Protestantská ethika a duch kapitalismu

Název polemiky jsem si vypůjčil z nejslavnější knihy Maxe Webera, protože vystihuje nejvýznamnější globální politický problém dneška. Tím není boj s terrorismem, jak jej propagují neokonservativní váleční štváči, nýbrž střet theokracie (bohovlády, Království Saúdské Arábie a Íránská islámská republika) a sekularisace (zesvětštění, USA).

Pojem "sekularisace" je přitom mnohoznačný. Patří pod něj odluka církve od státu (USA) i různé stupně podmanění náboženských společností státem (Francie, Turecko, Česká republika). Nezakrývám, že mým ideálem jsou USA, s nezávislostí náboženských společností na státu a státu na náboženských společnostech. Sekularisace je v USA zajištěna 1. dodatkem ústavy, který zní: "Congress shall make no law respecting an establishment of religion, or prohibiting the free exercise thereof; or abridging the freedom of speech, or of the press; or the right of the people peaceably to assemble, and to petition the Government for a redress of grievances."

K dvěma nejvýznamějším protistátním theokratickým hnutím dneška patří egyptské Muslimské bratrstvo (jeho vůdčí představitel byl Sayed Qutb (1906–1966); muslimští bratří proto nejsou wahhábíté (الوهابية)) a turecká Národní (ve významu "ekumenická") vise (Millî Görüş). Hlavním ideologem Národní vise je Necmettin Erbakan (* 1926), turecký premiér v letech 1996–7 a professor mechaniky, který byl odstaven od moci v postmoderním státním převratu v roce 1997.

Podle Erbakanovy knihy Spravedlivý pořádek (Adil Düzen, 1991) spolu od časů proroka Abraháma zápasí dvě politická uspořádání. V prvním, který Qur'an (قُرْآن) označuje slovem „batil“ (špatný), jsou zákony lidské a výsledkem je bezpráví a útlak. Je založeno na síle a násilí; silný utlačuje slabé a vykořisťuje je: starověký Egypt, Řecko, Řím a Západ. K jeho charakteristikám patří království, „demokracie“ (pseudodemokracie), imperialism a byrokracie. Druhé je založeno na Božím zjevení a je označeno slovem „hak“ (pravdivé a správné). Patří sem zjevení židovských proroků (1020 př. n. l. – 66 n. l.), Ježíše (bez státního útvaru, 30–325) a Muhammada (610–661, 750–1258, 1517–1922).

Článek Dana Drápala Jste pro reformu? A proč? není náboženským textem. Nedomnívám se, že věřící musí vždy a všude psát text pod prismatem své náboženské víry, a to ani tehdy, vyjadřuje-li se ke společenským otázkám. Článek sice pokládám za zcestný, nikoliv však proto, že by autor porušoval své náboženské vyznání (tj. být křesťanem), nýbrž z ekonomických důvodů. Věty: "Není žádný morální důvod, proč by jedna skupina obyvatel měla platit vyšší procento z daní než druhá. Pokud tomu tak je, zdaňuje se vynalézavost, pracovitost a úspěch a to není dobře. Zrušení daňové progrese je tedy náprava předchozího, morálně nežádoucího stavu, který diskriminoval majetné." jsou snůškou nesmyslů. Morální důvod zde je, progresse není nutně zdaněním vynalézavosti, pracovitosti a úspěchu a není návratem k předchozímu stavu, neboť progresse zde byla vždy (přímé daně vždy platili jen bohatí). Ale kritika Drápalových názorů je nad rámec tohoto článku, a proto ji ponechám stranou. Podstatné je, zda má Drápal právo chtít nechat umřít hladem ty, kteří nechtějí pracovat, protože je křesťan. Byť je v to v dnešní době podle mého názoru amorální, neboť máme na to uživit i nemakačenky, nelze zastřít, že Drápal vychází z výroku sv. Pavla: "Kdo nepracuje, ať nejí." Dále má Drápal odpor k etatismu ve prospěch posílení rodiny. Ani v tom nespatřuji nic nekřesťanského.

