Zánik klassického umění

Kdo z Vás zavadil o výtvarné umění, jistě slyšel pojem Salon. S tímto pojmem se setkáváme od roku 1785, kdy Davidova Přísaha Horatiů vzbudila na Salonu sensaci, přes Couturovy Římany v čase úpadku – Salon 1847, až po rok 1863, kdy odmítnutí většího množství děl, mezi nimi Manetovy Snídaně v trávě, dalo vzniknout jednorázovému Salonu odmítnutých (Salon des Refusés), zopakovanému v roce 1883.

Kdy však Salon pro veřejné mínění skončil? Nebylo to v roce 1884, kdy vznikl Salon nezávislých (Salon des Indépendants). Příčina je mnohem žalostnější. Na Světové výstavě v Paříži v roce 1889 se president Společnosti francouzských umělců (Société des artistes français), největší malíř všech dob, William–Adolphe Bouguereau (30. 11. 1825 La Rochelle – 19. 8. 1905 La Rochelle) pohádal se slavným malířem napoleonských námětů, Ernestem Meissonnierem (21. 2. 1815 Lyon – 31. 1. 1891 Paris). Tento starý ješita nechtěl vyhovět Bouguereauově požadavku, aby Salon byl vyhrazen pro mladé umělce, tedy aby na něm nemohli vystavovat medaillisté, včetně Bouguereaua a Meissonniera. Bouguereau se pokusil konflikt vyřešit tím, jak mu velela starosvětská čest: na svou funkci ve Společnosti francouzských umělců resignoval, ale bylo už pozdě. Meissonier, Puvis de Chavannes, Rodin a další ze Společnosti odešli a v prosinci 1890 založili Národní společnost krásného umění. Ze začátku jim čest bránila Salonu přímo konkurovat, nicméně od roku 1899 i jejich každoroční výstava nese jméno Salon.

Jaký byl výsledek? Přestože oba Salony existují dodnes (klassický v dubnu, vzbouřenecký každý lichý květen), veřejné mínění o jejich existenci prakticky neví. Moderní umění díky osudnému rozkolu ovládli původně odmítnutí umělci.