Umění milovat

1. Svou knihu Erich Fromm vydal v r.1956, před společenskou revolucí 60. let, řada formulací a tvrzení působí po více než půlstoletí zastarale nebo přinejmenším neobjevně.

2. Ačkoli author (IMHO oprávněně) několikrát kritisuje Freuda a jeho pohled na určitý problém, je celé pojednání psáno z freudovských posic, ke kterým mám osobně řadu výhrad

3. Za svou osobu si myslím, že Fromm pojmem "láska" myslí něco jiného než já. Možná je to i tím, že jsem allergický na zaklínadla moderního člověka v kapitalistickém světě, slova jako "aktivní", "tvůrčí", "naléhavý". Jsem přesvědčen, že milovat umí i lidé passivní, netvořiví a laxní. Jsem přesvědčen, že láska, ba ani umění milovat, se nedá trainovat; kázeň, soustředěnost, trpělivost jsou samy o sobě potřeba k správnému životu. Z knihy na mne kape takový ten managerský coaching osobnosti, ze kterého se mi obrací kufr.

4. Last but not least - úpornost, s jakou se author vyhýbá - v knize o umění milovat! - jakékoli zmínce o Kristu a křesťanství (náboženství lásky par excellence), a to i v pasážích o lásce k Bohu, je opravdu nápadná. Uvádí několikrát Starý zákon od Adama přes Noa, Abraháma, Mojžíše až k Jonášovi. Cituje muslimského mystika Rúmího. Mluví o bráhmanismu, buddhismu a taoismu. Ale jediné zmínky o křesťanství jsou pár religionistických poznámek o (římském) katholictví a Lutherovi a theologický odkaz na Mistra Eckhardta. I zde považuji za kuriosní, že v poznámkách o negativní theologii odkazuje na Maimonida (12.stol.), zatímco rozvinutá apophatická theologie existovala v křesťanství už v 5. stol.(Pseudo-Dionysios), v řecké filosofii u Plotina ještě dřív, o taoismu nemluvě. Nepochybuji ale o tom, že to leckomu bude (chtít) připadat zcela přirozené.