Ještě k Dušanu Třeštíkovi

Malý čtenář nás upozornil na nekrolog Dušana Třeštíka z pera Antonína Kostlána. Jenže nekrolog . . . Je to spíš vyřizování účtů s člověkem, který se už nemůže bránit. Sice si nemyslím, že je nutné se za každou cenu řídit heslem: "O mrtvých jen v dobrém", ale co je moc, to je příliš.

Nechci zbytečně psychologisovat, ale mám dojem, že v pozadí Kostlánova textu je to, že zatímco Třeštíka zná každý český historik, Kostlána skoro nikdo. Nikdy jsem nečetl žádnou Kostlánovu práci, takže netuším, zda patří k oněm faktopiscům, které si Třeštík tak často bral na paškál. Ale zdá se mi to pravděpodobné. Nebo že by to byla pouhá závist méně úspěšného? "[U] Třeštíka mě jeho šarže vlídného fauna nabádala, abych byl neustále ve střehu a takříkajíc si kryl záda". Proboha proč? Něco možná naznačí text Nikolase Proksche: "Jakoby jeden nevybíravý útok, nemající s relevantní diskusí nic společného, nestačil, postavil se pod trapný prapor Maternův i historik Kostlán. Je pravdou, že Kostlán rozlišuje do definice Třeštíky dva: “jednak špičkový historik raného středověku, a jednak mediálně proslulý rozšafný eskamotér se slovy.” Takže trochu alibisticky pochválí Kostlán kolegu historika, aby pak mohl dosti nehorázně bušit do Třeštíka – “eskamotéra”. V první fázi denunciace komentuje Třeštíkovy publikační počiny jako nadprodukci, kterou nikdo nekomentuje, protože není potřeba něco takového ani komentovat či vnímat. Druhá fáze denunciace je založena na tvrzení, že ve filosofii českých postmodernistů jsou “výrazná rezidua komunistického balastu ze stalinistické éry.” Tím začíná Kostlánova analýza stalinistických prvků v Třeštíkově chování." Kostlán Třeštíkovi vyčítá, že se v 50. letech hlásil k Leninovi. Ať mi ukáže historika, který v 50. letech publikoval v ČSR a nehlásil se k Leninovi a uznám, že nebylo potřeba se hlásit k Leninovi.

Kostlán napsal srovnávací nekrolog, aby vyzdvihl na piedestal historičku, kterou nikdo nezná. Nechápu tento obdiv k faktopisu. Čím jsou záslužné "pokorné soupisové práce korespondence Jana Amose Komenského"? Čte je vůbec někdo? Jak se svým významem liší od spisů klassiků marxismu-leninismu?

Kostlán se mýlí. Třeštík byl jedním z nejvýznamějších badatelů o českém středověku vůbec. Budoucí věda ho bude znát nikoliv pro jeho rané práce, nýbrž pro velké synthesy z 90. let 20. století a prvních let 21. století. Kromě toho, že byly vědecké, byly totiž i čtivé. A to nikdy žádný faktopis o významu prodloužení délky hrábí na jičínském panství ve 30. letech 18. století na tamní produktivitu práce nemůže poskytnout. Nicméně je zjevné, že Třeštíkovy snahy nebyly marné. Dokonce i u Kostlána padly na úrodnou půdu: "Žádný historik totiž minulost nepopisuje, i když si to třeba myslí: přichází k matérii dochované z minulosti se svou apriorní etickou a odbornou výbavou, na jejímž základě si z minulosti vybírá jen některá fakta, a z nich pak s využitím jistých nástrojů buduje svou vlastní konstrukci toho, co se vlastně kdysi stalo... A možná si konstruuje i samotná fakta, ze kterých svůj obraz minulosti staví, protože i těmto základním prvkům jakékoli budoucí mozaiky dává tvar a rozměr ten, kdo je vyloví z pomyslné zásobnice, ohmatá si je (a opakujme ona důležitá slova: s využitím jistých nástrojů) a nakonec je i vyjádří ve slovech."

