Konec válečného zločince

Ačkoliv předsedovi Jednoty, Binjaminu Netanjahuovi, je často nasazována psí hlava a šéf Našeho domova, Avigdor Lieberman, je rovnou líčen jako fascista, ve skutečnosti neexistují horší váleční zločinci než jsou předáci progressivistického Vpředu: krvavý Ehud Olmert a zuřivá Cipi Livni. Podvodník a korrupčník Olmert odstoupil pod tlakem veřejného mínění. Měl však skončit již dávno: Za aggressi vůči Libanonu v Červencové válce (2006), během níž bylo zavražděno více než 1 000 Libanonců.

Šílená Livni během Massakru v Gaze (2008–9) také nechala zavraždit více než 1 000 Palestinců. Nakonec jí měli dost její vlastní straníci. Výsadkář Šaul Mofaz není o mnoho lepší, ale přeci jen nemá ruce tak krvavé jako zločinci Olmert či Livni. Ta odešla z parlamentu a doufejme, že od její zrůdné politiky bude už navždy pokoj.

Jaká úleva, že po hrůzostrašném Ehudu Barakovi šéfuje Práci lidská tvář, Šeli Jachimovič.

Perverse a deviace

Sexuologie ve svých počátcích rozlišovala mezi perversí a deviací. Zatímco perverse byla pouhá nenormalita (= neobvyklost), deviace byla porušení normy (zákazu či příkazu). Z dnešního pohledu tedy homosexualita zůstává perversí, nicméně deviací již není.

Nicméně pojmu perverse se zmocnil laický discours jako nadávky. Sexuologie ho proto opustila a hovoří o parafiliích. Zůstal pouze v psychoanalyse.

Jednoznačnost mathematického zápisu

Na Internetu už rok zuří flame war o to, jaké je správné řešení příkladu 48:2(9+3), zda 288, anebo 2, nebo v jednodušší podobě, kde není tolik počítání: 6:2(1+2), tedy 9, anebo 1. I kalkulačky s tím mají problémy.

Příčina? Zastaralé znaménko dělení a nejednoznačnost významu závorky. V normální mathematice se znaménko dělení: „÷“ či v ČR absurdně „:“ nepoužívá. Místo toho se píší zlomky. Ty jsou jednoznačné.

Druhý problém je význam závorky. Ačkoliv je jasně definováno, že závorka má význam pouze pro výraz uvnitř, někteří ji exportují i ven. Proto vidí rozdíl mezi 6:2(3) a 6:2.3. Myslí, že zrušit závorku má přednost před jakouliv jinou operací. Jenže nemá. 6:2(3) a 6:2.3 je to samé a řešení je 9, respektive v prvním zadání 288.

Proč to špatně spočítají i vědecké kalkulačky? Na vině je implicitní násobení. Zápis 1:2x každý vyhodnotí jako 1/(2.x), ačkoliv správně má být (1/2).x. A kalkulačky to mají vinou obtížnosti zobrazovat zlomky stejně.

Kdo má být ústavním soudcem?

Z dobře informovaných zdrojů mám zprávu, že Senát si klade podmínku, aby Václav Klaus nominoval Petra Pitharta. Takto se dělá politika.

10 nejlepších a 10 nejhorších od Beatles

Když jsem tady sestavil několik hudebních žebříčků, byl jsem natolik proklet, že jsem ztratil chuť sestavovat další. Když však Vodník přišel se svým žebříčkem, tak jsem se rozhodl, že přispěju svou troškou do mlýna, protože Beatles mají tu výhodu (či nevýhodu?), že znám od nich prakticky všechno.

10 nejlepších:

1. If I Fell
2. A Hard Day's Night
3. Help!
4. Baby's in Black
5. There's a Place
6. Eleanor Rigby
7. I Am the Walrus
8. I'll Get You
9. Magical Mystery Tour
10. Yesterday

10 nejhorších:

1. Revolution 9
2. Money
3. Yer Blues
4. A Taste of Honey
5. Baby, You're a Rich Man
6. Hello, Goodbye
7. All Together Now
8. Got to Get You into My Life
9. Everybody's Trying to Be My Baby
10. The Long And Winding Road

Vybrat 10 nejlepších bylo vážně těžké. Vypadly i mnohé pecky typu You’re Going To Lose That Girl, It Won’t Be Long, Please Mister Postman, Not a Second Time, Tomorrow Never Knows, Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band, Lovely Rita, I Should Have Known Better nebo Savoy Truffle. Vybrat 10 nejhorších bylo stejně těžké, protože některé jsou tam možná nezaslouženě.

