Pitomé žebříčky

Bohumil Doležal zcela správně kritisuje další pitomý žebříček: "Naše malá vlast už dýchá na záda USA! Zatím jen v žebříčku demokracie, který pravidelně sestavuje britské vydavatelství The Economist. Dle toho jsou nejdemokratičtější skandinávské země, z postkomunistických zemí patří mezi „úplné demokracie“ kromě ČR už jen Slovinsko, zatímco např. Slovensko je demokracií neúplnou. Sestavování podobných žebříčků je stejná zhovadilost jako vyjmenovávání nových deseti divů světa. Když člověk státy světa jeden po druhém objektivně zhodnotí, pozná sice, že je jistý rozdíl mezi USA a ČR (v dotyčné anketě lehce zastřený) a na druhé straně mezi oběma těmi zeměmi a Běloruskem, ale samo objektivní zhodnocení jednotlivých zemí váží nic než tato pitomá pseudoolympiáda. Ovšem, když nebudou žebříčkay, nebudou se mít komu dmout prsa (což platí hlavně o malých a ušlápnutých). Jde ale o to, abychom byli demokratičtí. Vůbec ne o to, abychom byli první."

Realistický názor na Orwella

Bohumil Doležal napsal: "V Mladé frontě Dnes se pozastavují nad pošetilostí britské policie, která po dlouhé roky podezírala George Orwella z toho, že má silně levicové názory. Každý, kdo si jen trochu pozorně přečetl Farmu zvířat a 1984, nemůže přehlédnout, že Orwell sice prošel velkou deziluzí, ale leccos z jeho někdejšího komunistického (trockistického, ale Trockij byl taky komunista, i když, jak by řekl Jan Hanč, s trochu jinak vybarvenými brky na ocase než jeho kamarád a vrah Stalin) přesvědčení mu zůstalo. Zejména na Farmě zvířat je to velmi patrné: myšlenka byla vznešená, bohužel se jí chopili darebáci. Darebáci se chápou jen takových myšlenek, které se k darebáctví hodí."

Sokal a Neubauer

Tak jsem přelouskal celý Sokalův text What the Social Text Affair Does and Does Not Prove. Protože mne svou primitivností a nehlubokostí dosti zklamal (vůbec nereflektuje Thomase Kuhna), tak jsem se obrátil k velkému českému mysliteli, který naopak Kuhna reflektuje. Zde je citát:

"předmět poznání je určen paradigmatem a nikoliv opačně. Jak vzniká paradigma? Zakládající událostí, obyčejně ztělesněnou příslušným základním dílem, jako jsou Eukleidovy Stoicheia (Základy), Ptolemaiův Almagest, Kopernikovou De revolutionibus, Newtonova Principia a Optics, Franklinova Electricity, Lavoisierovy Elements de chimie, Darwinovo Origins apod. Toto dílo se stane „kanonickým“, čili „paradigmatickým“. Ne však proto, že by byla „pravdivá“: vždyť sama jsou vzorem pravdivosti a jejich kritérií pro další bádání. Ani ne proto, že by lépe odpovídala svému předmětu: vždyť sama teprve svůj předmět definovala. A také ne proto, že byla vědecká: to, že jsou v našich očích vzorem vědeckosti, je dáno tím, že se jím stala, že nám tuto podobu vědy vtiskla a s ní i představu co je a co není vědecké.

Tak např. pro Aristotela je nejdůležitější otázka po tzv. causa finalis – po smyslu–účelu; Galileův Dialog o dvou světech však otázku po účelu výslovně odmítá jako nevědeckou; otázka proč? je nesmyslem; oprávněné je pouze klást otázku jak? – tedy po mechanismu. Vyhnáním aristotelovské causa finalis byl z vědeckého uvažování vyhnán smysl – který byl nakonec v Descartově reflexi galileovské mentality upřen skutečnosti jako takové. Revoluci, resp. metarevoluci, kterou věda prodělává v bouři současných revolucí nyní a o niž nám jde, jde právě o tento smysl; o něj jde ve zmíněné ontologické gigantomachii. Mezitím, jak víme, se causa finalis v pojmu „finalistické chování“ systémů se zpětnovazebnými obvody, jakož i u disipativních struktur opět nenápadně vkradla do vědy spolu s kybernetickým myšlením. A na nás je, abychom spolu s velkými mysliteli této události tento fakt domysleli.

