Neodpovědnost je zakotvena v článku 27 odst. 1 až 3 ústavy, přičemž odstavec 2 zní: „Za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat. Poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem.“ Důvodová zpráva tuto právní normu vysvětluje: „Projevem se rozumí nejen výroky, ale i gesta, písemná podání, návrhy a jiné projevy vůle.“
V této souvislosti je vhodné upozornit na to, že § 23 ústavy z roku 1920 zněl: „Členové Národního shromáždění nemohou býti vůbec stíháni pro své hlasování ve sněmovně nebo ve sněmovních výborech. Pro výroky učiněné tam při výkonu mandátu podrobeni jsou jen disciplinární moci své sněmovny.“ (zdůraznil G. P.) Lze se však domnívat, že by dnes bylo nutno pojem „výrok“ vyložit extensivně jako „projev“.
Je tedy otázkou, proč Zaorálek i Wagnerová redukují projev na článek 17 odst. 2 Listiny: „Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu,“ ačkoliv zde ústavodárce nemínil projev definovat, nýbrž toliko zdůraznit, že svoboda projevu zahrnuje též šíření názorů nebo informací. Tento nesmysl je pak často replikován. Projev je totiž každá kommunikace směrem k jinému, a to i nonverbální, například obraz či tanec. Svlékne-li se poslanec na půdě Sněmovny do naha, nesmí být stíhán pro výtržnictví (§ 358 NTZ).
Wagnerová na svém omylu setrvala i později: „V tomto případě však šlo o právní úkon, který vedl k novému faktu v podobě zániku mandátu. Tento právní úkon lze z pohledu „projevu“ hodnotit jako tvorbu faktu (informace), nikoliv však za jeho sdělení. Sdělovat fakt (informaci) lze totiž až tehdy, když existuje.“ Wagnerová totiž nepostřehla, že vzdání se mandátu je veřejný projev vůle, neboť vedle Sněmovny je rovněž adresován voličům. Jedná se tedy nade vší pochybnost zároveň o sdělení.
A tím přicházíme k Nagygate (sp. zn. 4 VZV 5/2013), konkrétně k trestnímu stíhání Marka Šnajdra (sp. zn. 3 Tcu 76/2013, obhájce Lukáš Trojan), Petra Tluchoře (sp. zn. 3 Tcu 77/2013, obhájce Marek Nespala) a Ivana Fuksy, jemuž svědčí beneficium cohæsionis. NSČR konstatoval: „Za projev učiněný v Poslanecké sněmovně je namístě pokládat i jednání poslance v souvislosti s jeho politickou činností, a tedy také jednání vedoucí k politickým dohodám, kompromisům či politickým rozhodnutím, ať už v rámci jedné či více politických stran či jejich koalic.“ Konkrétně: „Za takový projev je v daném případě namístě pokládat i (v daných souvislostech a s ohledem na dosud učiněná skutková zjištění) jednání obviněného, pokud tento v rámci výkonu svého poslaneckého mandátu odmítl vyjádřit svůj souhlas s přijetím označených (daňových) zákonů.“ NSČR tedy konstatoval, že vzdání se mandátu nebo hlasování ve Sněmovně nemůže být předmětem úplatku. Zajímavostí je, že NSČR jako obiter dictum prohlásil státní zástupce za součást výkonné moci.
K tomu je vhodné podotknout, že všichni 3 bývalí poslanci nebyli stíháni za pokus na nezpůsobilém předmětu útoku, ale za dokonaný čin. Bylo by absurdní a v rozporu s článkem 5 ústavy: „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů,“ kdyby stranická dohoda byla kriminalisována.
Je proto nutno odmítnout kritiku rozhodnutí NSČR. Český soud totiž konečně respektoval doktrínu politické otázky. A už zcela přehnané je obvinění, že NSČR ohrozil demokracii. Byly to naopak OČTŘ, které ji ohrozily kriminalisací standardní politiky, v rozporu se zvyklostmi civilisovaných států (Greiner and Moore v Independent Commission Against Corruption (1992) 28 NSWLR 125). NSČR totiž neimmunisoval jakékoliv politické jednání, ale pouze to, které má výraz v sněmovním projevu, tj. hlasování či vzdání se mandátu.
To, že je beztrestný úplatek, včetně přímé platby, za hlasování, je věc jiná a to si musí vyřešit ústavodárce. Ústava mluví jasně. V souladu s ní je nutno vykládat též trestněprávní úmluvu o korrupci, vyhlášenou pod č. 70/2002 Sb. m. s. (PDF) Tvářit se, že stíhám úplatek a hlasování ponechávám beztrestné, není možné. Je-li konkrétní způsob hlasování výsledkem korrupce, tak je postižení korrupce zároveň postižením hlasování. Obě části téhož skutku totiž od sebe nelze oddělit a stíhání za korrupci je zároveň stíháním za hlasování.
Je pikantní, že zákonodárce novelou trestního řádu č. 178/1990 Sb. vůbec nemyslel rozšířit diplomatickou immunitu na poslaneckou. Důvodová zpráva totiž zní: „Vynětí osob požívajících výsad a imunit podle zákonů a mezinárodního práva z pravomoci orgánů činných v trestním řízení se ve smyslu tzv. Vídeňské úmluvy z 18. 4. 1961 (č. 137/1964 Sb.) upravuje tak, aby se vztahovalo i na další osoby, které nelze označit za diplomatické zástupce. Jde např. o hlavy cizích států a členy jejich vlád včetně jejich doprovodu při oficiálních návštěvách ČSSR, o rodinné příslušníky diplomatické mise a těch jejich členů, kteří mají diplomatickou hodnost.“
Updated.
