dosažení svého, když katholickou theologickou fakultu University Karlovy očistila od tradicionalistů.

Je nutno uvést, že křehké příměří mezi tradicionalisty a modernisty vypověděli tradicionalisté, když v roce 1996 z fakulty vyhodili neomodernisty Štampacha a Halíka. Reakce Pravdy a lásky na sebe nenechala dlouho čekat, přičemž původně se persekuovaných modernistů nezastala. Vlk: „Chápu, že pan doktor Štampach je právem rozhořčen a ztrácí trpělivost kvůli způsobu, jakým byl z fakulty propuštěn, ale nemyslím si, že by ho tato situace opravňovala k tomu, aby označil děkana Wolfa vlastně za exponenta bývalého režimu. To hraničí s právní postižitelností.“

V prosinci 1996 byl Václav Wolf zvolen potřetí děkanem KTF UK. Universita ani arcibiskupství to nehodlalo respektovat. Proto byl novým děkanem zvolen tradicionalista Jaroslav Polc, Wolfův člověk. V prosinci 1999, když mu mělo vypršet volební období, byl novým děkanem opět zvolen Václav Wolf. Dne 28. února 2000 jej Vlk vetoval. Proto byl děkanem znovu zvolen Polc.

Aby se porážka modernistů neopakovala potřetí, zahájil stát 14. prosince 2001 řízení o odejmutí akreditace. Ta byla skutečně pozastavena a 3. ledna 2002 dostala KTF UK nucenou správu. V únoru 2002 byli tradicionalisté z fakulty vyhozeni, Wolfovi Vlk dokonce odebral kanonickou missi. Dne 2. prosince 2002 byla normalisace dokončena a fakultě byla vrácena akreditace. Dne 31. ledna 2003 byl novým děkanem zvolen modernista Ludvík Armbruster, čímž byla normalisace završena i formálně.

Závěr: Křehké příměří porušili intolerantní tradicionalisté, když vyhlásili modernistům válku. Nicméně processy, které rozpoutali, semlely je samotné. Modernistům lze proto vyčítat, že chovají stejně jako oni: Mezi Wolfem a Vlkem nebyl z procedurálního hlediska žádný rozdíl. Wolf: „Připomíná mi to některé události z mé pedagogické praxe, například okolnosti, za nichž jsem musel v době hluboké totality opustit Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích. Jenomže tehdy jsem měl proti sobě komunistické pochopy a ne lidi, kteří se tváří jako demokraté.“

Blahořečení vraha

Člověk se může snažit ke katholictví přistupovat s úctou, ale takový úlet, jako jsou úvahy o blahořečení vraha Jacquesa Fesche, které zahájil bláznivý Lustiger, znamenají, že i nepředpojatý člověk má s katholictvím stále větší problém.

Polemika s Filipem Tvrdým II

Ve svém článku Neposkvrněné početí má Filip Tvrdý fakta v zásadě správně, ale nechápu ty nenávistné interpretace: „Popsaná situace je totiž úžasným příkladem nepoctivosti teologie a neúcty církve k pravdě.“

Výjimkou ze správnosti faktů je tvrzení: „Nauka o neposkvrněném početí byla po celá staletí interpretována tradičně, tedy jako Mariino otěhotnění bez přítomnosti pohlavního aktu.“ Citace evangelií sedí, ale početí Ježíšově se nikdy neříkalo neposkvrněné početí, to si Tvrdý vymýšlí. Navíc o početí Ježíše bez pohlavního styku nikdy žádný křesťan nepochyboval, takže mariánská dogmata nikdy nesloužila nějakému zamaskování Ježíšova početí, protože tam není žádná souvislost.

Čtyři mariánská dogmata mají úplně jiný důvod, než je početí Ježíšovo. Můžeme spekulovat o ženském prvku, o významu lidské stránky části sv. Trojice apod. Ale míchat hrušky a jablka k ničemu dobré není. Neposkvrněné početí nemá žádný přirodovědecký význam, protože hřích není biologický pojem. Dogma o neposkvrněném početí může tedy s klidným svědomím zastávat kterýkoliv přírodovědec.

Původní umístění článku.