. . .

Jako historik může pouze konstatovat, že důvody, které vedou ke krizi a následujícímu revolučnímu nahrazení starého paradigmatu jednou z mnoha soupeřících alternativ, nemají co dělat s poznávanou objektivní skutečností, protože v sázce jsou právě její pochopení, přístup k ní, pravidla jejího poznávání a kritéria ověřování poznatků, tedy sama otázka vědecké metody a vědeckosti. To, co začne hrát rozhodující roli, jsou najednou historické a společenské podmínky a okolnosti, faktory psychologické a sociologické jako otázka autority, osobní a národní prestiže, vlivu, mocenského postavení, politické nálady a konstelace a jiné zcela mimovědecké záležitosti. Historik může pouze s úžasem konstatovat, že to, co se posléze změní, je celkový pohled na svět a chápáni skutečnosti. Po změně paradigmatu žijí vědci v jiném světě; sama skutečnost se od základu změnila. Nejde tedy o to, že by totéž bylo interpretováno a chápáno jinak, nýbrž je viděno jako něco jiného, resp. něco jiného je viděno.

. . .

jak je možné, že Kopernikův heliocentrický systém měl takový úspěch. Tento systém totiž z čistě astronomického hlediska (jako nástroj popisu planetárních drah) byl prokazatelně horší než systém Ptolemaiův (právě toto věděl Tycho de Brahe, který jako jeden z mála Kopernikovu dílu a problematice skutečně rozuměl a věděl, že nefunguje, jakkoli mu fandil) a navíc, zjednodušení, která na začátku slíbí a zavádí, musí nakonec pro některé planety znovu ad hoc zavést; přitom nepodává ani fyzikální (mechanický) výklad. A tento pochybný zisk byl zaplacen ztrátou intuice – radikálním rozchodem s tradicí a s přirozenou zkušeností: Kuhn nachází odpověď na tento podivný paradox v heliocentrismu duchovní atmosféry renesance, v kultu slunce a světla obnoveného platonismu.

. . .

Kuhn popisuje, jak Lavoisierova chemie založená na váhových poměrech vytlačila flogistonovou teorii, ačkoliv na rozdíl od ní nedovedla uspokojivě vysvětlit žádnou z tradičně významných vlastností látek jako tuhost, tekutost, mastnost, kovovost, barvu, chuť, krystaličnost a jejich změn, o něž přece v chemii především šlo."

K tomu bych dodal, že se positivističtí fysikové mohou sami sebe opájet představou, jak kvantovou mechanikou popisují objektivní realitu. Ničemu tím neškodí. Jen jim hrozí, že za nějaký čas budou stejně směšní jako jiní fysikové s étherem a chemikové s floginstonem. Ve skutečnosti je totiž jejich poznání omezeno přijatým paradigmatem. Ve vědě máme jen modely, nikoliv realitu samou.

Jak křesťanští graselové vyhubili římské pohanství

S pohanstvím to bylo nahnuté už od dob sv. Konstantina Velikého. Nicméně přesto bylo pohanství tolerováno ještě nějakých 50 let. Musel přijít jeden z největších křesťanských gaunerů, císař Theodosius I. Veliký (379–395), organisátor soluňského massakru, který pohanství vyhubil. Pomáhal mu v tom antisemita sv. Ambrož (339–397), další výtečník, který má na svědomí 1. popravu heretika, Priscilliána z Ávily († 385), ačkoliv příbuzným Ambrože byl pohanský mluvčí Senátu, Quintus Aurelius Symmachus (345–402).

