Laskavý humor

Skvělou recensi napsal Petr Fischer v HN. Naproti tomu Tomáš Baldýnský v Reflexu tentokrát zklamal.

V cizích službách – němečtí legionáři v Indočíně

Dokumentární film »In fremden Diensten« (V cizích službách) od Marc Eberle a Thomas Tielsch byl natočen k 50. výročí bitvy o Dien Bien Phu a vypráví o osudech německých cizineckých legionářů ve Vietnamu. Nedávno jej odvysílala stanice ARTE.

Vedle Vietnamců (osvobozenecké hnutí Viet Minh), Francouzů a Afričanů se války v Indočíně zúčastnilo i 35.000 německých legionářů. Po prohrané světové válce vstupovali do »Légion étrangère«, pověstné francouzské Cizinecké legie, která jim slibovala nový domov, novou identitu, novou vlast či pouhé dobrodružství.

Francouzští branci nesměli být (dle ústavy) nasazováni v zámoří a tak zůstala válka věcí koloniálních jednotek a především – legie. Krom toho bylo doma na válku v Indočíně nahlíženo jako na „špinavou“, takže bylo lepší, nechat pro zájmy Francie umírat cizince. Však o ně nebyla nouze. Zverbováni byli v zajateckých táborech, nouzových ubytovnách a od bezpočetných kanceláří, které Cizinecká legie ve francouzské okupační zóně zřídila. Mladí muži od Waffen SS či výsadkáři a horští myslivci z Wehrmacht ve svém životě stejně nezažili nic jiného než-li válku a nebylo jim tedy ani zatěžko svoje válečné „řemeslo“ uplatnit pro legii. Bylo to mnohdy jediné, co vlastně uměli.

Ve válkou zničeném Německu byla bída a ve filmu např. vojáci vzpomínali, jak se pak v legii konečně po dlouhé době zase do sytosti najedli. Do Francie byli rekruti odváženi pokoutně a tajně, jako franc. okupační vojáci, nakonec skončili ve Vietnamu, kde se po všech útrapách zpočátku cítili jako v nějakém ráji. Podíl Němců a Rakušanů dosahoval v legii, která se rozrostla na 36.000 mužů, někdy až 80 % legionářů.

Indočína (1947-1954)

Po ukončení 2. svět. války bylo pro vojáky Légion étrangère okamžité uplatnění v Indočíně – dnešní Vietnam, Laos a Kambodža – kde Francouzi od r. 1883 vlastnili kolonie. Přítomnost legie byla jen krátkodobě přerušena po čas války, kdy území r. 1940 obsadilo Japonsko. Někdejší, pod franc. koloniální nadvládou, slabý odpor Vietnamců přibral během války na intenzitě. Po odchodu Japonců (1945) využil polit. vůdce Ho Chi Minh mocenského vakua v zemi a vyhlásil demokratickou republiku Vietnam. Mohl se přitom opírat o národně-revoluční hnutí Viet-Minh, založené r. 1941 a cvičené jeho blízkým přítelem gen. Vo Nguyen Giap k boji proti jap. okupantům (na spol. fotografii je Vo Nguyen Giap stojící).

Jako první připlul 2. února 1946 do Saigonu 2. REI (2. pluk cizinecké pěchoty), o něco později i 5. REI. Po smlouvě 6. března 1946 mezi Ho a franc. vládou, která nakonec uznala samostatnou republiku na severu země, se ve Vietnamu vylodily ještě 13. DBLE (tzv. „polobrigáda“) a 3. REI. Nicméně celá Indočína byla pod kontrolou Francie, která si ve smlouvě vymínila nadále kontrolovat i sever země. Zpočátku byl klid, ale v listopadu bylo oddíly Viet-Minh(ů) zabito 29 franc. vojáků. O měsíc později zabili tito partyzáni 600 francouzských civilistů. Pro Francii to byla již ta příslovečná „poslední kapka“.

V lednu 1947 přistál ve Vietnamu 1. REC (pluk kavalerie). Francouzi měli pod kontrolou města – Viet-Minh volnou krajinu. Kdo se měl obzvlášť osvědčit, byli parašutisté. Poprvé za své existence byli seskupeni ze 2, později 3 batalionů (praporů) – 1., 2. a 3. BEP. Mezi legionáři představovali elitu, zpravidla sloužili již u německých výsadkářů za 2. svět. války a byli mezi nimi dokonce i veteráni z bitvy o Krétu. Výsadkové jednotky začaly zřízovat v týlu nepřítele dobře zabezpečená a těžkými zbraněmi vybavená opevnění (tzv. Forts), která měla vylákat partyzány z úkrytu, aby mohli být zničeni.

