Tomáš Pecina
ohlásil ukončení blogu
Slepecká hůl. Důvodem byl
spor o klasicismus.
Posledním universálním uměleckým slohem bylo
rokoko (1715–1784), sloh
Ludvíka XV. Jsou lidé, kteří mu upírají samostatnost a označují ho, např. v
hudbě (
1725), za pouhé pozdní baroko. Přitom neexistuje větší kontrast mezi puritánským a hrubým barokem a libertinským a jemným rokokem. Např.
druhá polovina roku 1731 je období, kdy se toho stalo nejméně v historii.
Ale pojďme ke
klasicismu. Podnětem k jeho vzniku bylo vykopání Pompejí
v roce 1748. To bylo mohutnou inspirací pro další návrat k antice. Když v roce 1764 vydal
Johann Joachim Winckelmann Dějiny antického umění, byl z toho bestseller. Na jejich základě se
Anton Raphael Mengs pokoušel o nový směr malby. Ale revolucí byla až
Přísaha Horatiů (1784)
Jacquese-Louise Davida.
Klasicismus to neměl jednoduché. Od samého počátku proti němu byla v oposici opačná tendence,
preromantismus, který se vyznačoval sentimentalismem a láskou k přírodě. To je výrazem plurality doby, která už nemá jednotící myšlenku.
Strohost klasicismu byla podpořena puritánstvím Velké francouzské revoluce, což bylo završeno
empírem. Situace se mění po roce
1815, kdy je svět bezradný. Vrátit se před rok 1789 dost dobře nejde, pokračovat v revoluci také ne. Východiskem je definitivní vítězství romantismu na jedné straně:
Prám Medusy (1818)
Théodore Géricaulta;
biedermaier (1815–1848) na straně druhé. Umění se poprvé rozpadlo vysoké a nízké. Romantiků byla jen hrstka, biedermaier bylo konsumní umění. Rozpor pokračoval v kontrastu mezi
historismem a
realismem. Zatímco pro sakrální stavby byl po roce 1830 patřičný
neogothický sloh, pro světské po roce 1850
novorenesanční.
Celý příběh klasicismu v jeho závěrečné fasi jako
akademismu ukončilo moderní umění, které po roce
1890 vytlačilo předchozí formy. Symbolem je rozpad
Společnosti francouzských umělců odštěpením (secesí)
Národní společnosti výtvarného umění v roce 1890 a vydání
Rudého odznaku odvahy Stephena Cranea v roce 1895.