Jak se to všechno seběhlo? Celé to připomíná budování kommunismu v Rusku. Jistou roli v tom hraje barbar Arbogast, který rychle šplhal po římském vojenském žebříčku, a křesťanský fanatik sv. Ambrož, biskup milánský. První Theodosiovy a Gratianovy (367–383) výnosy proti pohanům pocházejí z let 379, 381 a 382 (odstranění sochy bohyně Vítězství ze Senátu). V roce 388 Theodosius poslal do asijských provincií prefekta, aby rozvrátil tamní pohanské společnosti a jejich chrámy. Když v roce 388 Theodosius porazil usurpátora Magna Maxima, Arbogast Theodosiovi pomáhal pacifikovat ostatní oblasti, Rýn a Galii. Brzy však přestal uznávat západního císaře Valentiniana II.

V roce 389 Theodosius prohlásil pohanské svátky za pracovní dny. V únoru 391 Theodosius zakázal zvířecí oběti, navštěvovat chrámy a uctívat pohanské sochy. Byl zhasnut věčný oheň ve Vestině chrámu a tamní panny vyhnány. Pohanské chrámy pak byly prohlášeny za "opuštěné" a byly buď zbořeny, nebo christianisovány. Tak bylo zničeno alexandrijské Serapeum a větší část obrovské knihovny. (Zbytek pak zničili muslimové pod známým rčením: "Co je v Koránu je zbytečné, a co není, je škodlivé.") Předpovídání budoucnosti a čarodějnictví se stalo zločinem. Dne 15. května 392 Arbogast Valentiniana ve Vídni zavraždil, aby předešel svému odvolání z funkce. Zda se té vraždy skutečně dopustil, není úplně jisté, nicméně sv. Ambrož dělal na pohřbu temné narážky a Theodosius jim uvěřil. Dne 8. listopadu 392 Theodosius zakázal uctívat pohanské bohy úplně a zrušil všechny pohanské slavnosti, např. olympijské hry – poslední se konaly v roce 393. Začal středověk.

Arbogast věděl, že jako barbar nemůže aspirovat na nejvyšší post, a proto jako nového západního císaře prosadil svou figurku, pohanského učitele rhétoriky Eugenia. Pohané, které vedl Nicomachus Flavianus, na jaře 393 obsadili Itálii, takže tam protipohanské edikty nebyly účinné. To už bylo na Theodosia moc. V květnu 394 zahájil válečné tažení pod vedením barbara Flavia Stilichona. Ve dnech 5. a 6. září 394 pohany porazil v bitvě u Frigidu (mezi dnešní Itálií a Slovinskem). Zpočátku to vypadalo, že vyhrají pohané. Druhý den ale větrná smršť rozvrátila řady pohanů a pravoslavní katholíci vyhráli. Eugenius byl popraven, Nicomachus Flavianus a Arbogast spáchali sebevraždu.

Sexuální skandály politiků

Se sexuálními skandály politiků se v poslední době roztrhl pytel. Poslední, kdo do toho spadl, je Vlastimil Tlustý. Je to rafinovaná akce Marka Dalíka proti němu? Jak uvádí Bohumil Doležal, je to celé nějaké podezřelé.

Zde si můžete přečíst texty Lenky Nedbálkové pro radar: rozhovor a vlastní text.

Update: Tak Lenka Nedbálková se od celého článku distancuje: "Vážený pane Doležale, velice mne zaráží, že člověk Vaší úrovně napsal komentář opírající se o informace z pochybného bulvárního deníku. Velká většina citací je vymyšlena a v brzké době podniknu nezbytné právní kroky, abych se očistila. Zamyslete se nad sebou. Když už píšete o mně, mějte tu slušnost a zeptejte se, jaká je pravda. S pozdravem Lenka Nedbálková"

Mladí sociální demokraté jsou odpůrci svobody slova

Podle ČTK jejich mluvčí prohlásil toto: "Nesouhlasíme s tím, že tyto spolky, stavící své politické programy na podobných základech jako někdejší nacistické Německo, mohou propagovat své nedemokratické názory v centru našeho hlavního města".

Ještě k Dušanu Třeštíkovi

Malý čtenář nás upozornil na nekrolog Dušana Třeštíka z pera Antonína Kostlána. Jenže nekrolog . . . Je to spíš vyřizování účtů s člověkem, který se už nemůže bránit. Sice si nemyslím, že je nutné se za každou cenu řídit heslem: "O mrtvých jen v dobrém", ale co je moc, to je příliš.

