Tomáš Pecina zpochybnil můj názor, že na české části původní wikipedie vládne Berenova diktatura (nyní však již spíše Berenova despocie než diktatura; dříve aspoň stanovili tvrdá pravidla, která neúměrně přísně trestali, např. jakoukouli nezdvořilost. Teď však trestají jednání, které je v každé normální společnosti samozřejmě příspustné, tj. kritiku, a to i nekonstruktivní, a pokoušejí se trestat osobu A za skutky osoby B.)
Spor však není o to, zda klika z IRC zavedla diktaturu či despocii, spor je o to, kdo byl její spiritus agens, spor je o Berena.
Není pochyb o tom, že Beren není žádný Stalin a že hrůzovládu nevytvořil on sám. Současný tupý legalism v nejhorších tradicích zákonného positivismu vymyslil a prosadil Tomáš Vrba. Intelektuální naivkové, jako je Dezidor či Adam Živnéř, se ho pokoušejí vyvážet i na en:, pochopitelně neúspěšně, neboť tam zcela přirozeně narazí na tvrdou ruku Jimbo Walese. Ačkoliv Wikimol dobře ví, která bije, své kamarády nevaruje. Inu solidarita kliky v praxi. Obhroublé zupáctví a rabiátství, nervositu z jakékoli diskusse, zavedl další výtečník, nyní vážený člen ArbComu, Miraceti.
Přesto přese všechno zůstává Leninem dnešní wiki Beren. Jen on je schopen tak mistrného pokrytectví. Jen on je schopen dvojí morálky v praxi. Jen on je schopen zneužívat maňásky a zároveň za totéž jednání jiné trestat. Jen on je schopen kritisovat zasahování ve své vlastní věci a zároveň to samé v praxi dělat.
Zkrátka a dobře, Berenovi dnešní marasm nikdo neodpáře. Díky své intelligenci dokáže leccos zakrýt, ale stále více lidí si uvědomuje, jaký doopravdy je. Naposledy ho Pastorius správně pojmenoval jako prvního aparátčíka wiki, který bojuje za "blaho projektu" (= věc socialismu). A když se kácí les, tak lítají třísky, to vy "trollové" (= ztroskotanci a samozvanci) na ZMP (= ideodiversní centrále) nevíte?
Brzy budou zavedeny zvláštní stranické tresty pouze pro členy strany (rovnější mezi rovnými: "Při rozhodování o uplatnění nějakého opatření může být vzat v úvahu přínos dotčeného wikipedisty pro projekt."), zatímco plebs bude i nadále dostávat knutou. Tím bude kommunism na wiki úspěšně dobudován.
Updated.
13. června 2007
12. června 2007
Carl Schmitt
Jak správně předpověděl Magnus Maximus již v roce 2005, nacista (od 1. 5. 1933) a antisemita Carl Schmitt (1888–1985) se stává stále populárnější postavou v soudobém veřejném discoursu. Přitom Encyclopædia Britannica ještě nedávno o něm neměla ani zmínku, natož heslo.
Naposledy na něj odkázal ústavní soud ve svém skandálním rozhodnutí Pl ÚS 77/06 odst. 43: "Konečně pro C. Schmitta je parlamentarismus jako forma vlády otevřenou argumentativní diskusí, v níž jsou konfrontovány rozdíly a názory – politická moc je tím nucena k diskusi, která umožňuje veřejnou kontrolu (Schmitt, C.: The Crisis of parliamentary Democracy, London 1994, cit. dle Kysela, J.: Zákonodárný proces v ČR jako forma racionálního právního diskurzu?, Právník č. 6/2005)."
Je to zajímavý process. Na jedné straně jsou liberální obhájci práva popíračů holocaustu na svobodu slova na stále větším ústupu, na druhé straně se ideologové nacismu dostávají do mainstreamu. Domnívám se, že je to zákonité. V boji proti terrorismu je svoboda projevu nepotřebná veteš, zatímco aktualisované heslo Ein Volk, Ein Reich, Ein Führer lépe vystihuje potřeby dnešního establismentu.
Naposledy na něj odkázal ústavní soud ve svém skandálním rozhodnutí Pl ÚS 77/06 odst. 43: "Konečně pro C. Schmitta je parlamentarismus jako forma vlády otevřenou argumentativní diskusí, v níž jsou konfrontovány rozdíly a názory – politická moc je tím nucena k diskusi, která umožňuje veřejnou kontrolu (Schmitt, C.: The Crisis of parliamentary Democracy, London 1994, cit. dle Kysela, J.: Zákonodárný proces v ČR jako forma racionálního právního diskurzu?, Právník č. 6/2005)."
Je to zajímavý process. Na jedné straně jsou liberální obhájci práva popíračů holocaustu na svobodu slova na stále větším ústupu, na druhé straně se ideologové nacismu dostávají do mainstreamu. Domnívám se, že je to zákonité. V boji proti terrorismu je svoboda projevu nepotřebná veteš, zatímco aktualisované heslo Ein Volk, Ein Reich, Ein Führer lépe vystihuje potřeby dnešního establismentu.
7. června 2007
Mathias Rust
«Воздушный хулиган» из Германии (vzdušný chuligán z Německa) před 20 lety – 28.5.1987 a zrovna v Den sovětských pohraničníků – unikl protivzdušné obraně Sov. svazu a s letadlem Cessna 172 přistál na Rudém náměstí v Moskvě. Pamatuji si na tehdejší titulky novin i celosvětové pozdvižení. Tolik legenda, skutečnost byla ale poněkud jiná.