Kirche 2011

Zápas mezi tradicionalisty a modernisty je zřejmě nejsilnější v německy mluvících zemích, kde jsou modernisté známí pod názvem Wir sind Kirche (My jsme Církev). Jejich nejnovějším produktem je memorandum professorů katholické theologie Kirche 2011: Ein notwendiger Aufbruch (Církev 2011: Nutný krok), který podepsalo 230 ze 400 německy mluvících professorů katholické theologie.

Tradicionalistickou reakcí je petice Pro Ecclesia, kterou podepsalo 4 525 lidí. S tradicionalistickou kritikou přišel také Peter Seewald (český překlad). Je zjevné, že v katholické církvi vše směřuje k rozkolu (schismatu).

Alcuin a filioque

Situace okolo postoje Alcuina k filioque je nejasná.

Filioque bylo v credálním kontextu poprvé použito při vyznání víry vizigótským králem Reccaredem na III. koncilu toledském (589); tuto formulaci potvrdily další toledské koncily (633 a 675). Jejich postoj byl podmíněn bojem proti ariánství a modalismu. Král Reccared nařídil, aby se Credo recitovalo s filioque během Eucharistie. Z říše Visigótů se pak rozšířilo do Galie.

Roku 680 se koncil v Hatfieldu pod vedením byzantského mnicha sv. Theodora (vyslaného ovšem papežem sv. Agathonem) přihlásil k prvním 5 ekumenickým koncilům, ale zároveň potvrdil své vyjádření víry s filioque.

Karel Veliký, o němž je známo, že se neuměl ani pořádně podepsat, protestoval u papeže Hadriána I. ohledně chodu věcí v Konstantinopoli. Papež jeho protesty po právu odmítl. Následně Karel Veliký nařídil sebrat všechny argumenty pro podporu svého postoje. Tak vznikly (povětšinou z bídných překladů) v letech 791-795 tzv. Libri Carolini. Zatímco VII. ekumenický koncil v r. 787 potvrdil, že Duch pochází pouze z Otce (byť prostřednictvím Syna), lokální koncil svolaný r. 794 do Frankfurtu Karlem Velikým (který na něm nařídil zpívat Credo s filioque) proti vzmáhající se heresi adoptionismu ve Španělsku, to popřel; jeho authorita ovšem není s authoritou ekumenického sněmu srovnatelná. Alcuinův zájem v této době byl nepochybně namířen proti adoptionistickým španělským biskupům a nepochybně odtud jeho angažovanost v této věci (tedy nikoli propagace filioque). Za hlavního authora Libri Carolini je považován Theodulf z Orleansu.

Na koncilu ve Friuli (797) Paulinus z Aquileie, Alcuinův souputník na dvoře Karla Velikého, obhajoval užívání filioque jako prostředku proti adoptionistům, ale uznával, že je to dodatek k cařihradsko-níkájskému Vyznání. Jaké stanovisko zaujímal sám Alcuin, se můžeme pouze dohadovat. Řada pravoslavných odborníků se ovšem domnívá, že Alcuin užití filioque v Credu aktivně prosazoval.

Na druhé straně r. 804 píše Alcuin bratřím do Lyonu, aby nezaváděli filioque do Creda. Konkrétně aby nepřestupovali limity položené Otci, aby nezaváděli nic nového do vyznání katholické víry a nenacházeli potěšení v tradicích, které nebyly známy v dávných dobách (Guettée, str. 149). Není pravděpodobné, že by považoval filioque za "dávnou tradici" (byť na Západě bylo podpořeno disproporčně obrovskou authoritou Bl. Augustina z Hippo), jinak by to jeho druh Paulinus z Aquileie těžko mohl uznat za pozdější dodatek. Téhož roku Alcuin umírá.

R. 808 se otázka filioque dostává opět před papeže Lva III. Na příkaz Karla Velikého prohlásil koncil v Cáchách filioque za nezbytné pro spásu duše a Theodulf z Orleansu sbírá patristické argumenty pro filioque. Papež následně připustil filioque pro katechisaci, ale nikoli jeho přidání k Vyznání víry. Sv. Photios odsoudil filioque bez výhrad. Navzdory tomu se Credo s filioque užívalo na Západě dál, r. 1014 ho papež Benedikt VIII. (při korunovaci císaře Jindřicha II.) zavádí trvale do římské liturgie.