Nechci zbytečně psychologisovat, ale mám dojem, že v pozadí Kostlánova textu je to, že zatímco Třeštíka zná každý český historik, Kostlána skoro nikdo. Nikdy jsem nečetl žádnou Kostlánovu práci, takže netuším, zda patří k oněm faktopiscům, které si Třeštík tak často bral na paškál. Ale zdá se mi to pravděpodobné. Nebo že by to byla pouhá závist méně úspěšného? "[U] Třeštíka mě jeho šarže vlídného fauna nabádala, abych byl neustále ve střehu a takříkajíc si kryl záda". Proboha proč? Něco možná naznačí text Nikolase Proksche: "Jakoby jeden nevybíravý útok, nemající s relevantní diskusí nic společného, nestačil, postavil se pod trapný prapor Maternův i historik Kostlán. Je pravdou, že Kostlán rozlišuje do definice Třeštíky dva: “jednak špičkový historik raného středověku, a jednak mediálně proslulý rozšafný eskamotér se slovy.” Takže trochu alibisticky pochválí Kostlán kolegu historika, aby pak mohl dosti nehorázně bušit do Třeštíka – “eskamotéra”. V první fázi denunciace komentuje Třeštíkovy publikační počiny jako nadprodukci, kterou nikdo nekomentuje, protože není potřeba něco takového ani komentovat či vnímat. Druhá fáze denunciace je založena na tvrzení, že ve filosofii českých postmodernistů jsou “výrazná rezidua komunistického balastu ze stalinistické éry.” Tím začíná Kostlánova analýza stalinistických prvků v Třeštíkově chování." Kostlán Třeštíkovi vyčítá, že se v 50. letech hlásil k Leninovi. Ať mi ukáže historika, který v 50. letech publikoval v ČSR a nehlásil se k Leninovi a uznám, že nebylo potřeba se hlásit k Leninovi.

Kostlán napsal srovnávací nekrolog, aby vyzdvihl na piedestal historičku, kterou nikdo nezná. Nechápu tento obdiv k faktopisu. Čím jsou záslužné "pokorné soupisové práce korespondence Jana Amose Komenského"? Čte je vůbec někdo? Jak se svým významem liší od spisů klassiků marxismu-leninismu?

Kostlán se mýlí. Třeštík byl jedním z nejvýznamějších badatelů o českém středověku vůbec. Budoucí věda ho bude znát nikoliv pro jeho rané práce, nýbrž pro velké synthesy z 90. let 20. století a prvních let 21. století. Kromě toho, že byly vědecké, byly totiž i čtivé. A to nikdy žádný faktopis o významu prodloužení délky hrábí na jičínském panství ve 30. letech 18. století na tamní produktivitu práce nemůže poskytnout. Nicméně je zjevné, že Třeštíkovy snahy nebyly marné. Dokonce i u Kostlána padly na úrodnou půdu: "Žádný historik totiž minulost nepopisuje, i když si to třeba myslí: přichází k matérii dochované z minulosti se svou apriorní etickou a odbornou výbavou, na jejímž základě si z minulosti vybírá jen některá fakta, a z nich pak s využitím jistých nástrojů buduje svou vlastní konstrukci toho, co se vlastně kdysi stalo... A možná si konstruuje i samotná fakta, ze kterých svůj obraz minulosti staví, protože i těmto základním prvkům jakékoli budoucí mozaiky dává tvar a rozměr ten, kdo je vyloví z pomyslné zásobnice, ohmatá si je (a opakujme ona důležitá slova: s využitím jistých nástrojů) a nakonec je i vyjádří ve slovech."

Positivisté Kostlánova typu nikdy neztratili komplex méněcennosti z exaktních věd. Jenže jak lépe vyjadřuje původní pojem svobodná umění (a contrario krásná umění) nebo anglický pojem arts, humanitní vědy jsou na pomezí přírodních věd a umění. A bez umění není humanitní vědec (angl. scholar) pravdivý, protože přesvědčivý. Dokazuje to např. "nejlepší" článek wikipedie Byzantská říše. K čemu je dobrý takový mix marxistických a řeckých nacionalistických cliché? Kdyby autorka článek doplnila o nějaký ten třídní boj, tak by ho mohla s klidem uveřejnit v 50. letech a nikdo by nic nepoznal. Pro srovnání, jak vypadá opravdová dnešní historiografie, dopručuji článek The History of the Byzantine Empire v Encyclopaedia Britannica.

