Smutná zpráva

Zemřel Jan Wiener. Učil mne na filosofické fakultě. Na každého, kdo slyšel jeho lidský příběh, to muselo zapůsobit.

Nejstarší používaný zákon

Jeden mladý advokát objevil, že nejstarší používaný zákon v ČR je zákon č. 255/1921 Sb. z. a n., kterým se zavádí 24 hodinové počítání času (původní návrh, usnesení senátních výborů, rozprava v poslanecké sněmovně, wiki):

    Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

    Pro službu vojenskou a pro podniky sloužící veřejné dopravě (železnice, paroplavbu, poštu, telegrafy, telefony a pod.) zavádí se počínaje dnem 1. června 1921 24hodinové počítání času tím způsobem, že hodiny počítají se od půlnoci k půlnoci.
 

§ 2.

    Vláda se zmocňuje zavésti nařízením toto počítání času i v ostatních oborech života ve státě.
 

§ 3.

    Zákon tento stává se ihned účinným a provedou jej všichni členové vlády.

T. G. Masaryk v. r.

Černý v. r.

Dr. Burger v. r.

Dr. Gruber v. r.

Dr. Brdlík v. r.

Dr. Popelka v. r.

Dr. Procházka v. r.

Dr. Kovařík v. r.

Dr. Šusta v. r.

Dr. Fatka v. r.

Dr. Beneš v. r.

Husák v. r.

Dr. Hotowetz v. r.,

též za ministra Hanačíka.

Dr. Fajnor v. r.,

též za ministra Dra Mičuru.

„Posl. inž. Jung (pokračuje): To je právě příznačno pro poměry, že se teď zabýváme zavedením 24hodinového počítání času, když již od 1. června bylo zavedeno na drahách. Jen sněm pokulhává vzadu. Hodiny, jež nám tu bijí, neukazují ještě 24 hodiny. Snad vůbec neodbíjejí hodin, jsme zde, jak se zdá, velmi šťastnými lidmi, alespoň v tomto sále.

Ptáme-li se po příčině, proč toho bylo třeba, aby bylo zavedeno 24 hodinové počítání času, zda toho je tak naléhavá potřeba, tu, jak se zdá, spočívá nejnaléhavější potřeba i při této věci v napodobování velkého bratra na Seině. Protože má Francie 24 hodinový den, musí jej přirozeně míti i Československý stát. Když ten francouzský kohout kokrhá na kulturním smetišti, nemůže přece český lev zůstati pozadu.“

Pokud někdo nalezne ještě starší používaný zákon, budu rád.

Sedmý listopad v Moskvě

Samuil Maršak, velký židovský básník:

День седьмого ноября –
Красный день календаря.
Посмотри в свое окно:
Все на улице красно.

Вьются флаги у ворот,
Пламенем пылая.
Видишь, музыка идет,
Там, где шли трамваи.

Весь народ – и млад, и стар –
Празднует свободу.
И летит мой красный шар
Прямо к небосводу!

(úryvek z Круглый год. Впервые в газете Комсомольская правда 1945, э 1, 1 января.)

přebásnil Jiří Václav Svoboda:

Rudou barvou dneska září
sedmička v mém kalendáři.
Podívej se oknem: všude
v ulicích je všechno rudé.

Každé okno, každá střecha
jako by dnes hořela.
Tam, kde jindy tramvaj spěchá,
kapela jde zvesela.

Celá země — i my děti
velký svátek máme dnes.
Rudý balonek můj letí,
přímo k obloze se vznes'!

Kristýna Kočí neumí počítat

V jinak zajímavém rozhovoru říká: „Margaret Thatcherovou. Když mi někdo předhazuje můj věk, tak připomenu, že ona se stala poslankyní ve čtyřiadvaceti.“ Jak to bylo ve skutečnosti?

Margaret Thatcher se narodila v roce 1925 a poslankyní se stala v roce 1959, těsně před 34. narozeninami. Je sice pravdou, že kandidovala už v roce 1950, tedy v 25, ale to bylo formální, protože se jednalo o bezpečné labouristické místo.

Seznam obětí poválečného massakru v Ostravě

Jak informoval Týden, Shromáždění Němců hodlá otevřít případ poválečného masakru 231 Němců v Ostravě. CS Magazín již před rokem přinesl jejich jmenovitý seznam:

Romantická 60. léta

Neoliberální kritika Jochova odsudku 60. let.