Tučným písmem jsou v textu zdůrazněny neblahé zásahy světské moci do církevní věrouky. Zásahy, kterých se "caesaropapism", jenž je trnem v oku všem pokrokově smýšlejícím okcidentálcům, nikdy nedopustil a pokud, tak pouze s dočasným úspěchem (ikonoklasm).

Zdroje: 1, 2 a 3.

Papežův jurisdikční primát

Mezi katholictvím a pravoslavím jsou tisícileté barriéry, které je nutno překonat, má-li být Církev opět jednotná. (Kromě toho je nutno inkorporovat orientální církve – miafysity a nestoriány – a inkorporovat rovněž lutherány. Kalvinisté nejsou církví v užším smyslu slova, ty inkorporovat nutné není.)

Některé tyto barriéry jsou krajně tíživé. Nejhorší je Fótiův poukaz na Filioque. Pravoslavní mají pravdu, že Credo se opravdu jednostranně měnit nemělo. Na druhou stranu, obsah Filioque je theologicky extrémně důležitý.

Jinde pravoslavní ustoupili sami: Kérulariův poukaz na kvašený chleba už nehraje roli, neboť pravoslavní nyní nemají námitek proti tomu, když katholíci ve své liturgii užívají nekvašený.

Zůstává papežův jurisdikční primát, jehož nerespektování je vrchol pravoslavné irracionality, popírání historie a slov Písma. Zde jsou nezvratné exaktní důkazy, že katholíci mají pravdu (na rozdíl od Filioque, kde je vše věcí víry). Jenže na popírání papežského primátu je postavena pravoslavná identita; jeho uznáním by z pravoslaví nic nezbylo, neboť mezi řeckými katholíky a pravoslavnými by najednou nebyl žádný rozdíl. Proto, ačkoliv tento spor je nejméně věroučný, je nejtíživější.

1. Písmo: Tu es Petrus, et super hanc petram aedificabo ecclesiam meam, et portae inferi non praevalebunt adversus eam. („A já ti říkám, že jsi Petr a na té skále postavím svou církev a brány pekel ji nepřemohou.“ Mt 16, 18)
2. Historie – k papeži se odvolal:
1. sv. Jan Zlatoústý k sv. Innocentu I.
2. sv. Theodor Studita k sv. Lvu III.
3. sv. Ignatios k sv. Mikuláši I. Velikému

Pravoslavní by se tedy měli sklonit před vírou otců (Jana, Theodora a Ignáce) a přestat si vymýšlet novoty.

Updated.

Římskokatholické padělky

Ve své cestě za uchopením moci nad celou Církví si Řím vypomáhal mj. i padělky. Není vyloučeno, že někteří papežové, kteří jimi argumentovali, věřili v jejich pravost. Jak je to potom ovšem s jejich neomylností, to by nám musel vysvětlit nějaký vatikánský právník.

První z těchto falsifikátů je tzv. Konstantinova donace. Vznikla snad jako podpůrný argument pro papeže Štěpána II. (752-757) vůči Pipinu III. Krátkému (752-768), který mu přislíbil území (budoucí Papežský stát), zabrané Langobardy Byzantincům. Obsahem padělku je fiktivní věnování celé řady území (v Judei, Řecku atd. + město Řím) císařem Konstantinem I. Velikým (306-337) papeži Silvestru I. (314-335) jako dar za poučení o křesťanství, pokřtění a zázračné vyléčení z malomocenství. Císař se pak odstěhoval do Konstantinopole, aby papežově vládě na Západě nepřekážel. Autor padělku je neznámý, nejpravděpodobněji to byl nějaký Frank.

