Zobrazují se příspěvky se štítkemMegathema. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemMegathema. Zobrazit všechny příspěvky

15. února 2016

Příběh iráckých křesťanů

Kateřina Sienská napsala nesmírně důležitý článek o mediální manipulaci. Zatímco většinou jsme svědky manipulace neúspěšné, např. rvačky v Thunovské ulici, kde vysvětlení BIS o slávistických hooligans věří jen establishment, zde ostudným reportážím FTV Prima (první a druhá) uvěřili i plebejci, včetně jejich tribunů jako je Markéta Šichtařová.

V čem je rozdíl? V předporozumění publika. Jak říkal TGM, některé stinné stránky máme v sobě všichni; jedná se theologickým výrazem o dědičný hřích. Patří k tomu i xenofobie. Jak se s ní vyrovnáváme, se liší. Sluníčkáři ji přeměňují na pocit viny a ten pocit viny transformují do chování, které ohrožuje nás všechny strategií Nahrazení (angl. Replacement). Většina lidí však xenofobii vytlačí do nevědomí. A pokud na ni manipulátor citlivě udeří, má vyhráno.

Proto musím Kateřině Sienské poděkovat, že sepsala fakta, která manipulaci jasně dokládají. Je teď na svědomí každého z nás, zda dá přednost racionalitě, anebo tomu temnějšímu v sobě.

21. února 2015

Norské děti

Protože z našeho hnutí, výstižně nazývaného In dubio pro parentibus, z osobních důvodů vypadla nenahraditelná Soňa Svobodová, rozhodl jsem se, že i já vysvětlím, v čem se odpůrci matek mýlí. Podkladem mi pro to budou texty nepřímé obhájkyně státních krádeží a loupeží dětí, racionální Hany Čápové. Druhou Věru Tydlitátovou, Moniku Le Fay, která je známější jako Elšíková z Českého deníku, si nechám na jindy.

Úvodem bych chtěl předeslat 3 věci:
  1. Evu Michalákovou znám od srpna 2013, tedy rok a půl, Pavla Hasenkopfa ještě déle. Nejsem tedy ve věci neutrální.
  2. Nebudu se vyjadřovat k mezinárodním únosům. V těchto soukromoprávních sporech má stát velice nelehkou úlohu: Dát za pravdu matce, anebo otci, přičemž jeden z nich je občan, druhý cizinec. Podle mého názoru je vina na obou a je nutno připomenout, že je primární odpovědností ženy, koho si vybere za otce svých dětí. Mým zájmem je proto čistě jen veřejnoprávní vztah mezi státem a rodičem.
  3. Jsem zásadní odpůrce sirotčinců ("kojeneckých ústavů" & "dětských domovů"). Jsou to nelidské přežitky minulosti. Pokud je ze závažného důvodu znemožněna rodičovská péče, zejména kvůli bezprostřednímu vážnému ohrožení života nebo zdraví dítětě, má být dítě svěřeno pěstounům, nejlépe příbuzným.
Hanu Čápovou znám osobně. Základním znakem jejích článků je fakticita. To však neznamená, že je prostá ideologie. V případu norských dětí si vybrala, že bude na straně státu, protože je to Norsko, a proti matce. V Respektu zveřejnila 3 články: České děti nedáme, Sobotka: Diplomatický tlak na Norsko nepoleví a Pusťte bratry domů! Ten poslední Respekt před širší veřejností elitářsky tají, a proto nemá cenu se jím zabývat.

První článek má manipulativní volbu slov: "Na první pohled to vypadá, že se Norové na české matce dopouštějí do nebe volajícího bezpráví." Nejen na první pohled, ale i po podrobné znalosti případu. "Matka Česku vyčítá, že se o její práva nestaralo." Tento objektivní fakt se klade jako subjektivní názor. Přitom každý, kdo o věci něco ví, musí vidět, jak ČR například ve srovnání s Indií totálně selhala, jak je pro ni retorse stále ještě sprosté slovo.

"Dostatek informací pro to, abychom se jednoznačně přiklonili na tu, či onu stranu, prostě nemáme." Máme. Ačkoliv se třeba Monika Le Fay základním zásadám právního státu doslova vysmívá, je znakem civilisace, že pokud nebyl delikt prokázán, má se za to, že se nestal. Podezření na pohlavní zneužití se neprokázalo, a proto má stát děti rodičům vrátit. Opačné chování státu si lze představit pouze v despocii, kdy se stát může vůči svým otrokům chovat jakkoliv, protože ho přirozené právo neváže.

"Zároveň je ale těch „norských spiknutí“ nějak moc – i kdyby úřad na ochranu dětí trpěl předsudky vůči rodičovským schopnostem ženy z „východní Evropy“ (což nelze vyloučit), že by se podobně na věc dívala i školka a pěstouni?" Znakem všech idealistů je, že jsou neschopni pochopit reálné motivace jednání lidí. Školka byla s matkou v neustálém konfliktu, dokonce ji udala. Měla proto zájem matce co nejvíce škodit. No a pěstouni, kteří trpí frustrací z nemožnosti mít děti, mají přirozený zájem mít cizí děti u sebe i nadále, a tedy dělat vše proto, aby mateřství bylo potlačeno. To nemůže nevidět jen slepý.

"Jenže právě Česko odebírá z rodin mnohem víc dětí, než je v Evropě obvyklé." Ano, ČR až do Macelovy novely zákona o sociálněprávní ochraně dětí odebíralo chudým rodičům více dětí než Norsko. Ale, jak konstatovala ombudsmanka, situace se pak zlepšila.

"O tom se však ve sněmovně nemluví zdaleka tak často jako o dětech odebraných v Norsku." Není vše ideální. Ale nepomoci oběti státního bezpráví poukazem na to, že jsou i jiné oběti, je amorální.

Hrubá manipulace pokračuje i ve druhém článku: "Norské soudy zohlednily svědectví učitelek ze školky, které jako první upozornily, že v rodině není něco v pořádku, k dispozici měly také názor znalců z oboru dětské psychologie. O možném zneužívání mluvili i pěstouni. Proti stojí jen tvrzení matky, která zneužívání a bití popírá; připouští pouze, že občas plácla kluky na zadek." Ano, norské soudy to zohlednily. Ale tím porušily zásadu právního státu: v pochybnostech ve prospěch. Čápová mlčí, že znalci jsou milenci, kteří opisovali jeden od druhého, a jsou placeni Barnevernetem, takže byla porušena další zásada: nezávislosti a nestrannosti obou posudků.

Neuvěřitelné je tvrzení: "Proti stojí jen tvrzení matky". Ve správním trestání dokazuje stát, obviněnému stačí jen popírat, takže ani nic positivně tvrdit nemusí. Lze tedy shrnout, že je zvláštní, jak jsou Respektu principy právního státu cizí. Ale myslím, že i odpor k matkám by měl mít v Respektu své hranice.

Updated.

13. ledna 2015

Proč i přesto jsem Charlie

Abych učinil za dost předpovědi visionáře Jakuba Horáka, chtěl bych napsat analysu reakcí na zásadní text Tomáše Halíka, Já nejsem Charlie. Ke svobodě patří zodpovědnost. Halíkův text je dosti mělký, což ještě zhoršil nesmyslným závěrečným odstavcem: „Ještě osobní douška: přátelé, s nimiž o těchto věcech diskutuji, se obávali, abych tímto stanoviskem nechtě nesouzněl s hlasy fašizující pravice, která mne po léta napadá stejným slovníkem a vehemencí jako stalinisté z Haló novin. Důvěřuji v inteligenci čtenářů: příznivci Putina a Le Pena kritizují Západ a jeho kulturu svobody proto, že ji nechápou a nenávidí; já proto, že ji miluji a cítím za ni spoluodpovědnost.“ Jak chabá je Halíkova myšlenková úroveň lze snadno seznat z porovnání s hlubší úvahou Christophera Pankhursta Je ne suis pas Charlie (anglicky a česky).

Pankhurst přesně vystihl, proč Halík dostal od pravdoláskařského establishmentu takovou čočku. Ostatně, není v tom sám. Podobně dopadl i Ovadia Josef, ačkoliv patřil k nekritisovatelnému ethniku, nebo Benjamin Netanjahu, ačkoliv je představitelem nekritisovatelného státu. Příčina spočívá v tom, že ani státní příslušnost (Bibi), ani ethnicita (Ovadja Josef), ani příslušnost ke klanu (Halík) nic neznamená, pokud člověk nemá správné názory. A ty nekompromisně stanoví pravdoláskařská myšlenková policie. A správným názorem je, že Charlie Hebdo je hodnotné a výrazem západní kultury.

Tak si i já jako liberál a nonkonformista užiju světlého okamžiku, že mé názory jsou shodné s progressivistickými inkvisitory vkusu. I já se totiž domnívám, že není vůbec nic špatného na tom dělat si legraci z náboženství a jeho postav. Není to amorální, nýbrž je to podstatou Západu. Jednostranně vynucovaná důstojnost nemůže mít přednost před svobodou.

Updated.