Válka v Indočíně začala být ale pro legii dost problematická. Její výstroj i výzbroj byla nedostatečná, používalo se prakticky všechno možné. Vedle franc. samopalu MAT-49 vesměs americké karabiny M1, M1 Garand, britský M1918 BAR a německý kulomet MG-42. Americké houfnice, bombardéry, z vozidel od amerických jeep(ů) po britské tanky.

Bitva o Dien Bien Phu

Z taktických důvodů zřídili Francouzi v listopadu 1953 rozsáhlé opevnění v údolí na hranicích Laosu, které pojmenovali podle nedaleké vesnice Dien Bien Phu. Byla to rozlehlá planina ohraničená ze stran vyvýšenými body, které Francouzi obsadili a pojmenovali: Anne-Marie, Gabrielle, Dominique, Huguette, Francoise, Beatrice, Eliane, Claudine a Isabelle. Operace »Castor« začala 20. listopadu seskokem 5.000 výsadkářů, kteří zajistili prostor a postavili přístávací dráhu. Celkově se na různých opěrných bodech Dien Bien Phu ke konci nacházelo asi 17.000 mužů.

Viet-Minh(ům) se zdařilo velké seskupení jejich vojska kolem opevnění a přistávajícím transportním letadlům způsobovali potíže protileteckou palbou. Na jejich iniciativě ale zvolna ubývalo. Mezitím s pomoci místních obyvatel budovali v džungli skryté cesty, po kterých pak dopravili do maskovaných palebných postavení v okolních horách děla, munici a jiný materiál. Za pomoci jízdních kol, bůvolů, nebo i jen lidské síly. V údolí také nepozorovaně vybudovali zákopy, poskytující ochranu před dělostřelbou a letectvem. Vojsko gen. Vo Nguyen Giap(a) čítalo 33.000 vojáků, později trojnásobek.

K překvapení Francouzů, kteří schopnosti nepřítele značně podcenili, začal 13. března 1954 útok dělostřeleckou přípravou z okolních hor. Hned první den byla zničena přistávací dráha a velká část franc. zásob. I přes spěšný přílet posil ztráceli Francouzi stále více svých opěrných bodů a obráncům začalo docházet i střelivo. Během prvních 2 dnů musely být vyklizeny op. body Beatrice a Gabrielle, zásobování probíhalo jen shazováním na padáku a valná část materiálu padla do rukou nepříteli. Letectvo sice neustále útočilo na zás. cesty nepřítele, ale bez zjevného účinku. Útoky z opevnění na nepřátelské pozice v horách neměly úspěch, protože protivník měl sudy s napalmem, který hořící stékal na útočící legionáře. 6. května padla Eliane a v pozicích bojovali už jen skoro samí ranění. 7. května 1954 v 17:30 hod. nechal velitel Dien Bien Phu (plk. Christian Marie de Castries) vyvěsit bílou vlajku. Pouze v Isabelle bojovali zoufalí legionáři 3.REI do půlnoci, pak zaútočili ztečí na pozice Viet-Minh(ů) a skoro všichni padli.

Závěr

V 57-denním boji o pevnost Dien Bien Phu padlo 4.000 franc. vojáků a přes 1.500 legionářů. Viet-Minh(ové) zajali přes 4.000 legionářů a 7 batalionů (praporů) Légion étrangère přestalo existovat. Generál Giap nasadil 200 děl a 50.000 vojáků, z nichž 22.000 padlo či bylo zraněno. Po této hořké porážce vyhlásila Francie svůj odchod z Vietnamu a země byla rozdělena na jižní a severovietnamský stát.