Cesta do Moskvy
Tehdy 19-tiletý Rust, čerstvý držitel leteckého průkazu, si letadlo pronajal v Hamburg(u) pro okružní let nad Skandinávií. Odletěl na Island, pak přes Norsko do Finska, kde 25.5.87 přistál na letišti Helsinki-Malmi. Za 3 dny odtartoval a jako cíl udal Stockholm. Nad mořem však změnil kurs na Leningrad, ze kterého se pak držel linie železnice až do Moskvy, kam dolétl v 18:15 hodin. Uskutečnil několik přeletů nad Kremlem i Rudým náměstím – tam dokonce ve velmi malé výšce, u mauzolea šel až na 3 m – ale bylo tam poměrně dost lidí, tak nemohl přistát. Nakonec v 18:40 hod. dosedl na střed Москворецкого моста (mostu), přes Василевский Спуск (Vasiljevův spád) pak doroloval ke Chrámu Vasila Blaženého (Храм Василия Блаженного) – viz pohled z výšky z obr. serie . Vystoupil z kabiny v červeném overalu, představil se a užaslým Moskvanům začal rozdávat autogramy. Načež byl zatčen soudruhy od tajné služby, tehdejší KGB.
Důsledky
Cessna byla „zaparkována“ (парковка на Красной площади) a Rust putoval do vězení Lefortovo, aby posléze stanul před soudem. Sov. justice viděla jeho „Friedensbotschaft“ (mírové poselství), jak tvrdil, v docela jiném světle a Mathias Rust byl 4.9.1987 odsouzen ke 4 letům pracovního tábora – za ilegální přicestování, výtržnictví s ohrožením zdraví přítomných lidí a za hrubé porušení mezinár. pravidel bezpečnosti vzdušného provozu.
Zatímco se v Německu rodiče Rusta snažili na storry jeho letu něco vydělat – »Stern« odkoupil exklusivní práva –, němečtí politici jednali o jeho propuštění z vězení. To se jim nakonec podařilo a 3.8.1988 přistál z vězení předčasně propuštěný a z SSSR vyhoštěný Mathias na letišti Frankfurt – ovšem již jako obyčejný cestující pravidelné linky, o své oprávnění k létání přišel..
Čistka v sovětské armádě
Malý hornoplošník s přídavnými nádržemi byl po přeletu finsko-sovětské hranice samozřejmě odhalen a jak i sám Rust později uvedl, sledovaly ho boj. letouny Mig 24, které on jednoduše ignoroval. Měl štěstí. Odpovědní velitelé totiž váhali dát rozkaz k jeho sestřelení, aby pak za svoji nerozhodnost byli později sami „sestřeleni“ – od velkého »Gorby« – ze svých vysokých postů. Z předčasného důchodu se tak mohl „radovat“ tehdejší ministr obrany Sergej Leonidovič Sokolov, jeho zástupce a velitel protivzdušné obrany Alexandr Ivanovič Koldunov – oba patřili k politickým protivníkům Gorbačova – jako i řada dalších vysokých důstojníků.
Michail Sergejevič Gorbačov využil situace, aby se zbavil odpůrců své přestavby a na jejich místa dosadil svoje lidi. Mathias Rust, mladík z BRD, se tak vlastně nepřímo a nevědomky zasloužil určitým dílem o tzv. pěrestrojku Sovětského svazu – viz. Матиас Руст пострадал за перестройку.
Na závěr
Roku 1989 se dostal Rust znovu na stránky novin. Během svojí civilní služby (alternativa voj. zákl. služby) v nemocnici Rissen zaútočil a vážně zranil nožem zdravotní sestru, která se prý s ním nechtěla líbat. Soud jeho čin (v 1991) ohodnotil 30 měsíci ztráty svobody, v říjnu 1993 byl Rust z vězení podmínečně propuštěn.
V r. 2001 byl obviněn z krádeže kašmírového svetru v obchodu a od soudu odešel s pokutou 10.000 DM. Za 4 roky nato mu soud dal peněžitý trest 1.500 Euro za podvod, loňského roku byl Rust opět souzen a odsouzen za další opakované podvody.
Jeho první manželství ztroskotalo, pak se oženil s Indkou, dcerou obchodníka s čajem.
Dnes žije Mathias Rust (39) údajně v Berlíně kde se živí jako prof. hráč pokeru.
Sport. letadlo typu Cessna 172 B s označením D-ECJB odkoupila za dvojnásobek odhadní ceny kosmetická firma v Mnichově, která ho později prodala do Japonska. Cessna je dnes vystavena pod širým nebem v parku nedaleko Tokia.
4. května 2007
Normálnost
Měl jsem kdysi na Sprše zuřivý flame war s Postavou do jazzu a Gogem o normálnosti. Zatímco já hlásal názor, že normální = většinové, jejich postoj jsem pochopil tak, že zastávají thesi, že normální je to, co je funkční. Postava nyní podal dementi: "tento pojem se dá vykládat různě".
Jak jsem však později zjistil z hovorů s mnoha lidmi, pojetí, že normální = funkční zastává tím méně lidí, oč horlivěji nebo vulgárněji je toto pojetí zastáváno. Jako symbolickou tečku za tímto sporem si proto dovolím o ocitovat Jana Zrzavého: "(Pozor – slovo „normální“ nemá jiný seriózní význam než ten, který užívá statistika, tedy vlastně „obvyklý“ či „běžný“. Inženýrský titul je jev stejně nenormální jako homosexualita či nezkažený chrup.)"