Updated.
Problém jste zjednodušil až brutálně. Snad si najdu čas něco k tomu napsat.
OdpovědětVymazat"v rozporu se zvyklostmi civilisovaných států"
OdpovědětVymazatTady ovšem záměrně lžete. Jak ICAC, tak odvolací soud jasně konstatovaly, že jejich činy byly korupcí podle článku 8 ICAC Act. Nicméně soud konstatoval, že rozhodnutí ICAC nebylo v její jurisdikci a že jejich chování nebylo důvodem k odvolání na základě šlánku 8 ICAC Act.
Stejně tak se jednalo o korupci podle terminologie profesora Harvardu Dennise F. Thompsona:"Legislative corruption is institutional insofar as the gain a member receives is political rather than personal, the service the member provides is procedurally improper, and the connection between the gain and the service has a tendency to damage the legislature or the democratic process . . . Recognizing institutional corruption is not always easy because it is so closely related to conduct that is a perfectly acceptable part of political life".
http://projects.iq.harvard.edu/files/gov2126/files/philpcorruption.pdf
Nemluvě o případu guvernéra státu Illinois, který byl odsouzen na 14 let za to, že požadoval nějakou funkci či post za to, že jmenuje někoho senátorem.
Prostě a jednoduše, V žádném případě chování exposlanců nebyla "standardní" politika civilizovaných států.
Pepo, jestli budete trollovat, tak Vás budu mazat.
OdpovědětVymazatCituji wiki: "Greiner successfully appealed against the finding in the New South Wales Court of Appeal, which in a 2-1 vote on 21 August 1992 overturned the ICAC findings.[14] The court found that ICAC had "exceeded its jurisdiction" in ruling against the two ministers[15] and granted "declaratory relief that the Commission's report was wrong in law"."
„Stejně tak se jednalo o korupci“
V ČR se tomu zase nepřesně říká „politická korrupce“. Podstatné je, že to není trestný čin a Vy píšete banality.
za to, že jmenuje někoho senátorem
Tedy korrupce. Stačí, kdybyste jen trochu uvažoval.
„V žádném případě chování exposlanců nebyla "standardní" politika civilizovaných států.“
Lžete. Stačí, když si pořádně nastudujete australský případ.
Zaujalo mě, že NS ve svých usneseních hodnotí, které motivy pro hlasovaní poslanců je třeba považovat za legitimní a mezi těmi vynechává snahu zajistit si funkce. To by asi neudělal soud, který chce respektovat doktrínu politické otázky. Ale možná nás NS nechtěl toliko poučit o politické morálce, ale spíš kolíkuje území pro budoucí trestní stíhání. Snad by stačilo vypustit ze skutkové věty, že poslanci nějak hlasovali, vymezit jednání mimo půdu sněmovny a stíhání může pokračovat.
OdpovědětVymazatKdo tady trolluje proboha svatého? Já jsem vám dal jasný odkaz, kde máte napsáno, že odvolací soud jasně řekl, že jejich jednání bylo korupcí na základě článku 8 ICAC Act. V tom odkazu máte to rozhodnutí pěkně odcitováno. Proč tady lžete? Nezlobte se na mne, ale chováte se jako prase. To rozhodnutí australského soudu je naprosto jasné.
OdpovědětVymazatUž se mi to podařilo zkopírovat. Původní pdf bylo uzamčeno, takže jsem s tím měl problémy. Přesně co jsem tvrdil:
OdpovědětVymazat"In August 1992 the Court of Appeal agreed that conduct fell within Section 8 of the Act, but, by a majority of 2 to 1, found that this conduct did not constitute reasonable grounds for dismissal under section 9. The initial report of the commission was declared to be `without or in excess of jurisdiction, and is a
nullity'"
A propos, když je to podle vás standardní politika ve vyspělých státech, proč byl Greiner poslanci donucen vzdát se funkce? Jak je to možné, když je to standardní politika? Poslanci v Jižním Walesu si zřejmě mysleli něco jiného.
OdpovědětVymazatPepo, dostal jste varování a neuposlechl jste. Na tomto blogu jste tedy skončil. Ať napíšete úplně cokoliv, bude to smazáno. Následky si přičítejte svému prasáckému chování.
OdpovědětVymazatKdybyste měl alespoň elementární pojetí o právu, tak byste věděl, že článek 8 ICAC Act stanoví jen technické předpoklady korrupčního chování, čímž může být všechno až po vraždu (písmeno w)). Podstatný je proto článek 9, který stanoví, že se nejedná o korrupční chování, pokud nemá potřebnou kvalitu, zejména se nejedná o trestný čin. A to právě v Greiner v ICAC nemělo. Q. E. D.
Greiner byl nucen vzdát se funkce, protože jeho chování bylo kritisováno. O jeho amorálnosti, stejně jako v ČR, nikdo nepochybuje. Ale to byste si nesměl plést právo a morálku.
A tak je to se všemi Vašimi příspěvky. Pletete si základní věci a člověk musí věnovat spoustu času tomu, aby Vaše blbosti vyvrátil. Váš přínos je tedy záporný, a proto máte zakázáno sem psát. Doufám, že tato jasná slova chápete i přes své mentální znevýhodnění a nebudu nucen Vás mazat.