Během osmileté války v Indočíně padlo 10.483 legionářů (přes polovinu z nich byli něm. a rak. státní příslušníci), zostřily se také politicko-světové vztahy mezi Východem a Západem. Počáteční franc. koloniální válka s pochybnou legitimitou se v očích světové veřejnosti stala postupně oprávněným bojem proti komunismu v jižní Asii. Ke změnám nedošlo ale pouze ve světově-politické rovině. Němci již vstupem do vojska svého odvěkého nepřítele, Francie, změnili strany. Záhy se jejich ideologická a politická předsevzetí začala znovu měnit. Viet Minh(ové) pomocí gramofonů šířili noční džunglí německy mluvenou propagandu. Stalo se tak, že mnohý zajatý něm. legionář bojoval ke konci jako důstojník Ho Chi Minh(ových) partyzánů, aby se po svojem návratu do NDR stal nástrojem propagandy studené války. Hlavně východoněm. politik Erich Honecker se od r. 1951 snažil o návrat Němců z Indočíny, který pak probíhal přes Čínu, SSSR do NDR.

Cronologie

Názor Bohumila Doležala na wikipedii

Bohumil Doležal: "Internetová encyklopedie Wikipedia zaměstnávala hochštaplera. Hochštapler byl odhalen a musel se poděkovat. To je krámů. Wikipedia je zadarmo a je užitečná. Aspoň mně byla užitečná už mockrát. A spoustě dalších penzistů, kteří nemají prachy na přístup k encyklopediím, za něž se platí."

Buchenwald - nacistické vyšetřování

Nacistický vyšetřovatel a důstojník SS Georg Konrad Morgen vyšetřoval mnoho zločinů, které byly spáchány v německých koncentračních táborech. Nejznámější případ je Buchenwald, jehož velitel Karl Otto Koch byl popraven.

František Fuka odhalen

Jiří X. Doležal: "Fuka však veřejnosti na svém serveru jasně demonstruje, proč se vlastně takovou činností, jako je psaní bizarních hanopisů na mou osobu zabývá. Jeho frustrace je pochopitelná, omluvitelná a soucit vzbuzující - nadáváním si totiž Fuka kompenzuje sexuální deprivaci."

Moskva - třetí Řím

V originále ten výrok zní: „Храни и внимай, благочестивый царь, тому, что все христианские царства сошлись в одно твое, что два Рима пали, а третий стоит, четвёртому же не бывать.“

Kam kráčejí média?

Zajímavá úvaha Štěpána Kotrby.

Vidět Liverpool

Při čtení smutného příběhu z USA o tragedii (3. díl) v říjnu 2005 a následné „pomoci“ konzulátu ČR jsem si vzpomněl na kluka, který byl nadšeným obdivovatelem Beatles a jehož jediným a velkým snem bylo navštívit Liverpool – město vzniku této legendární hudební skupiny. Československý konzulát se tenkrát (r.1981) v jeho případě také moc nevyznamenal.

Mirek Č. nekouřil ani nepil, po absolvování Zvláštní školy dřel jako pomocný dělník za pár šupů ve fabrice a bez odmlouvání dělal i ty nejhorší práce. To proto, aby mohl navštívit Anglii a město, odkud pochází Beatles a splnit si tak svůj velký sen, na jehož realizaci si od mládí střádal korunku ke korunce. Někomu byl pro smích, ve vesnici ho měli za neškodného blázna a mnoho lidí chtělo (z legrace), aby jim pak z Anglie poslal pohled. On totiž každému na potkání vyprávěl, že již co nevidět bude mít peníze na cestu pohromadě a poslat „čumkartu“ slíbil. K pozdějšímu překvapení všech to také dodržel.

V Anglii ale chudák za 3 dny zůstal úplně bez prostředků, protože ho (prý) někdo okradl. Není vůbec důležité, zda to je pravda, nebo zda všechno někde ztratil. Jde především o přístup zaměstnanců tehdejšího čsl. konzulátu, na který se nakonec obrátil. Jednak něvěděl, jak se bez jízdenky a dokladů dostat domů a také už padal hlady.

Soudruzi na konzulátu (špioni a přísl. StB) ale měli přece mnohem důležitější úkoly, než-li se postarat o nějakého nuzáka, byť to byl i jejich občan. Fanouška Beatles jednoduše vyhodili z budovy jako nějakého obejdu. Až po opakovaném úsilí a prosbách dosáhl zoufalý Mirek toho, že nějaký soudruh začal konečně „úřadovat“ a zatelefonoval do Prahy.

