Od tiskové konference ministerstva vnitra (MV) v pátek 23. listopadu 2012 nežije český Internet ničím jiným než údajnou chybou MV při sčítání počtu petentů u kandidatur na presidenta republiky. Podle odhadem více než 99 % všech ohlasů MV počítalo špatně, protože místo průměrování sčítalo.
Jak je to doopravdy? MV sčítalo zcela po právu, protože systematický výklad právní normy ani jinou možnost nedává. Ustanovení § 25 odst. 6 i. f. zákona č. 275/2012 Sb., o volbě presidenta republiky, říká: „počet občanů, který procentuálně odpovídá chybovosti v obou kontrolních vzorcích“. Přes všechny snahy literalistů, toto nejde pouhým jazykovým výkladem vyložit. To by ta právní norma musela znít: „počet občanů, který procentuálně odpovídá průměru/součtu chybovosti v obou kontrolních vzorcích“. Ale nezní.
Musíme si pomoci systematickým výkladem, a to § 25 odst. 6 větou druhou: „Zjistí-li Ministerstvo vnitra, že druhý kontrolní vzorek vykazuje chybovost u méně než 3 % občanů podepsaných na petici, nezapočítá Ministerstvo vnitra občany z obou kontrolních vzorků do celkového počtu občanů podepsaných na petici.“ Tedy, je-li chyb třeba 300 v prvním vzorku a 100 ve druhém vzorku, odečte se pouze 400 podpisů, nikoliv 2,35 % (při průměrování), takže třeba 1 176 z 50 000.
Práh 3 % průměrování vylučuje a je důkazem, že MV v zákoně použilo přejímku dvojím výběrem. Ta byla zavedena za WW II při přejímkách vojenského materiálu, např. patron. Důležitá byla totiž kvalita souboru, nikoliv poměr zmetků.
Co s tím? Český národ opět nezklamal. Jeho chabé znalosti statistiky končí u aritmetického průměru. Zákony vykládá doslovně, nikoliv podle smyslu. Aspoň, že ministr vnitra pochopil, že plebs se plete.
Pak jsou tady ještě puristé, kteří tvrdí, že 50 000 řádných petentů se musí zohlednit za všech okolností, i kdyby dalších 51 000 lidí bylo falešných. Oporou jim je údajně článek 56 odst. 5 věta první ústavy: „Navrhovat kandidáta je oprávněn každý občan České republiky, který dosáhl věku 18 let, podpoří-li jeho návrh petice podepsaná nejméně 50 000 občany České republiky oprávněnými volit prezidenta republiky.“ Jenže ta právní norma nezní: „Kandidovat je oprávněn každý…“ Proto zákonodárci nic nebrání, aby sankcionoval (penalisoval) každý nekvalitní návrh (zde s více než 3 % falešných podpisů).
A to by snad jako doplněk k článku Marka Antoše stačilo.
Update: Rigorosní interpretace přejímky dvojím výběrem.
27. listopadu 2012
10. listopadu 2012
Kojenecké ústavy
Ačkoliv zvítězil zdravý rozum a presidentovo veto bylo přehlasováno, je přeci jen vhodné se vypořádat s námitkami zastánců kojeneckých ústavů.
Předně, konkurrence ve veřejném sektoru je nesmysl. Státní správu si nelze plést s trhem. Nebo snad budeme mít dvě ministerstva zahraničí, aby se ukázalo, které je lepší? Ne, veřejný sektor vzniká vědomým rozhodnutím. Nelze plýtvat veřejnými prostředky na dva konkurrenční systémy. A o tom, že pěstouni jsou lepší řešení než kojenecké ústavy, neexistují sebemenší pochybnosti. Ty lze mít pouze o tempu a podobě transformace, což jak každý manager ví, je ten nejvíce obtížný úkol.