Positivisté Kostlánova typu nikdy neztratili komplex méněcennosti z exaktních věd. Jenže jak lépe vyjadřuje původní pojem svobodná umění (a contrario krásná umění) nebo anglický pojem arts, humanitní vědy jsou na pomezí přírodních věd a umění. A bez umění není humanitní vědec (angl. scholar) pravdivý, protože přesvědčivý. Dokazuje to např. "nejlepší" článek wikipedie Byzantská říše. K čemu je dobrý takový mix marxistických a řeckých nacionalistických cliché? Kdyby autorka článek doplnila o nějaký ten třídní boj, tak by ho mohla s klidem uveřejnit v 50. letech a nikdo by nic nepoznal. Pro srovnání, jak vypadá opravdová dnešní historiografie, dopručuji článek The History of the Byzantine Empire v Encyclopaedia Britannica.

Jednou kommunista, navždy kommunista? Jsem dalek přístupu zaprděných antikommunistů, kteří každého, kdo byl v KSČ, považují za zplozence Satana jen proto, že do KSČ vstoupil dobrovolně. Co tam dělal, je nezajímá a ani je nezajímá to, co dělali ostatní. Zkuste si někdy přečíst Kunderovy či Kohoutovy verše z 50. let a hned poznáte rozdíl od "dělnických" veršotepců té doby. Osobní historie má pro dílo jen podružný význam. Je mi jedno, že Jaroslav Durych byl fašista; jeho Sedmikráska patří ke klenotům české literatury. A na tom se shodnu i s kommunistou Juliem Fučíkem. Každý člověk má právo na vývoj a marxism je inspirativní, byť se s ním neztotožňuji. Kostlánovo kaceřování: "Jak snadno opadávala z tohoto anglicky vyhlížejícího gentlemana jeho elegantní slupka, aby obnažila modrou košili vespod..." proto není nic jiného než sprostota, navíc nepodložená. Po smrti člověka za něj mluví jeho dílo; jeho aktuální životní postoje odvál čas.

Ano, Třeštík se nedržel rankeovského projektu historie a tím je pro Kostlána kacíř, kterého je potřeba vyloučit z obce seriosních historiků, tj. faktopisců, ač pokrytecky tvrdí opak. Co na tom, že se tím se tak podobá kommunistům, kteří pořád někoho vylučovali a pořád něco zakazovali. Co na tom, že Ranke je mrtvý už od dob Marca Blocha? Záviš Kalandra nebyl doma prorokem.

Cílem mého textu nebylo dokázat, že život Mirjam Bohatcové neměl smysl. Nicméně její význam odpovídal její známosti a na tom nic nezmění Kostlánova snaha plivnout na Dušana Třeštíka a jako trpaslík se mu zakousnout alespoň do kotníku. Nejsmutnější je, že Kostlán redukuje historii na PVH. Jenže historie nikdy nebudou pouhé chronologické a jiné kategorisační tabulky, nýbrž příběh, který cosi sděluje dnešku. A myslím, že je nejvyšší čas ukončit neblahou českou tradici už od boje o Rukopisy, tj. místo ad rem diskutovat ad hominem.

Protestantská ethika a duch kapitalismu

Název polemiky jsem si vypůjčil z nejslavnější knihy Maxe Webera, protože vystihuje nejvýznamnější globální politický problém dneška. Tím není boj s terrorismem, jak jej propagují neokonservativní váleční štváči, nýbrž střet theokracie (bohovlády, Království Saúdské Arábie a Íránská islámská republika) a sekularisace (zesvětštění, USA).

Jaký význam má alkohol?