Po sáhodlouhém mezistátním telefonování a telegrafování (samozřejmě vše vyúčtováno) se musel pan Č. (otec Mirka) dostavit do Prahy a složit (na tehdejší poměry) dosti značnou finanční hotovost, na kterou si někde vypůjčil. Teprve potom se StB-áci na konzulátu v Anglii jakžtakž postarali o jeho syna a umožnili mu cestu domů.

Na serveru »Lidé.cz« je zkrácená verze tohoto příběhu pod názvem »Čsl. občan v nouzi« (6.2.07). Reakce některých účastníků jsou opravdu podivné.

Zemřel Augusto Pinochet

Nechť se Hospodin slituje nad jeho duší.

Zajímavé, ač ne příliš překvapivé, je vyjádření Margarety Thatcherové, která truchlí nad jeho odchodem. Ctitelé Margarety Thatcherové, čeští "pravičáci", z valné části (ne všichni!) hájili Pinocheta jako zachránce Chille před komunismem. Takových apologetů je zde na "levičáckém" Západě pořídku. Že při té záchraně "lítaly třísky" rukama takových chilských Aloisů Grebeníčků, to českým "pravičákům", zdá se, dodnes nedošlo. Nedošlo a nedojde jim asi i mnoho dalších věcí, ale to necháme jiným článkům. Tento nekrolog nad Pinochetem budiž zejména smutným pokrčením ramen nad ideologickou zaslepeností některých lidí - obětí totalitní černobílosti.

Filmová censura

Hlavním předmětem filmové censury je sex (včetně nahoty a klení – vulgarit), užívání drog (návykových látek) a násilí. V USA Motion Picture Association of America stanovila přesná a podrobná pravidla a od roku 1990 zdůvodňuje zařazení každého filmu:

1. G – film pro děti. Není přítomna žádná nahota, sexualita nebo drogy. Násilí je minimalisováno. Konversace nejde za každodenní standard.
2. PG – v doprovodu rodičů. Nahota je zobrazena jen krátce. Horror a násilí nepřekračuje umírněnou úroveň. Nedospělci se na tento film mohou dívat, ale některé scény by jim měly být vysvětleny.
3. PG-13 – i v doprovodu rodičů pod 13 let nedoporučeno. Hrubé nebo trvající násilí není přítomno, stejně jako obecně sexuálně orientovaná nahota. Mohou být zobrazeny scény požívání drog a sdělovány sexuální vulgarity. Nejžádanější rating pro obecné (tj. nikoliv dětské) filmy.
4. R – mládež pod 17 let jen v doprovodu rodičů: zobrazení soulože v missionářské poloze. Rodiče mají svým dětem vysvětlit některé scény. Film s "hvězdičkou": omezená reklama i příjmy.
5. NC-17 – mládeži pod 17 let nepřístupno: homosexuální sex, nahé mužské tělo (je vidět penis), ženský orgasmus, sexuální úchylky; otevřené sexuální scény, nahromadění sexuálně orientovaného jazyka a scény krajního násilí. Tento rating však nutně neznamená, že snímek je pornografický.

Patří k podivným přežitkům amerického puritánství, že sex je pro děti považován za stejně škodlivý jako násilí, ačkoliv obé je ve filmech stylisované. Násilí více než sex: aby bylo drastičtější. Důvodem je to, že sex údajně rozleptává společenské vazby. Přitom sex je, na rozdíl od násilí, přirozenou součástí života. Vzhledem k tomu, že většina velkých filmových studií (20th Century Fox, Columbia, Disney, DreamWorks, Lion's Gate, MGM, Miramax, Paramount, Touchstone, Universal a Warner Bros.) usiluje o PG-13, aby přitáhly maximum publika, jsou spotřební americké filmy podivně censurované: milenci jsou zásadně oblečení, nebo střih vynechá vše mezi počátkem předehry a odpočinkem po orgasmu.

Ještě jednou k Vrbovi

Známý kontroversní správce Vrba si mne neustále bere na paškál. Naposledy tak učinil v diskussi o jeptišce, do níž jsem se tak dostal jako Pilát do kréda.

Vzhledem k tomu, že je správce už více než rok a stále se nenaučil základní principy, tak se ho dovolím o nich poučit:

1. Základním pravidlem slušnosti je nepomlouvat ty, kteří se nemohou bránit. Anglická wiki výslovně normuje: "Wikipedia's hope for banned users is that they will leave Wikipedia with their pride and dignity intact, whether permanently or for the duration of their ban. As such, it is inappropriate to bait banned users or take advantage of their ban to mock them." Je symptomatické, že nic podobného v postkommunistické cs: nenajdete.
   
