Zobrazují se příspěvky se štítkemVýběr. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemVýběr. Zobrazit všechny příspěvky

19. prosince 2010

Na okraj Pravdy a lásky

Článek Adama B. Bartoše byl velkým zklamáním. Proto již dlouho uvažuji o vlastním analytickém článku o Pravdě a lásce. Nicméně teď bych se chtěl zamyslet nad jedním aspektem. Ivana Haslingerová napsala informativní článek o nedávné konferenci DOST. Protože v něm umanutě zopakovala pomluvu Věry Tydlitátové: „Při poslechu jejich přednášek se dokonce zdálo, že je řada vyjádření paní Tydlitátové a podobných krvežíznivých dam, které si přály naložit s nimi jako za inkvizice s čarodějnicemi, povzbudily k ještě většímu úsilí,“ ta reagovala hned 2 články: 1 a 2. To by zajímavé nebylo, ale za pozornost stojí Tydlitátové distance od pojmu Pravda a láska: „Možná patřím k lidem, pro které slova pravda a láska mají obsah a smysl. Proto asi nechápu lžinenávistníky, kteří si říkají “pravice” a pomocí nenávistných kampaní jako vystřižených z komunistické propagandy si udržují sektářský pocit vlastní dokonalosti.“

Fascisté (= odpůrci Svobody) kolem Věry Tydlitátové (František Kostlán, Ondřej Wolf & Martin Šimsa) patří k Pravdě a lásce jen volněji. Nicméně sdílejí s ní antinominalistickou fetišisaci Slova a převahu Slova nad Činem; resp. přesněji řečeno, již samotné Slovo je pro ně Činem. O Slovu se tak v pojetí Pravdy a lásky nežertuje, a proto jsou tak nesmírně pohoršeni z toho, že Bohumil Doležal vtipně označil politickou skupinu kolem Václava Havla jako Pravdu a lásku. Pro každého antinominalistu je totiž kreativní pojmenování sacrilegium, neodpustitelný zločin.

A proč je tedy pojmenování Pravdy a lásky „nesprávné“? Protože Pravda a láska ví, že se její činností Pravda ani Láska nevyčerpává. A metonymie je pro antinominalisty přípustná toliko v deskripci, nikoliv v pojmenování. Pojmy jsou od Boha a žádný smrtelník nemá oprávnění je vytvářet. Když Elie Wiesel vytvořil pojem holocaust a Claude Lanzmann šoa, promluvil jejich ústy samotný Bůh.

16. ledna 2010

Stodolovy bludy


Jiří J. Stodola uveřejnil na blogu dvojice Cynik & Stodola nepřiznanou polemiku s mým textem Stodola je sám heretik. Předně kritisuje, že konstituci Dei Filius cituji anglicky, když ji sám cituje v antikvárním překladu z 19. století. Nemohu za to, že se česká katholická církev stará o vše možné, ale zveřejnit na Internetu moderní překlady kánonů ekumenických koncilů do češtiny ji nenapadlo. Proto musím pro závěry prvních 7 ekumenických koncilů používat obskurní pravoslavný "překlad" (naštěstí je v něm rusismů méně než je v českém pravoslaví zvykem: milost je milost, stejně jako v srbštině). Pro koncily po Velkém schismatu nezbývá než se uchýlit k angličtině.

Ačkoliv je Stodola zdivočelý thomista, takže pojmy jsou pro něj realia, lingvistikou je nepolíbený, o čemž anekdoticky svědčí i bizzarrní tvar *bizardních. Ale podstatnější je problém, že se nevyzná v gnoseologii, ač o ní píše.

Vězměme si 3 body antimodernistické přísahy: "Ac primum quidem: Deum, rerum omnium principium et finem, naturali rationis lumine "per ea quae facta sunt" [cf. Rom 1, 20], hoc est, per visibilia creationis opera, tamquam causam per effectus, certo cognosci, adeoque demonstrari etiam posse, profiteor. Secundo: externa revelationis argumenta, hoc est facta divina, iix primisque miracula et prophetias admitto et agnosco tan-quam signa certissima divinitus ortae christianae religionis, eademque teneo aetatum omnium atque hominum, etiam huius temporis, intelligentiae esse maxime accommodata. … Quinto: certissime teneo ac sincere profiteor, fidem non esse caecum sensum religionis e latebris subconscientiae erumpentem, sub pressione cordis et inflexionis voluntatis moraliter informatae, sed verum assensum intellectus veritati extrinsecus acceptae "ex auditu", quo nempe, quae a Deo personali, creatore ac Domino nostro dicta, testata et revelata sunt, vera esse credimus, propter Dei auctoritatem summe veracis." (zdůrazněno mnou)

Pro Stodolu je cognoscere, demonstrare i testari to samé. Zaměňovat cognoscere (poznat) a demonstrare (ukázat) je svérázná úchylka šílených thomistů, kterou nemá cenu se zabývat. Ale záměně demonstrare (ukázat) a probare (dokázat) se nevyhnul ani jinak zdařilý překlad antimodernistické přísahy do češtiny. Tyto pojmy je totiž třeba rovněž lišit; to demonstrate (anglicky), démontrer (francouzsky), zu beweisen (německy) neznamená dokázat, nýbrž ukázat, projevit. To, že něco ukazuje, nasvědčuje, ještě neznamená, že je to dokázané, vyjma evidentního.

