Rehabilitace Jaroslava Dietla

V myšlenkovém úhoru Britských listů se zaskvěl brilantní a poučený rozbor díla Jaroslava Dietla z pera Tomáše Koloce: "pod pláštěm režimního autora dokázal do úst postav svých děl často propašovat takové motivy a výroky, nad nimiž znalci poměrů zůstává rozum stát, čímž se pro kulturní život v normalizaci stal svého druhu podobným „zastřešujícím“ fenoménem, jakým byl Jan Werich v letech 1948–1960, kdy byl ředitelem Hudebního divadla v Karlíně a divadla Satiry (později ABC)" + "v konkurenci dalších kvalitních autorů, kteří byli Dietlovými souputníky ve druhé, normalizační epoše jeho tvorby (Jiří Hubač, Oldřich Daněk) se hloubkou svého psaní neumístil na čele pelotonu", který lze vnímat též jako nepřímou polemiku s Tomášem Pecinou.

Přiznám se, že nejvíce mne fascinuje seriál Okres na severu, protože je nepokrytou oslavou kommunismu a jako takový je dnes odmítán. Koloc o něm píše:

Porovnáme-li jeho „nejrežimnější“ dílo Okres na severu s díly jiných, skutečně přesvědčených režimních autorů, například s Markovými-Sequensovými Třiceti případy majora Zemana, jejichž hlavní hrdina vždy poslušně plní příkazy shora, pochopíme, že Dietl vědomě nehrál roli režimního autora, ale s pocitem, že tím dosahuje nejvyšší možné míry vnitřního odboje, se stal továrnou na příběhy, kterou komunistický režim mazaně využíval jako kulisu nevábné fasády své společnosti (v podobném postavení byl například Karel Gott).

* * *

Podle toho, co píše Jan Čulík, se Paulina Bren ve svém textu zabývá především Dietlovými zdánlivě apolitickými díly. Jaroslav Dietl se však ve své normalizační tvorbě několikrát pustil i na tenký led otevřeně politických témat, které byly jasnými přímými zakázkami ÚV KSČ. Těmi nejočividnějšími příklady jsou seriály Nejmladší z rodu Hamrů (1975) a Okres na severu (1981). Na rozdíl od skutečných prorežimních autorů jako byli Jiří Sequens, Jiří Marek či normalizační stranický ideolog Ladislav Matějka, kteří své hrdiny nechali vždy jednat v souladu s dobovými oficiálními stanovisky strany, Dietl pro tyto zakázky modifikoval svůj typ hlavního hrdiny-outsidera, který je v těchto dílem přesvědčeným komunistou-idealistou, a jako takový je v ostrém rozporu s většinovou společností komunistů, kteří mají plnou hubu frází, ale ve skutečnosti nechtějí pro hlásané ideály hnout ani prstem. (Dalo by se říct, že to byl typ komunisty-osmašedesátníka. Vzhledem k tomu, že osmašedesátníci se po okupaci a roce 1970 už ve straně nevyskytovali, šlo z Dietlovy strany o krásnou a mírně provokativní pohádku.)

Taková byla postava družstevníka Jana Hamra, který když sám dře na poli, zatímco po vesnici jezdí auto se třemi agitátory a vyhrává budovatelské písně, rozbije rozhlasový tlampač a je za to odveden na policii.

Ještě ostřeji je však tento typ pojat ve figuře okresního tajemníka KSČ Josefa Pláteníka v Okresu na severu (1981), který místo aby hájil oficiální stranické linie, stává se někdy až do očí bijícím hlasatelem starých Dietlových myšlenek, které se dají vysledovat už v Třech chlapech v chalupě či v Písni pro Rudolfa III. Nejvíce patrné je to v příběhu odstaveného šéfredaktora okresních novin Prokopa, který po roce 1968 musel odejít, protože ve svých novinách hájil dubčekovskou linii. Když se Pláteník prostřednictví své sekretářky, která chodí s Prokopovým synem, dozví, že Prokop (mezitím odklizený do zahradnictví a do důchodu) píše knihu o jejich městě, kterou mu z důvodu jeho minulosti nechtějí povolit, zasadí se o její vydání. Je jasné, že tato zápletka je zcela nereálná, už proto, že o podobných „živlech“ tehdy měli vedoucí straničtí tajemníci na svých stolech denní hlášení.