První možné využití Donace jako argumentu byla výzva papeže Hadriána I. (772-795), když napomínal Karla Velikého(768-814, od r. 800 císař), aby následoval příkladu Konstantinova a obohatil římskou církev. První, kdo ji prokazatelně použil při nárokování nadvlády nad celou církví, byl papež Lev IX.(1049-1054) v dopise konstantinopolskému patriarchovi Michaelu Cærulariovi(1043-1059). Tedy mimo jiné na základě tohoto falešného dokumentu (který Cærularius po právu odmítl) došlo k odtržení Říma a latinských biskupů od jediné svaté katholické a apoštolské církve. Za falešnou ji považoval už v 15, stol. Mikuláš Kusánský(1401-1464) a kněz Lorenzo Valla(1406-1457), ale universálně byla nepravost Donace akceptována až v 17. stol.

Konstantinova donace byla později zahrnuta do souboru dalších falsifikátů, tzv. Falešné neboli Pseudoisidorovy dekretálie. Je to rozsáhlý soubor falešných papežských dopisů, přidaných ke starší sbírce authentické (tzv. Hispana Gallica Augustodunensis), dále zákony franckých vládců, kánony a pojednání o prvotní církvi. Soubor sestavil fiktivní author Isidor Mercator - pozor, nezaměňovat se sv. Isidorem Sevilským(56O-636) - jedná se ale velmi pravděpodobně o kollektivní dílo, které vzniklo snad v oblasti Remeše, zřejmě mezi lety 847-852, možná přímo v okolí arcibiskupa Hinkmara(845-882). Typicky propagandistická směs lží a pravd měla za účel vytvořit základy politických a majetkových práv episkopátu. Zároveň je patrná animosita vůči arcibiskupům a metropolitům. Papežové později (v boji o investituru) využili Dekretálie ke zdůvodnění vlastních nároků. A byl to opět v 15. stol. Mikuláš Kusánský, který si všiml některých bizzarních anachronismů a vyjádřil pochyby o pravosti Dekretálií. Od 19. stol. není pochyb o tom, že se jedná o podvrh.

Levičácká kritika Církve

Hans Küng, hlava modernistického křídla Církve, napsal rozsáhlou kritiku současného papeže k 5. výročí jeho pontifikátu. Fascinující na tom je, jak doslova papouškuje všechny výhrady mainstremových levicových medií typu New York Times. A samozřejmě zcela zamlčel vše, co se modernistům nehodí do krámu: Podle Künga má Církev hledat smíření s heretiky, včetně kalvinistických pseudocírkví, ale hlavní úkol, před nímž Církev stojí, tj. překonání Velkého schismatu (od 1054), nezmínil ani slovem. Stejně velkým úkolem je odstranění rozkolu s orientálními církvem: s nestoriány (od 431) a miafysity (od 451).

Dojemná je péče o nepřátele Kristovy: Bůh jasně ukázal, co si o nich myslí, když je vyhnal do diaspory a jejich nový stát sužuje neustálými ranami. Zavinili to svým neslýchaným rouháním: „A všechen lid zvolal: „Jeho krev na nás a na naše děti!““ (Mt 27, 25)

Na druhou stranu má pravdu, že se musí změnit církevní sexuální morálka, protože je to jednak neúnosné břemeno, a jednak budí pohoršení. Středověký celibát pro všechny kněží bez výjimky by měl být nahrazen pravoslavným principem celibátu toliko ordinářů. Princip je jasný: Stejně jako evagelijní rady mladíkovi jsou určeny jen pro někoho, tak by i tradiční církevní sexuální morálka měla být přeměněna na morálku aspirace.

Nový předseda KDU-ČSL

Přiznám se, že máloco mne dokáže rozčílit tak jako další orgie ostrakismu. Novým předsedou KDU-ČSL byl zvolen Pavel Bělobrádek a Pravda a láska na něj okamžitě uspořádala hon. Důvod? 3 roky starý článek, o kterém Lucerna wikipedie referovala již před 2,5 lety, kdy officiální media v jejich typické přezíravosti nějaký prosťáček nezajímal. Je to důkaz toho, že číst LW se vyplatí.