lid v. Bárta & Škárka

Ačkoliv media vytvářejí dojem, že rozsudek OS P-5 lid v. Bárta & Škárka (koncept v PDF) je mezník (angl. landmark case), ve skutečnosti je to jen slavný případ (fr. cause célèbre). Na celém případu je nejvíce zajímavé to, jak progressivistická media zoufale baží po hrdinech. To, že ho našla v Janu Šottovi je positivní, protože soudce nemá být jen úředník, ale i morální vůdce, na rozdíl od toho, kdy adorovala vandala Romana Smetanu. Zvláštní, jak Šottovi stačilo málo: učinit celé hlavní líčení plně veřejné stejně jako kdysi Vojtěchu Ceplovi Jr. ve Vesecká a spol. v. Benešová.

Co týká odsouzení Škárky, s tím plně souhlasím. Protestuje jen underclass a její mluvčí, neboť to, že hrdinný udavač dostal diametrálně vyšší trest než kapitalista Bárta, vidí jako nespravedlnost. Mám k tomu poznámku, že jak Respekt nedodržel své slovo, které Škárkovi dal, je hnus, který nelze omluvit veřejným zájmem, ani prospěchem Víta Bárty.

Mnohem větší problém mám s odsouzením Bárty. Několik let trvající morální panika nad korrupcí se promítla i do NTZ, v jehož novém pojetí skutková podstata podplácení v § 332 odst. 1 zní: „Kdo jinému nebo pro jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek, nebo kdo jinému nebo pro jiného v souvislosti s podnikáním svým nebo jiného poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem.“ Alinea 2 v § 160 NTZ neexistovala. Je krajně sporné, zda je hlasování o právních předpisech obstarávání věcí obecného zájmu, když už se za úplatek považuje i výhodná půjčka. V takovém případě by úplatkem byla i kdejaká politická výhoda.

A co je nepřijatelné zcela, je technokratický a fachidiotský trest zákazu činnosti poslance podle § 73 NTZ, jehož odstavec 3 zní: „Trest zákazu činnosti spočívá v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis.“ Ze systematiky je zjevné, že se nemůže jednat o veřejnou funkci, zvláště pak ne o funkci člena zákonodárného sboru. Soudce Šott zde pošlapal dělbu moci, když standardní trestní řízení zaměnil s postupem pro zproštění z úřadu (angl. impeachment), který musí být upraven výslovně a ne ho dovozovat implicitně. Opačně Marek Antoš.

Praotcové moderní politiky

Francie jako laboratoř politiky má i praotce moderních politických směrů: konservativismu, liberalismu a socialismu:

1. konservativism – François, kníže de Marcillac, vévoda de La Rochefoucauld (1613–1680)
2. liberalism – Voltaire (François Marie Arouet (1694–1778))
3. socialism – Jean-Jacques Rousseau (1712–1778)

Updated.

Günther Graß a jeho vítězství nad hasbarou

Zdá se, že v poslední době se vše obrací k lepšímu. Bojující demokracie dostává citelné údery (jak zaznamenává Παραγραφος; štítek je zřejmě Extrémism) a Günther Graß porazil hasbaru na hlavu. Oč jde?

Graß dlouho sbíral odvahu, ale nakonec se vyjádřil k dvojímu metru na Israel a Persii: Zatímco Israel jaderné zbraně mít může, ačkoliv je nebezpečný všem svým sousedům (Libanon, Sýrie, Palestina), Persie nikoliv. Smlouvu o nešíření jaderných zbraní (NPT) ratifikovaly všechny slušné státy, s výjimkou Severní Koreje, která ji vypověděla, Indie, Pákistánu a právě Israele. Graß proto zveřejnil báseň v prose Was gesagt werden muß (Co řečeno být musí), což je o tajném zbrojním programu lepší forma než spekulativní analysa. Hasbara uspořádala doslova orgie: Günter Grass aneb starého esesáka novým kouskům nenaučíš. Nepomohl jí ani starý estébák Marcel Reich-Ranicki: Je totiž vskutku typické chucpe, když odvedení k Waffen SS vyčítá někdo, kdo dobrovolně pracoval pro tak zločineckou organisaci jako byl Urząd Bezpieczeństwa (UB).