25. září 2014

Vznik ISIL

Podle Jana Zahradila za vznik ISIL může Asad: „ISIS vyrobil Asad. Ještě v roce 2011 seděli všichni tihle lidi v Sýrii v kriminále, kde se pěkně sčuchli. A pak je Asad, nikdo neví proč, pustil všechny ven.“ Vzhledem k tomu, že ISIL vznikl již v roce 1999, upřesněme jeho thesi na: Asad zavinil současný vzestup ISIL – vznik IS – tím, že v roce 2011 amnestoval vůdce ISIL. Tu můžeme snadno otestovat tím, že se podíváme na osudy vůdců IS (alternativní přehled):

Chalífa Ibráhím. Ten je na svobodě nejpozději od roku 2009 (spíše však od roku 2005), kdy byl propuštěn z US internace v Iráku. Abu Abdul Rahman al-Bilawi, člen vlády. Stejně jako Ibráhím byl v US internaci v Iráku. Nyní mrtev. Abu Ayman al-Iraqi. Stejně jako Ibráhím byl v US internaci v Iráku. Abu Ahmad al-AlwaniHaji Bakr. Stejně jako Ibráhím byl v US internaci v Iráku. Mrtev od ledna 2014. Abu Fatima al-Jaheishi.

Lze tedy říci, že většina vedení IS jsou Iráčané. Obviňování Asada je jen propaganda FSA, jejímž cílem je zakrýt pakt o neútočení mezi IS a ostatními syrskými povstalci. Na druhou stranu, pokládám za jisté, že Asad chce nejprve vyřídit FSA, takže na IS příliš neútočí. Problém ale je, že Asadových ší'itů je v Sýrii pouze 3 000 000, zatímco povstaleckých sunnitů 17 000 000.

Dalším zdrojem toho tvrzení je nekonkrétní prohlášení britských tajných služeb, založené na chronicky nespolehlivých emigrantech – obdoba kachny se ZHN v Iráku: „Rebels and defectors say the regime also deliberately released militant prisoners to strengthen jihadist ranks at the expense of moderate rebel forces. The aim was to persuade the West that the uprising was sponsored by Islamist militants including al-Qaeda as a way of stopping Western support for it.“ + „It happened as part of an amnesty, said one Syrian activist who was released from Sednaya prison near Damascus at the same time.“ Toto tvrzení pak bez dalšího replikují media, která však za tím krokem vidí Asadův pokus utišit oposici na počátku občanské války, která začala 15. 3. 2011.

Lze tedy říci, že je sice možné, že Asad amnestoval některé budoucí bojovníky IS, nicméně zjevně to nebyl záměr, na rozdíl třeba od NDF. To už by na IS měli větší vinu Američané, kteří propustili většinu budoucích vůdců IS z „terroristické přípravky“, rovněž nezáměrně.

27. července 2013

Indemnita II

Vzhledem k tomu, že Tomáš Pecina opět zpochybnil rozhodnutí NSČR Ex parte Šnajdr a Ex parte Tluchoř, dovolím si připomenout nosné důvody obou rozhodnutí. Tím je, že za politickou činnost ve Sněmovně nejsou poslanci právně odpovědni. Koncept politická činnost ve Sněmovně je nutno vykládat úzce, např. v souběhu s jinou činností, ale mnohem šířeji, než byl standardní výklad postavený na československé ústavě z roku 1920, která chránila toliko výroky a který ignoroval důvodovou zprávu ústavy dnešní.

Souhlasím s tím, že rozhodnutí nejsou moc čitelná, ale jak správně připomíná Lukáš Trojan, to je tím, že je nepřehledné už obvinění. To obvinění se totiž odvíjí od toho, co kdy OČTŘ odposlechly, ale logickou provázanost nemá. S Tomášem Pecinou souhlasím v tom, že kdyby meritorně NSČR rozhodl opačně, avšak se silným obiter dictum, že by taková rozhodnutí byla přesvědčivější.

S Tomášem Pecinou je nutno souhlasit i v tom, že přijetí úplatku může mít 2 podoby: slib výhody, nebo akceptace předáváné výhody, zejména peněz. Na rozdíl od něj se však domnívám, že exempcí jedné části skutku je automaticky exempována i druhá část. Je-li tedy slíbena výhoda výměnou za vzdání se mandátu či hlasování, přičemž vzdání se mandátu či hlasování je politická činnost ve Sněmovně, tak ani slib výhody nebo její předávání není trestné. Jediné, co připadá v úvahu, je pokus na nezpůsobilém předmětu útoku, tedy že korrumpující se pokusil korrumpovat poslance, ačkoliv ten objektivně korrupovatelný pro politickou činnost ve Sněmovně nebyl.

Problém je v tom, že tady zůstává otázka, co je poskytnutí úplatku, když byl trestný čin již dokonán slibem. Podle mne je to právně nevýznamná skutečnost. Pokud například něco ukradnu, je trestněprávně nerozhodné, pokud tu věc později zničím. Takové jednání je krádeží konsumováno. Nicméně, kdyby se zavedla nová skutková podstata přijetí slíbeného úplatku, hodně problémů by to vyřešilo. Například by zřejmě šlo stíhat vyplacení slíbené platby za hlasování ve Sněmovně. Platba ex post bez slibu by i nadále zůstala pouhým sponsorským darem.

24. července 2013

Indemnita

Indemnita je nesmyslný český výraz pro neodpovědnost (fr. irresponsabilité), tedy materiální immunitu. Ve skutečnosti indemnita znamená náhradu, například poslanecké náhrady (diety) nebo válečné reparace. Druhým druhem immunity (nestíhatelnosti; exempce (vynětí)) je immunita processní, tedy nedotknutelnost (fr. inviolabilité).

Neodpovědnost je zakotvena v článku 27 odst. 1 až 3 ústavy, přičemž odstavec 2 zní: „Za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat. Poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem.“ Důvodová zpráva tuto právní normu vysvětluje: „Projevem se rozumí nejen výroky, ale i gesta, písemná podání, návrhy a jiné projevy vůle.“

V této souvislosti je vhodné upozornit na to, že § 23 ústavy z roku 1920 zněl: „Členové Národního shromáždění nemohou býti vůbec stíháni pro své hlasování ve sněmovně nebo ve sněmovních výborech. Pro výroky učiněné tam při výkonu mandátu podrobeni jsou jen disciplinární moci své sněmovny.“ (zdůraznil G. P.) Lze se však domnívat, že by dnes bylo nutno pojem „výrok“ vyložit extensivně jako „projev“.

Je tedy otázkou, proč Zaorálek i Wagnerová redukují projev na článek 17 odst. 2 Listiny: „Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu,“ ačkoliv zde ústavodárce nemínil projev definovat, nýbrž toliko zdůraznit, že svoboda projevu zahrnuje též šíření názorů nebo informací. Tento nesmysl je pak často replikovánProjev je totiž každá kommunikace směrem k jinému, a to i nonverbální, například obraz či tanec. Svlékne-li se poslanec na půdě Sněmovny do naha, nesmí být stíhán pro výtržnictví (§ 358 NTZ).

Wagnerová na svém omylu setrvala i později: „V tomto případě však šlo o právní úkon, který vedl k novému faktu v podobě zániku mandátu. Tento právní úkon lze z pohledu „projevu“ hodnotit jako tvorbu faktu (informace), nikoliv však za jeho sdělení. Sdělovat fakt (informaci) lze totiž až tehdy, když existuje.“ Wagnerová totiž nepostřehla, že vzdání se mandátu je veřejný projev vůle, neboť vedle Sněmovny je rovněž adresován voličům. Jedná se tedy nade vší pochybnost zároveň o sdělení.

A tím přicházíme k Nagygate (sp. zn. 4 VZV 5/2013), konkrétně k trestnímu stíhání Marka Šnajdra (sp. zn. 3 Tcu 76/2013, obhájce Lukáš Trojan), Petra Tluchoře (sp. zn. 3 Tcu 77/2013, obhájce Marek Nespala) a Ivana Fuksy, jemuž svědčí beneficium cohæsionis. NSČR konstatoval: „Za projev učiněný v Poslanecké sněmovně je namístě pokládat i jednání poslance v souvislosti s jeho politickou činností, a tedy také jednání vedoucí k politickým dohodám, kompromisům či politickým rozhodnutím, ať už v rámci jedné či více politických stran či jejich koalic.“ Konkrétně: „Za takový projev je v daném případě namístě pokládat i (v daných souvislostech a s ohledem na dosud učiněná skutková zjištění) jednání obviněného, pokud tento v rámci výkonu svého poslaneckého mandátu odmítl vyjádřit svůj souhlas s přijetím označených (daňových) zákonů.“ NSČR tedy konstatoval, že vzdání se mandátu nebo hlasování ve Sněmovně nemůže být předmětem úplatku. Zajímavostí je, že NSČR jako obiter dictum prohlásil státní zástupce za součást výkonné moci.

K tomu je vhodné podotknout, že všichni 3 bývalí poslanci nebyli stíháni za pokus na nezpůsobilém předmětu útoku, ale za dokonaný čin. Bylo by absurdní a v rozporu s článkem 5 ústavy: „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů,“ kdyby stranická dohoda byla kriminalisována.

Je proto nutno odmítnout kritiku rozhodnutí NSČR. Český soud totiž konečně respektoval doktrínu politické otázky. A už zcela přehnané je obvinění, že NSČR ohrozil demokracii. Byly to naopak OČTŘ, které ji ohrozily kriminalisací standardní politiky, v rozporu se zvyklostmi civilisovaných států (Greiner and Moore v Independent Commission Against Corruption (1992) 28 NSWLR 125). NSČR totiž neimmunisoval jakékoliv politické jednání, ale pouze to, které má výraz v sněmovním projevu, tj. hlasování či vzdání se mandátu.

