Norské děti

Protože z našeho hnutí, výstižně nazývaného In dubio pro parentibus, z osobních důvodů vypadla nenahraditelná Soňa Svobodová, rozhodl jsem se, že i já vysvětlím, v čem se odpůrci matek mýlí. Podkladem mi pro to budou texty nepřímé obhájkyně státních krádeží a loupeží dětí, racionální Hany Čápové. Druhou Věru Tydlitátovou, Moniku Le Fay, která je známější jako Elšíková z Českého deníku, si nechám na jindy.

Úvodem bych chtěl předeslat 3 věci:

1. Evu Michalákovou znám od srpna 2013, tedy rok a půl, Pavla Hasenkopfa ještě déle. Nejsem tedy ve věci neutrální.
2. Nebudu se vyjadřovat k mezinárodním únosům. V těchto soukromoprávních sporech má stát velice nelehkou úlohu: Dát za pravdu matce, anebo otci, přičemž jeden z nich je občan, druhý cizinec. Podle mého názoru je vina na obou a je nutno připomenout, že je primární odpovědností ženy, koho si vybere za otce svých dětí. Mým zájmem je proto čistě jen veřejnoprávní vztah mezi státem a rodičem.
3. Jsem zásadní odpůrce sirotčinců ("kojeneckých ústavů" & "dětských domovů"). Jsou to nelidské přežitky minulosti. Pokud je ze závažného důvodu znemožněna rodičovská péče, zejména kvůli bezprostřednímu vážnému ohrožení života nebo zdraví dítětě, má být dítě svěřeno pěstounům, nejlépe příbuzným.

Hanu Čápovou znám osobně. Základním znakem jejích článků je fakticita. To však neznamená, že je prostá ideologie. V případu norských dětí si vybrala, že bude na straně státu, protože je to Norsko, a proti matce. V Respektu zveřejnila 3 články: České děti nedáme, Sobotka: Diplomatický tlak na Norsko nepoleví a Pusťte bratry domů! Ten poslední Respekt před širší veřejností elitářsky tají, a proto nemá cenu se jím zabývat.

První článek má manipulativní volbu slov: "Na první pohled to vypadá, že se Norové na české matce dopouštějí do nebe volajícího bezpráví." Nejen na první pohled, ale i po podrobné znalosti případu. "Matka Česku vyčítá, že se o její práva nestaralo." Tento objektivní fakt se klade jako subjektivní názor. Přitom každý, kdo o věci něco ví, musí vidět, jak ČR například ve srovnání s Indií totálně selhala, jak je pro ni retorse stále ještě sprosté slovo.

"Dostatek informací pro to, abychom se jednoznačně přiklonili na tu, či onu stranu, prostě nemáme." Máme. Ačkoliv se třeba Monika Le Fay základním zásadám právního státu doslova vysmívá, je znakem civilisace, že pokud nebyl delikt prokázán, má se za to, že se nestal. Podezření na pohlavní zneužití se neprokázalo, a proto má stát děti rodičům vrátit. Opačné chování státu si lze představit pouze v despocii, kdy se stát může vůči svým otrokům chovat jakkoliv, protože ho přirozené právo neváže.

"Zároveň je ale těch „norských spiknutí“ nějak moc – i kdyby úřad na ochranu dětí trpěl předsudky vůči rodičovským schopnostem ženy z „východní Evropy“ (což nelze vyloučit), že by se podobně na věc dívala i školka a pěstouni?" Znakem všech idealistů je, že jsou neschopni pochopit reálné motivace jednání lidí. Školka byla s matkou v neustálém konfliktu, dokonce ji udala. Měla proto zájem matce co nejvíce škodit. No a pěstouni, kteří trpí frustrací z nemožnosti mít děti, mají přirozený zájem mít cizí děti u sebe i nadále, a tedy dělat vše proto, aby mateřství bylo potlačeno. To nemůže nevidět jen slepý.