Nicméně všechny nadlidské výkony israelské propagandy nebyly nic platné, protože neschopné israelské vedení zakázalo Grassovi vstup do země, naprosto stejně jako kommunisté kdysi Kohoutovi: „účinně zlikvidoval Kohout v listopadu 1982 jednou takovou provokací Husákovu oficiální návštěvu do Vídně, kdy – poté, co mu komunistický režim znemožnil vrátit se do Prahy, v době Husákovy cesty do Rakouska přiletěl z Vídně na pražské ruzyňské letiště a k naprosté konsternaci StB vyžadoval právo setkat se se svou dcerou – to se mu na deset minut nakonec podařilo. Jeho eskapáda se tehdy dostala na titulní stránky snad všech novin v německé jazykové oblasti [„Nejsem emigrant, jsem občan ČSSR – chci domů“ – zněl titulek článku v listě Die Welt] a vytlačila z médií zprávy o Husákově oficiální cestě do Rakouska.“

Pak se veřejné mínění definitivně obrátilo proti Israeli – Rushdie: Grassova báseň byla špatná, ale zákaz vstupu do Izraele je dětinský. A porážka hasbary na hlavu byla dokončena, když Grass přirovnal Izrael, který mu zakázal vstup do země, k NDR a Barmě. Ačkoliv je to náhoda, je to velice trefné srovnání: Israel je hospodářsky nejvyspělejší stát Předního východu jako byla DDR v kommunistickém bloku, ale je to stejně militaristický régime jako je Burma. Takže hasbaře pak nezbylo než jen mlčet a nechat celou věc vyhnít.

A tím se dostáváme k Věře Tydlitátové, která je ochotna podporovat každý hnus, jen když je israelský. Je zajímavé, že když světové veřejné mínění chce, aby Israel přestal přepadávat všechny své sousedy, tak prý „žádá, aby se vzdal svých zbraní, aby se vzdal obrany“. Přesně takto argumentoval Hitler, když remilitarisoval Porýní.

Vrcholným trumfem hasbary byla vždy lež na úrovni Protokollů sionských mudrců o tom, že Ahmadínežád chce vyvraždit zbytek Židů. Co na tom, že Ahmadínežád jen citoval Chomejního? Co na tom, že ve skutečnosti ta věta zní: „tento režim okupující Jerusalém musí jednou zmizet ze stránek historie“, tj. sionism (= evropský, zejména ruský, kolonialism Předního východu) nahrazen něčím lepším jako byl kommunism nahrazen demokracií?

Je absurdní z nenávisti k Israeli obviňovat Grasse, který za celý svůj život neudělal nikdy nic protiisraelského a i teď jen požaduje rovný metr na Israel a Persii. Proč by Israel měl jaderné zbraně mít a Persie nikoliv? Ve skutečnosti Persie ve 20. století nikdy nikoho nepřepadla, na rozdíl od Israele (např. 1956, 1967, 1982, 2006 či 2008).

Ztrátka a dobře, tento dvojí metr v rozporu s fakty musí skončit. Buď je Israel legitimní stát a pak pro něj platí mezinárodní právo se vším všudy, nebo je to jen legalisované bezpráví, ale to je třeba otevřeně přiznat.

Update: Němci vyslovují příjmení Grass krátce. Proto není možné Eszett používat jinde než v nominativu a pravopis jsem opravil.

Dvacátý devátý (1974)

Dvacátý devátý (1974) – 20 %, ČSFD, FDb a IMDb: 1.9.

Už uplynulo skoro čtvrt století od konce normalisace, takže je možné se na její kulturu podívat bez předsudků. Patří k ní i film Antonína Kachlíka. Z uměleckého hlediska je to jasné selhání, scénář (naivní milostné scény) i herecké výkony jsou neuvěřitelně toporné. Nicméně zhruba od poloviny filmu se na to dá zvyknout. Herci spíše jen deklamují, jediná povedená scéna je rozhovor mezi Zápotockým a Olbrachtem (vynikající Miroslav Částek) v Moskvě od 29. minuty filmu. Asi nejstrašnější herecký výkon předvedl Karel Šebesta v postavě Bohumíra Šmerala. Miroslav Zounar v hlavní roli nebyl vyloženě špatný, neboť jeho úkolem bylo hrát mýthisovanou zkamenělinu. Proto ho převálcoval Adolf Filip v roli kolísavého, a proto zajímavého, Zápotockého.

Co se týká historické věrnosti, je chabá. Nejde tam pouze o spin, ale rovnou o lež. Například simultánní tlumočení se, pokud vím, před rokem 1945 nepoužívalo. Z filmu byl prakticky vygumován přední „karlínský kluk“, Eugen Fried, který zahynul za války v odboji, a proto byl zapomenut. Jenže stejně jako Klema byl členem Jílkova politbyra a dokonce se s ním počítalo na generálního tajemníka. Protože to ale byl maďarský Žid, tak ho místo toho Kominterna pověřila ve 30. letech dozorovat stalinisaci Kommunistické strany Francie.

