Aplikovaná morálka

Známý intelektuál, Miroslav Macek, vymyslel toto morální dilemma: Představte si, že zuří epidemie nemoci N. Její prevalence (výskyt) je ohromná, dejme tomu >90 %. Zároveň má vysokou letalitu (smrtnost), až 20 %. Naštěstí se objeví lék L, který nemoc N potlačí. Bohužel má extrémní vedlejší účinky. Z nezjistitelných příčin zemře po jeho aplikaci až 10 % lidí. Tolik zadání.

A teď přichází otázka, kterou jsem formuloval sám: Má stát drakonickými tresty přinutit drtivou většinu populace, aby si lék L vzala? Někteří (vulgární) utilitaristé, včetně objektivistů, mají jasno: 20 % > 10 %, není co řešit, stát má populaci přinutit si lék L vzít. My ostatní odpovídáme: Ne tak zhurta. Je zásadní morální rozdíl mezi smrtí nezabránit a smrt přímo způsobit. Těch 20 % lidí bude obvykle úplně jiná skupina než těch 10 %.

Domnívám se, že je to jinými slovy a čísly vyjádřený problém výhybky (angl. trolley problem) z roku 1967: "it may rather be supposed that he is the driver of a runaway tram which he can only steer from one narrow track on to another; five men are working on one track and one man on the other; anyone on the track he enters is bound to be killed." Je známý také jako dilemma záchranného člunu z roku 1974.

Normativní ethika nám ukazuje, že na rozdíl od konsequencialistů a a zastánců ethiky ctnosti odpovídají deontologové jinak, neboť odmítají vynucovat lék L. Naproti tomu ethikové ctnosti, tj. i objektivisté, říkají, že záchrana lidského života je ctnostná.

Když si dilemma výhybky z individuálního morálního rozhodnutí promítneme do politického kolektivního, vznikne nám zvláštní teleologická koalice (Účel světí prostředky): idealističtí neokonservativci & realistická stará levice, tedy státní paternalisté, a proti nim fairová (procesní spravedlnost) antikoalice (I cesta je cíl): realističtí paleokonservativci, liberálové & pravdoláskaři a idealistická nová levice. V praxi se to projevuje u povinného očkování a domácích porodů, kdy fairová antikoalice je odpůrcem povinného očkování a stoupencem domácích porodů.

Updated.

Nolanův diagram

Nolanův diagram je známější ve formě Politického kompasu. Jeho podstatou je doplnění pravolevé škály o osu y. Zatímco na ose x zůstává dělení levice / pravice, na ose y je doplněno o liberalismus / komunitarismus či v jiném názvosloví liberatariánství / autoritářství. Osa x je v Politickém kompasu definována jako přibývání ekonomické svobody, zatímco osa y jako ubývání osobní svobody. To je však matoucí. Vhodnější je osu x vymezit jako růst úcty nebo ocenění ranku/statusu, tedy hierarchie, a osu y jako posun od individualismu ke kolektivismu. Existují též jiná pojetí.

Je nutno se ztotožnit s názorem, že Politický kompas je špatně kalibrovaný. Jeho empirické výsledky odpovídají Gaussově křivce s vrcholem s x v kladných hodnotách a y v záporných hodnotách, přičemž jedno rameno začíná na x v záporných hodnotách a na y v záporných hodnotách a druhé rameno na x v kladných hodnotách a na y v kladných hodnotách. Záporné hodnoty x a kladné hodnoty y prakticky nikomu nevyjdou. Je tedy zjevný libertariánský bias otázek.

Proto je lepší vycházet z multidimensionálního pojetí politiky.

Norské válečné děti

„Válečné dítě“ je terminus technicus pro dítě, které se narodí matce – občance okupovaného státu – a otci – okupačnímu vojákovi. Eva Simonsen napsala výtečnou komparativní studii o válečných dětech v Norsku a mulatech v Německu (PDF).

