17. září 2007

Masaryk o bolševismu

Bohumil Doležal cituje: „Rusové a taky bolševici jsou děti svého carismu; ten je staletími vychovával a vytvářel. Dovedli cara odstraniti, ale neodstranili carism. Mají carskou uniformu, třebaže ji nosí naruby, a Rus dovede nosit na ruby, jak známo, také boty.“

13. září 2007

Koncept znečištění

Není to nic jiného než jeden z druhů morální paniky. "Znečištění rasy byla poměrně běžná obsedantní představa v době Hitlerova mládí asi tak jako znečišťování životního prostředí se stalo obsesí sedmdesátých a osmdesátých let. Dojem všeobecného znečištění působil velmi sugestivně na typ lidí, kteří věřili, že konspirační theorie jsou hybnou pákou dějinných událostí. Jako později ekologové i oni se domnívali, že se rasové znečištění šíří neobyčejně rychle, že hrozí světová katastrofa, a že potrvá dlouho, než se směr vývoje obrátí, i kdyby se příslušná opatření provedla okamžitě." Paul Johnson: Dějiny dvacátého století, Praha 1991, p. 336

Hitlerova a Stalinova věrolomnost

Ačkoliv českému velikášství může hovět 15. březen 1939 jako datum, kdy se Hitler vydal na cestu, po níž již není návratu, Hácha mu to (byť pod nátlakem) podepsal. Domnívám se, že klíčové datum je úplně jiné – je to 28. duben 1939.

Ten den měl Hitler velký projev v Říšském sněmu. Reagoval v něm na provokativní výzvu amerického presidenta Franklina Delano Roosevelta ze dne 14. dubna 1939, aby slíbil, že do roku 1949 nepřepadne žádnou z 31 vyjmenovaných zemí (včetně Sýrie a Palestiny). Ke gaudiu publika Hitler pomalu četl celý tento sáhodlouhý seznam. Poté oznámil, že všechny tyto země obavy z napadení Německem popřely. (Henry Kissinger: Umění diplomacie, Praha 1999, p. 391) Výsměšně dal záruky USA, ač o ně nebyl žádán. (To pak věrolomně porušil 11. prosince 1941, kdy USA vyhlásil válku. V té době však již mezi USA a Německem zuřila neyvhlášená námořní válka. Americké námořní lodi totiž pomáhaly Britům a Němci je za to v odvetu potápěli.) Na závěr Hitler vyhlásil, že "všechny předchozí pakty, smlouvy a dojednání jsou neplatné. Napříště pro něj budou směrodatné jen zájmy německého národa". (Paul Johnson: Dějiny dvacátého století, Praha 1991, p. 352; nesprávně též k datu 28. 3. – p. 350)

Tím Hitler jednostranně vypověděl německo-polskou smlouvu o neútočení, která byla dne 26. ledna 1934 uzavřena na 10 let. Z hlediska obecných právních principů nelze vypovědět smlouvu na dobu určitou, která to výslovně neumožňuje. Zvláště to pak platí pro smlouvu o neútočení, protože by to bylo proti jejímu smyslu: poskytnout záruky bezpečnosti.

Hitler se tímto skutkem vydal na cestu věrolomnosti, která mu nakonec zlomila vaz. Západní mocnosti mu přestaly věřit, že svou zahraniční politiku ochrany Němců myslí upřímně. Příznačné je, Hitlerovi apologeté tento čin ponechávají bez poznámky. Např. Irving píše pouze: "In the same Reichstag speech he revoked the 1934 non-aggression pact with Poland and the 1935 naval agreement with Britain too." (David Irving: Hitler's War and The War Path, London 2000, p. 175)

Stalin se s vypovězením smlouvy ani nenamáhal. Německo-ruskou smlouvu o neútočení, která byla dne 25. července 1932 uzavřena na 3 roky a dne 5. května 1934 prodloužena do 31. prosince 1945, porušil hned 2x: 17. září 1939 přepadl Polsko a dne 21. července 1944 vytvořil satelitní polskou vládu – lublinský výbor.

Herese praesentismu

Ti, kteří nevnímají historii jako jednou pro vždy petrifikovaný závazný výklad dějin, jsou obviňováni z herese praesentismu. Co o tom napsal Bohumil Doležal? "Je třeba vycházet z toho, co považuji za správné teď a zde, protože co je správné teď, je správné vždycky a všude. Předmětem sporu může být, zda to platí nebo neplatí, ale ne, zda to platí jen někdy a někde. Podobné relativizování pravdy je reziduem leninismu. To, že před sto lety považovali na Papui-Nové Guineji lidožroutství za věc zcela normální a správnou, ještě neznamená, že lidožroutství není vždy a za všech okolností zavrženíhodné (pokud to chceme relativizovat pseudohistorickými argumenty, stáváme se sami tak trochu lidožrouty)."