Rovněž tak závěrečná scéna filmu: Gottwaldova panenská řeč. Dnes nám přijde hrozivá, ale tehdy se jí všichni smáli: „Po hodině zábavy, kterou nám připravil pan předřečník, chtěl bych pozornost vaši obrátiti zase k vážným věcem. (Výborně!) Chápu, že řeč, kterou jsme právě slyšeli, není možno bráti vážně, že není možno nic jiného, než smáti se“, protože nějaká 50. léta nikdo nečekal. Ve filmu ale místo toho vyjadřují nespokojenost. Film vychází z officiální kommunistické verse, která však na mnoha místech neodpovídá realitě. Byly v ní zcensurovány věty, které se pak kommunistům nehodily do krámu: „Nová vláda zahájila svoji činnost tím, že prostřednictvím svého správního soudu zakázala německým občanům této republiky používati ve styku se zahraničními úřady mateřského německého jazyka.“

Takže lze uzavřít, že hlavní důvod, proč kommunism v Československu zkrachoval, byla jeho neschopnost, a to i v propagandě.

Nový občanský zákoník nabyl platnosti

Neuvěřitelné se stalo skutečností a zákon č. 89/2012 Sb., [nový] občanský zákoník (NOZ), ve čtvrtek 22. 3. 2012, tedy druhý jarní den, nabyl platnosti (PDF). NOZ má 3081 paragrafů, 344 stran a stojí 586 Kč.

České občanské právo se tím konečně dostalo na standardní západoevropskou úroveň, z níž nás kommunisté v roce 1964 vyhnali. Autoři NOZ, Karel Eliáš & Michaela Hendrychová, ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil a dva jeho náměstci František Korbel jako organisátor a Filip Melzer jako expert, a zpravodaj, poslanec Marek Benda, si tím postavili nehynoucí pomník. Zapomenout nelze ani na team, který text finalisoval, tj. střední generaci právníků: Petr Tégl, Jan Petrov a Kristián Csach, vesměs vzdělaných na německých universitách.

Nabytí platnosti v březnu 2012 jsem předvídal již před rokem a půl. Netrefil jsem nastavenou účinnost, protože jsem se domníval, že slíbená dvouletá legisvakance bude brána doslova a ne že dostane přednost fetiš 1. ledna [2014]. Obsesse čísly se koneckonců projevila i v nedůstojných čachrech s číslem NOZ ve Sbírce: „Dnešního dne (22. března 2012) vyšel v částce 33 Sbírky zákonů pod symbolickým číslem svobody – 89/2012 Sb. nový občanský zákoník.“ V normálních státech dostávají právní předpisy čísla podle toho, jak jsou schvalovány, v ČR ne.

Zatímco Korbelův článek příliš zajímavý není, stojí za to se vypořádat s odmítavým článkem Hasenkopfovým (PDF):

Příliš mnoho not

Potřebujeme vůbec občanský zákoník? Přiznejme si otevřeně, že nepotřebujeme; angloamerické státy se bez něj pohodlně obejdou. Občanské právo tam zcela reguluje právo obyčejové (= common law) + judikatura (= precedenty). Ale pokud něco dělá kontinentální Evropu Evropou, tak je to osvícenská tradice kodexů. Stávající (post)kommunistický OZ je karikaturou kodexu. Pokud tedy občanský zákoník chceme, bylo nevyhnutelné přijmout nový. Čím dříve, tím lépe; důvody jsou uvedeny níže.

Celkem 3081 paragrafů není málo, ale jsou nezbytně nutné. Důvodem je, že každý soukromoprávní předpis obsahuje v prvé řadě dispositivní právní normy. Jak píše Robert Kabát Jr.: „[Š]etří náklady na kontrahování (ne každý chce při každé smlouvě zvlášť dojednávat podmínky a mnohdy se raději spolehne na zákonnou úpravu a předpokládá její rozumnost).“ Dispositivní pravidla nejsou volena arbitrárně, ale jako optimální pro většinu. Takové právo není proti přirozenosti, ale naopak jí zcela vyhovuje. Popisuje, přesněji řečeno kodifikuje, přirozená právní pravidla. Výsledkem má být, aby v každém konkrétním sporu zavládla spravedlnost. A kvalitní kodex je k tomu tou nejlepší mapou. Právo není pouhým návodem, nýbrž celostním normativním systémem. Právo nelze redukovat na právní předpisy.