Výsledky posledních demokratických voleb

Zbyněk Petráček napsal pozoruhodný článek, kde zdůraznil, že v Evropě Židům nic nehrozí, leda od muslimů, a vyjádřil ostře proisraelské mínění.

Zaujal mne klassický mýthus o demokratickém nacistickém Německu: "Jejich poselství však spočívá v čemsi obecném: ukazují, jak je možné demokratickou cestou (Říšský sněm v roce 1935 ještě odrážel výsledky posledních demokratických voleb) definovat a jako takovou zároveň delegitimizovat celou skupinu občanů. Ukazují, jak lze legálně tu skupinu postavit mimo zákon, poté ožebračit a posléze poslat do táborů na „konečné řešení“."

Jak to bylo ve skutečnosti? Poslední volby se konaly 5. března 1933, tedy měsíc poté, co se nacisti dostali k moci (30. ledna 1933). Ten měsíc nacisté nezaháleli. Tyto "demokratické" volby lze tak přirovnat k "demokratickým" volbám v roce 1948. Výsledky tomu odpovídají. NSDAP získala 44 % a s DNVP (8 %) měla pohodlnou většinu. Navíc KPD (12 %) byla z říšského sněmu vyloučena a 26 ze 120 poslanců SPD (SPD získala 18 %) bylo persekuováno. SPD brzy následovala osud KPD a byla rozpuštěna. Centrum se rozpustilo samo 6. července 1933; stejně tak DNVP a DDP.

Vyhnání židů ze Španělska

Mělo neuvěřitelně absurdní zdůvodnění: Že židé missií svádějí křesťany ke konversi na judaism: "…Christians have engaged in and continue to engage in social interaction and communication they have had means and ways they can to subvert and to steal faithful Christians from our holy Catholic faith and to separate them from it, and to draw them to themselves and subvert them to their own wicked belief and conviction, instructing them in the ceremonies and observances of their law, holding meetings at which they read and teach that which people must hold and believe according to their law, achieving that the Christians and their children be circumcised, and giving them books from which they may read their prayers and declaring to them the fasts that they must keep, and joining with them to read and teach them the history of their law, indicating to them the festivals before they occur, advising them of what in them they are to hold and observe, carrying to them and giving to them from their houses unleavened bread and meats ritually slaughtered, instructing them about the things from which they must refrain, as much in eating as in other things in order to observe their law, and persuading them as much as they can to hold and observe the law of Moses, convincing them that there is no other law or truth except for that one. This proved by many statements and confessions, both from these same Jews and from those who have been perverted and enticed by them, which has redounded to the great injury, detriment, and opprobrium of our holy Catholic faith."

Nejen bratři Mašínové

O III. odboji se toho moc neví a když už, tak se redukuje na bratry Mašíny. Jedním ze zapomenutých hrdinů je sociální demokrat Jaroslav Vetejška, který dne 4. ledna 1950 zastřelil poručíka StB Aloise Dyčku. Za svůj čin byl 6. září 1950 popraven, jeho přítelkyně, Jarmila Obrtlíková, dostala 4,5 roku. Hrdina tak bohužel skonal bez potomků.

Ještě jednou k Dietlovi

Tomáš Pecina napsal odsudek největšího českého scénáristy, Jaroslava Dietla. Ačkoliv Koloc určitě netrpí ostalgií, ba právě naopak, nelze nevidět, že jeho výtečná úvaha je zatížena těžkou nepřesností. Vzhledem k vševládnoucímu manicheismu vidí Koloc i v normalisaci souboj Dobra a Zla. Dobro mu představují osmašedesátníci, které vidí v kdekom, včetně Dietla, zlo mu ztělesňuje normalisační establishment. Jenže takové pojetí je příliš schematické.

Na druhou stranu Dietl byl člen KSČ a nelze předpokládat, že by kommunismu nevěřil. Rehabilitoval ho Vladimír Diviš, I. náměstek ústředního ředitele ČST, který mu v roce 1974 nabídl napsal seriál o kolektivisaci vesnice – Nejmladší z rodu Hamrů (PDF). Není tedy důvodu dávat jej do jedné řady se Štěpánkem, Werichem či Gottem, u nichž lze důvodně předpokládat, že kommunismu nevěřili. Navíc spor o rok 1968 je nerozhodnutelný; nesdílím laciné antikommunistické odsudky.