10. září 2007

Výpisky z četby IV

"Z toho hlediska je zajímavá Gollova mírná výhrada k Pekařově zálibě v díle Masarykova osobního přítele Josefa Svatopluka Machara. Goll Machara vnímal jako rozpornou básnickou osobnost. Oceňoval jeho lyriku i schopnost satirického šlehu a epického výrazu, vadily mu však – lumírovskému druhu Jaroslava Vrchlického – údajný básníkův občasný nevkus, surovost a vulgarita, nedostatek osobní kultury. Choval k němu pochopitelně i aversi politickou a náboženskou, nazýval ho posérem. Dotkl se kromě toto otázky těžko řešitelné potud, dokud historická věda nebude mít k disposici veškerou korespondenci mezi Macharem a Masarykem: "Jedna věc je podivná – jak mohou Machar a Masaryk si býti vzájemně proroky . . ." Goll viděl anglosaského Masaryka jako pravý protiklad k barbarskému Macharovi. Pekař mu odpověděl: "Machar a Masaryk – to je ovšem možné jen v České straně lidové, jež má hotový jednotný programm a přílušníky naprosto rozlišných programmů a názorů . . .""

Martin Kučera: Pekař proti Masarykovi. Historik a politika. Ústav T. G. Masaryka, Praha 1995, ISBN 80-901478-8-7, pp. 21–22 cituje Josefa Klika (ed.): Listy úcty a přátelství. Vzájemná korespondence Jaroslava Golla a Josefa Pekaře. Praha 1941, dopis z 6. 9. 1901 (p. 292) a dopis z 8. 9. 1901 (p. 295)

MSC v. MTP

K počítači se připojují různá periferní zařízení. Často obsahují nebo produkují soubory, které se třeba přenést do nebo z počítače. K tomu se používají dvě základní methody: Mass Storage Class (MSC) a Media Transfer Protocol (MTP). MSC funguje tak, že periferní zařízení slouží jako další disk, se stejnou stromovou strukturou jako má např. hard disk. To zajistí ovladač (driver), který se v novějších operačních systémech nainstalluje automaticky. MTP je nutno ovládat pomocí speciálního programu (aplikace), bez něj jsou soubory na periferním zařízení pro počítač neviditelné.

Je zjevné, že MSC je lepší než MTP. Zatímco pro MSC si dokonce každý může napsat vlastní program, který bude fungovat jako MTP, opačně to nejde. Fotoaparáty Olympus obvykle fungují v régimu MSC. Fotoaparát Canon IXUS 850 IS bohužel jen v modu MTP.

Aktivní přispěvatelé

Heslo Žít v pravdě má cosi do sebe. ZMP uvádějí několik přispěvatelů, kteří více než půl roku nenapsali ani kommentář, natož celý článek. Myslím, že je to pro čtenáře matoucí. Proto bych chtěl do konce září neaktivní přispěvatele vymazat. Na rozdíl od wikipedie to opravdu není žádný trest. Pokud kdokoliv (tj. nejen oni) bude chtít do ZMP psát články, stačí mi poslat e-mail a bude mu to umožněno. Výjimku tvoří pouze trollové, kteří během 2 let historie ZMP byli pouze 4.

Zatím to vypadá tak, že by mezi přispěvateli ZMP byli uvedeni: Vodník, Tomáš Pecina, mM a má maličkost.

Kalvinism v. pravoslaví

Pokračování polemiky. Je otázkou, zda atheista může posuzovat křesťanskost textů. Myslím, že úspěšněji než ti křesťané, pro něž je ekumenism sprosté slovo. Tradičním přístupem všech ideologií je donekonečna zkoumat, který názor už do dané ideologie nezapadá. Tak ti křesťané, kteří neuznávají I. ekumenický koncil, nejsou ostatními křesťany za křesťany považováni. Co na tom, že oni sami se za křesťany považují. Jako kdyby byla nějaká objektivní hranice, co už křesťanství je a co ještě křesťanství není. A v Bibli je přitom o sv. Trojici několik nejasných zmínek, z nichž si každý může vyložit cokoliv, jak se i stalo. Z toto jasně vyplývá, že pro Ježíše byl problém sv. Trojice naprosto nepodstatný, jinak by se jí věnoval mnohem hlouběji.

Pro všechny křesťanské sekty je charakteristické, že si z Nového zákona vybírají jen něco. Pro pravoslavné Pavlovo heslo nic neznamená a vyčítají kalvinistům, že pro ně hodně. Jakým právem? Proč by kněz nemohl psát o daňové reformě? To se kněz za všech okolností musí věnovat jen theologii? Pokud ano, tak je to tristní. Už mi pak nejsou záhadou chabé znalosti otce Jana v ekonomii; není to však něco, čím by se mohl chlubit a na co být hrdý. Proč by kněz nemohl být stoupenec ODS? Ano, to je ta totalita vlastní Východu: neschopnost rozdělit věci na světské a církevní. Zatímco pravoslavní vyznávají odporné samoděržaví jako státní ideál, ostatní křesťané státní ideál nemají. Demokraté jsou pro demokracii, fašisté pro fašism. A to je právě to, co je na Západu úžasné. Tím, že jsem věřící, nemusím zastávat nějaký pevně daný politický směr, zvlaště, když se třeba ukáže, že je hrůzný – Ivan Hrozný a spol. Ale ani v 19. století carové o nic lepší nebyli, cf. povstání děkabristů či obě Poláků, Krvavou neděli.