Soukromoprávní kodex je sice vždy „pouhou příručkou základních smluvních typů“, nicméně alternativou je toliko common law. Více paragrafů neznamená více sporů; to je myšlenkový zkrat. Počet právních vztahů je stejný bez ohledu na detailnost regulace. A naopak detailní regulace znamená, že je ve sporu mnohem jasnější, na čí straně je právo, čímž pomůže nejen stranám, ale i jejich advokátům.

Doba přirozenoprávních kodifikací jako je ABGB odzvonila v roce 1815. Nyní žijeme v jiné době. NOZ je postmoderní, eklektický, stejně jako je naše doba.

Význam novely OZ 1964 z roku 1991

Byla sporná už v době svého vzniku. V tehdejším postkommunistickém zmatku se nikdo nenamáhal koordinovat její přípravu s přípravou obchodního zákoníku. Výsledkem byly dva, téměř duplicitní, kodexy, asi jako když jsme měli federální a prakticky totožný republikový zákon o cenných papírech.

Hlavní inspirací novely byl Čepičkův střední občanský zákoník z roku 1950. Nic proti němu, byl poměrně kvalitní, neboť ho psali ještě skuteční odborníci na občanské právo, Bedřich Andres a Viktor Knapp, ale pak se měl opsat celý a ne nepovedeně záplatovat marxistickou karikaturu z pera Zdeňka Kratochvíla a Stanislava Stuny Sr. z roku 1964.

Výsledkem je, že stávající občanský zákoník postrádá jakýkoliv systém, i ten původní marxistický. To není životodárný přirozený chaos jako v angloamerických státech bez OZ, nýbrž typická postkommunistická ruina. Takový stav vadí, protože na jednu stranu neumožňuje neregulovaný rozvoj judikatury jako v angloamerických státech, a na druhou stranu ji svazuje původně kommunistickými paternalistickými pravidly typu preference absolutní neplatnosti či universálního zákazu zříci se dopředu svého práva. Na takovém základu nevyroste užitečná judikatura, ale deformovaná, cf. zápas o hrnce Zepter, které musel do civilisované podoby postavit až ústavní soud.

Rozsah NOZ

Byl jsem vždy a zůstávám stoupencem nizozemského liberálního modelu universálního OZ, který v ČR nejvíce propagoval zemřelý soudce Cepl. Přednost dostala Eliášova konservativní koncepce satelitních kodexů, s níž se však rovněž dá žít. Existence nového zákoníku práce je tak vedle dalších soukromoprávních kodexů, jako je nový obchodní zákoník, zcela přirozená.

NOZ reflektuje i nové jevy: změnu pohlaví (§ 29), elektronický podpis (§ 561 odst. 1) či nejistotu mateřství (§ 775) .

Terminologie NOZ

K ní se vyjadřovali všichni, protože v ČR mají laici zvláštní pocit, že jí rozumí a že ji smějí svévolně měnit (novináři). Podstatou marxistické kodifikace z roku 1964 byla jednak neuvěřitelná simplifikace právní úpravy až na nepoužitelnou mez, a proto byl OZ 1964 podstatně novelisován již v roce 1982, a jednak svévolná změna terminologie. Novela 1991 obé zmírnila, ale neodstranila.

NOZ odstraňuje obojí. Právní regulace má standardní západoevropský rozsah. Terminologie se ve většině případů vrací před rok 1950, tedy ke klassickému českému pojmosloví.

Dopad na veřejné právo

Pavlu Hasenkopfovi dávám za pravdu v tom, že s doprovodným zákonem si zatím nikdo příliš hlavu nelámal, jak je koneckonců na ministerstvu spravedlnosti neblahým zvykem. Správné by totiž bylo schvalovat NOZ a doprovodný zákon junktim. Času na jeho přípravu bylo dost.

Co se týká exekučního řádu, jedním z hlavních jeho problémů je neprovázanost s občanským soudním řádem. Pokud se započítá ještě nový správní řád a daňový řád, máme zde celkem 4 regulace výkonu rozhodnutí, často kvadruplitní.

Závěr

NOZ je něco, co jsme dlouho potřebovali a lépe pozdě než nikdy.

SPD o Israeli

Předseda SPD, Sigmar Gabriel, prohlásil: „I was just in Hebron. That is a lawless territory there for Palestinians. This is an apartheid regime, for which there is no justification.“ On o tom někdo pochybuje? Zdá se, že SPD je mnohem lepší alternativou než Merkelové CDU.