Rovněž je velkou otázkou, zda líčení prostředí, které neodpovídá realitě, je lhaním. Copak idealisace není přípustný umělecký prostředek? Ano, Dietl líčí kommunistické obchody plné zboží, obětavé a nezištné zdravotníky a moudré, vzdělané a čestné aparátčíky. Všichni věděli, že to tak není. Není toto druhem kritiky? Na druhou stranu vygumoval KSČ z nemocnice. Není i to druhem kritiky? Nechtějme po uměleckém díle, aby bylo dokumentem.

Děj Okresu na severu se odehrává městě, které je něco mezi Mostem a Litvínovem. Pecina má pravdu, že seriál je výrazem kommunistické eschatologie: "Nahlíženo moderní optikou je seriál analyticky přesným pojednáním, proč centrálně řízená ekonomika musí selhávat, resp. proč by tehdejší komunistický režim dokázal prosperovat jedině v případě, že by v něm lidé byli nahrazeni anděly. Ze všech seriálů je tu ovšem nejmenší distorse reality: obchody jsou poloprázdné, zboží nekvalitní, komunisty řízené podniky nefungují, všude vládne neskutečný šlendrián, mladí lidé jsou demoralisovaní a snaží se najít únik před realitou. Vykoupením je – jak jinak – pouze stranický aparátník, který svou téměř absolutní moc nad okresem užívá moudře, uvážlivě a ku prospěchu všech." Zklamáním jsou 2 mužské vedlejší postavy: Pláteníkův zeť a Prokop Jr. Nejsou napsány příliš věrohodně.

Přesto přese všechno si myslím, že věrohodné zachycení KSČ jako opričniny i obou opričniků Vejříka (Petr Oliva) a Krečmara (Ilja Prachař) dává Okresu na severu hodnotu dodnes.

Spor o Pláteníka

Dietl je kommunistická kurva, napsal Tomáš Pecina. Lord Haw-Haw byl popraven, Alfred Rosenberg rovněž, stejně jako Antonín Jarmil Kožíšek, Alois Kříž, Rudolf Novák, Vladimír Krychtálek a Karel Werner. Kde se ta nenávist k propagandistům bere? V Německu dokonce mají speciální trestný čin: štvaní lidu (Volksverhetzung). Přitom to nejhorší, co Dietl kdy udělal, bylo, že obhajoval kommunistickou devastaci Berouna. Nikomu neublížil. Poslouchat každý den propagandu je jistě protivné, ale nikdy to nebylo povinné.

Je málokteré umělecké dílo je dokonalé. Namátkou: Nebezpečné známosti, Švejk, Den triffidů nebo Norské dřevo. Kundera nebo Čapek jsou čtiví, ale jejich texty mají více či méně nedostatků. Kundera má dokonalou češtinu a sloh, na druhou stranu jsou jeho postavy a záplety umělé, neživé. Čapek zase příliš ideologisuje svým humanismem.

Tak ani Dietl a jeho Okres na severu není dokonalý. Nejlepší, co by pro svůj seriál Dietl udělal, by bylo, kdyby škrtnul postavu Pláteníka. Pokud to někomu přijde absurdní, nechť si uvědomí, kolik různých episodních příhod tam bez něj je. Seriál by se hned stal realističtější. Okresní tajemník by tam mohl plnit stejně dekorativní funkci jako tajemník krajský. Jenže to by bylo přirozeně v rozporu s Dietlovými záměry workoholického outsidera jako hlavní postavy a rovněž se záměry KSČ ukázat své představitele jako moudré otce hospodáře, jako lidi z masa a kostí.

JzP polemisuje: "Ani já si nemyslím, že by Moučka byl mizerný herec." Jaké polohy Moučka předvádí? Jediné, co umí, je moudrý rozšafa. Pláteníkův konflikt se Soldánem zahrál neuvěřitelně špatně.

Nás teď přirozeně nejvíce zajímá vylíčení osmašedesátníků a určitě to silně zajímalo i schvalovací kommisse tehdy. Myslím, že to Dietl vystihl dobře, včetně přirozeného konfliktu mezi Prokopem Sr. a Prokopem Jr. To, že Dietlův pohled je normalisační, mu přeci neubírá na umělecké pravdivosti.