To, že je beztrestný úplatek, včetně přímé platby, za hlasování, je věc jiná a to si musí vyřešit ústavodárce. Ústava mluví jasně. V souladu s ní je nutno vykládat též trestněprávní úmluvu o korrupci, vyhlášenou pod č. 70/2002 Sb. m. s. (PDF) Tvářit se, že stíhám úplatek a hlasování ponechávám beztrestné, není možné. Je-li konkrétní způsob hlasování výsledkem korrupce, tak je postižení korrupce zároveň postižením hlasování. Obě části téhož skutku totiž od sebe nelze oddělit a stíhání za korrupci je zároveň stíháním za hlasování.

Je pikantní, že zákonodárce novelou trestního řádu č. 178/1990 Sb. vůbec nemyslel rozšířit diplomatickou immunitu na poslaneckou. Důvodová zpráva totiž zní: „Vynětí osob požívajících výsad a imunit podle zákonů a mezinárodního práva z pravomoci orgánů činných v trestním řízení se ve smyslu tzv. Vídeňské úmluvy z 18. 4. 1961 (č. 137/1964 Sb.) upravuje tak, aby se vztahovalo i na další osoby, které nelze označit za diplomatické zástupce. Jde např. o hlavy cizích států a členy jejich vlád včetně jejich doprovodu při oficiálních návštěvách ČSSR, o rodinné příslušníky diplomatické mise a těch jejich členů, kteří mají diplomatickou hodnost.“

Updated.

10. února 2013

Spor o Palacha

Tak tady máme další megaudálost: Grebeníčkův výrok o Palachovi. Jako o každé megaudálosti o tom bylo napsáno tisíce textů. Tak čím začít, aby to nebylo jen nošení sov do Athén?

Tak asi iniciativní osnovou Jany Černochové, Jaroslavy Wenigerové, Igora Svojáka, Zdeňka Bezecného, Miroslava Kalouska, Daniela Korteho, Jany Suché a Viktora Paggia (sněmovní tisk č. 873), vinou nového webu poslanecké sněmovny jen v DOC či PDF. Podle ní se má 16. leden stát Dnem památky Jana Palacha. V současné době máme podle § 4 zákona č. 245/2000 Sb. 9 významných dnů. Význam to nemá, ale vyjadřuje to státní politiku:
  1. 27. leden – Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti
  2. 8. březen – Mezinárodní den žen
  3. 12. březen – Den přístupu České republiky k Severoatlantické smlouvě (NATO)
  4. 7. duben – Den vzdělanosti
  5. 5. květen – Květnové povstání českého lidu
  6. 15. květen – Den rodin
  7. 10. červen – Vyhlazení obce Lidice
  8. 27. červen – Den památky obětí komunistického režimu
  9. 11. listopad – Den válečných veteránů
Důvodová zpráva říká: „Zařazení Dne památky Jana Palacha mezi významné dny ČR je projevem úcty k heroickému činu mladého studenta v boji proti totalitnímu režimu a za národní suverenitu cizí mocností okupovaného státu.“ a „V západním světě se Jan Palach stal symbolem boje proti totalitní komunistické moci.“

Na to reagoval Miroslav Grebeníček takto: „Například tvrzení, že se Jan Palach stal symbolem boje proti totalitní komunistické moci, je naprosto zavádějící. Ne, Jan Palach se nezapálil na protest proti komunistické straně Československa, [Poslanci ODS bouchají do lavic a odcházejí se sálu, s nimi celá koalice a část poslanců Věcí veřejných.] jeho sympatie patřily především reformním komunistům, kteří měli podporu i všech strukturách svazu vysokoškolského studentstva.“ Tedy nic, co by nebyla pravda a proti čemu by vládní poslanci museli jakkoliv protestovat.

Nejprve k vlastnímu Palachově činu. Tomáš PecinaKapitán i Josef Mašín se domnívají, že to byl výraz psychické poruchy. Podle mne nikoliv, ale smysluplný nebyl. Už jen jeho dopis: „Naše požadavky jsou: 1. okamžité zrušení censury, 2. zákaz rozšiřování Zpráv.“ Zatímco první je liberální požadavek, který bych podepsal, druhý je požadavkem censury, tedy pravý opak prvního bodu. A to nic nemění na tom, že Zprávy či DDR Vltava byly nechutné. I okupanti mají svobodu projevu. Kapitán správně poukázal i na to, že Palach lhal. Žádná skupina pochodní neexistovala, Palach si nic nevylosoval.

Percepce Palachova činu v roce 1969. Nejlépe promluví autentické dokumenty. Sebevraždu („Počítal s možností, že zemře“) spáchal „na protest obsazení vojsky Varšavské smlouvy naší republiky“. Tedy ani slovo o kommunismu či totalitě. To potvrzují i pamětníci.

Percepce Palachova činu během Palachova týdne v roce 1989. Byl symbolem boje proti okupaci a kollaboraci; obecně nesvobody. Dnešní régime jako opak kommunismu a totality je definován jako tržní hospodářství a demokracie. O tržním hospodářství nemluvil v roce 1989 nikdo, o demokracii málokdo: „Doufají, že proklamovaná přestavba v Československu povede k zavedení demokracie, v níž bude prostor pro pluralitu názorů.“ + „O existenci Lidových milicí a o tom, zda jsou Lidové milice pro demokratickou společnost potřebné.“ Byla však myšlena ve Vodníkovském smyslu jako politika ve shodě s veřejným míněním, nikoliv v tradičním slova smyslu jako pojmenování politického systému na Západě.

Proto je nutno Vodníkovu thesi odmítnout. Nespokojenci z 80. let nechtěli kommunism odstranit, nýbrž jej reformovat. A i reformovaný kommunism zůstává totalitou. Za Pražského jara z lidských práv fungovala jen svobodu projevu. K-231, KAN i ČSSD zůstaly ve fasi přípravných výborů, zaregistrovány nebyly. Místo svobodných voleb stále existovala Národní fronta. Svoboda podnikání neexistovala, o vrácení uloupeného majetku nikdo neuvažoval etc. Jak říká Uhde: Šlo o „hodné dozorce v táboře mírného režimu“.

Na absurdity typu JXD: „Grebeníček [...] [n]eřekne, že s těmi reformními“ (Grebeníček: „jeho sympatie patřily především reformním komunistům“) snad ani nemá cenu reagovat. Tak se podívejme na vylhanou Agnieszku Holland a její Hořící keř. Ten má sice naprosto věrnou výpravu (až na auta zářící novotou), ale tím pochvaly končí. Historickou realitu neuvěřitelným způsobem zkreslila. Místo Luboše Holečka má jakéhosi nesmyslného Ondřeje Trávníčka. Místo několika ošetřujících lékařů má jednu jedinou lékařku. Natáčení Palachova projevu na magnetofon zmizelo zcela. Stejně tak ostatní upálení. První byl Josef Hlavatý, absentér a alkoholik, který těžce nesl nedávný rozvod. Není divu, že z celkem 29 pokusů o sebevraždu, v části dokonaných, měly pouze 3 „nepochybně altruistický charakter, v daném případě byly motivovány politicky“.

Hollandové smysl pro historickou věrnost svědčí i to, že evangelíka Palacha klidně označí za husitu. Pro někoho možná drobnost, pro mne důkaz, že se nesnaží rekonstruovat umělecky minulost, ale místo toho vytvořit propagandu.

Můžeme tedy uzavřít slovy jednoho kollegy: Palach se stal symbolem boje proti kommunismu a totalitě až v posledních 20 letech na základě mythologie dnešního establishmentu.

12. ledna 2013

Výsledek prvního kola presidentských voleb

V noci ze středy na čtvrtek 9./10. ledna 2013 jsem učinil volební předpověď. Teď je na čase vyhodnotit úspěšnost:
  1. Miloš Zeman – předpověď: 23 %, výsledek: 24,2 %, rozdíl: 1,2 %
  2. Karel Schwarzenberg – předpověď: 18 %, výsledek: 23,4 %, rozdíl: 5,4 %
  3. Jan Fischer – předpověď: 21 %, výsledek: 16,4 %, rozdíl: 4,6 %
  4. Jiří Dienstbier – předpověď: 17 %, výsledek: 16,1 %, rozdíl: 0,9 %
  5. Vladimír Franz – předpověď: 3 %, výsledek: 6,8 %, rozdíl: 3,8 %
  6. Zuzana Roithová – předpověď: 3 %, výsledek: 5 %, rozdíl: 2 %
  7. Táňa Fischerová – předpověď: 4 %, výsledek: 3,2 %, rozdíl: 0,8 %
  8. Přemysl Sobotka – předpověď: 5 %, výsledek: 2,5 %, rozdíl: 2,5 %
  9. Jana Bobošíková – předpověď: 6 %, výsledek: 2,4 %, rozdíl: 3,6 %
Celkem jsem se spletl o 24,8 % a jsem spokojen s předpovědí jen tam, kde je chyba menší než 1,5 %. Proč jsem se mýlil tak hodně? Největší roli hrály změny ve voličských preferencích v posledních dnech. Schwarzenberg raketově rostl, Fischer padal. Dynamicky předpovídat nedokážu.

A co ostatní chyby? S předpovědí Zemana jsem spokojen, stejně tak Dienstbiera. Naproti tomu u malých kandidátů jsem se těžce nestrefil. Franze jsem pokládal za facebookový jev, ale on je i reálný. K lidovcům mám dlouhodobou osobní animositu, ale mají reálnou podporu. Fischerovou jsem uhodl víceméně správně. Sobotku jsem těžce přecenil, myslel jsem, že členové ODS jsou loyálnější než lidovci. Bobošíkovou taky, ukazuje se, že měl pravdu Bohumil Pečinka, že je dlouhodobě na sestupu.