Amnesie

Jednou z nejtrapnějších uměleckých berliček je amnesie – ztráta paměti. Jak připomíná Filip Tvrdý, v praxi tak vůbec nevypadá: „Nejčastější příčinou amnézie je neurochirurgický zákrok, mozková infekce nebo mrtvice. Ve filmech autoři většinou volí dramatičtější okolnosti, za kterých došlo ke zranění, jako je například scénáristicky osvědčená rána do hlavy při autonehodě nebo pokusu o vraždu. Netřeba dodávat, že za vhodný lék proti takovému postižení je všeobecně považován opakovaný úder, který vyšinutou mysl pacienta navrátí zpátky do normálu. Velmi rozšířeným omylem je také schopnost filmových postav vytvářet nové vzpomínky, i když si nedokážou rozvzpomenout na svou identitu před osudnou nehodou. Populární trilogie o agentu Bournovi je zatížena právě touto dezinterpretací, protože postava Matta Damona sice zapomene svůj původní špionážní výcvik, ale je schopna bez větších problémů poskládat dohromady kousky skládačky a záhadu úspěšně vyšetřit. Ještě méně reálná je představa některých filmařů, podle níž si pacient dokáže vzpomínky podržet v bdělém stavu, ale během spánku se mu nějak záhadně vyresetuje mozek a každé ráno začíná nanovo. Někdy může mít filmová amnézie vliv i na morální charakter hrdiny, takže původní "zlí" se zázračným úderem do hlavy mění na "hodné"; jaká škoda, že tak daleko ještě nedospěla skutečná neurochirurgie.“

Jurodivý Slávek Popelka

V ČR proběhly velké antiestablishmentové demonstrace cca 8 000 lidí a blogy plebsu (Vodníkův Discussion Speed a Kapitánův Nautilus) k tomu mlčí. Podivné. Nicméně, kdo to zmeškal, může se podívat na velký rozhovor s protagonistou Slávkem Popelkou v ČT.

Předně bychom neměli podléhat černobílému vidění. Ačkoliv je Holešovská výzva chaotická a Národní rada nerepresentativní, plebs má v mnohém pravdu. Je ostudné, že dosud u nás na rozdíl od USA neexistuje referendum. Osnova Karolíny Peake, o kterou se media nezajímají, protože zřejmě netuší o existenci veřejného eKLEPu, je spíše zákonem, jak referendum nedělat. Vladnutí by mělo být odbornější a transparentnější. Na druhou stranu je vidět, že to hnutí je čistou negací a věrohodný positivní program nemá.

Přesto je příliš laciné plebs zešměšňovat, že nemá visi, jak změn dosáhnout. Slávek Popelka je jihomoravský patriarcha – prorok a není náhodou, že tyto protesty mají mnohem větší ohlas na Moravě než v Čechách. Na rozdíl od radikálně levicového ProAlt z pražské kavárny, který chce v leninských tradicích předvoje dělnické třídy pro lidi dělat bez lidí, Holešovská výzva buduje v anarchistických tradicích sověty a imperativní mandát (= odvolatelnost poslance). Oba instituty jsou krajně neblahé a mám obavy, že to skončí stejně jako v roce 1905 či hůře 1917 v Rusku, s tím, že ČR je přeci jen civilisovanější než carské Rusko.

Update: Glossa Bohumila Doležala, kterou podepisuji.

Jiří Payne je spoluautorem zákazu popírání holocaustu

Yamato-san z neznámého důvodu adoruje Jiřího Paynea, ačkoliv málokdo tak potlačil svobodu v ČR jako on. Podle Paynea je autorem paragrafu o popírání Marek Benda. On sám prý je pouze autorem paragrafu o zákazu upírání práv a svobod druhým. Důvodem, proč popíračský paragraf prošel, prý byla nutnost kompromisu. Cílem Paynea prý bylo, aby zákaz propagace fašismu a komunismu dostal obecnou podobu, dle které by si každý směl říkat, co chce, pakliže tím neporušuje práva druhých.

Nuže, toto je polopravda. Jak to bylo doopravdy? Jde o dvě ustanovení trestního zákona 1961: § 260 – podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka a § 260a – popírání. Ustanovení § 260 odst. 1 původně znělo: „Kdo podporuje nebo propaguje fašismus nebo jiné podobné hnutí, které směřuje k potlačování práv a svobod pracujícího lidu nebo které hlásá národnostní, rasovou nebo náboženskou zášť, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.“ Byl to Bohumil Doležal, který prosadil vložení slavné závorky: „Kdo podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod občanů nebo hlásá národnostní, rasovou, třídní nebo náboženskou zášť (jako například fašismus nebo komunismus), bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.“ novelou č. 557/1991 Sb., když vláda žádnou takovou změnu nenavrhla. Tu pak zrušil československý ústavní soud nálezem z 4. září 1992.