Snad nejhorší odsudek měly nyní už otevřeně kryptokommunistické „Britské“ listy, že i příslovečně intolerantní Věru Tydlitátovou nechaly daleko za sebou. Oproti mínění kryptokommunistově není zvolení Bělobrádka nějaké „směřování strany k nahnědlým siláckým vodám“, nýbrž vale pokusu o imitaci CDU – silné občanské strany. S Bělobrádkem se strana bude orientovat tvrdě křesťansky a, řekněme to otevřeně, katholicky. To znamená stop potratům, emancipaci gayů a leseb a sexuální výchově. Pokud se to někomu nelíbí, nechť si laskavě nestěžuje na politiku, ale na křesťanství jako takové.

Zděšení zavládlo i v Deníku Referendum, který prohrál svůj boj o přeměnu KDU-ČSL na křesťansko-sociální stranu s Hovorkou v čele. Sorry mládenci, ale KDU-ČSL roli levicové TOP 09 sehrát nemůže, což bylo jasné už od počátku.

Tantum ergo

Tantum ergo Sacramentum
Veneremur cernui:
Et antiquum documentum
Novo cedat ritui:
Praestet fides supplementum
Sensuum defectui.

Genitori, Genitoque
Laus et iubilatio.
Amen. Amen.
Laudate Dominum.

Tantum ergo Sacramentum
Veneremur cernui:
Et antiquum documentum
Novo cedat ritui:
Praestet fides supplementum
Sensuum defectui.

Genitori, Genitoque
Laus et iubilatio.
Amen. Amen.
Laudate Dominum.

Pange, lingua, gloriosi
Corporis mysterium,
Sanguinisque pretiosi,
quem in mundi pretium
fructus ventris generosi
Rex effudit Gentium.

Genitori, Genitoque
Laus et iubilatio.
Amen. Amen.
Laudate Dominum.
Laudate Dominum.

—St. Thomas Aquinas, O. P.: Pange, lingua, gloriosi Corporis mysterium 5 + 6a + 1

Křesťanství jako náboženství lásky

Je do značné míry mýthus. Kdo nevěří, ať si přečte 21. kapitolu Matouše. Jsou tam i takové perly:

Za svítání cestou zpět do města [Ježíš] dostal hlad. Uviděl u cesty jeden fíkovník, šel k němu, ale nenašel na něm nic než listí. Řekl mu tedy: „Ať se z tebe už navěky nerodí ovoce!“ A ten fíkovník hned uschl. Když to viděli učedníci, podivili se: „Jak to, že ten fíkovník tak rychle uschl?“

Křesťanská výchova v praxi

Cynik informoval o nejnovějším skandálu ministerstva školství. Protože ani on, ani Lidové noviny nebyly schopny k tomu dát podstatnější informace, udělal jsem tuto základní journalistickou práci za ně.

Příručka je k disposici na webu Etického fóra České republiky. To, přes svůj honosný název, nikde nepřiznává, že jde o nátlakový katholický spolek. Těžko říci, jaký světový názor má Robert Roche Olivar, ale Ladislav Lencz je fanatický katholík. Na p. 48 III. části příručky se doslova píše:

„Takové prožívání sexuality je předpokladem harmonických vztahů k ostatním lidem i vnitřní integrity člověka. Taková sexualita vylučuje:

• Předmanželský a mimomanželský sexuální život.
• Prostituci, autoerotiku a homosexualitu.
• Nekoitální sex (petting, netting).
• Sexuální zneužívání a násilí, zvláště zneužívání dětí a mladistvých.
• Úchylné formy sexuálního vyžívání se.
• Využívání produktů „sexuálního průmyslu“ (pornografie, různé formy zábavy spojené se sexuálním drážděním, „erotický telefon“).
• Oddávání se sexuálním představám a touhám po „zakázaném ovoci“ (každá představa má tendenci k realizaci).“

Export křesťanské ethiky podporuje kathedra křesťanské výchovy CMTF UP a rozbor celé záležitosti z atheistických posic za nás již dávno učinil Milan Valach: „Proč je sex nečistý, když nás k němu vybavil bůh všemi patřičnými orgány a potěšením, které nám přináší? Já jsem si vždy myslel, že důležitá je láska, nikoliv občas formální akt svatby. Asi jsem se mýlil.“