Updated.
Jak jsem však později zjistil z hovorů s mnoha lidmi, pojetí, že normální = funkční zastává tím méně lidí, oč horlivěji nebo vulgárněji je toto pojetí zastáváno. Jako symbolickou tečku za tímto sporem si proto dovolím o ocitovat Jana Zrzavého: "(Pozor – slovo „normální“ nemá jiný seriózní význam než ten, který užívá statistika, tedy vlastně „obvyklý“ či „běžný“. Inženýrský titul je jev stejně nenormální jako homosexualita či nezkažený chrup.)"
Updated.
23. dubna 2007
5. dubna 2007
4. dubna 2007
Sudetská krize
28.3.1938 si Adolf Hitler do Berlína pozval předsedu Sudetoněmecké strany SdP Konráda Henleina a přikázal mu, aby ohledně národnostní otázky kladl čsl. vládě nesplnitelné požadavky. Henlein pak v Karlových Varech 24.4.38 předložil osmibodový »Karlovarský program« požadavků, týkající se mj. rovnoprávnosti, autonomie a napravení křivd z r. 1918 (viz také »Od 1919 k Mnich. dohodě «).
Splnění v programu požadovaných dalekosáhlých autonomních práv pro německou menšinu – jako např. samostatný správní aparát – by fakticky znamenalo konec československého státu. Tak byla vyprovokována tzv. »Sudetská krize«, která vyústila ve dnech 29. - 30.9.1938 v »Mnichovskou dohodu«. Do povědomí českého národa se zapsala jako »Mnichovská zrada«.
Na základě předpokládaného (a mylného) pohybu Wehrmacht(u) do Sudet, byla 21.5.38 v ČSR provedena částečná mobilizace. Pouze energický zákrok Anglie a Francie odvrátil hrozící válku. S ohledem na tyto okolnosti vydal Hitler o 9 dní později detailní pokyny k vojenské likvidaci Československa a nechal uvést Wehrmacht v pohotovost do 1.10.1938. Ze strany Německa současně nadále probíhala masivní propaganda. Poukazování na právo sebeurčení národa mělo dát německým plánům vzezření jakési legality; k tomu bylo nestále zdůrazňováno, že Sudety jsou posledním územním požadavkem.
Pro další průběh krise byl rozhodující postoj Velké Britanie, která doufala v zachování míru v Evropě za cenu ústupků. K tomuto účelu byla připravena jednat s Německem o změnách hranic ve středových. Evropě, zvláště když nesouhlasila s restriktivní menšinovou politikou Československa. Jakmile Hitler zač. září otevřeně pohrozil německým vpádem do ČSR, dorazil 15.9.38 britský ministerský předseda Arthur Neville Chamberlain v roli zprostředkovatele k osobnímu rozhovoru na Obersalzberg u Berchtesgaden.
21.9.38 odsouhlasila(!) čsl. vláda návrh Francie a Anglie, předat Německu území s nadpoloviční většinou německy mluvícího obyvatelstva – Sudety. Hitler ale v Sudetské krizi (sám k ní dal podnět) viděl dobrou záminku k napadení Československa, tedy i příležitost k rozpoutání války a návrh zprvu odmítl. Zdálo se, že válka je nevyhnutelná a ČSR tedy 23.9.38 vyhlásilo všeobecnou mobilizaci. Britská vláda nato požádala italského diktátora Benito Mussolini(ho) o zprostředkování jednání. Hitler, Mussolini, Chamberlain a franc. ministerský předseda Edouard Daladier se 29. září 1938 setkali v Mnichově – zástupce Československa ani jeho spojence Sovětského svazu nebyl pozván.
Sudetská krize byla před válkou tou největší. Zatímco Chamberlain věřil, že byl zajištěn trvalý mír, Hitler se k dohodě stavěl různě. Na jednu stranu litoval, že k jím chtěné válce nedošlo, na stranu druhou věděl, že něm. národ válku odmítá. Německý tisk ovšem připisoval zachování míru právě Hitlerovi, který tím v Říši získával na popularitě. Tak byly zároveň zmařeny plány pučistů z něm. vojenského velení kolem Ludwig Beck a Hans Oster , kteří po Mnichovské dohodě již nemohli doufat v podporu národa.
Ještě před tažením do Polska pronásledoval Hitlera stín »Mnichova« a údajně pronesl ke svojím generálům: »Mojí největší starostí je, aby v posl. minutě nepřišel zase nějaký „Schweinehund“ se zprostředkovacími plány«. Tím „Schweinehund“ byli očividně míněni Göring a Mussolini, kteří ho k jednání v Mnichově přemluvili. Nicméně „opětné získání“ Sudet bylo jedním z největších úspěchů Hitlerovy zahraniční politiky.
Splnění v programu požadovaných dalekosáhlých autonomních práv pro německou menšinu – jako např. samostatný správní aparát – by fakticky znamenalo konec československého státu. Tak byla vyprovokována tzv. »Sudetská krize«, která vyústila ve dnech 29. - 30.9.1938 v »Mnichovskou dohodu«. Do povědomí českého národa se zapsala jako »Mnichovská zrada«.