Naproti tomu pravoslavný kněz, otec Jan, sepsal kázání, tj. náboženský text. Nepochybuji o tom, že kdyby měl napsat text o daňové reformě, že by napsal úplně jiný. Podstatou jeho kázání je citát z Písma: "Znovu vám říkám, snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království." Nepochybuji o tom, že s tím výrokem se ztotožňuje i kalvinista Drápal. Předně však nesouhlasím s názorem otce Jana, že v radě bohatému mládenci Ježíš mluví v pojmu "bohatství" nejen o majetku, ale též o vášních, které spoutávají srdce člověka. Ve skutečnosti bohatý mladík poctivě dodržoval všechna přikázání (Mt 19, 20). Poté otec Jan kritisuje, že lidé jsou ke svému majetku připoutáni. Ano, to je pravda, ale to je lidské. Majetek jim dává zabezpečení a pocit jistoty, že nebudou strádat.

Vrcholnou thesí otce Jana je, že bohatství je spojeno s loupeží, protože je loupeží získáváno. Tím překonal dokonce i anarchistu Pierre-Josepha Proudhona (1809–1865), pro nějž bylo vlastnictví jen krádeží. Co je to loupež? Loupež byla, je a bude zločin. Proto je definována v trestním zákoníku. Ustanovení § 190 trestního zákoníku z roku 1852: "Loupeže dopustí se ten, kdo někomu učiní násilí, aby se zmocnil jeho nebo nějaké jiné cizí věci movité, nechť násilí se stane tak, že se ublíží skutkem nebo nechť se stane jen pohrůžkou." Ustanovení § 232 odst. 1 trestního zákona z roku 1950: "Kdo proti někomu užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, bude potrestán odnětím svobody na dvě až deset let." A konečně § 234 odst. 1 trestního zákona z roku 1961: "Kdo proti jinému užije násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let." Hovořit o loupeži v případě běžného mezilidského obcování, je přepjaté přehánění a falšování slov. Dále otec Jan vylučuje zbohatnutí poctivou prací. Tím zcela popírá poctivost zvláštní invence (vynálezců) či schopností (umělců či sportovců).

K tradiční náboženské morálce má blízko tato passage, odmyslíme-li si nevhodné přirovnání k loupeži: "Zjevnou loupeží jsou takhle např. některé zisky obchodníků, běžné lichvářské úroky bank, zisky energetického průmyslu, nebo filiálky západních firem v zemích třetího světa, kde je tzv. "levná pracovní síla", což v praxi znamená, že tam lidé pracují jen za nepatrný zlomek mzdy, kterou by za stejnou práci dostali západní lidé pracující ve své zemi." Ano, lichvu a nepřiměřený zisk náboženství zakazuje. Bylo by však na celou přednášku, proč je dobře, že ne každý úrok je v euroamerické civilisaci považován za lichvu. Islámské řešení podílu na zisku i ztrátách má své výhody, ale pokud je jediné přípustné, nepřiměřeně omezuje nabídku. Kdo z nás si místo uložení peněz do spořitelny raději koupí její akcii? Rovněž výše zisku je celá ekonomická theorie, kterou nemá cenu zde opakovat. A co se týká "neokolonialismu", o tom panují obrovské spory mezi pravicí a levicí, které zde nevyřešíme.

Jsem háklivý na ekologism, takže tuto partii kázání raději nechám stranou. Na stokrát opakovou nehlubokou kritiku médií odpovídám rovněž paušálně: televise má knoflík, jímž ji lze vypnout. Dodávám však, že člověk zábavu potřebuje a je rozhodně lepší, když to není upalování kacířů. Reklama je průvodní negativní jev tržního hospodářství, se kterým se nedá nic dělat. Zbývá rozněcování tělesných vášní, údajná loupež. Jestli je nějaký důvod, proč je křesťanství tak vyčpělé, tak je to jeho postoj k tělesnosti. Zajímalo by mne, kde se tam vzal, v judaismu po něm není ani stopy. Zřejmě však už u Ježíše, který zemřel v 33 letech jako panic. Takový Muhammad ke svatosti žádný celibát nepotřeboval. Křesťanství tak od počátku přitahovalo lidi, kteří měli se svou tělesností potíže a nedokázali nebo nechtěli založit rodinu.

Když sleduji další exkursy otce Jana do ekonomie: "přiměřená výrobní cena" (co je to nepřiměřená výrobní cena?), maně mne napadá: "Ševče, drž se svého kopyta." Nahradit tržní hospodářství se socialisté pokoušeli celé století, ale už od roku 1871 se ví, že cena je subjektivní, čímž byla Ricardova theorie nadhodnoty odhozena do staré veteše. Marx byl tedy zastaralý 4 roky po svém vydání, ale marxisté všeho druhu si toho nevšimli dodnes. Tím bylo ukončeno i staleté hledání "spravedlivé" ceny, neboť každá věc má takovou cenu, za jakou jsem ochoten si ji koupit.