A teď přichází náš hrdina. Ve sněmovním tisku č. III/401/0 skutečně navrhl jen kosmetickou změnu § 260. Nicméně ústavněprávní výbor navrhl uzákonit popírání holocaustu. Iniciátorem byl skutečně Marek Benda. V rozpravě na plénu se ale Payne výslovně přihlásil k programu bojující demokracie: „[D]emokratický stát se brání proti tomu, aby svoboda slova nebyla zneužívána k omezování lidských práv jiných skupin obyvatelstva nebo aby nebyly šířeny myšlenkové směry, které ohrožují samu podstatu demokracie, myšlenkové směry, které souvisí s totalitním smiřováním v politickém systému.“ Payne zároveň odsoudil vydání Mého boje: „V této věci bych rád poukázal jen na jistý vývoj, ke kterému došlo od minulého projednávání, protože zveřejnění spisu Mein Kampf ukazuje, že to je vážný problém, který je aktuální, a že jsou lidé, kteří se pokoušejí na vydávání spisů, které souvisí s totalitní minulostí, buďto vydělávat nějaké peníze, nebo z nějakých jiných důvodů chtějí tyto myšlenky šířit.“ Statečná levice tuto osnovu po právu poslala do horoucích pekel.

Ale Payne se nevzdal a předložil sněmovní tisk č. III/599/0: „Předkladatelé doporučují využít platného znění § 90 odst. 2–7 jednacího řádu poslanecké sněmovny a navrhují Sněmovně, aby vyslovila souhlas s návrhem zákona v prvém čtení s odůvodněním, že se jedná o novelizaci svým rozsahem nevelkou, jejíž obsah již byl projednán v prvém čtení v Poslanecké sněmovně a v obecné rozpravě druhého čtení.“ Tomu Sněmovna zabránila, po rozsáhlé rozpravě. Kommunista Dalibor Matulka: „Domníváme se, že návrh navrhovatelů, aby tento návrh zákona byl schválen hned v prvním čtení, je návrhem nekorektním a sprostým.“

Podle překladatelů jsou žaláře pro popírače holocaustu „opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých“. Vláda Miloše Zemana vyslovila s návrhem nesouhlas (usnesení vlády ze dne 10. května 2000 č. 455): „Návrh nové skutkové podstaty trestného činu podle navrženého ustanovení § 261a není dostatečně legislativně propracován a v něm uváděné pojmy „nacionálně-socialistická nebo komunistická genocida“ a „zločiny nacionálních socialistů nebo komunistů proti lidskosti“ nesplňují požadavky na formální, resp. jednoznačné vymezení podmínek trestní odpovědnosti. Platné znění § 261 trestního zákona umožňuje v rámci trestního řízení postihovat popírání, zpochybňování, schvalování i ospravedlňování nacionálně socialistické i komunistické genocidy a jiných zločinů proti lidskosti. Takové jednání lze zahrnout pod pojem „projevuje sympatie k fašismu nebo jinému podobnému hnutí“, neboť se jím vyjadřuje pozitivní názor a vztah k hnutí, jehož příslušníci prokazatelně tyto činy páchají, pokud nejde dokonce o propagaci takového hnutí ve smyslu ustanovení § 260 odst. 1 trestního zákona.“

Rovněž v druhém čtení byla rozsáhlá rozprava, která pokračovala i ve třetím čtení. Poslanci dostali hned 2 chance, jak zákaz popírání holocaustu neuzákonit: statečný kommunista Karel Vymětal a statečný socialista Zdeněk Jičínský. Sněmovní levice však byla dvakrát poražena. Pak osnova již snadno prošla.

Jiří Payne tedy nejen, že neudělal nic, aby toto brutální omezení svobody v ČR neprošlo, ale dokonce se na tom aktivně podílel. Je tedy naprosto nevhodný kandidát na presidenta ČR.

Zlý Google II

Nedávno jsem tady psal o tom, jak každá velká korporace zhloupne. Setkalo se to s kritikou, co si to dovoluji. Jenže každým dnem máme nové a nové důkazy.

Minulý týden Google opět zmršil kommentáře na Bloggeru, tentokrát novým způsobem: Zrušil starou dobrou podobu zadávání kommentářů a nahradil ji unifikovaným hnusem. A ti dobráci to snad ani neotestovali, protože jinak by jim nemohli uniknout, že při náhledu se vytvoří nesmyslně úzký sloupec vedle zadávacího okénka. Proto jsem přepnul na zadávání kommentářů pomocí okénka pod postem.