"Jenže právě Česko odebírá z rodin mnohem víc dětí, než je v Evropě obvyklé." Ano, ČR až do Macelovy novely zákona o sociálněprávní ochraně dětí odebíralo chudým rodičům více dětí než Norsko. Ale, jak konstatovala ombudsmanka, situace se pak zlepšila.

"O tom se však ve sněmovně nemluví zdaleka tak často jako o dětech odebraných v Norsku." Není vše ideální. Ale nepomoci oběti státního bezpráví poukazem na to, že jsou i jiné oběti, je amorální.

Hrubá manipulace pokračuje i ve druhém článku: "Norské soudy zohlednily svědectví učitelek ze školky, které jako první upozornily, že v rodině není něco v pořádku, k dispozici měly také názor znalců z oboru dětské psychologie. O možném zneužívání mluvili i pěstouni. Proti stojí jen tvrzení matky, která zneužívání a bití popírá; připouští pouze, že občas plácla kluky na zadek." Ano, norské soudy to zohlednily. Ale tím porušily zásadu právního státu: v pochybnostech ve prospěch. Čápová mlčí, že znalci jsou milenci, kteří opisovali jeden od druhého, a jsou placeni Barnevernetem, takže byla porušena další zásada: nezávislosti a nestrannosti obou posudků.

Neuvěřitelné je tvrzení: "Proti stojí jen tvrzení matky". Ve správním trestání dokazuje stát, obviněnému stačí jen popírat, takže ani nic positivně tvrdit nemusí. Lze tedy shrnout, že je zvláštní, jak jsou Respektu principy právního státu cizí. Ale myslím, že i odpor k matkám by měl mít v Respektu své hranice.

Updated.

Vznik ISIL

Podle Jana Zahradila za vznik ISIL může Asad: „ISIS vyrobil Asad. Ještě v roce 2011 seděli všichni tihle lidi v Sýrii v kriminále, kde se pěkně sčuchli. A pak je Asad, nikdo neví proč, pustil všechny ven.“ Vzhledem k tomu, že ISIL vznikl již v roce 1999, upřesněme jeho thesi na: Asad zavinil současný vzestup ISIL – vznik IS – tím, že v roce 2011 amnestoval vůdce ISIL. Tu můžeme snadno otestovat tím, že se podíváme na osudy vůdců IS (alternativní přehled):

Chalífa Ibráhím. Ten je na svobodě nejpozději od roku 2009 (spíše však od roku 2005), kdy byl propuštěn z US internace v Iráku. Abu Abdul Rahman al-Bilawi, člen vlády. Stejně jako Ibráhím byl v US internaci v Iráku. Nyní mrtev. Abu Ayman al-Iraqi. Stejně jako Ibráhím byl v US internaci v Iráku. Abu Ahmad al-Alwani. Haji Bakr. Stejně jako Ibráhím byl v US internaci v Iráku. Mrtev od ledna 2014. Abu Fatima al-Jaheishi.

Lze tedy říci, že většina vedení IS jsou Iráčané. Obviňování Asada je jen propaganda FSA, jejímž cílem je zakrýt pakt o neútočení mezi IS a ostatními syrskými povstalci. Na druhou stranu, pokládám za jisté, že Asad chce nejprve vyřídit FSA, takže na IS příliš neútočí. Problém ale je, že Asadových ší'itů je v Sýrii pouze 3 000 000, zatímco povstaleckých sunnitů 17 000 000.

Dalším zdrojem toho tvrzení je nekonkrétní prohlášení britských tajných služeb, založené na chronicky nespolehlivých emigrantech – obdoba kachny se ZHN v Iráku: „Rebels and defectors say the regime also deliberately released militant prisoners to strengthen jihadist ranks at the expense of moderate rebel forces. The aim was to persuade the West that the uprising was sponsored by Islamist militants including al-Qaeda as a way of stopping Western support for it.“ + „It happened as part of an amnesty, said one Syrian activist who was released from Sednaya prison near Damascus at the same time.“ Toto tvrzení pak bez dalšího replikují media, která však za tím krokem vidí Asadův pokus utišit oposici na počátku občanské války, která začala 15. 3. 2011.