Co se týká rent, je to složitější. Bylo by sice snadné je regulovat, ale nikomu se do toho evidentně nechce. Nicméně by mne zajímalo, komu by správně patřily prostředky vyplacené manažerům. Zřejmě investorům, neboť ti financovali risiko. Ohlupování a manipulace je mince, která má dvě strany. Kromě olupujících a manipulátorů rovněž ohlupované a manipulované. Není překvapivé, že všechny inženýry lidských duší jejich existence irrituje nejvíce. Chtěli by totiž ohlupovat a manipulovat sami, takže závidím těm úspěšnějším, že mají více posluchačů. Avšak nahradit mém konsumu mémem víry, jaký to má smysl? Náboženství je opium lidstva, a proto nemá cenu jedno opium nahrazovat druhým.

Je skutečně svobodný pouze ten, kdo nic nemá? Z jistého pohledu ano, protože na ničem neulpívá. Na druhou stranu ale nemá tolik prostředků ke sebezdokonalení. Každá významná reálná věc má své kladné a záporné stránky. Černobílé vidění je manicheism a gnosse, žádné křesťanství. Jsou lidé z podstaty dobří, nebo špatní? Co znamená prvotní hřích? Pokud jsou lidé hříšní, jak může být lidský systém nebýt založen na špatných lidských vlastnostech? Děsí mne snaha z lidí násilím vychovat anděly. Každá snaha vnutit lidem "spravedlivý" řád vždy narazila na lidskou přirozenost. A když tvůrci takových systémů viděli místo andělů normální lidi, rozhodli se v nich lidskou přirozenost násilím vykořenit. Naposledy v kommunismu. Děkuji pěkně, už nikdy žádné "lepší zítřky". Don't count me in.

Nechápu, proč by "společnost svatých lidí, kteří netouží po majetku, chtějí mít co nejméně věcí a pracují zadarmo, spotřebují jen málo obyčejného jídla, pijí čistou vodu ze studánky, a každý z nich si přeje být chudší než ti, co jsou kolem", měla být nějaký ideál. Copak někdo někomu brání založit si kibuc? Klášter? Jen se z přirozených důvodů do takových spolků málokomu chce. Soutěživost je přirozená lidská vlastnost, kterou nelze vymýtit. Otec Jan však rozlišuje mezi zdravou a nezdravou soutěživostí, přesně jako kommunisté. Kde je kritérium?

Na závěr se však otec Jan od důsledků svých slov distancuje a místo změny společenského řádu skončí v tradičním pravoslavném quietismu a fatalismu. Je to tedy takový kommunism soft. Místo revolucionářů láká zkrachovalce, kteří si přejí kafrat a lkát nad tím, jak je svět zkažený. Děkuji Bohu, že Západ místo toho vyznává činorodost, "drobnou práci". Věřím, že i Česká republika se časem k západnímu modelu vrátí. Otec Jan je v tomto západní, i on věří v rozhodující význam osobního příkladu. Jsou bohatí lidé štědří? Domnívám se, že drtivá většina ano. Má to mnoho důvodů, většina z nich spočívá ve psychologii. Žije Západ na úkor zbytku světa? Rozhodně ne. Nikdo zbytku světa nebrání, aby si zařídil své věci jako na Západě. My jsme byli 40 let ze Západu uměle vytrženi a nyní se pokoušíme na Západ vrátit. Doufám, že se nám přes všechny Putinovy snahy povede.

Závěry. Otec Jan nevystupuje křesťansky, nýbrž marxisticky a ekologisticky. Má na to právo, ale není jediného důvodu jeho marxism považovat za křesťanský, ba dokonce za křesťansky jedině možný. Není důvod, ani pravicově orientovaný a bohatý člověk nemohl být křesťanem.