Je nutno uznat, že Hanychův příběh je uměle natahovaný. Jenže Dietl byl povídkář, nikoliv romanopisec. A pro své dílo potřeboval nějakou katharsi, když konflikt mezi Prokopem Sr. a Prokopem Jr. byl příliš o hubu a jeho positivní zakončení nevěrohodné (úlitba bohům).

Jinak musím souhlasit s JzP, že Pláteník nebyl žádný osmašedesátník, to jen Koloc podlehl negativní mýthologisaci (umělé démonisaci) normalisace. Pokud by ho zajímal realističtější obraz, může si přečíst třeba Hegenbartovy vzpomínky: "Předložil jste návrh na zrušení komise VTIR, nechal schválit, aniž jste to projednal se mnou a s kolektivem. Do roka a do dne jsem pochopil, co je ta šance, která se vyskytne jednou za 25 let, jak jste zdůrazňoval při mém „náboru“ do vládní funkce. Byl jsem bez práce a máte rozhodující podíl, spolu s M. Jakešem, že jste mě vrhli na oddělení Státní administrativy ÚV KSČ, kde prý určitě „skončím“. Připomínám i chvíle kdy jste, v dubnu a v květnu 1988, mně přehrával a předčítal Vámi koncipovaný program strany. Žádal jste, abych vše vyřídil M. Jakešovi a pomáhal Vám v propagaci Vašich názorů. Současně jste požadoval, abych Vám dal typy mých spolupracovníků, které by jste využil. Po druhé to bylo již na federální vládě, kdy jste mně ve Vaší kanceláři řekl, že mě „uděláte“ ideologickým tajemníkem ÚV KSČ a znovu jste žádal o typy lidí, které využijete. Připomínám i dopis, který jsem Vám zaslal jménem svým i 40ti odborníků životního prostředí, s nimiž jsem spolupracoval. Neodpověděl jste a naše názory ignoroval."

Nevládla nám jednotná skupina démonů, nýbrž reální politici, kteří se rvali o moc. A protože volby byly jen formální, nástrojem politické obměny byl klientelism, stejně jako ve starém Římě.

Bílý terror

Cynik napsal překvapivý článek, kde odsuzuje bílý terror ve Finsku: "Byly dobré i špatné důvody, proč se stát bílým nebo rudým, a po finské občanské válce prostě muselo být pro každého slušného člověka problematické spojení s kteroukoliv z těchto stran."

Připomeňme si, že na přelomu 10. a 20. let 20. století byly 3 státy, které měly zkušenost s kommunismem, kterou musely nějakým způsobem překonat: Finsko, Maďarsko a Německo. (Slovensko nepočítám, neboť to bylo součástí Maďarska.)

Dne 6. prosince 1917 vyhlásilo Finsko nezávislost. Občanská válka začala 17. ledna 1918 ve Vyborgu. Rusové dodávali finské ultralevici, která ovládala sociálně demokratickou stranu (bylo v Rusku, nezapomínejme), zbraně. Dne 28. ledna 1918 vyhlásila ultralevice Finskou socialistickou dělnickou republiku, přičemž ovládala celý jih Finska. Officiálně se nejednalo o diktaturu proletariátu. Předsedou lidových zástupců byl Kullervo Manner. Dne 15. května 1918 Finská socialistická dělnická republika padla. Rudí zavraždili celkem 1 500 lidí, bílí celkem 8 000. Po válce bylo navíc 555 rudých odsouzeno k smrti a 113 popraveno.

V Maďarsku dne 20. března 1919 podala vláda Dénese Berinkeye demisi. Druhý den abdikoval president republiky, Mihály Károly, když byl předsedou ústředního výkonného sovětu byl zvolen ethnický Maďar, Sándor Garbai. Lidovým kommissařem vojenství byl Žid Tibor Szamuely, který si jako svoji osobní ochranku vybudoval oddíl 200 mužů pod velením Józsefa Cserného – Lenin-fiúk, kteří byli posláni na venkov na boj s kontrarevolucí a rekvisici potravin. Mají na svědomí 590 obětí za "zločiny proti revoluci". 30. července 1919 rumunská vojska překročila demarkační linii a kommunisty rychle vyřídila, když 6. srpna 1919 vstoupila do Budapešti. Zajímavostí je, že např. známý marxista György Lukács, který byl zástupcem lidového kommissaře školství, osobně nařídil popravu 8 lidí. Bílý terror tyto oběti pomstil usmrcením 1 500 Židů a kommunistů.