V případě Norska je zvláště zarážející odlišnost od Dánska. Připomeňme si, že mezi Dány a Nory není prakticky žádný ethnický rozdíl, že odlišnost mezi dánštinou a norštinou je podobná odlišnosti mezi češtinou a slovenštinou. Přesto byly po válce v Norsku matky cca 10 000 válečných dětí umístěny pod falešnou záminkou do koncentračních táborů, což se v Dánsku nestalo: „Immediately after the war, thousands of these women were interned in large camps, officially in order to prevent the dissemination of venereal diseases.“ V Dánsku místo toho bylo oficiální veřejné i soukromé mlčení; o otcích těchto dětí se nemluvilo. Norky, které se provdaly za Němce, norský stát zbavil norského občanství a vyhnal je do okupovaného Německa, kde strádaly v extrémním nedostatku.

Simonsen dodává, v jakém ovzduší tento systém vznikal: „Had there been suitable institutions for the mentally retarded in Norway before the war, the number of Nazi party members would have been much lower.“ Reakce? „The idea of deporting the children was seen as one alternative, both from a national point of view and one argued for as an action in the best interest of the child.“ (zdůrazněno mnou) Je proto zákonité, že je to právě Norsko, kde vyrostl zrůdný systém Barnevernetu, který v příbuzném Dánsku ani Švédsku nepozorujeme.

Subjektivní odpovědnost

Je zjevné, že předpokladem právní odpovědnosti, a to i objektivní, je protiprávnost. Již sporné ale je, protiprávnost čeho. Česká postkomunistická doktrína tvrdí, že v subjektivní odpovědnosti je to protiprávnost jednání. S tím však nelze souhlasit. To totiž vede k přemíře skutkových podstat ohrožovacích deliktů na úkor poruchových.

Proto je správné převzít německou doktrínu o zkoumání protiprávnosti následku. Tím se zpřehlední i ověřování trestuhodnosti (komunisticky: „společenské nebezpečnosti“, postkomunisticky: „společenské škodlivosti“). Jen takové jednání, které má trestuhodné následky, je deliktem.

Příklad: Pachatel špatně parkuje a při tom drobně ťukne do sousedního auta, aniž by ho jakkoliv viditelně poškodil. Nikomu se nic nestane. Takové jednání není správním deliktem, neboť škodlivý následek je zanedbatelný.

Jiný příklad: Pachatel špatně parkuje a při tom drobně ťukne do sousedního auta, aniž by ho jakkoliv viditelně poškodil. V sousedním autě se rozbije plato vajíček. Takové jednání je správním deliktem i deliktem soukromého práva, neboť vznikl škodlivý následek. Ve správním řízení by pachatel měl být uznán vinným, ale upuštěno od potrestání, neboť porušení veřejného zájmu je mizivé. V soudním řízení o náhradu škody by pachateli měla být uložena povinnost nahradit rozbitá vajíčka a uhradit náklady za vyčištění automobilu.

Updated.

Monotype a jeho plagiáty

Písmolijna Monotype je nechvalně známá, že ukradla některá slavná písma:

1. originál: Futura (Paul Renner, 1927) a ITC Avant Garde Gothic Book (Herb Lubalin, 1970). Ukradeno jako Century Gothic (1991) – proporce jsou z ITC Avant Garde Gothic a tvary z Futury.
2. originál: Palatino (Hermann Zapf, 1948). Ukradeno jako Book Antiqua.
3. originál: Helvetica (Max Miedinger, 1957). Ukradeno jako Arial (Patricia Saunders, 1982) – proporce jsou z Helvetiky a tvary z Monotype Grotesque (Frank Hinman Pierpont, 1926).
4. originál: ITC Bookman (Alexander Phemister, 1858; Ed Benguiat, 1975). Ukradeno jako Bookman Old Style (Ong Chong Wah).
5. originál: ITC Zapf Dingbats (Hermann Zapf, 1978). Ukradeno jako Monotype Sorts.
6. originál: ITC Zapf Chancery (Hermann Zapf, 1979). Ukradeno jako Monotype Corsiva (Patricia Saunders).

Norské děti

Protože z našeho hnutí, výstižně nazývaného In dubio pro parentibus, z osobních důvodů vypadla nenahraditelná Soňa Svobodová, rozhodl jsem se, že i já vysvětlím, v čem se odpůrci matek mýlí. Podkladem mi pro to budou texty nepřímé obhájkyně státních krádeží a loupeží dětí, racionální Hany Čápové. Druhou Věru Tydlitátovou, Moniku Le Fay, která je známější jako Elšíková z Českého deníku, si nechám na jindy.