Viděli jsme, že to, co Západ odděluje od zbytku světa, je rozdělení věcí na sakrální a sekulární, dělba moci na moc církevní a světskou. Na Západě chybí ona totalita, která je vlastní theokratickým společnostem, tj. neschopnost oddělit co je císařovo a co je Boží. Dělba moci není vlastní abrahámovským náboženstvím: zcela chybí v judaismu i v islámu. Není ani vlastní křesťanství: rovněž v pravoslaví se nevyskytuje (tam vládne caesaropapism). Na západě vznikla dělba moci náhodou, když v zápasu o investituru neměla ani Církev, ani světská moc dostatek síly si toho druhého podmanit. Dělba moci nám umožňuje vyjadřovat se ke společenským otázkám, aniž bychom museli brát v potaz víru. Jsme tedy bezpečni před obviněním z kacířství a právě tato svoboda umožnila bouřlivý rozvoj Západu. Za to můžeme děkovat Bohu, věříme-li v Něj.

Dodatek k diskussi: Ano, lidstvo je na tom spirituálně lépe než dříve, protože každý má možnost duchovního rozvoje. V dobách, kdy se musel hlavně starat, aby přežil, na to neměl ani čas, ani náladu. Proto věřím, že takový Vodník s Internetem má mnohem větší možnosti spirituality než mužik trpící pod knutou nějakého líšněvo čelověka.

Motivace je rozhodující. Můžeme se pohoršovat nad tím, že to jsou peníze, ale stačí srovnat výsledky akcí Z s tržním hospodářstvím dnes. Nyní už se fronty na maso nestojí.

S thesemi JK o společenské základě a společenské nadstavbě ovšem nesouhlasím. Jak napsal nedávno zemřelý Dušan Třeštík: "Je možno „vymyslet“ (tj. převážně jazykovými prostředky zformovat jakožto obraz, ideu či „předformu“ nebo i jako mýtus-věrohodné vyprávění, nejspíše ale mnohotvárnou kombinaci toho všeho) společenský fakt tak, aby se stal vskutku realitou? Nejméně dvě poslední století jsme si mysleli, že to možné není, že společenská realita existuje objektivně, mimo nás, a proto je také poznatelná a hlavně (a to je – po Foucaultovi – rozhodující!) manipulovatelná státem, církví, všemi možnými řediteli světa . . . Tyto staleté evropské jistoty ale nejméně od sedmdesátých let zbankrotovaly. Ani ne tak teoreticky, jako prakticky, protože se definitivně a nad slunce jasněji ukázalo, že svět řiditelný není. V kontextu zásadní „revitalizace“ kapitalismu po naftové krizi na zcela jiných, „informačních“ základech a pak bezmocného zhroucení se největšího projektu evropské moderny – socialismu – reagovala teoretická reflexe na tuto faktickou situaci promýšlením samotných základů. První konsekvencí muselo být to, že není-li svět manipulovatelný, není zřejmě ani poznatelný, přinejmenším tak jednoduše, jak se myslelo ještě v šedesátých letech, kdy se na běžícím pásu vymýšlely systémové teorie, mající konec konců objevit ten správný volant na řízení světa. Jakmile se ukázalo, že současná civilizace nestojí na tunách oceli a uhlí, ale na neviditelných informacích, nebylo už něco takového možné. Není-li tedy svět řiditelný, znamená to zároveň, že není tak mechanisticky „zákonitý“, jak se od osvícenců předpokládalo. To zároveň znamenalo, že nemůže být také jednoduše „objektivní“, tak jako ty tuny oceli a uhlí. Ukázalo se, že jsme v něm zřejmě rovnoprávně obsaženi se svým subjektem. Kulturní antropologové, sociologové a pak i historikové přestali věřit tomu, že lidé jednají především tak, jak je k tomu nutí „poměry“, a bylo jim stále více zřejmější, že se při svém rozhodování neřídí tím, jaký svět je, ale tím, jakým ho vidí, tj. přes filtr své kultury, která tak není ničím jiným než obrovským a mnohotvárným souborem reprezentací světa. Ty nejsou ze své povahy nějakým jeho „odrazem“, ale „vyjádřením“, symboly, něčím polyvalentním, neurčitým, přitom ale velmi reálným. Společenská fakta jsou reprezentována (v žádném případě „odrážena") těmito kulturními symboly a zároveň jsou jimi vytvářena. Jistěže existují, sotva ale nezávisle na nás. Jistě si je tvoříme, kdo jiný (kromě boha, nechme ale tuto, po vyhnání reálných bohů ze světa lidí nedokazatelnou hypotézu stranou) než lidé by mohl vyrábět symboly a jejich prostřednictvím společenská fakta?"