Zobrazují se příspěvky se štítkemFilosofie. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemFilosofie. Zobrazit všechny příspěvky

6. září 2007

Sokal a Neubauer

Tak jsem přelouskal celý Sokalův text What the Social Text Affair Does and Does Not Prove. Protože mne svou primitivností a nehlubokostí dosti zklamal (vůbec nereflektuje Thomase Kuhna), tak jsem se obrátil k velkému českému mysliteli, který naopak Kuhna reflektuje. Zde je citát:

"předmět poznání je určen paradigmatem a nikoliv opačně. Jak vzniká paradigma? Zakládající událostí, obyčejně ztělesněnou příslušným základním dílem, jako jsou Eukleidovy Stoicheia (Základy), Ptolemaiův Almagest, Kopernikovou De revolutionibus, Newtonova Principia a Optics, Franklinova Electricity, Lavoisierovy Elements de chimie, Darwinovo Origins apod. Toto dílo se stane „kanonickým“, čili „paradigmatickým“. Ne však proto, že by byla „pravdivá“: vždyť sama jsou vzorem pravdivosti a jejich kritérií pro další bádání. Ani ne proto, že by lépe odpovídala svému předmětu: vždyť sama teprve svůj předmět definovala. A také ne proto, že byla vědecká: to, že jsou v našich očích vzorem vědeckosti, je dáno tím, že se jím stala, že nám tuto podobu vědy vtiskla a s ní i představu co je a co není vědecké.

Tak např. pro Aristotela je nejdůležitější otázka po tzv. causa finalis – po smyslu–účelu; Galileův Dialog o dvou světech však otázku po účelu výslovně odmítá jako nevědeckou; otázka proč? je nesmyslem; oprávněné je pouze klást otázku jak? – tedy po mechanismu. Vyhnáním aristotelovské causa finalis byl z vědeckého uvažování vyhnán smysl – který byl nakonec v Descartově reflexi galileovské mentality upřen skutečnosti jako takové. Revoluci, resp. metarevoluci, kterou věda prodělává v bouři současných revolucí nyní a o niž nám jde, jde právě o tento smysl; o něj jde ve zmíněné ontologické gigantomachii. Mezitím, jak víme, se causa finalis v pojmu „finalistické chování“ systémů se zpětnovazebnými obvody, jakož i u disipativních struktur opět nenápadně vkradla do vědy spolu s kybernetickým myšlením. A na nás je, abychom spolu s velkými mysliteli této události tento fakt domysleli.

. . .

Jako historik může pouze konstatovat, že důvody, které vedou ke krizi a následujícímu revolučnímu nahrazení starého paradigmatu jednou z mnoha soupeřících alternativ, nemají co dělat s poznávanou objektivní skutečností, protože v sázce jsou právě její pochopení, přístup k ní, pravidla jejího poznávání a kritéria ověřování poznatků, tedy sama otázka vědecké metody a vědeckosti. To, co začne hrát rozhodující roli, jsou najednou historické a společenské podmínky a okolnosti, faktory psychologické a sociologické jako otázka autority, osobní a národní prestiže, vlivu, mocenského postavení, politické nálady a konstelace a jiné zcela mimovědecké záležitosti. Historik může pouze s úžasem konstatovat, že to, co se posléze změní, je celkový pohled na svět a chápáni skutečnosti. Po změně paradigmatu žijí vědci v jiném světě; sama skutečnost se od základu změnila. Nejde tedy o to, že by totéž bylo interpretováno a chápáno jinak, nýbrž je viděno jako něco jiného, resp. něco jiného je viděno.

. . .

jak je možné, že Kopernikův heliocentrický systém měl takový úspěch. Tento systém totiž z čistě astronomického hlediska (jako nástroj popisu planetárních drah) byl prokazatelně horší než systém Ptolemaiův (právě toto věděl Tycho de Brahe, který jako jeden z mála Kopernikovu dílu a problematice skutečně rozuměl a věděl, že nefunguje, jakkoli mu fandil) a navíc, zjednodušení, která na začátku slíbí a zavádí, musí nakonec pro některé planety znovu ad hoc zavést; přitom nepodává ani fyzikální (mechanický) výklad. A tento pochybný zisk byl zaplacen ztrátou intuice – radikálním rozchodem s tradicí a s přirozenou zkušeností: Kuhn nachází odpověď na tento podivný paradox v heliocentrismu duchovní atmosféry renesance, v kultu slunce a světla obnoveného platonismu.

. . .

Kuhn popisuje, jak Lavoisierova chemie založená na váhových poměrech vytlačila flogistonovou teorii, ačkoliv na rozdíl od ní nedovedla uspokojivě vysvětlit žádnou z tradičně významných vlastností látek jako tuhost, tekutost, mastnost, kovovost, barvu, chuť, krystaličnost a jejich změn, o něž přece v chemii především šlo."


K tomu bych dodal, že se positivističtí fysikové mohou sami sebe opájet představou, jak kvantovou mechanikou popisují objektivní realitu. Ničemu tím neškodí. Jen jim hrozí, že za nějaký čas budou stejně směšní jako jiní fysikové s étherem a chemikové s floginstonem. Ve skutečnosti je totiž jejich poznání omezeno přijatým paradigmatem. Ve vědě máme jen modely, nikoliv realitu samou.

15. června 2007

Jak jsem byl strýcem Františkem

V pozoruhodné koincidenci jsem 7. 3. 2005 zveřejnil svou úvahu Mutilace a jiné, ačkoliv již 22. 2. 2005 Jan Stern zvřejnil úvahu na obdobné thema Frommova Karkulka: Jak se bouří ženy. Vaginální dům, klitoridální jahody a dvanáct měsíčků.

Rozprava o mém článku byla o to mělčí, oč byla bouřlivější. Soustředila pouze na dvě themata: ženskou obřízku a roli genderu. Hlubší otázka po rozdílu mezi vlasy a chlupy nechala do značné míry stranou. Přitom Stern na mé otázky do značné míry odpovídá: „Vlas má však ještě jeden hluboký význam - jde o „transcendovaný chlup“. Žádná kultura světa nepovažuje vlasy za „chlupy na hlavě“, každá je kvalitativně odlišuje. Zatímco chlupy nesou jednoznačně animální konotaci, vlas se z animality vytrhuje. Vlas, to je kultura sama. Účes je prvním lidským memem (gen versus mem), prvním znakem oddělujícím se od těla a ustavujícím kulturu. To, že péče o účes je transkulturně feminním fenoménem, prozrazuje, že založení kultury je (nevědomě, mýticky) připisováno ženě.“