Hrdinové pokroku

Neoliberální think tank Cato Institute má od roku 2018 interaktivní projekt Human Progress, který shromažďuje příklady růstu prosperity na základě volného trhu. K jeho nejpovedenějším rubrikám patří Hrdinové pokroku, v níž k dnešnímu dni vyšlo 20 medailonů:

1. Norman Borlaug
2. Fritz Haber a Carl Bosch
3. Edward Jenner
4. Landsteiner a Lewisohn
5. Jonas Salk
6. Alexander Fleming
7. Ronald Ross
8. William Wilberforce
9. Richard Cobden
10. Françoise Barré-Sinoussiová
11. Maurice Hilleman
12. Joseph Lister
13. James Watt
14. Johannes Gutenberg
15. Kendrick a Eldering
16. Abel Wolman a Linn Enslow
17. Malcom McLean
18. Paul Hermann Müller
19. Louis Pasteur
20. David Nalin

Manifest svobodné kultury

Prohlášení

Název skupiny Svobodná kultura je inspirován vládním šmírovacím a propagandistickým projektem Nenávist k svobodné kultuře (angl. Hate Free Culture). Od anenských patentů (26. července 1913), tedy více než sto let, vládnou zoufale nekompetentní vlády. Po I. kole presidentské volby (12. ledna 2013) se kvalita establishmentu v podobě vládnoucí elity ještě zhoršila. V II. kole realistický kandidát, zástupce staré levice Miloš Zeman, porazil idealistického kandidáta, neokonservativce Karla Schwarzenberga. Spor mezi pravicí a levicí však nehrál žádnou roli; rozhodující byl střet realismu (plebejců) a idealismu (vládnoucí elity). Je zajímavé, že je široce kritisován Sputnik ruské vlády, naproti tomu americká vláda a její Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky, nikoliv. Protože media vyžadují jednoduché označení stoupenců nějakého hnutí, je tím slovem svobodomyslní.

Spojenci

Lze k nim řadit všechny realisty: od palekonservativců (Petr Hájek), přes liberály (Tomáš Pajonk) až po staré levičáky (Stanislav Křeček). Co se týká medií, neexistuje dobré zpravodajství, nicméně více než velká trojka (AP, Reuters a AFP) má k objektivitě blíže alternativa: Press TV, Al Jazeera English nebo RT.

Soupeři

Jsou to všichni idealisté: od neokonservativců (Pavel Šafr), přes pravdoláskaře / progresivisty (Jindřich Šídlo) až po nové levičáky (Alexandr Mitrofanov). Idealistickou propagandou jsou poznamenány zprávy velké trojky i ČTK.

Idealistům a politickému idealismu má čelit nový server Svobodná kultura, kde bylo v průběhu roku 2015 předpřipraveno 12 článků. Pěkné počtení!

Profily odvahy SSO

V posledních sněmovních volbách jsem se řídil radou Ladislava Jakla volit stranu bez ohledu na 5% hranici. Volil jsem Stranu svobodných občanů (SSO) a hodně jsem si to pak vyčítal, protože jejich sebeuspokojení z tak mizerného výsledku (2,46 %) mi lezlo krkem.

V evropských volbách jsem nevěděl koho volit. Ale obrátil se na mne Martin Pánek, ať to s nimi zkusím ještě jednou. Tak jsem kroužkoval jeho a Víta Jedličku. Fenomenální úspěch SSO mi vlil elán do žil a shodou okolností si od té doby nemohu na tuto stranu stěžovat.

Jejich poslední prohlášení k Ukrajině bylo dokonce tak fantastické, že bych ho nečekal ani v nejsmělejších snech. Taky jim ho elitáři a rusofobové všech barev otloutli o hlavu na Twitteru i jinde.

Ačkoliv osobně jsem na straně humanismu a tedy Ruska (stejně jako u Jižní Osetie), neutrální postoj, který zaujala SSO, je rovněž legitimní. Původně jsem očekával, že to bude postoj českých médií. Bohužel ta byla a jsou ještě zoufalejší než je jejich obvyklý standard. Ačkoliv ten je už tak velice mizerný, že prakticky není co zhoršovat.

Od SSO tedy byla velká statečnost jít proti mainstreamu. V praxi tak naplnila to, co požadoval JFK. Otázkou je, zda jejich krok byl taktický a strategický. Taktický nebyl, protože od SSO odvál mnoho rusofobů, kteří dříve SSO podporovali kvůli liberalismu. Ale strategický byl, protože SSO zaujala nové místo na politickém trhu, kam T9 ani ODS nemají odvahu jít. A zároveň se SSO stala útočištěm pro ty, pro které nenávist (zde k Rusům) není legitimní politický program. A na tom se dá stavět.

