12. září 2014

Tři konservatismy

Ačkoliv dělení konservatismu na realistický (paleo-) a idealistický (neo-) je užitečné, po rozhovoru s Romanem Jochem mám pocit, že za úvahu stojí též tripartice. A protože laboratoří politiky je Francie, lze vycházet z francouzských politických směrů:
  1. bourbonský (uprostřed): tradicionalismus. Lze ho ztotožnit s paleokonservatismem. Ve Francii ho nejvíce zastupuje populistická Národní fronta. Positivní vztah k náboženství.
  2. orléanistický (vlevo): modernismus. Lze ho ztotožnit s neokonservatismem. Ve Francii ho zastupuje liberální Demokratické hnutí. Positivní vztah k podnikání.
  3. bonapartistický (vpravo): autoritářství. Ve Francii ho zastupuje gaullistická Unie za lidové hnutí. Positivní vztah k nacionalismu a silnému vůdci.
Cílem tohoto článku je ukázat, že ačkoliv neokonservatism enormně posílil v 60. letech 20. století, jeho kořeny jsou mnohem starší. Lze je trasovat až k Burkemu. Autoritářský konservativism je stejně modernisující jako demokratický burkeovský. Kořeny autoritářství jsou u Napoléona Bonaparte, ale vlastní podobu mu vtělila až neoabsolutistická reakce po roce 1848 v podobě Ludvíka Bonaparta a Alexandra Bacha. Symptomatické je, že legitimism pro něj nemá žádnou hodnotu.

Zatímco tradicionalism lze považovat za kontinentální a modernism za britský, je možné tvrdit, že po roce 1945 se z tradicionalismu i autoritářství (německá konservativní revoluce) staly nedemokratické okrajové směry. Modernism všude zvítězil (křesťanská demokracie je modernistická) a vinou fusionismu je dokonce zaměňován s liberalismem.

0 – počet kommentářů:

Okomentovat

Kursiva: <i></i>
Tučné písmo: <b></b>
Uvozovky: „“
Odkaz: <a href = ""></a>