Jana Dvořáková píše: "Alkohol je možná metla lidstva, ale můj nejlepší přítel". To je sice vtipný bon mot, ale v reálu to taková legrace není. Svědectví Jana Sterna: "Šestou strukturou je příběh o obětním beránku - ten je ve smyslu dramatického ritualismu Hugha Dalziela Duncana nesmírně podstatný, na obětního beránka společnost vyprojektuje svůj pocit viny a mediálním ztvárněním - typičtějším ovšem ve fikci - ho rituálně zničí, a tím zničí i svůj pocit viny. Takto byla zpravodajstvím (a lůzou) štvána jako zvěř například žena, která v opilosti zalehla své dítě. Je téměř jisté, že kdyby byla česká společnost abstinentskou, vnímala by nutně takový případ jako exces zpoza svých hranic, jako bizarnost typu “muž, co snědl svého milence”."

Milostný vztah v přímém přenosu

Via Malý čtenář o našem oblíbeném Františku Fukovi: Her name is Jitushka a ...And Why The Hell Not? (z neznámého důvodu anglicky) a Jituška (česky).

Kommentář čtenáře: "The problem with young girls is that they change a lot. You start with decent atheistic blond and after year or two you get wild red hair Christian with lots of piercing. So be ready !"

Happily ever after (JPEG).

Židovská škola

Podle Terezy Gafny Foltýnové je znakem židovské školy chavruta: "Studujte text „jako v židovský škole,“ studujte text v chavrutě. Když už si Židé vymysleli tak složité a nepřehledné texty, bylo nutné, aby si k nim dovymysleli také způsob, jakým je studovat. A tak vzniklo studium v chavrutě, studijní dvojici. Hebrejské slovo chavruta se dá volně přeložit jako „přátelské spojení“ nebo „spiklenectví“. Studenti, kteří studují v chavrutě, se v zápolení se složitostí textu jakoby semknou a společně se mu snaží porozumět. Podstatou chavruty je společné pomalé čtení textu nahlas a důkladné debatování nad smyslem jeho jednotlivých vět a nad vývojem jednotlivých argumentů".

Stanislav Komárek to uvádí na pravou míru: "V tradičních arabských a židovských školách si navíc občas každý žák předříkával svůj úkol samostatně pro sebe a nahlas, často za rytmických pohybů těla. Odtud dnes už špatně pochopitelná fráze pro mnohohlasý hluk „je to tady jako v židovské škole“."

Rozdíl mezi zvířaty a lidmi

Stanislav Komárek: "Tradiční jazyky mají také pro touž činnost u lidí a zvířat jiné sloveso, trochu podobně, jako řada asijských jazyků s dodržením správného ceremoniálního odstupu používá jiné sloveso pro analogické činnosti panovníka a lidu – člověk jí, zvíře žere (sloveso „chlastat“, též něm. saufen, se původně vztahovalo na pití u zvířat, teprve sekundárně přešlo na nemístné nasávání alkoholu u lidí jako výraz pohany), člověk zemře, zvíře pojde, člověk otěhotní, zvíře zabřezne, člověk se rodí, zvíře líhne či je vrženo atd."

Ludekova nenávist k právníkům

Nechvalně známý byrokrat Ludek, jehož specialitou je blokování nováčků s "nevhodnými" uživatelskými jmény, kdysi napsal: "Z chování a "argumentace" Tompeciny mám pocit, že si plete Wikipedii se soudním přelíčením a jako "obhájce" používá veškeré právnické finty, aby bránil svého "klienta". V takovém boji jsou pak dovoleny veškeré prostředky, čili pomluvy, lži, očerňování protivníků, jejich znevěrohodňování, odvádění pozornosti od "klienta", snaha udělat z oběti když ne pachatele, tak minimálně příčinu všeho zla (když si ta holka vzala minisukni, vlastně mého klienta vyloženě vyzývala, aby s ní měl pohlavní styk, takže to nebylo znásilnění), více či méně zjevné provokace (když se bude oběť ohrazovat, může z rozrušení útok oplácet, na což se pak dá snadno poukázat, že ona ta oběť asi není takovou obětí, za jakou se snaží vydávat). Při takovémto způsobu "obhajoby" je na prvním místě klient a často také snaha získat pověst schopného advokáta, který dokáže svého chráněnce vysekat i z jednoznačných případů. Vše ostatní jde stranou, tedy pravda, slušnost, komunita, projekt... U soudu může zakročit soudce, který takové fígle zná a má možnosti různé podpásovky eliminovat. --Ludek 08:33, 18. 3. 2006 (UTC)"