2. Na ZMP jsem nikdy nikoho neurážel, pouze jsem otevřeně psal o věcech, které jsou nechvalně známému Vrbovi nepříjemné.
3. Jak správně píše Hippopotamus, "Jistě jsou chvíle, kdy to jinak nejde a jedinec musí převzít odpovědnost, ale přebírá ji on a na své riziko a to je správné, ovšem v okamžiku, kdy se převzetí jiných pravomocí stává systémem, končí svoboda a je lhostejné zda je to ve státě, nebo ve společenství jakým je Wikipedie." Vrba již dávno systémově nejprve rozhodne a teprve pak se ptá ostatních, co oni na to. Tím se nijak neliší od Mussoliniho a jiných diktátorů, kteří si s oblibou nechávali svá rozhodnutí ratifikovat v referendech. Wiki však není despocie, nebo by aspoň neměla být.

Udělal jsem velkou chybu, že jsem tak nebezpečného člověka, jako je Vrba, povýšil na správce. Malý čtenář měl pravdu, takže se mu omlouvám za příkoří, které takto musel ode mne nepřímo vytrpět.

Navíc ho Cynik usvědčil jako lháře: "Pokud dokážeš úvést do souladu svou větu "Cinik byl nekolikrat zadan, aby zacal diskutovat neucinil to a pak udelal editaci, prostrednictvim sveho kamarada - Kotce" s existencí této editace, pak se milerád omluvím. Cinik 19:14, 27. 11. 2006 (UTC)" (pravopisné chyby z piety ponechány)

Odsun, transfer, vyhnání

Tomáš Krystlík

Poprvé se myšlenka odsunu německy mluvícího obyvatelstva z ČSR objevuje v plánu Edvarda Beneše v polovině září 1938, kdy vysílá tajně ministra J. Nečase do Paříže, aby zde zjistil podporu pro Benešův plán, podle něhož by Československo odstoupilo Německu území (instrukce Beneše Nečasovi hovoří o 4 až 6 tisících km2) s přibližně 800 až 900 tisíci českými Němci s podmínkou, že Německo přijme další milion českých Němců už bez území (podle oné instrukce to dohromady mělo být alespoň 1,5 až 2 miliony).

Článek vysvětluje okolnosti kolem vyhnání sudetských Němců a závěrem odsuzuje tehdejšího prezidenta Beneše.

Mohl se do věci vložit, rozsah násilí, zejména v době tzv. divokého odsunu, podstatně omezit. Neudělal to, ba dokonce svými veřejnými projevy čistku značně přiostřoval a svými podpisy (dekrety) legalizoval bezpráví. Podle dnešní judikatury by byl postaven před mezinárodní tribunál pro válečné zločiny jako je onen v Den Haagu, včetně ministrů obrany, vnitra a vůdčích politiků všech tehdejších českých politických stran bez rozdílu. Česko mu, celému světu navzdory, staví pomníky.

Třetí republika - národně socialistický stát 1945-1948

Tomáš Krystlík

Ideová východiska poválečného státu vycházela z nekomunistického odboje. Jsou shrnuta v programu Za svobodu, který byl vypracován v létech 1939-41, a jehož autoři byli i Milada Horáková, Ludmila Jankovcová a Vladimír Krajina. Podle něj měl být kapitalismus nahrazen řádem „sociálně spravedlivějším a hospodářsky účelnějším“ a společnost by měla být uspořádána na „základě netřídním“, neboť „teprve demokracie hospodářská a sociální trvale upevní demokracii politickou a umožní státům vnitřní rovnováhu a vnější bezpečnost“. Autorům programu Za svobodu se druhá světová válka jevila jako „boj mravního a politického názoru demokratického... s fašismem a nacismem“. Potíž byla v tom, že k „demokratickému názoru“ podle nich patřil nejen socialismus, nýbrž „svým ideovým cílem“ i komunismus.

Autor mi povolil kopírování svých článků. Protože jsou ale dost obsáhlé, využiji link na blog respekt.cz, kde již jsou zveřejněny.

