26. dubna 2012
Kdo má být ústavním soudcem?
Z dobře informovaných zdrojů mám zprávu, že Senát si klade podmínku, aby Václav Klaus nominoval Petra Pitharta. Takto se dělá politika.
24. dubna 2012
10 nejlepších a 10 nejhorších od Beatles
Když jsem tady sestavil několik hudebních žebříčků, byl jsem natolik proklet, že jsem ztratil chuť sestavovat další. Když však Vodník přišel se svým žebříčkem, tak jsem se rozhodl, že přispěju svou troškou do mlýna, protože Beatles mají tu výhodu (či nevýhodu?), že znám od nich prakticky všechno.
10 nejlepších:
- If I Fell
- A Hard Day's Night
- Help!
- Baby's in Black
- There's a Place
- Eleanor Rigby
- I Am the Walrus
- I'll Get You
- Magical Mystery Tour
- Yesterday
10 nejhorších:
- Revolution 9
- Money
- Yer Blues
- A Taste of Honey
- Baby, You're a Rich Man
- Hello, Goodbye
- All Together Now
- Got to Get You into My Life
- Everybody's Trying to Be My Baby
- The Long And Winding Road
15. dubna 2012
lid v. Bárta & Škárka
Ačkoliv media vytvářejí dojem, že rozsudek OS P-5 lid v. Bárta & Škárka (koncept v PDF) je mezník (angl. landmark case), ve skutečnosti je to jen slavný případ (fr. cause célèbre). Na celém případu je nejvíce zajímavé to, jak progressivistická media zoufale baží po hrdinech. To, že ho našla v Janu Šottovi je positivní, protože soudce nemá být jen úředník, ale i morální vůdce, na rozdíl od toho, kdy adorovala vandala Romana Smetanu. Zvláštní, jak Šottovi stačilo málo: učinit celé hlavní líčení plně veřejné stejně jako kdysi Vojtěchu Ceplovi Jr. ve Vesecká a spol. v. Benešová.
Co týká odsouzení Škárky, s tím plně souhlasím. Protestuje jen underclass a její mluvčí, neboť to, že hrdinný udavač dostal diametrálně vyšší trest než kapitalista Bárta, vidí jako nespravedlnost. Mám k tomu poznámku, že jak Respekt nedodržel své slovo, které Škárkovi dal, je hnus, který nelze omluvit veřejným zájmem, ani prospěchem Víta Bárty.
Mnohem větší problém mám s odsouzením Bárty. Několik let trvající morální panika nad korrupcí se promítla i do NTZ, v jehož novém pojetí skutková podstata podplácení v § 332 odst. 1 zní: „Kdo jinému nebo pro jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek, nebo kdo jinému nebo pro jiného v souvislosti s podnikáním svým nebo jiného poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem.“ Alinea 2 v § 160 NTZ neexistovala. Je krajně sporné, zda je hlasování o právních předpisech obstarávání věcí obecného zájmu, když už se za úplatek považuje i výhodná půjčka. V takovém případě by úplatkem byla i kdejaká politická výhoda.
A co je nepřijatelné zcela, je technokratický a fachidiotský trest zákazu činnosti poslance podle § 73 NTZ, jehož odstavec 3 zní: „Trest zákazu činnosti spočívá v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis.“ Ze systematiky je zjevné, že se nemůže jednat o veřejnou funkci, zvláště pak ne o funkci člena zákonodárného sboru. Soudce Šott zde pošlapal dělbu moci, když standardní trestní řízení zaměnil s postupem pro zproštění z úřadu (angl. impeachment), který musí být upraven výslovně a ne ho dovozovat implicitně. Opačně Marek Antoš.
Co týká odsouzení Škárky, s tím plně souhlasím. Protestuje jen underclass a její mluvčí, neboť to, že hrdinný udavač dostal diametrálně vyšší trest než kapitalista Bárta, vidí jako nespravedlnost. Mám k tomu poznámku, že jak Respekt nedodržel své slovo, které Škárkovi dal, je hnus, který nelze omluvit veřejným zájmem, ani prospěchem Víta Bárty.