Zajímavé jsou však úvahy, které v souvislosti s danou zápletkou vkládá Dietl v díle Řeka do Pláteníkových úst: „Mezi námi a těmi druhými je řeka a v té plave spousta lidí, kteří se topí a vůbec je nezajímá, ze kterého břehu jim podají ruku. Pokud o ty lidi opravdu stojíme, musíme jim ji podat my.“ Jde sice o myšlenku, která v konci sleduje zájmy komunistického režimu, zároveň jde ale o ideu, která, kdyby se jí řídili všichni tehdejší straničtí tajemníci, by ve stávajícím režimu mohla udělat hodně dobrého a nadlehčit mnohé osudy. Což byl očividně Dietlův cíl, když ji vkládal do úst stranického tajemníka, jehož věty sledovaly každý týden miliony lidí – včetně stranických tajemníků. (Přičemž nezastírám, že tento autorův kalkul byl projevem buďto dětinského idealismu či donkichotismu.)

Nicméně outsider osmašedesátnického ražení Pláteník během seriálu udělá i mnoho dalších nepopulárních kroků typu, že vyhází mladé stranické hejsky – představitele mládežnické organizace, a na jejich místo přijme „ekology“ z tehdejšího brontosauřího hnutí, anebo se tvrdě vypořádá s mafií kolem samozvaného ředitele místních dolů. (Později, když ho po výkonu trestu vidí jako popeláře vybírat odpad, má plamenný projev na téma, že když byl někdo kdysi dobrým důlním předákem, je snad nesmysl, aby dělal z trestu popeláře.) Jeho sekretářka mu najednou vzdá poklonu vyjádřením: „Čím to je, že JENOM v našem okrese máme ráno v krámech čerstvý rohlíky?“ Za to vše (a především za porušení subordinace, když se zastane odvolaného ředitele chemičky) hrozí Pláteníkovi v jednom okamžiku téměř vyhazov, což je jasný důkaz jeho „osmašedesátnickosti“, nereálnosti jeho postavy a Dietlova idealismu (ve skrz naskrz oportunní normalizaci by okresní tajemník tohoto typu vůbec nemohl existovat, a už vůbec by se nepustil do křížku se svými šéfy).

Ač seriál vznikl v období té nejtemnější normalizace, objevují se v něm nicméně zhusta v té době neslýchané citáty, vyjadřující reálné myšlenky a přání tehdejších lidí, za které by na jiném místě zcela jistě padaly hlavy. (Mladý Prokop k Pláteníkově sekretářce: „Ty si svýho šéfa vážíš? No, zřejmě na OV /KSČ/ došlo k výměně stráží.“)

Nesouhlasím s thesí, že v KSČ po roce 1969 byli jen samí bezpáteřní opportunisté (co Jiřina Švorcová?), nebo že Dietl byl v skrytu duše antikommunista. Proč si nepřiznat, že Dietl byl před i po Pražském jaru věřící kommunista, který do svých děl vkládal to, co on považoval za nejlepší, tedy nejlepší i pro kommunism? A to včetně oslavy hnusu, zničení historického jádra Berouna, v seriálu (První) Muž na radnici.

Samotná Pláteníkova postava je na Okresu na severu to nejméně zajímavé, stejně jako ostatní kladné postavy – krajský tajemník a zejména nový ideologický tajemník v podání Petra Štěpánka šustí papírem. Hajný je nesnesitelný.

Pláteník je klassické Dietlovo cliché Mirka Dušína v podobě outsidera. Sice můžeme považovat za zvláštní, že okresní tajemník strany je líčen jako outsider, ale nesmíme zapomínat, že okresní tajemník byl v nejnižším patře kommunistického establishmentu, že nad ním byl ještě krajský tajemník, vedoucí oddělení ÚV, tajemník ÚV a politbyro. K tomu přispívá ještě to, že Jaroslav Moučka byl mizerný herec. Co by z ploché Pláteníkovy postavy dokázal vykřesat třeba Čestmír Řanda? (Ten hrál jen vedlejší zápornou roli ředitele Soldána.)

Stejně jako Petr Bednařík (PDF) považuji na seriálu nejlepší záporné postavy. A protože to byl seriál o OV KSČ, museli to být kommunisté:

Pláteník nechá rozpustit vedení okresního výboru Socialistického svazu mládeže, jehož zástupci jsou zde představeni jako skupinka frajerů, kteří se věnují hlavně organizaci různých večírků na podnikových chatách. Ideologická tajemnice OV KSČ (herecká úloha Svatavy Hubeňákové) musí odejít z funkce, protože její syn je zatčen za kšeftování s valutami. Ředitel dolu (v podání Čestmíra Řandy) skončí ve vězení, protože rozkrádal podnikové finance, pořádal velké večírky a falšoval hlášení o plnění plánu. Po návratu z vězení dělá popeláře. Pláteník má konflikt se svým tajemníkem pro průmysl Vejříkem (v hereckém podání Petra Olivy), který se chce stát ředitelem chemičky.