Těžko si představit upřímnější manifest nenávisti právních dilettantů k právníkům. Proč se Ludek tak osudově plete? I česká wiki je už poměrně velké společenství. Zmizela doba, kdy všichni znali všechny, takže se wiki řídila zákonitostmi party kamarádů. To jako první vystihl správce Vrba a pokusil se wiki dát formalisovaná pravidla. Bohužel se mu to nezdařilo.

Jednak narazil na nezájem kommunity a jednak na ignoranci dilettantů z establishmentu. Výsledek je tristní. Místo pravidel jsou na všechno "doporučení", která sice nebyla schválena (často jsou výrazem svérázných představ Berenů a jiných podobných výtečníků), nemají nikoho zavazovat, ale přesto se jejich porušení trestá. A to selektivně: poruší-li "doporučení" Cynik, je za to málem pochválen. Poruší-li "doporučení" "troll", může až několik týdnů přemýšlet o tom, zda se mu vyplatilo s chodit s pány na led, např. se pouštět s nimi do sporů nebo je dokonce kritisovat (jaká troufalost!).

Napíše-li někdo na wiki, že správci jsou gauneři, je minimálně pokárán za uplatňování kolektivní viny, nedostane-li se mu horšího zacházení. Napíše-li se Ludek, že právníci jsou pro své klienty schopni jakékoliv špatnosti a podlosti, je mlčky pasován za bystrého analytika. Tomáš Pecina se totiž dopustil "zločinů", které se neodpouštějí. Opravdu argumentuje, a proto to musí povýšenecký byrokrat znevážit uvozovkami. Naproti tomu emocionální výlevy Cynika či Egga jsou zřejmě argumenty a důkazy bez uvozovek. Tomáš Pecina v případě sporů vyžaduje racionální discours. Wikipedická rádoby elita naproti tomu dává přednost soutěži krásy: ničím nepodloženými spekulacemi o minulosti a budoucnosti, garantovanými toliko osobní oblíbeností sdělovatele v kommunitě.

Ve skutečnosti, kdyby řešení sporů ve wikipedii fungovalo jako soudní přelíčení, všichni by si oddechli. Vyřešit triviální spor by tam netrvalo půl roku, ale pár dnů, maximálně týdnů. V "arbitragi" by nebyly dovoleny veškeré prostředky jako dnes, čili pomluvy, lži, očerňování protivníků, jak to praktikuje zejména Beren vulgo Rum vulgo Moonglum, ale naopak by byly zákázány, protože ArbCom by k nim nebyl netečný jako teď, ale ze stránek arbitrage by je vymazal.

Kdyby spory na wiki rozhodovali právníci, tak by si byli vědomi, že žádný skutečně hluboký spor není soubojem dobra a zla, jak si myslí např. -jkb- na základě své trockistické minulosti (hodná dělnická třída v. zlá buržoasie), nýbrž řetězcem chyb na obou stranách. Byli by si vědomi, že provokace je polehčující okolnost a neodmítali by sám pojem "polehčující okolnost" poukazem na to, že wiki není právní stát – je tedy institucionalisovaným bezprávím spolčení správců, ArbComu a zasloužilých wikipedistů z IRC. Byli by si vědomi, že každý spor má 2 strany (ne méně a ne více) a že tedy soud musí stát nad nimi a nikoliv se snažit přimět jednu stranu (která mu není sympathická), aby slíbila, že své zločinné jednání už nebude opakovat, a tím se k němu vlastně přiznala.

Avšak v prostředí polobohů, kteří nejlépe vědí, co je Pravda a Dobro jako Beren a Ludek, není pro nějaký postmoderní relativism místo. Trollové skončí na smetišti dějin. Když se kácí les, tak lítají třísky. Doživotní trest je jediný spravedlivý; popravit je bohužel nemůžeme.