Kdo vyhrál? Česká media a Pravda a láska. Ačkoliv celý rok 2012 se progressivisté chovali zmateně, nakonec se přeci dokázali sjednotit na Schwarzenbergovi. Druhé kolo podle mě Schwarzenberg nevyhraje, i když svůj původní divoký předpoklad 65 : 35 pro Zemana, jsem nyní nucen revidovat na 53 : 47 pro Zemana. Motejlek se plete.

6. ledna 2013

Klausova amnestie

Celý týden česká media neřešila nic jiného než 41. amnestii po roce 1918, první Klausovu (PDF). Od dob první Havlovy amnestie (PDF) je tento institut v ČR krajně nepopulární. Tak i nynější amnestii podporuje pouze 10 % lidí, zatímco 82 % je proti, což wiki považuje za konsensus. Jsem hrdý na to, že jsem proti tomuto konsensu plebsu, který nezná milosrdenství, a stejný názor mají vesměs i obhájci, např. Tomáš Sokol (1 a 2).

Obzvláště se vyznamenali čeští novináři. Ačkoliv údajně kritisovali abolici (článek II), elektronická media byla zaplavena důsledky aggratiace (články I, III a IV), kdy bylo propuštěno cca 5 800 vězňů. Jenže aggratiace má, až na některá pochybení, vcelku standardní podobu, takže novinářská kritika je ztělesněním pokrytectví.

Vraťme se tedy k abolici, která zní: „Nařizuji, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let.

Odborná literatura doslova říká: „Za obecně vžitý předpoklad, kdy se již řízení přehoupne do své nepřiměřené délky, je praxí obecně považována doba 6 let.“ A ačkoliv je pravdou, že průtahy se v individuální stížnosti musí posuzovat případ od případu, není důvodu, proč by amnestie nemohla průtahy zobecnit. Takže stanovisko Unie státních zástupců, že amnestie nemůže „předejít úspěchu těchto obviněných u ESLP, pokud by se na něj obrátili se stížností na délku svého trestního stíhání“, je mylné a manipulativní.

Doslova pod vší kritiku je „odborný“ názor Hany Marvanové („V civilním řízení už nároky uplatnit nemohou, protože jsou promlčené“) a Václava Lásky (rozhodnutí ESLP „nikdy nevede k odpuštění povinnosti uhradit vzniklou škodu. A to jsou právě následky, které Václav Klaus svoji amnestií způsobil“), že amnestie způsobí promlčení občanskoprávního nároku na náhradu škody. Stačí si prostudovat § 112 OZ, když už neznají judikát Rc 31/1974.

Podívejme se na konkrétní případ, které amnestie údajně zmařila: H-System. Jeho organisátor, Petr Smetka, byl pravomocně odsouzen na 12 let a v současné době je v žaláři. Amnestie na tom nemění nic. Co se týká odškodnění, za přihlížení a výmluv právní zástupkyně poškozených i státu nedostali nic, přičemž „[v]ětší část poškozených ale soud odkázal s uplatněním škody na občanskoprávní řízení.“ Co se týká Smetkových podřízených (Jaroslav Eliáš, Jaroslav Vítek, Ladislav Tůma), tam amnestie skutečně trestní stíhání zastavila. Ale v čem by postavení poškozených mělo nebýt jí lepší, propagandisté nevysvětlují.

Problém je jinde. Smetka a jeho podřízení byli obviněni v prosinci 1999 a poprvé odsouzeni teprve v roce 2004. VSPH rozsudek 6. 6. 2006 pod sp. zn. 6 To 16/2005 zrušil a vydal nový: „Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněných Ing. Petra Smetky, Ing. Jaroslava Eliáše, Jaroslava Vítka a JUDr. Ladislava Tůmy zaplatit společně a nerozdílně náhradu škody poškozeným specifikovaným pod body 1 až 354. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození označení pod body 1 až 89 odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. soud prvního stupně rozhodl, že poškození uvedení pod body 1 až 612 se odkazují s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.“ Eliáše, Vítka a Tůmu vrátil na MSPH. Rozsudek VSPH potvrdil NSČR 27. 9. 2007 pod sp. zn. 5 Tdo 247/2007.

U Eliáše, Vítka a Tůmy tak následoval nechvalně známý justiční ping-pong: MSPH je odsoudil až v prosinci 2010, VSPH v červnu 2011; v prosinci 2012 ale NSČR tento rozsudek zrušil (na Internetu rozhodnutí NSČR dosud není). Jejich trestní stíhání tedy trvalo celkem 13 let. Jestli by ESLP něco neaproboval, tak je to rozhodně trestní stíhání Eliáše, Vítka a Tůmy.

Rekapitulace soudních rozhodnutí:
  1. MSPH z 19. 2. 2004, čj. 3 T 14/2001-34.905
  2. VSPH z 6. 6. 2006, sp. zn. 6 To 16/2005
  3. MSPH z 13. 12. 2010, sp. zn. 3 T 14/2001
  4. VSPH z 29. 6. 2011, sp. zn. 6 To 6/2011
  5. NSČR z 30. 10. 2012, čj. 11 Tdo 408/2012-279; zveřejněno až na Sylvestra.
Mezi 6. 6. 2006 a prosincem 2010 jsou zjevné průtahy, navíc zbytečné, protože VSPH nic nebránilo rovnou rozhodnout. NSČR by tedy nemusel rozhodovat až v prosinci 2012, nýbrž již v roce 2007, tedy o celých 5 let dříve. Do Klausovy lhůty by se s odřenýma ušima vešel.

Co je tedy příčinou vlekoucích se trestních řízení? Není to lenost státních zástupců ani soudců, ale justiční ping-pong. Možnost, aby soud II. stupně směl zrušit rozsudek, je nutno v trestním řádu bez náhrady zrušit.

Updated.

4. června 2012

Causa Bradáčová

K megaudálosti, kterou je zadržení poslance Davida Ratha při páchání těžkého zločinu (přijetí úplatku ve 4. odstavci), jsem se dlouho úmyslně nevyjadřoval, protože jsem nechtěl zaplavovat veřejný prostor dalším informačním senem. Nicméně, ukazuje se, že má další významné konsekvence, a proto bych se chtěl zaměřit na dopady sporného postupu OČTŘ na právní stát a demokracii v ČR.

Media totálně selhala: „už se tak děje, a bohužel opět ve státní televizi: čt si nechala udělat "průzkum", který jednoznačně potvrdil, že cca 90 % lidí má za to, že rath je vinen, že by měl složit mandát a že jeho stíhání je spravedlivé. já kolem sebe vnímám minimálně z poloviny záporné nebo vlažné reakce. kde jsou? ne, čt si potřebuje pojistit oprávněnost svého rozjezdu štvavé kampaně. a jak lépe to udělat, než přesunout odpovědnost na lidi. ostatně při úmrtí havla se čt "vyznamenala" stejně, ale v opačném gardu. je to už jen generátor lyrismu a kýče. p.š.

To, co nyní zažíváme, je Čunek II v podání Vesecké II – Bradáčové. Trestní právo processní bylo tak ohýbáno, že výsledek je neslučitelným s právním státem:
  1. vazba útěková, kollusní i předstižná. Jak může Rath opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokonat trestný čin, o který se pokusil, nebo vykonat trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil, když už není ani hejtman, ani radní, ani zastupitel a ani člen politické strany? Předstižná vazba je zcela nezákonná. Útěková vazba je v každém slušném státě nahrazena kaucí. A konečně kollusní vazba: Jak OČTŘ samy přiznávají, bez odposlechů nejsou schopny vyšetřit vůbec nic: „Můžete dostat oznámení, že se kdysi kdesi cosi stalo. V ten moment jste v roli archiváře, protože si vyžádáte dokumenty, které následně analyzujete. Naděje, že se dostanete k trestné činnosti, je v těchto případech dost malá. Naopak ovoce přináší, když se můžete k trestné činnosti dostat v reálném čase. Tím se rozumí, že se páchá anebo připravuje. A vy jste u toho a můžete ji zdokumentovat.“ Takže i kollusní vazba je zjevně účelová.
  2. pošlapávání místní příslušnosti. Jak to lapidárně shrnul Tomáš Pecina: „Tolik legrace bylo naposledy s Čunkem, jehož případ nejprve první parta předala jednomu místně nepříslušnému státnímu zastupitelství, aby mohl být odsouzen, a pak ho druhá parta poslala jinému, aby odsouzen být nemohl.“ Jenže zákonný soudce je ústavní oprávnění. A místní příslušnost státního zástupitelství je od zákonného soudce odvozena. Bradáčová to nakonec sama uznala a po 14 dnech případ konečně postoupila místně příslušnému státnímu zastupitelství. Své chování zdůvodnila neodkladnými úkony, což je jen velice obtížně napadnutelné. K tomu osobní poznámku. Bradáčová tvrdí, že nikdy nikdo neuvažoval, že by to mělo dozorovat městské státní zastupitelství v Praze. Ve skutečnosti jsem již 15. května 2012 ve 23.36 na Facebooku napsal: „No, to mi přijde krajně podivné. Pokud byl úplatek předán v Praze, mělo ho stíhat Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 5, nebo kde se to odehrálo. O tom, pokud vím, media mlčí.“ (Okres v. kraj je podle závažnosti skutku. Kraj stíhá ty zločiny, za něž hrozí nejméně 5 let.)
  3. dozorující státní zástupce. Bradáčová dlouhodobě uváděla media v omyl, že je dozorující státní zástupkyní. Opak zjistil až Týden. Dozorujícím státním zástupcem byl nejprve stážista Radek Bělor, pak Jiří Pražák.
Shrnuto, Bradáčová se neštítí mnoha špinavostí, pokud jí mohou prospět v její kariéře. Je však dostatečně obratná, aby se nedopouštěla kárných provinění. Nicméně zákon ohýbá až porušuje. Naštěstí si toho začínají všímat i kvalitnější media, zatímco ta ostatní pokračují v nesmyslné adoraci. (Zdá se, že Ivan Hamšík po Šafrově devastaci vrátil Reflex na vzestupnou trajektorii.)