Na základě předpokládaného (a mylného) pohybu Wehrmacht(u) do Sudet, byla 21.5.38 v ČSR provedena částečná mobilizace. Pouze energický zákrok Anglie a Francie odvrátil hrozící válku. S ohledem na tyto okolnosti vydal Hitler o 9 dní později detailní pokyny k vojenské likvidaci Československa a nechal uvést Wehrmacht v pohotovost do 1.10.1938. Ze strany Německa současně nadále probíhala masivní propaganda. Poukazování na právo sebeurčení národa mělo dát německým plánům vzezření jakési legality; k tomu bylo nestále zdůrazňováno, že Sudety jsou posledním územním požadavkem.
Pro další průběh krise byl rozhodující postoj Velké Britanie, která doufala v zachování míru v Evropě za cenu ústupků. K tomuto účelu byla připravena jednat s Německem o změnách hranic ve středových. Evropě, zvláště když nesouhlasila s restriktivní menšinovou politikou Československa. Jakmile Hitler zač. září otevřeně pohrozil německým vpádem do ČSR, dorazil 15.9.38 britský ministerský předseda Arthur Neville Chamberlain v roli zprostředkovatele k osobnímu rozhovoru na Obersalzberg u Berchtesgaden.
21.9.38 odsouhlasila(!) čsl. vláda návrh Francie a Anglie, předat Německu území s nadpoloviční většinou německy mluvícího obyvatelstva – Sudety. Hitler ale v Sudetské krizi (sám k ní dal podnět) viděl dobrou záminku k napadení Československa, tedy i příležitost k rozpoutání války a návrh zprvu odmítl. Zdálo se, že válka je nevyhnutelná a ČSR tedy 23.9.38 vyhlásilo všeobecnou mobilizaci. Britská vláda nato požádala italského diktátora Benito Mussolini(ho) o zprostředkování jednání. Hitler, Mussolini, Chamberlain a franc. ministerský předseda Edouard Daladier se 29. září 1938 setkali v Mnichově – zástupce Československa ani jeho spojence Sovětského svazu nebyl pozván.
Sudetská krize byla před válkou tou největší. Zatímco Chamberlain věřil, že byl zajištěn trvalý mír, Hitler se k dohodě stavěl různě. Na jednu stranu litoval, že k jím chtěné válce nedošlo, na stranu druhou věděl, že něm. národ válku odmítá. Německý tisk ovšem připisoval zachování míru právě Hitlerovi, který tím v Říši získával na popularitě. Tak byly zároveň zmařeny plány pučistů z něm. vojenského velení kolem Ludwig Beck a Hans Oster , kteří po Mnichovské dohodě již nemohli doufat v podporu národa.
Ještě před tažením do Polska pronásledoval Hitlera stín »Mnichova« a údajně pronesl ke svojím generálům: »Mojí největší starostí je, aby v posl. minutě nepřišel zase nějaký „Schweinehund“ se zprostředkovacími plány«. Tím „Schweinehund“ byli očividně míněni Göring a Mussolini, kteří ho k jednání v Mnichově přemluvili. Nicméně „opětné získání“ Sudet bylo jedním z největších úspěchů Hitlerovy zahraniční politiky.
27. března 2007
Laskavý humor
Skvělou recensi napsal Petr Fischer v HN. Naproti tomu Tomáš Baldýnský v Reflexu tentokrát zklamal.
25. března 2007
V cizích službách – němečtí legionáři v Indočíně
Dokumentární film »In fremden Diensten« (V cizích službách) od Marc Eberle a Thomas Tielsch byl natočen k 50. výročí bitvy o Dien Bien Phu a vypráví o osudech německých cizineckých legionářů ve Vietnamu. Nedávno jej odvysílala stanice ARTE.
Vedle Vietnamců (osvobozenecké hnutí Viet Minh), Francouzů a Afričanů se války v Indočíně zúčastnilo i 35.000 německých legionářů. Po prohrané světové válce vstupovali do »Légion étrangère«, pověstné francouzské Cizinecké legie, která jim slibovala nový domov, novou identitu, novou vlast či pouhé dobrodružství.
Francouzští branci nesměli být (dle ústavy) nasazováni v zámoří a tak zůstala válka věcí koloniálních jednotek a především – legie. Krom toho bylo doma na válku v Indočíně nahlíženo jako na „špinavou“, takže bylo lepší, nechat pro zájmy Francie umírat cizince. Však o ně nebyla nouze. Zverbováni byli v zajateckých táborech, nouzových ubytovnách a od bezpočetných kanceláří, které Cizinecká legie ve francouzské okupační zóně zřídila. Mladí muži od Waffen SS či výsadkáři a horští myslivci z Wehrmacht ve svém životě stejně nezažili nic jiného než-li válku a nebylo jim tedy ani zatěžko svoje válečné „řemeslo“ uplatnit pro legii. Bylo to mnohdy jediné, co vlastně uměli.
Ve válkou zničeném Německu byla bída a ve filmu např. vojáci vzpomínali, jak se pak v legii konečně po dlouhé době zase do sytosti najedli. Do Francie byli rekruti odváženi pokoutně a tajně, jako franc. okupační vojáci, nakonec skončili ve Vietnamu, kde se po všech útrapách zpočátku cítili jako v nějakém ráji. Podíl Němců a Rakušanů dosahoval v legii, která se rozrostla na 36.000 mužů, někdy až 80 % legionářů.