Lze tedy říci, že je sice možné, že Asad amnestoval některé budoucí bojovníky IS, nicméně zjevně to nebyl záměr, na rozdíl třeba od NDF. To už by na IS měli větší vinu Američané, kteří propustili většinu budoucích vůdců IS z „terroristické přípravky“, rovněž nezáměrně.

Příčiny problémů řeckopravoslavných

Tomáš Feřtek: „Běžný plat (ne tedy průměrný, ale obvyklý) je tady, v chudé části Řecka, tak patnáct šestnáct set euro. Ale mnohé platy z ne úplně zřetelných důvodů (tipoval bych na „strýčkování“ tedy nepotismus) uskočí i o několik tisíc eur vzhůru. Řidič autobusu za v přepočtu tak sedmdesát pět tisíc? Pánové na tom nevidí nic divného. Jen si stěžují, že vláda teď šetří a ořezala různé příplatky a přídavky.“

Maďarsko mění název

Jak informuje Jiné právo, v Maďarsku se právě schvaluje nová ústava. V současné době tam mají kommunistickou ústavu z roku 1949, což je pro ostudu.

Součástí ústavy je změna názvu státu. V současné době se jmenuje Magyar Köztársaság, Maďarská republika, doslova maďarský veřejný stát. Napříště se má jmenovat Magyarország, Maďarsko, doslova stát (země) Maďarů.

Válka v Libyi

Už dlouho jsem se chystal, že napíšu článek o situaci v Libyi, protože jsem plně souhlasil s Havlovou analysou: „Zvlášť, když se to bude příliš dlouho protahovat a Kaddáfí se bude zabedňovat a páchat další a další zločiny, bude zásah nutný. Může mít různou podobu. Od pomoci tamním povstalcům přes blokádu vzdušného prostoru po cílený atak na místa, kde se schovává Kaddáfí.“ Havel byl tehdy lacině odsuzován jako proponent humanitárního bombardování, ačkoliv tehdy bylo alternativ více.

Nakonec mne k reakci přiměly až kryptokommunistické výlevy Kapitána a Tribuna (1 a 2). Ukazuje se, že dnešní generace nad 50 let je ve své většině naprosto ztracená, kommunistická indoktrinace u ní byla úspěšná. Jak to se projevuje?

Nenávistí. Základním znakem kommunismu je nenávist. Zde se jedná o nenávist k establishmentu. Kapitán snaživě vyhrabal obrázky plukovníka Qadháfího (قذافي; qðáfí) s předními světovými státníky. A co má být? Qadháfí byl přední světový terrorista. V Lockerbie má svědomí 270 mrtvých, v Berlíně 3. Když se polepšil, nebyl žádný důvod s ním nezačít kamarádit. Nebo jak jinak by si Kapitán představoval ocenění zlepšení chování? Dále se mýlí v tom, že v České televisi je šplhounská censura. Ve skutečnosti jde o to, že na základě omezených kapacit nejsou stará videa k disposici.

Paranoidními spikleneckými theoriemi. Zpráv o Libyi bylo málo ne proto, že by západní establishment něco tajil, ale proto, že tam bylo jednoduše málo novinářů – v místech bojů prakticky nikdo. Útok na Libyi se zakrýváním ničeho naprosto nesouvisí, leda snad se zakrytím neschopnosti pomoci rebelům. A proč to trvalo tak dlouho? Inu, pro hloupé řeči krasoduchů, kterými je jakkoliv krvavý diktátor vždy milejší než naděje na lepší régime. Humanitární intervence nemůže nastat vždy, když se někomu na zemi děje křivda. Musí mít nějaké hranice. V Egyptě byla diktátorova reakce ještě v mezinárodně tolerovatelných proporcích, v Libyi již měla znaky genocidy.