Iavolenova maxima

Iavolenus libro 11 epistularum: "Omnis definitio in iure civili periculosa est: parum est enim, ut non subverti posset." Digesta 50, 17, 202. Možné číslo by bylo: "omnes definitiones periculosae sunt".

Typická wikipedická nezdvořilost

Via Malý čtenář. Do cs: stále více píší VIP (např. Jan Sokol, dřívější kandidát na presidenta republiky). Zdvořilost establishmentu cs: k nováčkům se však nezměnila ani o píď. Ačkoliv mají wikipedickým zákonem uloženu předpokládat dobrou víru, ke všem nováčkům, domněle porušujícími autorské právo, se chovají velice neurvale. (Naproti tomu staré páky, např. Di, si mohou autorské právo porušovat, jak uznají za vhodné. Rovnější mezi rovnými.) Každý, kdo napíše něco v dobré víře a co některý wikipedista považuje za "copyvio", dostane hulvátskou šablonu, beze slova dalšího vysvětlení. Jestli si někdo myslí, že takto přiláká další autory, je na omylu. Ale o tom už psal Tomáš Pecina.

Karl May byl filosof

Ocitujme odborníka nad všechny povolané, Martina Maniše: "Ostatně ani naroubování filosofie na brak není nic nového. Pomineme-li markýze De Sade, který psal svá dílka v době, kdy pojem paraliteratura ještě nemá smysl zavádět, nemůžeme rozhodně opomenout skutečného filosofa braku – Karla Maye. Těm, kteří teprve po této větě zapochybovali o mé příčetnosti, bych rád připomenul, že poslední český překlad Maye vyšel u Hynka kolem roku 1920 a vše, co bylo od té doby vydáno, jsou více či trochu méně zprzněné úpravy. Totéž mimochodem platí i o mayovkách vycházejících dnes v němčině. Klíma se také k Mayovi otevřeně hlásí, když líčí ve známém dopisu Fiedlerovi postupnou Cesareovu permutaci od Old Shatterhanda k egosolistnímu člověkobohu. Zajímavé navíc je, že právě v době vzniku Velkého románu psal pološílený May své nejfilosofičtěji orientované (a také čtenářsky nejméně oblíbené) škváry Babel a bible, Ardistan a Džinistan a Vinnnetouova závěť. V těchto dílech Mayova originální mystika, vracející se od katolické degenerace kamsi k prvotnímu křesťanství, dosahuje podivuhodných hloubek, potencovaných navíc dětsky naivní a bezelstnou permanentní obranou proti kritikům, kteří učinili z posledních deseti let jeho života skutečný Džinistan. Klímova etika vlastně představuje neprogramovu extrapolaci etiky Mayovy – nahrazení supermanského egocentrismu superdeistickým egosolismem."

Asimilace a integrace

Opět Martin Fafejta.

Kritika žebříčků

Martin Fafejta uveřejnil skvělý článek, jímž demaskoval tak často používané žebříčky jako objektivní souhrn subjektivních dat.

Oprava Maxových chyb

motto: "Takováhle chyba se panu Fafejtovi VÚBEC neměla stát. Nejenom pro tuto chybu bych já ten celkově nekvalitní článek okamžitě smazal, kdyby se mi nějakým omylem něco takového podařilo spáchat." Podle pravidel českého pravopisu se ve slově vůbec píše kroužkované u.

Max píše: "Za první republiky měli VŠICHNI občané, tedy nejen Romové, "legitimace obsahující mj. osobní data, popis osoby a otisky prstů"." (doplněna chybějící čárka) Tato informace je nepravdivá, a to hned ve třech ohledech:

1. Za první republiky byly občanky dobrovolné, jak správně uvádí wikipedie. Podle § 1 vládního nařízení č. 481/1919 Sb. z. a n., kterým se zavádějí všeobecné občanské legitimace: "Každý občan Československé republiky má právo žádati, by mu byla vydána všeobecná občanská legitimace, jež slouží mu ve státě za průkaz totožnosti ve všech případech, pokud nejsou pro tento průkaz předepsány podmínky přísnější." (zdůrazněno mnou). Ve skutečnosti mnoho lidí občanku nemělo, o čemž svědčí to, že vymizela z národní paměti.
   