Indočína (1947-1954)
Po ukončení 2. svět. války bylo pro vojáky Légion étrangère okamžité uplatnění v Indočíně – dnešní Vietnam, Laos a Kambodža – kde Francouzi od r. 1883 vlastnili kolonie. Přítomnost legie byla jen krátkodobě přerušena po čas války, kdy území r. 1940 obsadilo Japonsko. Někdejší, pod franc. koloniální nadvládou, slabý odpor Vietnamců přibral během války na intenzitě. Po odchodu Japonců (1945) využil polit. vůdce Ho Chi Minh mocenského vakua v zemi a vyhlásil demokratickou republiku Vietnam. Mohl se přitom opírat o národně-revoluční hnutí Viet-Minh, založené r. 1941 a cvičené jeho blízkým přítelem gen. Vo Nguyen Giap k boji proti jap. okupantům (na spol. fotografii je Vo Nguyen Giap stojící).
Jako první připlul 2. února 1946 do Saigonu 2. REI (2. pluk cizinecké pěchoty), o něco později i 5. REI. Po smlouvě 6. března 1946 mezi Ho a franc. vládou, která nakonec uznala samostatnou republiku na severu země, se ve Vietnamu vylodily ještě 13. DBLE (tzv. „polobrigáda“) a 3. REI. Nicméně celá Indočína byla pod kontrolou Francie, která si ve smlouvě vymínila nadále kontrolovat i sever země. Zpočátku byl klid, ale v listopadu bylo oddíly Viet-Minh(ů) zabito 29 franc. vojáků. O měsíc později zabili tito partyzáni 600 francouzských civilistů. Pro Francii to byla již ta příslovečná „poslední kapka“.
V lednu 1947 přistál ve Vietnamu 1. REC (pluk kavalerie). Francouzi měli pod kontrolou města – Viet-Minh volnou krajinu. Kdo se měl obzvlášť osvědčit, byli parašutisté. Poprvé za své existence byli seskupeni ze 2, později 3 batalionů (praporů) – 1., 2. a 3. BEP. Mezi legionáři představovali elitu, zpravidla sloužili již u německých výsadkářů za 2. svět. války a byli mezi nimi dokonce i veteráni z bitvy o Krétu. Výsadkové jednotky začaly zřízovat v týlu nepřítele dobře zabezpečená a těžkými zbraněmi vybavená opevnění (tzv. Forts), která měla vylákat partyzány z úkrytu, aby mohli být zničeni.
Válka v Indočíně začala být ale pro legii dost problematická. Její výstroj i výzbroj byla nedostatečná, používalo se prakticky všechno možné. Vedle franc. samopalu MAT-49 vesměs americké karabiny M1, M1 Garand, britský M1918 BAR a německý kulomet MG-42. Americké houfnice, bombardéry, z vozidel od amerických jeep(ů) po britské tanky.
Bitva o Dien Bien Phu
Z taktických důvodů zřídili Francouzi v listopadu 1953 rozsáhlé opevnění v údolí na hranicích Laosu, které pojmenovali podle nedaleké vesnice Dien Bien Phu. Byla to rozlehlá planina ohraničená ze stran vyvýšenými body, které Francouzi obsadili a pojmenovali: Anne-Marie, Gabrielle, Dominique, Huguette, Francoise, Beatrice, Eliane, Claudine a Isabelle. Operace »Castor« začala 20. listopadu seskokem 5.000 výsadkářů, kteří zajistili prostor a postavili přístávací dráhu. Celkově se na různých opěrných bodech Dien Bien Phu ke konci nacházelo asi 17.000 mužů.
Viet-Minh(ům) se zdařilo velké seskupení jejich vojska kolem opevnění a přistávajícím transportním letadlům způsobovali potíže protileteckou palbou. Na jejich iniciativě ale zvolna ubývalo. Mezitím s pomoci místních obyvatel budovali v džungli skryté cesty, po kterých pak dopravili do maskovaných palebných postavení v okolních horách děla, munici a jiný materiál. Za pomoci jízdních kol, bůvolů, nebo i jen lidské síly. V údolí také nepozorovaně vybudovali zákopy, poskytující ochranu před dělostřelbou a letectvem. Vojsko gen. Vo Nguyen Giap(a) čítalo 33.000 vojáků, později trojnásobek.
K překvapení Francouzů, kteří schopnosti nepřítele značně podcenili, začal 13. března 1954 útok dělostřeleckou přípravou z okolních hor. Hned první den byla zničena přistávací dráha a velká část franc. zásob. I přes spěšný přílet posil ztráceli Francouzi stále více svých opěrných bodů a obráncům začalo docházet i střelivo. Během prvních 2 dnů musely být vyklizeny op. body Beatrice a Gabrielle, zásobování probíhalo jen shazováním na padáku a valná část materiálu padla do rukou nepříteli. Letectvo sice neustále útočilo na zás. cesty nepřítele, ale bez zjevného účinku. Útoky z opevnění na nepřátelské pozice v horách neměly úspěch, protože protivník měl sudy s napalmem, který hořící stékal na útočící legionáře. 6. května padla Eliane a v pozicích bojovali už jen skoro samí ranění. 7. května 1954 v 17:30 hod. nechal velitel Dien Bien Phu (plk. Christian Marie de Castries) vyvěsit bílou vlajku. Pouze v Isabelle bojovali zoufalí legionáři 3.REI do půlnoci, pak zaútočili ztečí na pozice Viet-Minh(ů) a skoro všichni padli.
