Likvidace řeckokatholické církve v carskému Rusku

Když bylo v roce 1793 annektováno Bělorusko Ruskem, bylo jasné, že nastává období persekuce řeckokatholické církve. Vzhledem k orientálnímu charakteru ruského státu bylo ovšem také zřejmé, že k utahování šroubů dojde postupně a pomalu.

Brzy po svém nástupu na trůn car Mikuláš I. zakázal výstavbu nových katholických kostelů a kaplí. V roce 1827 připravil rusofilský řeckokatholický kněz, Józef Siemaszko, komplexní plán likvidace řeckokatholické církve: 4 diocése nahradit 2, které by šly snadněji ovládat, odlišit úbor řeckokatholického a pravoslavného kněžstva, aby je farníci snadno rozpoznali, zvýšit roli laiků po vzoru ruskopravoslavné církve, postátnit vzdělávání kněží a konečně zredukovat financování řeckokatholických klášterů. Vláda tento plán schválila.

V roce 1832 byla zlikvidována vilenská universita. Bylo zrušeno 60 řeckokatholických klášterů. 4 řeckokatholické diocése byly sloučeny ve 2. Do čela běloruské byl jmenován Jozafat Ignacy Bułhak (1756–1838), hrdinný odpůrce pravoslaví, který však byl internován v Petrohradě, do čela litevské se dostal Иосиф Семашко. Ruští velkostatkáři otevřeně nutili své poddané ke konversi na pravoslaví, což silně podporoval fanatik Smaragd Kryžanovskij, biskup nové ruskopravoslavné diecése – polocké (1833–1837).

K posílení ruskopravoslavných posic byli jmenováni noví světící biskupové, kteří se na svůj úkol několik let připravovali v Petrohradu: do běloruské diecése Benedykt Luziński, do litevské Antoni G. Zubko («необыкновенный стоятель за Православие и русскую народность в Западной России») a Иосафат Жарский, který ale byl odpůrce pravoslaví.

Další krokem byla rusifikace ritu, k čemuž sloužily v Moskvě natištěné missály. Do roka musel být ve všech kostelech zaveden ikonostasis. V průběhu vynucování těchto opatření se ukázalo, že řeckokatholické duchovenstvo vzdoruje jen málo. Proto bylo rozhodnuto, že sjednocení může započít. V roce 1835 byl ustanoven tajný výbor (Секретный комитет). V roce 1837 bylo oddělení řeckokatholické církve transformováno z odboru cizích věr pod nejvyššího prokurátora (обер-прокурор).

Po smrti Bułhaka a Žarského násilnému sjednocení už nic nebránilo. Na každého řeckokatholického kněze bylo tlačeno individuálně. Z 1057 kněží litevské diecése jich s likvidací řeckokatholické církve souhlasilo 760, z 680 běloruské jen 186. Celkem 111 kněží veřejně oznámilo, že raději změní ritus na latinský, než aby se stalo schismatiky. Celkem 8 kněží, kteří odolali všemu nátlaku, bylo deportováno do centrálního Ruska.

Likvidace byla formalisována na neděli pravoslaví, 12. února 1839 na polockém shromáždění (Полоцкий собор 1839 года) na společné bohoslužbě Semaška, Lužinského a Zubka. Žádost k caru podepsalo 1 305 kněží a car ji schválil 25. března 1839. Sjednocení řeckokatholické církve s ruskopravoslavnou bylo vyhlášeno 14. května 1839 na společné bohoslužbě.

Lze uzavřít, že Vodníkův výrok: „Nejen proto, že jsem sám pravoslavný, ale že v Rusku měly menšiny, najmě náboženské, větší svobodu než v předosvíceneckých monarchiích západních,“ je výplodem chorého mozku.

Bohaté carské zkušenosti zúročili kommunisté v roce 1950. Jediný rozdíl byl v rychlosti celého processu.