Průměrné pravdivá česká Wikipedie

Ross Hedvíček

Není žádným tajemstvím, že současné vedení české Wikipedie, což je hlouček extrémně levicových vysokoškolských studentů vedených postarším upraveným emigrantem a konfidentem
StB, a já nemáme stejné názory na to, jak je česká Wikipedie tvořena. Jedním z hlavních principů, na kterém byla vytvořena původní americká Wikipedie (česká Wikipedie je vlastně jen jazykovou pobočkou) je princip NPoV - tedy Neutral Point of View. Důvodem vyžadování tohoto NPoV bylo zajistit, aby tato internetová encyklopedia byla nezaujatá, un-biased, bez extrémních náhledu na věc. Tedy velice rozumný názor a princip. Ovšem jinde rozumné věci jsou v Česku chápány značně nerozumně.
Celý článek

V orig. textu zde jsem doplnil odkazy.

Kultura v Čechách

Tuším, že v době začátku války v Iráku vznikl „úžasný” hit »Bagdád« . V ČR je dle všeho skupina »Divokej Bill« značně oblíbená a je o ní i zmínka na české Wikipedii.

S „protestním” textem další velmi úspěšné a vyhledávané „písně” – tentokráte hip hop od neméně oblíbené »MC Šaman« – se lze seznámit např. zde a celé „dílo” si pak možno i poslechnout ve formátu mp3.

Co si myslet o tvůrcích, interpretech a hlavně konzumentech takovýchto sraček? Kde se v nich bere ta nenávist ke všemu americkému? Kdo jim leje do hlav ty primitivní názory? Škola, rodiče, nebo obojí?, … či snad televize?

Copak jim dosud nikdo nikdy neprozradil, kdo vždy tahal Evropu z její vlastní bryndy (dvou svět. válek)? Že nebýt těch – podle nich – ‚amerických blbečků’, tak že by si dnes stěží mohli tyto své stupidity pobroukávat v češtině? Všichni ti dnešní hlupáci si neuvědomují, že bez zásahu USA by se v Evropě mluvilo asi jen německy nebo – a to nejspíš – rusky.

Stejně jako autor článku na respekt.cz si myslím, že v kultuře toho kterého státu se zákonitě odráží i převažující myšlenkové a názorové směry jeho obyvatel.

Také odkaz sametového převratu

Ivan Turnovec

»Státní svátek 17. listopad je svátkem poněkud rozpačitým.
V kontextu evropského vývoje byl konec komunistickém vlády v ČSR nevyhnutelný. Jeho způsob se z odstupu let jeví stále více podivným. Komunistická nomenklatura prorostla ihned s nastupujícími vládci a nemalou zásluhu na tom má právě Václav Havel a řada dalších disidentů provázaných s StB. Bývalí disidenti dnes požadují, aby citlivé informace o sledovaných osobách byly zpřístupněny pouze s jejich souhlasem. Některé materiály StB by tak nebylo možné zveřejnit. Vyvstává otázka proč?« (…)

Zajímavý starší článek je k přečtení na virtually.cz.

K čemu je a k čemu není referendum

Luděk Frýbort (Hannover) upozorňuje ve svém článku na referendum , které proběhlo ve Švýcarsku.

Hlasovalo se o otázkách:
1. Přijímáte navrhovanou změnu spolkového zákona o postavení cizinců?
2. Souhlasíte se změnou azylového zákona?

Téměř 70 % voličů hlasovalo pro zostření imigračních a azylových zákonů.

Stalinova německá elita

Před 60-ti lety, v říjnu 1946, bylo přes 3 000 německých konstruktérů a techniků i s rodinami deportováno do SSSR. Nedávno jsem o tom v televizi (MDR.de) viděl dokumentární film.

Dokument »Stalins deutsche Elite« (Martin Hübner, Deutschland 2005) osvětluje praxi a následky sovětské politiky. V počáteční fázi šlo především o obnovu tradiční zbrojní výroby v Thüringen. Na Stalinův rozkaz ale pak došlo k radikální změně a produkce byla kompletně přestěhována do Sovětského svazu. Včetně německého techn. personálu, odborníků přes letadla a rakety.