Mnohem větší problém mám s odsouzením Bárty. Několik let trvající morální panika nad korrupcí se promítla i do NTZ, v jehož novém pojetí skutková podstata podplácení v § 332 odst. 1 zní: „Kdo jinému nebo pro jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek, nebo kdo jinému nebo pro jiného v souvislosti s podnikáním svým nebo jiného poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem.“ Alinea 2 v § 160 NTZ neexistovala. Je krajně sporné, zda je hlasování o právních předpisech obstarávání věcí obecného zájmu, když už se za úplatek považuje i výhodná půjčka. V takovém případě by úplatkem byla i kdejaká politická výhoda.
A co je nepřijatelné zcela, je technokratický a fachidiotský trest zákazu činnosti poslance podle § 73 NTZ, jehož odstavec 3 zní: „Trest zákazu činnosti spočívá v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis.“ Ze systematiky je zjevné, že se nemůže jednat o veřejnou funkci, zvláště pak ne o funkci člena zákonodárného sboru. Soudce Šott zde pošlapal dělbu moci, když standardní trestní řízení zaměnil s postupem pro zproštění z úřadu (angl. impeachment), který musí být upraven výslovně a ne ho dovozovat implicitně. Opačně Marek Antoš.
Praotcové moderní politiky
Francie jako laboratoř politiky má i praotce moderních politických směrů: konservativismu, liberalismu a socialismu:
- konservativism – François, kníže de Marcillac, vévoda de La Rochefoucauld (1613–1680)
- liberalism – Voltaire (François Marie Arouet (1694–1778))
- socialism – Jean-Jacques Rousseau (1712–1778)
14. dubna 2012
Günther Graß a jeho vítězství nad hasbarou
Zdá se, že v poslední době se vše obrací k lepšímu. Bojující demokracie dostává citelné údery (jak zaznamenává Παραγραφος; štítek je zřejmě Extrémism) a Günther Graß porazil hasbaru na hlavu. Oč jde?
Graß dlouho sbíral odvahu, ale nakonec se vyjádřil k dvojímu metru na Israel a Persii: Zatímco Israel jaderné zbraně mít může, ačkoliv je nebezpečný všem svým sousedům (Libanon, Sýrie, Palestina), Persie nikoliv. Smlouvu o nešíření jaderných zbraní (NPT) ratifikovaly všechny slušné státy, s výjimkou Severní Koreje, která ji vypověděla, Indie, Pákistánu a právě Israele. Graß proto zveřejnil báseň v prose Was gesagt werden muß (Co řečeno být musí), což je o tajném zbrojním programu lepší forma než spekulativní analysa. Hasbara uspořádala doslova orgie: Günter Grass aneb starého esesáka novým kouskům nenaučíš. Nepomohl jí ani starý estébák Marcel Reich-Ranicki: Je totiž vskutku typické chucpe, když odvedení k Waffen SS vyčítá někdo, kdo dobrovolně pracoval pro tak zločineckou organisaci jako byl Urząd Bezpieczeństwa (UB).
Nicméně všechny nadlidské výkony israelské propagandy nebyly nic platné, protože neschopné israelské vedení zakázalo Grassovi vstup do země, naprosto stejně jako kommunisté kdysi Kohoutovi: „účinně zlikvidoval Kohout v listopadu 1982 jednou takovou provokací Husákovu oficiální návštěvu do Vídně, kdy – poté, co mu komunistický režim znemožnil vrátit se do Prahy, v době Husákovy cesty do Rakouska přiletěl z Vídně na pražské ruzyňské letiště a k naprosté konsternaci StB vyžadoval právo setkat se se svou dcerou – to se mu na deset minut nakonec podařilo. Jeho eskapáda se tehdy dostala na titulní stránky snad všech novin v německé jazykové oblasti [„Nejsem emigrant, jsem občan ČSSR – chci domů“ – zněl titulek článku v listě Die Welt] a vytlačila z médií zprávy o Husákově oficiální cestě do Rakouska.“
Pak se veřejné mínění definitivně obrátilo proti Israeli – Rushdie: Grassova báseň byla špatná, ale zákaz vstupu do Izraele je dětinský. A porážka hasbary na hlavu byla dokončena, když Grass přirovnal Izrael, který mu zakázal vstup do země, k NDR a Barmě. Ačkoliv je to náhoda, je to velice trefné srovnání: Israel je hospodářsky nejvyspělejší stát Předního východu jako byla DDR v kommunistickém bloku, ale je to stejně militaristický régime jako je Burma. Takže hasbaře pak nezbylo než jen mlčet a nechat celou věc vyhnít.