18. března 2012

Jurodivý Slávek Popelka

V ČR proběhly velké antiestablishmentové demonstrace cca 8 000 lidí a blogy plebsu (Vodníkův Discussion Speed a Kapitánův Nautilus) k tomu mlčí. Podivné. Nicméně, kdo to zmeškal, může se podívat na velký rozhovor s protagonistou Slávkem Popelkou v ČT.

Předně bychom neměli podléhat černobílému vidění. Ačkoliv je Holešovská výzva chaotická a Národní rada nerepresentativní, plebs má v mnohém pravdu. Je ostudné, že dosud u nás na rozdíl od USA neexistuje referendum. Osnova Karolíny Peake, o kterou se media nezajímají, protože zřejmě netuší o existenci veřejného eKLEPu, je spíše zákonem, jak referendum nedělat. Vladnutí by mělo být odbornější a transparentnější. Na druhou stranu je vidět, že to hnutí je čistou negací a věrohodný positivní program nemá.

Přesto je příliš laciné plebs zešměšňovat, že nemá visi, jak změn dosáhnout. Slávek Popelka je jihomoravský patriarcha – prorok a není náhodou, že tyto protesty mají mnohem větší ohlas na Moravě než v Čechách. Na rozdíl od radikálně levicového ProAlt z pražské kavárny, který chce v leninských tradicích předvoje dělnické třídy pro lidi dělat bez lidí, Holešovská výzva buduje v anarchistických tradicích sověty a imperativní mandát (= odvolatelnost poslance). Oba instituty jsou krajně neblahé a mám obavy, že to skončí stejně jako v roce 1905 či hůře 1917 v Rusku, s tím, že ČR je přeci jen civilisovanější než carské Rusko.

Update: Glossa Bohumila Doležala, kterou podepisuji.

26. prosince 2011

Na protest proti excessivnímu státnímu smutku 2

Zatímco v první části článku jsem se zabýval činností Václava Havla před rokem 1989, v této se budu věnovat jeho působení v obnovené demokracii. Připomínám, že tuto druhou část Havlova života hodnotím positivněji než první, ale abych splnil svůj slib, soustředím se především na negativa.

Zatímco v nekrologu jeden z hlavních novinářů Pravdy a lásky, Jindřich Šídlo, jakoby naznačoval hagiografický týden, který nás čekal, protože na zesnulém nenašel stín kritiky, po těch orgiích jakoby uznal, že toho bylo moc, protože výslovně pochválil Václava Klause. Jenže Pravda a láska překročila Rubikon. Zešílevší hagiografové vytvořili takový intellektuální terror, že jen připomenout, že Václav Havel byl pouhý člověk a jako takový měl mnoho chyb, znamenalo být osočován, že málo truchlí. Je proto nutné udělat vše proto, aby Pravda a láska už nás nemohla takto tyrannisovat.

První velkou Havlovou chybou bylo úsilí o získání úřadu čs. presidenta. Dal dokonce Alexandru Dubčekovi slib, že ho v roce 1990 po volbách nahradí. Správný postup měl být právě opačný: To, že by Dubček nahradil Husáka, by byl velký symbolický políček normalisaci. Havel jako premiér by se mnohem více než v roli hlavy státu mohl soustředit na praktickou politiku a Občanské fórum by mu nesebral Václav Klaus. Slovenský president republiky by mnohem lépe dokázal zastřešovat jednání o novém nastavení federace.

Případ Bartončík. Předseda ČSL byl s největší pravděpodobností agent StB. Presidentu republiky s největší pravděpodobností slíbil, že z kandidátky odstoupí. To nesplnil. Co však nutilo Rumla a Havla toto zveřejňovat před volbami? Navíc v době zákazu jakékoliv předvolební agitace? S naprosto stejným výsledkem mohli tato fakta zveřejnit až po volbách. Je více než obtížné uvěřit, že zákon neporušili s úmyslem ČSL ve volbách poškodit.

Bylo více než sporné, aby se president republiky míchal do hospodářské transformace. Přesto to 21. srpna 1990 udělal:
Dvacet let, které jsme ztratili, má tragické následky. Je to doba růstu celé jedné generace. Dík totalitnímu systému vymizela z našich zemí lidská tvořivost, kterou předchozí režim po léta systematicky potlačoval, podnikavost, vynalézavost a um. Místo stovek a tisíců krámků a dílniček nacházíme v našich ulicích stále jen stažené rolety skrývající prostory, s nimiž čile obchodují mafie mamutích podniků bytového hospodářství. Naši zemědělci, dělníci i řemeslníci jsou stále ještě pokládáni za natolik nesvéprávné, že musí mít nad sebou rozsáhlé administrativní aparáty, které je údajně řídí, ale které jim ve skutečnosti jen komplikují život a práci a které se navíc nechávají jimi živit. Naše restaurace nejsou přívětivými místy pohostinství, pohody a přátelských setkání, ale nebezpečnými džunglemi, kde se naši i cizí hosté setkávají s neochotou a šlendriánem a jsou často i okrádáni. Není tomu tak proto, že by v pohostinství pracovali sami nepoctiví lidé. Restaurace jsou takové proto, že jsou spravovány byrokraty v nesmyslných kolosech Restaurací a jídelen, jejichž hlavním posláním není spokojenost hostů, ale jen vlastní přetrvání. Nad našimi továrnami, zemědělskými kombináty a nejrůznějšími podniky se vznášejí celá mračna zbytečných ředitelství a neschopných byrokratů. Podniky zahraničního obchodu parazitují na výrobě, prodávajíce zboží, které by si podniky dokázaly lépe a rychleji prodávat samy. Za tím vším se skrývají chapadla neviditelných mafií, které se snaží kšeftovat s majetkem, který jim nepatří, ustavují podezřelé akciové společnosti a hledají cesty, jak bezpečně ulít nelegálně získaný kapitál. Krajně temné slušovické žilky nenápadně prorůstají celým naším potravinářstvím.
Výsledek bylo, že krajně temné slušovické žilky byly rozprášeny a místo nich máme Babiše.

V roce 1991 se Václav Havel naposledy pokusil o silnější a otevřenou politickou iniciativu – prosadit novou federální ústavu. Když to nešlo standardním processem, chtěl k tomu využít tlak ulice Výzvou občanům:
Milí spoluobčané, kdysi jsem řekl na jedné z velkých manifestací, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Dnes bych k tomu rád přidal, že rozum, pokora a odpovědnost musí zvítězit nad krátkozrakostí, pýchou a svévolí. V jistém smyslu jde dnes o víc, než před dvěma lety [1989]. Tehdy šlo jen o to, zda budeme ještě nějaký čas snášet rozkládající se totalitní systém, anebo zda mu řekneme své jasné "ne". Dnes jde o to, zda se staneme civilizovanou evropskou demokracií, anebo opovrhovaným prostorem neustálých konfliktů a zmatků. Denně se přesvědčuji o tom, že jste pro první z těchto dvou alternativ. Žádám vás proto, abyste tuto svou vůli dali jasně najevo.
František Kostlán to tehdy hodnotil takto: „Václav Havel, jeden z těch, kteří při kabinetní politice a dohadování o státoprávním uspořádání zcela pominul Federální shromáždění a tím i on svým dílem napomohl rozpadávání Československa, by dnes nejraději Federální shromáždění (za pomoci opět nemyslícího davu) rozpustil a vládl pomocí dekretů sám.“ Nicméně jelcinisace československé politiky tehdy neprošla; Pravda a láska už nepatřila k mainstreamu.

V roce 1996 začaly Havlovy zdravotní problémy, takže se stáhnul z každodenní politiky. 4. ledna 1997 se znovu oženil. Jeho popularita šla ke dnu. V pátek 28. listopadu 1997 Ruml a Pilip vyzvali Klause k odstoupení z čela ODS. KDU-ČSL a ODA odešly z vlády. Václav Havel měl na sarajevském atentátu lví podíl. Kritisoval jej za to dokonce i Erik Tabery. Vrcholem byl rudolfinský projev 9. prosince 1997.

Na závěr bych se chtěl vyjádřit k humanitárnímu bombardování z 29. dubna 1999:
Dans l'intervention de l'OTAN au Kosovo, je pense qu'il y a un élément que nul ne peut contester: les raids, les bombes, ne sont pas provoqués par un intérêt matériel. Leur caractère est exclusivement humanitaire: ce qui est en jeu ici, ce sont les principes, les droits de l'homme auxquels est accordée une priorité qui passe même avant la souveraineté des Etats. Voilà ce qui rend légitime d'attaquer la Fédération yougoslave, même sans le mandat des Nations unies.
S tím lze naprosto souhlasit. Nebýt bombardování, nebyli by Miloševićem zdivočelí Srbové zastaveni.