Fanatickým panslovanstvím. Vše, co je proti Srbsku, je špatně. Kosova je líčena jako nefungující stát, jako kdyby Srbsko bylo o něco lepší. Jugoslávskou zradu Československa dávno všichni panslavisté zapomněli: „V lednu 1939 vypověděly Jugoslávie a Rumunsko oficiálně své spojenecké závazky.“

Situace v Libyi se měnila každým okamžikem. Nejdřív to vypadalo, že jakékoliv protesty Qadháfí krvavě potlačí. Pak ale povstalci obsadili v podstatě celou zemi (až na Tripolis). Vypadalo to, že Qadháfí je vyřízený. Ten se ale vzpamatoval a znovu obsazoval město za městem, až zbylo jen hlavní město Kyrenaiky, Benghází. Západ tomu všemu tupě přihlížel a nedělal vůbec nic. Proti veškerým úvahám o pomoci rebelům vystupovalo Rusko, Čína a Německo – pacifistická Osa zla. Zcela oprávněně Karel Dolejší v Blistech spekuloval o tom, jakým způsobem bude povstání potlačeno.

Až přišel čtvrtek 17. 3. 2011, kdy rada bezpečnosti OSN schválila resoluci 1973, kterou Rusko ani Čína překvapivě nevetovalo (Německo vetovat nemohlo). Přitom její § 4 je velice silný: „The Security Council Authorizes Member States that have notified the Secretary-General, acting nationally or through regional organizations or arrangements, and acting in cooperation with the Secretary-General, to take all necessary measures, notwithstanding paragraph 9 of resolution 1970 (2011), to protect civilians and civilian populated areas under threat of attack in the Libyan Arab Jamahiriya, including Benghazi, while excluding a foreign occupation force of any form on any part of Libyan territory, and requests the Member States concerned to inform the Secretary-General immediately of the measures they take pursuant to the authorization conferred by this paragraph which shall be immediately reported to the Security Council“.

Oficiálním důvodem pro Osu zla byla žádost Arabské ligy, ale o tom si dovolím pochybovat. Trapná přitom byla Merkelová, která tvrdila, že zdržení se Německa není neutralitou. A co tedy jiného? Dále tvrdila, že resoluci nepodpořili, protože se nechtějí účastnit vojenských akcí. Tohle myslí opravdu vážně? Typický příklad nechutně pokryteckého politika. Nicméně, dělící linie jde v Německu napříč stranami, včetně SPD.

Kapitán má pravdu, že iniciátor zásahu byl Sarkozy (opération Harmattan); David Cameron (operation Ellamy) se přidal z opportunismu, Obama neochotně (operation Odyssey Dawn) a otázkou je role Stephena Harpera (operation MOBILE). Sarkozy jako první a jediný uznal povstalce. Vojenské akce začaly v sobotu 19. 3. 2011, když Qadháfí porušil příměří uložené radou bezpečnosti OSN. V 15.15 Francie oznámila, že zahájila vojenský útok proti loyalistům. V 17.45 zničila první cíl.

Nicméně Kapitán se opět plete, že by Západ toleroval, jak proti němu nějaký diktátor vyvíjí zbraně schopné ho zasáhnout. Kdyby se o něco podobného Qadháfí pokusil, byl by smeten už dávno. Ano, nynější válka 4 (F+UK+USA+C) proti Libyi je hloupá. Ale je to proto, že Západ spal, když rebelové vítězili a nijak jim nepomohl. Qadháfí je pak málem smetl, což bylo nepřijatelné.

Updated.

To často psané dd u Qadháfího pochází z walesštiny.

Jak Mubarak odešel

Zpráva AP a český výtah z ní.

Dobojováno

Muhammad Husní Sajjíd Mubarak (محمد حسني سيد مبارك) odstoupil. Teď zbývá jen odhadnout, kdy se v zemi moci chopí islamisté. Přijímám vaše předpovědi.

Egyptská demokratická revoluce

Světem nyní hýbají nepokoje v Egyptě proti Muhammadu Husnímu Sajjídu Mubarakovi (محمد حسني سيد مبارك). Ani wiki nemá jasno, jak v úterý 25. ledna 2011 začaly. Koho by nepotěšilo, že i arabský svět usiluje o demokracii. Jenže, pak člověk začne přemýšlet a uvědomí si: Nezačalo to náhodou přesně takhle v roce 1977 Persii?