Kdo je vlastně v pozadí sporu? Rozhodně ne nějaká pěstounská lobby. To by musela prosazovat zájmy pěstounů. Ve skutečnosti jde o střet liberálů („pěstounská lobby“, tedy odborníci na vývojovou psychologii, MPSV, pravicové politické strany) s nenapravitelnými etatisty (ústavní lobby, Hrad, ČLK, levicové politické strany), protože liberálové hájí zájmy biologických rodičů, a to i na úkor pěstounů.
Jde o spor ryze odborný. Liberálové znají theorii attachmentu (citové vazby), jejímž autorem je John Bowlby. Kojenec potřebuje rodičovskou osobu (obvykle je jí matka), k níž si může vytvořit silnou citovou vazbu. V kojeneckém ústavu je něco takového vyloučeno, protože personál se v něm střídá. Výsledkem je, že ze všech dětí, které prošly kojeneckým ústavem, jsou deprivanti. Proto se nějaký pěstoun musí najít vždy, do ústavu nepatří dítě nikdy, je to jeho týrání. Není to nějaká víra, nýbrž základní povinnost státu, který dítě odebral jeho rodičům. A boj s týráním dětí není nějaká aggressivita, nýbrž základní povinností každého slušného člověka.
Význam novely. Kromě zrušení kojeneckých ústavů je základním cílem novely omezení zestátňování dětí. Evropský soud pro lidská práva to ČR opakovaně vytknul: Wallovi (PDF), Havelkovi (PDF). Bohužel, etatisté oba rozsudky stále ignorují. Proto je nezbytné změnit zákon a doufat, že se změní i praxe.
Přednost adopce před pěstounstvím. Nejsem si jist, do jaké míry má mít adopce přednost před pěstounstvím. Primární je zájem dítěte, nikoliv řešení neplodnosti manželského páru. A zájmem dítěte jsou co největší vazby s pokrevními rodiči. Krev není voda, ale adoptivní rodiče často dítěti ani neřeknou, že je adoptované. Jak obrovskou krisi identity to pak způsobí, si snadno dokážete představit.
Dětské domovy. Zatímco kojenecké ústavy jsou čistým týráním dětí, zařízení ústavní a ochranné výchovy jsou pouze nevhodným řešením. Nedospělci tam nezískají potřebné návyky, takže se z poloviny z nich stanou kriminálníci. Z toho je jasně vidět, že je to řešení, které se neosvědčilo a ve vyspělém světě je minimalisováno.
V reálném světě nic není ideální. Střídání pěstounů, ač je negativní, se vyskytuje. Přesto je to menší zlo, protože pěstouni poskytují citovou vazbu, zatímco sirotčince žádnou, jen řád a disciplínu. Proto je stabilita mnohem menší priorita než citová vazba.
Postižené děti. Problematičnost kojeneckých ústavů spočívá v tom, že jsou v nich zcela zdravé děti. O mentálně postižené individuálně pečovat je samozřejmě krajně obtížné a nelze to spravedlivě požadovat. Ale to je problém zdravotní, nikoliv sociální jako jsou české kryptokommunistické kojenecké ústavy.
Školení pěstounů. Ačkoliv je každé vzdělávání užitečné, je třeba si uvědomit, že ani rodiče neskládají nějaké zkoušky, zda smějí mít dítě, ačkoliv by si to etatisté přáli a zabránilo by to některým týráním vlastními rodiči. Proto školení není nezbytné, na budování citové vazby školy nepotřebujete a na péči o dítě rovněž ne.
Závěr. Dvacet let se spalo. Kojenecké ústavy mezitím zrušili ve všech bývalých sovětských satelitech. Je tedy nejvyšší čas, že se k tomu konečně přistoupí i v ČR.
Updated + další argumenty.
Předně, konkurrence ve veřejném sektoru je nesmysl. Státní správu si nelze plést s trhem. Nebo snad budeme mít dvě ministerstva zahraničí, aby se ukázalo, které je lepší? Ne, veřejný sektor vzniká vědomým rozhodnutím. Nelze plýtvat veřejnými prostředky na dva konkurrenční systémy. A o tom, že pěstouni jsou lepší řešení než kojenecké ústavy, neexistují sebemenší pochybnosti. Ty lze mít pouze o tempu a podobě transformace, což jak každý manager ví, je ten nejvíce obtížný úkol.
