Profily odvahy SSO

V posledních sněmovních volbách jsem se řídil radou Ladislava Jakla volit stranu bez ohledu na 5% hranici. Volil jsem Stranu svobodných občanů (SSO) a hodně jsem si to pak vyčítal, protože jejich sebeuspokojení z tak mizerného výsledku (2,46 %) mi lezlo krkem.

V evropských volbách jsem nevěděl koho volit. Ale obrátil se na mne Martin Pánek, ať to s nimi zkusím ještě jednou. Tak jsem kroužkoval jeho a Víta Jedličku. Fenomenální úspěch SSO mi vlil elán do žil a shodou okolností si od té doby nemohu na tuto stranu stěžovat.

Jejich poslední prohlášení k Ukrajině bylo dokonce tak fantastické, že bych ho nečekal ani v nejsmělejších snech. Taky jim ho elitáři a rusofobové všech barev otloutli o hlavu na Twitteru i jinde.

Ačkoliv osobně jsem na straně humanismu a tedy Ruska (stejně jako u Jižní Osetie), neutrální postoj, který zaujala SSO, je rovněž legitimní. Původně jsem očekával, že to bude postoj českých médií. Bohužel ta byla a jsou ještě zoufalejší než je jejich obvyklý standard. Ačkoliv ten je už tak velice mizerný, že prakticky není co zhoršovat.

Od SSO tedy byla velká statečnost jít proti mainstreamu. V praxi tak naplnila to, co požadoval JFK. Otázkou je, zda jejich krok byl taktický a strategický. Taktický nebyl, protože od SSO odvál mnoho rusofobů, kteří dříve SSO podporovali kvůli liberalismu. Ale strategický byl, protože SSO zaujala nové místo na politickém trhu, kam T9 ani ODS nemají odvahu jít. A zároveň se SSO stala útočištěm pro ty, pro které nenávist (zde k Rusům) není legitimní politický program. A na tom se dá stavět.

Poučení pro Vodníka: Pravda a láska

Vodník napsal analytický článek o Pravdě a lásce, který je stejně málo zdařilý jako jeho předchozí. Proč? Ačkoliv je Vodník fanatický essencialista, ve skutečnosti neuznává svébytnou existenci Pravdy a lásky. Považuje ji za pouhou nálepku pro všechny politické názory, které se mu nelíbí a které nelze označit ani za komunistické, ani za fašistické.

Nejvíce je to vidět na názoru: „volí TOP 09“. Na to mohu s klidem odpovědět, že drtivá většina pravdoláskařů nikoliv, protože nezkousne Kalouska. Ano, pravdoláskaři volili Schwarzenberga za presidenta, ale to oblibu TOP 09 nijak nezvýšilo. Volili totiž čistě jeho osobu, nikoliv stranu. Koho tedy pravdoláskaři volí? Hard core volí LES, levicoví pravdoláskaři Stranu zelených, ještě více levicoví Piráty a pravicoví KDU-ČSL.

A tak je to se vším. Vodník napíše nějakou thesi, ale pak hned doplní, že v mnoha případech neplatí. Co je to za analysu nějakého fenomenu? Pokud chceme Pravdu a lásku skutečně analysovat, tak si předně musíme ujasnit, zda chceme mluvit o idealistech (neokonservaticích, progressivistech a nové levici), nebo jen o progressivistech. V zahraniční politice, o které Vodník mluví nejvíc, je totiž mezi neokonservativci a progressivisty na jedné straně, a novou levicí na druhé straně, zásadní rozdíl. Nová levice není rusofobní a je propalestinská.

Rozeberme si Vodníkovo dvanáctero bod po bodu:

1. kult Václava Havla je definiční znak progressivistů. Pro neokonservativce neplatí a pro novou levici ještě méně.
2. podpora válečných tažení Západu je vlastní především neokonservativcům. Progressivisté vykazují jistou distanci; nová levice ještě více.
3. rusofobie a antikommunism spolu vůbec nesouvisí. Ne, že by rusofobie v ČR neexistovala, naopak je prevalentní, ale vykazují ji především primitivové. Idealisté kritisují toliko Putina, nikoliv ruský národ. Antikomunismus nesdílí nová levice a progressivisté také mají strukturovanější náhled, cf. debaty o normalisaci jako o totalitě.
4. islamofobie není vlastní žádnému idealistovi. Naopak, byli to progressivističtí a novolevicoví trollové, kteří stáli za zrušením facebookové stránky Islám v ČR nechceme. Důvod je nasnadě, hlavním heslem progressivistů a ještě více nové levice je diversita či multikulturalita, o níž Vodník z nepochopitelného důvodu mlčí. Nicméně islamofobie je nový fenomén, který stále více sílí, a proto by si zasloužil vlastní podrobnou analysu.
5. v sionismu Vodník zcela opomněl zásadní rozdíl mezi bělokošiláčskými neokonservativci a propalestinskou novou levicí. Progressivisté jsou proisraelští, ale nikoliv nekriticky, zejména bytostně nesnášejí revisionistický sionismus, tedy Likud. Nicméně, sionismus by si zasloužil zvláštní analysu, je to výrazný fenomén.
6. rasism. Tady si Vodník novinářským způsobem plete rasism a supremacism. Rasistou není žádný idealista a supremacism je nové levici naprosto cizí. Opět by stálo za to analysovat universalism Západu, jenže ten je vlastní i realistům.
7. amerikanism. Nechápu, proč je to zvláštní bod, když je to zjevná součást supremacismu. USA jsou typickým příkladem Západu, ale nejsou přijímány nekriticky. Neokonservativci zásadně kritisují Obamu, progressivisté a ještě více nová levice kritisovala Bushe.
8. undergroud a avantgarda. Tohle si Vodník vycucal z prstu. Ano, mnozí estéti a snobové preferují undergroud a avantgardu, ale to není nijak vázáno na politické přesvědčení.
9. představitelé. Ano, Schwarzenberg je nominální vůdce Pravdy a lásky, ale všichni vědí, že je za zenitem. Proto probíhá intensivní hledání nového vůdce, přičemž hlavním kandidátem je momentálně Tomáš Halík.
10. politická strana. Zde, jak jsem demonstroval výše, je Vodník nejvíc mimo.
11. U paleokonservativců Vodník opět smíchal jablka s hruškami. TV rebelie byl odpor proti kartelu ODS–ČSSD, který je dnes zcela passé. Co se týká osoby Václava Klause, ano, ten je nenáviděn všemi idealisty, ale důvodem je, že jako symbol odporu k Václavu Havlovi je nyní hlavním představitelem realismu v české politice, když Zeman svou apotheosou buranství tento úkol nedokáže naplnit.
12. noviny. Zde Vodník zaspal dobu. Babišovy Lidové noviny rozhodně nejsou nějakým hlavním stanem Pravdy a lásky. Tím je neokonservativní Reflex, progressivistický Respekt a novolevicový Deník Referendum. A rozhodně nelze vynechat radikální Romeu. Týden sem nepatří a Neviditelného psa nikdo nečte, to je jen Vodníkova obsesse.

Gogo proto Vodníkův text poměrně zdařile kritisoval.

50 let od posledního lynche v USA

Dne 21. června 1964 byli zavražděni Andrew Goodman, Michael Schwerner a James Earl Chaney, což byly poslední 3 vraždy v nechvalné stoleté historii lynchů v USA, přičemž symbolicky byli obětí dva židé a jeden černoch. Tento poslední lynch se více než klassickému lynchi podobal femové vraždě. Chyběl mu totiž jeden ze 2 základních znaků lynche: lynchující dav.

Naproti tomu nechyběl druhý základní znak lynche: odmítnutí státních veřejných úřadů stíhat vrahy. Zde se však toho ujaly federální úřady a 7 vrahů bylo odsouzeno za spiknutí ke zbavení občanských práv na 3 až 10 let. Zároveň si můžeme ukázat rozdíl mezi civilisovaným světem a ČR: obviněný sheriff je předváděn k soudu bez pout, v ČR má obviněný samozřejmě pouta a možná dokonce i medvěda. Lidskost je pro české OČTŘ sprosté slovo.

Jiná používaná definice lynche zní: "There must be legal evidence that a person was killed. That person must have met death illegally. A group of three or more persons must have participated in the killing. The group must have acted under the pretext of service to Justice, Race, or Tradition."

Na statistice téměř 5 000 obětí lynche lze tuto neblahou historii rozdělit do těchto období:

1. počáteční (1882 až 1890): obětí bylo něco přes sto ročně, zpočátku převážně běloši.
2. krvavé (1891 až 1901): počet obětí se blížil až ke 200 ročně, podíl zavražděných bělochů rychle klesal.
3. vysoké (1902 až 1923): počet obětí se stabilisoval na cca 50 ročně.
4. nižší (1924 až 1935): počet obětí poklesl na cca 20 ročně; běloši prakticky přestali být vražděni.
5. útlumové (1936 až 1951): počet vražd se pohyboval kolem 5 ročně.
6. doznívající (1952 až 1964), kdy byly roky, kdy se nekonal žádný lynch; jindy jen jeden lynch ročně.