Jednou kommunista, navždy kommunista? Jsem dalek přístupu zaprděných antikommunistů, kteří každého, kdo byl v KSČ, považují za zplozence Satana jen proto, že do KSČ vstoupil dobrovolně. Co tam dělal, je nezajímá a ani je nezajímá to, co dělali ostatní. Zkuste si někdy přečíst Kunderovy či Kohoutovy verše z 50. let a hned poznáte rozdíl od "dělnických" veršotepců té doby. Osobní historie má pro dílo jen podružný význam. Je mi jedno, že Jaroslav Durych byl fašista; jeho Sedmikráska patří ke klenotům české literatury. A na tom se shodnu i s kommunistou Juliem Fučíkem. Každý člověk má právo na vývoj a marxism je inspirativní, byť se s ním neztotožňuji. Kostlánovo kaceřování: "Jak snadno opadávala z tohoto anglicky vyhlížejícího gentlemana jeho elegantní slupka, aby obnažila modrou košili vespod..." proto není nic jiného než sprostota, navíc nepodložená. Po smrti člověka za něj mluví jeho dílo; jeho aktuální životní postoje odvál čas.

Ano, Třeštík se nedržel rankeovského projektu historie a tím je pro Kostlána kacíř, kterého je potřeba vyloučit z obce seriosních historiků, tj. faktopisců, ač pokrytecky tvrdí opak. Co na tom, že se tím se tak podobá kommunistům, kteří pořád někoho vylučovali a pořád něco zakazovali. Co na tom, že Ranke je mrtvý už od dob Marca Blocha? Záviš Kalandra nebyl doma prorokem.

Cílem mého textu nebylo dokázat, že život Mirjam Bohatcové neměl smysl. Nicméně její význam odpovídal její známosti a na tom nic nezmění Kostlánova snaha plivnout na Dušana Třeštíka a jako trpaslík se mu zakousnout alespoň do kotníku. Nejsmutnější je, že Kostlán redukuje historii na PVH. Jenže historie nikdy nebudou pouhé chronologické a jiné kategorisační tabulky, nýbrž příběh, který cosi sděluje dnešku. A myslím, že je nejvyšší čas ukončit neblahou českou tradici už od boje o Rukopisy, tj. místo ad rem diskutovat ad hominem.

Protestantská ethika a duch kapitalismu

Název polemiky jsem si vypůjčil z nejslavnější knihy Maxe Webera, protože vystihuje nejvýznamnější globální politický problém dneška. Tím není boj s terrorismem, jak jej propagují neokonservativní váleční štváči, nýbrž střet theokracie (bohovlády, Království Saúdské Arábie a Íránská islámská republika) a sekularisace (zesvětštění, USA).

Jaký význam má alkohol?

Jana Dvořáková píše: "Alkohol je možná metla lidstva, ale můj nejlepší přítel". To je sice vtipný bon mot, ale v reálu to taková legrace není. Svědectví Jana Sterna: "Šestou strukturou je příběh o obětním beránku - ten je ve smyslu dramatického ritualismu Hugha Dalziela Duncana nesmírně podstatný, na obětního beránka společnost vyprojektuje svůj pocit viny a mediálním ztvárněním - typičtějším ovšem ve fikci - ho rituálně zničí, a tím zničí i svůj pocit viny. Takto byla zpravodajstvím (a lůzou) štvána jako zvěř například žena, která v opilosti zalehla své dítě. Je téměř jisté, že kdyby byla česká společnost abstinentskou, vnímala by nutně takový případ jako exces zpoza svých hranic, jako bizarnost typu “muž, co snědl svého milence”."

Milostný vztah v přímém přenosu

Via Malý čtenář o našem oblíbeném Františku Fukovi: Her name is Jitushka a ...And Why The Hell Not? (z neznámého důvodu anglicky) a Jituška (česky).