Sv. inkvisice o masturbaci

Persona humana (1975) – § 9: "Často se dnes zpochybňuje nebo otevřeně popírá tradiční nauka katolické církve, podle níž masturbace znamená v mravním řádu vážnou nezřízenost. Psychologie a sociologie, jak se tvrdí, ukazují, že, zvláště u dospívajících lidí, k dozrávající sexualitě masturbace obecně patří, a proto nejde o skutečnou a vážnou vinu být v jejím zajetí, pokud se jí dotyčná osoba dobrovolně neoddává pro samotnou rozkoš uzavřenou do sebe (ipsace): protože v takovém případě je tento úkon zcela jistě v protikladu ke společenství lásky mezi osobami odlišného pohlaví, jež je, podle stanoviska některých, hlavním důvodem k používání sexuální schopnosti.

Avšak tento názor odporuje jak nauce, tak pastorační praxi katolické církve. Ať je průkaznost některých argumentů biologického či filozofického rázu, jichž se někdy použilo v teologii, jakákoli, ve skutečnosti i učitelský úřad církve - na základě průběžně stálé tradice - i mravní smysl věřících křesťanů bez pochyb rázně tvrdí, že masturbace je úkon vnitřně a těžce nezřízený. Největší důvod této pravdy spočívá v tom, že, ať už je příčina samotného jednání jakákoli, vědomé užívání sexuální schopnosti mimo řádný manželský styk podstatně protiřečí jejímu účelu."

Je Mojžíš autorem Deuteronomia?

Podle fundamentalistů, např. Juchelky, je Mojžíš autorem 5. knihy Mojžíšovy, Deuteronomia: "Mimochodem, modernisté zpochybňují i Mojžíšovo autorství Pentateuchu, což je podle vyjádření Papežské biblické komise z 27. 6. 1906 také názor mylný". Ve skutečnosti je to zjevný nesmysl. Mojžíš nikdy nemohl napsat: "Tam, v moábské zemi, pak Hospodinův služebník Mojžíš zemřel, jak Hospodin řekl. Pochoval jej v moábské zemi, v roklině naproti Bet-peoru, ale jeho hrob až dodnes nikdo nezná. Když Mojžíš zemřel, bylo mu sto dvacet let. Jeho oči nezeslábly a jeho svěžest nevyprchala. Synové Izraele oplakávali Mojžíše na moábských pláních třicet dní, než uplynula doba pláče a truchlení." (Dt 34, 5–8) Žádný člověk totiž nemůže napsat o průběhu své smrti a co se dělo potom. To už ale věděl rabín Abraham ibn Ezra (1093–1167), takže je s podivem, že to nevědí fundamentalisté, kteří žijí skoro 1000 let po něm.

Ve skutečnosti Deuteronomium napsal Deuteronomista, zatímco ostatní "Mojžíšovy" knihy napsali Jahvista (i když ten nejspíše rovněž neexistoval), Elohista a autor kněžského kodexu.

Je proto překvapivé, že katholík Juchelka může zastávat stejně nesmyslný názor jako fundamentalističtí kalvinisté.

Počet katholíků v Japonsku

Podle tvrzení jednoho známého na FB, kterému se ale dá věřit, je v Japonsku stejně katholíků jako v ČR, tj. 5 %. Zvláštní shoda.

Suspendace Mariána Balázse

V zemích, kde je katholíků více než 3 %, jako je tomu v ČR, mají problémy, které v ČR prakticky neexistují. Příkladem je Marián Balázs – páter vyklouz. I když, někdy ani ČR není výjimkou.

Oč jde? Ján Krstiteľ Balázs je katholický kněz a františkán. Jako řeholník složil slavné sliby: chudoby, čistoty a poslušnosti. Jak vysvětluje Ján Duda, ačkoliv jsou slavné sliby doživotní, lze od nich dispensovat (osvobodit).

Horší je to s kněžstvím. Jednou kněz, navždy kněz. Neexistuje nic jako bývalý kněz. Kněze lze pouze laicisovat – dobrovolně suspendovat (cf. can. 1333 CIC); tj. zbavit ho jeho povinností. Přesto i nadále zůstává knězem a jím sloužená mše je platná, byť nedovolená.

Novinkou pro mne byl dispens od celibátu. Uděluje jej římský biskup.