Je zjevné, že ústavní soud v poslední době zešílel: lid v. Komár, Holubec v. ČSSZ a nyní též VY.PO. 2010 v. DUB, o kterém referuje Tomáš Pecina, kdy VY.PO. 2010 je právním nástupcem společnosti Dr. Zátka a nejvyšší soud ČR vydal v této věci nejprve kassační rozsudek a pak odmítavé usnesení.
Zdá se, že soudkyni Wagnerovou nakazil morbus Holländeri. Místo, aby se zabývala konkrétní ústavní stížností prosťáčků, jak je posláním ústavních soudců, rozhodla se hrát si na boha a přistoupit k „vznešené“ abstraktní kontrole norem, zde nenárokovému dovolání. A shledala, že příslušná právní norma OSŘ je protiústavní, ačkoliv to před tím nikoho ani nenapadlo a dissenteři zcela správně upozorňují na to, že ani ve 100 % případů protiústavní interpretace právní normy tuto normu protiústavní nečiní, je-li zde i přesto možný ústavně konformní výklad.
Wagnerová tedy pochybila hned 2x: Jednak si pro svůj záměr vybrala processně naprosto nevhodný podvozek, a jednak je nesmyslem snažit se dát mimořádným opravným prostředkům nějaká kritéria: Dovolání se tak strukturálně podobá milosti, s tou výjimkou, že řízení o milosti je nesporné.
Ačkoliv se tedy Wagnerová snaží zákonodárci vnutit francouzský model předběžné otázky a meritorního kassačního rozhodnutí bez odůvodnění, doufejme, že ČR místo toho konečně převezme certiorari. To se od klassického dovolání liší tím, že je positivní – je uděleno, zatímco dovolání je negativní – je odmítnuto. A Wagnerovou by mohl uklidnit právní obyčej pravidla čtyř na SCOTUS: Nevysloví-li se alespoň 4 soudci z 9 pro certiorari, není uděleno.
Na závěr bych chtěl upozornit na některé formální úděsnosti, které Wagnerové věru čest nedělají: despektní pohled na amicus curiae brief v § 9, transformaci kanceláře vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva na pracoviště ústavního soudu v § 10, nucený amicus curiae v §§ 13 a 15. Wagnerová od Holländera zdědila i svérázné pojetí stran. Místo VY.PO. 2010 a DUB je to předsedkyně NS ČR, PS PSP, MS apod. (zejména §§ 11 až 13).
Update: Zdeněk Kühn – Nenárokové dovolání je protiústavní?
Certiorari by nebyl dobrý nápad, znamenalo by ještě větší prostor pro svévolné odmítání opravných prostředků. Dlouze jsem to zvažoval, a nakonec se ztotožnil s majoritou.
OdpovědětVymazatMyslet si, že tam někdy bude nějaký řád, je illuse. Jaké by mělo být kritérium?
OdpovědětVymazatŘád je možné silné slovo, ale zatím vládla naprostá svévole: viz moje dvě odvolání, jedno u Vojty J., druhé u pana Ž. První NS odmítl, druhému vyhověl, ač "důvodnější" bylo jednoznačně to první.
OdpovědětVymazatVašemu roztrpčení rozumím, ale nedokážu si představit, jak by se to mělo dělat jinak.
OdpovědětVymazatS Wagnerovou souhlasím, že systém certiorari se hodí pro fungující justici, kde první dva stupně vygenerují ve většině případů správný rozsudek. K soudu III. stupně se tak mohou dostat jen nejspornější a nejaktuálnější právní otázky, o nichž je i jinak vedena veřejná debata.
OdpovědětVymazatČeská justice valnou funkčností zatím neoplývá, a rozhodnutí II. stupně jsou v průměru jen o málo nahodilejší než prvního, v některých případech, jak na to upozorňoval V. Cepl st., rozhoduje I. stupeň lépe a moderněji než odvolačka. Proto certiorari zatím ne.
Jenže ani III. stupeň neprodukuje nějakou závratnou kvalitu. Takže nějaká změna je nutná; otázkou je, jaká.
OdpovědětVymazat