Když jsem studoval vedle svého oboru v rámci tzv. povinného základu marxismus-leninismus, učili jsme se věci, které měly málo společného s podmínkami, ve kterých jsme žili. Část toho neměla skutečně obdobu realitě, ale zvláštní je, že i jevy, o nichž to říci nelze (např. existence proletariátu), bylo zcela mimo svět, ve kterém jsme žili. Proletariát, o kterém jsme se učili, jsme neznali. V Praze na tehdejší životní podmínky této vrstvy upomínala jen tklivá romantická píseň děvčátko z kolónie, pod kterou jsme si stejně neuměli mnoho představit. Je třeba komunistům přiznat, že se zasloužili o zánik tohoto světa, který jim ovšem měl sloužit jako legitimizace. Tak daleko to ale neměli promyšlené.
Učili jsme se o herezích, jež hrozí tomu, kdo o komunismu dobrovolně či nedobrovolně (v rámci povinného základu) uvažuje. I ty pro nás byly naprosto nesrozumitelné. Byl to jestli se dobře rozpomínám revizionismus a pravicový oportunismus, a potom ještě další věci, které jsem už zapomněl a na internetu se to nenajde.
Pozastavme se u pravicového oportunismu. Mě tehdy hrozilo, že se na něm pozastavím o rok, a tak jsem se byl výjimečně nucen si přečíst, co to je. Musím říci, že mi učebnice situaci neusnadňovala. Po delší námaze se mi podařilo pochopit, že - v rozporu s mým počátečním dojmem - nejde o planý žvást. Ta idea, která se za těžko pochopitelným pojmem skrývala, mne zarazila. Byla poněkud machiavelistická. Když to zjednoduším, je to prastará zkušenost dělnických předáků, že když nějak - nejčastěji odborovou činností - vydobydou pro své ovečky materiálního zlepšení, nedočkají se žádného vděku. Právě naopak, dělnictvo se kolem nich semklo tehdy, když jeho postavení bylo mizerné. Na tom pořád ještě není nic zvláštního, co by vybočovalo z prastaré moudrosti, že nevděk světu vládne. Marxismus - leninismus z toho dovozoval, že usilovat o tyto materiální výhody je nesprávné, pokud nemá vládnout světu nevděk nýbrž komunisté.
To je všechno hezké, ale nebylo mi zřejmé, proč to do mě cpou, když jsem dělnický předák nebyl a nebylo možno očekávat, že bych se do podobných dilemat kdy dostal. Tak jsem to celé hned po zkoušce zase pustil z hlavy.
Myslím, že oni sami ve Vokovicích tyto věci studovali nepořádně a bez vnitřního pochopení. Podařilo se jim vytvořit společnost, v níž naprosto převažovaly maloměšťácké vrstvy. Více peněz dávali právě té části dělnictva, o kterou se chtěli mocensky opírat. Vzpomínám si, že porevoluční ministr práce a sociálních věcí Miller řekl, že si proti své dosavadní práci (byl kovář v ČKD blahé paměti) nijak nepolepšil. Takhle se tedy proletariát skutečně netvoří.
Tato převládající vrstva ve společnosti byla celkem solidně materiálně zabezpečená, ale postrádala to, co maloměstské vrstvy všude na světě mají jako primární cíl. Další vzestup byl víceméně nemožný.
Vytvořilo to všeobecnou atmosféru frustrace. Komunisté vlastně už neměli co nabídnout, naopak, stali se pro převažující vrstvu překážkou, a tak byli smeteni, jakmile to mezinárodní situace umožnila.
Porevoluční maloměšťácká vrstva však reaguje se setrvačností, myšlenkově se nijak s novou situací nevyrovnala. Dnes možno spadnout nepochybně je, ale tato myšlenka maloměšťáky nijak neděsí, přestože by měla. Naopak, inspirováni činem Jana Palacha, uměle vytvářejí podmínky, jež vedou k jejich zániku.