Postavení KKK
Dějiny Ku-klux-klanu je nutno rozdělit na 3 fase:

1. 1865 až 1874, kdy KKK byl guerrillovou organisací proti okupaci Severem. KKK zavraždil několik tisíc lidí.
2. 1915 až 1925, kdy měl KKK až 6 000 000 členů. Druhý KKK vznikl na základě velkofilmu Zrození národa a jeho úpadek započal, když Velký drak Stephenson umučil učitelku Oberholtzerovou, svou bývalou přítelkyni, kterou unesl a která před svou smrtí stačila popsat útrapy, které prožila.
3. po 1925, kdy členství kleslo na 5 000 členů.

Tři maďarské postavy

Každý národ má takový charakter, jakých svých představitelů si váží. Proto jsem se nedávno zeptal vzdělaných Maďarů na 3 význačné maďarské osobnosti a dnešní postoj Maďarů k nim:

Lajos Kossuth (1802–1894), představitel maďarské revoluce, který se nikdy nesmířil s její porážkou a nikdy se do Maďarska nevrátil. Jeho českou obdobou je Josef Václav Frič (1829–1890), který byl však o generaci mladší, symptomaticky se v roce 1880 do Prahy vrátil a je v ČR zcela zapomenut. Přes svou nekompromisnost má Kossuth v Maďarsku postavení otce národa, jeho ulice je v každém městě, takže se nakonec podobá spíše Karlu Havlíčkovi (1821–1856), ačkoliv jeho politický charakter i osud byl úplně jiný. Připomeňme si, že pojem Bachových husarů je v Maďarsku stále živý, ačkoliv se už vesměs netuší, že to byli převážně Češi.

Mihály Károlyi (1875–1955) je tím, čím by byl Bohumír Šmeral (1880–1941), kdyby byl v postavení Vlastimila Tusara (1880–1924). Současní Maďaři ho odmítají a levice na něj, stejně jako u nás na Šmerala, raději zapomněla. V podobném postavení na pravici je Miklós Horthy de Nagybánya (1868–1957), kterého by šlo přirovnat ke Karlu Kramářovi (1860–1937) nebo Rudolfu Beranovi (1887–1954). Toho také většina Maďarů nemusí.

Imre Nagy (1896–1958) se nedá přirovnat k nikomu; nejvíce se mu podobá o generaci mladší Josef Smrkovský (1911–1974), který je však na rozdíl od Nagye zapomenut. Jeho percepce byla pro mne nejvíce překvapivá. Antikomunisté jsou v menšině, Nagyově činnosti od roku 1953 se nedá vytknout vůbec nic. Proto je hodnocen kladně.

 

Homosexuální hnutí

Článek o homosexualismu sice vzbudil živý ohlas, nicméně mnozí nepochopili jeho podstatu. Za všechny třeba Kapitán: „Nevím, kde berete ten Váš odhad, že 90% národa propadla buzerantismu.“ Jedná se o fatální nepochopení rozdílu mezi homofilií a homosexualismem. Ve skutečnosti vůbec nic nebrání tomu, aby homosexualista byl homofobem. Naopak, homofilů je mezi homosexualisty výrazná menšina; jedná se prakticky jen o ty, kteří se chovají homosexuálně.

Tak tedy znovu: Homosexualism je přesvědčení, že existuje něco jako sexuální „orientace“, která je vrozená a nedá se s ní vůbec nic dělat. Je to tedy ideologie na úrovni rasismu, tedy tvrzení, že barva kůže předurčuje naše chování. Názor, že homosexuální „orientace“ je positivní, s homosexualismem nijak nesouvisí. To je homofilie.

Důvod, proč je homosexualism tak rozšířenou ideologií jako bylo křesťanství ve středověku nebo kommunistická ideologie za kommunismu (cca od roku 1955 byla veřejnost v ČSR přesvědčena, že jakákoliv alternativa ke kommunismu je nereálná, byť by třeba byla žádoucí) je jednak všeobecná popularita všech biologisujících ideologií, od sociálního darwinismu po rasism, a jednak úspěchy homosexuálního hnutí, obvykle nazývané osvobození homosexuálů. Na to se podívejme podrobněji. Jeho konečným cílem je rozložení heteronormativity, která je stále ještě prevalentní.

Podstatou homosexuálního hnutí je vytvoření homosexuální sdílené identity, jejíž nositelé tvoří kolektiv – menšinu, která má společné cíle, k jejichž prosazení volí nejrůznější prostředky, a to včetně násilných. Přijetí identity se říká „konverse“. Homosexuální hnutí vyžaduje zveřejnění konverse = coming out.