Neklid byl po celém Německu, ale můžeme si vzít za příklad Bavorsko. Dne 19. ledna 1919 se konaly svobodné volby do Národního shromáždění. V Bavorsku vyhrála BVP. SPD však měla silné posice, a proto byl od 17. března 1919 koaličním premiérem její představitel – Johannes Hoffmann. Dne 6. dubna 1919 provedla ultralevice převrat, když vyhlásila Bavorskou sovětskou republiku. Nejdříve jí vládli chaoti, kteří např. informovali Lenina, že uprchlý premiér si s sebou vzal klíč od záchodu. Poté to vzal do ruky čistokrevný kommunista, ruský Žid Eugen Leviné. Dne 29. dubna 1919 nechal popravit 8 zajatců. Když Freikorpsy osvobodily Mnichov, tak zastřeli 700 kommunistů.

Jacques Doriot

Byl to člověk, který byl vždycky napřed: Za první světové války to byl hrdinný voják francouzské armády, který za své činy dostal francouzský válečný kříž. Ve 20. letech to byl horlivý kommunista. Od roku 1922 byl členem presidia EKI, od roku 1924 byl poslancem. V roce 1931 byl zvolen starostou Saint Denis a navrhl vytvoření antifascistické Lidové fronty.

Poněkud předčasně. V roce 1934 byl za to z PCF vyloučen. Stále však byl poslancem a v roce 1936 založil fascistickou Parti Populaire Français. To mu však nestačilo a od roku 1939 se stal extrémně germanofilským. Kritisoval Vichy, že je málo fascistické. V řadách francouzských dobrovolníků odešel bojovat na východní frontu. V roce 1943 dostal německý válečný kříž.

Po návratu z fronty připravoval odboj proti Spojencům v osvobozené Francii. Dne 22. února 1945, když byl na cestě, jeho vůz zasáhlo spojenecké letadlo, přičemž tehdy už byl pravděpodobně se Spojenci ve spojení. Na následky zranění zemřel.

Už kommunisté viděli nacisty všude

Vltava: "Drazí přátelé, vážení posluchači. Dostali jsme dnes vzrušující zprávu. Poblíž Národního divadla bylo odhaleno nacistické hnízdo. V budově proti lávce na Slovanský ostrov byl nalezen nejen sklad zahraničních zbraní, nejen vysilačka a šifrovací zařízení, nejen specielní komplet rukavic, určených k tomu, aby nebyly zanechány otisky prstů na předmětech, ale i dokumenty zjevně nacistického původu. Mezi fašistickými brožurami a plakáty byl i obraz Adolfa Hitlera."

Jan Palach: "Naše požadavky jsou: okamžité zrušení cenzury a zákaz rozšiřování "Zpráv"."

Z ÚSTR odešel kovaný kommunista

Novinky informují: "Uznávaný historik Vilém Prečan opustil vědeckou radu Ústavu pro studium totalitních [régimů]." Tento uznávaný historik byl v letech 1951–1970 členem KSČ. Tedy kovaný kommunista.

Nejstarší dějiny Židů

Název článku je poněkud matoucí, protože se budu zabývat dějinami Israelitů, tj. před židovskou ethnogenesí.

Vodník je známý tím, že úmyslně ignoruje veškerý intelektuální vývoj po roce 1848. Poslední text, který vstřebal a na který přísahá, je Kommunistický manifest, přesněji Manifest kommunistické strany (21. 2. 1848). Proto ignoruje nejen On the Origin of Species by Means of Natural Selection, or the Preservation of Favoured Races in the Struggle for Life (24. 11. 1859) a The Descent of Man, and Selection in Relation to Sex (24. 2. 1871), ale i Grundsätze der Volkswirtschaftslehre (1871) a Prolegomena zur Geschichte Israels (1878).

Dějiny Israelitů lze rozdělit na archaické (hebrejské) a klassické období. Levanta byla vždy místem střetu sfér vlivu dvou mocností: Egypta a Mezopotámie. Na konci 2. tisíciletí př. n. l. byla rozhodující mocností Assyrie (sever Mezopotámie) se sídlem v Aššuru, zejména od vlády Tiglatpilesara I. (1114–1076 př. n. l.), a Babylonie (jih Mezopotámie) se sídlem v Babylóně. Mezinárodním jazykem té doby byla aramejština.