Praotcové moderní politiky

Francie jako laboratoř politiky má i praotce moderních politických směrů: konservativismu, liberalismu a socialismu:

1. konservativism – François, kníže de Marcillac, vévoda de La Rochefoucauld (1613–1680)
2. liberalism – Voltaire (François Marie Arouet (1694–1778))
3. socialism – Jean-Jacques Rousseau (1712–1778)

Updated.

Liberalism – jeho druhy

V jednom článku jsem přiblížil základní politické směry. Podívejme se nyní na druhy liberalismu:

1. klassický – 19. století.
2. moderní – 20. století. Zrodil se na konci 19. století a říká se mu též sociální. Jeho zlatým obdobím byla 1960s, kdy se k němu hlásil mainstream. V 1980s neokonservativci Reagan a Bush začali používat pojem liberalism jako pejorativní nálepku, takže progressivisté v Demokratické straně se nyní k liberalismu již nehlásí.
3. neoliberalism – soustředí se na redukci managerského státu pomocí washingtonského konsensu. Hlavní roli dává vlastnictví a ekonomii.
4. paleoliberalism – vágně definovaný termín. Obvykle se tím myslí liberalism v osobních hodnotách a konservativism v kulturních. Otcem zakladatelem je Friedrich August von Hayek. Původní světový názor Václava Klause v 90. letech, který však pod vlivem Petra Hájka v prvních letech 21. století konvertoval k paleokonservativismu.

Pravda a láska – definice

Poté, co Adam B. Bartoš sepsal svou analysu Pravdy a lásky, která byla velkým zklamáním, jsem naznačil, že uvažuji o vlastní. Ale protože dům nelze stavět od střechy, musí mu předcházet spousta studií. Skvěle mi teď nahrál přední kommentátor Pravdy a lásky, Jindřich Šídlo, který její existenci přiznal: „Jen pro vyjasnění pojmů: „pravdoláskaři“ jsou lidé, kteří stále cítí sympatie k Václavu Havlovi, mají vcelku liberální pohled na svět, občas nezvládají svůj patos, coby voliči se posunují po trati ODA - Unie svobody - zelení - kníže, často čtou týdeník Respekt“. S touto definicí lze vcelku souhlasit, až na ten liberalism, k němuž lze Pravdu a lásku řadit jen v rámci velice širokého proudu, asi jako kommunism do socialismu.

Pro dobrou definici je nutno identifikovat historické kořeny. Historicky prvním hlasatelem Pravdy a lásky byl Girolamo Savonarola (1452–1498). Pokud najdete někoho staršího, budu vám v diskussi vděčen, nicméně upozorňuji, že Jana Husa za hlasatele Pravdy a lásky nepovažuji, stejně jako pozdějšího Martina Luthera. Tím je až Jean Calvin (1509–1564) a Pravda a láska není nic jiného než kalvinism zbavený náboženského obsahu.

Ve světě se Pravdě a lásce říká progressivism nebo reformism (to je pravicová část sociální demokracie), přičemž nejvýznamnějším zástupcem je pokrokové hnutí v USA na přelomu 19. a 20. století, včetně investigativních muckrakers. V Čechách se v dnešním slova smyslu Pravda a láska konstituuje rovněž na konci 19. století, když byl v létě 1893 Tomáš Garrigue Masaryk vykopnut z liberální, byť nacionalistické, mladočeské strany. Masarykovi realisté (lidovci) pak tvořili úzkou sektu, která ve veřejném mínění příliš neresonovala. Za první republiky se však zmocnili moci a přepsali učebnice. Na základě kultu první republiky je to tak officiální názor dodnes.

Čím se tedy liberalism v užším slova smyslu a progressivism liší? Pro liberalism je hlavním cílem Svoboda, pro progressivism je to Dobro. Nejlépe je rozdíl mezi liberály a progressivisty vidět na přístupu k politickým svobodám. Liberálové prosazují svobodu projevu i pro kommunisty a neonacisty. Pro progressivisty neexistuje nic horšího než politická práva pro extrémisty.