Poslední tradiční perská dynastie, Kadžár, byla v Persii svržena v roce 1925 a od té doby je v exilu. Stejně jako v Turecku ji sesadil plukovník, zde Pahlaví. Po vzoru Atatürka pak vládl poměrně úspěšně. Vážnějším otřesem bylo za jeho syna svržení premiéra Mosaddeqa v roce 1953 operací Ajax.

Nicméně Pravda a láska má jasno: Diktátor musí pryč. Pěkné. Ale přemýšlejí aspoň trochu o tom, co bude, až prozápadní diktátor vládnout nebude? Kdo zaručí, že se z Egypta nestane další islamistická tyrannie?

Bohumil Doležal píše:

Teodor Marjanovič dává v MfD pokyny hlupákům, kteří nevědí, jak se postavit k Egyptské demokratické revoluci. Jedna z otázek zní: „Máme protestujícím fandit, nebo se spíše bát?“ A odpověď: „V tuhle chvíli rozhodně fandit. Hybnou pákou jejich protestů je naděje, která má hodně blízko k té, jež uvedla do Chodu sametovou revoluci v Československu.“ A vzápětí rýsuje pravděpodobné scénáře dalšího vývoje, z nichž ten prostřední je mocenský nástup Muslimského bratrstva. Dovoluji si skromně upozornit, že tato alternativa (a ani první, armádní puč) v naší sametové revoluci ani trochu nehrozila. Takže, za prvé bych to nesrovnával, a za druhé bych se velmi bál té prostřední alternativy, tedy moc jim nefandím a spíš se bojím. Z jednoduchého důvodu: naším tu naši, pokud by nám ji chtěl někdo zvenku zbourat.

Paní Procházkové v LN se zase líbí, jak egyptští demonstranti ozbrojení tyčemi a pak i vojáci volali Alláh Kabar a pak už skupina společně s vojáky provolávala slávu společnému Bohu. Co to má dělat na demonstraci proti politickým poměrům? Použijme nehoráznou analogii pana Marjanoviče se „sametovou revolucí“ u nás: když Václav Malý v jakémsi návalu emocí a patrně z dobré vůle víceméně donutil statisíce lidí na Letenské pláni modlit se Otčenáš, řadě lidí to vadilo a dali dodatečně svou nechuť najevo. Úplně právem: na politickou demonstraci v sekulárním státě nic podobného nepatří, demokratický stát je sekulární stát, protože obhospodařuje světské starosti občanů, jak to přesně kdysi popsal John Locke. Bylo to špatně ne proto, že tam byli i ateisté, kteří se modlit nechtěli: ale proto, že modlitba na politické demonstraci by měla být pro křesťana rouháním.

Má pravdu. První zájmem Západu by mělo být, aby ve světě byly prozápadní státy. Pokud budou demokratické, tím lépe, ale to není naše starost. Za druhé: Míchání politiky a náboženství je vždy zlopověstné. U nás to vidíme v malém na Pravdě a lásce.

Není nad zásadovost!

Zpráva z dnešních Blistů:

Americká energetická firma Chevron vyjednávala s Teheránem o těžbě na ropném poli, které je na irácko-íránské hranici a přesahuje do obou zemí. Američanům si na to stěžoval irácký premiér Nouri al-Maliki. Vyplývá to z amerických diplomatických depeší, prozrazených serverem Wikileaks.

Vyvolá to zřejmě značné rozhořčení v Evropě, protože evropské ropné společnosti jsou pod silným tlakem Spojených států, aby neinvestovaly v Íránu.

Zajímalo by mě, kolik naivů ještě věří tomu, že to demokratické engagement na Středním Východě je k odstranění graselů a pro blaho tamního lidu...

Střet dvou kultur

Se symptomatickým přístupem předložily Novinky čtenářstvu článek o právních poměrech ve Spojeném království. Na Čecha musí zákonitě podobný text působit jako zpráva z Marsu: "Je třeba se připravit na podobné i u nás. Jsme odborníci na přebírání zkušeností, zejména z vyspělých zemí se starou demokracií a pro vykázání činnosti policie je vyřešení takového zločinu penzisty trochu pohodlnější."