A tím se dostáváme k Věře Tydlitátové, která je ochotna podporovat každý hnus, jen když je israelský. Je zajímavé, že když světové veřejné mínění chce, aby Israel přestal přepadávat všechny své sousedy, tak prý „žádá, aby se vzdal svých zbraní, aby se vzdal obrany“. Přesně takto argumentoval Hitler, když remilitarisoval Porýní.
Vrcholným trumfem hasbary byla vždy lež na úrovni Protokollů sionských mudrců o tom, že Ahmadínežád chce vyvraždit zbytek Židů. Co na tom, že Ahmadínežád jen citoval Chomejního? Co na tom, že ve skutečnosti ta věta zní: „tento režim okupující Jerusalém musí jednou zmizet ze stránek historie“, tj. sionism (= evropský, zejména ruský, kolonialism Předního východu) nahrazen něčím lepším jako byl kommunism nahrazen demokracií?
Je absurdní z nenávisti k Israeli obviňovat Grasse, který za celý svůj život neudělal nikdy nic protiisraelského a i teď jen požaduje rovný metr na Israel a Persii. Proč by Israel měl jaderné zbraně mít a Persie nikoliv? Ve skutečnosti Persie ve 20. století nikdy nikoho nepřepadla, na rozdíl od Israele (např. 1956, 1967, 1982, 2006 či 2008).
Ztrátka a dobře, tento dvojí metr v rozporu s fakty musí skončit. Buď je Israel legitimní stát a pak pro něj platí mezinárodní právo se vším všudy, nebo je to jen legalisované bezpráví, ale to je třeba otevřeně přiznat.
Update: Němci vyslovují příjmení Grass krátce. Proto není možné Eszett používat jinde než v nominativu a pravopis jsem opravil.
Graß dlouho sbíral odvahu, ale nakonec se vyjádřil k dvojímu metru na Israel a Persii: Zatímco Israel jaderné zbraně mít může, ačkoliv je nebezpečný všem svým sousedům (Libanon, Sýrie, Palestina), Persie nikoliv. Smlouvu o nešíření jaderných zbraní (NPT) ratifikovaly všechny slušné státy, s výjimkou Severní Koreje, která ji vypověděla, Indie, Pákistánu a právě Israele. Graß proto zveřejnil báseň v prose Was gesagt werden muß (Co řečeno být musí), což je o tajném zbrojním programu lepší forma než spekulativní analysa. Hasbara uspořádala doslova orgie: Günter Grass aneb starého esesáka novým kouskům nenaučíš. Nepomohl jí ani starý estébák Marcel Reich-Ranicki: Je totiž vskutku typické chucpe, když odvedení k Waffen SS vyčítá někdo, kdo dobrovolně pracoval pro tak zločineckou organisaci jako byl Urząd Bezpieczeństwa (UB).