Jedním z nich byl Helmut Banas, konstruktér pohonných jednotek u Junkers-Flugzeugwerken, kde od r. 1936 do konce války pracoval na novém druhu „Wunderwaffen” (zázračných zbraní). Rusové ho překvapili 22.10.1946 v Dessau. Na osudný den si i po letech zcela přesně vzpomíná: „V šest ráno zběsilé zvonění u domovních dveří, když jsem otevřel, stálo přede mnou ozbrojené komando a dům byl zjevně obklíčen. Tlumočník přeložil krátkou řeč sovětského důstojníka: ‘Na rozkaz sovětské vojenské administrativy musíte 5 let pracovat v Sovětském svazu. Svoji manželku a děti si můžete vzít sebou, stejně tak i věcí kolik chcete ...’.”

Nočním „únosem” se v říjnu 1946 rozběhl největší „know-how-transfer” 20. století. Stejně jako Banas z továrny na letadla Junkers dopadli totiž ve stejnou dobu i tisíce jeho kolegů v celé sovětské zóně Německa. Vlaky plně nacpané „zázraky něm. techniky” a k ní i náležejího personálu supěly směr Moskva. Jedním z nejdůležitějších lidí mezi nimi byl i raketový specialista Helmut Gröttrup, zástupce Werhner von Braun, který se již před koncem války přihlásil do služeb americké armády. Gröttrup se nechal od Sovětů zverbovat do jejich východní zóny, kde pro vědychtivé vítěze rekonstruoval technologii V 2 – až do osudného říjnového dne 1946. Ještě ve vlaku sepsal Gröttrup protestní dopis Stalinovi, na který ale nikdy nedostal odpoveď ...

Po 2 týdnech cesty vlakem se deportovaní Němci nastěhovali do nových „domovů” v cizině, do sídliště »Upra« (u Kujbišev na Volze), aniž věděli, zda vůbec ještě někdy uvidí svoji vlast. Přesto se ale tito z Německa „ukořistění” technici a inženýři, kteří krátce předtím více či méně fanaticky na pracovním poli bojovali pro »Führer, Volk und Vaterland«, ujímají nových úkolů a s příslovečnou německou důkladností konstruují pro Stalinovo impérium letadla a rakety. Nic jiného jim asi nezbývalo. V představě, že by museli sdílet osud milionů válečných zajatců, nepřipadalo asi Hitlerovým „dobyvatelům nebe” nijak těžké, dát se do služeb Stalinovi. Také bylo zřejmé, že ve zničeném poválečném Německu by pro ně v dohledné době nebyla práce.

Osudy těchto techniků-specialistů v začínající »studené válce« jsou ztvárněny osobními příběhy samotných deportovaných Němců: Helmut Banas (Dessau), Helmut Gröttrup (Bleicherode), Werner Holzmüller (Leipzig), Werner Albring (Dresden), Horst Schneider (Staßfurt). Ke slovu se ale dostali i sovětští pamětníci, kteří události popisovali ze svojí perspektivy vitězů.

Překvapivé bylo, že bytovky pro německé rodiny měly evropský standart (splachovací WC), na sovětské poměry tedy úplný luxus. Na dveřích bytů byly jmenovky – bylo již předem určeno, kdo se kam nastěhuje. Němci byli i daleko lépe zásobováni, než-li normální obyvatelstvo, sídliště bylo oploceno a stráženo. Pamětníci zmiňovali i projevy nenávisti z ruské strany – zážitky z války byly ještě čerstvé. Někteří Němci (tehdy děti) si pochvalovali tamní krásnou přírodu. Rusové zase vzpomínali na – pro ně značně nezvyklou – pracovní kázeň německých kolegů, jejich úplně nepochopitelnou důkladnost a pilnost. Hned ale dodávali, že kdyby nějaký Němec odmítl pracovat, asi by skončil někde na Sibiři.

Jednalo se o zcela jedinečnou kapitolu německých poválečných dějin. Ačkoliv ti lidé tam u řeky Volhy žili privilegovaným životem a mohli pracovat, mnoho jich to „dobrovolně-vynucené přemístění” vnímá dost traumaticky, zvlášť když poslední z nich se domů vrátili až v r. 1952.

Německé prototypy a projekty ve srovnání s některými sovětskými a americkými letadly jsou k vidění např. zde.

Ukázka stylu - Vrba je skutečně dobrá Čecha

Jako shrnutí šikanózní editace použil tuto perlu

Vytrvalé nevhodné a urážlivé chováním uživatelem Malýčtenář

Šinágl v. Grebeníček

Pokud má někdo zájem, včera byl doručen v této věci rozsudek.