Úvodem bych chtěl předeslat 3 věci:

1. Evu Michalákovou znám od srpna 2013, tedy rok a půl, Pavla Hasenkopfa ještě déle. Nejsem tedy ve věci neutrální.
2. Nebudu se vyjadřovat k mezinárodním únosům. V těchto soukromoprávních sporech má stát velice nelehkou úlohu: Dát za pravdu matce, anebo otci, přičemž jeden z nich je občan, druhý cizinec. Podle mého názoru je vina na obou a je nutno připomenout, že je primární odpovědností ženy, koho si vybere za otce svých dětí. Mým zájmem je proto čistě jen veřejnoprávní vztah mezi státem a rodičem.
3. Jsem zásadní odpůrce sirotčinců ("kojeneckých ústavů" & "dětských domovů"). Jsou to nelidské přežitky minulosti. Pokud je ze závažného důvodu znemožněna rodičovská péče, zejména kvůli bezprostřednímu vážnému ohrožení života nebo zdraví dítětě, má být dítě svěřeno pěstounům, nejlépe příbuzným.

Hanu Čápovou znám osobně. Základním znakem jejích článků je fakticita. To však neznamená, že je prostá ideologie. V případu norských dětí si vybrala, že bude na straně státu, protože je to Norsko, a proti matce. V Respektu zveřejnila 3 články: České děti nedáme, Sobotka: Diplomatický tlak na Norsko nepoleví a Pusťte bratry domů! Ten poslední Respekt před širší veřejností elitářsky tají, a proto nemá cenu se jím zabývat.

První článek má manipulativní volbu slov: "Na první pohled to vypadá, že se Norové na české matce dopouštějí do nebe volajícího bezpráví." Nejen na první pohled, ale i po podrobné znalosti případu. "Matka Česku vyčítá, že se o její práva nestaralo." Tento objektivní fakt se klade jako subjektivní názor. Přitom každý, kdo o věci něco ví, musí vidět, jak ČR například ve srovnání s Indií totálně selhala, jak je pro ni retorse stále ještě sprosté slovo.

"Dostatek informací pro to, abychom se jednoznačně přiklonili na tu, či onu stranu, prostě nemáme." Máme. Ačkoliv se třeba Monika Le Fay základním zásadám právního státu doslova vysmívá, je znakem civilisace, že pokud nebyl delikt prokázán, má se za to, že se nestal. Podezření na pohlavní zneužití se neprokázalo, a proto má stát děti rodičům vrátit. Opačné chování státu si lze představit pouze v despocii, kdy se stát může vůči svým otrokům chovat jakkoliv, protože ho přirozené právo neváže.

"Zároveň je ale těch „norských spiknutí“ nějak moc – i kdyby úřad na ochranu dětí trpěl předsudky vůči rodičovským schopnostem ženy z „východní Evropy“ (což nelze vyloučit), že by se podobně na věc dívala i školka a pěstouni?" Znakem všech idealistů je, že jsou neschopni pochopit reálné motivace jednání lidí. Školka byla s matkou v neustálém konfliktu, dokonce ji udala. Měla proto zájem matce co nejvíce škodit. No a pěstouni, kteří trpí frustrací z nemožnosti mít děti, mají přirozený zájem mít cizí děti u sebe i nadále, a tedy dělat vše proto, aby mateřství bylo potlačeno. To nemůže nevidět jen slepý.

"Jenže právě Česko odebírá z rodin mnohem víc dětí, než je v Evropě obvyklé." Ano, ČR až do Macelovy novely zákona o sociálněprávní ochraně dětí odebíralo chudým rodičům více dětí než Norsko. Ale, jak konstatovala ombudsmanka, situace se pak zlepšila.

"O tom se však ve sněmovně nemluví zdaleka tak často jako o dětech odebraných v Norsku." Není vše ideální. Ale nepomoci oběti státního bezpráví poukazem na to, že jsou i jiné oběti, je amorální.

Hrubá manipulace pokračuje i ve druhém článku: "Norské soudy zohlednily svědectví učitelek ze školky, které jako první upozornily, že v rodině není něco v pořádku, k dispozici měly také názor znalců z oboru dětské psychologie. O možném zneužívání mluvili i pěstouni. Proti stojí jen tvrzení matky, která zneužívání a bití popírá; připouští pouze, že občas plácla kluky na zadek." Ano, norské soudy to zohlednily. Ale tím porušily zásadu právního státu: v pochybnostech ve prospěch. Čápová mlčí, že znalci jsou milenci, kteří opisovali jeden od druhého, a jsou placeni Barnevernetem, takže byla porušena další zásada: nezávislosti a nestrannosti obou posudků.