Nicméně všechny nadlidské výkony israelské propagandy nebyly nic platné, protože neschopné israelské vedení zakázalo Grassovi vstup do země, naprosto stejně jako kommunisté kdysi Kohoutovi: „účinně zlikvidoval Kohout v listopadu 1982 jednou takovou provokací Husákovu oficiální návštěvu do Vídně, kdy – poté, co mu komunistický režim znemožnil vrátit se do Prahy, v době Husákovy cesty do Rakouska přiletěl z Vídně na pražské ruzyňské letiště a k naprosté konsternaci StB vyžadoval právo setkat se se svou dcerou – to se mu na deset minut nakonec podařilo. Jeho eskapáda se tehdy dostala na titulní stránky snad všech novin v německé jazykové oblasti [„Nejsem emigrant, jsem občan ČSSR – chci domů“ – zněl titulek článku v listě Die Welt] a vytlačila z médií zprávy o Husákově oficiální cestě do Rakouska.“
Pak se veřejné mínění definitivně obrátilo proti Israeli – Rushdie: Grassova báseň byla špatná, ale zákaz vstupu do Izraele je dětinský. A porážka hasbary na hlavu byla dokončena, když Grass přirovnal Izrael, který mu zakázal vstup do země, k NDR a Barmě. Ačkoliv je to náhoda, je to velice trefné srovnání: Israel je hospodářsky nejvyspělejší stát Předního východu jako byla DDR v kommunistickém bloku, ale je to stejně militaristický régime jako je Burma. Takže hasbaře pak nezbylo než jen mlčet a nechat celou věc vyhnít.
A tím se dostáváme k Věře Tydlitátové, která je ochotna podporovat každý hnus, jen když je israelský. Je zajímavé, že když světové veřejné mínění chce, aby Israel přestal přepadávat všechny své sousedy, tak prý „žádá, aby se vzdal svých zbraní, aby se vzdal obrany“. Přesně takto argumentoval Hitler, když remilitarisoval Porýní.
Vrcholným trumfem hasbary byla vždy lež na úrovni Protokollů sionských mudrců o tom, že Ahmadínežád chce vyvraždit zbytek Židů. Co na tom, že Ahmadínežád jen citoval Chomejního? Co na tom, že ve skutečnosti ta věta zní: „tento režim okupující Jerusalém musí jednou zmizet ze stránek historie“, tj. sionism (= evropský, zejména ruský, kolonialism Předního východu) nahrazen něčím lepším jako byl kommunism nahrazen demokracií?
Je absurdní z nenávisti k Israeli obviňovat Grasse, který za celý svůj život neudělal nikdy nic protiisraelského a i teď jen požaduje rovný metr na Israel a Persii. Proč by Israel měl jaderné zbraně mít a Persie nikoliv? Ve skutečnosti Persie ve 20. století nikdy nikoho nepřepadla, na rozdíl od Israele (např. 1956, 1967, 1982, 2006 či 2008).
Ztrátka a dobře, tento dvojí metr v rozporu s fakty musí skončit. Buď je Israel legitimní stát a pak pro něj platí mezinárodní právo se vším všudy, nebo je to jen legalisované bezpráví, ale to je třeba otevřeně přiznat.
Update: Němci vyslovují příjmení Grass krátce. Proto není možné Eszett používat jinde než v nominativu a pravopis jsem opravil.
8. dubna 2012
Dvacátý devátý (1974)
Dvacátý devátý (1974) – 20 %, ČSFD, FDb a IMDb: 1.9.
Už uplynulo skoro čtvrt století od konce normalisace, takže je možné se na její kulturu podívat bez předsudků. Patří k ní i film Antonína Kachlíka. Z uměleckého hlediska je to jasné selhání, scénář (naivní milostné scény) i herecké výkony jsou neuvěřitelně toporné. Nicméně zhruba od poloviny filmu se na to dá zvyknout. Herci spíše jen deklamují, jediná povedená scéna je rozhovor mezi Zápotockým a Olbrachtem (vynikající Miroslav Částek) v Moskvě od 29. minuty filmu. Asi nejstrašnější herecký výkon předvedl Karel Šebesta v postavě Bohumíra Šmerala. Miroslav Zounar v hlavní roli nebyl vyloženě špatný, neboť jeho úkolem bylo hrát mýthisovanou zkamenělinu. Proto ho převálcoval Adolf Filip v roli kolísavého, a proto zajímavého, Zápotockého.