22. prosince 2011

Na protest proti excessivnímu státnímu smutku 1

Ačkoliv vše podstatné řekl ve svém geniálním textu Jan Schneider, chtěl bych dále přispět svou troškou do mlýna. Zatímco v civilisovaných zemích trvá státní smutek pouze den, u nás konservativní vláda vyhlásila hned tři. Na protest proti tomu, abych připomněl, že Václav Havel byl jen člověk a nikoliv světec, jsem se rozhodl, že k státnímu smutku nejlépe přispěju tím, že připomenu, co se Havlovi nepovedlo. Jsem ve věčném sporu s Alešem Zemanem, kdy p. Zeman tvrdí, že člověk má za všech okolností psát pouze vyvážené texty. Osobně se však domnívám, že negativistické texty jsou vhodnou protiváhou k úděsné snaze o sekulární svatořečení. Výsledek tedy je vědomou protivou k τὸν τεθνηκóτα μὴ κακολογεῖν.



Protože rok 1989 je přirozeným zlomem i v Havlově životě, rozdělil jsem text na 2 části. V první se budu zabývat Havlem jako vůdcem opposice. Podkladem bude výtečný text Tomáše Peciny, s kterým sice vesměs nesouhlasím, nicméně je nesmírně inspirativní.

O významu dissentu se polemisuje již dlouho. Myslím, že progressivistická (pravdoláskovní) Charta 77 s nepolitickou politikou byla intelektuální ghetto bez většího dopadu. Je obrovská škoda, že se neprosadilo Bendovo a Uhlovo političtější pojetí, když už ne liberální Mandlerovo a Doležalovo zcela politické. Mandlerova analysa Charty 77 je naprosto přesná:
Výslech byl dlouhý, protože prof. Patočka, jak zaníceně vykládal, zjistil velké neznalosti vyšetřovatelů a pociťoval potřebu jim objasnit, co je obec (od starověku do nynějška), politika a jak má být politika tohoto státu demokratická. Líbilo se mu, že ho nepřerušovali a poslušně poslouchali. On sám si z výslechu odnesl dojem, že je třeba tyto lidi přesvědčovat a přesvědčit. Tehdy se stále ještě nic zvláštního nedělo. Nicméně já jsem byl zdrcen. Uvažoval-li představitel opozice takto dětinsky, nevěštilo to nic dobrého. Prof. Patočka ani netušil, jaké povahy jsou temné síly, které řídí normalizační realitu, a o vedoucí úloze strany neměl ani potuchy. Přitom právě vedoucí úloha strany byla základem Husákova režimu.
* * *
Proti chartistům sáhl režim k nebývale rozsáhlým represím. Až na to, že policejní orgány kromě výjimek obviněné fyzicky nenapadaly a netýraly, vypadalo to v Československu po Prohlášení Charty 77 spíš jako po atentátu na Heydricha než na to, že se jistá skupina občanů pokusila podat státním orgánům petici. Na nějakou dobu ovládl celou společnost strach; vypadalo to, jako že petice obsahuje bůhvíjaké protistátní reje a nikdo se nesmí dozvědět jaké.
* * *
Zato sama Charta 77 se dostala do patové situace. A jak už to v Česku chodí, nevyvodila z krajně nepříznivé situace oprávněný závěr, že její postup byl poznamenán podstatnými nedostatky, ale sáhla k úhybnému řešení. Svůj opovědní list režimu, Prohlášení Charty 77, označila za akt nikoli politický, nýbrž mravní. Už 21. ledna 1977 napsal Jan Patočka, že "…u Charty 77 nemůže jít o žádný politický akt v užším smyslu, o nižádnou konkurenci a zásah do sféry politické moci, ať už je chápána jakkoli. Charta 77 není ani spolek, ani organizace, její báze je čistě osobně-mravní a závazky, které z ní vyvěrají, mají týž charakter." Brzy poté, vysílen policejními výslechy Jan Patočka zemřel. Zanechal po sobě politicko-morální polo-organizaci, které jak policejní perzekuce, tak její vlastní programové zaměření znemožňovaly politickou činnost.
Zajímavé je Pecinovo pojetí, že Havel nebyl demokrat, ale aristokrat. Nicméně v postdemokracii v Moci bezmocných (1978) vidím spíše dozvuky doznívajícího Havlova socialismu než pozdější elitářství, odpor k volbám, politickým stranám a klassické politice.

Širší Pecinovy úvahy o české historii jsou neméně zajímavé. Bylo by zajímavé zjistit, kdy Češi akceptovali kommunism jako legitimní. Zatímco v roce 1954, posledním roce terroru, to ještě zřejmě nebylo, rok 1956 byl rokem velkých změn, nicméně etablovaného régimu. Proto by klíč měl asi být v roce 1955, kdy se prakticky nic nestalo.

Větu: „Až ruská okupace ukázala Čechům a Slovákům, kde je jejich místo v Evropě, a jaké jsou limity jejich přípustných ambicí,“ považuji za formulačně nešťastnou. Nicméně, vraťme se k našemu hrdinovi, očima Josefa Škvoreckého: "Hejl!" vzdychl Očenáš. "Má dojem, že hraje důležitou politickou roli v důležitým historickým období. Z klinickýho hlediska je to psychopat s mučednickým komplexem."

Souhlasím, že katalogy Quelle, Neckermann a Otto a časopis Bravo měly větší význam než celá Charta 77. Magnet tomu nemohl konkurovat. Moralistní jazyk Charty 77 byl zcela bez významu. Nekommunistů bylo více, ale lidé se vyjadřovali marxisticky až do roku 1990, kdy veřejný diskurs přepóloval Václav Klaus a jeho kollegové. Havel na to neměl sebemenší vliv. Nicméně to přepólování se zcela nezdařilo, vizte představy většiny lidí nad 50 o ekonomii. Rozhodující roli tam stále hraje přisvojování si nadhodnoty.

19. prosince 2011

Václav Havel

Ačkoliv jsem si nemyslel, že elektronická media odbydou smrt Václava Havla, jejíž brzký příchod byl v posledních měsících Havlova života zjevný, 30vteřinovým shotem, co je moc, to je moc. V orgiích byzantinismu se překonávala zejména Česká televise a překvapivě též TV Prima. Český národ tyto patolízaly po zásluze odměnil. Ale obávám se, že poučení si z toho nevezme nikdo.

Aby nebylo mýlky. Václava Havla považuji za postavu spíše positivní a za to, co se nyní právě děje, nijak nemůže. Přesto je více než varovné, že se officiální smutek liší od officiálního smutku za Kim Čong-ila jen v míře a způsobu. Český národ je více orientální, než by se na první pohled zdálo.

Havel byl člověk, který polarisoval společnost. Je pravdou, že negativních zamyšlení nad jeho životem je málo a jen menšina z nich je přínosná. Asi nejvíce to bylo přetištění textu ze sborníku Ve jménu socialismu a šťastného života proti rozvratníkům a samozvancům z doby campagne proti Chartě 77. Český Komsomol si naivně myslel, že v ČR panuje svoboda slova. Na rozdíl od neonacistů z Národního odporu své stránky měl na .cz. Už nemá, nějaký bdělý strážce Havlova odkazu je vypnul.

Naštěstí ten faktografický text normalisační propagandy přetiskli jinde. Zajímavý je především tím, že si všímá toho, jak se Havel stal vůdcem čs. opposice. Bylo to díky mezinárodnímu věhlasu, který získal díky absurdní hře Zahradní slavnost (1963), která se potom s úspěchem hrála v Západním Německu.

Následovalo engagement v Tváři, jediném nemarxististickém společenském časopisu kommunistického Československa. Havel se stal natolik známým, že aspiroval do vedení Svazu československých spisovatelů. Za Pražského jara byl již tak slavný, že se společně s Václavem Černým a Ivanem Svitákem dostali jako jediní nekommunističtí intellektuálové do Poučení z krisového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ.

Roli Havla jako vůdce opposice pěkně mapuje Patočka. Byl významný mýthotvůrce, zejména v Dopisu Husákovi (1975) a Moci bezmocných (1978), přičemž v jeho textech je mnoho objevných postřehů: „Za tento levný „domov“ platí ovšem člověk draho: abdikací na vlastní rozum, svědomí a odpovědnost: vždyť integrální součástí převzaté ideologie je delegování rozumu a svědomí do rukou nadřízených, totiž princip identifikace centra moci s centrem pravdy (v našem případě jde o bezprostřední navázání na byzantský césaropapismus, v němž nejvyšší instance světská je i nejvyšší in­stancí duchovní). Je pravda, že navzdory tomu vše­mu tato ideologie – aspoň na ploše našeho bloku – příliš velký vliv na člověka už nemá (snad mimo Rusko, kde stále ještě asi převládá nevolnické vědomí s jeho slepě osudovou úctou k vrchnosti a auto­matickou identifikací se vším, co vrchnost tvrdí, kombinované s velmocenským patriotismem, pro nějž jsou zájmy říše tradičně vyšší než zájmy člověka).“

Tohle pořád ještě málo probádné období osvětlují i osobní vzpomínky, například Johna Boka, který činnost Václava Havla dělí na dobu, kdy s ním kamarádil („I když zůstal tím stejným Václavem, lidi jako jsem já opustil už dříve. Tím, že se začal kamarádit s Čalfama a Bakalama, se dostal do jiné dimenze.“), a kdy kamarádil s jinými („Nemyslím na paní Veškrnovou, nějaké ptáky, Čalfy, Bakaly, ale myslím na Olgu.“). To o českém dissentu říká mnohé.