Málo se ví, že dobové recense byly negativní:

Výhrady byly k obsahu i realizaci. Mladá fronta si stěžovala na zobrazení Socialistického svazu mládeže: „Celkový pohled na SSM nepůsobil dost objektivně, protože se zdůrazňovaly jen některé problémy, které se sice v mládežnickém hnutí vyskytují, ale při nezbytném seriálovém zobecnění nastavují skutečnosti poněkud křivé zrcadlo. […] Právo na autorskou nadsázku s sebou v daném případě přineslo i nebezpečí zkresleného pohledu na význam a činnost celé organizace SSM, jemuž se nepodařilo dostatečně čelit.“ Zajímavé mohou být výhrady k přílišnému zdůraznění hlavní postavy. Mladá fronta i k tomuto aspektu měla připomínky: „Okres na severu uspěl především postavou svého hlavního hrdiny, mnohem méně už jeho spoluhráči, jimž se už nedostalo dostatečného prostoru k tomu, aby si na jejich charakter a jednání mohl divák vytvořit vlastní názor z toho, jak je poznal v dramatické akci.“ Na tento problém upozornil v recenzi Rudého práva také Josef Holý: „V případě Okresu na severu zvlášť vynikla jedna z těch stálých chyb – zveličení role jedince. Ze seriálu nakonec vytlačila tak důležitou zásadu, jakou je kolektivnost práce stranického orgánu, oslabila tak ono kolektivní, soudružské moudro, které ve skutečnosti naplňuje veškeré dění uvnitř strany.“

Recenzenti měli výtky k režii Evžena Sokolovského – zvláště kritizovali věčné kancelářské příchody a odchody postav, opakované jízdy autem, setkání na chodbě. Jako příklad tohoto pohledu můžeme uvést recenzi Petra Bílka v Tvorbě: „Z replik jednotlivých postav mohl divák postřehnout, že příběh třinácti dílů se odehrával zhruba během dvou let, i když v rovině obrazové, což způsobilo asi rychlé tempo natáčení, byla vidět jedna univerzální roční doba. Právě tato známá televizní citlivost na detaily odhalovala někdy nedostatek realizační nápaditosti, viz stereotypní příjezdy služební volhy přes cákající louži, Pláteníkovy příchody domů s obligátním cvaknutím vypínače, nepříliš významově zatížené cesty zaměstnanců po chodbách sekretariátu, jednoznačná charakteristika svazáckých funkcionářů, průhledná až k zjednodušení.“ Sokolovskému byl vytýkán také stereotypní výběr herců. Z recenze Lidové demokracie: „Režisér pracuje se základním kádrem herců, obsazuje je do podobných typů a jen částečně je obměňuje nebo přináší nové tváře. Vede to k hereckému stereotypu. I když tentokrát všichni představitelé odvedli pod jeho zkušeným vedením své role na vysoké profesionální úrovni, změna v obsazování by jistě byla ku prospěchu.“ Recenzenti neopomenuli fakt, že ani Jaroslav Dietl se nevyhnul některým nelogičnostem. Z recenze Zemědělských novin: „Méně zdařile už vyšla autorovi intimní sféra jednotlivých postav, bylo kupříkladu těžko uvěřit mladému Prokopovi, že by nevěděl o zaměstnání Zdeny u Pláteníka, kde bylo zřejmé, že vše spěje k šťastnému konci a líbivému rozuzlení.“ K výstavbě scénáře měla připomínky i Lidová demokracie: „Seriál splnil své ideové poslání, avšak ani tentokrát nebyl bez dílčích chyb. Slabou stránkou opět bylo propojení veřejných a soukromých osudů ně kterých hrdinů. Stereotypní koloběh namlouvání, svateb a rozchodů se stále nemůže vymanit ze sentimentu a klišé.“

Největším přínosem seriálu je, že pravdivě ukázal, že KSČ fungovala jako novodobá опричнина. Pláteník má na povel nejen Veřejnou bezpečnost (~ policie), ale i prokuraturu a soudy. Dělba moci = čistá nulla, v nejlepších ruských tradicích. Nejplastičtější postava seriálu, tajemník pro průmysl Vejřík, není schematický, ale schopný opportunista. Škoda, že vinou doby, kdy byl seriál natáčen, nemohl nad Pláteníkem zvítězit, protože to by katharsi ze sledování seriálu prohloubilo. Zkrátka a dobře, Okres na severu je mistrovské dílo a typisaci situací a barvotiskovost kladných postav berme jako daň, kterou si bere genre TV seriálu.