Závěr
V 57-denním boji o pevnost Dien Bien Phu padlo 4.000 franc. vojáků a přes 1.500 legionářů. Viet-Minh(ové) zajali přes 4.000 legionářů a 7 batalionů (praporů) Légion étrangère přestalo existovat. Generál Giap nasadil 200 děl a 50.000 vojáků, z nichž 22.000 padlo či bylo zraněno. Po této hořké porážce vyhlásila Francie svůj odchod z Vietnamu a země byla rozdělena na jižní a severovietnamský stát.
Během osmileté války v Indočíně padlo 10.483 legionářů (přes polovinu z nich byli něm. a rak. státní příslušníci), zostřily se také politicko-světové vztahy mezi Východem a Západem. Počáteční franc. koloniální válka s pochybnou legitimitou se v očích světové veřejnosti stala postupně oprávněným bojem proti komunismu v jižní Asii. Ke změnám nedošlo ale pouze ve světově-politické rovině. Němci již vstupem do vojska svého odvěkého nepřítele, Francie, změnili strany. Záhy se jejich ideologická a politická předsevzetí začala znovu měnit. Viet Minh(ové) pomocí gramofonů šířili noční džunglí německy mluvenou propagandu. Stalo se tak, že mnohý zajatý něm. legionář bojoval ke konci jako důstojník Ho Chi Minh(ových) partyzánů, aby se po svojem návratu do NDR stal nástrojem propagandy studené války. Hlavně východoněm. politik Erich Honecker se od r. 1951 snažil o návrat Němců z Indočíny, který pak probíhal přes Čínu, SSSR do NDR.
Cronologie
9. března 2007
Názor Bohumila Doležala na wikipedii
Bohumil Doležal: "Internetová encyklopedie Wikipedia zaměstnávala hochštaplera. Hochštapler byl odhalen a musel se poděkovat. To je krámů. Wikipedia je zadarmo a je užitečná. Aspoň mně byla užitečná už mockrát. A spoustě dalších penzistů, kteří nemají prachy na přístup k encyklopediím, za něž se platí."
23. února 2007
Buchenwald - nacistické vyšetřování
Nacistický vyšetřovatel a důstojník SS Georg Konrad Morgen vyšetřoval mnoho zločinů, které byly spáchány v německých koncentračních táborech. Nejznámější případ je Buchenwald, jehož velitel Karl Otto Koch byl popraven.
22. února 2007
František Fuka odhalen
Jiří X. Doležal: "Fuka však veřejnosti na svém serveru jasně demonstruje, proč se vlastně takovou činností, jako je psaní bizarních hanopisů na mou osobu zabývá. Jeho frustrace je pochopitelná, omluvitelná a soucit vzbuzující - nadáváním si totiž Fuka kompenzuje sexuální deprivaci."
Moskva - třetí Řím
V originále ten výrok zní: „Храни и внимай, благочестивый царь, тому, что все христианские царства сошлись в одно твое, что два Рима пали, а третий стоит, четвёртому же не бывать.“
15. února 2007
7. února 2007
Vidět Liverpool
Při čtení smutného příběhu z USA o tragedii (3. díl) v říjnu 2005 a následné „pomoci“ konzulátu ČR jsem si vzpomněl na kluka, který byl nadšeným obdivovatelem Beatles a jehož jediným a velkým snem bylo navštívit Liverpool – město vzniku této legendární hudební skupiny. Československý konzulát se tenkrát (r.1981) v jeho případě také moc nevyznamenal.
Mirek Č. nekouřil ani nepil, po absolvování Zvláštní školy dřel jako pomocný dělník za pár šupů ve fabrice a bez odmlouvání dělal i ty nejhorší práce. To proto, aby mohl navštívit Anglii a město, odkud pochází Beatles a splnit si tak svůj velký sen, na jehož realizaci si od mládí střádal korunku ke korunce. Někomu byl pro smích, ve vesnici ho měli za neškodného blázna a mnoho lidí chtělo (z legrace), aby jim pak z Anglie poslal pohled. On totiž každému na potkání vyprávěl, že již co nevidět bude mít peníze na cestu pohromadě a poslat „čumkartu“ slíbil. K pozdějšímu překvapení všech to také dodržel.
V Anglii ale chudák za 3 dny zůstal úplně bez prostředků, protože ho (prý) někdo okradl. Není vůbec důležité, zda to je pravda, nebo zda všechno někde ztratil. Jde především o přístup zaměstnanců tehdejšího čsl. konzulátu, na který se nakonec obrátil. Jednak něvěděl, jak se bez jízdenky a dokladů dostat domů a také už padal hlady.
Soudruzi na konzulátu (špioni a přísl. StB) ale měli přece mnohem důležitější úkoly, než-li se postarat o nějakého nuzáka, byť to byl i jejich občan. Fanouška Beatles jednoduše vyhodili z budovy jako nějakého obejdu. Až po opakovaném úsilí a prosbách dosáhl zoufalý Mirek toho, že nějaký soudruh začal konečně „úřadovat“ a zatelefonoval do Prahy.
Po sáhodlouhém mezistátním telefonování a telegrafování (samozřejmě vše vyúčtováno) se musel pan Č. (otec Mirka) dostavit do Prahy a složit (na tehdejší poměry) dosti značnou finanční hotovost, na kterou si někde vypůjčil. Teprve potom se StB-áci na konzulátu v Anglii jakžtakž postarali o jeho syna a umožnili mu cestu domů.