Role Václava Havla po roce 1989 je všeobecně známá. Je proto zajímavé, co o ní soudí přední ideologové Pravdy a lásky. Erik Tabery přiznává: „Na začátku devadesátých let se chvíli zdálo, že si chce ukrojit více moci, než mu náleží. Když mu ale poslanci dali oprávněně najevo, že s tím nesouhlasí, tak ustoupil a svou roli přijal. Někdy se angažoval příliš málo (to když Klausova vláda přestala dělat reformy) a někdy příliš mnoho (po pádu Klause v roce 1997). Ke konci své funkce se příliš uzavřel a málo komunikoval s veřejností.“

Překvapivě kritický je i Jiří Pehe (bilance k Havlovým 75. narozeninám + nekrolog), který byl druhdy vnímaný jako hlavní Havlův ideolog. Ukazuje se, že Pehe sleduje své vlastní zájmy ve vybudování quasireligiosního hnutí: „Představitelé nejrůznějších nových hnutí „rozhořčených“ jako by si četli v Havlově brilantním eseji „Politika a svědomí“. Stejně jako tehdejší Havel věří, že může existovat něco jako „antipolitická politika“. To neznamená, že jsou v opozici vůči politice, naopak chtějí zprivatizovanou politiku osvobodit od odosobněných aparátů závislých na moci peněz. Chtějí politiku zdola, „politiku rostoucí ze srdce, nikoli z teze“.“ Jaká škoda, že si Pehe opět plete levicové liberály a progressivisty: „Pro český politický a intelektuální diskurz bylo v první polovině 90. let doslova smrtící, že k dominantní neoliberální propagandě neexistovala sebevědomá levicově liberální alternativa. Havel je přitom svým založením levicový liberál, a mohl zde sehrát velmi pozitivní roli.“ Na druhé straně Pehe aktivně buduje Havlův kult a moralistní kitsch, nepochopení rozdílu mezi náboženstvím a politikou: „Lidé, kteří Pravdu a Lásku ironizovali, se vlastně svými odsudky na adresu „planého moralizování“ vysmívali slušnosti. Nepochopili, že to, že jste svým způsobem právě Vy dokázal (spolu)položit na lopatky nelidský režim, bylo dílem slušnosti. A že i v demokratických poměrech jste se tudíž logicky stavěl na stranu slušnosti, tedy, řečeno poněkud pateticky, Pravdy a Lásky.“ Je pro mne otázkou, proč si všichni tito dobří lidé pletou epochu (= časový bod) a éru (= doba).

V processu Havlova svatořečení pokračuje Jindřich Šídlo: „Václav Havel se stal zárukou, že si tahle část světa zaslouží být brána vážně a že si také zaslouží pomoci.“ Nepřekvapivě se k tomuto trendu přidal přední neokonservativec, Roman Joch: „Nezřídka to byl pouze on, kdo z hlediska mezinárodního a z hlediska loajality vůči spojencům zachraňoval čest naší země.“

Vyvážený je text Tomáše Peciny, přesto je překvapivě slabý. Pecina podlehl své touze mythologisovat českou historii, jak často vidíme na stránkách Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Potřeba hrdiny mohla snad fungovat v roce 1990, ale ne v roce 2011. Od intrik během Sarajeva (1997), kdy Havel nakonec díky opposiční smlouvě (1998) prohrál, přestali progressivisté a Havel jako jejich representant s nimi, hrát v české politice klíčovou roli. Stejně tak dissidentskému mýthu o normalisaci zasadila historická věda v poslední době těžké rány.

Tento text tak nelze uzavřít lépe než slovy Václava Havla: „obrací se k lepší, ale už uzavřené minulosti, kdy byli všichni jednotni; na jejím ocenění nelze totiž už celkem nic zkazit, je to bez rizika, všem se tím lze zavděčit a lze si dokonce takovým odkazem k minulé národní slávě docela dobře nalhat, že je vlastně všechno v pořádku, protože Češi jsou staří kabrňáci.“

Update: Další příspěvek k mythologisaci. Švehla se mýlí snad ve všem.

18. dubna 2010

Ad usum Delphini

64svazková sbírka klassiků (1670–98) pro potřeby syna Ludvíka XIV. byla očištěna od nevhodných výrazů. Např. Racineova Esther byla očištěna takto: Místo Lorsque le roi, contre elle enflammé de dépit / La chassa de son trône ainsi que de son lit bylo Lorsque le roi, contre elle enflammé de dépit / La chassa de son trône ainsi que de sa court. Největším expertem na podobnou očistu byl Thomas Bowdler (1754–1825), který purifikoval Shakespearea.

Nová doba přináší nové problémy. Ruští spisovatelé adaptovali/plagiovali pro potřeby kommunistické výchovy Le avventure di Pinocchio (1883) Carlo Collodiho jako Золотой ключик, или Приключения Буратино (1936) Alexeje Tolského, The Wonderful Wizard of Oz (1900) L. Franka Bauma jako Волшебник Изумрудного города (1939) Alexandra Volkova a The Story of Doctor Dolittle, Being the History of His Peculiar Life at Home and Astonishing Adventures in Foreign Parts (1920) Hugha Loftinga jako Айболит (1929) Korneje Čukovského.

Opačný osud potkal Honzíkovu cestu (1954) Bohumila Říhy (1907–1987). Myslím, že tato bowdlerisace byla zcela zbytečná. Jiná je otázka rasových a interethnických vztahů. Uncle Tom's Cabin; or, Life Among the Lowly (1852) Harriet Beecher Stoweové utvrzuje v rasových stereotypech. To samé Doctor Dolittle: For the Prince's face had turned as white as snow, and his eyes, which had been mud-colored, were a manly gray!

A tím se dostáváme k Josefu Ladovi (1887–1957), který žil v době, kdy byl rasism (v animované versi (kolem 3. minuty) není ethnicita zmíněna) a antisemitism naprosto běžný. Když byl v roce 2005 Kocour Mikeš (1936) vyřazen ze seznamu doporučené četby, příliš pozornosti to nevyvolalo. Opak nastal prohlášením Roma Realia. To byla megaudálost, která na Facebooku i jinde vyvolala poprask. Václava Miku nepodpořil prakticky žádný romský spolek, od svých nejasných slov se nakonec distancoval i sám autor. MŠMT navrhuje Mikeše používat pouze jako studijní pomůcku pro xenofobii.

Nemá však Miko pravdu? Samozřejmě, že má. Kocour Mikeš utvrzuje české děti v stereotypech o Romech naprosto stejně jako Chaloupka strýčka Toma americké děti v stereotypech o Afroameričanech. Řešení? Nečíst Kocoura Mikeše mi přijde jako ochuzení. Proto se mi zdá lepší postupovat jako kommunisté v roce 1972 při natáčení večerníčku: Rasistickou větu škrnout.

Na celé affaiře tak zůstává překvapivá pouze síla odporu k Mikově iniciativě. Zřejmě je xenofobie v Češích zakořeněna více, než by nám bylo libo. Saša Uhlová to pojmenovala přesně: Absurdní mediální kauza „Kocour Mikeš“ mohla vzniknout jen proto, že představuje přesně to, po čem mnozí lidé touží. Možnost prezentovat beztrestně své předsudky a spolu s ostatními se utvrzovat v tom, že je to normální.

Updated.

8. února 2010

Balkánský řezník Milošević

Vodník z neznámého důvodu odkazuje na hlavní orgán českých spikleneckých theorií, Czech free press, ačkoliv článek, který ho tak ohromil, vyšel na Net Socanovi. Je to hanebná kombinace obhajoby vraha a spikleneckých theorií, takže ve výsledku smrtící cocktail. Je to podobné, jako kdyby někdo napsal podobný článek o Hitlerovi nebo Stalinovi.

Jaká jsou fakta? Balkánský řezník, který se nesmířil s koncem Velkého Srbska, rozpoutal celkem 4 války: se Slovinskem, s Chorvatskem, s Bosnou a Hercegovinou a s Kosovou. (Tyto státy s nikým problém neměly, zato Srbsko za Miloševiće se všemi sousedy. Jasný důkaz, kdo je viník aggresse.) V Srbsku samotném udržoval odpornou diktaturu, nechal unést a zavraždit Ivana Stamboliće a pokusil se zavraždit Vuka Draškoviće. To vše stačí k tomu, aby takovou kreaturu žádný solidní člověk nehájil.

Co se týká údajné vraždy, je krevními testy dokázáno, že nebral léky, které měl brát. Stejně tak je dokázáno, že Milošević měl ve vězení značnou míru volnosti. Milošević se pokusil o vysokou hru: Chtěl si zhoršit zdravotní stav natolik, aby byl propuštěn do ošetřování v Rusku. To nezvádl a místo toho zemřel.

Jenže stoupence spikleneckých theorií (a. k. a. "podstatná část lidí, kteří se o problematiku aspoň minimálně zajímají") nepřesvědčí nikdy nic. Ti jsou schopni tvrdit, že Rusko v letech 1917–91 neexistovalo. Puncované vrahy typu Apise, Mikuláše II., Lenina či Miloševiće jsou schopni prohlásit za nevinné a ještě navíc tvrdit, že Západ takto notorickým vrahům nebyl schopen dokázat vinu. Ne, kdyby se Milošević sám nezabil, tak by dopadl jako Saddám, stejný výtečník jako on.

Proto debatovat se stoupenci spikleneckých theorií má asi tak stejný smysl jako vysvětlovat pravoslavnému význam slova "primát".

