Když jsem studoval vedle svého oboru v rámci tzv. povinného základu marxismus-leninismus, učili jsme se věci, které měly málo společného s podmínkami, ve kterých jsme žili. Část toho neměla skutečně obdobu realitě, ale zvláštní je, že i jevy, o nichž to říci nelze (např. existence proletariátu), bylo zcela mimo svět, ve kterém jsme žili. Proletariát, o kterém jsme se učili, jsme neznali. V Praze na tehdejší životní podmínky této vrstvy upomínala jen tklivá romantická píseň děvčátko z kolónie, pod kterou jsme si stejně neuměli mnoho představit. Je třeba komunistům přiznat, že se zasloužili o zánik tohoto světa, který jim ovšem měl sloužit jako legitimizace. Tak daleko to ale neměli promyšlené.
Učili jsme se o herezích, jež hrozí tomu, kdo o komunismu dobrovolně či nedobrovolně (v rámci povinného základu) uvažuje. I ty pro nás byly naprosto nesrozumitelné. Byl to jestli se dobře rozpomínám revizionismus a pravicový oportunismus, a potom ještě další věci, které jsem už zapomněl a na internetu se to nenajde.
Pozastavme se u pravicového oportunismu. Mě tehdy hrozilo, že se na něm pozastavím o rok, a tak jsem se byl výjimečně nucen si přečíst, co to je. Musím říci, že mi učebnice situaci neusnadňovala. Po delší námaze se mi podařilo pochopit, že - v rozporu s mým počátečním dojmem - nejde o planý žvást. Ta idea, která se za těžko pochopitelným pojmem skrývala, mne zarazila. Byla poněkud machiavelistická. Když to zjednoduším, je to prastará zkušenost dělnických předáků, že když nějak - nejčastěji odborovou činností - vydobydou pro své ovečky materiálního zlepšení, nedočkají se žádného vděku. Právě naopak, dělnictvo se kolem nich semklo tehdy, když jeho postavení bylo mizerné. Na tom pořád ještě není nic zvláštního, co by vybočovalo z prastaré moudrosti, že nevděk světu vládne. Marxismus - leninismus z toho dovozoval, že usilovat o tyto materiální výhody je nesprávné, pokud nemá vládnout světu nevděk nýbrž komunisté.
To je všechno hezké, ale nebylo mi zřejmé, proč to do mě cpou, když jsem dělnický předák nebyl a nebylo možno očekávat, že bych se do podobných dilemat kdy dostal. Tak jsem to celé hned po zkoušce zase pustil z hlavy.
Myslím, že oni sami ve Vokovicích tyto věci studovali nepořádně a bez vnitřního pochopení. Podařilo se jim vytvořit společnost, v níž naprosto převažovaly maloměšťácké vrstvy. Více peněz dávali právě té části dělnictva, o kterou se chtěli mocensky opírat. Vzpomínám si, že porevoluční ministr práce a sociálních věcí Miller řekl, že si proti své dosavadní práci (byl kovář v ČKD blahé paměti) nijak nepolepšil. Takhle se tedy proletariát skutečně netvoří.
Tato převládající vrstva ve společnosti byla celkem solidně materiálně zabezpečená, ale postrádala to, co maloměstské vrstvy všude na světě mají jako primární cíl. Další vzestup byl víceméně nemožný.
Vytvořilo to všeobecnou atmosféru frustrace. Komunisté vlastně už neměli co nabídnout, naopak, stali se pro převažující vrstvu překážkou, a tak byli smeteni, jakmile to mezinárodní situace umožnila.
Porevoluční maloměšťácká vrstva však reaguje se setrvačností, myšlenkově se nijak s novou situací nevyrovnala. Dnes možno spadnout nepochybně je, ale tato myšlenka maloměšťáky nijak neděsí, přestože by měla. Naopak, inspirováni činem Jana Palacha, uměle vytvářejí podmínky, jež vedou k jejich zániku.
Jedním z největších překvapení po r. 1989 pro mě bylo, jak velmi se postkomunistická společnost blíží obrazu, který komunisté vytvářeli o "kapitalismu". Tradiční demokracie přitom takové nejsou, ale právě jen země, kde vládli dlouhou dobu komunisté.
OdpovědětVymazatNeplatí to samozřejmě pro všechno, např. není pravda, že lidé jsou odkázáni na žebrotu, ale v mnoha jiných věcech pravdu měli: existují sice svobodné volby, ale z několika stejně zkorumpovaných stran si stejně není možno vybrat, média píší jen to, co chtějí významní inserenti, v mnoha podnicích neexistují odbory, protože zaměstnavatel jejich vznik nedovolí, policie je zkorumpovaná a jedná brutálně atd.