2. "Popis osoby a otisky prstů" jsou rovněž osobní data.
3. Vládní nařízení nestanovilo, že všeobecná občanská legitimace má obsahovat otisky prstů. Jeho § 2 stanovil toto: "Legitimace zhotovená z tuhého papíru v kapesním formátě obsahujž kromě fotografie a vlastnoručně úředně ověřeného podpisu osoby, pro kterou legitimace jest vydána, potřebná úřední data o osobě této, jakož i označení a razítko úřadu, jenž ji vydal."
   

Obrovská ztráta

Zemřel jeden z největších českých historiků: Dušan Třeštík. Díra, která tím vznikla v bádání o českém raném středověku, je jen obtížně zacelitelná. Čest jeho památce!

Znovu normalita

Tentokrát Jeroným Klimeš.

Petr Maule je paranoik

Dovoluji si Petra Mauleho upozornit, že s Davidem Pavlíčkem nemám vůbec nic společného. Kdyby mne Vodník neupozornil, vůbec bych netušil, že napsal článek Druhý holocaust bude jiný. Když jsem totiž naposledy podíval na blog p. Zemana, jediné, co mne tam zaujalo, byl jeho odkaz na text Karla Hvížďaly. Hádky Mauleho s Kapitánem mne přestaly bavit hned na začátku.

Takže Petře Maule, ještě jednou: Ujasněte si, kdo David Pavlíček je. Přinášíte každou chvíli jinou domněnku. Jednou je to Vodník, podruhé Alex Juchelka, potřetí někdo jiný. Nicméně mne do toho nezatahujte, opravdu nemám zájem se na blog p. Zemana nějak vnucovat, zvláště, když má čtenost menší než ZMP.

Pro zájemce dávám odkaz na původní článek Bennyho Morrise anglicky a německy.

Podobnost čistě náhodná

"Není náhodné, že lidé, kteří uvěřili svému Velkému příběhu [wikipedie je encyklopedie], mluví a argumentují zcela stejně. Jejich ideologie se mohou radikálně lišit, v důsledku ale mají podobný slovník, který staví „správnou“ společnost [blaho projektu] nad jednotlivce ["trollem" či "vandalem"], poslušnost vůdci [Berenovi] nad osobní volbu, povinnost nad etiku, úspěch systému nad humanitu." David Klimeš: Smrt je naším řemeslem. In LN 13. srpna 2007.

U obou jsou stranické příkazy nezpochybnitelné, mantinely jejich uvažování dovolují posuzovat jen přiměřenost, efektivnost a účelnost provedení. ibid. Varování pro ArbCom?

Vladimír Just je odpůrcem svobody slova

Českou společnou teď hýbe chystaný process s Ludmilou Brožovou-Polednovou, která je obviněna z účasti na vraždě Milady Horákové. Jsem ten poslední, kdo by chtěl takovou kreaturu jako byla kommunistická prokurátorka v 50. letech, obhajovat. (BTW, rozhovor s ní je dalším vysvědčením nekvality české journalistiky. Novinářka pravděpodobně o celé cause nevěděla o mnoho více, než že nějaká Milada Horáková existovala a že byla popravena.) Jde mi o něco jiného: Zda mají ti, kterým je z nějakých důvodů sympathická, právo své sympathie vyjádřit.