Ačkoliv je těžké odlišit úsilí o pouhou aprobaci homosexuálního chování od homosexuálního hnutí, zdá se, že počátky homosexuálního hnutí lze datovat do 11. 11. 1950, kdy Harry Hay založil Mattachine Society („group to protect and improve the rights of homosexuals“) jako základní organisaci Kommunistické strany USA a individuální politické úsilí tak přerostlo v kolektivní. Vlastní homosexuální hnutí začíná 19. 9. 1964, kdy se v New Yorku konala první homosexuální demonstrace.

Prvním cílem homosexuálního hnutí bylo odstranění homosexuality ze seznamu duševních nemocí, nejprve z DSM, kdy v roce 1970 začal ostrý nátlak na APA. To bylo korunováno úspěchem, když 15. 12. 1973 představenstvo APA odstranilo homosexualitu ze seznamu duševních nemocí. Celosvětově se to homosexuálnímu hnutí podařilo až 17. 5. 1990, kdy byla homosexualita odstraněna z ICD-10.

Od 90. let se tak homosexuální hnutí musí vyrovnat s tím, že je pevnou součástí establishmentu. Proto se distancovalo od jiných hnutí sexuálního osvobození, pedofilního, zoofilního či polygamního (krvesmilné, kvůli extrémně malému počtu vyznavačů, neexistuje). Diferenčním znakem je, zda tyto parafilie jsou uznány za sexuální „orientaci“ či nikoliv.

Zdvořilostní obraty ve francouzštině

Na rozdíl od Čechů si Francouzi dávají na psaní dopisů záležet. Dbají na formu, v rámci níž může být každý originální až až. Závěr dopisu tak není odfláknut příliš stručným rozloučením jako je české trapné „S pozdravem“ nebo lépe „V úctě“, nýbrž zdvořilostním obratem (fr. formule de politesse) je celá věta.

S jejím začátkem není nutné experimentovat. Nejvhodnější je Je vous prie („Prosím Vás“), když Veuillez („Račte“) je již zastaralé. Následuje sloveso. Když použijete dʼagréer („přijměte“), nic nezkazíte. Pokračujete oslovením (fr. entête), které se musí shodovat s úvodním oslovením. Obvykle jde o Cher Monsieur (vážený pane) nebo Chère Madame (vážená paní). Dále je vhodné pokračovat vycpávkovým slovem lʼexpression de  („výraz“). Následuje mes („mých“). A pak už může dát prostor své kreativitě, najít vhodné podstatné jméno, doprovázené přídavným, případně stupňovaným.

1. sentiments (rod mužský) – city: distingués, dévoués, cordiaux, les plus respectueux, les meilleurs
2. salutations (rod ženský) – pozdravy: distinguées, sincères, respectueuses, honorables, honnêtes, cordiales, les meilleures
3. considérations (rod ženský) – ohledy

Příklad: Je vous prie dʼagréer, Madame ou Monsieur, lʼexpression de mes sentiments cordiaux. Tedy: „Prosím Vás přijměte, vážená paní nebo pane, výraz mých srdečných citů.“

Update: Ačkoliv se tvrdí, že Francouzi zde dokáží japonským způsobem vyjádřit hierarchii úcty, žádný systém jsem v tom nezpozoroval. Jediný příklad:

1. vyjádření pisatelovy podřízenosti adresátu: le respect
2. vyjádření pisatelovy rovnosti s adresátem: la cordialité
3. vyjádření pisatelovy nadřízenosti nad adresátem: la considération

Idealisté a realisté

Protože podporuji program rigorosní terminologie, trápilo mě, že u klassifikace politických směrů jsem si musel vypomoci neologismy: binární a pluralitní politika. Uvědomil jsem si však, že tyto neologismy vůbec nejsou nutné, že plně postačí starý dobrý idealism a realism. Jejich vymezení však zůstávává stejné jako dosud: idealism je černobílý a intolerantní ke Zlu, realism je pluralistický, tolerantní a s pojmem Zlo v politice vůbec nepracuje.

politický směr	heslo	realistický	idealistický
pravice	řád	paleokonservativism	neokonservativism
střed	svoboda	liberalism	progressivism
levice	rovnost	stará levice	nová levice

Pojem Pravda a láska pak v širším nepřesném pojetí označuje idealistickou politiku, nebo v užším a vhodnějším pojetí idealistický střed.

Je zvláštní, že zatímco v umění je idealism dávno passé a prim hraje realism v podobě autenticity, v politice je naopak ve flóru idealism. Osobně se však hrdě hlásím k realistickému středu, tedy liberalismu.

Updated.