V poslanecké směmovně nejsou liberálové ani progressivisté zastoupeni. ODS je catch-all party po vzoru CDU, kde vedle sebe volně působí liberál Zahradil a konservativec Benda. Věci veřejné jsou populistické, TOP 09 je zatím nevyhraněná, ale tenduje k neokonservativismu à la Newt Gingrich. Po zániku LiRA tak hlavní liberální stranou zůstává eurorealistická (nacionalistická) Strana svobodných občanů. Pravda a láska i nadále kolonisuje Stranu zelených.

Český liberalism

Proč je vlastně český liberalism tak roztříštěný, že nemá ani vlastní sněmovní stranu? Je to dědictví ještě z dob Rakouska.

Nejvlivnější jsou dědicové Masarykových realistů. Ovládají tvorbu učebnic a officiální názor medií. Dnešní Pravda a láska se jako politický proud konstituovala obnovením nekommunistické politiky v Chartě 77. Občanské forum ovládli mladočeši (cf. níže), Občanské hnutí bylo neúspěšné, spojení s institucionálními pohrobky národních sociálů (cf. níže) nefungovalo. Rovněž tak pokus o polepšení mladočechů v Unii Svobody. Naposledy Pravda a láska kolonisovala nyní již mrtvou Stranu zelených. Programovým časopisem je Respekt, který vyzařuje do většiny českých medií, zejména České televise.

Nejmocnější jsou dědicové Kramářových mladočechů. Dnešní Hrad se opět pokouší kolonisovat ODS a její konservativní předseda mu v tom vychází vstříc.

Nejvíce rozplizlí jsou dědicové Klofáčových národních sociálů. Spojuje je etatism a sociální politika. Je to vlastně hlubinná politika českého národa, nicméně národní sociálové nejsou intelektuálně tak zdatní jako Pravda a láska. Za Paroubka kolonisovali ČSSD.

Nejméně vidět jsou dědicové Sokolových radikálů (= eufemism pro zakázané republikánství), kteří dokonce nemají ani heslo ve wiki. Jejich nejznámějším representantem zůstává Strana svobodných občanů se svou nenávistí k establishmentu, Německu a Evropské unii.

Konservativism, liberalism a socialism

Cynik píše: "Omlouvám se všem politologům a politikům, které jsem výše uvedeným prohlášením zvedl ze židle a kteří nyní o překot brebentí, že Kaczyński nebyl konzervativec, ale socialista – v ekonomické a hospodářské části politiky samozřejmě ano, ale ekonomická část politiky pro mne není a nikdy nebyla zas až tak důležitá, pokud je vedena konzistentně a lidsky."

Česká média jsou ovládána zdivočelými liberály, progressivisty, kteří jakýkoliv jiný myšlenkový směr, vyjma neokonservativismu, považují za nelegitimní. Nejvíce je na ráně socialism, ale těžké zásahy dostává i paleokonservativism.

K negativnímu dědictví Klausových 90. let patří zbožštění ekonomie. Politika se měla vyčerpávat debatou o státním rozpočtu. Jenže tahle redukce, které podlehl i Joch, je neúnosná. Podívejme se na to, jaké základní hodnoty mají 3 hlavní demokratické politické směry:

1. konservativism – řád. Je jasné, že bez regulace ekonomiky řád být nemůže.
2. liberalism – svoboda. Tedy lidská práva, zejména politická. Právo na vlastnictví je pouze jedno z lidských práv, nelze ho absolutisovat.
3. socialism – solidarita. Ani ta bez regulace ekonomiky být nemůže.

Tak si to shrňme. Jenom proto, že konservativism i socialism regulují ekonomiku, tak je progressivisté dávají na levici. Ve skutečnosti je konservativism napravo, liberalism uprostřed a socialism nalevo. Kaczyński byl jako konservativec napravo a progressivistická media mu to dávala sežrat.

Kromě tří základních směrů existují smíšené. Neokonservativism je kommunism (heretický: trockism) oplodněný konservatismem. Sociální liberalism je liberalism ovlivněný socialismem.

Uzavřel bych příspěvkem kommentátora Bomben auf Jerusalem: Právě díky prosazování židokřesťanského jedu to byl [Kaczyński] NEJHORŠÍ polský, a nejspíše také evropský, prezident. Mimochodem, "díky" takovým, jako je autor [Cynik] se z wikipedie stává nepoužitelná břečka.

Updated.

Opravdový liberál

Positivně překvapil Ladislav Jakl.