Já si výrok o bohatém a jehle vykládám tak, že bohatý se musí mnohem více snažit, aby byl spasen. Nikoliv, že je to nemožné a že být bohatý je nemravné. Jinak je ta doktrína o neustálém úpadku společnosti zajímavá. Podle ní je ideálem pravěk a více, když jsme byli opicemi na stromech, než doba železná. Židovský monotheism v porovnání s předchozím polytheismem je pro ní rovněž úpadkem, stejně tak příchod Ježíše (nebo pro jiné Muhammada). Vývoj je tak neustále apostase – odpadání od Pravdy: od šamanismu k polytheismu, od polytheismu k monotheismu, od monotheismu ke křesťanství. Je pravda, že Číňani střelný prach používali na ohňostroje a že teprve okcidentální člověk vymyslel, jak se jím lépe vraždit. Ale kromě toho vymyslel, jak ho používat v průmyslu, čím zvýšil technický pokrok a tedy blahobyt všech. Jak známo, objev penicilínu je ten největší úpadek duchovnosti. Lidé před tím bohabojně umírali na bakteriální infekce a teď už neumírají. To je ale zpupnost a protivení se Boží vůli!

pokud se [křesťanství] bude přizpůsobovat potřebám svých nositelů, tak půjde do prdele
A ono se snad nepřizpůsobovalo celou svou historii? Copak kněží byli od počátku? Mniši? Koncily? Ikony? Kostely? Bible? Diecése?

Tradice v moderním světě. Je-li tradice dnes nemožná a i KSA a Íránská islámská republika (IIR) jsou modernistické, pak je úsilí o tradici lepší zrušit, protože je škodlivé. KSA i IIR jsou odporné diktatury, kterýkoliv sekulární stát je na tom lépe (snad jen s výjimkou Korejské lidově demokratické republiky, ale to je theokratický stát sui generis). Každá totalita (včetně theokratické) je odporná tím, jak nárokuje celého člověka a nenechává mu vůbec žádný prostor pro svobodu.

Je lhostejné, zda dějiný vývoj nazveme pokrokem či úpadkem. Podstatné je, že sekularisace není žádnou jeho samozřejmou součástí. Vznikla a rozvíjela se pouze na Západě, islám ani Orient ji neznají. Např. Japonsku byla nadekretována po válce. Necmettin Erbakan se zkompromitoval v susurlukckém skandálu, nicméně je to myslitel. Recep Tayyip Erdoğan je pouhý politik, a proto Erbakanův odvar. Pokouší se vydávat svou stranu Adalet ve Kalkınma Partisi za pouhou klerikální stranu, čemuž mnoho sekulárních Turků věří, avšak myslím si, že je zřejmé, že ve skutečnosti je to strana fundamentalistická (islamistická).

Bohatství a vášně. Je zřejmě na místě si ocitovat přímo Mt 19, 16–24: "A hle, kdosi k němu přišel a zeptal se ho: "Mistře, co dobrého mám dělat, abych získal věčný život?" On mu řekl: "Proč se mě ptáš na dobré? Jediný je dobrý! A chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání!" Otázal se ho: "Která?" Ježíš odpověděl: "Nebudeš zabíjet, cizoložit, krást, křivě svědčit, cti otce a matku, miluj svého bližního jako sám sebe." Mladík mu řekl: "To jsem všechno dodržoval! Co mi ještě schází?" Ježíš mu odpověděl: "Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne." Když mladík uslyšel to slovo, smuten odešel, neboť měl mnoho majetku. Ježíš řekl svým učedníkům: "Amen, pravím vám, že bohatý těžko vejde do království nebeského. Znovu vám říkám, snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království.""

Z toho vidíme jasně, že Ježíš řekl, že stačí zachovávat přikázání. Bohatý, který zachovává přikázání, přijde do nebe, jen není dokonalý (tj. svatý). Otec Jan naproti tomu Ježíšova slova překrucuje takto: "Bohatství nám zde tedy představuje nejen majetek samotný, ale zastupuje vášně, které spoutávají srdce člověka. Vzdát se bohatství, to je pro člověka, který je bohatý a jehož srdce je k bohatství připoutáno, jako zemřít." Ve skutečnosti Ježíš neměl nenávist k bohatství jako otec Jan po vzoru marxistů, to by vydal příkaz všem lidem, aby se zbavili bohatství, jinak že nepřijdou do nebe. Bohatství měl za pouhé břemeno, které člověka zbytečně tíží, takže je s ním složitější věnovat se pouze či převážně duchovním věcem. Ježíš bohatství považoval za stejné břemeno jako manželství. Mt 19, 10–11: "Učedníci mu řekli: "Jestliže je to s mužem a ženou takové, pak je lépe se neženit." On jim odpověděl: "Ne všichni pochopí to slovo; jen ti, kterým je to dáno." Otec Jan tedy úmyslně překrucuje Ježíšovu doktrínu. Podle něj jsou normální lidé (bohatí, ženatí, vdané) zmítáni vášněmi, zatímco vybraní zřejmě nikoliv. Podle otce Jana bohatí žijí nemravně (až na zanedbatelné výjimky), a proto nepřijdou do nebe. Jenže Ježíš místo toho tvrdil, že zbavit se bohatství, neženit se, nevdávat se, je cesta jen pro někoho, pro toho, kdo na to má, takže mu to přinese mnoho radosti již na tomto světě. V opačném případě jen utrpení. Na tomto příkladu vidíme, jak pravoslaví překrucuje jasnou evangelní zvěst.

