Po II. vatikánském koncilu i mezi katholíky začal převažovat názor, že je třeba překonat skandální rozpad Církve na vzájemně soupeřící sekty. Za těch 40 let se mnohé udělalo a v poslední době pokrok akceleruje.
Nejnovějším výsledkem je společný ravennský dokument ze dne 13. října 2007, který v totožném znění zveřejnil jak
Vatikán, tak
Cařihrad. Není divu, že se setkal s
hlubokým odporem starokalendářních sektářů. (V
Řecku mají 5 až 8 %.)
Tihle sektáři mají takový strach o své úzkoprsé pojetí víry, že neváhají tvrdit nepravdy: "Ta druhá linie je trochu záhadná a zaznívají v ní nejasné tóny - o nutnosti, aby Církev měla hlavu a koordinační centrum (k čemu?, není celé druhé tisíciletí dějin pravoslavné církve důkazem, že církev narozdíl od světských organizací žádné koordinační centrum nepotřebuje?, a jak vypadala ta "koordinace" v prvním tisíciletí? - vždyť papežové byli všeobecnými sněmy usvědčováni z herezí, nebo jejich připomínky či direktivy byly na sněmech svobodně přepracovány, různé "soudní výnosy" Říma nebyly na Východě brány v úvahu; v prvním tisíciletí většina křesťanstva - a ta byla tehdy právě na Východě - Řím k církevnímu života nikterak nepotřebovala. Poměry v prvotní církvi můžeme dobře sledovat na myšlení a dopisech sv. Kypriana Kartagenského, který odsuzuje rozkolníky, kteří se odvážili apelovat "na katedru sv. Petra", jak se papež sám sebe pokoušel představovat; "Máme se držet jednoty všeobecné církve," píše Kyprian papežovi, "protože všichni biskupové jsou si rovni." Přítel sv. Kypriana, Firmilian, nazval papeže Štěpána Jidášem a dále o píše papeži, že je horší než všichni heretikové a že jesli někoho vyloučil z církve, tak tím vylučuje jen sám sebe. Podobně byli i nadále na Východě odsuzováni ti, kteří se pokoušeli využít papežských nároků na moc nad církví pro svůj vlastní prospěch, a hledali podporu v Římě). Jestli se dnes naznačuje, že by pravoslavní mohli začít uznávat nějakou "moc" papeže, pak to bude znít uchu většiny pravoslavných křesťanů dost divně."
Ve skutečnosti to byl papež, který
svolával předsedal ekumenickým koncilům. Byl to papež, který rozhodoval spory mezi patriarchy, např. mezi sv. Fótiem a sv. Ignátiem. Byl to papež, který byl strážcem pravoslaví, zejména v době, kdy se cařihradský patriarchát dlouhá období zmítal v heresích, např. po vyhnání sv. Jana Zlatoústého. Žádný papež nebyl heretikem, kromě Honoria I., který se provinil shovívavostí k monothelitismu.
Chtějí-li tedy starokalendářní sektáři být aspoň trochu věrohodní, musejí respektovat historická fakta.
Updated.