Za vlády faraona Ramesse III., v roce 1179 př. n. l., přepadly Egypt mořské národy. Jejich součástí byli i Semité, včetně Hebrejců, kteří na rozdíl od bronzových Egypťanů již žili v době železné. Zdá se, že mezi mořskými národy Indoevropané převažovali. V Levantě do té doby žili jen pastevci. Nyní se tam usadili semitští Kanaánci (lidé z nížiny), kteří si vybudovali města, a v horách se usadili Hebrejci, kterým se od té doby říká Israelité, podle mýthického sjednoceného israelského království. Vedle nich v dnešní Gaze sídlili indoevropští Filištíni, posléze semitisovaní. Odtud název Palestina.

V roce 925 př. n. l. začíná klassické období, když farao Šešonq I. vytáhl do Kanaánu a vyplenil jej. Zdecimovaná města obsadili horští Israelité, kteří založili severní království – Samaří (nevhodně ahistoricky "israelské" království), jehož prvním králem byl Jarobeám I. (922–901 př. n. l.) – a jižní království – Judeu. Vrcholné assyrské období začíná vládou Adad-nárárího II. (911–891 př. n. l.). Samaří bylo na mnohem vyšší kulturní úrovni než Judea. Nicméně v roce 722 př. n. l. bylo vyvráceno Assyrií. Část obyvatel byla deportována do dnešní Persie, část zůstala, ale velká část odešla do Judey. Např. počet obyvatel Jerusaléma vzrostl 10x. Kulturní shock, který tím byl způsoben, dal vzniknout Bibli. Samařskou tradici representuje Elohista, judskou Jahvista.

Na konci 7. století př. n. l. se rovněž Judea stala obětí cizí expanse – tentokrát babylónské. V roce 587 př. n. l. byla většina judské elity odvlečna do babylónského zajetí. Velká část národa zůstala v Judeji, silná diaspora byla i v Egyptě: "Slovo, které Jeremiáš dostal pro všechny Židy usazené v Dolním Egyptě – v Migdolu, Dafné a Memfisu – i v Horním Egyptě" (Jeremiáš 44, 1). Obyvatelé severního království byli po jeho zániku nazváni Samaritáni, obyvatelé jižního Židé.

Epilog. Bitvou u Gaugamél (1. října 331 př. n. l.) skončila perská říše a začala světovláda hellénistických diadochů, zejména Ptolemaiovců (Egypt) a Seleukovců (Sýrie). Ta skončila v letech 149 př. n. l. – 30 př. n. l. nástupem Říma.

Nová levice na Východě a Západě

Jiřina Šiklová vzpomíná (zřejmě na rok 1968): "Já si vzpomínám, že jsme při jedné cestě do Německa přišli se skupinou studentů do jejich nočního klubu. Všichni jsme se oblékli do toho nejlepšího, protože jsme nechtěli dělat ostudu Československu a očekávali jsme psychodelickou hudbu, tanec prostě to, co jsme viděli náhodou v některých západních filmech... Znamenalo to krimplenové kalhoty a umělohmotné halenky. A pamatuju si, jak jsme do toho klubu napochodovali a proti nám vyšli vousatí studenti, neučesaní a v uměle roztrhaných jeansech… My chtěli být "progresivní", ukázat jak jsme odvážní, tedy předvést to, co se zde nesmí a začali jsme zpívat Gaudeamus igitur. Trapas. Pro ně to byla elitářská, buršácká píseň. Ale potom tam došlo i k tomu, že němečtí studenti začali urážet naše holky za to, jak se oblékly a já jsem se s nimi strašně pohádala. Říkala jsem, že vůbec nechápou situaci u nás, tak nemůžou dělat žádný převrat. Vykládala jsem jim o naší situaci a použila jsem pro tzv. únorové události, tedy pro komunistický převrat v roce l948 výraz Umsturz, což je puč [ve skutečnosti převrat – poznámka G. P.]. Nechtěla jsem je naštvat, bylo to spíš způsobené neznalostí terminologie. No a tak se stalo, že ti chlapi, jejich předáci, se na mě naštvali a já jsem jim řekla, že mají mentalitu partajních funkcionářů, ale nemají moc a že bych se bála, kdyby jednou tu moc dostali opravdu do rukou... Takže se stalo, že jsme vycházeli ven a část jejich studentů nás doprovázela, aby nás tamti i fyzicky nenapadli. Měla jsem tehdy na té silonové halence dokonce fiží, což jsou takové mašličky u límečku. Hodně se v tom dederonu člověk potil, ale dobře se to pralo. Obojí jsem tehdy vyzkoušela."