Hlavní Stodolův argument je, že věří ve vznik Československa v roce 1918. To jen dokazuje, jak mu antinominalism popletl hlavu. Vždyť, co se stalo 28. října 1918? "V Praze byl před 10. hodinou ranní zveřejněn na tabuli redakce Národní politika na Václavském náměstí text nóty G. Andrássyho (z 27. října), což bylo pochopeno jako faktická kapitulace habsburské monarchie. Tato zpráva se stala impulsem k živelným demonstracím a vyhlášení československé samostatnosti. Těsně předtím převzali zástupci předsednictva Národního výboru A. Švehla a F. Soukup Vojenský obilní ústav. Zatímco pražské ulice jásaly, dostavili se zástupci Národního výboru na místodržitelství k převzetí moci (místodržitel Coudenhove dlel právě ve Vídni). Do předsednictva Národního výboru byl kooptován první Slovák dr. V. Šrobár, který tak doplnil pět "mužů 28. října", jimiž byli A. Rašín, F. Soukup, J. Stříbrný a A. Švehla." Říkat tomu "vznik Československa" je čistě naše konvence, která nemá s realitou nic společného. Ale o tom psal již Dušan Třeštík. O událostech nám svědčí prameny: především vzpomínky pamětníků a listiny. Víra není nutná, ba je i škodlivá.

Pro Stodolu, jako heretického racionalistu, není poznání bez rozumu možné: "Především klást vedle sebe rozum a víru jako dva typy poznání je podobně neadekvátní jako třídit dopravní prostředky na automobily a škodovky." Intuice a zjevení mu zřejmě vůbec nic neříká, hlásí se k nim jen velice neochotně. Mojžíš zřejmě poznával Boha rozumem. Proto zbylou thomistickou hatmatilkou se nemá cenu zabývat, ta má stejně jako pravoslavná (např. "blahodať") jen zatemnit pravý smysl věci a uměle zabránit porozumění, což kritisoval již Milan Machovec v Ježíši pro moderního člověka (Jesus für Atheisten, 1972).

1. září 2008

Zhoubné dědictví realismu

Zatímco v anglosaském světě je vládnoucí doktrínou nominalism, v kontinentální Evropě je to realism. To má závažné praktické důsledky.

Starý vtip o BDSM říká: Masochista nabízí sadistovi nůžky, aby ho mučil. Sadista si je vezme a … nic nedělá, protože tím masochistu mučí nejvíc. Tenhle vtip vymyslil nějaký realista. V praxi je totiž pár sadista – masochista to nejlepší, co může být, protože si navzájem uspokojují své potřeby: sadisty dominovat, masochisty být v područí. Odkud se tedy vzal ten vtip? Nepochopením funkce pojmů a dotažením logiky ad absurdum.

V praxi existují lidé, kteří chtějí dominovat. Iatrologie je pojmenovala jako sadisty. Realista si řekne: Není dominance bez překonání skutečného odporu. Proto sadista nemůže být masochistou uspokojen. To je dotažení logiky ad absurdum popřením reality. Ta ale realistu nezajímá, protože uvažuje čistě jen abstraktně. Magnus Maximus dokonce napsal: "Otázka nestojí, jak a co přesně se stalo, ale … jaký smysl to nabude, jaká interpretace to uchopí."

Jedním z důvodů, proč jsou české diskusse na Internetu tak nechutné, je to, že jsou sporem o principy, nikoliv o věci. Příkladem může být spor o radar v Brdech. To je typický spor o věc. Ne však pro většinu diskutérů. Ty raději diskutují o tom, zda radar (obecně) slouží míru či válce. Dotažením logiky ad absurdum dovodí, že válce, protože kdo má radar, cítí se bezpečný proti protiútoku, a proto může beztrestně útočit. Co na tom, že tato diskusse zcela opomíjí konkrétní okolnosti? To horlivým diskutérům nevadí, protože diskutují o principech, k nimž expertní znalost faktů není potřeba.

Typickým výrazovým prostředkem realisty jsou allegorie a složitá přirovnání, nejlépe pohádky. Co na tom, že každý popis složité reality něco vynechává a jde o to, zda je to podstatné čili nic? U pohádky či allegorie může každý v podstatě libovolně modelovat situaci a nikdo nemůže kritisovat, že něco důležitého zamlčuje. Vždyť je to jen pohádka / allegorie.

Zhoubná podstata realismu vede k tomu, že lidé zde neuvažují přesně, protože realita je nezajímá a ideální svět si mohou naformulovat jakkoliv. Co jsem se jen navysvětloval, že pojem "trvalé bydliště" je nesmyslný. Setkal jsem se jen s posměchem. Co je platné, že v právu je mezi žalobou a udáním zásadní rozdíl? Novináře to nezajímá.

Důsledkem jsou pak spory, jako tento na wiki mezi ŠJů a Formolem. Byť jsou oba velice kvalitními encyklopedisty, neposlouchají se, nýbrž se navzájem trumfují v tom, kdo je větší vědec. ŠJů má přesnější pojmosloví, nicméně Formol správně zdůrazňuje právo na informační šablonu (non) lege artis. Když může mít článek infobox, upozornění na Národní knihovnu, proč ne též upozornění na stanovisko odborné společnosti?

Updated.