22. listopadu 2009

Reforma právnického studia

Jako poctu prof. Vojtěchu Ceplovi, který nedávno po těžké nemoci zemřel, vybírám některé myšlenky ze dvou jeho textů:
Krize české justice a legislativy má své nejhlubší kořeny v odcizení práva od morálky. Tím, že v posledních padesáti letech totalitní režim zneužil právo k utiskování obyvatelstva, došlo k devastaci právního vědomí občanů. Komunisté prohlásili právo za nástroj k ovládání společnosti a také je tak praktikovali. Kromě toho součástí „vědeckého světového názoru“ byla víra v budoucí postupný zánik státu a práva. Vinou toho se české právnictví a právní teorie dostaly v druhé polovině minulého století do naprosté izolace od hlavního proudu právnického myšlení ve svobodné části světa.

Dobrá znalost a přijímání práva jsou v České republice většinou občanů podceňovány, ačkoli vyspělé právní a mravní vědomí je důležitější než psané právo a jeho vymáhání. Mimochodem: všimněte si, jak postupně probíhá vývoj převládajícího názoru na řešení problémů v této oblasti. Nejprve všichni zdůrazňovali, že chybí legislativa, po určité době se to změnilo ve volání po vymahatelnosti práva. Teprve nyní začínáme doceňovat význam psychologického rozměru práva, neboť nejpodstatnější složkou práva není ani legislativa, ani fungování justice, nýbrž to, aby lidé dobře znali pravidla chování a dobrovolně je dodržovali. Vysoká úroveň mravní a právní kultury, v níž jsou obě složky v souladu, je totiž nejdůležitějším zdrojem bohatství a prosperity spravedlivé společnosti.

Vysokoškolský zákon příliš posílil akademickou samosprávu, a tak dochází k „zabetonování“ stávajícího systému. Protože děkani jsou voleni akademickým senátem, zvoleni jsou zpravidla ti kandidáti, kteří zaručují jistotu a stabilitu nenarušovanou soutěžením a inovacemi. Akademické senáty prosazují hlavně vlastní zájmy a jistoty učitelů. Každá změna a reforma, například ve studijním plánu, totiž ohrožuje pracovní místa, například zrušením některých zastaralých a nadbytečných oborů. To logicky posiluje obranné reakce proti změnám. Síla setrvačnosti zavedených pořádků je nyní „zevnitř“, bez vnější podpory, nepřekonatelná.

Fakticky se tichou cestou ujalo vlády dálkové studium, které je eufemisticky označováno za distanční. Namísto metody interaktivního studia, jehož podmínkou je stálá přítomnost studentů, na pražské právnické fakultě se převážně zkouší. Pravidelné výuky se zúčastňují jen studenti, kteří mají zájem. Je pravda, že tito studenti mohou mnoho získat, ale minimální standard profesionální úrovně pro všechny těmito (ne)pořádky rozhodně není zaručen.

Základem zůstávají klasické přednášky ve velkých posluchárnách. Tento tradiční způsob výuky, který vznikl v době, kdy nebyly knihy a lektor četl svou učebnici, zatímco studenti si dělali poznámky, v současnosti zaniká. V posledních desetiletích se nejlepší zahraniční právnické fakulty reformovaly po vzoru lékařských fakult v tom smyslu, že výuka probíhá hlavně cestou simulací, nebo dokonce i skutečným prováděním profesionálních činností, které absolventi budou vykonávat po ukončení studia. Jinými slovy: sofistikované profese se nejefektivněji vyučují nácvikem základních profesních činností.

Jedním ze základních úkolů moderních vysokoškolských učitelů je chránit studenty před nadbytečnými informacemi a poskytovat jim podstatné a základní znalosti. U nás je požadována při zkouškách, které jsou většinou ústní, příliš detailní a rozsáhlá znalost obsahu a vývoje právních předpisů, namísto důkladného osvojování si základních metod práce a samostatného vyhledávání informací. Studenti většinu rychle nabiflovaných poznatků pochopitelně po zkouškách zapomínají, a tak se učí vlastní profesi teprve v praxi. Kromě toho ústní zkoušky nemohou být objektivní, a protože není nikterak honorována průběžná studijní práce, je studium neurotizující. Radost z poznání a studia v pohodě na našich právnických fakultách nyní neexistuje.

* * *

Hlavní zájem je, aby nedošlo ke změnám. Protože každá změna studijního plánu ohrožuje některé učitele. Chcete-li například některý obor redukovat, zavést nový obor, uvnitř toho učitelského sboru musí být pohyb. Musí tam lidé přicházet a odcházet, má-li to být elitní sbor. Dokonce tam musí být soustava lidí, kteří neustále odcházejí, protože v té soutěži se neuplatní. Toto je u nás naprosto zablokováno. Jednak pracovním zákonodárstvím, které takto záporně působí ve všech oblastech společnosti.

O obsahu té regulace, termín v odborné literatuře, který ve srovnávací pravovědě převládl, je "defenzivní formalizmus postkomunistických právníků". Nechtějí se dopouštět kritiky obsahu norem. Nejlepší právník je takový právník, který dobře zná právo. Já chci mít na všechno předpisy a pokud možno nerad se dopouštím vlastních volnějších interpretací. Protože za ně nesu odpovědnost. Já chci mít na všechno legislativu,co nejpodrobnější a zevrubné procedury. Tím se ovšem ten systém stává komplikovaným, nepřehledným dokonce neinteligibilním tj. nesrozumitelným i odborníkům.

A je to stejný nedostatek, jako když co do metody v našem vzdělávání … … převládá v něm výuka historických disciplín. To vzniklo už v 19. století kdy se čeští právníci vymezovali proti německým, v obrození. Vlastně bojovalo se za obrození. Nacionalizmus vlastně ve skladbě disciplín převládnul. První dva roky na právnických fakultách je spousta historických disciplín, které jinde nemají obdobu. Historie práva se jinde učí zpravidla jako výběrový předmět na konci studia. U nás právní historie převládá, protože také byl ten program postaven na převládající teorii, věřte mi to nebo ne, devatenáctého století, kde dominovala víra v to, že historické vzdělání je pro právníka nejdůležitější.

To jsou všechno zaostalosti metody. Další nevýhoda je, že je příliš rozptýlen ten studijní program na mnoho disciplín, okrajových. A ztrácí se ten hlavní podstatný proud, těch hlavních disciplín. Rozdělení na katedry vede k určité rovnosti těch disciplín, které jsou si ale nerovny, poněvadž některé jsou mnohem důležitější, podstatnější a frekventovanější v praxi. Některé jsou velmi okrajové. Učitelé jsou úzce specializováni takže potom nemají rozhled po celé té profesi.

Učitelé stráví desítky a stovky hodin jenom ústními zkouškami. To je fakulta na které se hodně zkouší a málo učí. Ten systém zkoušek je také zastaralý. Mělo by tam být mnohem více písemných zkoušek, příkladů, které se řeší. Nikoli abstraktních povídání, které vedou k biflování těch studentů, kteří se rychle naučí velké objemy informací, které v zápětí musejí zapomenout.

6. dubna 2009

Faraonism

"23hodinová" (jak na hodinu přesně uváděla česká media) návštěva amerického presidenta v ČR mne vede k širšímu zamyšlení na tímto fenoménem.

Je nekritické zbožštění živého člověka otázkou až poslední doby? Vzpomeňme na JFK, který vyvolával stejné emoce jako nyní Barack Obama, a Bohumil Doležal dodnes na něm nekriticky nevidí žádnou chybu. Nebo Adolf Hitler, který měl dokonce to štěstí, že byl po své smrti prohlášen za ztělesnění Satana na zemi, na což doplatil David Irving, kterého na rozdíl od všech ostatních popíračů nezajímají plynové komory, ale právě především Führer. Nezapomenu na scénu z filmu Zánik, kdy si Hitler vybírá svou sekretářku.

Nebo je to starší fenomén? Vzpomeňme na francouzské krále, kteří měli schopnost uzdravovat. Ježíše Krista, který je officiálním Bohem pro všechny křesťany. A tak můžeme pokračovat od Beatles až k faraonům.

Zdá se, že je v lidské povaze vyvolit si živého člověka z masa a kostí a z něho pak udělat včelí královnu. Osobně jsou mi podobné emoce cizí. Ačkoliv si některých lidí velice vážím, nepovažuji je, přes jejich charisma, za ztělesnění Boží. Na nadnárodní celebrity jsem se byl podívat jen 3x: na Ottu Habsburského, protože náš král je náš král, na Juana Carlose, protože navštívil španělské město, kde jsem zrovna byl i já, a na Alžbětu II., když byla v Praze, protože anglická královna je anglická královna.

11. prosince 2006

Zemřel Augusto Pinochet

Nechť se Hospodin slituje nad jeho duší.

Zajímavé, ač ne příliš překvapivé, je vyjádření Margarety Thatcherové, která truchlí nad jeho odchodem. Ctitelé Margarety Thatcherové, čeští "pravičáci", z valné části (ne všichni!) hájili Pinocheta jako zachránce Chille před komunismem. Takových apologetů je zde na "levičáckém" Západě pořídku. Že při té záchraně "lítaly třísky" rukama takových chilských Aloisů Grebeníčků, to českým "pravičákům", zdá se, dodnes nedošlo. Nedošlo a nedojde jim asi i mnoho dalších věcí, ale to necháme jiným článkům. Tento nekrolog nad Pinochetem budiž zejména smutným pokrčením ramen nad ideologickou zaslepeností některých lidí - obětí totalitní černobílosti.