Reforma právnického studia

Jako poctu prof. Vojtěchu Ceplovi, který nedávno po těžké nemoci zemřel, vybírám některé myšlenky ze dvou jeho textů:

Krize české justice a legislativy má své nejhlubší kořeny v odcizení práva od morálky. Tím, že v posledních padesáti letech totalitní režim zneužil právo k utiskování obyvatelstva, došlo k devastaci právního vědomí občanů. Komunisté prohlásili právo za nástroj k ovládání společnosti a také je tak praktikovali. Kromě toho součástí „vědeckého světového názoru“ byla víra v budoucí postupný zánik státu a práva. Vinou toho se české právnictví a právní teorie dostaly v druhé polovině minulého století do naprosté izolace od hlavního proudu právnického myšlení ve svobodné části světa.

Dobrá znalost a přijímání práva jsou v České republice většinou občanů podceňovány, ačkoli vyspělé právní a mravní vědomí je důležitější než psané právo a jeho vymáhání. Mimochodem: všimněte si, jak postupně probíhá vývoj převládajícího názoru na řešení problémů v této oblasti. Nejprve všichni zdůrazňovali, že chybí legislativa, po určité době se to změnilo ve volání po vymahatelnosti práva. Teprve nyní začínáme doceňovat význam psychologického rozměru práva, neboť nejpodstatnější složkou práva není ani legislativa, ani fungování justice, nýbrž to, aby lidé dobře znali pravidla chování a dobrovolně je dodržovali. Vysoká úroveň mravní a právní kultury, v níž jsou obě složky v souladu, je totiž nejdůležitějším zdrojem bohatství a prosperity spravedlivé společnosti.

Vysokoškolský zákon příliš posílil akademickou samosprávu, a tak dochází k „zabetonování“ stávajícího systému. Protože děkani jsou voleni akademickým senátem, zvoleni jsou zpravidla ti kandidáti, kteří zaručují jistotu a stabilitu nenarušovanou soutěžením a inovacemi. Akademické senáty prosazují hlavně vlastní zájmy a jistoty učitelů. Každá změna a reforma, například ve studijním plánu, totiž ohrožuje pracovní místa, například zrušením některých zastaralých a nadbytečných oborů. To logicky posiluje obranné reakce proti změnám. Síla setrvačnosti zavedených pořádků je nyní „zevnitř“, bez vnější podpory, nepřekonatelná.

Fakticky se tichou cestou ujalo vlády dálkové studium, které je eufemisticky označováno za distanční. Namísto metody interaktivního studia, jehož podmínkou je stálá přítomnost studentů, na pražské právnické fakultě se převážně zkouší. Pravidelné výuky se zúčastňují jen studenti, kteří mají zájem. Je pravda, že tito studenti mohou mnoho získat, ale minimální standard profesionální úrovně pro všechny těmito (ne)pořádky rozhodně není zaručen.

Základem zůstávají klasické přednášky ve velkých posluchárnách. Tento tradiční způsob výuky, který vznikl v době, kdy nebyly knihy a lektor četl svou učebnici, zatímco studenti si dělali poznámky, v současnosti zaniká. V posledních desetiletích se nejlepší zahraniční právnické fakulty reformovaly po vzoru lékařských fakult v tom smyslu, že výuka probíhá hlavně cestou simulací, nebo dokonce i skutečným prováděním profesionálních činností, které absolventi budou vykonávat po ukončení studia. Jinými slovy: sofistikované profese se nejefektivněji vyučují nácvikem základních profesních činností.

Jedním ze základních úkolů moderních vysokoškolských učitelů je chránit studenty před nadbytečnými informacemi a poskytovat jim podstatné a základní znalosti. U nás je požadována při zkouškách, které jsou většinou ústní, příliš detailní a rozsáhlá znalost obsahu a vývoje právních předpisů, namísto důkladného osvojování si základních metod práce a samostatného vyhledávání informací. Studenti většinu rychle nabiflovaných poznatků pochopitelně po zkouškách zapomínají, a tak se učí vlastní profesi teprve v praxi. Kromě toho ústní zkoušky nemohou být objektivní, a protože není nikterak honorována průběžná studijní práce, je studium neurotizující. Radost z poznání a studia v pohodě na našich právnických fakultách nyní neexistuje.

* * *

Hlavní zájem je, aby nedošlo ke změnám. Protože každá změna studijního plánu ohrožuje některé učitele. Chcete-li například některý obor redukovat, zavést nový obor, uvnitř toho učitelského sboru musí být pohyb. Musí tam lidé přicházet a odcházet, má-li to být elitní sbor. Dokonce tam musí být soustava lidí, kteří neustále odcházejí, protože v té soutěži se neuplatní. Toto je u nás naprosto zablokováno. Jednak pracovním zákonodárstvím, které takto záporně působí ve všech oblastech společnosti.

O obsahu té regulace, termín v odborné literatuře, který ve srovnávací pravovědě převládl, je "defenzivní formalizmus postkomunistických právníků". Nechtějí se dopouštět kritiky obsahu norem. Nejlepší právník je takový právník, který dobře zná právo. Já chci mít na všechno předpisy a pokud možno nerad se dopouštím vlastních volnějších interpretací. Protože za ně nesu odpovědnost. Já chci mít na všechno legislativu,co nejpodrobnější a zevrubné procedury. Tím se ovšem ten systém stává komplikovaným, nepřehledným dokonce neinteligibilním tj. nesrozumitelným i odborníkům.

A je to stejný nedostatek, jako když co do metody v našem vzdělávání … … převládá v něm výuka historických disciplín. To vzniklo už v 19. století kdy se čeští právníci vymezovali proti německým, v obrození. Vlastně bojovalo se za obrození. Nacionalizmus vlastně ve skladbě disciplín převládnul. První dva roky na právnických fakultách je spousta historických disciplín, které jinde nemají obdobu. Historie práva se jinde učí zpravidla jako výběrový předmět na konci studia. U nás právní historie převládá, protože také byl ten program postaven na převládající teorii, věřte mi to nebo ne, devatenáctého století, kde dominovala víra v to, že historické vzdělání je pro právníka nejdůležitější.

To jsou všechno zaostalosti metody. Další nevýhoda je, že je příliš rozptýlen ten studijní program na mnoho disciplín, okrajových. A ztrácí se ten hlavní podstatný proud, těch hlavních disciplín. Rozdělení na katedry vede k určité rovnosti těch disciplín, které jsou si ale nerovny, poněvadž některé jsou mnohem důležitější, podstatnější a frekventovanější v praxi. Některé jsou velmi okrajové. Učitelé jsou úzce specializováni takže potom nemají rozhled po celé té profesi.

Učitelé stráví desítky a stovky hodin jenom ústními zkouškami. To je fakulta na které se hodně zkouší a málo učí. Ten systém zkoušek je také zastaralý. Mělo by tam být mnohem více písemných zkoušek, příkladů, které se řeší. Nikoli abstraktních povídání, které vedou k biflování těch studentů, kteří se rychle naučí velké objemy informací, které v zápětí musejí zapomenout.