Pravoslaví považuje kalvinism za antikřesťanský, protože považuje bohatství za výraz Boží milosti. Ve skutečnosti pro tento pravoslavný názor není žádná opora v Písmu, a proto je nepodložené odsuzovat kalvinisty (Drápala) za jejich názory. Písmo bohatství normální lidí nijak nezavrhuje, ba ani nedoporočuje se ho zbavit, pokud na to člověk mentálně nemá. Na druhou stranu Písmo ani nepotvrzuje thesi, že bohatství je výrazem Boží milosti. Z toho vidíme, že Bible je neuvěřitelně kusá a že umožňuje mnoho výkladů, což si myslím, že není žádoucí. A domnívám se, že Ježíšův výrok o velbloudu (v originále "lano") je pouhý výraz jeho momentální zlosti, že se bohatý mladík k němu nepřidal.

Renty. Můžeme se podivovat, že autorka Harryho Pottera tak zbohatla. Můžeme to dokonce odsuzovat. Faktem ale je, že dala millionům čtenářům to, po čem toužili. Proto si, IMHO, své bohatství zaslouží. To samé platí pro Madonnu či Karla Gotta. Není úkolem umělců formovat vkus veřejnosti. To je úkolem rodičů a školy. Pokud veřejné mínění dává přednost konsumnímu umění, nadávejme jim, nikoliv umělcům středního proudu. Ti dělají jen to, co umějí. A dělají to dobře.

Neokolonialism. Marxisté všeho druhu budou neustále žít v bludu, jak je Třetí svět vykořisťován. Ve skutečnosti Západ prostřednictvím Světové banky i přímo každý rok daruje Třetímu světu milliardy dollarů, např. Egyptu. Není vinou Západu, že je často zašantročí či spotřebují na nesmyslné projekty. Pokud si veřejnost Třetího světa neumí zvolit zodpovědnou vládu, je to její chyba. Podívejte se, jak to funguje v KSA, to je typický příklad. Co se týká ceny surovin, nedá se nic dělat, ale tržní cena přes všechnu snahu OPEC říká, že nejdražší je lidská přidaná hodnota. Neexistuje žádná "spravedlivá" cena surovin.

Tím se právě zásadně liší marxismus od křesťanství: ten první nutí lidem zlepšení zvnějšku nastolením „spravedlivého“ řádu, to druhé usiluje o zlepšení té lidské přirozenosti, bez které žádný spravedlivý řád nastat nemůže.
O tom jsem napsal článek Jak křesťanští graselové vyhubili římské pohanství. Křesťané celý středověk upalovali heretiky, dokud jim v tom sekularisté nezabránili. Křesťanství je totalita a jako každá totalita je nebezpečná a vylučující lidskou svobodu a toleranci.

Debata na téma tělesnosti mezi námi postrádá smysl – a to jistě víte, že já se sexu nikterak nestraním a neštítím...
Nejde mi o Vás, tato debata není osobní. Jde mi o obecný křesťanský postoj. A ten je nezdravý. Není proto divu, že sexuální revoluce zasadila křesťanství poslední ránu, protože díky ní zmizelo i to povrchní, matrikové, křesťanství, které ještě v 50. letech bylo nejčastějším postojem veřejnosti.

Pravoslaví ovšem vůbec nebrojí proti činorodosti, „drobnou prací“ se živili i egyptští pouštní otcové.
To je ovšem nepochopení toho pojmu. Já ho používám v masarykovském významu, tj. jako úsilí o drobné společenské změny.

Pravoslaví brojí proti tomu, když na Západě „drobná práce“ přerostla ve velkopodnikatelský globalismus, ve kterém skutečné křesťanství nemá co dělat, kde je místo pouze pro drápalovské agitky pro volný trh, válku a na obranu bohatých a jejich bohatství.
To je odsudek tržního hospodářství ve prospěch přídělového hospodářství. Boj proti monopolům byl cílem všech pokrokářů od 90. let 19. století, než ho po roce 1945 vzdali. Ukázalo se totiž, že boj proti monopolům nic nepřináší. Velkopodnikatelé byli vždycky, i v Byzanci. Je totiž zákonitostí ekonomiky, že někdy úspory z rozsahu rostou nade všechny meze. Pacifism je nekřesťanská doktrína. Nevím jak pravoslaví, ale katholictví vždy rozlišovalo válku na spravedlivou a nespravedlivou. A nevzpomínám si, že by se všichni ti úžasní byzantští císařové války zříkali, a to dokonce i agresivní, např. Justinián. Obrana bohatých a bohatství je hluboce křesťanská, protože křesťanství je založeno na dobrovolnosti. Konfiskace jsou marxistické.

Bůh postavil člověka do středu všeho dění a dal mu přírodu k užitku. Všechny řeči o drancování planety jsou tedy ve skutečnosti pohanstvím (kladením přírody nad člověka) a výrazem skutečného (nikoliv pouze domnělého) úpadku pravoslaví.

Poslední skutečný pair

V roce 1965 byl do dědičného pairství povýšen de facto poslední člověk nepocházející z královské rodiny: z člena Konservativní strany a boháče Johna Granvillea Morrisona (* 16. 12. 1906) se stal 1. baron Margadale z Islay. V roce 1983 sice byli na vikomty povýšeni dva státníci (George Thomas a William Whitelaw), ale oba neměli žádného dědice a bylo jasné, že ani mít nebudou.