Na serveru »Lidé.cz« je zkrácená verze tohoto příběhu pod názvem »Čsl. občan v nouzi« (6.2.07). Reakce některých účastníků jsou opravdu podivné.
11. prosince 2006
Zemřel Augusto Pinochet
Nechť se Hospodin slituje nad jeho duší.
Zajímavé, ač ne příliš překvapivé, je vyjádření Margarety Thatcherové, která truchlí nad jeho odchodem. Ctitelé Margarety Thatcherové, čeští "pravičáci", z valné části (ne všichni!) hájili Pinocheta jako zachránce Chille před komunismem. Takových apologetů je zde na "levičáckém" Západě pořídku. Že při té záchraně "lítaly třísky" rukama takových chilských Aloisů Grebeníčků, to českým "pravičákům", zdá se, dodnes nedošlo. Nedošlo a nedojde jim asi i mnoho dalších věcí, ale to necháme jiným článkům. Tento nekrolog nad Pinochetem budiž zejména smutným pokrčením ramen nad ideologickou zaslepeností některých lidí - obětí totalitní černobílosti.
Zajímavé, ač ne příliš překvapivé, je vyjádření Margarety Thatcherové, která truchlí nad jeho odchodem. Ctitelé Margarety Thatcherové, čeští "pravičáci", z valné části (ne všichni!) hájili Pinocheta jako zachránce Chille před komunismem. Takových apologetů je zde na "levičáckém" Západě pořídku. Že při té záchraně "lítaly třísky" rukama takových chilských Aloisů Grebeníčků, to českým "pravičákům", zdá se, dodnes nedošlo. Nedošlo a nedojde jim asi i mnoho dalších věcí, ale to necháme jiným článkům. Tento nekrolog nad Pinochetem budiž zejména smutným pokrčením ramen nad ideologickou zaslepeností některých lidí - obětí totalitní černobílosti.
5. prosince 2006
Filmová censura
Hlavním předmětem filmové censury je sex (včetně nahoty a klení – vulgarit), užívání drog (návykových látek) a násilí. V USA Motion Picture Association of America stanovila přesná a podrobná pravidla a od roku 1990 zdůvodňuje zařazení každého filmu:
- G – film pro děti. Není přítomna žádná nahota, sexualita nebo drogy. Násilí je minimalisováno. Konversace nejde za každodenní standard.
- PG – v doprovodu rodičů. Nahota je zobrazena jen krátce. Horror a násilí nepřekračuje umírněnou úroveň. Nedospělci se na tento film mohou dívat, ale některé scény by jim měly být vysvětleny.
- PG-13 – i v doprovodu rodičů pod 13 let nedoporučeno. Hrubé nebo trvající násilí není přítomno, stejně jako obecně sexuálně orientovaná nahota. Mohou být zobrazeny scény požívání drog a sdělovány sexuální vulgarity. Nejžádanější rating pro obecné (tj. nikoliv dětské) filmy.
- R – mládež pod 17 let jen v doprovodu rodičů: zobrazení soulože v missionářské poloze. Rodiče mají svým dětem vysvětlit některé scény. Film s "hvězdičkou": omezená reklama i příjmy.
- NC-17 – mládeži pod 17 let nepřístupno: homosexuální sex, nahé mužské tělo (je vidět penis), ženský orgasmus, sexuální úchylky; otevřené sexuální scény, nahromadění sexuálně orientovaného jazyka a scény krajního násilí. Tento rating však nutně neznamená, že snímek je pornografický.
29. listopadu 2006
Ještě jednou k Vrbovi
Známý kontroversní správce Vrba si mne neustále bere na paškál. Naposledy tak učinil v diskussi o jeptišce, do níž jsem se tak dostal jako Pilát do kréda.
Vzhledem k tomu, že je správce už více než rok a stále se nenaučil základní principy, tak se ho dovolím o nich poučit:
Navíc ho Cynik usvědčil jako lháře: "Pokud dokážeš úvést do souladu svou větu "Cinik byl nekolikrat zadan, aby zacal diskutovat neucinil to a pak udelal editaci, prostrednictvim sveho kamarada - Kotce" s existencí této editace, pak se milerád omluvím. Cinik 19:14, 27. 11. 2006 (UTC)" (pravopisné chyby z piety ponechány)
Vzhledem k tomu, že je správce už více než rok a stále se nenaučil základní principy, tak se ho dovolím o nich poučit:
- Základním pravidlem slušnosti je nepomlouvat ty, kteří se nemohou bránit. Anglická wiki výslovně normuje: "Wikipedia's hope for banned users is that they will leave Wikipedia with their pride and dignity intact, whether permanently or for the duration of their ban. As such, it is inappropriate to bait banned users or take advantage of their ban to mock them." Je symptomatické, že nic podobného v postkommunistické cs: nenajdete.
- Na ZMP jsem nikdy nikoho neurážel, pouze jsem otevřeně psal o věcech, které jsou nechvalně známému Vrbovi nepříjemné.
- Jak správně píše Hippopotamus, "Jistě jsou chvíle, kdy to jinak nejde a jedinec musí převzít odpovědnost, ale přebírá ji on a na své riziko a to je správné, ovšem v okamžiku, kdy se převzetí jiných pravomocí stává systémem, končí svoboda a je lhostejné zda je to ve státě, nebo ve společenství jakým je Wikipedie." Vrba již dávno systémově nejprve rozhodne a teprve pak se ptá ostatních, co oni na to. Tím se nijak neliší od Mussoliniho a jiných diktátorů, kteří si s oblibou nechávali svá rozhodnutí ratifikovat v referendech. Wiki však není despocie, nebo by aspoň neměla být.