Kommentář čtenáře: "The problem with young girls is that they change a lot. You start with decent atheistic blond and after year or two you get wild red hair Christian with lots of piercing. So be ready !"

Happily ever after (JPEG).

Židovská škola

Podle Terezy Gafny Foltýnové je znakem židovské školy chavruta: "Studujte text „jako v židovský škole,“ studujte text v chavrutě. Když už si Židé vymysleli tak složité a nepřehledné texty, bylo nutné, aby si k nim dovymysleli také způsob, jakým je studovat. A tak vzniklo studium v chavrutě, studijní dvojici. Hebrejské slovo chavruta se dá volně přeložit jako „přátelské spojení“ nebo „spiklenectví“. Studenti, kteří studují v chavrutě, se v zápolení se složitostí textu jakoby semknou a společně se mu snaží porozumět. Podstatou chavruty je společné pomalé čtení textu nahlas a důkladné debatování nad smyslem jeho jednotlivých vět a nad vývojem jednotlivých argumentů".

Stanislav Komárek to uvádí na pravou míru: "V tradičních arabských a židovských školách si navíc občas každý žák předříkával svůj úkol samostatně pro sebe a nahlas, často za rytmických pohybů těla. Odtud dnes už špatně pochopitelná fráze pro mnohohlasý hluk „je to tady jako v židovské škole“."

Rozdíl mezi zvířaty a lidmi

Stanislav Komárek: "Tradiční jazyky mají také pro touž činnost u lidí a zvířat jiné sloveso, trochu podobně, jako řada asijských jazyků s dodržením správného ceremoniálního odstupu používá jiné sloveso pro analogické činnosti panovníka a lidu – člověk jí, zvíře žere (sloveso „chlastat“, též něm. saufen, se původně vztahovalo na pití u zvířat, teprve sekundárně přešlo na nemístné nasávání alkoholu u lidí jako výraz pohany), člověk zemře, zvíře pojde, člověk otěhotní, zvíře zabřezne, člověk se rodí, zvíře líhne či je vrženo atd."

Ludekova nenávist k právníkům

Nechvalně známý byrokrat Ludek, jehož specialitou je blokování nováčků s "nevhodnými" uživatelskými jmény, kdysi napsal: "Z chování a "argumentace" Tompeciny mám pocit, že si plete Wikipedii se soudním přelíčením a jako "obhájce" používá veškeré právnické finty, aby bránil svého "klienta". V takovém boji jsou pak dovoleny veškeré prostředky, čili pomluvy, lži, očerňování protivníků, jejich znevěrohodňování, odvádění pozornosti od "klienta", snaha udělat z oběti když ne pachatele, tak minimálně příčinu všeho zla (když si ta holka vzala minisukni, vlastně mého klienta vyloženě vyzývala, aby s ní měl pohlavní styk, takže to nebylo znásilnění), více či méně zjevné provokace (když se bude oběť ohrazovat, může z rozrušení útok oplácet, na což se pak dá snadno poukázat, že ona ta oběť asi není takovou obětí, za jakou se snaží vydávat). Při takovémto způsobu "obhajoby" je na prvním místě klient a často také snaha získat pověst schopného advokáta, který dokáže svého chráněnce vysekat i z jednoznačných případů. Vše ostatní jde stranou, tedy pravda, slušnost, komunita, projekt... U soudu může zakročit soudce, který takové fígle zná a má možnosti různé podpásovky eliminovat. --Ludek 08:33, 18. 3. 2006 (UTC)"

Těžko si představit upřímnější manifest nenávisti právních dilettantů k právníkům. Proč se Ludek tak osudově plete? I česká wiki je už poměrně velké společenství. Zmizela doba, kdy všichni znali všechny, takže se wiki řídila zákonitostmi party kamarádů. To jako první vystihl správce Vrba a pokusil se wiki dát formalisovaná pravidla. Bohužel se mu to nezdařilo.