V roce 1984 byl na hraběte povýšen de iure poslední Commoner – Macmillan, který měl i vnuka. To se však stalo na základě ústavního obyčeje, že bývalý premiér má být povýšen na hraběte a vítěz velké války na vévodu (John Churchill, Wellington či Winston Churchill). Nicméně i tento obyčej byl zrušen, protože Thatcherová samotná, vzhledem k svému problematickému synovi, je jen baronkou, a to nedědičnou. Uvidíme, jaký titul bude nabídnut Tony Blairovi.

7. září 2007

Zábava

V pražském metru citelně postrádám cyklostezky. Přečtěte si i diskussi: "Vždycky jsem si myslel, že komunita cyklistická je veselá. Že sport na čerstvém vzduchu v těchto lidech umocní krásné zážitky a hned tak něco je nevyvede zmíry. Že dokáží řešit i drobná rýpnutí s nadhledem. Opak je pravdou. Kdykoliv ve svých článcích zabrousíte na cyklistické téma, vyvoláte doslova vlnu nevole. Jako když upadne ventil u fekálního vozu. Takže docházím k závěru, že znečná část cyklistů jsou suchaři, pro které se tento sport stal doslova modlou. A této modle je třeba přinášet oběti a běda, jestli se o ni někdo otře. Je nekompromisně smeten a je s ním zúčtováno nevybíravým způsobem. Máte kliku, že nejsme ve středověku a cyklistika není náboženství. Už byste hořela na hranici. Možná hned vedle Jana Husa, nebo Giordana Bruna."

27. dodatek

27. dodatek americké ústavy stanoví, že zvýšení platu Kongressu nabývá účinnosti až po volbách.

Je to velice praktické ustanovení, které zajišťuje, že si zákonodárci nezvyšují platy sami.

Důvodová zpráva k ústavě

Jak neskutečně ubohou měly úroveň důvodové zprávy v první polovině 90. let, se můžete přesvědčit sami prostudováním důvodové zprávy k ústavě. Kontroversní čl. 12 odst. 2 tam pro jistotu není odůvodněn vůbec nijak.

Pitomé žebříčky

Bohumil Doležal zcela správně kritisuje další pitomý žebříček: "Naše malá vlast už dýchá na záda USA! Zatím jen v žebříčku demokracie, který pravidelně sestavuje britské vydavatelství The Economist. Dle toho jsou nejdemokratičtější skandinávské země, z postkomunistických zemí patří mezi „úplné demokracie“ kromě ČR už jen Slovinsko, zatímco např. Slovensko je demokracií neúplnou. Sestavování podobných žebříčků je stejná zhovadilost jako vyjmenovávání nových deseti divů světa. Když člověk státy světa jeden po druhém objektivně zhodnotí, pozná sice, že je jistý rozdíl mezi USA a ČR (v dotyčné anketě lehce zastřený) a na druhé straně mezi oběma těmi zeměmi a Běloruskem, ale samo objektivní zhodnocení jednotlivých zemí váží nic než tato pitomá pseudoolympiáda. Ovšem, když nebudou žebříčkay, nebudou se mít komu dmout prsa (což platí hlavně o malých a ušlápnutých). Jde ale o to, abychom byli demokratičtí. Vůbec ne o to, abychom byli první."

6. září 2007

Realistický názor na Orwella

Bohumil Doležal napsal: "V Mladé frontě Dnes se pozastavují nad pošetilostí britské policie, která po dlouhé roky podezírala George Orwella z toho, že má silně levicové názory. Každý, kdo si jen trochu pozorně přečetl Farmu zvířat a 1984, nemůže přehlédnout, že Orwell sice prošel velkou deziluzí, ale leccos z jeho někdejšího komunistického (trockistického, ale Trockij byl taky komunista, i když, jak by řekl Jan Hanč, s trochu jinak vybarvenými brky na ocase než jeho kamarád a vrah Stalin) přesvědčení mu zůstalo. Zejména na Farmě zvířat je to velmi patrné: myšlenka byla vznešená, bohužel se jí chopili darebáci. Darebáci se chápou jen takových myšlenek, které se k darebáctví hodí."

Sokal a Neubauer

Tak jsem přelouskal celý Sokalův text What the Social Text Affair Does and Does Not Prove. Protože mne svou primitivností a nehlubokostí dosti zklamal (vůbec nereflektuje Thomase Kuhna), tak jsem se obrátil k velkému českému mysliteli, který naopak Kuhna reflektuje. Zde je citát:

"předmět poznání je určen paradigmatem a nikoliv opačně. Jak vzniká paradigma? Zakládající událostí, obyčejně ztělesněnou příslušným základním dílem, jako jsou Eukleidovy Stoicheia (Základy), Ptolemaiův Almagest, Kopernikovou De revolutionibus, Newtonova Principia a Optics, Franklinova Electricity, Lavoisierovy Elements de chimie, Darwinovo Origins apod. Toto dílo se stane „kanonickým“, čili „paradigmatickým“. Ne však proto, že by byla „pravdivá“: vždyť sama jsou vzorem pravdivosti a jejich kritérií pro další bádání. Ani ne proto, že by lépe odpovídala svému předmětu: vždyť sama teprve svůj předmět definovala. A také ne proto, že byla vědecká: to, že jsou v našich očích vzorem vědeckosti, je dáno tím, že se jím stala, že nám tuto podobu vědy vtiskla a s ní i představu co je a co není vědecké.