Neuvěřitelné je tvrzení: "Proti stojí jen tvrzení matky". Ve správním trestání dokazuje stát, obviněnému stačí jen popírat, takže ani nic positivně tvrdit nemusí. Lze tedy shrnout, že je zvláštní, jak jsou Respektu principy právního státu cizí. Ale myslím, že i odpor k matkám by měl mít v Respektu své hranice.

Updated.

Idealisté a realisté

Rozdíl mezi idealisty a realisty v kostce:

Realisté: „Ti lidé proti tomu řešení nemají žádné námitky, a proto žádný problém neexistuje. Anglosasové říkají: ,If it ainʼt broke, donʼt fix it.‘“

Idealisté: „No jo, ale to řešení se jim nemá líbit, protože je hrozné.“

Proč i přesto jsem Charlie

Abych učinil za dost předpovědi visionáře Jakuba Horáka, chtěl bych napsat analysu reakcí na zásadní text Tomáše Halíka, Já nejsem Charlie. Ke svobodě patří zodpovědnost. Halíkův text je dosti mělký, což ještě zhoršil nesmyslným závěrečným odstavcem: „Ještě osobní douška: přátelé, s nimiž o těchto věcech diskutuji, se obávali, abych tímto stanoviskem nechtě nesouzněl s hlasy fašizující pravice, která mne po léta napadá stejným slovníkem a vehemencí jako stalinisté z Haló novin. Důvěřuji v inteligenci čtenářů: příznivci Putina a Le Pena kritizují Západ a jeho kulturu svobody proto, že ji nechápou a nenávidí; já proto, že ji miluji a cítím za ni spoluodpovědnost.“ Jak chabá je Halíkova myšlenková úroveň lze snadno seznat z porovnání s hlubší úvahou Christophera Pankhursta Je ne suis pas Charlie (anglicky a česky).

Pankhurst přesně vystihl, proč Halík dostal od pravdoláskařského establishmentu takovou čočku. Ostatně, není v tom sám. Podobně dopadl i Ovadia Josef, ačkoliv patřil k nekritisovatelnému ethniku, nebo Benjamin Netanjahu, ačkoliv je představitelem nekritisovatelného státu. Příčina spočívá v tom, že ani státní příslušnost (Bibi), ani ethnicita (Ovadja Josef), ani příslušnost ke klanu (Halík) nic neznamená, pokud člověk nemá správné názory. A ty nekompromisně stanoví pravdoláskařská myšlenková policie. A správným názorem je, že Charlie Hebdo je hodnotné a výrazem západní kultury.

Tak si i já jako liberál a nonkonformista užiju světlého okamžiku, že mé názory jsou shodné s progressivistickými inkvisitory vkusu. I já se totiž domnívám, že není vůbec nic špatného na tom dělat si legraci z náboženství a jeho postav. Není to amorální, nýbrž je to podstatou Západu. Jednostranně vynucovaná důstojnost nemůže mít přednost před svobodou.

Updated.

Globální tiskové kanceláře

Zřejmě poprvé byl tento fenomén analysován v roce 1981. Od té doby se situace (PDF, za přečtení stojí zejména pp. 42–3) změnila, vinou úpadku UPI. Velká trojka nyní zahrnuje: americkou AP, která je družstvem US médií a které založil Moses Yale Beach, britské Reuters, které jsou soukromé a které založil Julius von Reuter, a francouzskou AFP, kde má kontrolní balík Francie a kterou založil Charles-Louis Havas (pořadí je podle významu i podle obráceného data vzniku, tj. od nejmladší po nejstarší). Jsou zodpovědné za drtivou většinu zpráv, které každý den konsumujeme. Tvoří základ veřejného mínění Západu svým výběrem faktů a nepřímým hodnocením na základě mainstreamových hodnot, které však nelze zaměňovat se stranictvím. Všechny ostatní tiskové kanceláře jsou jen regionální jako TASS, DPA či EFE, anebo národní jako ČTK.