Jednak narazil na nezájem kommunity a jednak na ignoranci dilettantů z establishmentu. Výsledek je tristní. Místo pravidel jsou na všechno "doporučení", která sice nebyla schválena (často jsou výrazem svérázných představ Berenů a jiných podobných výtečníků), nemají nikoho zavazovat, ale přesto se jejich porušení trestá. A to selektivně: poruší-li "doporučení" Cynik, je za to málem pochválen. Poruší-li "doporučení" "troll", může až několik týdnů přemýšlet o tom, zda se mu vyplatilo s chodit s pány na led, např. se pouštět s nimi do sporů nebo je dokonce kritisovat (jaká troufalost!).

Napíše-li někdo na wiki, že správci jsou gauneři, je minimálně pokárán za uplatňování kolektivní viny, nedostane-li se mu horšího zacházení. Napíše-li se Ludek, že právníci jsou pro své klienty schopni jakékoliv špatnosti a podlosti, je mlčky pasován za bystrého analytika. Tomáš Pecina se totiž dopustil "zločinů", které se neodpouštějí. Opravdu argumentuje, a proto to musí povýšenecký byrokrat znevážit uvozovkami. Naproti tomu emocionální výlevy Cynika či Egga jsou zřejmě argumenty a důkazy bez uvozovek. Tomáš Pecina v případě sporů vyžaduje racionální discours. Wikipedická rádoby elita naproti tomu dává přednost soutěži krásy: ničím nepodloženými spekulacemi o minulosti a budoucnosti, garantovanými toliko osobní oblíbeností sdělovatele v kommunitě.

Ve skutečnosti, kdyby řešení sporů ve wikipedii fungovalo jako soudní přelíčení, všichni by si oddechli. Vyřešit triviální spor by tam netrvalo půl roku, ale pár dnů, maximálně týdnů. V "arbitragi" by nebyly dovoleny veškeré prostředky jako dnes, čili pomluvy, lži, očerňování protivníků, jak to praktikuje zejména Beren vulgo Rum vulgo Moonglum, ale naopak by byly zákázány, protože ArbCom by k nim nebyl netečný jako teď, ale ze stránek arbitrage by je vymazal.

Kdyby spory na wiki rozhodovali právníci, tak by si byli vědomi, že žádný skutečně hluboký spor není soubojem dobra a zla, jak si myslí např. -jkb- na základě své trockistické minulosti (hodná dělnická třída v. zlá buržoasie), nýbrž řetězcem chyb na obou stranách. Byli by si vědomi, že provokace je polehčující okolnost a neodmítali by sám pojem "polehčující okolnost" poukazem na to, že wiki není právní stát – je tedy institucionalisovaným bezprávím spolčení správců, ArbComu a zasloužilých wikipedistů z IRC. Byli by si vědomi, že každý spor má 2 strany (ne méně a ne více) a že tedy soud musí stát nad nimi a nikoliv se snažit přimět jednu stranu (která mu není sympathická), aby slíbila, že své zločinné jednání už nebude opakovat, a tím se k němu vlastně přiznala.

Avšak v prostředí polobohů, kteří nejlépe vědí, co je Pravda a Dobro jako Beren a Ludek, není pro nějaký postmoderní relativism místo. Trollové skončí na smetišti dějin. Když se kácí les, tak lítají třísky. Doživotní trest je jediný spravedlivý; popravit je bohužel nemůžeme.

Iavolenova maxima

Iavolenus libro 11 epistularum: "Omnis definitio in iure civili periculosa est: parum est enim, ut non subverti posset." Digesta 50, 17, 202. Možné číslo by bylo: "omnes definitiones periculosae sunt".

Typická wikipedická nezdvořilost

Via Malý čtenář. Do cs: stále více píší VIP (např. Jan Sokol, dřívější kandidát na presidenta republiky). Zdvořilost establishmentu cs: k nováčkům se však nezměnila ani o píď. Ačkoliv mají wikipedickým zákonem uloženu předpokládat dobrou víru, ke všem nováčkům, domněle porušujícími autorské právo, se chovají velice neurvale. (Naproti tomu staré páky, např. Di, si mohou autorské právo porušovat, jak uznají za vhodné. Rovnější mezi rovnými.) Každý, kdo napíše něco v dobré víře a co některý wikipedista považuje za "copyvio", dostane hulvátskou šablonu, beze slova dalšího vysvětlení. Jestli si někdo myslí, že takto přiláká další autory, je na omylu. Ale o tom už psal Tomáš Pecina.