Jana Bobošíková si troufla napsat: „Zdálo by se, že Milada Horáková a Ludmila Brožová-Polednová nemohou mít vůbec nic společného. Ale přece. V něco věřily. Každá po svém... V co věříme my? Proces s prokurátorkou tedy těžko může být něčím jiným než střetem dvou naprosto rozdílných světů, které si nemohou rozumět. Natož se navzájem soudit.“ (Metro 3. 8. 2007) To si dovolila příliš mnoho. Ne jen, že ji Pravda a láska chce zavřít ústa, ona ji vyhrožuje, že ji zavře doopravdy: "extremismus tohoto názoru, byť je na hranici žalovatelnosti (neboť je de facto veřejným schvalováním čtyřnásobné vraždy a vyjádřením podpory hnutí, směřujícího k potlačení lidských práv a svobod" (Vladimír Just) Co je tak špatného na schvalování vraždy? Zabrání se jí nějak? Ne, už byla dokonána. Zabrání se jejímu opakování? Ne. Kommunistický régime se neobnoví tím, že Bobošíková něco napíše do novin. Co je tak špatného na slovní podpoře hnutí, směřujícího k potlačení lidských práv a svobod? Tady si zase někdo nepřečetl rozsudek ve věci Arthur Terminiello v. City of Chicago, 337 U. S. 1 (1949).

A ještě ke všemu si tento odpůrce svobody slova popletl občanské a trestní právo. Tak zde je poučení pro všechny novinářské ignoranty a zabedněnce: V občanském právu je jednou stranou žalobce, který žaluje žalovaného, např. pro urážku na cti. V trestním právu je jednou stranou státní zástupce (někde zvaný prokurátor), který obžalovává obžalovaného, např. z pomluvy.

Justovi nestačí, že Brožová-Polednová je zjevná věřící kommunistka, tedy fanatička. On ji potřebuje vykreslit jako lhářku (se zbytečným pleonasmem "vědomá lhářka") a podvodnici. A to jen proto, že on s dnešními znalostmi "rozpoznal" process s Miladou Horákovou a spol. jako divadelní. A mohla to vědět či vůbec rozpoznat mladičká herečka, která právě procházela právnickým rychlokursem? Je zjevné, že nikoliv. "Důkazy", které cituje (jak podobné "důkazům" na wiki. Zdá se, že právní dilettanti nemají přes všechny detektivky vůbec tušení, co to důkazy jsou.), ve skutečnosti dokazují, že Brožovou-Polednovou dráždilo, když někdo (obžalovaný) nesdílel její kommunistickou víru, nikoliv, že sledovala, zda se neodchyluje od scénáře.

Ve své ignoranci práva si Just neuvědomuje rozdíl mezi obžalobou a soudem či hlavou státu. To, že prokurátorka byla proti zmírnění trestu či udělení milosti, přeci neznamená, že tak odvolací soud či Gottwald nemohli učinit. Takže údajný "opravdový vrchol pyramidy lží" Brožové-Polednové je pouhou Justovou neznalostí trestního processu.

Na Pravdě a lásce je nejhorší, že ve své ignoranci práva si ničím nezadá s dělnickými kádry z 50. let.

Kurt Waldheim si zaslouží pomník

Kdo to byl Kurt Waldheim? Podle Světového židovského kongressu (1985) válečný zločinec. Papež Jan Pavel II. ho v roce 1994 povýšil na rytíře řádu Pia IX. Podle rakouského presidenta Heinze Fischera (2007) to byl velký Rakušan a mírotvůrce.

Kdo to tedy byl Kurt Waldheim? Narodil se jako Josef Václavík českému otci, který se však k českým nacionalistům nehlásil a po vzniku ČSR raději zůstal Rakušanem. Když mu bylo 20, tak Kurt Waldheim vstoupil do mládežnické nacistické organisace; obdoby Komsomolu v SSSR. Rovněž vstoupil do SA; obdoby Lidových milicí v ČSSR. V roce 1941 byl na frontě. Když byl raněn, tak byl převelen do týlu. Od roku 1943 byl ve štábu generála Lutfwaffe Alexandera Löhra, který byl po válce popraven zastřelením v Titově Jugoslávii jako válečný zločinec za bombardování Bělehradu v roce 1941.