Politické názory Václava Klause

Jsou do značné míry záhadou. Bývá označován tu za liberála, tu za konservativce, ale nic z toho nesedí. Sofistikovanější nálepka zní, že je "konservativně–liberální", ale to je podobný nesmysl, jako kdyby někdo řekl, že je "horko–studený". Konservativism a liberalism jsou jako oheň a voda. Byť mají v porovnání se socialismem mnohé společné, v některých aspektech (homosexualita, svoboda projevu, euthanasie, potraty) se člověk musí vždy rozhodnout, zda bude liberálem či konservativcem.

Proto je nutno přivítat flame war, která se na Jiném právu rozvinula o článku, který se původně jmenoval Václav Klaus se přihlásil k ideovým základům totality. Takto explicitně formulovaný odpor většiny právníků k ekonomovi Klausovi nakonec nenechal tu menšinu, která jeho názory sdílí, klidnou. Své názory proto v diskussi představil i blízký spolupracovník presidenta republiky, Pavel Hasenkopf.

První komplexní hodnocení Václava Klause přinesl Tomáš Pecina. Ačkoliv jeho text je výstižnou zkratkou, ve výsledku se jedná spíše o karikaturu. Byť i karikatura může mnohé osvětlit, osobně dávám přednost neutrální deskripci.

Vynechám názory protistrany na theorii práva, protože se domnívám, že president republiky v tomto oboru ucelené názory nemá, takže přejímá názory Hasenkopfovy. Podstatnější jsou názory politické, které jsou zjevně autentické. Je problém, jak je představit, aby z toho nevznikla aforistická zkratka. Proto zvolím rozsáhlé, co nejvýstižnější, citace:

ideály do právní teorie nepatří. Různá společenská uspořádání jsou různě chtěná různými skupinami lidí, právo je jen zboží svého druhu, a prohlásit některé vztahy za přirozené považuji za poměrně pokrytecký způsob, jak svým představám de lege ferenda poskytnout výhodu ještě před jednáním.

Iusnaturalismus patří do politiky a ne do práva, a kdo se k němu hlásí, minul se povoláním: Měl se dát na politiku a ne na právo. Svým způsobem je takový člověk demokracii mnohem nebezpečnější, než sebešílenější poslanec, protože onen poslanec podléhá aspoň nějaké veřejné kontrole – i kdyby byl sebepitomnější, pořád má větší právo rozhodovat o tom, jak mají druzí žít, než z řetězu platného práva utržený soudce, který někdy není odpovědný ani sám před sebou.

Oněmi měkčími variantami [zrušení dělby moci] jsou zcela nepochybně myšleny jakékoli pokusy o vychýlení checks and balances z rovnováhy, např. o odpoutání jedné moci od zbylých dvou. Takovou měkčí variantou byl třeba včerejší názor Petra Pitharta, který ve svém projevu zjevně pozapomněl, že zákonodárcem je Parlament a nikoli vláda, stejně jako různé pokusy o nekontrolovatelnost justice.

Neexistuje žádná absolutní spravedlnost, absolutní přirozenost, žádné absolutní dobro, žádné absolutní zlo.

Smyslem tvorby práva není najít správné uspořádání, smyslem je najít fungující uspořádání - takové, abychom se tu pokud možno nepokousali. Tudíž je třeba vycházet z toho, co lidi chtějí, a ne z toho, co si myslíme, že je pro ně dobré.

Vám se normativní teorie nelíbí? Mně ano. Vše tam do sebe zapadá s matematickou přesností a netřeba si tudíž nic domýšlet, vymýšlet a vůbec cucat z prstu.

Důvod, proč Václav Klaus není liberálem, přesvědčivě ukázal Matěj Šuster. Je však konservativcem? Není, protože má neúctu k odkazu předků a Církev mu nic neříká. Je neokonservativcem? Není, protože Nové americké století není koncept, který by podporoval. Čím tedy je?

Připadá mi, že je jakýmsi postmoderním positivitistou. Postmoderním je proto, že sdílí skepsi k velkým vyprávěním jako je (paleo-, ale i neo-)konservativism. "[P]rávo je - a má být - výsledkem (a nástrojem) politiky. Nikoli naopak. Cítí-li právník vnitřní potřebu právo tvořit, nechť kandiduje do parlamentu a získá k tomu mandát." Já jako koherenční iusnaturalista se naopak společně s konservativci domnívám, že politika je nástrojem práva.