Oč jde? O přestupky. V UK jsou přestupky vedle přečinů a zločinů považovány za trestné činy; v ČR stojí přestupky mimo trestní právo. Výsledek je, že v UK je na přestupky více vidět, zatímco v ČR je řeší přestupkové komise a nikoho moc nezajímají. Hmotněprávně je situace v UK a ČR stejná: Za přestupky jsou prohlášena jednání, která by kdysi nikoho nenapadlo vydávat za veřejnoprávní delikt.

Rusko do EU nebo EU do Ruska?

"Vždyť je to totéž!" Tento smutný Zemanův bonmot na konci kvalitního Šlechtova článku zde.

Evropská retorse vůči Kanadě se odkládá na neurčito

Již téměř před rokem vůči nám Kanada zavedla svá ostudná visa (+ upřesnění o Kohoutově podílu na celé věci). EU s tím kromě řečí nedělá vůbec nic. Je tedy na čase, aby ČR přistoupila k odvetným krokům i vůči EU.

Lotr, ale náš!

Když muslimský fundamentalista pobodá svého syna, je to nenapravitelný barbar a podčlověk. Pokud se ale hodí jako loutka okupantů, pak pst! - vždyť je to voda pod mostem!...

Na tenhle dvojí metr superiorní západní společnost zajde. Poprávu, dodávám...

Update: tihle spojenci jsou taky liboví!...

Chorvatsko zrazuje Českou republiku

Chorvatsko si evidentně neváží podpory, kterou mu v 90. letech poskytovala Česká republika spolu s dalšími zeměmi superiorní západní demokratická civilisace v processu osvobození se od pravoslavných srbských hrdlořezů. Hoteliéři se rouhají neslýchaným způsobem: „Rus a jeho babuška utratí víc než sto Čechů“. Napravuje to pouze výrok „jeden Němec je lepší než dva Češi“. Nicméně indicie, že utrácející mongolský stepní primitiv je mu milejší než 100 Téměřněmců, je znepokojující!

Falklandy

Česká pravice má nové engagement: podporuje Británii v jejím "boji o Falklandy" (nevím, jak to správně pojmenovat). Já moc dobře nevím, o co jde. Vzpomínám si, že v r.1982 jsem byl právě v N.Y.C. a tamní čeští ultrapravicoví skinheadi vyřvávali svoje nadšení nad tím, jak jim to Železná Maggie ukázala. Později mi psal jeden známý z Yorku (toho anglického, ne Nového), že kdyby byli tehdy všem britským obyvatelům Falkland dali v Británii práci a bydlení, tak by to bylo bývalo stálo míň peněz (o lidských životech nemluvě) než ta válka. Jestli to je pravda, tak se člověk těm dnešním mladým nemůže divit, že koketují s kommunismem...:-((

Kdo jsou sajanim?

Tým Kidon má k dispozici veškeré zpravodajské informace o případných objektech zájmu, jejich pohybu a činnostech, které dodávají špióni Mossadu po celém světě. Může se ovšem spolehnout na informace z řad tzv. sajanim neboli podpůrných dobrovolných agentů z řad Židů v zahraničí, připravených poskytnout na místě veškerou pomoc.

"Mohou být kdekoliv po světě. Každá země má síť z těchto lidí z židovské komunity,“ říká Thomas.

Každý sajan je schopen půjčit pro Kidon bez zbytečných otázek auto nebo dát peníze, najít nocleh, lékař z jejich řad ošetří zranění bez hlášení policii atd. „To vše usnadňuje komandu činnost,“ uzavírá expert.

Za šíření poplašné zprávy, šíření podezření a nevraživosti vůči skupině obyvatel, šíření spikleneckých theorií a podrývání naší jednoty v boji proti terrorismu navrhuji postavit deník Právo s okamžitou platností mimo zákon. Myslel jsem totiž, že nás ohrožují jenom agenti Al Kájdy nebo agenti ruští...

