Ačkoliv první rozbor rozsudku vláda v. Dělnická strana II již přinesl Tomáš Pecina, po mé úvodní poznámce na okraj si ten přelomový rozsudek zaslouží širší rozbor.
Předně musím poctivě přiznat, že jsem výsledek neodhadl. Myslel jsem, že většina bude liberální. Bohužel vinou českého zákonodárství se nedozvíme poměr hlasů v senátu a ani nebudou žádné dissenty. Na ty se můžeme těšit pouze v případě, že DS podá opravný prostředek k ústavnímu soudu.
Proč jsem se mýlil? NSS podlehl charmu Tomáše Sokola, což je u českých soudů pravidlem. Jeho nekvalitní podání bylo mentálním východiskem i celého rozsudku. Ten je na české poměry extrémně dlouhý. (Typický český rozsudek má 4 strany, tento má 122 stran a 669 odstavců. Nicméně, anglo-amerických poměrů přesto nedosahuje.)
Rozsudek nemá cenu číst celý. V §§ 1–195 je přebujelá rekapitulace, v §§ 237–612 je výtah ze spisu – dokazování skutkového stavu. Čtenáři bych tedy doporučil jen §§ 196–236 a §§ 613–667.
V první řadě je nutno pochválit formální úroveň rozsudku. Ušlechtilé písmo, číslované odstavce a citace kursivou. Tak má moderní rozsudek vypadat. Pouze drobnou chybou na kráse je chybná náhrada spojky "od" slovem "Odpůrce:" a anglo-americké legislativní zkratky s majuskulí na počátku slova: "Zákon", "Soud" apod.
Po právní stránce je rozsudek mizerný. Kromě nepřijatelného výroku, který zcela zbytečně omezuje demokracii a lidská práva v ČR, právní kvalita odůvodnění není tak vysoká, jak je člověk u NSS zvyklý. Celkem 375 odstavců je popis skutkového stavu (jako kdyby čtenáře nějak zvlášť zajímal) a pouze 94 odstavců je právní kvalifikace. Poměr měl být přesně opačný. Sice je dobře, že NSS nepodlehl literalismu, ale rozsudek jen málo cituje judikaturu ESLP a vůbec cizozemská či prvorepubliková rozhodnutí. Přitom články v monothematické Jurisprudenci 7/2009 byly dosti objevné a tamní výsledky komparace šly převzít.
Na druhou stranu je možné, že soudce Šimíček a jeho kollegové vycházeli z koncepce, že strana je pánem sporu. Vandasův výkon byl naprosto tristní, ale ve své sebestřednosti si to nejspíše neuvědomoval. Byl několikrát přistižen při lži, jeho výroky byly často zjevně účelové a nedokázané. Moderní soudci pak logicky takovou stranu nemohou nechat vyhrát.
Myslím, že si NSS mohl odpustit ideologisující passage typu "Soud ani nepochybuje, že některá z témat, jichž se Dělnická strana chopila, odráží skutečné a hluboké společenské problémy. Problémy, jejichž řešení, a mnohdy i jen diskuse o nich, jsou často vytěsňovány z veřejné debaty a haleny jazykem politické korektnosti až do ztráty jejich obrysů. Na tomto místě proto Soud zdůrazňuje, že pojmenování palčivých a bolestivých problémů společnosti je bytostným právem každého jednotlivce i politické strany. Limitem nemůže být ani používání politicky korektního jazyka, které může být vnímáno toliko jako dělítko mezi „společensky slušnými“ a „společensky neslušnými“, nikoliv však již jako kritérium určení protiprávnosti, tím méně pak kritérium pro rozpuštění politické strany." (§ 633) a více se věnovat právu. Takto přinesl jen hluboké zklamání z nepřesvědčivosti rozsudku, kdy přičitatelné bylo DS prakticky vše, kolem čeho se DS byť jen mihla.
Na rozdíl od Dánska tak v ČR opět zvítězila německá doktrína bojující demokracie. Je to překvapivé: V ČR málokdo umí německy a anglo-americké vzory byly v 90. letech určující. Nicméně, svoboda hlásat nepohodlné názory nám zjevně nevoní. Neonacism je tak na rozdíl od zemí s vyšší úrovní lidských práv (jako je třeba právě Dánsko) a priori postaven mimo zákon.