Po válce Waldheim vstoupil do rakouské zahraniční služby, v letech 1968–70 byl rakouským ministrem zahraničí za lidovce. Když vypršel mandát U Thanta, byl v roce 1971 zvolen generálním tajemníkem OSN. Byl to první kvalitní generální tajemník OSN od dob Trygve Liea (Dag Hammarskjöld byl kryptokommunista a U Thant rovněž). Pokusil se o mír na Středním východě, ale nebyl v tom úspěšný kvůli islámským (arabským a perským) fanatikům. Snažil se pomoci Kambodži vyčerpané po Pol Potově genocidě.

V roce 1981 kommunistická Čína jako člen Rady bezpečnosti vetovala jeho druhé znovuzvolení pro jeho příliš prozápadní politiku. Když v červnu 1982 začala operace Mír pro Galileu (israelská aggresse v Libanonu, při níž se Ariel Šaron dopustil zločinu proti lidskosti tím, že nezabránil massakru 1 000 Palestinců v utečeneckých táborech pod jeho kontrolou), tak ji pojmenoval pravým jménem a jeho slovo jako bývalého generálního tajemníka OSN mělo velký význam.

V roce 1985 Kurt Waldheim kandidoval na rakouského presidenta. Světový židovský kongress ho obvinil z válečných zločinů na Balkáně během II. světové války. Podle bývalého kanadsko-israelského agenta Mossadu Victora Ostrovského (The Other Side of Deception, 1995) Mossad připravil falešné dokumenty, které ho měly z válečných zločinů usvědčovat. Přesto byl 8. června 1986 zvolen rakouským presidentem. Ačkoliv mezinárodní výbor historiků uzavřel, že žádných válečných zločinů nedopustil, USA ho označily za nežádoucí osobu a žádný stát EHS nepozval Waldheima na státní návštěvu. Proto v roce 1992 znovu nekandidoval.

Dopustil se Waldheim vůbec něčeho? Ve své autobiografii z roku 1985 tvrdil pouze, že od roku 1942 nebyl na frontě, což byla pravda. V době mediálního šílenství tvrdil, že o válečných zločinech nevěděl. Podle většiny světového veřejného mínění však ano, ačkoliv uznalo, že jim nemohl zabránit. V posmrtném dopisu přiznal chyby, kterých se během mediální štvanice dopustil.

A proč si zaslouží pomník? Protože byl obětí mezinárodního mediálního lynche. Rozumní lidé (Jan Pavel II. nebo Simon Wiesenthal) mu sice nepodlehli, ale přesto to byl obrovský nápor na jeho psychiku a urážka rakouského státu. Domnívám se proto, že bychom mu měli dopřát alespoň posmrtné satisfakce.

Povrchní analysa Karla Hvížďaly

Aleš Zeman nás na svém blogu upozornil na text Karla Hvížďaly České noviny o prázdninách 2007. Na základě srovnání prvních stránek českých a západních deníků dochází k závěru, že české deníky jsou mizerné. Ano, jsou mizerné, ale ne proto, že mají senzacechtivou první stránku. Kdyby měly zbytek obsahu kvalitní, tak bych jim to klidně odpustil. Jenže českých novinářům chybí znalost věci, o níž píší obecně. Např. Karel Hvížďala převzal blábol z wikipedie a ani mu to nepřišlo divné. A to psal o tom, v čem se považuje za odborníka! Pokud čeští novináři píší o něčem, čemu nerozumí, je to ještě horší.

Přesto se Hvížďalovou prognosou ztotožňuji: "Prestižní noviny budou mít zřejmě menší náklad. Bude je číst ještě méně lidí, ale stejně jako přežila divadla televizi, tak přežijí noviny internet. Budou ale opravdu vypadat jinak než dnes. Nebulvární noviny se budou muset s velkou pravděpodobností více soustředit na analýzu, kontext, prostě na způsob zpracování, který chybí v ostatních médiích a který vyžaduje odbornou rešeršní práci, na níž nenovináři nemají čas a který se lépe čte na papíře než na monitoru. Otázka je, jestli takové noviny budou někdy existovat u nás."