Co se týká historické věrnosti, je chabá. Nejde tam pouze o spin, ale rovnou o lež. Například simultánní tlumočení se, pokud vím, před rokem 1945 nepoužívalo. Z filmu byl prakticky vygumován přední „karlínský kluk“, Eugen Fried, který zahynul za války v odboji, a proto byl zapomenut. Jenže stejně jako Klema byl členem Jílkova politbyra a dokonce se s ním počítalo na generálního tajemníka. Protože to ale byl maďarský Žid, tak ho místo toho Kominterna pověřila ve 30. letech dozorovat stalinisaci Kommunistické strany Francie.
Rovněž tak závěrečná scéna filmu: Gottwaldova panenská řeč. Dnes nám přijde hrozivá, ale tehdy se jí všichni smáli: „Po hodině zábavy, kterou nám připravil pan předřečník, chtěl bych pozornost vaši obrátiti zase k vážným věcem. (Výborně!) Chápu, že řeč, kterou jsme právě slyšeli, není možno bráti vážně, že není možno nic jiného, než smáti se“, protože nějaká 50. léta nikdo nečekal. Ve filmu ale místo toho vyjadřují nespokojenost. Film vychází z officiální kommunistické verse, která však na mnoha místech neodpovídá realitě. Byly v ní zcensurovány věty, které se pak kommunistům nehodily do krámu: „Nová vláda zahájila svoji činnost tím, že prostřednictvím svého správního soudu zakázala německým občanům této republiky používati ve styku se zahraničními úřady mateřského německého jazyka.“
Takže lze uzavřít, že hlavní důvod, proč kommunism v Československu zkrachoval, byla jeho neschopnost, a to i v propagandě.
Už uplynulo skoro čtvrt století od konce normalisace, takže je možné se na její kulturu podívat bez předsudků. Patří k ní i film Antonína Kachlíka. Z uměleckého hlediska je to jasné selhání, scénář (naivní milostné scény) i herecké výkony jsou neuvěřitelně toporné. Nicméně zhruba od poloviny filmu se na to dá zvyknout. Herci spíše jen deklamují, jediná povedená scéna je rozhovor mezi Zápotockým a Olbrachtem (vynikající Miroslav Částek) v Moskvě od 29. minuty filmu. Asi nejstrašnější herecký výkon předvedl Karel Šebesta v postavě Bohumíra Šmerala. Miroslav Zounar v hlavní roli nebyl vyloženě špatný, neboť jeho úkolem bylo hrát mýthisovanou zkamenělinu. Proto ho převálcoval Adolf Filip v roli kolísavého, a proto zajímavého, Zápotockého.
Co se týká historické věrnosti, je chabá. Nejde tam pouze o spin, ale rovnou o lež. Například simultánní tlumočení se, pokud vím, před rokem 1945 nepoužívalo. Z filmu byl prakticky vygumován přední „karlínský kluk“, Eugen Fried, který zahynul za války v odboji, a proto byl zapomenut. Jenže stejně jako Klema byl členem Jílkova politbyra a dokonce se s ním počítalo na generálního tajemníka. Protože to ale byl maďarský Žid, tak ho místo toho Kominterna pověřila ve 30. letech dozorovat stalinisaci Kommunistické strany Francie.
Rovněž tak závěrečná scéna filmu: Gottwaldova panenská řeč. Dnes nám přijde hrozivá, ale tehdy se jí všichni smáli: „Po hodině zábavy, kterou nám připravil pan předřečník, chtěl bych pozornost vaši obrátiti zase k vážným věcem. (Výborně!) Chápu, že řeč, kterou jsme právě slyšeli, není možno bráti vážně, že není možno nic jiného, než smáti se“, protože nějaká 50. léta nikdo nečekal. Ve filmu ale místo toho vyjadřují nespokojenost. Film vychází z officiální kommunistické verse, která však na mnoha místech neodpovídá realitě. Byly v ní zcensurovány věty, které se pak kommunistům nehodily do krámu: „Nová vláda zahájila svoji činnost tím, že prostřednictvím svého správního soudu zakázala německým občanům této republiky používati ve styku se zahraničními úřady mateřského německého jazyka.“
Takže lze uzavřít, že hlavní důvod, proč kommunism v Československu zkrachoval, byla jeho neschopnost, a to i v propagandě.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)