Tak např. pro Aristotela je nejdůležitější otázka po tzv. causa finalis – po smyslu–účelu; Galileův Dialog o dvou světech však otázku po účelu výslovně odmítá jako nevědeckou; otázka proč? je nesmyslem; oprávněné je pouze klást otázku jak? – tedy po mechanismu. Vyhnáním aristotelovské causa finalis byl z vědeckého uvažování vyhnán smysl – který byl nakonec v Descartově reflexi galileovské mentality upřen skutečnosti jako takové. Revoluci, resp. metarevoluci, kterou věda prodělává v bouři současných revolucí nyní a o niž nám jde, jde právě o tento smysl; o něj jde ve zmíněné ontologické gigantomachii. Mezitím, jak víme, se causa finalis v pojmu „finalistické chování“ systémů se zpětnovazebnými obvody, jakož i u disipativních struktur opět nenápadně vkradla do vědy spolu s kybernetickým myšlením. A na nás je, abychom spolu s velkými mysliteli této události tento fakt domysleli.

. . .

Jako historik může pouze konstatovat, že důvody, které vedou ke krizi a následujícímu revolučnímu nahrazení starého paradigmatu jednou z mnoha soupeřících alternativ, nemají co dělat s poznávanou objektivní skutečností, protože v sázce jsou právě její pochopení, přístup k ní, pravidla jejího poznávání a kritéria ověřování poznatků, tedy sama otázka vědecké metody a vědeckosti. To, co začne hrát rozhodující roli, jsou najednou historické a společenské podmínky a okolnosti, faktory psychologické a sociologické jako otázka autority, osobní a národní prestiže, vlivu, mocenského postavení, politické nálady a konstelace a jiné zcela mimovědecké záležitosti. Historik může pouze s úžasem konstatovat, že to, co se posléze změní, je celkový pohled na svět a chápáni skutečnosti. Po změně paradigmatu žijí vědci v jiném světě; sama skutečnost se od základu změnila. Nejde tedy o to, že by totéž bylo interpretováno a chápáno jinak, nýbrž je viděno jako něco jiného, resp. něco jiného je viděno.

. . .

jak je možné, že Kopernikův heliocentrický systém měl takový úspěch. Tento systém totiž z čistě astronomického hlediska (jako nástroj popisu planetárních drah) byl prokazatelně horší než systém Ptolemaiův (právě toto věděl Tycho de Brahe, který jako jeden z mála Kopernikovu dílu a problematice skutečně rozuměl a věděl, že nefunguje, jakkoli mu fandil) a navíc, zjednodušení, která na začátku slíbí a zavádí, musí nakonec pro některé planety znovu ad hoc zavést; přitom nepodává ani fyzikální (mechanický) výklad. A tento pochybný zisk byl zaplacen ztrátou intuice – radikálním rozchodem s tradicí a s přirozenou zkušeností: Kuhn nachází odpověď na tento podivný paradox v heliocentrismu duchovní atmosféry renesance, v kultu slunce a světla obnoveného platonismu.

. . .

Kuhn popisuje, jak Lavoisierova chemie založená na váhových poměrech vytlačila flogistonovou teorii, ačkoliv na rozdíl od ní nedovedla uspokojivě vysvětlit žádnou z tradičně významných vlastností látek jako tuhost, tekutost, mastnost, kovovost, barvu, chuť, krystaličnost a jejich změn, o něž přece v chemii především šlo."


K tomu bych dodal, že se positivističtí fysikové mohou sami sebe opájet představou, jak kvantovou mechanikou popisují objektivní realitu. Ničemu tím neškodí. Jen jim hrozí, že za nějaký čas budou stejně směšní jako jiní fysikové s étherem a chemikové s floginstonem. Ve skutečnosti je totiž jejich poznání omezeno přijatým paradigmatem. Ve vědě máme jen modely, nikoliv realitu samou.

4. září 2007

Jak křesťanští graselové vyhubili římské pohanství

S pohanstvím to bylo nahnuté už od dob sv. Konstantina Velikého. Nicméně přesto bylo pohanství tolerováno ještě nějakých 50 let. Musel přijít jeden z největších křesťanských gaunerů, císař Theodosius I. Veliký (379–395), organisátor soluňského massakru, který pohanství vyhubil. Pomáhal mu v tom antisemita sv. Ambrož (339–397), další výtečník, který má na svědomí 1. popravu heretika, Priscilliána z Ávily († 385), ačkoliv příbuzným Ambrože byl pohanský mluvčí Senátu, Quintus Aurelius Symmachus (345–402).

Jak se to všechno seběhlo? Celé to připomíná budování kommunismu v Rusku. Jistou roli v tom hraje barbar Arbogast, který rychle šplhal po římském vojenském žebříčku, a křesťanský fanatik sv. Ambrož, biskup milánský. První Theodosiovy a Gratianovy (367–383) výnosy proti pohanům pocházejí z let 379, 381 a 382 (odstranění sochy bohyně Vítězství ze Senátu). V roce 388 Theodosius poslal do asijských provincií prefekta, aby rozvrátil tamní pohanské společnosti a jejich chrámy. Když v roce 388 Theodosius porazil usurpátora Magna Maxima, Arbogast Theodosiovi pomáhal pacifikovat ostatní oblasti, Rýn a Galii. Brzy však přestal uznávat západního císaře Valentiniana II.