Kdo je vlastně v pozadí sporu? Rozhodně ne nějaká pěstounská lobby. To by musela prosazovat zájmy pěstounů. Ve skutečnosti jde o střet liberálů („pěstounská lobby“, tedy odborníci na vývojovou psychologii, MPSV, pravicové politické strany) s nenapravitelnými etatisty (ústavní lobby, Hrad, ČLK, levicové politické strany), protože liberálové hájí zájmy biologických rodičů, a to i na úkor pěstounů.
Jde o spor ryze odborný. Liberálové znají theorii attachmentu (citové vazby), jejímž autorem je John Bowlby. Kojenec potřebuje rodičovskou osobu (obvykle je jí matka), k níž si může vytvořit silnou citovou vazbu. V kojeneckém ústavu je něco takového vyloučeno, protože personál se v něm střídá. Výsledkem je, že ze všech dětí, které prošly kojeneckým ústavem, jsou deprivanti. Proto se nějaký pěstoun musí najít vždy, do ústavu nepatří dítě nikdy, je to jeho týrání. Není to nějaká víra, nýbrž základní povinnost státu, který dítě odebral jeho rodičům. A boj s týráním dětí není nějaká aggressivita, nýbrž základní povinností každého slušného člověka.
Význam novely. Kromě zrušení kojeneckých ústavů je základním cílem novely omezení zestátňování dětí. Evropský soud pro lidská práva to ČR opakovaně vytknul: Wallovi (PDF), Havelkovi (PDF). Bohužel, etatisté oba rozsudky stále ignorují. Proto je nezbytné změnit zákon a doufat, že se změní i praxe.
Přednost adopce před pěstounstvím. Nejsem si jist, do jaké míry má mít adopce přednost před pěstounstvím. Primární je zájem dítěte, nikoliv řešení neplodnosti manželského páru. A zájmem dítěte jsou co největší vazby s pokrevními rodiči. Krev není voda, ale adoptivní rodiče často dítěti ani neřeknou, že je adoptované. Jak obrovskou krisi identity to pak způsobí, si snadno dokážete představit.
Dětské domovy. Zatímco kojenecké ústavy jsou čistým týráním dětí, zařízení ústavní a ochranné výchovy jsou pouze nevhodným řešením. Nedospělci tam nezískají potřebné návyky, takže se z poloviny z nich stanou kriminálníci. Z toho je jasně vidět, že je to řešení, které se neosvědčilo a ve vyspělém světě je minimalisováno.
V reálném světě nic není ideální. Střídání pěstounů, ač je negativní, se vyskytuje. Přesto je to menší zlo, protože pěstouni poskytují citovou vazbu, zatímco sirotčince žádnou, jen řád a disciplínu. Proto je stabilita mnohem menší priorita než citová vazba.
Postižené děti. Problematičnost kojeneckých ústavů spočívá v tom, že jsou v nich zcela zdravé děti. O mentálně postižené individuálně pečovat je samozřejmě krajně obtížné a nelze to spravedlivě požadovat. Ale to je problém zdravotní, nikoliv sociální jako jsou české kryptokommunistické kojenecké ústavy.
Školení pěstounů. Ačkoliv je každé vzdělávání užitečné, je třeba si uvědomit, že ani rodiče neskládají nějaké zkoušky, zda smějí mít dítě, ačkoliv by si to etatisté přáli a zabránilo by to některým týráním vlastními rodiči. Proto školení není nezbytné, na budování citové vazby školy nepotřebujete a na péči o dítě rovněž ne.
Závěr. Dvacet let se spalo. Kojenecké ústavy mezitím zrušili ve všech bývalých sovětských satelitech. Je tedy nejvyšší čas, že se k tomu konečně přistoupí i v ČR.
Updated + další argumenty.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)