Positivistou je proto, že se hlásí k preskriptivním positivistům (J. Allen, J. Waldron, T. Campbell, J. Goldsworthy): "Demokratičtí právní positivisté požadují, aby jmenovaní soudci byli co nejvíce omezeni rozhodnutími volených zákonodárců." Ve své absolutisaci demokracie je tak Klaus velice blízko neokonservativcům, kteří svým konceptem bránící se (opevněné) demokracie (jejím autorem je potomní přední nacista Carl Schmitt) ji často redukují na tyrannii většiny. Jak říká Jan Petrov: "Materiální i imateriální blahobyt společnosti závisí na jemném vybalancování mezi vládou lidu a vládou řádu. A soudci ÚS (jmenováni poměrně nepřímo) a prezident (volen jen o málo příměji) reprezentují spíš ten řád."

Updated.

Vrána k vráně sedá

František Fendrych, předseda ŽLU, v rozhovoru pro Právo dne 12. 11. 2007 prohlásil: "Když mě policie a magistrát požádaly o vyjádření k případnému zákroku proti Antifě, jednoznačně jsem to odmítl. Byl jsem přímo na místě a šlo o pokojnou akci, byli jednoznačně na naší straně. Rozhodně bych si nevzal na svědomí v tomto policii podpořit i přes to, že později mimo oblast Starého města došlo ze strany Antify k excesům. Nemohu souhlasit s tvrzením politiků, že jsou radikálové jako radikálové, podle mě nelze takto srovnávat Antifu a neonacisty."

Co je na podpoře levicových rváčů a násilníků liberálního, to nechápu. Stejně jako na omezování svobody slova a shromažďování pro extrémisty. Zdá se, že ŽLU je stejně "liberální" jako Žirinovského strana. A je diskreditací feminismu, když se na tuto platformu staví rovněž. Podporuje tím totiž obavy, že feminism není emancipační hnutí, nýbrž autoritářské.

Zmatení hodnot

Nejlepší kommentátorka Zvědavce, Emma, upozornila na zajímavý článek Sarah Baxterové, Where do you stand in the new culture wars? (český překlad), který vyšel v The Times.

Je patrné, že v dnešní době dochází k změně paradigmatu. Pravice a levice už nejsou definovány starými hodnotami. Nyní se stává určujícím postoj k islámu a novému americkému imperialismu.

Abych na sebe také něco prozradil, zde jsou mé odpovědi v testu: 1 ne, 2 ano, 3 ne, 4 ano, 5 ano, 6 ne, 7 ne, 8 ne, 9 ne, 10 nevím, 11 ano, 12 ano bez jakékoliv pochybnosti, 13 ano, 14 spíše ne, 15 ne, nikdy, 16 ano.

Pravý liberalism: 1 + 1 + 1 + 0 + 0 +1 + 1 + 1 + 1 + 0 + 1 + 1 + 0 + 1 + 1 + 0 = 11. Jsem pravý liberál z 68,75 %.

Miroslav Macek je obhájce svobody slova

Nestává se často, abych na tomto blogu někoho chválil, že je stoupencem svobody slova. Nicméně neuvěřitelné se stalo skutkem. Miroslav Macek napsal: "Když si náhodou budete vyklepávat srp a pak jej odložíte s kladivem do trávy, dávejte si pozor, aby se nepřekřížily. Mohli byste dostat až pět let natvrdo za užití komunistického symbolu. Samozřejmě přeháním, ale prvním čtením zákon, zakazující užívání komunistických a nacistických symbolů, v senátu už prošel. Osobně se domnívám, že fanatici, prosazující tento v podstatě nesmyslný zákon, jsou stejně nebezpeční jako komunisté či nacisté. A, mimochodem, zapomnělo se na symbol fašismu – pruty se zatnutou sekyrkou, takže babky budou moci nosit z lesa chrastí bez obav...." Miroslav Macek tak prokázal, že není liberál jen podle jména, nýbrž skutečný. Děkuji a blahopřeji.

Peheho mythologie

Jiří Pehe napsal článek o dějinách českého liberalismu. Je poměrně zajímavý, zejména tím, jak ODS upírá status liberalismu. Bez velkých okolků ji označuje za "národnicko-konservativní subjekt".

To by ještě šlo snést, i když by to stoupenci ODS mohli označit za propagandu. Co je však nepochopitelné je, že Jiří Pehe označil za liberální stranu Národní stranu sociální, tedy národní socialisty. Když jsem se s tím poprvé setkal na wikipedii, tak jsem to opravil. Kde se toto matení pojmů bere? Jako kdyby liberálové a socialisté byli totéž.