V roce 389 Theodosius prohlásil pohanské svátky za pracovní dny. V únoru 391 Theodosius zakázal zvířecí oběti, navštěvovat chrámy a uctívat pohanské sochy. Byl zhasnut věčný oheň ve Vestině chrámu a tamní panny vyhnány. Pohanské chrámy pak byly prohlášeny za "opuštěné" a byly buď zbořeny, nebo christianisovány. Tak bylo zničeno alexandrijské Serapeum a větší část obrovské knihovny. (Zbytek pak zničili muslimové pod známým rčením: "Co je v Koránu je zbytečné, a co není, je škodlivé.") Předpovídání budoucnosti a čarodějnictví se stalo zločinem. Dne 15. května 392 Arbogast Valentiniana ve Vídni zavraždil, aby předešel svému odvolání z funkce. Zda se té vraždy skutečně dopustil, není úplně jisté, nicméně sv. Ambrož dělal na pohřbu temné narážky a Theodosius jim uvěřil. Dne 8. listopadu 392 Theodosius zakázal uctívat pohanské bohy úplně a zrušil všechny pohanské slavnosti, např. olympijské hry – poslední se konaly v roce 393. Začal středověk.

Arbogast věděl, že jako barbar nemůže aspirovat na nejvyšší post, a proto jako nového západního císaře prosadil svou figurku, pohanského učitele rhétoriky Eugenia. Pohané, které vedl Nicomachus Flavianus, na jaře 393 obsadili Itálii, takže tam protipohanské edikty nebyly účinné. To už bylo na Theodosia moc. V květnu 394 zahájil válečné tažení pod vedením barbara Flavia Stilichona. Ve dnech 5. a 6. září 394 pohany porazil v bitvě u Frigidu (mezi dnešní Itálií a Slovinskem). Zpočátku to vypadalo, že vyhrají pohané. Druhý den ale větrná smršť rozvrátila řady pohanů a pravoslavní katholíci vyhráli. Eugenius byl popraven, Nicomachus Flavianus a Arbogast spáchali sebevraždu.

3. září 2007

Sexuální skandály politiků

Se sexuálními skandály politiků se v poslední době roztrhl pytel. Poslední, kdo do toho spadl, je Vlastimil Tlustý. Je to rafinovaná akce Marka Dalíka proti němu? Jak uvádí Bohumil Doležal, je to celé nějaké podezřelé.

Zde si můžete přečíst texty Lenky Nedbálkové pro radar: rozhovor a vlastní text.

Update: Tak Lenka Nedbálková se od celého článku distancuje: "Vážený pane Doležale, velice mne zaráží, že člověk Vaší úrovně napsal komentář opírající se o informace z pochybného bulvárního deníku. Velká většina citací je vymyšlena a v brzké době podniknu nezbytné právní kroky, abych se očistila. Zamyslete se nad sebou. Když už píšete o mně, mějte tu slušnost a zeptejte se, jaká je pravda. S pozdravem Lenka Nedbálková"

Mladí sociální demokraté jsou odpůrci svobody slova

Podle ČTK jejich mluvčí prohlásil toto: "Nesouhlasíme s tím, že tyto spolky, stavící své politické programy na podobných základech jako někdejší nacistické Německo, mohou propagovat své nedemokratické názory v centru našeho hlavního města".

Ještě k Dušanu Třeštíkovi

Malý čtenář nás upozornil na nekrolog Dušana Třeštíka z pera Antonína Kostlána. Jenže nekrolog . . . Je to spíš vyřizování účtů s člověkem, který se už nemůže bránit. Sice si nemyslím, že je nutné se za každou cenu řídit heslem: "O mrtvých jen v dobrém", ale co je moc, to je příliš.

Nechci zbytečně psychologisovat, ale mám dojem, že v pozadí Kostlánova textu je to, že zatímco Třeštíka zná každý český historik, Kostlána skoro nikdo. Nikdy jsem nečetl žádnou Kostlánovu práci, takže netuším, zda patří k oněm faktopiscům, které si Třeštík tak často bral na paškál. Ale zdá se mi to pravděpodobné. Nebo že by to byla pouhá závist méně úspěšného? "[U] Třeštíka mě jeho šarže vlídného fauna nabádala, abych byl neustále ve střehu a takříkajíc si kryl záda". Proboha proč? Něco možná naznačí text Nikolase Proksche: "Jakoby jeden nevybíravý útok, nemající s relevantní diskusí nic společného, nestačil, postavil se pod trapný prapor Maternův i historik Kostlán. Je pravdou, že Kostlán rozlišuje do definice Třeštíky dva: “jednak špičkový historik raného středověku, a jednak mediálně proslulý rozšafný eskamotér se slovy.” Takže trochu alibisticky pochválí Kostlán kolegu historika, aby pak mohl dosti nehorázně bušit do Třeštíka – “eskamotéra”. V první fázi denunciace komentuje Třeštíkovy publikační počiny jako nadprodukci, kterou nikdo nekomentuje, protože není potřeba něco takového ani komentovat či vnímat. Druhá fáze denunciace je založena na tvrzení, že ve filosofii českých postmodernistů jsou “výrazná rezidua komunistického balastu ze stalinistické éry.” Tím začíná Kostlánova analýza stalinistických prvků v Třeštíkově chování." Kostlán Třeštíkovi vyčítá, že se v 50. letech hlásil k Leninovi. Ať mi ukáže historika, který v 50. letech publikoval v ČSR a nehlásil se k Leninovi a uznám, že nebylo potřeba se hlásit k Leninovi.

