Rozdíl mezi nepřímým úmyslem a vědomou nedbalostí

Jednou z nejdůležitějších bariér v českém právním řádu je rozdíl mezi nepřímým úmyslem a vědomou nedbalostí. Nemyslím, že je to dobře, ale když už to tak je, musíme se s tím de lege lata vyrovnat, protože tento rozdíl u většiny přečinů rozhoduje mezi trestností a beztrestností a u většiny zločinů mezi přísným a lehkým trestem.

Domnívám se, že nejlepší rozdíl je v pravidelnosti v. nahodilosti následku. Zatímco následek, který nastane nejméně v 33 % případů lze považovat za pravidelný; následek, který nastane v méně než v 10 % případů je zjevně nahodilý. Mezi tím je šedá hranice.

Proto ve sporu OR v. Tomáš Pecina dávám za pravdu OR. Smrt je následkem střelby na jedoucí vůz naprosto výjimečně. Střílející policista s ní nemůže být srozuměn, na rozdíl od těžkého ublížení na zdraví podle § 145 NTZ, o něž by šlo, pokud by státní zástupce vyvrátil námitku nutné obrany.

Update 1: Tvrdá data poskytl JG. Vyplývá z nich, že 11,11 % policejní střelby na vozidlo má za následek smrt. To už je v šedé zóně a dalo by se pokládat za pravidelný následek. Nejde-li tedy o nutnou obranu, hrozí policistovi obvinění z vraždy. A podotýkám, že bez pravidelnosti následku skutečně nemůže být o srozumění ani řeči.

Update 2: Zdá se, že GIBS nutné obraně nevěří. Na druhou stranu nepovažuje smrt za pravidelný následek policejní střelby na vozidlo.