15. srpna 2010

Nejstarší dějiny Židů

Název článku je poněkud matoucí, protože se budu zabývat dějinami Israelitů, tj. před židovskou ethnogenesí.

Vodník je známý tím, že úmyslně ignoruje veškerý intelektuální vývoj po roce 1848. Poslední text, který vstřebal a na který přísahá, je Kommunistický manifest, přesněji Manifest kommunistické strany (21. 2. 1848). Proto ignoruje nejen On the Origin of Species by Means of Natural Selection, or the Preservation of Favoured Races in the Struggle for Life (24. 11. 1859) a The Descent of Man, and Selection in Relation to Sex (24. 2. 1871), ale i Grundsätze der Volkswirtschaftslehre (1871) a Prolegomena zur Geschichte Israels (1878).

Dějiny Israelitů lze rozdělit na archaické (hebrejské) a klassické období. Levanta byla vždy místem střetu sfér vlivu dvou mocností: Egypta a Mezopotámie. Na konci 2. tisíciletí př. n. l. byla rozhodující mocností Assyrie (sever Mezopotámie) se sídlem v Aššuru, zejména od vlády Tiglatpilesara I. (1114–1076 př. n. l.), a Babylonie (jih Mezopotámie) se sídlem v Babylóně. Mezinárodním jazykem té doby byla aramejština.

Za vlády faraona Ramesse III., v roce 1179 př. n. l., přepadly Egypt mořské národy. Jejich součástí byli i Semité, včetně Hebrejců, kteří na rozdíl od bronzových Egypťanů již žili v době železné. Zdá se, že mezi mořskými národy Indoevropané převažovali. V Levantě do té doby žili jen pastevci. Nyní se tam usadili semitští Kanaánci (lidé z nížiny), kteří si vybudovali města, a v horách se usadili Hebrejci, kterým se od té doby říká Israelité, podle mýthického sjednoceného israelského království. Vedle nich v dnešní Gaze sídlili indoevropští Filištíni, posléze semitisovaní. Odtud název Palestina.

V roce 925 př. n. l. začíná klassické období, když farao Šešonq I. vytáhl do Kanaánu a vyplenil jej. Zdecimovaná města obsadili horští Israelité, kteří založili severní království – Samaří (nevhodně ahistoricky "israelské" království), jehož prvním králem byl Jarobeám I. (922–901 př. n. l.) – a jižní království – Judeu. Vrcholné assyrské období začíná vládou Adad-nárárího II. (911–891 př. n. l.). Samaří bylo na mnohem vyšší kulturní úrovni než Judea. Nicméně v roce 722 př. n. l. bylo vyvráceno Assyrií. Část obyvatel byla deportována do dnešní Persie, část zůstala, ale velká část odešla do Judey. Např. počet obyvatel Jerusaléma vzrostl 10x. Kulturní shock, který tím byl způsoben, dal vzniknout Bibli. Samařskou tradici representuje Elohista, judskou Jahvista.

Na konci 7. století př. n. l. se rovněž Judea stala obětí cizí expanse – tentokrát babylónské. V roce 587 př. n. l. byla většina judské elity odvlečna do babylónského zajetí. Velká část národa zůstala v Judeji, silná diaspora byla i v Egyptě: "Slovo, které Jeremiáš dostal pro všechny Židy usazené v Dolním Egyptě – v Migdolu, Dafné a Memfisu – i v Horním Egyptě" (Jeremiáš 44, 1). Obyvatelé severního království byli po jeho zániku nazváni Samaritáni, obyvatelé jižního Židé.

Epilog. Bitvou u Gaugamél (1. října 331 př. n. l.) skončila perská říše a začala světovláda hellénistických diadochů, zejména Ptolemaiovců (Egypt) a Seleukovců (Sýrie). Ta skončila v letech 149 př. n. l. – 30 př. n. l. nástupem Říma.

2 komentáře:

  1. Nějak vám blbne diakritika v nadpisech...zde vidím Zidů, jinde Ceská televise nebo Cemu věříme...velká písmena s háčky nefunguji.

    OdpovědětSmazat
  2. Mýlíte se: nečetl jsem ani Manifest, ani Darwina.

    OdpovědětSmazat

Kursiva: <i></i>
Tučné písmo: <b></b>
Uvozovky: „“
Odkaz: <a href = ""></a>