Bezpečnost v různých zemích

Jedním ze základních kritérií je počet vražd přepočítaný na 100 000 obyvatel. Za referenci můžeme vzít ČR, kde je to 1,33, což je plně srovnatelné se Slovenskem (1,31), Polskem (1,28), Anglií (1,37) či Srbskem (1,46).

USA mají 5,4, což je 4x více. Ukrajina 7,04, Gruzie 7,29, což je více než 5x více než ČR. Rusko má 14,9, tedy 2,76x více než USA. Irák 21, což je překvapivě jen 1,4x více než Rusko. Chávezova Venezuela s 52 a Honduras 58 tento smutný žebříček vedou. Ve Venezuele je 2,48x méně bezpečně než v Iráku, 9,63x méně bezpečně než v USA a 39x méně bezpečně než v ČR.

Klobouk dolů před ruskými agenty!

Plíživí vrazi, vyslaní stepními hordami z Východu, plní své úkoly po stachanovsku na 1500%!! Ani stamilliony, které vyspělá demokracie nacpala do Klvani a do Juščenka, nedokázaly přesvědčit massy, zblblé ruskými propagandisty. V Česku 70% občanů trvá na tom, že bude bez radaru nadále ruskou gubernií a v Ukrajině zavrhli vůdce, který jim mohl zprostředkovat výdobytky superirorní anglosaské kalvínské megakultury; místo toho volí představitele výrobního způsobu mongolských opičáků a vládu nějaké inkarnace Ivana Hrozného.

Kdo chce kam pomozme mu tam. Já mám pro čtenáře námět k disskusi: je možné, že v krátkém období kolem zásadních společenských přeměn (pády sovětských diktatur, barevné revoluce), hraje celková orientace a nálada obyvatelstva tak důležitou roli, že loutkáři, kteří tyto akce řídí, k nim musí chca nechca přihlédnout?

Mít nebo být

Kniha Ericha Fromma, kterou vydal 20 let po Umění milovat, mne oslovila už mnohem víc. Přesto i zde můžeme pozorovat jasné příznaky zastaralosti, v těch částech, kdy se autor zabývá konkrétními jevy ze své současnosti. Nejsmutnější je naděje, kterou vkládá do alternativních hnutí mládeže (hippies), i přes četná zklamání jednotlivců a skupin. Nemohl tušit, že následná léta 80. a jejich yuppies přinesou naprostou antithesi ideálu hippies a nevídanou exacerbaci modu "mít". Kapitola VIII a IX (výhledy do budoucna) mi přišly jako pouhé nahromadění truismů a obecností (typu "musí zavládnout spravedlnost" apod.). Pasáže o humanismu a marxismu jsou pro mne osobně z větší části rovněž nepřijatelné.

Zdeněk Janík správně píše v Doslovu, že rozdíl mezi filosofií založenou na směřování k "být" a "mít" není totožný s rozdílem mezi orientálním a evropským myšlením. Není totožný ani s rozdílem mezi mentalitou kočovníků a usedlých zemědělců, ačkoli se jí blíží a já mám za to, že v této "první společenské dělbě práce" má svoje počátky. Každopádně obě tyto skupiny podle perennialistů představují Abela a Kaina a vražda Abela Kainem se dokonává v těchto dobách před našima očima tím, že mizí poslední zbytky možností kočovného způsobu existování. Nelze vyloučit, že tato vražda bude dokonána naprostým převládnutím modu "mít", který, jak správně uvádí E. Fromm, nutně vede ke globální katastrofě.

Další rána konspiraci 9/11

Konspirační theorie ohledně 9/11 – jak nazývám officiálně šířenou versi o pádu WTC a poškození Pentagonu letadly, unesenými terroristy – dostala další závažnou trhlinu. Jeden z pilířů konspirace, telefonát známé Barbary Olson z paluby letadla, jež údajně vletělo do Pentagonu, je z nejvyšší pravděpodobností podvod. Buď lhal její manžel nebo byl oklamán technologií napodobení hlasu. Podrobnosti a prameny.