Kostlán napsal srovnávací nekrolog, aby vyzdvihl na piedestal historičku, kterou nikdo nezná. Nechápu tento obdiv k faktopisu. Čím jsou záslužné "pokorné soupisové práce korespondence Jana Amose Komenského"? Čte je vůbec někdo? Jak se svým významem liší od spisů klassiků marxismu-leninismu?

Kostlán se mýlí. Třeštík byl jedním z nejvýznamějších badatelů o českém středověku vůbec. Budoucí věda ho bude znát nikoliv pro jeho rané práce, nýbrž pro velké synthesy z 90. let 20. století a prvních let 21. století. Kromě toho, že byly vědecké, byly totiž i čtivé. A to nikdy žádný faktopis o významu prodloužení délky hrábí na jičínském panství ve 30. letech 18. století na tamní produktivitu práce nemůže poskytnout. Nicméně je zjevné, že Třeštíkovy snahy nebyly marné. Dokonce i u Kostlána padly na úrodnou půdu: "Žádný historik totiž minulost nepopisuje, i když si to třeba myslí: přichází k matérii dochované z minulosti se svou apriorní etickou a odbornou výbavou, na jejímž základě si z minulosti vybírá jen některá fakta, a z nich pak s využitím jistých nástrojů buduje svou vlastní konstrukci toho, co se vlastně kdysi stalo... A možná si konstruuje i samotná fakta, ze kterých svůj obraz minulosti staví, protože i těmto základním prvkům jakékoli budoucí mozaiky dává tvar a rozměr ten, kdo je vyloví z pomyslné zásobnice, ohmatá si je (a opakujme ona důležitá slova: s využitím jistých nástrojů) a nakonec je i vyjádří ve slovech."

Positivisté Kostlánova typu nikdy neztratili komplex méněcennosti z exaktních věd. Jenže jak lépe vyjadřuje původní pojem svobodná umění (a contrario krásná umění) nebo anglický pojem arts, humanitní vědy jsou na pomezí přírodních věd a umění. A bez umění není humanitní vědec (angl. scholar) pravdivý, protože přesvědčivý. Dokazuje to např. "nejlepší" článek wikipedie Byzantská říše. K čemu je dobrý takový mix marxistických a řeckých nacionalistických cliché? Kdyby autorka článek doplnila o nějaký ten třídní boj, tak by ho mohla s klidem uveřejnit v 50. letech a nikdo by nic nepoznal. Pro srovnání, jak vypadá opravdová dnešní historiografie, dopručuji článek The History of the Byzantine Empire v Encyclopaedia Britannica.

Jednou kommunista, navždy kommunista? Jsem dalek přístupu zaprděných antikommunistů, kteří každého, kdo byl v KSČ, považují za zplozence Satana jen proto, že do KSČ vstoupil dobrovolně. Co tam dělal, je nezajímá a ani je nezajímá to, co dělali ostatní. Zkuste si někdy přečíst Kunderovy či Kohoutovy verše z 50. let a hned poznáte rozdíl od "dělnických" veršotepců té doby. Osobní historie má pro dílo jen podružný význam. Je mi jedno, že Jaroslav Durych byl fašista; jeho Sedmikráska patří ke klenotům české literatury. A na tom se shodnu i s kommunistou Juliem Fučíkem. Každý člověk má právo na vývoj a marxism je inspirativní, byť se s ním neztotožňuji. Kostlánovo kaceřování: "Jak snadno opadávala z tohoto anglicky vyhlížejícího gentlemana jeho elegantní slupka, aby obnažila modrou košili vespod..." proto není nic jiného než sprostota, navíc nepodložená. Po smrti člověka za něj mluví jeho dílo; jeho aktuální životní postoje odvál čas.

Ano, Třeštík se nedržel rankeovského projektu historie a tím je pro Kostlána kacíř, kterého je potřeba vyloučit z obce seriosních historiků, tj. faktopisců, ač pokrytecky tvrdí opak. Co na tom, že se tím se tak podobá kommunistům, kteří pořád někoho vylučovali a pořád něco zakazovali. Co na tom, že Ranke je mrtvý už od dob Marca Blocha? Záviš Kalandra nebyl doma prorokem.

Cílem mého textu nebylo dokázat, že život Mirjam Bohatcové neměl smysl. Nicméně její význam odpovídal její známosti a na tom nic nezmění Kostlánova snaha plivnout na Dušana Třeštíka a jako trpaslík se mu zakousnout alespoň do kotníku. Nejsmutnější je, že Kostlán redukuje historii na PVH. Jenže historie nikdy nebudou pouhé chronologické a jiné kategorisační tabulky, nýbrž příběh, který cosi sděluje dnešku. A myslím, že je nejvyšší čas ukončit neblahou českou tradici už od boje o Rukopisy, tj. místo ad rem diskutovat ad hominem.

Protestantská ethika a duch kapitalismu

Název polemiky jsem si vypůjčil z nejslavnější knihy Maxe Webera, protože vystihuje nejvýznamnější globální politický problém dneška. Tím není boj s terrorismem, jak jej propagují neokonservativní váleční štváči, nýbrž střet theokracie (bohovlády, Království Saúdské Arábie a Íránská islámská republika) a sekularisace (zesvětštění, USA).