Po Velkém listopadu se s velkou slávou přešlo ke "kapitalismu" a sice podle komunistických představ.
OdpovědětVymazatPodle mne se v postkom. ČSSR úmyslně zavedl jakýsi paskvil, připomínající v mnohém období, které kdysi vystřídalo feudalismus. V západních demokraciích je ale tato forma ranného kapitalismu již dávno překonána a prakticky neexistuje.
Tomáši, to s těmi zkorumpovanými politickými stranami a médii tu platí taky, jen je to možná trochu hůř vidět. V Česku, kde "pravda = Rudé Právo, otočené o 180°", to nestojí za tu námahu, tady se musí víc snažit.
OdpovědětVymazatJinak je samozřejmě mezi společností v západní Evropě a v postkomunistických zemích propast, zejména co se celospolečenských hodnot a morálky týče.
Jinak, na otázku, kde udělali soudruzi chybu, odpovídám, že nikde. Jen už prostě v 80. letech nebylo z čeho krást (pardon: znárodňovat) a sami vedli zemi od deseti k pěti, takže začali ztrácet své "kmenové" voliče.
OdpovědětVymazatV tomto ohledu může být prozatím v bezpečí: ještě stále není z čeho.
"existují sice svobodné volby, ale z několika stejně zkorumpovaných stran si stejně není možno vybrat, média píší jen to, co chtějí významní inserenti, v mnoha podnicích neexistují odbory, protože zaměstnavatel jejich vznik nedovolí, policie je zkorumpovaná a jedná brutálně atd"
OdpovědětVymazatTo pisete o Americe a diskutujete kde udelali chybu konzervativci?
To pisete o Americe a diskutujete kde udelali chybu konzervativci?
OdpovědětVymazatJisté podobnosti tam, pravda, jsou, ale také nelze nepostřehnout určité, jak by řekl Alexander Haigh, nuancální rozdíly.
Omezovat motivaci odporu ke komunismu na ekonomické výsledky ČSSR v porovnání s okolními západními zeměmi je velmi nedostatečné, nicméně toto kritérium samotné hovoří jasně proti komunismu.
OdpovědětVymazatCentrálně plánované hospodářství, provázené v 50. a 70. letech masivním propouštěním odborníků a jejich nahrazováním nejprve dělnickými řediteli, pak normalisačními kádry, by bylo způsobile položit i kuvajtské hospodářství.
Přiznám se, že Vám ne zcela rozumím. Ještě jednou se tedy pokusím rozvést, kde soudruzi z ČSSR udělali chybu, že přišli v r. 1989 o moc.
OdpovědětVymazatKomunisté v Československu používali pro svou vládu několik základních legitimisačních mýthů:
1. Jen KSČ a spojenectví s Sovětským svazem uchrání zemi před německým revanšismem (tj. jen oni "zachrání" národ před nutností vrátit ukradený majetek).
2. Obdobně, jen KSČ dovolí lidem ponechat si přidělený majetek konfiskovaný třídnímu nepříteli (půdu, byty apod.).
3. Jen komunistický režim a jeho plánovaného hospodářství zabrání opakování hospodářské krise ze 30. let.
4. Jen KSČ ochrání ČSR před Židy - které ovšem, u vědomí šoa, nazvývali "mezinárodní plutokracií".
5. Jen spojenectví se Sovětským svazem může být zárukou dodávek levné ropy.
Mimochodem, všechny tyto mýthy jsou živé v politice KSČM dodnes.
Jak si správně uvědomujete, tyto legitimisační mýthy přestaly v 80. letech fungovat.
Zároveň se velmi rychle zvětšovala propast mezi Československem a Západním Německem a Rakouskem, o USA nemluvě, a komunistická vláda, spolu s tupou ideologií a systému partajní nomenklatury, začínala v mladých lidech vytvářet - na rozdíl od 60. let - pocit, že jejich život v ČSSR je bez perspektivy.
Konečně komunisty přestávali podporovat i dělníci a zemědělci, kteří na vrchol svých hodnot stavěli spotřební zboží, a to jim režim nebyl schopen poskytnout v množství, kvalitě a sortimentu byť jen vzdáleně srovnatelných se západními zeměmi.
Režim tak ztratil během normalisace víceméně všechny skupiny obyvatel, a držely ho u moci jen ruské tanky.
Tomáši, máte naprostou pravdu. Ono tomu skutečně bylo tak, jak píšete.
OdpovědětVymazatCo vím, tak komunistický režim se neosvědčil vlastně nikde na světě. Všude způsobil jen totální úpadek. Hospodářský i mravní.
Myslím si ale, že v listopadu 1989 se vůbec nejednalo o nějakou revoluci. Byl to jen takový trik.
Zkuste popsat, v čem je můj pohled ideologický.
OdpovědětVymazat