Karl May byl filosof

Ocitujme odborníka nad všechny povolané, Martina Maniše: "Ostatně ani naroubování filosofie na brak není nic nového. Pomineme-li markýze De Sade, který psal svá dílka v době, kdy pojem paraliteratura ještě nemá smysl zavádět, nemůžeme rozhodně opomenout skutečného filosofa braku – Karla Maye. Těm, kteří teprve po této větě zapochybovali o mé příčetnosti, bych rád připomenul, že poslední český překlad Maye vyšel u Hynka kolem roku 1920 a vše, co bylo od té doby vydáno, jsou více či trochu méně zprzněné úpravy. Totéž mimochodem platí i o mayovkách vycházejících dnes v němčině. Klíma se také k Mayovi otevřeně hlásí, když líčí ve známém dopisu Fiedlerovi postupnou Cesareovu permutaci od Old Shatterhanda k egosolistnímu člověkobohu. Zajímavé navíc je, že právě v době vzniku Velkého románu psal pološílený May své nejfilosofičtěji orientované (a také čtenářsky nejméně oblíbené) škváry Babel a bible, Ardistan a Džinistan a Vinnnetouova závěť. V těchto dílech Mayova originální mystika, vracející se od katolické degenerace kamsi k prvotnímu křesťanství, dosahuje podivuhodných hloubek, potencovaných navíc dětsky naivní a bezelstnou permanentní obranou proti kritikům, kteří učinili z posledních deseti let jeho života skutečný Džinistan. Klímova etika vlastně představuje neprogramovu extrapolaci etiky Mayovy – nahrazení supermanského egocentrismu superdeistickým egosolismem."

Asimilace a integrace

Opět Martin Fafejta.

Kritika žebříčků

Martin Fafejta uveřejnil skvělý článek, jímž demaskoval tak často používané žebříčky jako objektivní souhrn subjektivních dat.

Oprava Maxových chyb

motto: "Takováhle chyba se panu Fafejtovi VÚBEC neměla stát. Nejenom pro tuto chybu bych já ten celkově nekvalitní článek okamžitě smazal, kdyby se mi nějakým omylem něco takového podařilo spáchat." Podle pravidel českého pravopisu se ve slově vůbec píše kroužkované u.

Max píše: "Za první republiky měli VŠICHNI občané, tedy nejen Romové, "legitimace obsahující mj. osobní data, popis osoby a otisky prstů"." (doplněna chybějící čárka) Tato informace je nepravdivá, a to hned ve třech ohledech:

1. Za první republiky byly občanky dobrovolné, jak správně uvádí wikipedie. Podle § 1 vládního nařízení č. 481/1919 Sb. z. a n., kterým se zavádějí všeobecné občanské legitimace: "Každý občan Československé republiky má právo žádati, by mu byla vydána všeobecná občanská legitimace, jež slouží mu ve státě za průkaz totožnosti ve všech případech, pokud nejsou pro tento průkaz předepsány podmínky přísnější." (zdůrazněno mnou). Ve skutečnosti mnoho lidí občanku nemělo, o čemž svědčí to, že vymizela z národní paměti.
   
2. "Popis osoby a otisky prstů" jsou rovněž osobní data.
3. Vládní nařízení nestanovilo, že všeobecná občanská legitimace má obsahovat otisky prstů. Jeho § 2 stanovil toto: "Legitimace zhotovená z tuhého papíru v kapesním formátě obsahujž kromě fotografie a vlastnoručně úředně ověřeného podpisu osoby, pro kterou legitimace jest vydána, potřebná úřední data o osobě této, jakož i označení a razítko úřadu, jenž ji vydal."
   

Obrovská ztráta

Zemřel jeden z největších českých historiků: Dušan Třeštík. Díra, která tím vznikla v bádání o českém raném středověku, je jen obtížně zacelitelná. Čest jeho památce!