Čemu věříme

Text Was wir glauben ve Škvoreckého Zbabělcích je uveden k 10. květnu 1945 a předchází mu tato scéna:

»Ale eště dejchá, svině, řekl Krpata. Hoši, podržte ho. Kluci popadli oba esesmany a podrželi je. Krpata pak přitiskl prvnímu hlaveň pistole na čelo a vystřelil.«

V prvním vydání Zbabělců byla citována původní řeč Hermanna Göringa:

»Gott hat die Rassen geschaffen. Er wollte nichts Gleiches, und wir weisen es deshalb weit von uns, wenn man versucht, diese Rassenreinheit umzufälschen in eine Gleichheit. … Denn diese Gleichheit gibt es nicht. … Wir müssen versuchen, Anschluß zu gewinnen an die Geschlechterreihen aus grauer Vorzeit. Es ist fürwahr die Rettung in letzter Stunde gewesen, und hatte uns Gott und wenig Vorsehung den Führer nicht geschenkt, so wäre aus der Erbsünde, aus dem Verfall, Deutschland wenig wieder emporgestiegen. … Die Blutsünde ist die die Erbsünde eines Volkes. … Wir selbst, das deutsche Volk, haben schwer an dieser Erbsünde leiden müssen.«

Pronesl ji dne 15. září 1935 jako předseda říšského sněmu před schválením norimberských zákonů (Stenographischer Bericht der Sitzung des Deutschen Reichstages v. 15. September 1935; 6. Sitzung, p. 62 – A a B; přetištěno jako dokument 3458-PS, US-588 norimberského processu a v Josef Wulf: Die Nürnberger Gesetze (1960), p. 11). Ve Zbabělcích je z ní citován výtah.

V druhém vydání byla místo Göringovy řeči uvedena Goebbelsova:

»Für uns gibt es zwei Möglichkeiten: entweder stimmt das nicht, woran wir glauben, entweder hat die Geschichte uns nicht berufen, entweder haben wir uns diese Mission nur eingeredet dann werden wir sie auch nicht zu Ende Führen, dann werden wir früher oder später von der Bühne dieses Lebens verschwinden, so wie wir gekommen sind, dann wird niemand von uns dieser Bewegung eine Träne nachweinen, sondern sagen: Wir sind gewogon worden, aber wir waren zu leicht gefunden.«

Citováno podle Josef Škvorecký a Zdena Salivarová: Samožerbuch. Panorama, Praha 1991, 2. ed., p. 154.

Prohlášení Charty 77

Situace Cikánů-Romů v Československu nepatří k tématům, která upoutávají všeobecnou pozornost, a většina lidí o problémech této nejdiskriminovanější menšiny prakticky nic neví. Tato neinformovanost je důsledkem cílevědomého utajování všeho podstatného, co s Cikány-Romy souvisí. Věci však pokročily příliš daleko, než aby mohly pokračovat bez protestu.

Postoj veřejnosti kolísá mezi lhostejností a rasismem. Projevy rasismu a segregacionismu se množí a budou se množit. Cikáni-Romové, kteří jsou nejbezprávnější skupinou obyvatelstva Československa, ve všeobecných představách k obětem nezákonností nepatří, to je výsadou jen "slušných lidí".

—mluvčí Charty 77, Ladislav Hejdánek & Václav Havel, 13. 12. 1978, prohlášení č. 23

Definice antikommunistického odboje

Ondřej Šlechta vyjádřil skepsi k možnosti definovat III., tj. antikommunistický odboj. Myslím, že by bohatě postačilo, kdyby si prostudoval zákon č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození, ve znění zákona č. 101/1964 Sb.:

§ 1

(1) Účastníkem národního boje za osvobození je
1. kdo v letech 1939 až 1945

a) byl příslušníkem československé armády v zahraničí nebo v ní konal vojenskou službu za podmínek uvedených v § 2, odst. 1, č. 2,

b) konal vojenskou službu ve spojenecké armádě,

c) byl příslušníkem první československé armády na Slovensku,

d) byl československým partyzánem (§ 1 zákona ze dne 14. února 1946, č. 34 Sb., jímž se vymezuje pojem "československého partyzána"),

e) zúčastnil se aspoň 3 měsíce soustavnou činností zahraničního nebo domácího hnutí, směřujícího přímo k osvobození republiky Československé, nebo Slovenského národního povstání třeba po dobu kratší takovým způsobem, že tato činnost přivodila nebo byla prokazatelně způsobilá přivodit jemu nebo jeho rodině újmu na životě, osobní svobodě nebo zdraví,

f) zúčastnil se povstání v květnu 1945, při čemž za bojů padl nebo byl těžce raněn nebo utrpěl těžkou poruchu zdraví,

g) byl československým politickým vězněm,
2. kdo byl československým dobrovolníkem ve Španělsku v letech 1936 až 1939.

(2) Stejně jako účastníci národního boje za osvobození se posuzují příslušníci stráže obrany státu zřízené vládním nařízením ze dne 23. října 1938, č. 270 Sb., o stráži obrany státu, kteří v roce 1938 v souvislosti s bojem proti nepřátelské protistátní činnosti v pohraničí utrpěli újmu na životě, osobní svobodě nebo zdraví.

(3) Vlastnosti osob uvedených v odstavcích 1 a 2 nemůže nabýt, i když splňuje podmínky těchto odstavců,
a) kdo konal službu v nepřátelské armádě, nebo zúčastnil se jinak nepřátelského válečného podnikání proti spojencům, vyjímajíc službu v armádě tzv. Slovenského státu do 29. srpna 1944; v případech zvláštního zřetele hodných může ministr národní obrany povolit výjimku z tohoto ustanovení,

b) kdo byl na vedoucím místě Národní odborové ústředny zaměstnanecké, Ústředí veřejných zaměstnanců, Svazu zemědělství a lesnictví nebo Hlinkovy slovenské ľudové strany, nevyužíval-li tohoto místa k činnosti zvláště významné v národním boji za osvobození, nebo kdo byl dobrovolně členem Svazu pro spolupráci s Němci, Českého svazu válečníků, Rodobrany, Vlajky, České ligy proti bolševismu, Německo-české společnosti, Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, Hlinkovy gardy, Německo-slovenské společnosti, Hlinkovy mládeže nebo jiných fašistických organizací podobné povahy, jejichž účelem bylo šířit nacistickou ideologii a udržovat mocenské postavení Němců a Maďarů,

c) kdo byl okupanty nebo jejich pomahači pověřen vedoucím místem ve veřejných službách, leč že využíval tohoto místa k činnosti zvláště významné v národním boji za osvobození, nebo šlo o funkce zastávané v armádě tzv. Slovenského státu do 29. srpna 1944,

d) kdo zaujímal vedoucí místo ve válečném průmyslu, pracujícím pro německou nebo maďarskou armádu, nebo prováděl opevňovací práce pro Němce nebo Maďary, aniž byl k uvedeným činnostem donucen a nemohl se jim vyhnout, nebo kdo se obohatil v souvislosti s poměry v době nesvobody,

e) kdo přímo nebo nepřímo, i když nebyl členem některé organizace uvedené pod písm. b), vyvinul jakoukoli činnost proti slovenskému národnímu povstání, nebo o své újmě činy nebo slovy podporoval nebo obhajoval režim nacistů, fašistů, zrádců a kolaborantů, nebo se projevil jako osoba protidemokratická nebo protilidová nebo státně nebo národně nespolehlivá,

f) kdo je německé nebo maďarské národnosti, leč že se nikdy neprovinil proti národu českému a slovenskému nebo proti samostatnosti republiky Československé a zúčastnil se dobrovolně národního boje za osvobození, způsobem uvedeným v § 1, odst. 1, č. 1, písm. a), d), e) a g).

(4) Ustanovení odstavce 1, č. 1, písm. b) až g), č. 2 a odstavce 2 vztahuje se pouze na československé státní občany.

Pak by třeba ignoranti typu Miloslava Štěrby: "Ale určitě by ocenil samotné komunisty. S jejich neskutečnou schopností neustále vyhledávat nepřátele zejména ve vlastních řadách. A pak je exemplárně pověsit, včetně generálního tajemníka." změnili názor.