Součástí všeobecné deteriorace je další přitvrzení CAPTCHA. Často musím mnohokrát reloadovat, abych našel takovou, kterou jde přečíst. A k dovršení všeho Facebook v rámci konkurrenčního boje opět obnovil povinnou CAPTCHA pro odkazy na Blogger, přičemž je ještě hůře čitelná než na Bloggeru, je-li to vůbec možné.

President republiky je fascista

Jaroslav Achab Haidler: „Takže máme-li dneska na trůně komického fašistu, není to sice v českých a možná ani jino-stranných dějinách nic nového pod sluncem (jak učí Kohelet), ale je to někde uvnitř, v samé své podstatě, daleko vážnější, než si myslíme.“

Pořád lepší než mít za premiéra terroristu a za presidenta násilnické prase.

Šílenství ústavního soudu pokračuje

Je zjevné, že ústavní soud v poslední době zešílel: lid v. Komár, Holubec v. ČSSZ a nyní též VY.PO. 2010 v. DUB, o kterém referuje Tomáš Pecina, kdy VY.PO. 2010 je právním nástupcem společnosti Dr. Zátka a nejvyšší soud ČR vydal v této věci nejprve kassační rozsudek a pak odmítavé usnesení.

Zdá se, že soudkyni Wagnerovou nakazil morbus Holländeri. Místo, aby se zabývala konkrétní ústavní stížností prosťáčků, jak je posláním ústavních soudců, rozhodla se hrát si na boha a přistoupit k „vznešené“ abstraktní kontrole norem, zde nenárokovému dovolání. A shledala, že příslušná právní norma OSŘ je protiústavní, ačkoliv to před tím nikoho ani nenapadlo a dissenteři zcela správně upozorňují na to, že ani ve 100 % případů protiústavní interpretace právní normy tuto normu protiústavní nečiní, je-li zde i přesto možný ústavně konformní výklad.

Wagnerová tedy pochybila hned 2x: Jednak si pro svůj záměr vybrala processně naprosto nevhodný podvozek, a jednak je nesmyslem snažit se dát mimořádným opravným prostředkům nějaká kritéria: Dovolání se tak strukturálně podobá milosti, s tou výjimkou, že řízení o milosti je nesporné.

Ačkoliv se tedy Wagnerová snaží zákonodárci vnutit francouzský model předběžné otázky a meritorního kassačního rozhodnutí bez odůvodnění, doufejme, že ČR místo toho konečně převezme certiorari. To se od klassického dovolání liší tím, že je positivní – je uděleno, zatímco dovolání je negativní – je odmítnuto. A Wagnerovou by mohl uklidnit právní obyčej pravidla čtyř na SCOTUS: Nevysloví-li se alespoň 4 soudci z 9 pro certiorari, není uděleno.

Na závěr bych chtěl upozornit na některé formální úděsnosti, které  Wagnerové věru čest nedělají: despektní pohled na amicus curiae brief v § 9, transformaci kanceláře vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva na pracoviště ústavního soudu v § 10, nucený amicus curiae v §§ 13 a 15. Wagnerová od Holländera zdědila i svérázné pojetí stran. Místo VY.PO. 2010 a DUB je to předsedkyně NS ČR, PS PSP, MS apod. (zejména §§ 11 až 13).

Update: Zdeněk Kühn – Nenárokové dovolání je protiústavní?

Co je antisemitism?

Martin M. Šimečka: „Napsat 70 let po holocaustu (první transporty začaly na Slovensku na jaře v roce 1942) o „židovské lobby“ může jen opravdu kovaný antisemita.“ Tak ještě, že to víme díky jednotě strany (Federace židovských obcí v ČR, Terezínská iniciativa a Židovské muzeum v Praze) a vlády (Ministerstvo zahraničních věcí ČR) v Evropském institutu odkazu Šoa, o. p. s. Žádná židovská lobby samozřejmě neexistuje.

Josef Braito o pravoslaví

Dominikán Silvestr Maria Braito (1898–1962) napsal v roce 1946 spis Církev. Studie apologeticko-dogmatická. Výtah z něj uveřejnil Martin Doležal.

I, Robot (2004)

I, Robot (16. 7. 2004) – 60 %, česky Já, robot (2. 9. 2004). IMDb: 7.0.

Mám rád filmy, které si na nic nehrají a nesnaží se předstírat, že jsou něco lepšího než zástupcem svého genre. Tak i I, Robot (2004) je dobrý odpočinkový film a nic jiného.