Navíc ho Cynik usvědčil jako lháře: "Pokud dokážeš úvést do souladu svou větu "Cinik byl nekolikrat zadan, aby zacal diskutovat neucinil to a pak udelal editaci, prostrednictvim sveho kamarada - Kotce" s existencí této editace, pak se milerád omluvím. Cinik 19:14, 27. 11. 2006 (UTC)" (pravopisné chyby z piety ponechány)
22. listopadu 2006
Odsun, transfer, vyhnání
Tomáš Krystlík
Poprvé se myšlenka odsunu německy mluvícího obyvatelstva z ČSR objevuje v plánu Edvarda Beneše v polovině září 1938, kdy vysílá tajně ministra J. Nečase do Paříže, aby zde zjistil podporu pro Benešův plán, podle něhož by Československo odstoupilo Německu území (instrukce Beneše Nečasovi hovoří o 4 až 6 tisících km2) s přibližně 800 až 900 tisíci českými Němci s podmínkou, že Německo přijme další milion českých Němců už bez území (podle oné instrukce to dohromady mělo být alespoň 1,5 až 2 miliony).
Článek vysvětluje okolnosti kolem vyhnání sudetských Němců a závěrem odsuzuje tehdejšího prezidenta Beneše.
Mohl se do věci vložit, rozsah násilí, zejména v době tzv. divokého odsunu, podstatně omezit. Neudělal to, ba dokonce svými veřejnými projevy čistku značně přiostřoval a svými podpisy (dekrety) legalizoval bezpráví. Podle dnešní judikatury by byl postaven před mezinárodní tribunál pro válečné zločiny jako je onen v Den Haagu, včetně ministrů obrany, vnitra a vůdčích politiků všech tehdejších českých politických stran bez rozdílu. Česko mu, celému světu navzdory, staví pomníky.
Poprvé se myšlenka odsunu německy mluvícího obyvatelstva z ČSR objevuje v plánu Edvarda Beneše v polovině září 1938, kdy vysílá tajně ministra J. Nečase do Paříže, aby zde zjistil podporu pro Benešův plán, podle něhož by Československo odstoupilo Německu území (instrukce Beneše Nečasovi hovoří o 4 až 6 tisících km2) s přibližně 800 až 900 tisíci českými Němci s podmínkou, že Německo přijme další milion českých Němců už bez území (podle oné instrukce to dohromady mělo být alespoň 1,5 až 2 miliony).
Článek vysvětluje okolnosti kolem vyhnání sudetských Němců a závěrem odsuzuje tehdejšího prezidenta Beneše.
Mohl se do věci vložit, rozsah násilí, zejména v době tzv. divokého odsunu, podstatně omezit. Neudělal to, ba dokonce svými veřejnými projevy čistku značně přiostřoval a svými podpisy (dekrety) legalizoval bezpráví. Podle dnešní judikatury by byl postaven před mezinárodní tribunál pro válečné zločiny jako je onen v Den Haagu, včetně ministrů obrany, vnitra a vůdčích politiků všech tehdejších českých politických stran bez rozdílu. Česko mu, celému světu navzdory, staví pomníky.
Třetí republika - národně socialistický stát 1945-1948
Tomáš Krystlík
Ideová východiska poválečného státu vycházela z nekomunistického odboje. Jsou shrnuta v programu Za svobodu, který byl vypracován v létech 1939-41, a jehož autoři byli i Milada Horáková, Ludmila Jankovcová a Vladimír Krajina. Podle něj měl být kapitalismus nahrazen řádem „sociálně spravedlivějším a hospodářsky účelnějším“ a společnost by měla být uspořádána na „základě netřídním“, neboť „teprve demokracie hospodářská a sociální trvale upevní demokracii politickou a umožní státům vnitřní rovnováhu a vnější bezpečnost“. Autorům programu Za svobodu se druhá světová válka jevila jako „boj mravního a politického názoru demokratického... s fašismem a nacismem“. Potíž byla v tom, že k „demokratickému názoru“ podle nich patřil nejen socialismus, nýbrž „svým ideovým cílem“ i komunismus.
Autor mi povolil kopírování svých článků. Protože jsou ale dost obsáhlé, využiji link na blog respekt.cz, kde již jsou zveřejněny.
Ideová východiska poválečného státu vycházela z nekomunistického odboje. Jsou shrnuta v programu Za svobodu, který byl vypracován v létech 1939-41, a jehož autoři byli i Milada Horáková, Ludmila Jankovcová a Vladimír Krajina. Podle něj měl být kapitalismus nahrazen řádem „sociálně spravedlivějším a hospodářsky účelnějším“ a společnost by měla být uspořádána na „základě netřídním“, neboť „teprve demokracie hospodářská a sociální trvale upevní demokracii politickou a umožní státům vnitřní rovnováhu a vnější bezpečnost“. Autorům programu Za svobodu se druhá světová válka jevila jako „boj mravního a politického názoru demokratického... s fašismem a nacismem“. Potíž byla v tom, že k „demokratickému názoru“ podle nich patřil nejen socialismus, nýbrž „svým ideovým cílem“ i komunismus.
Autor mi povolil kopírování svých článků. Protože jsou ale dost obsáhlé, využiji link na blog respekt.cz, kde již jsou zveřejněny.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)